na Blog.cz

Autorka→ Kailam11@hotmail.com

Kapitola 14

Všichni se zvednou a někam se rozejdou - já jdu jako poslední, protože absolutně netuším, kam se jde. Robin se zařadí vedle mě na konec, a povzbudivě se na mě usměje. No jo, to mi fakt pomůže. Jen si povzdechnu a spolu s ostatními se rozejdu neznámo kam.
Moc daleko teda nejdeme. Pár dlouhých chodeb, několik místností, schody vedoucí dolů - a všichni náhle zastaví. Jsme před vchodem do velké místnosti, nejspíš sklepa. Cítím z tama vůni krve, ale slabou, starou.
Robin se na mě otočí. "Máš hlad?" Předpokládám, že tím myslí žízeň, a proto přikývnu. On se ušklíbne a otočí se zpátky k velkým dveřím. "V tom případě se ti tady bude líbit," zamumlá tak potichu, že i já, a to stojím asi půl metru od něj, a ještě k tomu jsem upír, ho skoro neslyším. Otevře dveře a všichni se tam nahrnou - všichni kromě mě a Feara, který je tak ledově chladný jako obvykle. Dveře se zaklapnou a já s Fearem zůstanu sama.
"Co tam je?" zeptám se ho potichu.
"Něco, co se ti zaručeně nebude líbit," odvětí, a tím naprosto vyvrátí tvrzení Robina. "Myslím, že na tohle jsme oba dva dost civilizovaní," dodá a odvrátí ode mě tvář.
Zamračím se. "Nechápu. Co tam teda je?"
Fear se otočí čelem ke mně a zadívá se mi přímo do očí. "Kořist. Lidi. Hodně."
Ohromeně zamrkám. "Takže oni si tady… schraňují lidi, aby je, až se jim zachce, mohli zabít? Jsou normální?"
"Jsou," ujistí mě. "Na upíří poměry ano. Víš, ani ty, ani já nejsme tak úplně normální upíři. Přece jen, kolikrát jsi někoho zabila pro krev… když nepočítám počátční měsíce?"
Otřesu se, když si vzpomenu na toho kluka, kterého jsem zabila u Sebastiana. Musela jsi! Umřela bys! obhajovala jsem se v duchu, ale stejně jsem se cítila provinile. Co když měl rodinu, co když měl někoho, koho miloval? A já jim ho sebrala… "Mockrát ne. Lovím zvířata."
"Vidíš. To normálně neděláme. Jsme od přírody lovci, ale ne zvířat. Ale to určitě víš…" Smutně zamrká a zase se ode mě odvrátí.
"Nechci tam," rozhodnu se. "Nebudu zabíjet lidi. Za nic nemůžou."
Hořce se ušklíbne. "Konečně jsem našel někoho, kdo je stejná jako já - slabý, lidský jak by řekli oni. Podle mě jsme ale na rozdíl od nich silní - duševně." Jen, co to dořekne, z vedlejší místnosti se ozve hlasitý křik.
"Začali si hrát," podotkne Fear náhle zase hlasem naproto postrádajícím emoce.
Prudce se k němu otočím. "Děláš si ze mě prdel?" vyjedu na něj hlasitě. "Nenávidí Sebastiana, protože je mučil, hrál si s nimi, a teď to samé dělají někomu, kdo je mnohem nevinnější než oni sami?" Zlostně odfrknu. "Tohle nebudu poslouchat," poznamenám, otočím se na patě a vyjdu nahoru - přesně ve chvíli, kdy se k nám ze "sklepa" donese pach krve. Naštěstí nejsem tak žíznivá, abych se tam vrátila a chvala se jako příšera.
Fear kolem mě projde a ani se nezastaví. Zamířím za ním.
Po několika dalších chodbách a místnostech dojdeme k úzkým, ale zato krásně zdobeným dveřím.
Fear je otevře a mě skoro oslepí světlo měsíce v úplňku, který mi ve své plné síle zasvítí přímo do očí. Zamrkám, přimhouřím oči a odvrátím se od něj. Pak se rozhlédnu kolem sebe.
Stojíme na kraji nádherné zahrady se spoustou barevných stromů (tím samozřejmě myslím stromy s barevnými květy), velkou fontánou, trávou posetou pestrobarevnými květy a úzkými kamennými cestičkami, které se proplétají kolem úhledných řad keříků posetých podivnými černými a červenými plody. Za zahradou začíná hustý smíšený les.
Otočím se zpátky na dům - a ztuhnu úžasem. Přede mnou stojí normálně vyhížející rodinný dům, natřený příjemnou světle zelenou barvou. Dveře, kterými jsme sem před chvílí vešli, jsou teď velké, dvoukřídlé a stroze vyhlížející. Dům vypadá mnohem, mnohem menší, než jaký je uvnitř. Teda… nevím, jak by vypadal přibližně nekonečně velký dům z venku, ale tak…
"Musíme být opatrní," poznamená Fear, na kterého jsem jaksi zapomněla, takže když promluví, trhnu sebou a prudce se na něj otočím. Naštěstí si hned uvědomím, že to není žádný nepřítel, ale jen můj ledově chladný průvodce.
"Ani jeden z nás nechce zabíjet lidi. Tak jsem si řekl, že můžeme jít lovit do lesa," pohodil hlavou k lesu před sebou, ke kterému jsem já momentálně stála bokem, a při tom nedbalém pohybu mu napadaly vlasy do obličeje. Ani se je neobtěžoval odhrnout, protože se ode mě stejně zase odvrátil.
Jen přikývnu; nechci svým hlasem ničit ten klid a nádheru tohoto místa.
Oba se rozejdeme směrem k lesu. Chvíli jsme zticha, ale pak to nevydržím a začnu se vypávat. "Jaktože toho o tom domě tolik víš?"
Na chvíli se zamyslí; možná přemýšlí o tom, co všechno mi může říct, možná o tom, jestli na můj dotaz vůbec odpovídat. "Jsem tady už od narození. Teda, tím myslím od… upířího narození. Jsem upír už dlouho. Už jsem to i přestal počítat. Je mi asi… něco přes třista let." Oněměla jsem ohromením a zároveň taky trochu hrůzou. Takový věk pro mě byl nepředstavitelný. On si ale mého náhlého strnutí nevšímal. "Od té doby, co jsem upír, žiju v tomto domě. Už si ani skoro nepamatuju, co bylo předtím. Ten dům mě jako jediného přijal. Věřím mu, a on mi naoplátku prokazuje… laskavosti. Cítím, co si… myslí, dalo by se říct. Proto taky cítím, že ti můžu důvěřovat; protože dům tě taky přijal - jako druhého člověka… teda upíra. Je v tobě něco, co nám oběma zaručuje, že bys nás nezradila. Ehm… No, to nesouvisí s tvou otázkou. Vím o něm toho tolik, protože už přes třista let spolu žijeme v sounáležitosti. Jsme… propojení. Těžko se to vysvětluje." A taky se to těžko chápe.
"A ten dům ti říká, že ostatní… nejsou jako já?" zeptám se potichu, zatímco vkročíme do lesa, který je snad ještě krásnější než zahrada, kterou jsme opustili.
"Ano. Stejně jako já, nikdy jim úplně neuvěřil, že jsou to, za co se vydávají. Proto jim taky nikdy neukazuje tajné chodby - tak, jako tobě hned napoprvé. Tím mi vlastně chtěl naznačit, že jsem měl pravdu. Ostatní jsou… normální, řekněme. Na upíry normální, ale doopravdy ne. Oba v nich cítíme něco… špatného. Obzvlášť z Robina." Hm, poprvé, co jsem ho slyšela vyslovit něčí jméno - a hned s takovým… odporem.
"Z Robina? Proč? Vždyť to je přece on, kdo je všechny zachránil od Sebastiana - včetně mě-"
"Nevěř mu. Víš, on cítí, že mám nějaké… tajemství. Ale nikdy se ho nesmí dozvědět. Není takový, jak si myslíš."
"Tak proč je tady necháváš? Proč jsi je pustil dovnitř?" položím mu další dvě otázky, které mě logicky napadly hned po tom, co řekl.
"Protože ze začáku takový nebyl. Nevěděl, že něco skrývám. Byl to prostě jen někdo mého druhu, kdo potřeboval pomoc, a tak jsem mu ji nabídl. Pak mě ale prokoukl. Změnil se, víš? Už není takový, jaký býval, když sem přišel. Tehdy byl vážně to, za co ho máš." Sklopí hlavu. Vážně nechápu, proč se ode mě pořád všemožně odvrací, abych mu neviděla do obličeje. Možná kvůli té jizvě…
Oba jsme mlčeli. Ani jeden z nás už neměl co říct.
"Bude ti stačit deset minut?" zeptá se mě po chvíli, kdy dojdeme k hodně vysoké skále, která určitě musí být vidět ze všech koutů lesa, a otočí se na mě. Jeho oči jsou jako vždy mrazivě lhostejné a neskutečně zarmoucené zároveň.
Kývnu.
"Takže za deset minut tady. Měj se na pozoru." Fear se otočí na patě a někam se rozběhne - nebo bych spíš měla říct zmizí. No do prdele. Jak někdo může, i když upír, tak rychle běhat? Jen za ním ohromeně čumím, než si uvědomím, že mi ubíhá čas, a tak se otočím a rozběhnu se opačným směrem než on.
Při rychlém upířím běhu si užívám ten neskutečně nádherný pocit svobody, který mi v posledních dnech (nebo možná taky týdnech, protože nevím jistě, jak dlouho jsem u Sebastiana vlastně byla) tolik chyběl. Stromy se kolem mě smrtelně rychle míhají, ale já se nebojím, že bych do některého z nich vrazila. Zhluboka nasaju vzduch, abych zachytila pach kořisti. Po své levici zachytím stádo jelenů, což je pro mě momentálně asi nejlepší kořist. Zabočím tím směrem, odhodlaná se dneska naplnit krví jako klíště…

