na Blog.cz

Autorka→ http://elenina-fantasie.blog.cz/

***************** O víkendu,Sobota************
Včera bylo bráchovi hrozně špatně,bojím se,že je nemocnej.Momentálně běžim k němu do pokoje.Rozrazim dveře a vběhnu tam,čímž vyděsim Eliz,která sedí u Davida.
,,Má horečky.Nejspíš má i zápal plic." řekla smutně.Bože,to mi ještě chybělo! Přisedla jsem si k němu a pohladila jsem ho po čele.Vážně,úplně hořel,očima pořád těkal sem a tam ( přes zavřený víčka) a blouznil.Málem mě trefilo,když jsem ho viděla.Začínám mít o něj šílenej strach.
,,Tom šel pro jednoho známýho,je to doktor,měl by mu pomoct." řekla.Jen jsem přikývla a zase jsem ho pohladila.Jestli se mu něco stane,tak se vážně půjdu oběsit.Nechci tu zůstat sama,nechci aby odešli všichni,které miluju.Nejdřív otec,potom Kevin a teď i brácha,ne,to ne.Sice tu mám pořád dost přátel,ale ne nejbližší.Brácha je jediný,kdo mi zbyl.
Ach,Tome,pospěš si! volala jsem.Otočila jsem se na Eliz.Smutně se na nás dívala,když si všimla mého pohledu,byla jistější.
,,On to přežije,je to skvělej kluk a to ho neznám ani moc dlouho." řekla.Jen jsem kývla.
Dovnitř náhle vlítl Tom a za ním jakýsi muž.Oba byli udýchaní.Tom se na mě jen pousmál.Muž kývl na pozdrav a šel k nám.
Trošku jsem si poodsedla,aby měl doktor volno.Doktor sáhl Davidovi na čelo a zamračil se.
,,Má horečku už dlouho?" zeptal se. Eliz přikývla.
,,Už skoro jeden den,ale předtím to nebylo tak vážné." řekla.Doktor kývl.Já jen sledovala Davida.Náhle jsem ucítila na rameni něčí ruku.Ohlédla jsem se.Tom mě vybízel,abych šla za ním.S těží jsem vstala a odcupitala jsem za ním,při tom jsem se ještě ohlédla na Davida.Šla jsem kousek za Tomem,myslím,že mě odvedl do mýho,předtím Kevinovo,pokoje.Když jsem zavírala dveře,něják jsem zakolísala a Tom mě jen tak tak chytil a vzal mě do náruče.Odnesl mě k posteli a tam mě položil. Sedl si vedle mě a pohladil mě po vlasech.
,,Měla by sis odpočinout." řekl.Jen jsem přikývla a natáhla na sebe deku.Hned jsem usnula.
Vzbudila jsem se asi kolem třetí odpoledne,když se mnou někdo lehce zatřásl.Líně jsem otevřela oči a koukla se na Toma.Pořád jsem mu neviděla do očí,jakoby to nechtěl.Ale v ruce držel něco lákavýho.Krev,zvířecí samozřejmě.
,,Napij se.Bude ti líp." řekl a podal mi skleničku.Naráz jsem všechno vypila a skleničku mu vrátila.Usmál se a zase si sedl vedle mě.
,,Doktor říkal,že se z toho David dostane.Asi je to opravdu zápal plic,jak řekla ségra." pohladil mě po vlasech.Zavrtala jsem se do teplé peřiny a přemýšlela nad jeho slovy,přitom jsem cítila,že mě pořád hladí.
,,Jste tu sami?" promluvila jsem konečně.Tom se usmál,asi to viděl stejně.
,,Ne,přišlo nás pět.Já,ségra,Matias,Rick a Lara.Ostatní jsou někde po lese,myslím,že na lovu,zahlídl jsem je." odpověděl.
Přikývla jsem.Zase se mi klížili oči.Tomas se pousmál a políbil mě na čelo.Náhle do pokoje vlítla Eliz.Tvářila se,jakoby před chvilkou viděla ducha.
,,Co jsi viděla?! " vyhrkl Tom.Jen jsem se zamračila.
,,Lucius.Je někde poblíž,chce na nás zaútočit." oddechla.Oba jsme vyskočili na nohy a běželi jsme dolů.Lucius byl vůdce upírů,bohužel té temné strany,těch co zabíjeli lidi pro zábavu.Doběhli jsme ven.Začali jsme se rozhlížet.
,,Kde jsi ho viděla?" zeptal se Tom.Zavrtěla hlavou.
,,Ne ho,ale je.Je jich mnohem víc.A je mezi nima i Veritas." ukázala nalevo od domu.Podívali jsme se tam.
Po napínavém pěti minutovém čekání,se tam objevilo šest upírů.Uh,maj přesilu dva na jednoho a ještě ke všemu,my nejsme tak silní.Vepředu šel Lucius,muž kolem třiceti,s hnědýma očima,černými vlasy a škodolibym úsměvem.Na sobě měl kalhoty,černé, a kabát,hnědý.Zastavil se a s nim i ostatní.Tom mě chytil za ruku a stáhl mě za sebe.
,,Co chcete?" vykřikla Eliz.Muž za Luciusem se usmál.
,,Notak,sestřičko,nebuď neslušná." usmál se.Jejich bratr? A no jo!Veritas! Měl ukřivděnou tvář,světlé modré oči a černé vlasy.Vypadal na pětadvacet.Hm,zajímavý,zatím co jsem viděla,tak všichni z Tomovy rodiny maj černý vlasy a modrý oči,i když nevim jak on.Eliz zavrčela.
,,Klid,maličká.Přišli jsme jen za tou holčinou." kývl na mě hlavou Lucius.Tom vražedně sklonil hlavu a stáhl mě ještě víc za sebe. Všichni se zasmáli.
,,Notak,bratře,ty víš,že se proti nám neubráníš." zasmál se Veritas.Tom se uchechtl.
,,Ne,sám ne,ale my všichni proti vám,to už by mohlo jít." a z lesa vyběhli ještě tři upíři.Matias,Rick a Lara,jak říkal Tom.
,,Ale,posili přiběhli." zasmál se nějákej neznámej z Luciusovo strany.Ostatní se k němu potom přidali.Tom měl chuť vystrartovat na ně,ale nějákej upír z jeho známých si před něj stoupl.Tom na něj jen nasupeně pohlédl.Ten upír,co stál před ním,měl tmavě hnědé oči,blond vlasy a takovej ten důležitej obličej.Měl přes sebe přehozenej černej plášť,ale zahlídla jsem i jeany.Cizinec se podíval po Luciusovi.
,,Proč ji chcete?" zeptal se tvrdým hlasem.
,,To je naše věc." odsekl Veritas.Lucius se zasmál.
,,Protože porušila hlavní zákon." řekl.Tom zavrčel a povzdechl si.
,,Je pod naší ochranou!" vykřikl upír,který stál před Tomem.Lucius nasadil znuděnej výraz.
,,Hele,nehodlám se s váma hádat,prostě si vezmu to,co chci." vyštěkl.Eliz rázně vykročila.
,,My ti to nedovolíme!" vykřikla.
,,Ha!A to si myslíte,že mi v tom zabráníte?" uchechtl se Lucius.Všichni upíři,poblíž mě si začali něco mumlat.Nerozuměla jsem jim.Nakonec souhlasně přikývli a Tom vykročil dopředu.
,,Zabráníme.V boji jeden na jednoho." řekl odhodlaně.Lucius se srdečně zasmál.
,,Jak chcete!" řekl.Veritas se ušklíbl a vykročil.
,,Díky Bohu.." zašeptala Eliz.Já jsem se na ni udiveně podívala.
,,Díky Bohu?!Vždyť je to nejsilnější upír." sykla jsem na ni.Otočila se na mě.
,,No,to je jedno.Tom je přeci jeho bratr,zná ho,zná jeho moc i pohyby.Vyhraje." řekla.Jen jsem se zamračila a sledovala je.
Tom vykročil dopředu lehkou,klidnou chůzí,ale jeho bratr se na něj netrpělivě vrhl.
,,První chyba,je hrozně netrpělivej." šeptla Eliz vedle mě.Lucius se mezitím zaměřil na nás.
,,Dohoda bude taková,že když vyhrajeme my,vezmem si jí!A když vy,necháme vás napokoji." řekl.Ostatní to chvilku zvažovali a pak přikývli.Mezitím Tom uhnul Veritasově ráně a hned ho chytil za loket a tím ho vyvedl z rovnováhy.Kopl ho do břicha a srazil k zemi.Veritas se ale překulil na záda a podkopl Tomovi nohy.Ten spadl rovnou na nos.Veritas rychle vstal a chtěl Toma kopnout,ale on už byl taky na nohou.Opět k sobě vyrazili a začali padat pěsti a podobně.
,,Veritas je přesným opakem Toma.Zatímco Veritas je netrpělivý,Tom má trpělivosti na rozdávání.Veritas předem činní a potom myslí,ale Tom si všechno promyslí dopředu.Veritas útočí,ale Tom se brání.Jsou to prostě naprosto odlišní bratři." řekla.Jen jsem přikývla.takže Tom je ve výhodě.Náhle Veritas kopl Tomovi do holeně a ta se mu celá pokryla ledem.Lucius a spol se zasmáli.
,,Jo,a taky,Veritas ovládá led,ale Tom oheň." řekla hrdě Eliz.Tom na chvíli ztuhnul,jakoby ho led obalil i zevnitř a potom se led rozpadl na kousíčky a Tom byl zase volný,to už k němu ovšem přiskočil Veritas a chtěl mu dát ránu pěstí do obličeje,až jsem si myslela,že ho pošle do bezvědomí,ale Tom elegantně uhnul a chytil jeho ruku.Veritas zařval bolestí a klesl na kolena. Oněměla jsem.Proč?Jak to udělal?! Veritas chvíli sténal,než ho Tom pustil a odkopl ho.Veritas přistál nosem přímo u Luciusových nohou.Ten se na Toma vražedně díval.Potom zvedl Veritase na nohy a popostrčil ho k ostatním a v tu ránu jsem si všimla jeho spálené ruky.Bože,Tom musí mít sakra silnej oheň.Tom se jen pousmál a šel zpátky k nám.
,,My se vrátíme!" vykřikl Lucius,když odcházeli.
,,Rád dám svýmu bratříčkovi další lekci." usmál se Tom.Všichni jsme se zasmáli.Ale já jsem si všimla,že Tom kulhá na pravou nohu,na tu,na které měl led.Běžela jsem ho podepřít.
,,Nic to není." řekl.Já jsem se na něj nedůvěřivě podívala.Usmíval se.

