Stav povídek: Život s Mortym: jednorázovka osmá 2/2 : 30%
Můj život služky II.: 29.kapitola 50%

2.kapitola

2. února 2016 v 9:20 | Aranel van de´Corvin |  Kronika země Knorské
Autorka→ simone.orion@seznam.cz

Nevím, jestli jste někdy zkoušeli najít doupě čarodějnice, ale nic lehkého to není. Na rozdíl od takové víly kmotřičky, která obvykle přijde sama, když jí nejvíc potřebujete, čarodějnice zásadně z baráku moc nevylejzaj. A když pak ta baba nechce, abyste jí našli, to je teprve něco. Pokud jí ovšem nějak nenaštvete, a nenajde si ona dřív vás. A když už ten barák náhodou najdete, stejně nemáte vyhráno… Pokud se neutopíte po cestě v močálu, stále hrozí, že budete nakopnuti kuří nohou do zadnice, či se přiotrávíte perníkem ve snaze prokousat se dovnitř, popřípadě ven. A tak, i když jsme vynaložily veškerý náš stalkerský um, ve kterém jsme měly dlouholetou praxi, vyzkoušenou na našich potencionálních manželích, ani po dvoudenním pochoďáku neurčitým směrem, jsem neměla pocit, že bychom se nějak blížily k cíly.
"Už nemůžu!" fňukala Tereza, jak naši hokejisti v půlce první třetiny, což ovšem nebylo nic proti Lence, která za náma protestně lezla po čtyřech, ve snaze demonstrovat svou znavenost. Ještě že s sebou mám takovou silnou a neohroženou armádu.
Pak se ale stalo něco, co nikdo nečekal. A to myslim doslova, ne jako když se řekne: Tak to nikdo opravdu nečekal a vlastně všichni věděli, že se to stane. Zčista jasna jsme se objevily přímo před bábi chatrčí, někde uprostřed ničeho.
"No vida. Kdo hledá, najde, co?" řekla udiveně Kriu a rozhlížela se po okolí.
"No ty bys to tak našla…"ozval se z chatrče babči hlas, jak nás tajně odposlouchávala za dveřma.
"Už jsem se na vás nemohla koukat. Vás tak někam pustit. Být to o rok dřív, tak vás nepustim ani k maturitě!"
"No tak babi, pusť nás dovnitř." škemrala Lenka hláskem, jako konipáskem a zaklepala na dveře. Ale jelikož se neozval žádný zvuk, klepla ještě jednou a zařvala: "Ťuky, ťuk."
Jenomže dveře se stejně ani nehnuly. Pak si Kriu všimla podivné věcičky na stěně vedle dveří.
"Co to má jako bejt?" řekla a ukázala na to. Do stěny byla vsazena devítimístná klávesnice s obrazovkou, na které byl nakreslený matematický příklad.
"Moderní bábi, má dveře na kód." řekla jsem a šla si tu věc blíž okouknout.
"Jo. A abys dostala ten kód, tak musíš vypočítat tenhle příklad. To je ďábelský!" vztekala se Lenka. "Nemáte někdo s sebou náhodou kalkulačku?"
"Co bys tak asi řekla?" odpověděla jsem sarkasticky. "Co s tim?"
"To musíš tady umocnit a zlogaritmovat." řekla Lenka a názorně mi demonstrovala její postup výpočtu příkladu, jak kdybych tomu snad rozuměla.
"No na mě nekoukej, já z matiky radši nematurovala."zvedla jsem kapitulačně ruce a zacouvala.
"Já jo."odvětila Lenka "Ale za čtyři. Ještě bod dolu a dala bych si to pro velkej úspěch ještě jednou."
"Já bych to celý vykrátila." vložila se do toho Terka, což radši neměla dělat, protože v tu chvíli se ozval z chajdy známej napruženej hlas: "Já ti dám to vykrátit! Já ti ukážu! To už jsme dělali několikrát."
"No to nedělali." zamumlala jsem si neslyšně, ale jelikož naše babi patří mezi důchodce, co nikdy nespí, vidí i dozadu a slyší přes celou třídu, ozvala se odpověď: "To máte umět už ze základky."
"No jasně… A teď babo raď."řekla jsem ještě tišeji než předtím.