Po několika minutách se klidným krokem vracím k vysoké skále, kde je naše místo setkání. Jsem plná v prasknutí; měla jsem tři jeleny a taky jsem ulovila nějakou kočkovitou šelmu, jejíž krev je mnohem lepší, protože se víc blíží té lidské, ale to si momentálně vážně nechci připomínat.
K velké skále dojdu, řekla bych, i trochu dřív, než jsme se domluvili. Fear tady ještě není, a tak se pohodlně uvelebím na jejím úpatím. Teda, nevím, jak může být ležení na skále pohodlné, ale tomuto velkému kusu šutru se to nějakým zázrakem povedlo.
Pár minut si tady jen tak hovím, než mě ovládne nervozita. Už je to určitě víc jak pět minut po tom, co jsme se domluvili, a Fear tady pořád není. A zrovna on mi rozhodně nepřijde jako typ, co by chodil pozdě…
Po dalších několika minutách, během kterých se nervuju, jestli ho při lovu třeba nezabil nějaký nasraný jelen, se rozhodnu trochu se kolem porozhlédnout. Samozřejmě ale ne normálním způsobem; jakoby jste mě neznali.
Prudce vstanu a otočím se čelem ke skále za sebou. Je minimálně… no, s mým přehnaným odhadem určitě padesát metrů vysoká, ale to pochybuju. Ale takových třicet metrů určitě má.
Tlumeně se zasměju. Teda, takovou blbost jsem už pěkně dlouho nedělala. Přikrčím se, oči upřené na skálu na místo asi pět metrů nad sebou, a pak přesně na to místo zlehka vyskočím. Náraz skoro ani necítím - jen se přikrčím, aby byl co nejmenší, a pak vyskočím výš. Při tom pocitu volnosti se radostně zasměju. Po dalším skoku se ocitnu na úrovni nejvyšších stromů, a po dalších dvou skocích úplně nahoře. Vyberu si pohodlné místo k sezení, kterých tady teda moc není, a pohodlně se tam uvelebím. Při pohledu dolů trochu ztuhnu, ale hned se uklidním myšlenkou, že jsem upír, a kdybych čirou náhodou spadla (neboli kdyby se sem nějak dostal Sebastian a shodil mě dolů), snad bych to přežila. Nevím, jestli takových třicet metrů není i na upíra moc. Mě to tak teda rozhodně přijde…
Rozhlédnu se kolem sebe. Skála, na jejímž vrcholu sedím, je přibližně uprostřed ohromného lesa, který i zvrchu vypadá stejně nádherně jako ze spodu. Kam jen se podívám, vidím les. Na horizontu se hustý les mění v nezřetelnou skvrnu, ale všimnu si, že na vzdálených okrajích, kam až dohlédnu, les vypadá jako mrtvý. Podivně našedlý, listí opadané. Ale v mé blízkosti je les nádherný, sytě zelená a tmavě hnědá směsice stromů, země, keřů, trávy a všeho ostatního, co v lese je. Dokonce odsud vidím i "náš" dům. Teda, doopravdy vidím jen černou střechu a malou část světle zelené stěny pod ní. Tady z vrchu vypadá ještě menší, než jsem si myslela. Ostatně všechno je jaksi malé.
Potřepu hlavou. Mám hledat Feara, sakra, ne obdivovat výhled!
Začnu mezi stromy pátrat po jeho tmavě fialovém triku, které na sobě měl, když jsem ho viděla naposledy. Doufám, že se mezitím nepřevlékl. Mezi hustými korunami stromů jsem na zem viděla jen těžko, ale i tak jsem se ho pokoušela najít.
Náhle se přede mnou cosi mihne, a já poplašeně ucuknu, až skoro spadnu, a zachrání mě jen pohotová reakce Feara, který se náhle jako duch zjeví vedle mě. Popadne mě za ruku a zabrání tak, aby se mé tělo převážilo. Úlevně vydechnu. Jen, co mě vrátí do původní pozice, okamžitě mou ruku pustí, jakobych měla mor.
"Co tady do…?" začnu, ale on mě přeruší.
"Není čas na vysvětlování. Pojď." Znovu mě pevně chytí za paži a rychle mě postaví, až překvapeně zamrkám. Postrčí mě k okraji. "Skoč," řekne stručně.
Podívám se pod sebe. "Děláš si ze mě prdel?!" vyjedu na něho. Vybral totiž zrovna tu stranu, kde byla skála strmá, tudíž na ní nebyly žádné záchytné body, tudíž… tudíž po mě chce, abych z tadyma prostě jen tak skočila, z vršku této skály až na zem.
Fear mě protne otráveným pohledem, čímž mi dá jasně najevo, že si mám pohnout, jinak mě z tadyma sám shodí. Ucouvnu dozadu, ale tam stojí Fear. Očividně nehodlá uhnout, tak udělám další malý krůček k němu, až se naše těla dotknou. Zrovna nad tím ale teď nepřemýšlím; jsou tady důležitější věci, kterým musím věnovat pozornost, například ta smrtelná výška, ze které mě nutí skočit.
"Jestli mě chceš zabít, měl jsi to udělat už na začátku. Víš, já…" Nedá mi ani šanci to doříct, protože mě náhle popadne kolem pasu, přítáhne mě těsně k sobě, přikrčí se k výskoku - a v další chvíli už letíme vzduchem. Začnu zděšeně ječet, ale on mi okamžitě zacpe pusu (rukou, aby bylo jasno). Hned za pár sekund dopadneme na zem - náraz schytá Fear (já dopadnu až po něm), ale ani mrknutím oka nenaznačí, že by ho to nějak bolelo. Pořád mě drží těsně u sebe. Přesně ve chvíli, kdy si to uvědomím, zvedne mi nohy ze země a tím pádem mě drží v náručí. Začnu sebou cukat, ale když se náhle rozběhne, křečovitě ho popadnu kolem krku a pevně zavřu oči. Zakousnu se mu do ramene, abych opět nezačala ječet, protože z toho by asi moc nadšený nebyl. K jeho smůle jsem ale upír, takže se mé ostré zuby zaryjí podstatně hlouběji, než jsem měla v úmyslu. Fear sebou ale ani netrhne, ani mnou nepraští o zem, ani nevypadá, že by mě v příští chvíli chtěl zabít. Stejně asi za chvíli zemřu děsem sama od sebe.
Kdybych řekla, že jeho běh je rychlejší než blesk, určitě bych nepřeháněla. Spíš to je ještě málo. Vstávají mi vlasy na hlavě hrůzou, když si uvědomím, jakou rychlostí se ženeme lesem - protože pokud bych jenom prstem zavadila o strom, tou rychlostí by mi to urvalo celou ruku. Křečovitě se na Feara namáčknu, což ale není moc dobrý nápad. Spolu s chutí jeho krve, kterou mám na jazyku, protože ještě pořád mám zuby zaryté do míst, kde jeho krk přechází v rameno, a svým tělem přitisklým na tom jeho, se pro mě ta rychlost stává vážně nepodstatnou záležitostí. Uvědomím si totiž, jak přenádherný chlap mě zrovna drží v naručí, a jak úžasně jeho krev chutná.
Proto si ani nevšimnu, že zastaví - jsme před domem. Naštěstí si to hned vzápětí uvědomím a rychle se od něj odtáhnu. Všimnu si, jak je rána, kterou jsem mu na rameni způsobila hluboká a rozedraná. Stojí na zahradě, blízko dveří, kterými jsme předtím vyšli ven.
"Promiň…" šeptnu, zatímco mě staví na nohy. Na mou omluvu ani nezareaguje, a rychle se rozejde ke dveřím. Spěšně ho dohoním; vážně tady totiž nechci zůstat sama. Bože, co mu je? Jeho výraz je snad ještě ledovější než obvykle a oči smutnější než kdy jindy.
"Co se děje?" nechápu, zatímco se snažím s ním udržet krok, aniž bych musela běhat.
Protne mě zvláštním pohledem, ze kterého mi okamžitě naskočí husí kůže. Ještě před tím, než vůbec něco řekne, jsem si jistá, že to nechci slyšet. A mám pravdu.
"Je tady Sebastian."

Autorka→ http://elenina-fantasie.blog.cz/

Popravdě řečeno,moc si z toho nepamatuju,ráno mě šíleně bolela hlava.A jestli si myslíte,že upír nemůže mít kocovinu, pletete se.Hned po ránu jsem běžela pozdravit záchod a tam jsem strávila asi půl hodiny,potom jsem sešla ještě v pyžamu dolů a koukla na hodiny.Bylo půl devatý ráno.
,,Pane Bože!" vyhrkla jsem a chtěla jsem letět nahoru se oblíct,ale kupodivu z kychyně se ozval táta.
,,Dneska nemusíš jít do školy,podle toho co mi řekl Kevin,dneska asi nepůjde do školy přes půl třídy." řekl.Já se koukla dolů a zamračila jsem se.
,,Ale já musím jít na trénink,holky mě přemluvili,abych s nima byla roztleskávačka až budou hrát kluci fotbal." řekla jsem nejistě.
,,No jo,prosim tě.Ale až ti bude zase blbě,ke mě si nechoď stěžovat." pousmál se táta a já vyběhla schody upíří rychlostí.Rychle jsem se oblíkla,pak jsem si ale vzpoměla,že tašku má v autě pořád Kevin.Pokrčila jsem rameny a šla do školy.
Dorazila jsem tam asi o deset minut později,než normálně,cestou se mi hrozně motala hlava.Když jsem dorazila,šla jsem rovnou za školu,kde bylo hřiště.Kluci už tam trénovali,ale bylo jich sotva polovina.Asi pět nebo šest.Holky už ta byly,těch tam taky nebylo moc,jenom tři.Přešla jsem k nim.Nebyli vůbec oblečený do dresú,asi se necvičilo.Rozpoznala jsem mezi nima Kláru,jednu dobrovolnici,Irenu,další dobrovolnici a Denču.
,,Ty ale vypadáš." řekla Denča hned jak mě uviděla.Já se pousměju.
,,Co čekáš?Trochu jsem to přehnala s pitim." řeknu a sednu si na lavičku vedle hřiště.Kevin tam kupodivu byl.Neměl na sobě žadný triko a mě to rozpalovalo tváře.Potom se rozeběhl a začala další hra.Trenér fotbalu si sedl vedle mě.
,,Asi už stačí,že?" koukl na uběhané kluky.Já přikývnu a furt sleduju Kevina.
Karel naběhl Tomášovi a čekal na míč,jenže z druhý strany běžel Kevin a srazili se.Tomáš byl o něco víc napřed,takže z toho vyvázl,ale Kevin zakopl o jeho nohu a slítl na zem.Já hned vyskočila na nohy a běžela k němu.Tomáš se hned zastavil a otočil se.
,,Hej,Kevine,dobrý?! Já fakt nechtěl!" začal se hned omlouvat.Kevin si akorát svíral koleno.
,,Kevine..." zašeptám.Kevin otevřel oči a nachvilku je měl zarudlý,ale ne jako když ste hrozně unavený a máte červený oči, ale on měl doslava zarudlý oči.Rychle je znovu zavřel a pak je otevřel a koukl na mě.Už je měl normální.
,,To nic." pousmál se a sedl si.Nedala jsem na sobě nic znát,ale hrozně mě ty jeho oči vyděsili.Položila jsem ruku na jeho rameno.
,,Vážně dobrý?" zeptám se ho.Kevin kývne a vstane,já taky.Ještě si párkrát přejel po koleni a potom se narovnal.Tomáš k nám hned přiběhl.
,,Já fakt nechtěl,vůbec jsem si tě nevšim!" omlouval se Tom,ale Kevin nad tim je mávl rukou.
,,Dobrý,ale příště se trošku otáčej." pousmál se.Potom trenér zapískal.
,,Hoši,pro dnešek končíme,možná i odložíme ten zápas,kvůli nedostatku hráčů..."řekl.Kevin se zamračil.
,,To sem mohl zůstat doma." zabručel a já se usmála.
,,To já taky." řeknu a Kevin mě obejme.Já se k němu přitisknu.
Za pár minut jsme jeli jeho autem ke mě domů.Zastavil.Už jsme tu.Vystoupila jsem,tentokrát i s taškou, a zamávala jsem mu.Došla jsem domu,tam jsem jen hodila tašku a utíkala jsem do lesa.Tam jsem se pořádně rozeběhla a užívala jsem si vítr ve vlasech.Zastavila jsem se u malého potůčku a přikrčila jsem se.Oběd už na mě čekal.