****************O pár hodin později *********************
Už jsme seděli v obýváku,David ležel ve svém pokoji,už klidnější.Doktor odešel s tím,že ho zítra zase skontroluje.Zavolala jsem Kamče,která hned přišla a seznámila jsem jí s ostatními.Zjistila jsem,že ten,co se postavil před Toma v tom boji,je Matias.Druhý kluk,Rick,byl hrozně temperamentní,vřelej a ulítlej.Ale byl suprovej a nedalo se s nim nudit.Měl hnědý vlasy, zářivý zeleno-šedý oči a neustále se usmíval.Lara byla suprová holka.S tou jsme si rozuměli.Byla laskavá,milá,občas hyperaktivní ale zato příjemná.Měla světlounce hnědý vlasy s červeným melírem(také světlým),oči měla jiskřivé,přívětivé, modro-šedé.Ta se vážně hodila k Rickovi.
Momentálně sedíme v obýváku,jak již víte a živě debatujem.Občas mám pocit,že nechápu,jak může David spát v takovim hluku.Tom sedí na gauči s nohou nataženou na nízký stoleček.Nohu měl obalenou v chladivim obvazu.Sama jsem se nabídla,že mu ji obvážu,jelikož mě zachránil.Teď sme probírali....eh,co že jsme to probírali?No,asi už jsem si dala moc toho šampáňa.To víte,oslavujem,že mě neodnesli nějáký lumpové.( už nám z toho tak trochu i hrabe,měli bysme to ukončit.)
Kamča se něják skamarádila s Eliz a teď furt kecaj a kecaj a pro změnu kecaj.
,,Hej,hoši,jsme trochu v nevýhodě!Ženskejch je víc než nás!" vyhrkl náhle Rick.Já se rozhlédla. Jo,čtyři holky - Eliz,Lara,Kamča,já a kluci tři - Rick,Matias,Tom.
,,Uj,a doháje!" křikl Tom.Všichni sme vybuchli smíchy.
,,Ale někomu to asi vadit nebude,co?" zasmál se Matias na Eliz.Ta náhle vstala a už běžela za Matiasem,ale ten se včas zvednul a zdrhal. Eliz mu byla v patách.Začali jsme se smát.Potom jsem se já ohlídla po Tomovi.Začínal mi být sympatickej a to ho znam teprve pár dní.Smáli jsme se tam a povídali si.Náhle ohromná rána.Aha,Matias se vymlátil na schodech.Vybuchli jsme smíchy.
,,Měli bysme jít spát.Klidně zůstaňte tady,jestli chcete." řekla jsem.Ostatní přikývli.

************ O pár dní později,alijas o čtyři dny ******************
Je středa.Tom už má nohu v pořádku,David se zotavuje a já zase šťastě chodim do školy.No,šťastně zrovna ne,ale to je jedno.Hlavní je,že už jsme zase šťastný.Upíři se u nás ubytovali,Nevadí nám to.Rick dělá často společnost Davidovi,za což jsem mu vděčná.Eliz a Lara se starají o domácnost,když já jsem ve škole a já potom ukuchtim večeři a umeju nádobí.Máme to nádherně rozložené.Kluci hlídaj pevnost,jak sme to doma nazvali,před Luciusem a nevítanými hosty.Občas taky pomůžou v kuchni jako například Tom mi pomáhá mejt nádobí,Rick chodí často pro dřevo do krbu a Matias občas pomáhá s úkoly, logickými,protože jak jsem se dozvěděla,je to skvělej logik a matikář.Za což jsem vděčná.Ještě z nich musim vymlátit jejich věk.Zatím vím jen Eliz,té je 132.Pane Bože,proč je každej starší než já?! i když,nad tím se musím pousmát,zatím se nikam nestěhujem a tak podobně.Přidal se k nám ještě nějáký kluk.Aaron,suprovej kluk s černýma vlasama,ostrým pohledem zelených očí a milou tváří.To byl božskej kluk.Docela podobnej Tomovi.Byl fakt milej,galantní,laskavej a obětavej,občas tvrdohlavej a uraženej,ale jinak suprovej.Tom říkal,že byl za nima asi o dva dny,že si musel něco zařídit.Ve škole už jsem zase v pohodě.S holkama se častokrát bavíme,stejně jako s Tomem.Ten mi zase radí na chemii.
Ha,už jdu domů.Eh,oprava,jedu.Tom mě vzal autem domů.V zádu sedí Kamča a domlouvá se s rodiči,jestli u nás může být alespoň dva dny.Nevim,proč se musí ptát,mě to táta vždycky dovolil.Jo!Prej má povoleno.Tak,abyste byli v obraze: Eliz napadlo,že bysme si mohli udělat menší mejdan.Lara samozřejmě hned souhlasila a o zlomek vteřiny později i Rick.Matias a Tom chvilku váhali.Ale já brnkla Kamče a ta hned souhlasila a já samo sebou taky.Tak nakonec bude mejdan!Jupí!
Tak a sme doma.Vystoupila jsem a hned za mnou Kamča.Tom ještě zaparkoval auto.Vběhli jsme s Kamčou dovnitř,tam už připravovali vše na párty.No,já si myslím,že se připojí i brácha,ale toho musim hlídat aby nepil a brzo ho vyhnat do postele. Tak ho pozvu na to nejlepší. Zamávla jsem holkám a šla jsem do pokoje se oblíct.Já ještě musím na hoďku,dvě do práce.
Bože,jak já se na to těšim! (Na ten mejdan,samozřemě!)

Autorka→ G.G.Grind.Girl4ever@seznam.cz

,,Ach jo.Gabi.Proč se všichni ti tví kámoše tak strašně bojí toho idi..." nakousla jsem,ale Gabriela mě hned zpražila hnusným pohledem.

,,…pardon…Justina." Opravila jsem se a ona kývla hlavou.

,,Jak to mám vědět?" odpověděla mi na mou otázku.

,,Bože." Zaúpěla jsem.Hlavu jsem si začala třískat o desku stolu v kavárně.Bylo to beznadějné.Už jsme volali snad dvanácti Gabrieliným kámošům.Když jsme jim řekli,co chceme udělat,okamžitě se strachem ucouvli.Jejich reakce byla ,,Gabrielo zbláznila ses?Vždyť on mě zabije."

,,To jsou to takoví srabi?" zvedla jsem nasupeně hlavu.Vlasy jsem měla rozcuchané kolem hlavy a vypadala jsem jako magor,kterého by měli zavřít do blázince.

,,Jak to mám vědět?" zavrčela naštvaně krásná upírka sedící naproti mně.Neúnavě se rýpala v jahodovém zákusku a soustředěně přemýšlela.

,,Hele nevím,co máme dělat,ale vím jednu věc.Jestli se rychle nepřestaneš mlátit do tý hlavy,tak je tu za chvíli sanitka a ty se můžeš rozloučit se svobodným životem,protože tě zavřou do blázince." Řekla na jedno nadechnutí.

,,Boožee." Zaskučela jsem a zvedla hlavu.Rozhlédla jsem se po kavárně.Civěli na mě s otevřenými pusami.

,,Co je sakra?" zavrčela jsem naštvaně.Gabriela mě kopla do nohy a Já zaskučela.

,,Co je sakra?" otočila jsem na ni hlavu.

,,Volá mi Justin." Vykulila na mě oči.

,,No a co já s tím?"

,,Zvedni to!" strčila mi mobil do ruky.

,,Zbláznila ses?Vždyť on mě zabije." Vyhrkla jsem a strčila jí mobil zpátky do ruky.

,,Po telefonu?" zeptala se sarkasticky.

,,Jo po telefonu." Namítla jsem.

,,Ty jsi tak blbá." Poznamenala Gabriela a přijala hovor.

,,Ano…dobře..jo…debile…sbohem."

Dívala jsem se na ni s doširoka otevřenýma očima a snažila se domýšlet si otázky a rozkazy,které jí Justin udával.Ale…nic,co jsem vymyslela mi nedávalo smysl.

,,A je to v pytli." Vydechla Gabriela,jakmile zavěsila.