"Já to slyšela!" řvala dál babi ze svého doupěte a něco si tam pro sebe brblala.
Čas plynul pomaleji než obvykle a příklad jsme počítaly ještě míň jistě, než je u nás zvykem. Ale jelikož, i když duchem nepřítomny, jsme přeci jenom nějakou tu hodinu na matice strávily, podařilo se nám příklad nakonec zdolat. A ano, nevěřily byste tomu, ale výsledek byl nula. Hned bych si dala facku, že jsme to rovnou nezkusily.
A tak jsme se konečně dostaly dovnitř a stály tváří v tvář naší babi. Čarodějnice Algebra stála uprostřed místnosti, na hlavě měla svůj typický účes ve tvaru květáku a v ruce pravítko, se kterým si poklepávala do druhý ruky jako s bičíkem. A smála se. Což nebylo dobrý, jelikož takhle jsem jí naposledy viděla se smát, když přinesla opravený pololetní písemky. Pak jsme si ale všimly, že krom babči je v místnosti ještě někdo.
"Iveto?! Co tu proboha děláš?" vykřikla Kriu a rozeběhla se za ní.
"Co bys tak řekla? Jsem po škole…" odpověděla Iveta, jak kdyby to byla ta nejjasnější věc pod sluncem.
Plesk, ozvalo se, když jí babča vzala pravítkem po hlavě.
"Kdyby ti to počítalo, stejně jako kecalo. Žádný razení, žádný opisování!"
Iveta se radši rychle vrátila k činnosti a holky se mi schovaly za záda, abych byla první na ráně.
"Tak a teď k vám," otočila se na nás bábi a já toužila sedět ve svojí lavici ve škole, pod kterou se dalo zneviditelňovat, popřípadě jí hodit jako zbraň poslední možnosti, aby měl člověk náskok při zběsilém úprku.
"Tak co s váma. Co byste po mě asi tak chtěly?"
"Co takhle mapu? A říct nám, co dělat. Pro začátek." řekla jsem a vzápětí vyjekla spíš leknutím, než bolestí, když babi vzala pravítkem, pro změnu mě.
"To víte, že jo. To by se vám líbilo, všechno hned a všechno jednoduchý. Nic a petržel!"
"Ale no tak bab…teda paní profesorko." snažila se Lenka ukecávat Algebru.
"Vás radši nikam bez dohledu nepouštět. To by zase dopadlo. Tady máte a ať už vás tu nevidim!" zaječela a podala nám dva zmuchlané kusy čehosi.
"Jé mapa." vykřikla Lenka a vytrhla jí babče z ruky. "Ale co je tohleto?" ukázala na druhý kus salátu.
"Úkolníček…"odvětila Algebra a založila si ruce na prsou.
"Cože? Ten jsem měla naposledy někdy ve čtvrté třídě na základce."
"To vysvětluje, proč sis musela od Alexandry pujčovat tužku, úkol jsi neměla za celý čtyři roky ani jednou a rýsovala si na lavici…"
"Náhodou," bránila se Lenka, "já to vždycky na konci vygumovala. A Alex stejně měla tolik tužek, že nevěděla, co s nima, že jo?" obrátila se na mě, abych její slova potvrdila. Než jsem stačila něco říct, vložila se do debaty Kriu, která dostala od Lenky mapu do ruky.
"Fuj! Proč ta mapa vypadá, jako kdyby jí sežvýkal netopejr?" řekla znechuceně.
"Protože jí sežvýkal netopejr." odsekla babi.
"Tak to, to asi vysvětluje…" řekla Kriu a hodila mi jí ve snaze se toho co nejrychleji zbavit.
"Moc pěkný." řekla jsem, vzala mapu mezi dva prsty a šoupla jí rychle do tašky, než nás babča začala lifrovat ven.
"Ale co bude s Ivetou?" kňučela Tereza a držela se stolu, aby jí babi nemohla odtáhnout.
"Ta tu ještě práci má. Její čas teprve přijde. Teď by akorát dělala kraviny a zdržovala." láteřila bábi a kvartýrovala nás ven.
"To jí tu opravdu necháme babče napospas?" kníkla Tereza.
"Mám takovej pocit, že nám nic jinýho nezbyde." špitla Lenka potichu, aby jí Algebra neslyšela.