Další den se opravdu zápas nekonal.Tak jsem zůstala doma,jako všichni.Byla jsem celý den v lese.Ze včerejška jsem byla najedená.Byl to pěkný statný srneček (Vím že to zní nechutně).V lese nikdo nebyl (Jako by tam mělo bejt stádo lidí).Sedla jsem si na pařez a napsala jsem Kamče smsku: ,Pojď ven.Hrozně se nudim.' a odeslat.
Chvilku jsem čekala a pak mi přišla zpráva od Kamči : ,Jasan,kde jsi?' a já odepsala: ,U domečku.' a odeslat.Domeček,tak to bylo místo,kde jsme se s Kamčou setkávali.Bylo to prostorný a nikdo to tu neznal.Za pár minut stála Kamča vedle mě.Jemně se jí vzdouvala hruď.
,,Z města to není tak krátký." usměje se a sedne si na zem vedle mě.Já se taky usměju.Kamča se na mě podívá.
,,Takže ty budeš chodit s Kevinem?"zazubí se a já zrudnu.Vypláznu na ní jazyk a vstanu.Rychle se rozeběhnu do lesa. Cítim,že Kamča je za mnou.Zasměju se a běžim dál.Náhle se prudce zastavim.Cítim něčí přítomnost,lidskou.Kamča to ucítila asi taky,jelikož taky zastavila.Otočila jsem se.Za náma stál muž,silný,vysoký.Kamča se zamračila, nechápu proč,ale otočila se a odešla.Muž ke mě přistoupil.Já se zachvěla,ale najednou jsem koukla do jeho očí a byla jsem jako zhypnotizovaná,oprava,já BYLA zhypnotizovaná.Muž se usmál.Jeho oči měli zlatavo-hnědý nádech.Přesně ten,který mám já jako upír.Muž se dotkl mého ramene,nelíbilo se mi to,ale nemohla jsem nic dělat.
,,Jsi moc krásná." řekl tvrdým,hlubokým hlasem.Já se jen uculila,ale ne z vlastní vůle.
,,Děkuji." řekla jsem.Ale to nebyl můj hlas!Opět jsem se zachvěla.
,,Určitě se mi moc ráda odevzdáš..." řekl.Nechápala jsem to,ale to už přejížděl rukou po mém boku.
,,Jistě." řeknu. Ale já nechci! Muž se usměje a rukama mi stáhne triko,já jsem neschopná pohybu.Rozepne mi podprsenku a usměje se.Rukama zamíří dolů ke kalhotům a vjede dovnitř.Já se opět zachvěju a moje ruce sami od sebe obejmou jeho krk.Tohle já nechci!! řvu na sebe,ale tělo mě neposlouchá...Muž se přiblíží obličejem k mému a potom sjede k mému krku a mě konečně dojde,že to není člověk...To byl upír!!! Vycenil zuby a už se chystal mě kousnout,když ho něco poslalo k zemi a já byla zase volná.Ohlédla jsem se....

Autorka→ G.G.Grind.Girl4ever@seznam.cz

Pomalu jsem otevřela oči.První co jsem spatřila,byl Cory.Spal.A na něm leželo roztomilé miminko.Malý chlapeček.Byl to upír.Vycítila jsem to.Kluci vypadali tak strašně roztomile.S úsměvem jsem se na ně koukala.Najednou něco zašustilo.Zvuk se ozval za Corym.Postavila jsem se z postele a šla se podívat.Když jsem obešla postel spatřila jsem druhé miminko.Nádhernou holčičku s blonďatými a vlásky.Její obličejík byl jakoby vytesaný z mramoru.Cory holčičku objímal rukou a ta rozkošně spinkala.Dívala jsem se na ně s otevřenou pusou a vykulenýma očima.Bylo to tak…tak…překrásné,roztomilé a úžasné.Řekla jsem si,že si půjdu pro něco na zub.Oblékla jsem si šedé tepláky,růžové tílko a černé boty.Sešla jsem po schodech dolů.Otevřela jsem lednici a vytáhla mléko,pomazánku a salám.K tomu čtyři rohlíky.Jakmile jsem všechno snědla,mrkla jsem se na hodiny.Zjistila jsem,že je půl šesté.,,Co?" podivila jsem se.Nakonec jsem pokrčila rameny a šla do sklepa.Otevřela jsem dveře.Kellan tam stál a do půl těla nahý a tancoval.,,Ehm." Odkašlala jsem si.Otočil se.,,Charline.Díky bohu." Přišel ke mně a pevně mě objal.,,Hrabe ti?" zeptala jsem se ho.,,Myslel jsem,že se už neprobudíš." Zamračila jsem se.,,Byla jsi v bezvědomí pět dnů." Oznámil mi.,,Vážně?" zeptala jsem se jej s vykulenýma očima.Kývnul.,,Kellane.Já si myslím,že jedno z těch dětí má tvé geny." Oznamuji mu.,,Myslíš?" optal se mě.,,Ano,myslím.Ale víš co?To je jedno.Dneska zkusím Corymu domluvit,aby tě pustil." Řekla jsem mu a vyšla ze sklepa.Smutně se za mnou díval.Vytáhla jsem telefon a dala si do uší sluchátka.Vyšla jsem ven a šla se projít k potůčku,kde se to stalo.Ruce jsem si dala do kapes a pomalu jsem šla.Když jsem došla na místo,vzdychla jsem.Já jsem tak blbá,pomyslím si a svalím se do trávy.Zrovna jsem poslouchala El Tiburon od Loony.Fakt dobrá písnička.Lehla jsem si a zavřela oči.Svítilo sluníčko a tak jsem se vyhřívala.Najednou mi ho někdo zastínil.Cizí kluk.Byl hezký a svalnatý.Byl to vlkodlak.Díval se na mě seshora a ve tváři měl lišácký výraz.Vyndala jsem si sluchátka z uší a pomalu jsem se postavila.,,Co-co po mně chceš?" zeptala jsem se.Přiznávám,mám docela strach.,,Já?Chci ti něco říct.Jmenuji se Donatello.Znám Coryho.Jsem z nepřátelské smečky." Představil se mi.,,Co děláš tady v Ostravě?" optala jsem se.,,Sleduji ho a on na oplátku nás.Mám za úkol přidělat mu starosti.Chceme ho zabít." Oznámil s úsměvem na tváři.,,Opovaž se mu něco udělat." Pohrozila jsem mu a zatnula dlaně v pěst.,,A co by mi udělala takhle roztomilá květinka?Myslíš,že se tě bojím?" zavrčel.,,Co chceš?" vyštěkla jsem na něj.,,Jen ti chci říct,že vím co se tu odehrálo mezi tebou a tím upírem.Byla to fakt hezká podívaná a…ty vypadáš celkem k nakousnutí." Usmál se na mě a přišel ke mně blíž.Sáhnul mi na krk a já nemohla nic dělat.,,Neříkej mu to.Prosím." zaškemrala jsem.,,Ooo..a co za to,hm?" zeptal se lišácky.,,Co chceš?" zeptala jsem se na oplátku já.,,A co takhle…tohle?" optal se a chytnul mě za hlavu.Přitisknul své rty na ty mé.Zkřivila jsem obličej a začala sebou škubat.Jeho jazyk se mi dral do pusy,ale já držela rty pevně u sebe.Bohužel jsem nechtěně povolila a jeho jazyk se mi dostal do úst.Nečekala jsem a kousla ho do něj.Poté jsem se odtrhla a postavila se do bojovného postoje.,,Tak kočička si chce hrát?" zeptal se nasupeně a pustil se do mě.Bojovala jsem tvrdě a párkrát ho i silně uhodila,ale on mě drtil jako hmyz.Už jsem byla na konci sil,když za mnou přiběhnul Cory s Kellanem.,,Pusť ji." Zavrčel Cory a zaútočil na Donatella.Ten mě odhodil do nedalekého stromu.Kmen se pod nárazem přelomil vejpůl.,,Charline." Slyšela jsem Kellana.Přiběhnul ke mně a vzal mě do náručí.,,Jsem…v pohodě." Vymáčkla jsem ze sebe.,,Jdi mu pomoct." Ukázala jsem na Coryho.Kellan kývnul a položil mě do trávy.,,Hele Cory.Jdu v dobrém.Chci ti něco říct o tvé holce.Víš,že tě podvedla.S tadytím borcem." Pokývnul hlavou na Kellana.,,Ty lžeš." Vyštěknul Cory.,,Ne kámo.Jen se jí zeptej sám.Jestli ti bude lhát,vycítíš to.Uvidíš." přesvědčoval Donatello Coryho.Cory oddechoval a najednou se otočil.,,Je-je to pravda?" zeptal se mě.Do očí se mi nahrnuly slzy.,,Cory.Já…" nakousla jsem větu,když jsem uviděla,jak se Donatello proměnil.,,Cory pozor." Zaječela jsem,ale pozdě.Nestihnul se otočit a Donatello mu své ostré drápy zaryl do těla.Pak ho zvednul do výšky a odhodil jej.,,Cory" ječela jsem vystrašeně a hrabala se na nohy.,,Ty bastarde." Zařval Kellan naštvaně a rozběhnul se proti Donatellovi.Bojovali spolu dlouho.,,Cory." Zachrčela jsem se slzami v očích a plazila se za ním.Když jsem se tam doplazila,vzala jsem ho do náručí.,,Cory.Já…strašně se ti omlouvám.Prosím odpusť mi." Držela jsem ho za ruku.Byl při vědomí,ale už upadal do bezvědomí.Pousmál se na mě.,,Charline.Miluju tě." Vydal ze sebe.Po tváři se mi skutálela slza.,,Já tebe taky.Nesmíš mi odejít.Nesmíš.Máme dvě krásné děti.Nesmíš zemřít.Prosím zůstaň se mnou." ,,Jak je to s ním?" přišel za mnou Kellan.Nereagovala jsem.Cory zavřel oči.,,Ne.Cory." začala jsem ho plácat po lících.Nevstával.,,Vezmeme jej domů.Pojď." chytnul mě za ruku a postavil.Sám se pro Coryho sklonil a vzal ho na záda.Rozeběhli jsme se domů.