,,Co se stalo?" zeptala jsem se vyděšeně.

,,Našli nás." Oznámila mi Gabriela.

,,Kdo?"

,,Poskoci Nejvyššího."

,,Kam to jedeme?" ptala jsem se Gabriely,která seděla vedle mě a jela dvě stě padesátkou po dálnici.

,,Na letiště." Oznámila mi.

,,A co na letišti?"

,,Letíme do Madridu." Usmála se na mě Gabriela.

,,Cože?" vykvikla jsem překvapeně.

,,Hele mlč!Vysvětlí nám to prý až na místě." Vyjela na mě Gabriela.

,,Cože?Já nechci jet do Madridu.Gabrieloo.Otoč too." Hučela jsem do ní.Popadla jsem ji za ruku a silně jí zatřásla.Volant jí vyklouzl z rukou a otočil se.Málem jsme narazili do auta,které jelo naproti nám.

,,Abigail.Ty kozo.Zbláznila ses?" zařvala na mě naštvaně.Vystrašeně jsem se přitiskla ke dveřím.

,,Promiň." Vydechla,když si uvědomila,že z ní mám strach.

,,Hele.Hoď se do klidu.Uvidíš,bude to fajn." Usmála se.

,,Hm." Zamručela jsem.

,,Koneckonců.Španělé jsou nejkrásnější muži na světě." Usmála se na mě.Podívala jsem se na ni a když jsem spatřila její laškovný úsměv,pomalu jsem začala kývat s úsměvem hlavou.

,,No vidíš.Bude to dobrodružství."

,,Myslíš?" šeptla jsem.

,,Jsem si stoprocentně jistá." Usmála se na mě a připustila rádio.

,,Co se to tady děje?Mohli byste mi to laskavě vysvětlit?" zaječela jsem na ně,protože se mezi sebou začali všichni hádat.

,,Tak zkrátka." Přistoupil ke mně rozhodně Noah.

,,Nejvyšší,můj otec, se dozvěděl,že jsi s námi.Bojí se tě.Proroctví říká,že ho zabiješ a tak zachráníš celý svět.Začal nás hledat a našel nás." Vyhrknul Noah.

Dívala jsem se na něj s doširoka otevřenýma očima.

,,O můj Bože.Nevím oč tu běží.Vůbec.Doufám,že mi to někdo vysvětlíte hezky od začátku." Vyhrkla jsem vyplašeně.

Přejela jsem všechny pohledem a narazila jsem na někoho,koho neznám.Naklonila jsem hlavu.

,,Hele není to ten magor,co mě unesl na té diskotéce?" optala jsem se.

,,Jo jsem." Přitakal.

,,Ahoj.Jsem Abigail." Usmála jsem se na něj,ale vzápětí jsem dostala pěkného sprda.

,,Abigail soustřeď se.Nejvyšší už je na cestě do Madridu,kde bude hledat první ze dvou klíčů ,pomocí kterých otevře jeskyni,ve které je Hádesovo žezlo.Pak už jen stačí otevřít bránu a je to."

Zasekla jsem se.

,,Tak jo.Teď už nechápu vůbec nic." Řekla jsem jen.

,,Letadlo je tu.Pojďte." pobídnul nás T.S. Střelil ke mně pohledem,ale já se na něj vůbec nepodívala a následovala jsem Justina.

Autorka→ G.G.Grind.Girl4ever@seznam.cz

,,Áááááá." Slyšela jsem se řvát.Vyletěla jsem z lehu do sedu.Ten sen byl tak šíleně skutečný.Rozpačitě a vystrašeně jsem seděla na posteli,těžce jsem oddechovala a těkala jsem očima všude po místnosti.Lapala jsem po dechu,jako by mě někdo topil a já neměla dostatek vzduchu.

,,Panebože.Panebože." šeptala jsem vystrašeně.Prohrábla jsem si vlasy a podívala jsem se na budík.Ukazoval přesně sedm.Právě včas.

,,Eleni.Jsi v pořádku?" rozletěly se dveře a dovnitř vpadla teta Berry.Vlasy měla všude možně.Trčely jí do všech stran.Na sobě měla sametovou noční košilku fialové barvy.

,,Už…už je to…v pořádku.Jenom pouhá noční můra." Šeptnula jsem na ni.Úlevně si oddychla.

,,Eleni…Vím,že je toho na tebe trochu moc,ale budeš to tu muset vydržet." Sedla si ke mně teta a objala mě kolem krku.Začala mě hladit po vlasech a mě bylo hned lépe.

,,Teto…víš,že jsi mi něco slíbila?" šeptla jsem a podívala se na ni.

,,Vím.A neboj.Své slovo dodržím." Pousmála se a já taky.Byla jsem hrozně nedočkavá a taky hrozně ráda,že dostanu to,co tak dlouho chci.

,,Eleni.Dneska půjdeš do školy.Čím dřív začneš,tím líp." Řekla teta.

,,Cože?" vyhrkla jsem.Nechtěla jsem do školy.Děsně jsem se bála.

,,Myslím to s tebou dobře Eleni.A teď se začni chystat.Za půl hodiny vyrazíme." Řekla a vyšla z pokoje.Zavřela za sebou dveře.V tu chvíli jsem dostala šílený vztek.Popadla jsem polštář a hodila jsem ho silně do dveří.Zaslechla jsem něco křupnout.

Zavrčela jsem a vztekle jsem se postavila.Začala jsem přecházet po pokoji.Uvědomila jsem si,jak moc jsem sama.Moje touha najít rodiče sílila.

Pohlédla jsem na budík a usoudila jsem,že je nejvyšší čas se začít oblékat.Přeběhla jsem ke své sportovní tašce,kde jsem měla pár věcí a rychle jsem začala vybírat oblečení.Usoudila jsem,že se trochu lépe voháknu.Vždyť je to první den ve škole,musím udělat co nejlepší dojem.

Vybrala jsem si bílé tričko bez ramínek a na to džínovou bundu.K tomu jsem si dala květovanou sukni a hnědé boty na celém podpatku s květovaným vzorem.

Učesala jsem si vlasy.Nastříkala jsem se svým oblíbeným parfémem a přimalovala jsem si oči.Takhle vyparáděna jsem sešla dolů do kuchyně.

Nov dům byl pěkný.Hodně pěkný.Venku byla krásná zahrádka plná různobarevných květin a zevnitř zářil dům novotou.

Vešla jsem do kuchyně,kterou jsem asi po pěti minutách našla.Byla jsem trochu dezorientovaná.

,,Dobré ráno." Broukla jsem a sedla si ke stolu.Snídaně už byla hotová.Na talíři jsem měla naservírované vejce,slaninu a toasty.Hladově jsem se pustila do jídla.

,,Tak co děti.Těšíte se do školy?" zaslechla jsem strejdův milý hlas.

,,Ne." Vyhrkla jsem.

,,Ano." Vykřiknul nadšeně Chan.Ach jo.Špunt jeden otravný.Vyhrknul to stejně jako já,takže mé ,,Ne" zaniklo v jeho nadšeném křiku.

,,To jsem rád." Zasmál se strejda.Naštvaně jsem zafuněla,ale strejda nevnímal.

,,Děti.Dojedli jste?Musíme vyrazit." Řekla teta a začala sklízet talíře.

,,Jděte ven a počkejte nás před domem." Poručila teta.Beze slova jsem se zvedla a vyrazila jsem ven.Došla jsem tam za tři minuty.Cestou jsem stačila vlézt do spíže,koupelny,na záchod a do obýváku.Kurnik já to tu nesnáším.Najednou mě něco napadlo.Ta stará knížka.

,,Této…musím si ještě něco vzít." Křikla jsem a vyběhla do svého pokoje.Trefila jsem tam bez jediného spletení.

Vpadla jsem do pokoje a začala ji hledat.

,,Sakra kde je?" bručela jsem si pro sebe a hledala.

,,Už vím." Luskla jsem s úsměvem prsty a přeběhla k batohu.Začala jsem se v něm přehrabovat a vytáhla jsem ji.

Usmála jsem se a vyběhla jsem ven.

,,Hele tohle nemyslíte vážně,že ne?" zeptala jsem se pochybovačně a vyhlížela okýnkem na školu,do které se valilo děsně moc dětí.

,,To je pěkné.Velmi pěkné,že jo?" usmála se teta a podívala se na strejdu.

,,Hele sem odmítám chodit." Vyhrkla jsem naštvaně,ale to už byli všichni z auta venku.Najednou se otevřely moje dveře a strejda mě vytáhnul ven z auta.

,,Tak jdeme děcka." Zavelela teta.Chtě nechtě,musela jsem jít za nimi.Šourala jsem se pomalu,jako jejich ocas a prohlížela si děti a školu.Naháněla mi husí kůži.Hrdlo se mi sevřelo a srdce mi splašeně bušilo.Vešli jsme dovnitř.Škola byla pěkná,ale ta moje stará se mi líbila víc.

,,Kde je tady ředitelna?" slyšela jsem tetu Berry jak se ptá nějakého kluka z osmičky,tipuji.Ukázal nám směr.Teta poděkovala a popadla mě za ruku.

,,Co je?" vyhrkla jsem nasupeně a nechala se táhnout do ředitelny.

,,Tak tady je tvoje třída." Ukázal mi ředitel pan Antonio Bianchi.Myslím,že se tak jmenuje.

