na Blog.cz

Komentáře mě potěšily, tak jsem si se psaním pospíšila... další kapitola nevím, kdy bude, protože mi začíná zkouškový a už v úterý mám 2 zápočty a 1 zkoušku. Ale jestli budete zase takhle komentovat, tak mě to možná nakopne...

Autorka→ thesindy.ds@gmail.com

Vzbudí mě něco měkkého, co se přese mě přetahuje. Instinktivně se potom oženu pěstí, ta ale proletí prázdnem a paží se bouchnu do pohovky. S námahou otevřu oči. Nejdříve jedno, a potom to druhé. S překvapením zjistím, že se nade mnou kření Christopher. Takhle po ránu se divím, že jsem vybavila vůbec jeho jméno, ale jednoduše mu budu říkat Chris.
"To jsi mi teda brzo přinesl deku, když je už ráno" prohodím ještě rozespale.
"Můžu ji zase odnést, jestli chceš," řekne a stáhne ji zase ze mě.
"Zas tak jsem to nemyslela," chňapnu po ní zpátky a zachumlám se.
"Mám dneska něco naplánovaného, nebo tady budu zavřená?" Zeptám se ho z lehkého polospánku.
"Chci něco vyzkoušet," řekl trochu vážněji.
"Mohla bys mi ukázat, co umíš," předhodí téma.
"Jak to myslíš?" donutila jsem se otevřít oči.
"Uvidíš odpoledne," řekne tajemně a chystá se odplout z místnosti.
"Počkej! Já mám hlad," přiznám neochotně, že musím prosit o jídlo: "A ještě bych se chtěla umýt."
"Něco ti sem potom donesu," řekne ještě přes rameno a zabouchne za sebou dveře. Vážně milé. Jestli mi sem něco nedonese k jídlu v průběhu dalších několika hodin, tak nejspíš umřu hlady. Stačil by rohlík. A zase mi neřekl o tom umytí. Stejně jako včera si vezmu knížku a začtu se.
Dlouhé ticho prolomí až moje: "Hepčík!"
"Krucinál!" zanadávám si a čekám další pšiknutí.
"Hepčík!" Já se na to vykašlu. Samozřejmě, že se mi spustila rýma. Dalším hlasitým pšikáním strávím celé dopoledne a v posledních chvílích se k tomu přidalo i pořádné kručení v břiše.
"Ahoj," pozdraví mě někdo za mnou a já sebou škubnu leknutím.
"Mohl by ses aspoň snažit chodit jako člověk, a ne jako duch?" prskám po něm.
"Od toho jsem přece upír ne?" řekne s podivně povýšeným tónem.
Dojde ke mně a na stůl položí pár rohlíků s marmeládou.
"No ne, tady se někdo překonal," nemůžu si odpustit poznámku. Zatímco on protáčel oči, já se pustila do prvního rohlíku. Chris si začne sedat na můj gauč.
"Nesedej si na můj gauč!" snažím se znít vážně. Jemu to, ale vykouzlí úsměv.
"Na tvůj?" zeptá se nevěřícně.
"No…" protáhnu.
"A co se stane, když si sednu?" nadhodí naschvál.
"To ještě vymyslím," zahuhlám s plnou pusou. Stejně naschvál si přisedne a já se odtáhnu co nejdál.
"Hm…" spolknu rohlík a dopovím.: "Budu se moct umýt? Nerada bych tady běhala celá od krve."
"Jo…" řekne zamyšleně a dodá.: "dojedla si?"
"Skoro."
"Vám lidem to trvá," řekne netrpělivě.
"Za to vy se s námi nemažete, co?" vyjedu na něj možná trochu víc nabroušeně.
Nevím přesně proč, ale tohle mě naštvalo.
"Jste pro nás jenom potrava," podívá se na mě svýma zelenýma očima.
"Tak proč teda žiju? Proč když jsem jenom potrava?" zeptám se ho.
"Jsi jiná! Nechci tě zabít," probodává mě svýma očima. Tohle mě donutilo trochu přemýšlet. Jiná. Chris se rozvalil na druhém konci pohovky a koukal do prázdna. Asi přemýšlí.