Otevřela jsem dveře a rychle vpadla do baráku.Sehnala jsem Abigaila.Kellan mezitím položil Coryho na postel.,,Co se stalo?" zavrčel Abigail,když uviděl Coryho.Roztrhnul mu triko.V prvním momentě jsem si myslela,že má Cory v břiše díry.Měl úplně zakrvácené triko,kalhoty a prostě všechno.V očích jsem měla slzy.,,Běž pryč Charline!" poručil mi Abigail,zatímco dával rozkazy ostatním členům smečky.,,Cory." Zachrčela jsem naposledy a pak mě odtáhnul Kellan do kuchyně.

Sedla jsem si na židli a tvář jsem zabořila do dlaní.Tiše jsem vzlykala.Najednou Kellan zakuckal.Bylo mi to podezřelé a tak jsem se na něj podívala.Byl vyčerpaný a vlasy mu spadaly do tváře.Držel se za břicho a seděl.Těžce oddechoval.,,Kellane?" postavila jsem se a vystrašeně za ním šla.,,Kellane,není ti nic?" ptala jsem se ho.Když jsem byla u něj zvednul hlavu a pousmál se na mě.,,Nic mi není." Vysoukal ze sebe.Vzala jsem ho ze ruku,kterou si držel břicho a dala ji pryč.Na sobě měl mikinu.Vyslíkla jsem mu ji a triko také.Na dokonale bílém těle se stkvěla krev.Upíři a vlkodlaci se nemohli nějak poranit.Pamatujete na ten nůž?Upíři tělo můžou proříznout jenom vlkodlačí drápy a zuby a speciální zbraně.Ten nůž,to bylo nic.Jako byste si vy do těla chtěli zabodnout želatinový nůž,nebo papír.,,Kellane vždyť ty krvácíš.Musíme něco udělat." Začala jsem zmatkovat.Už jsem se chtěla rozběhnout pro lékárničku,když mi Kellan pevně stisknul ruku.,,Charline.Nepokoušej se mě zachránit.Nechci už žít.Provedl jsem spoustu zlých věcí a nezasloužím si tu být s tebou.Byla jsi jediná,koho jsem miloval a miluji.Nech mě odejít.Prosím.Už tu vážně nechci být." Pohladila jsem ho po tváři a do očí se mi znovu nahrnuly slzy.,,Kellane,ty víš,že mi na tobě záleží.To ty jsi mě držel nad vodou,když mi zemřela máma.Tys mi pomohl,když jsem měla zlomenou ruku.Musíš tu se mnou zůstat.Se mnou a dětmi." Naléhala jsem na něj.Usmíval se na mě a pomalu zavíral oči.,,Kellane?" zašeptala jsem a po tváři se mi skoulela slza.Hladila jsem ho po tváři.Najednou mi jeho hlava bezvládně klesla do rukou a jeho stisk povolil.,,Kellane.Kellane neodcházej.Prosím." šeptala jsem mu do ucha a slzy mi tekly proudem.Jestli mi umře i Cory,tak se zabiju.Stála jsem tam s jeho hlavou v náručí a brečela.

Oči jsem měla napuchlé a rudé.Nechala jsem Kellana na židli a šla do pokoje.Nebudete mi věřit,ale já zapomněla na to,že mám děti.Berry seděla na posteli a hrála si s nimi.Vypadali,jako batolata a už dokonce seděli a plazili se.Když jsem otevřela dveře,upoutala jsem jejich pozornost.Obě se na mě koukali svýma očkama.Já na ně valila ty své.Byla jsem jako v transu.Děti byli úchvatné.Byli dokonce hezčí,než jejich tátové(a to je co říct).Pomalu jsem se k nim přiblížila.Chlapeček měl fialové oči,černé vlásky a pusu,jako by ji vyřezaly ze dřeva nebo tak.Holčička měla naopak dlouhé kudrnaté vlásky hnědé barvy,dokonalé rty a šedozelené oči.No zkrátka byli úchvatní.Sedla jsem si na postel a dívala se jim do nádherných očí.Najednou se ke mně oba připlazili.Obejmula jsem je.Nechali se.,,Jste úchvatní.A …jaké vám vlastně dali jména?" zeptala jsem se jich,ale ptala jsem se Berry.Usmála se na mě.,,Tohle je Cory a tohle Alexandra Eleni." Představila mi je Berry.,,Eleni?" zeptala jsem se.,,Tohle vybral Cory.Měli jsme hlasovat mezi Eleni a Vivien.Všichni jsme hlasovali pro Eleni.Nevadí ti to,že ne?" zeptala se poněkud vyplašeně.,,Ne.Eleni je moc hezké jméno.Sedí k ní." Podívala jsem se na děťátko.Rozkošně si spolu hráli a tak jsem se k nim přidala.Společně s Berry.

Po asi dvou hodinách se moji miláčci unavili.Začali zívat.,,Jsou unavení." Řekla mi Berry.,,Pojď ke mně." Natáhla jsem ruce ke Corymu a vzala ho do náručí.Začala jsem zpívat ukolébavku.Chlapeček si chvilku hrál s mými vlasy.Byl sladký.Po chvilince usnul.Usmívala jsem se na něj.Opatrně jsem ho položila na postel vedle Alex a šla jsem pryč.

Autorka→ G.G.Grind.Girl4ever@seznam.cz

,,Panebože Noahu.Justine.Mami." ječela jsem a mačkala se na zadní sedačku.

Upír,jenž stál na střeše,se podle usmíval.Naháněl mi husí kůži.Srdce jsem měla až v krku.Upír chytnul střechu za dva konce a začal ji trhat,jako papír.Z rukou mu crčela proudem krev na moje kalhoty.Zírala jsem na něj s otevřenou pusou a vykulenýma očima.

,,Pane bože." Vykřikla jsem.

Roztrhnul střechu,jako novinový papír,chytnul mě pod krkem a začal mě tahat ven.

,,Abigail." Vykřikl Justin a hmátnul mi po noze.Pevně ji stisknul.Sevřel mi ji tak silně,až jsem myslela,že mi pomalu drtí kost.

,,Jaaaaau Justine.To bolí." Řvala jsem.

Přetahovali se tam o mě.Justin mi drtil nohu a ten druhý krk.Dusila jsem se,škrtila,lámala se a natahovala.Zacházeli se mnou,jako s nějakou hadrovou panenkou.Justin mi stisknul nohu ještě víc a prudce škubl.Prasklo mi v kolenním kloubu a já myslela,že mi utrhnul nohu.

,,Ááááááá Justine.Panebože to bolí.Ty idiote.Pusť mě.Radši chcípnu." Řvala jsem jako pominutá.Ta bolest byla tak nesnesitelná.

,,Ale já tě nenechám umřít Abigail." Vykřikl a znovu zatáhnul.V kloubu mi znovu křuplo.

,,Justine pusť mě okamžitě." Řvala jsem a kopala volnou nohou.Zasáhla jsem ho do obličeje,ale očividně mu to nic neudělalo.Odepnul si pás a pustil mě.Koleno jsem měla v totální řiti.Upír mě vytáhnul na střechu.Vzápětí však na střechu vyskočil i Justin.Upír se na něj podíval a usmál se.Jeho krvavě rudé oči byly tak strašné.

Přitáhnul si mě k sobě.S otevřenými ústy se pousmál.Stisknul mě kolem pasu a skočil nahoru.Justin mu však hmátnul po noze.

,,Sakra co máš furt s těma nohama." Zařvala jsem na něj.

Pousmál se a stáhnul upíra dolů.Ten mě nějak převalil pod sebe.Spadla jsem prudce na střechu auta a on na mě.

Zaúpěla jsem.Justin ho zvednul.Já stále ležela a pomaličku klouzala na přední sklo.Zvedla jsem hlavu a uviděla tunel.Nebyl moc vysoký.Mohl by je shodit z auta.

,,Justine pozor." Zavolala jsem na něj.Podíval se před nás a skrčil se.Neznámý upír se na něj nechápavě podíval a otočil se.Pozdě.Narazil do stěny a rozprsknul se do všech stran.

Na tvář mi dopadla malinká kapička krve.Rychle jsem ji setřela.Justin seskočil zpátky do auta.Potáhnul mě za zdravou nohu k sobě a taky mě strčil zpátky do auta.

Položil mě na zadní sedačku.Lehla jsem si.

,,Abigail musím se ti podívat na tu nohu a vyhrnout nohavici ti asi nepůjde.Budeš se muset svléct." Řekl a podíval se na mě.

,,Tak na tohle hodně rychle zapomeň." Vyjela jsem na něj.