,,No…a…co mám jako dělat?" optala jsem se ho.,,Rodiče" už odešli pryč.

,,No co asi.Jdi dovnitř." Poručil mi.Zavrtěla jsem hlavou.Povzdychnul si.Pobídnul mě,ať odstoupím a vešel dovnitř.Šla jsem za ním.Vystrašeně jsem překročila práh třídy a vkročila jsem do třídy.Rozhlédla jsem se po dětech.

,O můj Bože.Já umřu.Ne prosím.Nenechávejte mě tady.´křičela jsem na ředitele v duchu.Ale to je mi k ničemu,že.

,,Děti.Tohle je Eleni Bedfordová.Přistěhovali se sem z…to je jedno.Je to vaše nová spolužačka." Všichni na mě otočili své hlavy a zvědavě si mě měřili.Přejela jsem je pohledem a srdce se mi leknutím zastavilo.Z prostřední řady z poslední lavice se na mě usmíval ten kluk,o kterém se mi dneska zdálo.

Autorka→ Daidilik@seznam.cz

Nevím kolik minut uběhlo co sem sama v pokoji, ale už se slušně nudím. Zvednu se z postele, bez tak mám proležené tělo. Dojdu opět ke dveřím a zatlačím za kliku. Pani oni mě nezamkli, až tak by mi věřili to se mi nechce věřit. Nakouknu ze dveří zda na mě někde někdo nevyskočí, ale chodba je prázdná. Vstoupím do ní, kam bych se to mohla rozejít? Zapřemýšlím, ale na konec vyhraje pravá strana.

Zajímavé čekala sem, že budu někoho potkávat, ne že bych si to přála, ale je to divné a to moc. Z ničeho nic uslyším kroky, které se ke mně blíží. Hlavně nesmím panikařit a stát na místě. Díky bohu dokážu uvažovat ještě reálně a zapluju za nejbližší dveře co byli u mě. S padnutou spodní zůstanu stát na místě. Pani hustě zařízený pokoj a ta postel juuu. Odcupitám k ní, v mojí hlavě se mi vytvoří nápad. Vlezu si do té postele....jeee docela měkké. Určitě nebude vadit jejímu majiteli když v ní na několik minut setrvám, ale jak to znáte tak se z minut stala hodina a mě ztěžkli oči a pomalu usínám.

Ucítila sem dotek na rameni, ale ne příjemný. Prudce otevřu oči, ale to už mě někdo přetočil na břicho a natáhl mi ruce brutálně nad hlavu. Až mě to bolí. To by nebylo to nejhorší, kdyby mi je nesvázal provazem. Svázal je tak dobře, že je nemohu v zápěstí od sebe oddělit. Konec provozu skrze to provlíkl.

"Zvedej se!"poručil mi ostře. Ten hlas neznám. Mám z něho strach, tak ho radši poslechnu. Dotáhne mě ke dveřím, které otevřel a vtáhl mě za sebou na chodbu, po které mě dál táhl a to nevím kam. Za několik minut jsme stanuli před dveřmi, které nevím proč sou mi povědomé. Otočil se na mě.

"Víš že tě vůdce hledá, jen by mě zajímalo co s tebou udělá, za ten tvůj opakovaný útěk, protože je to dnes po druhé.........takže hodně štěstí" zaklepal na ně. Nejradši bych někam utekla, opravdu nevím co se mnou ten jejich vůdce zamýšlí, ale mám z toho strach a to hlavně z něho. Ozvalo se chladné dále, asi není ve své náladě. Ten co mě sem přitáhl vkročil dovnitř, ale když si všiml, že nejdu za ním tak prudce trhl že skončím vedle něj na kolenou. Na mě padl vůdcův pohled, no nesmál se, ale mračil se.

"Šéfe, vychovejte si jí, ať neleze cizím do postele, je to neslušné" oba dva se na mě mračili a to hlavně ten vůdce.

"Kde si to byla!!!" Zasyčel vztekle. Viditelně zuří, ale nechápu, jestli se zlobí, zda sem pláchla, či že sem byla v posteli tohoto, to co je vedle mě.

"Jen klid, šéfe klid, nic vážného se nestalo, jen sem jí tam našel jak tam spí, nic víc"

"Opravdu to se mi ulevilo! A neříkej mi šéfe nesnáším to"V jeho hlase byl sarkasmus. Pomalu sem se od nich a to hlavně od vládce vzdálím.Vůdce si toho evidentně ani nevšiml, ale ten druhy si toho všiml.

"Pane bojí se vás a jestli se okamžitě neuklidníte, tak se vás začne skutečně bát" vůdce se zarazil a dlouze si mě prohlédl. Povzdech si.

"Arthure, nech nás tu osamotě" Arthur ho poslechne. Podívám se na Arthura, který se na mě povzbudivě usměje, pokusím se ho zadržet, ale byl rychlejší než sem si myslela. Zůstala sem s vládcem sama.

"Tak co se mnou uděláš.............Necháš mě potrestat, nebo mučit?" řeknu sklesle a sklopím oči. Přidřepne si přede mně. Pohladí mě po tváři a zvedne mi bradu výš.

"Ani jedno ani druhé" zvláštně se na mě podívá "Napustím ti vanu. Potřebuješ to a navíc se uvolníš" usmál se na mě, ale já na něho ne "Určitě musíš mít hlad, takže ti ještě něco přinesu k jídlu" pořád mlčím. Zvedl se a mě také zvedl. "Když mi slíbíš, že se nepokusíš utéct, tak tě rozvážu a nechám tě tu na tu chvilku......souhlasíš"pořád se na mě usmívá. Poprvé se pousměju a slabě přikývnu. Hned mi rozváže ruce. "Zatím si tu udělej pohodlí než se vrátím" otočil se a opustil pokoj ale druhými dveřmi, které tu byli. Rozhlídnu se kolem sebe, musím podotknout že to tu má hezké, veliké křeslo, postel o té ani nemluvě a krb v koutě. No hošánek se má jak prase v žitě. Konečky prstu přejedu po posteli, už zase mám tu chuť si tam vlézt, ale udržím se.

"Klidně si lehni, mě to vadit nebude" cuknu sebou leknutím. Kdy přišel, ani sem ho neslyšela přicházet.

"Ne, ne je to tvoje postel"prohodím rukou, ale to už ke mně mířil. Otočím se k němu čelem. Obtočil mi ruku kolem zad a tu druhou zas kolem zadku a položil mě na ní.

"Dito, viděl sem že si jí chtěla zkusit, tak sem ti pomohl" Tak se jmenuju? Ale jak to že mě zná.

"Dita?" zopakuju po něm.

"Ano tak se jmenuješ"

"Jak se jmenuješ ty, teda jestli tě to neurazí" zapře se vedle mě rukou.

"Proč by mělo, ale když jsme u toho tak mi říkej Teodore"

"Myslela sem, vládcové nechtějí aby jejich poddaní jim říkali jménem" uchechtl se.

"Ty nejsi až tak můj poddaný........chápeš" zapřel se kolenem o kraj posteli, tak že byl k mé tváři ještě blíže.

"To nechápu"

"Dalo by se říci, že si pro mě důležitá"řekl se zvláštním nádechem v hlase.

"Aha, tak asi půjdu doté vany" těch informací je na mě nějak moc a musím je rozložit v hlavě.

"Jistě" zvedl se a pomohl mi na nohy. Otočil se ke mně zady a došel ke skříni, kterou otevřel. Vytáhl z ní tmavě modrý župan a osušku "pojď se mnou" šla sem s ním do místnosti, ze které před chvíli vyšel. Naskytl se mi pohled na jeho koupelnu, pani pěkně velká se sprchou pro dva, ale i s vanou pro dva, která byla plná.

"Hlavně se mi tu neutop" zažertoval a položil župan s ručníkem na stolek u vany. Po tom co opustil místnost, se vysvleču z toho doktorského pláště, který sem měla stále na sobě. Nedočkavě vlezu do vany a lehnu si je to tak příjemné a uvolňující. Starosti pro tento okamžik zmizí jako by je voda odnesla pryč. Vychutnávám si to se zavřenýma očima plnými doušky. Postupně při tom i usínám, až úplně usnu.

Někdo zabušil na dveře, což mě probudilo. Uvědomím si, že stále sem ve vaně a ta voda už je vlažná. Pootevřeli se dveře a dovnitř nakoukl Teodor.

"Už si v ní dlouho, není ti zima?" zeptal se mě.

"Bože já usnula" protřu si rozespalé oči a podívám se na něj. Nějak moc se na mě culí a za chvíli si uvědomím proč. Já neležím v té vodě, ale sedím a tím pádem si může prohlédnout moje ňadra. Červenajíc si je zakriju a ponořím se po hlavu. Rozesmál se a přešel ladným krokem k vaně o kterou se zapře dlaněmi, tak že má na mě dokonalí pohled. Neměl na sobě už kalhoty a košili co měl předtím, ale nyní měl na sobě černý župan a vlasy se mu lepili na čelo. Nenasytně si mě prohlížel.

"Nedívej se na mě takhle" špitnu.

"Jak se nemám dívat" provokativně se na mě usměje, konečky prstů ponoří do vody.