"No tak my jdeme teda…" řekla jsem, mezitím co mě Algebra strkala ze dveří.
"No to doufám."
"Tak my ale opravdu jdem…" strčila jsem hlavu zpátky a sledovala zbytek vyklizovací scény.
"No už aby to bylo…"
"Ale my zase přijdem…"
"No, tak to mám radost. VEN!"
"Ta nás pěkně vykopla. Tolik námahy dostat se dovnitř. A pro co?" vztekala se Lenka, jakmile se za náma zabouchly dveře.
"Jo!" přidala se Terka. "A taky nás pěkně ošulila… Dostaly jsme kus salátu a něco, co sežvejkal netopejr. Co se vůbec píše v tom úkolníčku?"
To byla dobrá otázka. Ale jakmile jsem sešítek vyndala, abych se podívala, někdo mi ho drze vytrhl z ruky. Hned jsem na viníka chtěla spustit hysterák, ale když jsem se otočila, abych zjistila, kdo že se to opovážil, zůstala jsem stát otevřenou pusou. Nebyly jsme tam totiž samy. Okolo nás se seskupila banda chlapů, kteří vypadali, jako by právě vylezli z kontejneru a ztratili se při cestě na hippie párty. Obrátila jsem se na to hovado, co mi šlohlo můj kus kouzelnýho salátu, a čekala jsem na nějakou reakci. To bych ale asi chtěla moc. Jenom tam stál, smál se a blbě čuměl.
"Proč na mě tak kouká? Proboha on se směje? Co chce?" naklonila jsem se k holkám a šeptala asi tak, že mě slyšel jenom celej les.
"Asi se mu líbíš." zašeptala ke mně Kriu pobaveně, ale nespouštěla z nich oči.
"Jo, ten tě chce…" přikyvovala Terka.
Týpek ještě chvíli koukal a pak z něj vypadlo: "Peníze nebo život."
"Jo tak… Aha. Tak ten mě chce… To je pěkně sprostý tohleto." vykřikla jsem.
"Seš ty vůbec normální?" zařvala Terka a začala vytahovat z kabelky pánvičku, se kterou se chystala bránit naší emancipovanost. Nad tím, kde se vzala v její kabelce pánvička, se raději pozastavovat nebudu.
"A co že ty seš jako zač? Vůdce lesních bezďáků?" řekla Kriu a zvedla jedno obočí.
"To budou elfové. Vidíš ty hadry? Jak kdyby utekli Santovy z velkovýrobny, nebo z oslavy dne sv. Patrika." smála se Lenka.
"Nejsme elfové!" řekl naštvaně šéf-houmeless. "Jsem Robin Hood a tohle jsou mí společníci…"
"No nazdar." vypadlo ze mě.
"Bohatým berem, chudým dáváme. To je naše motto…" pokračoval dál ve svém předem nacvičeném proslovu.
"No já bych chudejm radši nic nedávala." odvětila jsem. "Stejně to prochlastaj, mají to už v povaze."
"Ale my jsme chudý studentky! Tak jaký peníze a život?!" bránila nás Lenka.
"To byla jenom zábavná vložka."
"Hoho, bravo mistře, velmi zábavné. Opravdu vynikající číslo." protočila oči Terka.
"Každopádně, dnes tu nejsem jakožto král zbojníků, zastánce chudých, zachránce panen…"
"Jasný, jasný chápem…" přerušila ho Lenka.
Robin si uraženě odkašlal a pak řekl: "Algebra nás poslala, abychom dohlédli na naše ctěné panny na jejich výpravě. A jakožto pán tvorstva a pověřená osoba přebírám velení a konfiskuji i tuto mapu." prohlásil důležitě a s těmito slovy mi vytrhl z ruky i mapu. Vzteky jsem zalapala po dechu.
"Cos to řek?" začala jsem řvát. "Seš normální? Naval to, a to tak, že hned!"
Ostatní se mezitím odklidili do bezpečně vzdálenosti, odkud naší hádku mohli sledovat bez ujmy na zdraví. Už jim k tomu chyběl jenom popcorn.
"Já jsem tady vůdkyně gangu, a ten žádnej chlap řídit nebude!" ječela jsem, čapla celou kouzelnou salátovou sadu, kterou si drze přivlastnil, a začala se s nim o ní přetahovat.
"Hned to pusť, chlape mizerná."
"Ne!"
"Okamžitě to vrať a omluv se, nebo něco zažiješ!"