,,Abigail.Já se ti na to MUSÍM podívat." Vykřikl na mě a na slovíčko musím přidal hodně velký důraz.Podívala jsem se mu do očí.Nebyly tak medově hnědé,jako normálně.Byly červené.Ne rudé,jako v tom domě.Tohle byla barva,z které přímo vyzařovala zlost.

Vyděšeně jsem se na něj dívala.A zase se jeho oči změnily.Uf.Změnily se do té medově hnědé barvy.

,,Dám ti svoji mikinu na přikrytí." Řekl a začal se vysvlíkat.

,,Tak dobře." Šeptla jsem a začala si rozepínat puntek od kalhot.Justin mě zakryl mikinou a já si vysvlíkla jednu nohavici.Tu,na té zdravé noze.Když jsem si chtěla svléct i tu druhou ozvala se ostrá bolest.Vyjela mi od kolene až ke stehnu.Byla tak strašná.Zaúpěla jsem.

Justin se na mě podíval.

,,Pomůžu ti." Řekl medovým hlasem a chytnul mě za nohu.Podal mi ruku.

,,Chyť se mě a kdyžtak mačkej.Bude tě to,podle toho co vidím,dost bolet." Zašeptal.

Noah se na mě ani nepodíval.

Pocity ve mně vřely.Krev v mých žilách se vařila.Byla jsem nasraná na něho,na Justina,na mamku…na tolik věcí.Ve spáncích mi ještě stále bušilo z toho,co jsem před malou chvílí zažila.

,,Abigail?Můžu?" zeptal se mě Justin.Podívala jsem se mu do očí a přikývla jsem.

,,Dobře.Na tři.Raz,dva…" nedokončil.Stáhnul mi nohavici.Ta bolest byla nesnesitelná.

,,Ááááá Justine.Panebože to bolí." Řvala jsem a mačkala ho za ruku.Nic mu to nedělalo.Další škubnutí.

,,Jááááu Justine přestaň.To bolíí." Ječela jsem.Po tvářích mi tekly slzy.Nikdy bych si nemyslela,že tohle můžu zažít.Bylo to,jako by mi Justin trhal nohu.Bolelo to tak ukrutně,jako by vám někdo ze všech sil vrazil do kolena milion šroubováků a ještě s nimi točil.

Před očima se mi tou bolestí začernilo.Po čele mi stékaly kapičky potu.V kyčelním kloubu jsem měla křeč.Krk mě taky docela dost bolel.

,,Je to hotové.Máš to dole." Zašeptal Justin potichu a sáhnul mi na čelo.

,,Nešahej na mě.Pořád mi ubližuješ i přesto,že tě prosím,abys toho nechal." Vyjela jsem na něj a chytla se za čelo.

Jeho tvář zesmutněla.

,,Chci pro tebe jenom to nejlepší." Zašeptal.

Mlčela jsem.

,,Můžu se ti na to podívat?" optal se mě.

Chvíli jsem uvažovala.Vážně jsem se bála.Fakt.Nejsem strašpytel,ale tohle bylo něco strašného.Už nikdy nechci takovouhle bolest zažít.

,,Abigail musím se na to podívat." Naléhal Justin.

,,Vím.Říkáš mi to už potřetí." Zavrčela jsem.

,,Tak můžu?"

,,Jo."

Pomalu mi sáhnul na nohu.Jeho prsty byly studené,jako led.Po celém těle mi naskočila husí kůže.Chytnul mě pod kolenem a nad kolenem.Zamyšleně pozoroval mé koleno a pomaličku ho otáčel,jak potřeboval.Vůbec mě to nebolelo.Prováděl to s takovým citem,že jsem si myslela,že je to nemožné.

Zamyšleně jsem ho pozorovala.Jeho tvář byla boží.Ale potom,co mi tak hnusně lhali,jsem si myslela,že jim nikdy neodpustím.

,,Kam to vlastně jedeme?" zeptala jsem se.

,,Jedeme do našeho sídla." Ozval se Noahův hlas.Byl tak ostrý.Tak přísný.

,,A proč tam jedeme?" vyzvídala jsem dál.

,,Protože." Odsekl.

,,Proč?" vyštěkla jsem.

,,Protože tam budeš v bezpečí." Utrousil.

,,Já o to ale nestojím.Zítra musím do školy." Řekla jsem.

,,My taky.V tom nebude problém." Oznámil a dále řídil auto.

,,Já ale nechci do nějakého vašeho debilního sídla." Vyštěkla jsem.

,,To je problém.Nemáš na vybranou." Řekl klidně Noah.

,,To ti na mě tak strašně záleží?" optala jsem se naštvaně.

Mlčel.

,,Tak odpovíš mi nebo ne?" zvýšila jsem na něj hlas.

,,Ne." Zařval.Jeho hlas nezněl tak medově,jako jindy.Teď byl burácivý a hrozivý.Radši jsem už mlčela.

,,Hele s tou nohou do nevypadá zrovna růžově.Myslíš,že jí to Ella vyléčí?" optal se Justin Noaha a sednul si zase dopředu.

,,Nevím." Odseknul Noah.

,,Snad jo."

,,Hm." Odfrknul si Justin.

,,Kdo je Ella?" optala jsem se.

,,Uvidíš." Vyštěknul Noah.

,,Ptá se tě někdo na něco?" vyjela jsem na něj.

,,Pokud se nemýlím tak ty." Zavrčel.

,,Neřekla jsem tvoje jméno.Takže ta otázka nebyla určena tobě,ale Justinovi." Namítla jsem hlasitě.

,,Příště teda řekni na koho mluvíš." Šeptnul.

,,Víš co?Jdi do řiti." Vykřikla jsem na něj.

,,Tak dost.Nehádejte se furt,nebo vám ukážu zač je toho loket." Okřiknul nás Justin.

,,Hele ptá se někdo na něco imbecile?" obořil se na něj Noah.

,,Komu říkáš imbecil ty nevděčníku nevděčnej." Zařval Justin na Noaha.

,,Že by tobě?" vykřikl Noah.

,,Vyliž mi."

,,Ne ty vyliž mě." Hádal se neúnavně Noah.

Sledovala jsem je a jenom čekala,kdo na koho dřív skočí.Bála jsem se,že to už Noah nevydrží a jednu Justinovi vlepí.

,,Tak dost.Soustřeďte se na cestu.Až zastavíme,vyřídíme si to." Okřikla jsem je.

,,Tak dobře." Kývnul Noah rozhněvaně a podíval se na Justina.

,,To se ti nebude líbit kámo." Zavrčel výhružně.

,,Už se bojím." Udělal Justin provokativní obličej.

,,Měl bys." Šeptnul Noah.

,,No tak kluci." Zaúpěla jsem,když se znovu začali hádat.S nima určitě nevydržím v jednom domě.

Autorka→ Tiana.Clark@seznam.cz

Další dva dny jsem strávila doma ve společnosti mého dlouholetého kamaráda - Tittona. Včelí bodnutí mě stále pálilo a já se opravdu necítila na běhání po lese. A Tittonovi to vyhovovalo. Zajímalo by vás proč? Všem přeci musí být odpověď jasná - protože mě nemusí tolik hlídat a nemusí se o mě tolik bát. Paráda. Fakt si připadám jako naprosto nesoběstačná osoba, vzhledem k tomu, jak se ke mně ostatní chovají. Je pravdou, že teď se mi chodit s tou nohou nechce, ale stejně.

Kdyby to prostě vzali (Titton a ostatní moji muži) tak, že mě prostě bolí noha, a proto chci být doma, a tečka, bylo by to ideální. Ale ne, oni si nedokážou odpustit připomínky o tom, jak jsou rádi, že budu doma, že se o mě nebudou bát, že se mi už nic nestane, že mi to jen prospěje a tak dále.

Za tenhle přístup bych je všechny pověsila za uši do průvanu. Ať si říkají, co chtějí, ať se chovám, jak se chovám, ať říkám, co říkám, ať působím, jak působím, jsem prostě skoro dospělá, rozumná a nepotřebuji jejich "ochranu".

Dokud jsem sama s Tittonem a jen si povídáme, nebo hrajeme nějakou hru, je všechno v pořádku. Ale jakmile se vrátí zbytek mé rodiny, mám neustále na talíři, že jsem malé dítě, že doufají, že jsem nezlobila, jestli se mi nožka už hojí…

Pro pána, Duchové! Tohle by přeci štvalo i pětileté dítě!

Naštěstí - hned, jen co jsem byla s to zase na nohu normálně došlápnout - jsem vytáhla Tittona do lesů a opět jsme trénovali. Pořádně a intenzivně. Ne jen vytrvalostní věci, zkoušeli jsme i boj. Naučil mě, jak držet dýky a ukázal mi, jak by se přibližně měl správně držet meč (místo meče nám posloužil klacek, Titton si stál za tím, že meč v mojí blízkosti je příliš nebezpečný) a také jsme trénovali lukostřelbu. Byla to zábava a perfektní odreagování.

Tohle nám vydrželo snad celý týden.

Jednou ráno jsem se probudila a můj den začal stejně jako každý jiný. Oblékání, lehká snídaně, rozčesávání vlasů, sedlání Calwen a sraz s Tittonem u našich stájí.

Když jsem ale vyšla z domu, všimla jsem si, že je na náměstí nějak moc lidí. Hned jsem se vydala tím směrem. Někdo tam mluvil, nějaký mužský hlas.

Než jsem ale stihla dojít na shromaždiště, nebo aspoň zjistit o co se jedná, hlas utichl a dav se začal rozcházet. Zůstala jsem tam stát a pozorovala ostatní.

Všichni vypadali, jako kdyby někdo umřel. Některé ženy dokonce plakaly. Co se stalo?

Jen jsem stála a nechápavě koukala na kolemjdoucí, až jsem zahlédla otce. Rychle jsem k němu vykročila.

"Otče? Co se děje?"

"Ach, Aranel," povzdechl si a sklonil hlavu. Tiše pokračoval v chůzi.

"No tak, Atar." Doufala jsem, že mu tohle elfské oslovení "otče" rozváže jazyk, ale on si jen povzdechl. "Povídej," pobídla jsem ho. "Chci vědět, co se tu dělo."

"Povím ti to doma, moje Aranel." Dal mi ruku kolem ramen a vedl mě domů.