"Studená" pomalinku prsty přiblíží k rameni, které je taky pod vodou "A ty taky" vytáhne jí a sáhne po tmavě modré osušce, která není zrovna malá. Roztáhne jí a pobídne mě abych se zvedla. To si ze mě dělá srandu, nebudu se mu ukazovat nahá. Zakroutím hlavou "Ale no tak a když se nebudu dívat" navrhne mi.

"Ti nevěřím" otočí hlavu do strany, tak že na mě nemůže vidět.

"Slibuji ani se nepodívám" čeká. Dodám si odvahy a zvednu se, stále zakrývajíc si intimní místa.trošku se o něj otřu a on mě zabalí do té osušky. Podebere mě i pod koleny a vytáhne mě z té vany. Myslela sem, že mě položí na zem, ale nestalo se tak. Namísto toho mě nesl do pokoje.

"Kam mě to neseš" zeptám se s mírnou panikou v hlase

"Uvidíš" zamířil si to ke křeslu kde si i se mnou sedl. Přehodil mi nohy přes rameno křesla. Sedím k němu bokem. Ruku má obtočenou kolem zad a přitáhl si mě k sobě.

"Teodore si u mě moc blízko" zatlačila bych do něj dlaněmi jen kdybych je měla volný a ne zamotaný v té osušce.

"Neříkej mi, že se mě bojíš" tu druhou měl přehozenou přes můj klín a dlaní mě držel z druhé strany abych mu nesklouzla.

"Já se tě nebojím" vytáhnu pravou ruku a provokativně ho cvrknu do nosu. Rychle vymrštil ruku, kterou uchopil tu mou.

"Zahráváš si se mnou?"zašeptal mi do ucha.

"To bych si k tobě nedovolila" utrousím, vytáhnu i tu druhou, kterou si ovšem musím držet tu osuška, aby ze mě nesjela.

"Já si s tebou, ovšem rád zahraju" zuby mě jemně zatáhl za ušní lalůček. Rukou kterou sem nedržela osušku, zapřu se do něho dlaní "Pozor ať nespadneš" upozorní mě.

"Nespadnu, protože mě nepustíš" zazubím se na něj.

"Spletla ses" zrovna v ten moment kdy do něho zatlačím mě pustí a já se odkutálím k jeho nohám na zem kde zůstanu ležet v takový netradičný poloze, protože mi rychle než sem slítla chytil nohy a držel mi je za kotníky v klíně. Co dodat, nesvětští mi to a cítím se trapně, jak si mě dychtivě prohlíží.

"Tys mě pustil" divím se, párkrát vykopnu nohama, ale on mi je prostě nepustí.

"Já tě varoval" trošku mi roztáhl nohy a políbil jej na vnitřní stranu lýtka a postupoval stále níž, do té doby než sem ho nezarazila.

"Co to děláš! Vždyť se ani neznáme" zarazil se. Sklonil se ke mně tak nízko že mě podebral pod zady a vytáhl si mě, tak že sem na něm obkročmo seděla. Ruce nechal ležet na bokách.

"Známe se a to dobře, ale bohužel si mě nepamatuješ" řekl skoro až nešťastně.

"Proč sem vůbec ztratila paměť?" zeptám se ho.

"Byla si napadená.............jen tak si přežila.........málem sem o tebe přišel" nečekala sem, že mě obejme, takže sem se ani nebránila.

"Proč mě objímáš?"

"Ani nevíš jak sem rád, že si tu se mou"

"Vážně?? Co je mezi námi, že se ke mně takto chováš"

"Chceš to říct na ráz a nebo postupně a šetrně, aby tě to nevyděsilo"

"Asi postupně"

"Už je to měsíc a pul co si za mnou přijela, mě poprosit, abych tebe a tví přátele ušetřil, přemluvila si mě, ale pouze pod dohodou že tu zůstaneš jako vězen, ale taky ti nic jiného nezbylo, ale tajila si přede mnou, že jsi lovec a to ne obyčejný" hladil mě po zádech.

"Já a lovec? To má bít vtip" zasměju se tomu, vždyť ani nevím co je to nůž.

"Já si nedělám srandu a neskákej mi do řeči"

"Jasně šéfe" sjede mě vražedným pohledem nejspíš za to že sem ho nazvala šéfem, asi to nemá rád a nebo je tu druhá možnost a to že sem měla být už zticha. Nadechl se aby mohl pokračovat.

"Asi to shrnu, takže si byla prvně můj zajatec později služka, potom můj žák a teď milenka"

"Mi-milenka"Vykoktám pomalu, jednou rukou mi zvedl za bradu hlavu a políbil mě. Z šoku se nebráním. Odtrhl se ode mně s úsměvem na rtech.

"Řekl bych že si se zapomněla bránit" ušklíbl se. Naklonil se ke mně ještě jednou, aby si to mohl zopakovat, ale to ho už odstrčím.

"Když sem tvoje milenka, tak......." neberu červenou barvu "Dělali jsme to spolu už" podle jeho výrazu nečekal že se ho na to zeptám.

"Ne, ale rádi bychom"dodal rychle s úsměvem.

Autorka→ majakmaj@seznam.cz

3. Kapitola - Dnes budeme brát historii. Podívejte se prosím na obraz číslo 1

"Paní, je vám dobře?" Ozval se hlas hospodyně.

Nejspíš si všimla, že jí vůbec neposlouchám, jen se dívám na malby na stropě.

"Samozřejmě. Jen mne zaujali ty obrazy. Nevíte kdo je namaloval?"

"Bohužel ne. Ty obrazy jsou tady od nepaměti. Ani nevíme, co znamenají. Malíř si ale musel dát pořádnou práci, když tohle vymýšlel."

Až na to, že to nevymyslel.

"Omluvte mě prosím, musím se jít dohodnout d kuchařkou."

Hospodyně se uklonila a odešla.

Studovala jsem malby a našla jsem tam téměř celou lidskou historii se všemi jejich bájemi a pověstmi. Ale co víc, dokonce tam byla historie Hybridů, Lycanů a Tehlorů. Našla jsem tam úplný začátek dějin světa.

Lycani a Tehloři spolu žili v míru. Tehloři pili krev zvířat a Lycani jedli jejich maso, takže ani nevznikali spory o kořist. Jejich přátelství se dál vyvíjelo, takže se dokonce začali mísit. Tak vznikli Hybridi.

Hybrid mohl vzniknout jen z párů Lycana a Tehlora, nebo dvou Hybridů.

Pokud měl Hybrid dítě s Tehlorem vznikl Tehlor a pokud měl dítě s Lycanem, tak vznikl Lycan. Neptejte se mě, proč to tak je. Já nejsem odborník na genetiku. A teď už to asi nebude vědět nikdo.

Bohužel celá naše historie není o míru a štěstí. Problém nastal, když vznikli lidé.

Tehlorům zachutnala jejich krev a protože jsou jedovatí, tudíž nemůžou svou kořist nechat naživu, tak je začali zabíjet. To se ovšem nelíbilo Lycanům. Tvrdili, že lidé jsou stejně inteligentní jako my, ačkoli nejsou tak vyspělí a nemají tak dobrou paměť, ale to ani nevadilo, protože nesdílí naši dlouhověkost a nemusí si tolik věcí pamatovat, takže bychom je neměli zabíjet.

Většina Tehlorů se ovšem už nedokázali vzdát lidské krve, která byla o tolik lepší než zvířecí. Navíc věděli, že jim lidi nic neudělají, protože jsou příliš slabí. Proto je brali jako nižší rasu a zacházeli s nimi jako se zvířaty. Vzali jim všechny práva a jediné co vlastně mohli bylo dělat, co se hodí Tehlorům.

Tehloři si mysleli, že jim to u Lycanů projde, protože věděli, že si nepřejí válku, ale udělali chybu. Zapomněli, že Lycani nejvíc nesnášejí diskriminaci, rasismus a utlačování slabších. Souhlasili sice, že silnější by měli vládnout, ale měli by být ke slabším hodní a pomáhat jim.

Proto vyhlásili Tehlorům válku.

Otázka ale byla: Co s Hybridy?

Hybridi pili krev, ale taky jedli maso. Někteří se přidali k Tehlorům a zabíjeli lidi, ale většině se to hnusilo. I pár Tehlorům se nelíbilo, co jejich rasa prováděla. Proto ti všichni přešli k Lycanům.

Tehloři ovšem věděli, že nedokážou porazit Lycany s Hybridy (těch Tehlorů bylo tak málo, že se ani nepočítali). Požádali Lycany o odpuštění a slíbili, že lidi už nechají být. Lycani se dali přesvědčit.

Tehloři však lidi zabíjeli dál, ale tajně. Věděli, že jim to nevydrží a časem to praskne. Mezitím ale začali zabíjet Hybridy a navíc se začali mísit s lidmi. Z toho vznikli Strigojové. Než si Lycani uvědomili, co se děje, Tehloři měli armádu Lycanů a Hybridi vymřeli.

Kromě mě. Jsem poslední Hybrid na světě. Neměla jsem to přežít. Už si pro mě šli, ale pak…. A dost! Na to nesmím myslet. Je načase se vrátit k historii.

Takže válka znovu vypukla. Strigojové z počátku pro Hybridy neznamenali žádnou hrozbu, ale pak se zjistila strašná věc. Když zemřeli, tak vstali z mrtvých a to silnější, rychlejší a především bez duše. Navíc je šlo zabít pouze ohněm a uříznutím hlavy. Jediná výhoda byla, že pak hořeli na slunci.