"Nee!"
"Jo tak ne?! Prodám tě někomu jako otroka. Zadarmo."
"A já tebe… Já tebe prodám za rohlík!"
"Za rohlík? To nebyla ani stěra, ani vtipný. Už jsi někdy zkoušel sbírat svý zuby zlámanejma prstama?!"
To byla trefa do černýho, jelikož Robin se očividně zalekl, povolil stisk a já hned využila situace a urvala si mapu i s úkolníčkem zpět do svého vlastnictví."
"Muhahaha!" zařvala jsem vítězoslavně a dala jsem se se svojí kořistí na útěk. Ostatní holky se vydaly za mnou, zatímco banda lesních houmlessů se zabavila tím, že se smáli svému kápovi, že ho přeprala holka. Když ale viděli, že se jim snažíme nenápadně ztratit, jak jinak než někde v lese, pustili se za náma. Po chvilce nás dohnali, ovšem o další přímou konfrontaci o mapu už se raději nepokusili. Jenom Robin si brblal něco pod vousy, o ženských a mapách.
Hodila jsem po něm jedním ze svých osvědčených pohledů, typu ty mi taky můžeš, chlape mizerná a svolala jsem náš gang do kruhu tak, aby na to, co se bude dít, ty hovada neviděli.
Sestoupili jsme se a já vytáhla úkolníček. Otevřela jsem ho a…nic.
"Úkolníčku vař?" zkusila to Lenka, ale i tak se nic nedělo.
"Tys ten salát při tý rvačce, rozbila!" vztekala se Tereza.
"To jsem teda nerozbila!" bránila jsem se. "Jestli někdo, tak to rozbil on! No a teď babo raď!"
A ona opravdu baba poradila. V úkolníčku se začal rýsovat, nejdřív mastnej flek, pak jakýsi hieroglyfy a nakonec se z toho, díky bohu stal souvislej text. No souvislej možná, ale se srozumitelností už to trošku vázlo:
Vaše cesta napoprvé, bude v barvách krve rudé. Do lesa vyjděte směle, buďte celou cestu bdělé. Zůstaňte ve stínu skrytí, zaslechnete-li vlčí vytí. Uteč, jsi li bázlivec, bacha jde-li myslivec. Až se začne přitvrzovat, budete čapku potřebovat. Kdo chce vládu přebrat, nechť nenechá se sežrat.
"Jo. Aha. Ehm." začala kroutit hlavou Kriu a četla si to pořád a pořád do kola.
"Já tomu nerozumim!" vypadlo z Terezy, zatímco Lenka vydedukovala jenom: "To je skoro básnička!"
"Co to tam máte?" vztekal se Robin. "My to chceme taky vidět!"
"Chtít můžete." štěkla na něj Kriu a dál si luštila, co že je tam vlastně napsáno.
"Tak já teda nevim, "řekla Terka, "proč nás jako posílaj do lesa, když jsme z něj za celou dobu vlastně nevylezly."
"Bacha, jde-li myslivec?" zděsila se pro změnu Lenka. "To jako, že v tomhle lese je kromě těhlech exotů, ještě další magor? Tak to potěš koště."
"Tak já vám nevim holky," řekla jsem po chvíli, "pochopila některá z vás, co teda máme dělat?"
Po chvíli ticha, které přerušovalo jenom to, jak se hovada snažili nepříliš efektivně infiltrovat do našeho kruhu valný hromady, se začal v úkolníčku objevovat další mastej flek.
To si snad ze mě děláte srandu. Zkuste se třeba podívat do mapy. Lenko, ty jsi Karkulka, tak se sebou laskavě něco dělej, pokud nechceš rozdávat zákaznický karty na pokladně v Tescu. Koukejte najít tu červenou čepici, nebo se neznám. Blbečky vemte s sebou, než vám někdo nakope zadky. A jo, vím přesně, co si myslíte. Vlez nám na záda, bábo stará, ale počkejte, až já vám na ně vážně vlezu, to se budete divit. A pak si můžou přijít rodiče stěžovat!
Chvilku jsme tam jenom stály, s otevřenou pusou, neschopný slova.
"Tak. To. Je. Paráda." vypadlo po částech z Lenky. A tak jsme se vydali plnit svůj první úkol. Jenomže…Ženský a mapy, víte?
 