Jen co jsme se usadili v kuchyňce, přišli i Alcarmo, Sailon, Titton a Táro. Všichni se tvářili jak na pohřbu a mě už zase začalo vytáčet, že všichni mlčí a nikdo mi nic neřekne.

Ještě pár minut jsem je sledovala a čekala - potom jsem si nervózně odkašlala.

Otec zvedl hlavu a podíval se mi do očí. "Odcházíme," šeptl.

V první chvíli mi nedošel význam jeho slov a pouze jsem na něj koukala. "Kam?"

Otec si povzdechl a zase sklonil hlavu.

Alcarmo, který seděl vedle mě, mi dal ruku kolem ramen a pošeptal: "Do války, sestřičko."

Zamrkala jsem. V krku mi narostl knedlík a po zádech přeběhl mráz. Pohlédla jsem do tváře všech, co tu se mnou seděli a nikdo z nich neměl daleko od pláče.

"Kdy?" položila jsem další stručnou otázku.

"Zítra při východu slunce," řekl Sailon a jeho hlas se na konci věty trochu zlomil.

Nevěděla jsem co říct, slova se mi zasekla v krku. A ostatním evidentně taky. Všichni zírali do země, jen já přejížděla pohledem z jednoho na druhého.

A je tu další kapitola, která už konečně začíná odkrývat něco z minulosti Gigi. Nemám ráda, když někdo hned na úvod povídky vypíše všechno o postavě, proto budu její minulost odkrývat postupně- nečekejte nějaký brutální vraždy atd. všeho s mírou...Limit jako vždy 21

P.S.: Vím, že Lestrange se jmenuje Rodolphus nebo tak nějak, ale já ho tam mám jako Rudolfuse. Víc se mi líbí Rudla...

Autorka→ http://elenina-fantasie.blog.cz/

Za těch několik dní,co jsme se zvolna rozjížděli v učení,jsme se s Kevinem úžasně spřátelili.Zjistila jsem o něm vcelku dost,jakoby mi začínal jako jediné věřit.Ale stále měl svou duši a srdce uzavřené ledem,ale já měla pocit,že mi pomalu seká cestičku skrz ten led.A já mu otevřela celý můj svět,samozřejmě krom toho upířího.Zjistila jsem o něm,že má mladšího bráchu Luka - Lukase,otce nemá a matku vídá málokdy.Miluje fotbal,jízdu na koni a taky čtení.Ale něco mi na něm přišlo zvláštní,když mluvil o svém bratrovi.Jakoby mluvil zaraženě a pochybovačně.Připadalo mi to zvláštní,ale nevnímala jsem to.
O pár dní později mělo být focení a potom menší párty.Zeptala jsem se ho,jestli někoho má na párty.
,,Ne,a ty?" koukl na mě.Já zavrtěla hlavou.
,,No,i když možná jo..." zamyslel se a já ztratila poslední naději.

Za těch pár dní:
Vstala jsem a koukla z okna.Uvědomila jsem si,že dneska je to focení.
Rychle jsem si vyčistila zuby a oblíkla jsem se.Vzala jsem si šaty s trošku větším výstřihem,červené.Na to jsem nazula černé kozačky.Kolem krku jsem si dala šátek a vlasy jsem si stáhla do složitého učesu.Navlíkla jsem si ještě mikinu a vzala tašku.A to celé jsem stihla asi tak za deset minut.Sešla jsem dolů.Brácha seděl u stolu a jedl,po tátovi ani stopy,ale co se divim.
,,Táta už odešel?" zeptám se Davida.Ten jen kývne a vzhlédne od notebooku.Vyvalý oči.
,,Proč taková maškaráda?" zeptá se.Já se na to ušklíbnu.
,,Budem se fotit." řeknu a sednu si.David pokýve hlavou.
,,Tak to jo." a opět se začal věnovat notebooku.Já jsem jen snědla kus chleba namazanej máslem a už jsem se zvedala.
Vyšla jsem ven a hádejte kdo tam čekal,Kevin.Hrozně jsem se divila a myslela jsem že zemřu,jelikož mi srdce vynechalo dva údery.
,,Sluší ti to."pousmál se.On sám ale vypadal nadpozemsky(vim,že to furt opakuju).Měl na sobě černý kalhoty a modré triko,zakryté zčásti hnědou bundou.Opíral se o stříbrné auto.Myslím,že Audi,v autech jsem se nikdy moc nevyznala,se začerněnými skly.
,,Tobě taky." odpovím konečně.Moment,jak věděl,kde bydlím?
,,Jak si zjistil,kde bydlím?" zeptám se.Kevin se zařivě usměje.Vážně anděl....
,,Máš moc ochotné kamrádky.." zazubí se.Já se zasměju.Denča,to byla určitě ona!
,,No,a proč jsi tu?" zeptám se.Kevin se pousměje a otevře dveře do auta.
,,Hodláš tady stát ještě dlouho?" a vybídne mě rukou abych nasedla.Já nejistě vyjdu a sednu si do auta.Moc pěkně zařízený mimochodem.Kevin potom sedl za volant.Nastartoval a odjeli jsme ke škole.
,,Odpověď na tvou otázku: Říkal jsem,že možná někoho mám na tu párty,ne?No,měl jsem již dávnu vyhlídnuto,jen jsem nevěděl jestli ta osoba bude souhlasit." pousměje se a věnuje mi jeden z nejkrásnějších pohledů.Já se na něj taky usměju.
,,To jako já?" zeptam se užasle.Kevin na mě koukne se zdvyženym obočim.
,,No,já myslim,že vedle mě sedí dívka jménem Sandra,ne?"uchechtl se.Já jsem rozpačitě přikývla.
Náhle mi položil ruku na stehno a já udiveně vzhlédla.Věnoval se dál řízení,ale rukou mě hladil po stehně.Usmála jsem se chytila jsem jeho ruku do svých dlaní.Podíval se na mě a usmál se,potom se dál věnoval řízení.
Když jsme byli u školy,zaslechla jsem hlasy.Soustředila jsem se na ně.Jo,byli to holky.
,,Kde vězí?" řekla Kikina.Odhadla jsem,že mluví o mě.
,,Mě víc zajímá s kym přijde ten nafoukanec." řekla Lucka.Vjeli sme na parkoviště.Zahlédla jsem Erika vedle Kikči.A ptom jsem taky viděla Patrika vedle Kamči.Ale Denča tu nebyla.Věděla jsem,že si nenechá ujít focení a už vůbec ne párty,takže jsem odhadovala,že je buď vevnitř,nebo se zdržela.Lucka stála dva kroky od nich sama.
Když jsme tam přijeli,kluci nejspíš poznali Kevinovo auto,jelikož se za ním otočili a natočili i svůj doprovod.Já jsem krapet znérvozněla.
,,Zezačátku na nás budou asi dost civět,co?" pronesl Kevin uklidňujícím tónem.Já přikývla.Trošku pohnul rukou a já ji pustila. Kevin si nandal brýle,které měl přichystané.Zaparkoval a vystoupil.Obešel auto a otevřel mi dveře a já slyšela jak všichni zatajili dech.Vystoupila jsem a usmála se na Kevina,ten se taky usmál a zabouchl dveře.Chytil mě za ruku a spolu jsme vyšli k ostatním.Tašku jsem nechala v autě,zapomněla jsem na ni.Všichni na nás civěli a Lucka i s pootevřenou pusou a pak se pyšně otočila na podpadcích a ráčila zamířit jinam.My sme došli k ostatním a kluci už byli poměrně klidný a usmívali se ale moje kámošky byli v šoku.Usmála jsem se na ně,trochu rozpačitě a nejistě.Ale Kevin mě nenechal na pochybách a palcem mě pohladil po hřbetě ruky.
,,Tak půjdem dovnitř?" zeptal se Kevin a kluci se rozešli ke škole.Já jsem pustila Kevinovu ruku,asi pochopil,protože v klidu odešel a já jsem zůstala venku s holkama.
,,Teda,San!To sem fakt nečekala." usměje se Kamča.Já se taky usměju a kouknu na Kikču.
,,No jak ty to děláš..." zasměje se Kikča.Já pokrčim rameny.
,,Kevin pro mě přijel sám,ale co vy?" a kouknu na ně.Kamča rozpačitě sklopí hlavu a kudrnatý vlasy jí zpadnou do obličeje.
,,No,Patrik tak trochu...No,on mě o to požádal." pousmála se.
,,No vidíš!" usměju se.A kouknu na Kikču,ta stála sebevědomě,ovšem,taková byla vždy,ale viděla jsem jak jí rudnou tváře.
,,No,pro mě Erik taky přijel,včera,a nabídl se mi a já samozřejmě neodmítla." usmála se.Já kývnu.
,,No,já věděla,že si někoho najdete." usměju se.Pak vyrazíme do školy.Kluci na nás jako gentlmeni čekají před vchodem a o něčem si povídaj.Soustředim se.(Jsem hrozně zvědavá,co?)
,,To bych od tebe nečekal,Kevine."smál se Erik.
,,Já teda taky ne." přiznal Patrik.
,,No vidíte a přeco jenom tady jsem s ní." usmál se a koukl na nás.Já špetku zrudla.Když sme tam došli,Kevin mě objal kolem ramen a odvedl mě dovnitř.Ostatní se drželi našeho příkladu.
Když sme dorazili,všichni po nás koukali.Já jen sklopila pohled a pevně jsem sevřala lemy Kevinovy bundy.
,,Jen klid,to přejde." zašeptá mi do ucha.Já se jen usměju.Sedneme si do lavice a Kevin mě stále konejšivě drží za ruku.
Učitelka vešla do třídy asi po pěti minutách,přesně na zvonění.
,,Jen seďte." řekla a usedla za svůj stůl.Všichni sme se na ni podívali.Učitelka listovala v tom svém notesu.
,,No,tak zaprvé,fotbalový zápas se bude konat již pozítří,Kevine,doufám že jste připraveni." a vzhlédla.Kevin přikývl.
,,Jistěže." řekl a já cítila tu jeho jistotu a sebevědomí.Usměju se.
,,No,tak tedy za druhé,potřebuji roztleskávačky,jelikož nám tým rozteskávaček odpadl,někam jeli,tak potřebuji alespoň sedm dívek.Hlásí se někdo?" a rozhlédla se po třídě.Kevin se na mě podíval a já rázně zavrtěla hlavou
,,Ani kdyby mě chtěli zabít." zašeptám mu a Kevin se pousměje.
,,Já tě nenutím,jen jsem si tak trochu jistej,že tam tvoje kamarádky půjdou a budou tě chtít přemluvit." pousmál se.Já jen kývnu.Jo,holky maj tohle rády.Okamžitě se přihlásila Kikča a Denča,potom ještě asi čtyři holky.Učitelka kývla.
,,A sedmá?" zeptala se a všech šest,co se na roztleskávačky přihlásili,se otočilo na mě.
,,San,ty půdeš,viď?"
,,Saný,pojď!" začaly mě přemlouvat a pak začaly pokřikovat.
,,Sandra!Sandra!" a já se cítila jak ohnutý hřebík ve zdi.Kevin se zazubil.
,,Já to říkal." a koukl na mě.Já si povzdechnu a zavrtim hlavou,avšak holky nepřestávaj.Kevin na mě hodí lítostivej pohled a tak trochu i zklamanej.A tohle už mě zlomilo.
,,No tak dobře!" řeknu a holky se začnou smát.Kevin se taky pousměje a přitáhne si mě k sobě.Já se pousměju.
,,Vítečně.Takže pozítří." usmála se učitelka.
Potom nás odvedla na fotografování a nakonec nás rozpustila před velkou tělcvičnou.Povětšinou šli všichni dovnitř. A tam už byl pěknej mejdan.Několik párečků už tam tancovalo,i jednotlivci. My sme si sedli k většímu stolu a pak přišli i Kamča s Patrikem a Kikča s Erikem.Po deseti minutách se tam ukázala dokonce i Denča s Karlem.Karel byl taky fotbalista,měl statnou postavu,silné paže a usměvavý obličej.Vlasy mu splývaly s očima,oboje měl hnědé.Všichni sme si sedli ke stolu,ale trošku nevišel počet židlí a tak mi Kevin nabídl ať si sednu na něj.Usmála jsem se a přikývla.Vzal si mě na klín a objal mě pažemi.Já se opřela o jeho pevnou hruď a poprvé v životě jsem úplně zapomněla,že jsem upír,vůbec jsem na to nepomyslela a byla jsem šťastná.Po dvaceti minutách se ostatní rozprchli a zůstali jsme jen my dva.Koukla jsem mu do očí.Kevin se na mě usmál a poposedl si.Já jsem chtěla vstát,ale on mě nepustil.
,,Klid,jen jsem si poposedl." usmál se a položil si tvář do mých vlasů.Za minutku jsem to už ale nevydržela a odtáhla jsem se.Sedla jsem si na vedlejší židli a v tu ránu začali hrát jakýsi ploužák.Kevin se pousmál,vstal a natáhl ke mě ruku.
,,Smím prosit?" zeptal se s úsměvem.Já jsem vložila svojí ruku do jeho velké dlaně a vstala jsem.Došli jsme na parket a Kevin si mě k sobě přitáhl.Já jsem se pousmála a položila jsem ruce na jeho hruď.On mě obejmul a začal jsme se pohupovat do rytmu hudby.Až teď jsem si všimla,že je asi o hlavu vyšší.A co teprve,kdybych neměla podpadky?Pousmála jsem se a jemně zabloudila prsty k jeho vlasům.Kevin se pousmál a nahnul se ke mně.Hrozně mě překvapilo,co udělal potom.Políbil mě. Dlouze a vášnivě.Potom se odtáhl a pousmál se.Já se taky pousmála...
Domů mě Kevin odvezl až kolem devatý večer a já už jsem byla pořádně opilá,jen on se držel jakž takž střízlivý,i když já vím,že se napil taky.Dojeli sme a on vystoupil a otevřel mi dveře od auta a já vystoupila.Už bych byla na zemi,kdyby mě nechytil.Zabouchl dveře a opět si mě k sobě přitáhl.Znovu mě políbil,dlouze.Potom se odtrhl.
,,Uvidíme se na zápase." usmál se a chytil mě do náručí.Já jsem asi usnula anebo omdlela,jelikož nesl potom už jen mé bezvládné tělo.Zaklepal na dveře.Chvilku se nic nedělo a potom otevřel dveře David.Když mě viděl v Kevinově náručí,pousmál se a pustil ho dovnitř.David odvedl Kevina do mého pokoje a Kevin mě položil na postel.Pohladil mě po vlasech a přikryl mě.Potom i s Davidem odešel.