Živí Strigojové se mezitím smísili s lidmi. Z toho vznikli Morojové.

Ti naštěstí duši měli a umírali normálně. Slunce jim bylo nepříjemné, ale nehořeli. Pili lidskou krev, ale nebyli jedovatí, takže to tolik nevadilo. Lycanům se to sice nelíbilo, protože dělali z lidí závisláky na jejich kousnutí, ale měli větší problémy. Morojové se do války nezapojovali, takže neznamenali hrozbu. Překvapení ale bylo, že byli slabší než lidi. Strigojové sice nebyli silní a rychlí jako Tehloři, ale přece jen víc než lidé.

Pak se ovšem zjistilo, že Morojové ovládají živli. Proto Lycani usoudili, že jsou mocnější než lidé a tudíž nepotřebují ochranu kdyby se něco stalo. Zvlášť potom, co se také smísili s lidmi a vznikli dhampýři. Ti sice neovládali magii, ale byli silnější. Když zaútočil Moroj s dhampýrem, tak dokázali porazit spoustu Strigojů. Zvlášť poté, co Morojové vynalezli stříbrné kůly, zbraň, která, pokud jí probodnete Strigijovo srdce, ho dokáže zabít.

Lidi dhampýry uvítali, protože kromě Lycanů to byla jediná rasa, které se nemuseli bát, že jim bude pít krev, protože se stravovali jako lidé.

Tak válka pokračovala. Zanikli živí Strigojové, takže vzhledem k tomu, že mrtví Strigojové se nemohou rozmnožovat, to vypadalo, že Strigojové vymřou úplně, ale pak se zjistila strašná věc. Když Morojové při pití krve zabijou, stanou se mrtvými Strigoji. Toho se Strigojové chytli a nakonec přišli, že když člověku, Moroji, nebo dhampýrovi vysajou všechnu krev a pak mu dají trochu vlastní, tak se přemění. Naštěstí se trochu stáhli z války a jenom si dělali vlastní, neboli zabíjeli lidi, ale na Lycany si netroufli. Tudíž válka byla vyrovnaná.

Nakonec se vyhubili navzájem. Tak vyhynuli Prastaří.

Začínalo mě bolet za krkem, tak jsem se přestala dívat na strop. Polekaně jsem sebou trhla, protože jsem si všimla malého kluka sedícího na rohoži před krbem. Kulil na mě velké modré oči a vypadal, že už tam sedí dlouho.

Vynadala jsem si za svou nepozornost a přešla k němu. Přiklekla jsem si k němu.

"Jste moc krásná," vyhrkl.

Usmála jsem se. Byl moc roztomilí. Měl černé vlasy, srdcovitý obličej a jeho prosté šaty ukazovali na to, že pochází z chudé rodiny. Nejspíš syn nějaké služebné. Viděla jsem už spoustu bohatých dětí, které ostatní považovali za roztomilé, ale byli to rozmazlení spratci. Měli jste slyšet jejich myšlenky. Mysleli jen na sebe.

Ale na tomhle chlapci bylo něco zvláštního. Jenže jsem vůbec nemohla přijít na to co.

"Děkuju," řekla jsem.

"Ale jste stará."

Trochu jsem se zarazila. Vždycky mi všichni říkali, že jsem mladá. Ale to dítě má pravdu. Já jsem stará, ale to dítě to nemůže vědět. Nejdřív jsem se trochu vyděsila, ale pak jsem si uvědomila, že je mu šest, tudíž mu samozřejmě stará připadám.

"Páni. Ty umíš ženě zalichotit. A nemusíš mi vykat."

"Jak se jmenuješ?"

"Lucas."

"Krásné jméno."

Najednou se zamračil svým rozkošným černým obočím, které nyní připomínalo V.

"Pokoušíš se mi číst myšlenky.(?)"

Možná to měla být otázka, ale spíš mi připadalo, že to konstatoval. Zvláštní a…. Počkat!

"Coo?"

"Pokoušíš se mi číst myšlenky," opakoval."

Teď jsem si byla jistá, že to nebyla otázka.

"J-jak-k to víš?" Vykoktala jsem.

No super. Teď jsem se mu rovnou přiznala. Já jsem vážně mistr ve lži. Alespoň už vím, proč mi připadal zvláštní. Jakože jsem si nevšimla, že neslyším jeho myšlenky. Pravděpodobně právě proto jsem si ho nevšimla. To bylo ode mne ale nedbalé. Musím si dávat větší pozor.

"Maminka mě naučila, jak tomu zabránit," usmál se na mě.

Takže někdo musí vědět o Hybridech. Zajímalo by mě, kdo je jeho matka. Potřebovala bych se jí zeptat, jak to sakra ví.

"Kde máš maminku?"

Určitě je to nějaká moje služebná, když tady ten kluk žije.

"Maminka je v nebi."

Prohlásil přesvědčeně.

"To je mi líto."

Chudák. Ale teď se jí na to nezeptám.

"Tvoje taky." Řekl.

"Co moje taky?" Zeptala jsem se nechápavě.

"Vaše maminka je taky v nebi s vaším tatínkem. Nebyla jste si jistá, jestli se tam dostali, ale jsou tam a dívají se na vás. Oni žijí prostřednictvím vás. Nebuďte smutná. Oni jsou smutní, když jste se trápila. Když budete veselá, tak budou šťastní."

Jak to ví?

"Jak to všechno víš?"

"Vím spoustu věcí," odpoví tajemně.

"máš pravdu. Moji rodiče zemřeli, uhořeli."

"Moje maminka taky uhořela, upálili jí."

"Moji rodiče také byli upáleni."

"To je hrozné, co provádějí. Zabíjí nevinné, protože si myslí, že jim to přilepší u Boha. Ačkoli nevím proč byli upáleni tvoji rodiče,…."

Konečně něco neví. Už jsem se bála, že ví všechno.

"....ale vím, že byli nevinní a vy si jejich smrt dáváte za vinu, protože umřeli, když se vás snažili zachránit. Není to vaše vina. Mělo se to stát."

"Proč?" Ptala jsem se s pláčem na krajíčku. "Proč se to mělo stát?

Proč museli zemřít?"

"Protože nastal jejich čas."

"A proč jsem nezemřela já?"

"Protože musíte ještě něco vykonat. Máte před sebou ještě dlouhou cestu. Ale jestli bude dobrá, nebo špatná? To říct nemůžu. Jo a mimochodem," dodal ještě. "Není vám osmnáct. Jste na tomto světě už tisíce let."

Vykulila jsem na něj oči. I když už by mě to mělo přestat překvapovat. Ale mám takový pocit, že mě nikdy nepřestane překvapovat.

"Sbohem Lily."

Počkat vždyť jsem se mu nepředstavila.

Chtěla jsem se ještě na něco zeptat, když vešla hospodyně.

"Oběd je hotoví má paní."

Otočila jsem se, ale Lucas už tam nebyl. Tak jsem odešla s hospodyní a cestou jsem se jí na něj zeptala.

"Lucas? Ano. Je to sirotek. Vychovávala ho jedna služebná, ale bohužel zemřela. Od té doby se tady potuluje a dělá si, co chce. Otravoval vás?"

"Ne. Byl moc milý."

Byl? Ano, byl. Přes to všechno, co o mě věděl, jsem ráda, že jsem ho potkala. Ale nevím proč. Ten kluk mě děsí. Ale přesto mu věřím.

Po večeři jsem předstírala, že spím, takže jsem si lehla do postele zavřela oči.

Pořád se mi ale vybavovaly hluboké modré oči. Něco mi říká, že jsem je neviděla naposledy.

Autorka→ majakmaj@seznam.cz

(Takhle asi vypadá Vicky. Jenom nemá pihy a oči má jako Danila.)¨

,,Ale zkusit to můžu."

Danila se pousmála.

,,Ano. To rozhodně můžeš."

,,Výborně," řekla jsem a chtěla začít čarovat. Pak jsem si ale uvědomila drobný problém.

,,Nechtěla bys vědět, jak to máš udělat?"

Sakra. Ta holka mi snad čte myšlenky. Počkat. Vždyť ona mi vážně čte myšlenky. Bože. Já jsem fakt cvok.

Danila se samozřejmě začne gebit mým myšlenkovým pochodům.

Tak dost! Tohle čtení myšlenek musí přestat! Nemusí vědět, že jsem magor. Až na, že už to ví. Ale zatím neví, jak velkej. To ani neví, co jsem udělala, když mi bylo deset. To jsem….. Ne! Uslyší mě!

Ani jsem si nevšimla, že Danila se už před chvilkou přestala smát.

,,Jestli ti to vadí, tak ti ty myšlenky číst nebudu."

,,No hodilo by se, kdybys mi je nečetla pořád. Nechci se vzdát našich myšlenkových rozhovorů, ale bylo by dobrý, kdybys mě vždy upozornila."

Oči se jí najednou rozzáří.

,,Mám lepší nápad."

Bojím se jaký.

Rozesměje se.

,,Neboj. Není to tak hrozný."

,,Co? Já myslela, že už mi myšlenky nečteš."

,,Taky že nečtu."

,,Tak jak to víš?"

,,Zatvářila ses hrozně vyděšeně."

,,Aha."

Měla bych se naučit skrývat emoce.