1.kapitola

10. ledna 2016 v 10:22 | Aranel van de´Corvin |  Kronika země Knorské
Autorka→ simone.orion@seznam.cz

Někde v lese? Tak to je úvaha jak prase brácho. Opravdu jsem se překonala. To jsem rovnou mohla říct: Vítejte v mym světě, kterej vymyslel můj fantas-magoricko-feministickej mozek. A jinak jo, jsem naprosto normální a taky sem princezna, což jsme koneckonců vlastně všechny.
Možná jsem to ale říct měla, protože mezitím co jsem si v klidu přemýšlela, přihopsala si to k nám nějaká pochybná existence a hned za ním v závěsu se objevil…Jednorožec. Jo slyšíte dobře, takovej ten kůň s rohem.
"Omg. OMG! Jednorožeeec!" začala řvát Tereza a lítat okolo. Ale najednou se zastavila s otevřenou pusou a začala křičet a lítat ještě víc, tentokrát strachy.
"Panebože!" vyjekla Lenka. "Ta kráva s jednim rohem právě ukousla tomu týpkovi hlavu!"
Hned jak to dořekla, všechny holky se otočily na mě. Jako bych za to já snad mohla.
Sakra. Vypadá to, že si pamatujou, jak moje knížka začínala. Tádydádydáá…
"Co je? Já za to nemůžu!" snažila jsem se bránit, ale neměla jsem čas, protože ten jednorožec, očividně ještě neměl dost. Hladově na nás cenil zuby z uslintaný huby, od který se mu hlady div neprášilo.
"Já nechci bejt sežraná zombierožcem!" vztekala se Tereza. "Jednorožci maj bejt růžový, plyšový a smrkat duhu!"
"Mě se zdá roztomilej…" protestovala Kriu.
"Tobě by se líbila i godzzila prosimtě." kroutila hlavou Lenka a pomalu couvala. "Uvidíme, jak se ti bude líbit, až ti bude žrát mozek!"
"Fajn. Hrajem. Desková hra. Vezmeš prkno a mlátíš s ním zombierožce po hlavě!" navrhla jsem plán, ale když se proti nám ten kůň rozeběhl, změnila jsem názor a zařvala: "Anebo ne… Zdrháme!"
Jenže ten povel si zombierožec vzal jako osobní výzvu a rozeběhl se s náma, respektive za náma. Když už jsem si myslela, že skončim jako zombie jezdec na zombie my little unicorn, všimla jsem si, že dusot kopyt za námi ustal, a tak jsem se zastavila a pomalu se otočila.
Vyšší bytosti se nad náma pro tentokrát slitovaly, jelikož zombierožec to v běhu napral rohem do stromu, ve kterém byl teď uvězněný a kolem kterýho skákal, jako postiženej a snažil se dostat ven.
"Hodnej koník." snažila se ho uklidnit Kriu, která zjevně zapomněla, že nás hodlal a stále ještě hodlá sežrat. Jenomže tu bestii by stejně neuklidnil ani trakař cukru, leda by z něj dostal cukrovku a šlehlo to s nim. A tak jsme ho tam nechaly, za což může být celkem rád, vzhledem k tomu, že jsme začínaly mít takový hlad, že jsme ho klidně mohly i sežrat. Ironie osudu.
"Co to. K sakru. Bylo?" snažila se říct ještě zadýchaná Lenka.
"Divný co?" dělala jsem pořád, jakože já nic, i když z pohledů ostatních mi bylo jasný, že ví, o co tu očividně jde.
"No co. Divný věci se stávaj pořád." mlela jsem si dál. "Například Tomáš ze školy jednou vyprávěl, že měl bratrance. Ten se jednou s kámošema ožral takovým způsobem, že se rozhodli zmrazit pro budoucí generace sysla. A tak jednoho ulovili a v boudě u lesa na něj nastříkali tři balení mrazícího spreje, a když se jim ani tak nepovedlo sysla zmrazit, rozhodli
se, že si zapálí. Jenomže ta bouda byla napěchovaná výparama z toho spreje, takže celá po chvíli bouchla. Přežil jenom ten sysel…"
"Jo, tak to se určitě stalo."protočila oči Kriu. " Z tohohle se nevykroutíš. Máš co vysvětlovat!"
A tak jsem osvětlovala.
Asi o tři hodiny, dvě stě dalších výkřiků a hádek později, kdy mi bylo vynadáno do všeho možnýho, a dokonce padlo něco v smyslu, že jsem třetí nejblbější věc na světě a přede mnou už se umístil jenom krtek a sedlo od koně, jsme se konečně, nedostaly stejně nikam.
"Já za to fakt nemůžu!" řvala jsem už fakt naštvaně.
"A kdo za to teda může?! Ty jsi to napsala!"křičela na mě Kriu sama, protože zbylý dvě už hádku vzdaly.
"Hele já napsala knížku, o tom, že se v ní fakt ocitneme, nepadlo ani slovo! Já nás sem nevzala, kdo by se s váma taky tahal. Takže nás ani nemůžu vzít zpátky."
"Tak, co teda budeme dělat? Nějaký návrhy?"otočila se i na ostatní, ty ale rezignovaně seděly a dál čuměly do stromu.