Autorka→ www.gabux-mix.blog.cz

Chvilku jen tak stojím a zírám na svůj stůl a na toho hrozně protivného chlapa, který se drze válí na mém stole a prohlíží si mé alba z dětství! Nevím co je ten chlap zač, ale začíná měnormálně srát! Né štvát, ale normálně a natvrdo srát! "Co tu zase doprdele chcete" Spustím ještě v ráži. "Ale, ale tady je někdo nasranej" uchechtl se "No a co je Ti do toho!"spustím "Okamžitě vypadni!" "Mně je do toho víc než Ty si myslíš srdíčko." Zasyčí na mě (Jo fakt na mě zasyčel! (ten je drzej jak já po ránu!)) a hned pokračuje "A kudy asi kdyžstojíš ve dveřích?" "Třeba tak jak jsi se dostal sem? Hm? Dveřmi jsi se sem nedostal!" Řeknu a vypláznu na něj jazyk."Neprovokuj" Zavrčí (takže to bude nějakej hadopes! Syčí jako had a vrčí jako pes!) "Ano, dveřmi jsem nepřišel, ale tak to je detail ne? Já se odtud nehnu dokud si nenecháš něco říct"Pfff to bude zas otrava pomyslím si. "No tak už dělej nemám na tebe čas" "Jo tak květinka němá na mě čas jo?" "Ne nemám! Doprdele už! Já už chci spát chápeš?" "Toto bude na dlouho. Jsi tvrdohlavější než tvoje kamarádka Hanka" "Hanka?"Vyjeknu. "Neplaš se, s tou mám jiné plány než s Tebou"zatváří se nevinně "Hmmm a jaké plány to jsou?" "Kdyžfurt nebudeš kecat tak se to možná i dozvíš. Takže mlč a pozorně poslouchej víckrát Ti to opakovat nebudu." Upozorní měa hned pokračuje. "Tvůj táta zabil Tvého bratra, protože tvůj táta byl upír a bratr vlkodlak. Nepřerušuj mě! Tvůj bratr se měl stát upírem, ale odmítl to a radši se nechal nakazit od vlkodlaků. Což nechápu, ale což! Samozřejmě existují i elfové, trpaslíci, obrové, trollové, kentauři, mimiové, leinové a podobně. Jde o to, že i ty budeš mít možnost volby. Až na to,že ty se nemáš stát upírkou. Nikdo neví čím nebo kým se mášstát, ale máš být nejmocnější osoba na této planetě. Ty si už musíš jenom vybrat stranu na kterou se přidáš. Buď k těm hodnejm (u toho se neuvěřitelně zašklebí) a nebo k těm zlejm (náááádherně se usměje). Té straně budeš navždy pomáhat. Tedy možná navždy. Může se to změnit. No… byla o tobě řečena kletba, která se naplní. Prý se jednou zamiluješdo někoho z té druhé strany a on do Tebe. Pak to bude jen a jen o náhodě. Buď změníš stranu ty nebo on. Nikdo neví kdo bude ten "vyvolený"." Pozorně mě sleduje a asi čeká na moji reakci. "Jakou reakci ode mě očekáváš?" zeptám se pro jistotu. "No já nevím většina lidí by asi po odhalení světa magie šílela a ještě když k tomu připočteš to, že mášbýt nejmocnější tak čekám že třeba omdlíš, nebo budeš šílet a nebo třeba brečet, jančit nebo tak něco. Já nevím, ale tak by asi normální lidé reagovali. Teď myslím normální psychicky." Koukl na mě podezíravě (já mu už stihla něco udělat?!) "No tak asi nejsem normální a teď bych šla ráda spát pokud dovolíš." Nasadím výraz andílka a čekám, ačekám, a čekám, a čekám…. A už toho čekání mám dost!"Odejdeš nebo ne?!" zavrčím na něj (ale na něj nemám…)"Ale jistě květinko" líbezně (fujky!) se na mě usměje."Neříkej mi květinko, debile!" Oplatím ten příšerněpřesládlej úsměv. "Debile jo?!" Usměje se ještě víc. Tak to se mi vůbec nelíbí! Ať vrčí, syčí, nadává, řve nebo něco, ale hlavně ať se tak blbě neusmívá a nedívá se tak! "A jak jinak když jsi se mi nepředstavil?!" a navíc mě štveš?Dodám v duchu. "Na to bude ještě času dost" "To si věříš!" "Jo věřím" "Grrrr, už vypadni!" "Tak jo"mrkne na mě a je fuč. Hmmm tak to bylo divné. Ne, to bylo více než divné! Ale třeba se mi to zdálo! Jo, zdálo se mi to! Mezitím co se tak skálopevně přesvědčuji o tom, že se mi to zdálo dojdu k posteli a zachumlám se do peřinky. Během 5-ti minut usnu. Zdá se mi náááádherný sen. Sen, který nikdy nemůže být skutečností. Zdá se mi jak jsme všichni spolu. Celá moje rodina. Pohromadě. Je to nádherný sen do chvíle než se táta změní na upíra a bratr na vlkodlaka a začnou se před mýma očima prát. Prát na život a na smrt. A táta opět vítězí. Opět brečím a opět proklínám svého otce.

S výkřikem se probudím! Jsem celá zpocená, rozcuchaná a zmatená. Proč se mi opakuje minulost v mých snech. Po tak dlouhé době?Moment…. To už je to 4 roky zpátky? No tak to je nářez. No nic já tady řeším počty a úplně jsem zapomněla na svoji původní otázku. Takže proč? Asi si o tom budu muset promluvit s tím debilem. Grrrr. Už při vzpomínce na něj je mi zle! Když by mězajímalo co mě ještě čeká. A ví o tom vůbec mamka? Uf… to je složité přemýšlení. A bylo by to složitý i kdyby nebylo 4 hodiny ráno… No s tím si budu trápit moji hezoučkou hlavičku trápit až ráno, i když, když se to tak vezme tak užráno je… ježiši nad čím to zase přemýšlím?! Prostě a jednodušše pokud si vzpomenu ráno tak se zeptám mamky. Jdu spát tohle nemá cenu.