,,Takže cos to vymyslela?"

,,Naučím tě bránit svou mysl."

,,Co???" kterou to ještě víc rozesměje.

Další výbuch smíchu.

,,Jejda. Já to řekla nahlas?"

,,Jo řekla," vykoktá ze sebe Danila, kterou to ještě víc rozesměje.

Tak je to jasný. Měla bych se léčit.

,,Radši ti odpovím na tvou nedopatřením vyslovenou otázku, nebo se k tomu nikdy nedostanem."

,,Ok."

,,Takže…." začala.

,,Takže co?" Skočila jsem jí do řeči.

,,Takže mě necháš domluvit."

Zamračila se na mě, ale prozradilo jí, že jí cukly koutky.

,,No jo furt."

,,Jestli nechceš, tak tě to učit nebudu, ale pak s tebou bude moct manipulovat téměř jakýkoliv kouzelník."

,,Omlouvám se. Mohla bys mi to prosím říct."

Ty jo. Nevěděla jsem, že se umím chovat taky slušně.

Danila očividně taky ne, protože na mě překvapeně zírá.

,,No," usměju se na ni nevinně. ,,Můžeš pokračovat."

Danila se hned vzpamatuje a začne znova.

,,Takže…"

,,To už jsi říkala. Opakuješ se."

Vražedně se na mě podívá.

,,No jo vždyť už mlčím," řeknu, protože mě fakt zajímá, co to něco vlastně je.

"Kouzelníci umí číst myšlenky."

"To vím."

,,Já vím, že to víš, ale hodlám pokračovat, takže mi laskavě neskákej do řeči, nebo tě zbavím schopnosti řeči."

,,Jak?"

"Naprosto normálně kouzlem."

Musím přiznat, že mě to trochu vyděsilo, protože mám takový pocit, že ona je fakt schopná to udělat.

Danila se vítězoslavně usměje, když vidí, že mi sklaplo.

"Vlastně nejenom kouzelníci, ale i elfové, draci, Stínové a samozřejmě Dračí jezdci. A dělají to tak, že proniknou svou myslí k mysli někoho jiného a proniknou do ní. Pokud je v tom zručný, tak dotyčnou osobu může i ovládat. A taky to slouží ke komunikaci myslí."

,,A jak se tomu dá zabránit?" Vyhrknu. Nechci, aby mě někdo ovládal.

,,Když se o to pokouší, tak se musíš soustředit na jednu jedinou věc a všechno ostatní vypustit, tím kolem sebe vytvoříš zábrany. Ale pozor! Zábrany jdou taky zrušit. Když na tebe zaútočí svou myslí, tak tě to bolí, tudíž se rozptyluješ."

"Jak poznám, že se mi někdo snaží dostat do mysli?"

,,Jakmile se naučíš si postavit zábrany, tak to poznáš."

,,Takže to zkusíme a pak se vrhneme na kouzla?" Zeptám se nedočkavě.

Danila se zatváří pobaveně.

,,Na kouzla se dneska asi nedostane."

"Škoda," zamračím se.

"Ale neboj. Dočkáš se."

,,Tím si nejsem tak jistá."

,,Tak. Začni se soustředit."

Začnu zírat na stěnu a vypnu.

Nebo spíš snažím se vypnout, ale pořád se mi do hlavy vkrádají nějaké myšlenky.

Pak najednou ucítím v hlavě tlak. Okamžitě se vykašlu na stěnu a na myšlenky a soustředím se na ten tlak. Je to úplně primitivní. Čím víc se tlak zvyšuje, tak tím je lehčí se na něj soustředit a nemyslet na nic jiného.

Po chvilce to přestane. A Danila na mě kouká s otevřenou pusou a vypadá, že nemá slov.

,,Jak?" Dostane ze sebe nakonec.

Usměju se na ni a pokrčím rameny.

"Mohla bys to prosím tě zkusit znovu? A tentokrát se snaž víc, i kdyby mě to bolelo. Chci si ověřit teorii."

"Jakou?"

"To ti řeknu, až se mi potvrdí."

"A pokud se ti nepotvrdí?"

"Pak ti jí neřeknu."

Danila mě chvíli zamračeně sleduje a pak si povzdychne.

"No, co mám s tebou dělat?"

Jen co to dořekne, tak vypukne mi v hlavě prudká a ostrá bolest. A zase se okamžitě soustředím na ní. Je to ještě lehčí než předtím, protože je bolest větší než předtím. Bolest se postupně zvyšuje, což je sice nepříjemné, ale zabraňuje to myšlenkám, aby si dělaly, co chtěly.

Když bolest odejde, Danila se tváří ještě mnohem překvapeněji než na poprvé.

"Tak co s tou teorií?"

"Čím víc to bolelo, tím to bylo snazší," řekla jsem a zasmála se.

,,Jak to?" Ptala se.

,,Protože se soustředím na bolest, tudíž když je velká, tak mi ulehčuje práci."

"To mě nikdy nenapadlo," vydechla Danila. "Vlastně to nenapadlo nikoho. Vicky, ty jsi geniální!" Vykřikne a obejme mě.

"Takhle, když se v tom trochu pocvičíš, ti nikdo zábrany neprorazí."

,,Super," řekla jsem nadšeně.

"Tak pro dnešek už čtení myšlenek ukončíme."

"Znamená to, že se můžeme věnovat kouzlení," vyhrkla jsem.

"Nejsi unavená?" Zeptá se mě Danila s úsměvem.

"Ani ne," odpovím po pravdě.

Danila se zamračí.

,,Nelži mi."

"Nelžu ti," bráním se oprávněně.

"Po tomhle musíš být unavená."

"Ale nejsem."

Fakt. Vůbec mě to nevyčerpalo.

Danila mě chvilku studuje, jestli mluvím pravdu. Pak přikývne a přejde k oknu.

Něco tam zamumlá a něco jí vletí do ruky.

Vrátí se ke mně se sevřenou pěstí. Uvažuju jestli mi náhodou nechce jednu vrazit, když pěst rozevře a ukáže, co je v ní.

"K čemu mi je kámen?"

V její ruce se totiž nachází malinkej kus šutru.

"Ke cvičení."

"Takže co s ním mám dělat?"

"Pokus s ním silou vůle pohnout. Zaklínadlo zní: Stenr rïsa a znamená to: Kameni pohni se."

Soustředěně jsem se podívala na ten geologický nerost (jak by řekla učitelka na biologii), při čemž mě napadlo napadlo, co by se stalo, kdyby najednou vyletěl a probořil strop a pronesla: "Stenr rïsa."

A světe zboř se! Kámen se pohnul. Co pohnul, vyletěl do výše a kdybych ho na poslední chvíli nezastavila, tak by fakt probořil strop.

Rozesmála jsem se. Pak mi ale pohled sklouzl na Danilu. Nesmála se. Jen na mě čučela. Po chvíli se oklepala a řekla: "No, vypadá to, že jsem objevila přirozený talent."

Už 2 hodiny tady kouzlím. Nechávám lítat po pokoji cokoli, co se mi dostane pod ruku. Danila mě naučila spoustu dalších kouzel a čtení myšlenek, takže můžeme provádět rozhovory v myšlenkách, aniž bychom navzájem narušovaly své soukromí. Musím říct, že jsem se nikdy tak nepobavila jako teď a vůbec mě to neunavuje. I když Danila tomu nechce věřit.

"Jseš si fakt jistá, že nejsi unavená?"

Ajéje. Už zase začíná.

"Ano. Jsem si naprosto jistá."

"To je divný."

"Proč?"

Podívá se mi do očí s neobvyklou vážností.

"Protože s takovouhle mocí, pokud nepočítám draky, jsem se setkala pouze u elfů."

Autorka→ Tiana.Clark@seznam.cz

Jen letmo jsem na to stavení pohlédla a hned zase upřela svou pozornost k němu. "Tohle mi přeci nemůžete udělat. Poslední dobou se začíná konečně něco dít, začínám poznávat zajímavé lidi. A jak to dopadá? Všichni se o sobě rozpovídají, a když mě pořádně naladí na zvědavou vlnu, utnou to s tím, že mi to dopoví jindy."

Mezi tím, co jsem si tam hudrovala, vystoupal po pár schůdcích ke dveřím a otevřel mi je. "Tebe není moc těžké naladit na zvědavou vlnu," prohodil s trošku posměšným úsměvem. "Věřím, že se ještě najde čas, abych tvou zvědavost ukojil. Teď na to ale není nejlepší chvíle." Pokynul mi k otevřeným dveřím.

S naoko nazlobeným výrazem jsem vešla do hostince a na něj jsem se schválně ani nepodívala. Teď, když nad tím tak zpětně přemýšlím, mi to přijde opravdu dětinské, ale to bych asi jinak nebyla já.

Uvnitř to vypadalo opravdu krásně. Stěny byly obkládané dřevem a sem tam někde visely jelení parohy, nebo jiná lovecká výzdoba. Stolů tu bylo přibližně deset a u každého bylo čtyři až šest židlí. Naproti dveřím, přesně na druhé straně té velké místnosti, byl pult a za ním stála Elfka, která právě utírala džbán do bílého hadru. Prakticky hned, jak jsme vešli, se usmála.

"Ale, ale, Doriane. Ty už jsi zase tady?"

"Potřebuji mluvit s tvým manželem, Theo," řekl s malým zachechtáním Dorian.