"Já bych teda jeden měla…"začala jsem opatrně. "Vzhledem k tomu, že jsme očividně v knížce, ve které jsme navíc hlavní postavy, měly bychom se držet děje a dostat se na konec."
"Skvělej nápad, budeme tady hrát pohádku a třeba, možná, snad, až se dostaneme na konec knihy, se vrátíme zpátky. Rozumim tomu dobře?"
"Máš snad lepší nápad?"
"Ne, zrovna nemám nic lepšího na práci, než běhat v pohádkovym lese, zabíjet zombierožce a podobnou haveť, kterou se to tady určitě jenom hemží a zachraňovat prince… K čertu s feminismem! Jdu hezky zpátky do kuchyně a budu dobrovolně rodit děti. Kdo se potřebuje učit na přijímačky na vysokou." rozjížděla to dál Kriu ve velkym.
"Takže jsme v Knorově?" ozvala se po dlouhý době Terka, jen aby se ujistila, že se to opravdu děje.
"Jo ale jenom proto, že na začátku knihy tady vládnou Knorové, na konci převezmeme velení my!" kývla jsem rozhodně hlavou.
"A to tady budou i všichni ignoranti ze skutečnýho světa?" vyjekla Lenka.
"To doufám proboha ne!" řekla jsem a v duchu se modlila, aby to byla pravda, vzhledem k tomu, že jsem je sem napsala stejně jako nás.
Abych ještě osvětlila samotný název. KNOR je složenina ze slov KNíže ignOR. Tak jsme začaly říkat klukům, kteří hrozně rádi ignorujou, nebo odepisujou až po půl hodině, aby dokázali, že jsou páni světa oni, a povýšili tak ignorantství přímo na knížecí úroveň.
"Fajn, tak podle scénáře, co přesně teď máme dělat?" rozhodla být se akční Tereza, zrovna když já jsem se rozhodla být líná.
"Zachránit prince, porazit Knory, převzít velení. Když to hodně zkrátim." mávla jsem rukou, jakoby to nic nebylo.
"Ale jak začnem?" ptala se Tereza dál, jelikož se k Lenky pasivnímu přístupu přidala pro změnu Kriu a spolu se držely hesla - ono to nějak dopadne.
"Musíme zjistit, kam zmizeli ostatní a poradit se co dál…" uvažovala jsem nahlas a zamyšleně si poklepávala na bradu.
"Fajn, k dědovi Vševědovi kudy?" ozvala se konečně i Lenka a zamyšleně se rozhlížela kolem, jako kdyby přesně věděla, kde jsme a jenom v duchu plánovala nejkratší cestu.
"To tu nevedem." přiznala jsme neochotně. Že by se mohl šiknout děd Vševěd, mě při psaní napadnout mohlo.
"Cože? Nacpeš sem zombierožce, ale na dědka co všechno ví, všem pomáhá a za jehož vlasy by se dal koupit celej náklaďák jägermeistera zapomeneš?!" vykulila na mě oči Kriu a začala se zvedat ze země. Ten pasivní přístup přece jenom nebyl tak špatnej.
"Budem muset navštívit naší babi…" nadhodila jsem nenápadně.
"Babi? To jako babi matikářku?" zhrozila se Terka. "Ty si jí sem nacpala taky?"
"Tady to není matikářka, ale čarodějnice Algebra co bydlí v močálu. Má knihu kouzel a lektvarů." osvětlila jsem situaci, jako bych to tím měla ospravedlnit.
"Tím máš na mysli matematicko-fyzikální tabulky, učebnici od Petákový a Školní pokusy z organické chemie?" ušklíbla se pro změnu Lenka. "Jiná možnost?"
"Ještě tu někde je Rumplcimprcampr ale to bych nedoporučovala."
"Kdože co? Přestala jsem vnímat po slově rum."
"To je ten bezďák co bydlí na odpadkách v lese, přede ze slámy zlato a čóruje děti." osvětlila Tereza.
Kriu si založila si ruce na prsou, a pak řekla: "Každopádně se odsud nehnu, dokud mi sem donášková služba Začarovanýho lesa nedonese pizzu! Umřela bych po cestě hlady!"
"Já mám jogurt!" vytasila Lenka z báglu, k překvapení všech, kelímek. Kriu se po něm vrhla, ale nadšení jí dlouho nevydrželo.
"Chceš mě zabít?! Vždyť už je minimálně dva týdny prošlej!" vztekala se.
"Ale to je jenom minimální trvanlivost." hájila svůj jogurt Lenka a uraženě si ho vzala zpátky. "Jo, ale to datum spotřeby tam neni jenom pro srandu králíků. Konec použitelnosti jogurtu znamená, že bifidobakterie přešli na temnou stranu síly!" ušklíbla jsem se a od kelímku s ďábelským obsahem se odtáhla.
"V tom případě…" hrabala se Lenka dál v batohu, dokud nevyštrachala flašku rumu, kterou pak Kriu podala se slovy: "Hlad je převlečená žízeň."
"A pivo tekutej chleba? Heslo dnešního dne pro přežití v divočině." vzala si Kriu flašku.
"To bude spíš: Žer co je!" vzdychla si Tereza, ale konečně jsme se vydaly na cestu.