Když už, užusínám tak mi někdo vleze (už zase!) do pokoje. A k mému údivu to není ten dement. "No takže, předpokládám, že jsi upír a přišel jsi mi říct, že budu nejmocnější bytostí na světě a pak ještě o proroctví a tak že?" zeptám se, aby si ušetřil slova

"Jo jak to víš?"zeptá se. No není nějakej zvědavej? Ale je roztomilej když se tak diví. Toho asi možná budu mít radši než toho debila. No, i když uvidíme jak se bude ještě chovat… Ježiši nečeká na moji odpověď?! "No, nějakej podobně nevychovanej upír alias dement, který mi, ale do pokoje už neplánovaně vlezl už po druhý mi to pověděl." odpovím s klidem

"Tak sice je dobře, že už to víš, ale ten tvůj "dement" jak ho přezdívášporušil smlouvu. Měli jsme ti to říct společně!" Rozčiluje se (a jde z něho strach!) " No a nechtěl jsi mi to teď takyříct sám?! Nevšimla jsem si, že by vás tu bylo víc!"podotknu (hele, mě to přemýšlí!) "No jo, ale to je něco jiného!" Co?! Co je na tom jiný? To nechápu…. "Eh?"Projevím se zase inteligentně. "Můj bratr je na straně zla, ale já na straně dobra!" Cože?! Jeho bratr? Dělá si ze mě prdel nebo co? Přece tento hrůzostrašný (ale roztomilý a asi i hodný) upír nemůže být bratr toho idiotského, nevychovaného, zlýho ( i když hezkého no…) dementa! To mi rozum nebere (možná by bral kdyby nějakej byl že?!)! "Tak, ale od něj se to dalo očekávat když je na straně zla ne? Zatím co od tebe se předpokládá, že tu dohodu nebo smlouvu nebo co neporušíš jelikož jseš na stranědobra ne?" Hele mě to dneska nějak podezřele myslí! To bude zase den, když si to teď vyčerpám!!! "Hmmm, jseš celkem inteligentní. A zní to rozumě." Koukne na mě s uznáním. Nechci mu brát iluze, ale radši se přiznám hned než aby to pak zjistil sám. "To je jenom náhoda neboj, většinou mi to tak nemyslí." Uklidním ho chlácholivým tonem. No… možná to tak chlácholivý ton nebyl když se na mě kouká jak na dementa! Tak teď ještě řekne tu "inteligentní" větu a já se půjdu zahrabat. "Aha. Tak to mám štěstí, že jsem u toho co?" Uff…tak řekl jenom část tý věty tak se asi půjdu zahrabat jen do půlky těla. Ježiši co to tu zase plácám za bláboly. Já jsem nemožná! "Jo to máš. No a mohla bych tě o něco poprosit?"Zeptám jsem se sladkým úsměvem. "No, můžeš…" Odpověděl trošku váhavě nebo se mi to jen zdálo?! "Odešel by jsi abych mohla spát?" ptám se stále s tím sladkým úsměvem na rtech. "Jo" Tak fajn to šlo hladce. I když proč tu vlastněještě stojí? Neměl odejít? Fajn tak chvilku počkám. Čekám 5 minut, 10 minut, 15 minut a už mě to nebaví. Jelikož mě bolí i ta pusa z toho debilního úsměvu! "Odejdeš už?" Zeptám se mírně netrpělivě. Já jsem vážně už ospalá a ráda bych už spala. Jinak se zítra ani nepohnu! "Jo už jdu tak zatím pa"rozloučí se, pošle mi vzdušnou pusu a vyskočí z okna. Ne, neječím pokud se ptáte. Už jsem celkem zvyklá. Taky kdo by nebyl když váš takhle navštěvují delší dobu. No, myslím že přestanu polemizovat o upírech a o skákání z okna a půjdu spát. Taky je už načase! Ufff to je zase noc….

Autorka → Tiana.Clark@seznam.cz

"Na tomhle svahu? Ano, každou chvíli. Au, to bolí."

"Ukažte, podívám se vám na to," vzal moje chodidlo a začal ho prohlížet. "Žádná vosa, včela to byla. Vyndám vám žihadlo."

Jedním rychlým pohybem mi žihadlo vytrhl.

"Děkuju," poděkovala jsem. Jinak jsem ale měla zatnuté zuby, abych se nerozbrečela. Ošklivě to pálilo.

"Vidíte, kdybyste nosila boty, nestalo by se vám to."

"Kdybych nosila co?" překvapeně jsem se na něj podívala.

"Přeci boty. To, co mám na nohou," ukázal na své nohy.

Prohlédla jsem si je. Měl na nich něco - nazvala bych to asi nějakým zvláštním oblečením na nohy. Na chodidle to bylo rovné a vyplněné a na nártu to bylo páskové.

"To tu neznáte?" vytrhl mě ze zkoumání.

"Ne, nikdo to tu nemá, všichni chodíme bosi."

Zasmál se. "Měli byste si to pořídit. Vidíte? Zrovna jsme o tom mluvili. Nikdy nevíte, co se může stát."

"Dobrá, dobrá, máte pravdu," přiznala jsem a znovu jsem trochu zanaříkala bolestí.

"Odnesu vás k řece, tam si můžete nohu aspoň trochu zchladit," řekl a při těch slovech už mě bral do náručí. Byl opravdu silný. Cítila jsem, jak se mu napjaly svaly v pažích, když mě zvedal.

"Děkuji vám."

"Nemáte za co," usmál se a donesl mě k řece. Posadil mě na břeh a já si hned nohu ponořila do chladivé vody. On se posadil vedle mě do trávy.

Oba jsme byli potichu. Já chvíli v duchu naříkala bolestí, ale potom mě přemohla zvědavost a já začala myslet na jiné věci, než na bodnutí v chodidle.

"Jak to, že teď nejste s ostatními muži?"

"Oni si dokážou poradit i beze mě. Já navíc čekám na posla od krále, který nám podá zprávy o tom, jak to vypadá na frontách."

"Byl jste už někdy ve válce?"

"Ano, dvakrát," přikývl. Hleděl přímo před sebe, někam na druhý břeh. Prohlížela jsem si jeho tvář a snažila se rozpoznat nějaké emoce, ale měl úplně prázdný výraz.

"Jaké to bylo?"

"Těžké."

"Těžké? To je vše, co mi k tomu můžete říct?" pousmála jsem se.

"Těžko se to vysvětluje někomu, kdo to nezažil. Je to takové zlo, na které slova nestačí."

"Pokusím se to pochopit," pobízela jsem ho.

Podíval se na mě a jeden koutek se mu povytáhl v náznaku úsměvu. "Já vám to ale nechci říkat."

"Proč ne?" zeptala jsem se zklamaně.

"Proč vám o tom nikdy nevyprávěl otec, nebo váš starší ochránce? Nebo nějaký jiný starší muž z vesnice?"

"Protože jsem prý jen malá holka, která by to nepochopila." Neodpustila jsem si u toho protočení očí.

On mi na to nic neodpověděl, jen se na mě podíval takovým pohledem, který mluvil za vše.

Rychle jsem zareagovala. "Jenže to není pravda! Nejsem malá a jsem schopná to pochopit!"

Jen nad tím zavrtěl hlavou a zase se zadíval před sebe. "Mají pravdu. Jste jen křehká dívka a tohle nejsou věci, které byste měla vědět."

Vrhla jsem po něm hněvivým pohledem a potom jsem se zadívala do pomalu plynoucí řeky.

Dlouho mi to ale nevydrželo a za chvíli se mi na jazyk draly další otázky.

"Kolik je vám vlastně let?"

Pobaveně se zasmál. "Tak starý, že bych mohl být váš pra pra děd."

"Ano, jako každý druhý všude na světě," řekla jsem podrážděně. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že se třeba chovám nezdvořile.

"To ale není pravda. Na světě je spousta starců, kteří brzy zemřou a přitom jsou klidně o sto let mladší, než já."

"Cože?" překvapeně jsem vyvalila oči.

"Ano, ne všichni se dožívají tak vysokého věku, jako Elfové."

"Ne všichni? Jak to myslíte? Je snad i někdo jiný, než Elfové?"

Překvapeně se na mě podíval, ale potom se mu v očích objevilo porozumění. "Stále zapomínám, jak mladá jste, a jak málo jste toho zažila."

"To není odpověď na mou otázku," připomněla jsem mu.

"Jednou na to odpověď naleznete."

Trochu jsem zaskřípala zuby, zaprvé proto, že mě štvalo, že mi nechce odpovědět, a zadruhé proto, že v chodidle mi pulzovala ostrá a nepříjemná bolest.

Zase jsem se na něj podívala a položila jsem mu další otázku. "Jaké je vaše pravé jméno?"

"Přeci Hérakles," odpověděl rychle a tázavě se na mě podíval.

"Ale to já vím. Ale myslím vaše skutečné jméno. To, co vám dali rodiče," upřesnila jsem.

"Nejste vy nějaká zvědavá, Marillo?"

"Možná trochu. A odpovíte mi?"

"Proč nemluvíte elfsky, když elfsky umíte?"

"Nevím, nikdy jsem se k tomu nějak nedostala."

"To je škoda, měla byste." Při těch slovech se zvedl. "Rád jsem vás poznal. Tenn' enomentielva." Mírně se mi uklonil a s úsměvem odešel.

Chvíli jsem za ním zírala. Páni. On je zajímavý. Chtěla bych o něm vědět víc, mám na něj spoustu otázek. Je to pro mě naprostý cizinec, něco nového a neznámého. A ta jeho elfština - zní tak hezky. Jeho poslední slova, uvidíme se, se mi ale líbila hlavně proto, že to znamená, že budu mít ještě možnost získat odpovědi na své otázky.

S úsměvem jsem se odstrčila od břehu a zahučela do řeky. Dávala jsem si při tom dobrý pozor, abych si nestoupla na bolavou nohu, už tak bolela dostatečně.

Udělala jsem ve vodě pár temp a pak si i ponořila hlavu. Ta studená koupel v takovém teplém dni opravdu přišla vhod. Příjemně jsem se uvolnila a snažila se nemyslet na to, co mě zrovna teď trápilo (nebo bolelo). Snažila jsem se nemyslet vůbec na nic.