"Ten tu ale není, vrátí se až zítra. Co od něj potřebuješ?"

Přišli jsme až k pultu, za kterým stála. Trochu jsem si jí prohlédla. Byla opravdu pěkná, měla krátké černé vlasy a tmavě hnědé oči. Kontrastem tomu byly velmi jemné rysy jejího obličeje a její znamení na čele, které vypadalo jako mořská pěna. Mezi tím, co jsem si jí prohlížela, se Dorian pustil do vysvětlování.

Je od něj opravdu milé, že se nám to snaží zařídit, ale já byla tak uchvácena novým prostředím, že jsem vůbec nebyla schopna je vnímat.

Moc přítomných tu nebylo. U okna seděli dvě Elfky a jedly. U stolu o kus dál bylo pět dětí, které na sebe pokřikovali nějaké hádanky a každou chvíli se smáli. V rohu seděli dva lidé. Docela mě zaujali - místo jídla měli na stole rozložené mapy a jiné papíry a o něčem zaujatě diskutovali. A potom ještě asi dva metry od místa, kde jsme se zastavili, seděl u pultu někdo s kápí na hlavě. Měl skloněnou hlavu a v rukou držel pohár s nějakým pitím.

"…Marillo," šťouchl do mě Dorian.

"Ano?" začala jsem mu zase věnovat pozornost.

" Dáte si tu s Elen i večeři?"

"No, ano, to by bylo skvělé."

"Tak je to domluvené," usmála se Thea. "Kam máte vlastně namířeno?"

"Jedeme do Yestarrë. Potřebujeme tam prodat zbytek zboží, které máme, a nakoupit nějaké zásoby," odpověděla jsem spěšně.

"A odkud pocházíš?"

"Z Hwarin Palúrë."

Osoba vedle nás se zakuckala pitím a my se k ní hned otočili. Měla jsem trochu strach, jestli je v pořádku, ale ona si hned otřela pod kápí pusu hřbetem ruky a trochu si odkašlala. Pravděpodobně bylo všechno v pořádku.

"Hwarin Palúrë, říkáš? Krásné místo. Jste hezky schovaní pod horami a máte kolem sebe husté lesy, že?" pokračovala Thea.

"Ano, to je pravda," přikývla jsem.

"Zrovna včera se mě tu jakýsi muž ptal na cestu do vaší vesnice. Pravděpodobně budete mít brzy nějakého návštěvníka," pronesla s úsměvem.

Osoba vedle nás hlučně odsunula stoličku, na které seděla, postavila se, vytáhla z kapsy kovovou minci a hodila jí na pult. Potom si těsněji přitáhla plášť, který měla na sobě, a s hlučným dupáním zablácených těžkých bot odpochodovala z hostince.

"Chodí ti sem pěkní podivíni, to ti tedy povím," poznamenal Dorian směrem k Thee.

"S tím naprosto souhlasím, ale hosty si hold nevyberu.

Ještě chvíli jsme si s Theou povídali a potom už jsme se vrátili za Elen. Celé odpoledne jsme strávili na náměstí a podařilo se nám prodat nebo vyměnit většinu našeho zboží. Večer jsme se najedli v hostinci a skoro do půlnoci jsme si povídali s Dorianem a Theou. Zbytek noci jsme strávili v měkkých postelích u Doriana v pokoji.

Autorka→ majakmaj@seznam.cz

2. Kapitola - Nový domov

Tak a jsem doma. Ačkoliv slovo domov má pro mě trochu jiný význam než pro ostatní. Žádný ze svých krátkodobých bydlení nepovažuju za domov. Ale tak to nebylo vždycky. Dřív jsem měla opravdový domov, ale pak…..

,,Hraběnka Lilliana z Bellaour," ozval se hřmotný hlas.

Ke mně si to hasil nějakej tlusťoch.

,,Ano?"

,,Dovolte mi, abych se představil. Jsem kníže Charles z Orlapy. Jsme sousedé a tudíž jsem vás přišel přivítat do vašeho nového domova."

Nuda.

Kurva, tahle ta zdvořilost mě začíná srát. Dřív to bylo mnohem lepší. Vždycky každý mluvil na rovinu. Teda mluvili tak Hybridi a Lycani. Tehloři v tomhle byli ještě horší než lidé. Aspoň mi to říkala maminka. Já jsem potkala jen jednoho a to byl můj táta a ten se přede mnou nikdy takhle nechoval. Alespoň co si pamatuji. A toho moc není. Je už to tak dávno. Jako Hybrid mám sice mnohem lepší paměť než lidé nebo dokonce i Lycani, mám jí asi jako Tehloři, ale tehdy jsem byla příliš malá.

,,Ráda vás poznávám. Já jsem hraběnka Lilliana z Bellaour."

Bože. To je hovadina. Nevíte kdo vymýšlel ty pravidla zdvořilosti?

Určitě nějakej magor. Proč se mám představovat, když je očividné, že zná mé jméno? Fakt totální degen.

,,Omluvíte mě? Potřebuji si vybalit."

Ten tlusťoch (jak že se jmenoval?), který mi až doposud hustil do hlavy nějaké nesmysly, které jsem pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven (nebo spíš ani jedním uchem dovnitř), se zarazil očividně ohromený, že nechci tvrdnout v jeho společnosti veškerý svůj volný čas. Chvíli na mě zíral s otevřenou pusou (myslíte, že by se urazil, kdybych mu řekla, aby jí zavřel, nebo mu do ní vletí moucha?). Pak se zase usmál úsměvem, který měl být asi bodrý a chápavý, ale moc se mu nepovedl a řekl: ,,Samozřejmě. Musíte být přece po cestě unavená."

Já a unavená? To by teda zíral, kdyby věděl, co jsem vlastně zač.

,,Jsem já to ale hlupák, že mi to nedošlo."

S první částí věty bych i souhlasila.

,,Děkuji vám za přivítání. Těšilo mne."

(To je Lily. Jen má jinou barvu očí a jemnější rysy.)

Teda. Tak tomu by uvěřil snad jen největší idiot na světě. I dítě by poznalo, že se nudím.

,,Mne taky hraběnko."

No a máme to. Uvěřil mi. Takže to je největší idiot na světě. Aspoň že už je pryč.

Vešla jsem dovnitř. Nevíte proč mají všude tak obrovské, těžké a kovové dveře? Je to snad nějaká věznice, či co? Vlastně bych se ani nedivila. To jak tady jednaj s ženami je nepřípustné. Je tady neuvěřitelná diskriminace. Ženy nesmí tohle a ženy nesmí tamto. Prej protože jsou slabé a muži je musí chránit. Pche. Slabé?

To by čuměli, kdyby viděli, co dokážu. Tahle doba potřebuje feministky jako sůl. (Feministky vznikly sice až za pár tisíc let, ale to je detail.)

,,Dobrý den, paní."

Přišla ke mne hospodyně.

,,Vítejte doma. Doufám, že se vám tu bude líbit."

O tom pochybuju. V žádném domě to není jako ve volné přírodě.

,,Děkuji vám. Jistě bude."

,,Kufry nechte u dveří. Sluha se o ně postará."

Ale ne. Už zase.

,,Pojďte. Ukážu vám to tady.

Zavedla mě do obrovské a především nádherné místnosti. Celá místnost byla kulatá a krásně vymalovaná. Viděla jsem tam ze zdi vyrobené sochy a různé jiné obrazy. Byla tam pohodlná křesla, velká okna a úžasný křišťálový lustr. Ve velkém krbu plápolal oheň. Ale první mě do oka uhodil strop. Byli na něm namalované nádherné obrazy. V tu chvíli, co jsem je spatřila, tak jsem strnula. Ty obrazy nebyly fantazií malíře, což asi většině lidí nedocházelo, ale mně byly až příliš povědomé. Samozřejmě, většinu jsem znala, protože jsem stará a znám všechny pověsti, protože jsem zažila, když byly v módě. Ale byl tu jeden, který vyjadřoval událost tak starou, že i já jsem o ní pouze slyšela. Nechápu jak o ní mohl malíř vědět. Stala se dávno před tím, než vznikl první člověk. Viděla jsem svalnatého muže s dlouhými špičáky, jak se mění v gigantického vlka. Ale co víc, ten muž měl nádherně čistě bílou pleť. Stejnou jako mám já. Okamžitě jsem ho poznala, ačkoli už je to tisíce let, co jsem ho viděla naposled. Byl to Sirael, první Hybrid. Můj dědeček.

Co si budeme nalhávat. Jednou to přijít muselo. Ano, je to chvíle, kdy se doopravdy začínám učit. Příští týden píšu písemný a mám docela "bobky". Moje angličtia po celé roky spočívala v tom, že jsme se dívali na filmy, takže teď umím kulový.... Jestli odmaturuju písemně z angličtiny, tak to musí udělat už všichni... navíc mě čekají přijímačky na VŠ. Srandovní je, že na každou školu dělám jiné přijímačky (OSP, TSP, SPF- co to sakra je?, OT atd.) asi bych se na to měla taky podívat, protože mě to čeká v průběhu celého května.

Ale jakmile bude po matuře, tak začnu zase psát (což může být taky v žáří :D). Stejně budu asi psát i v průběhu učení, ale nebudu to zveřejňovat (momentálně mám rozepsanou další kapitolu, ale nevím, nevím...)