jednorázovka devátá

31. prosince 2015 v 15:56 | Aranel van de´Corvin |  Život s Mortym
Slíbená kapitola je tu :) Jedná se o devátou jednorávku. Zbytek osmé jednorávky sem hodím později. Chtěla jsem sem dát něco alespoň s malým nádechem Vánoc :)
P.S.: Šťastný Nový rok a ať je lepší než ty přechozí
 


Prolog

31. prosince 2015 v 9:50 | Aranel van de´Corvin |  Kronika země Knorské
Autorka: simone.orion@seznam.cz

27. květen. Den, kdy nám předali maturitní vysvědčení a po čtyřech letech jsme se měly s holkama rozloučit a každá si jít vlastní cestou. Takže se brečelo…hodně. A taky kalilo…ještě víc. Jenomže já jsem se rozhodla, že to tak nenechám. Chtěla jsem mít něco, co by nás spolu navždy spojovalo. A jelikož jsem hrozně ráda psala, rozhodla jsem se, že o nás napíšu knížku. Knížku, ve kterém jsem vytvořila vlastní svět, ve kterém bychom mohly být pořád spolu. A lehce ho upravila… Dobře tak lehce hodně, ale kdo by nechtěl být princezna a vládnout vlastnímu království? A protože jsem nám chtěla vytvořit svět doslova pohádkový, udělala jsem ze mě a z mých kamarádek, typické pohádkové princezny. A tak jsem vytvořila všem dobře známý, ale vlastně úplně nový příběh…

Hned po maturitě jsme si začaly s holkama dělat srandu, že skončíme jako trolové pod mostem, budeme stalkovat lidi a vybírat mýtný, abychom měly na jídlo a krabicák. Já přitom budu psát stalking-news na odpadky a holky mi tudíž budou dělat lovce a sběrače u kontejnerů. Jako super drbna, ale víc sockovsky…

Jednou večer jsem ale koukala na fantasy, kde byl děda, kterej měl svůj hrad a vládl celýmu začarovanýmu lesu. Na konci se ukázalo, že ten děda je vlastně bláznivej bezďák, který si všechno jenom představoval a jeho hrad byla vlastně hromada odpadků, kde bydlel…
A tak jsem dostala nápad. Když může on, tak my taky! Pojedeme na naší houmlesáckou chatu do lesa, kde ani neteče voda, prohlásíme se za královny a budeme vládnout na našich dvaceti metrech čtverečních. Teď vůbec je hodně oblíbený zakládat si vlastní ministáty. Navíc v době masový imigrace do Evropy - každej urvanej kus země dobrej.

Na chatu jsme se opravdu nakonec vypravily, ale ne jako královny, ale jako gang opilejch hovad. Tam jsem jim chtěla slavnostně předat moje vrcholné literární dílo, které jsem po dlouhém hlubokomyslném hloubání nazvala: Kronika země Knorské. Pro rodinu a přátele familiárně pouze Knorika. Vytáhla jsem ho, když jsme seděly u ohně a začala jsem jim z knížky předčítat. Vlivem alkoholu se mi ale zhruba v půlce knížky začali zavírat oči, a tak
jsem, slintajíc si na obal, usnula.

Vzbudila jsem se, až když mi slunce začalo svítit do očí. Holky už se taky pomalu probouzely. Když jsem se však otočila, chata byla pryč. A taky sousedi. A auto…
"Všechno ukradli! Jsme národ zlodějů!"řvala Lenka.
"No hlavně, že to nejcennější tady nechaly!" ozvala se pro změnu Tereza.
"Jo a to jako co?" koukala na ní vyděšeně Lenka a čekala, co z ní zase vypadne.
"No nás přece! Unést královský majestát si nikdo netroufne…"začala vysvětlovat Terka, která mou knížku a zejména její nově nabytý status princezny, začala brát zcela vážně.
"Včera nás bylo sedm! Teď jsme čtyři! Jak si mohla odmaturovat?!" kroutila jsem stále více nevěřícně hlavou a začala se shánět po zbytku svýho gangu.
"Ups, menší diskalkulace…"hájila se Tereza. To už jsem jí ale přestala vnímat.
Zvedla jsem se a chtěla začít myslet. Nemyslete si, ono to nejde snadno, když se sotva držíte na nohou. Něco sem ale přece jenom pobrala. Ne jenomže všechno okolo zmizelo, on se i les celý proměnil. Takže je to jasné, někdo nás musel v noci přenést. I s ohništěm. Ten je hodnej že nás nenechal mrznout. Ale kde to sakra jsme? A kde jsou holky?
Otočila jsem se a spatřila na jednom ze stromů do dřeva vyrytý nápis: KRÁLOVSTVÍ KNORSKÉ
A kruci!" pomyslela jsem si.
"Kde to jsme?! "probrala se konečně i Kriu.
"Alex?" obrátila se na mě, jako bych já měla znát rozřešení, nebo za to byla přinejmenším zodpovědná a začala se rozhlížet po okolí. Když zjistila, že nic nezjistila, vstala a řekla: "Jo, to musela bejt kalba."
"Neříkej nic, neříkej nic… Někdo si z nás jenom dělá legraci. Hlavně žádnou paniku!" uklidňovala jsem se, a pak rychle odpověděla: "Řekla bych, že jsme někde…ehm, někde v lese?"

Kronika země Knorské- info

29. prosince 2015 v 16:33 | Aranel van de´Corvin |  Kronika země Knorské
Autorka: simone.orion@seznam.cz

hlavní postavy: Alex, Tereza, Kriu, Lenka, Iveta…další se připojí až v průběhu děje; všechny známé i neznámé, staré i nové pohádkové i nepohádkové postavy
místo: země Knorská
děj: Jak to dopadne, když se parta holek z našeho světa omylem dostane do říše pohádek a rozhodne se převzít velení?
Lehce jsem se nechala inspirovat seriálem Once Upon a Time, ale zároveň to s tím nebude mít nic společného…No nechte se překvapit :)


Veselé Vánoce

23. prosince 2015 v 17:35 | Aranel van de´Corvin |  ♥♥♥moje kecy, info o blogu♥♥♥
Mám jednu dobrou zprávu a jednu špatnou. Začnu tou špatnou. Myslela jsem si, že stihnu dopsat další kapitolu k Gigi a Mortymu nebo k Eragonovi, ale notebook je znovu na odpis- a přítel má v háji pro změnu pevný disk a Aceru to trvá jak psovi...než to opravý... no, nebudu tokomentovat. Každopádně mě štve, že jsem měla už skoro celou kapitolu k Eragonovi, když mi znovu klekl noťas (ten slovník si nepřejte slyšet). No, alespoň si sousedi obohatili slovník, co se týče sprostých slov. Vlastně si ho obohatil i táta :D Nevěděla jsem, že je ve vedlejší místnosti, tak jsem tu salvu sprostých slov spustila naplno. Po chvíli přišel do pokoje a jen tak mimochodem mi oznámil, že dvě slova z toho, co jsem řekla, ještě nikdy neslyšel.
Zkrátím to. Měla jem v plánu napsat vánoční kapitolu k Gigi a Mortymu a zveřejnit to 24.12, ale bnohužel. Což mě vede k otázce, jestli byste o ni stáli o Silvestru. Jsem u našich, takže můžu být na pc.
A teď ta dobrá zpráva. Na blogu přibude nová povídka. Zatím nevím žádný podrobnosti, ale jakmile se mi slečna ozve, dám vám vědět :)
P.S.: Veselé Vánoce a bohatýho ježíška :)

jednorázovka osmá 1/2

24. listopadu 2015 v 9:10 | Aranel van de´Corvin |  Život s Mortym
Děkuju za komentáře, nebýt jich, tak to ještě zdaleka nemám dopsaný :) Jinak se vyskytl takový menší problém... nejde mi půlka obrazovky na notebooku a nevím co s tím... jestli to půjde na opravu, tak se nejspíš nějaký čas neozvu, ale tak trochu počítám s tím, že ukradnu notebook příteli :D (jako teď) a budu moct psát
P.S.: limit opět 21 komentářů

jednorázovka sedmá

25. října 2015 v 17:42 | Aranel van de´Corvin |  Život s Mortym
Z nějakýho nevysvětlitelnýho důvodu nám nešel internet, naštěstí se nám ho včera podařilo zprovoznit, tak přidávám další kapitolu :) V dnešní kapitole Mort už takový beránek nebude (no nikdo asi ani nečeká, že by byl jako milius pořád)
P.S.: limit 21 komentů ( no jo no, přiznávám se, že se mi dřív přidávat moc nechce )

28.kapitola

9. října 2015 v 14:19 | Aranel van de´Corvin |  Můj život služky II.
Po delší době Služka, Gigi bych měla zveřejnit příští týden :) Všem moc děkuju za komentáře :) Užijte si víkend

Další články


Kam dál