"Dojez to už konečně," poručí mi po chvíli.
"Vždyť jím, jak nejrychleji můžu." Chris si mě přeměřil pohledem. Dobře, možná to trochu zdržuju. Ještě mi zbývá jeden rohlík.
"Už?" zeptá se netrpělivě asi po třech minutách.
"Co?" zeptám se ho na oplátku provokativně.
"Jsi dojedla?" procedí skrz zuby.
"Ne?" ukážu na nakousaný rohlík. Ačkoli jsem nic takového nezamýšlela, tak jsem si ještě několikrát za sebou pšikla. Myslím, že tohle ho vytočilo ještě o trochu víc.
Nejméně dalších deset minut jsem dojídala ten rohlík. Ty jeho naštvané pohledy ale stály za to! Občas zatínal i ruce v pěsti, až mu bělely klouby.
"Konečně," prolomí ticho, když si strčím poslední kousek rohlíku do pusy. Přešel místnost a u zdi přetrhl řetěz, nakonec s ním škubl takovou silou, že jsem slítla z pohovky.
"Tak sebou pohni," zavrčel a otevřel dveře. Po tak dlouhé době se podívám jinam, než na zdi od mého vězení.
"Trochu ohledu," zavrčím na něj zpátky, zatímco se zvedám ze země.
"To bys chtěla, co?" ušklíbne se i přes tu ledovou masku, kterou před chvíli nahodil.
"Jo, to bych chtěla," prsknu po něm.
Když jsem vyšla ze dveří, zastavila jsem se na nějaké chodbě, nucená na něj počkat než zavře. Vzpomínám si trošku, ale jenom matně jak mě sem on touhle chodbou nesl v náručí. Luskne mi těsně před očima prsty.
"Jdeme," řekne ledově.
"Kam?" snažím se vyzvídat.
"To brzy uvidíš."
"A co když zavřu oči?" zeptám se s moc neskrývanou zvědavostí, co mi na to odpoví. Místo odpovědi mě ale však zpražil ledovým pohledem typu: 'děláš si ehm…legraci?' Řetěz drží pevně v pravé ruce a táhne mě hlava nehlava za sebou, ani bych se nedivila tomu, že kdybych upadla, tak by mě táhl prostě dál a nevšiml si toho. Notnou chvíli už jdeme chodbami, už si ani nepamatuji, kolikrát jsme na jakou stranu zatočili. Nakonec jsme stanuli v té velké hlavní místnosti, kde mohl poprvé v mém životě můj život skončit… Zaujal mě upír u velkých vstupních dveří. Vždyť to je ten… Ten co mě chtěl zabít. Postavím se na odpor tomu, jak mě táhne za sebou. Překvapeně se otočí.
"Tak dělej," zavrčí nepříčetně.
"Já tam nemůžu," naznačím mu očima můj důvod.
"Když jsi se mnou, tak si nic nedovolí," zpraží mě znovu nepříčetně pohledem.
"Ale," zarazí mě jeho nepříčetný pohled. Nevím jakou to má logiku, ale právě teď mě chytl způsobem, že mi drží ruce za zády, stojí za mnou a naštvaně do mě strčí, abych šla. Ne jednou jsem málem upadla, naštěstí mě stačil udržet. Schody jsem sešla s ním za zády s "menšími" potížemi. Tím myslím to, že jsem ho málem vzala sebou dolů po schodech, když jsem zakopla. A že jsem zakopla pořádně! Letmým pohledem jsem potom zjistila, že strážím u dveří i tomu upíru co mě chtěl zabít, se zacukaly koutky. Nakonec mě donutil zatočit zády k vstupním dveřím a šli jsme jakoby dozadu. Nakonec jsme zašli za roh a stanuli před celkem velkými masitými dřevěnými dveřmi. Právě teď uvolnil mé sevření a otevřel dveře. Naskytl se mi pohled na zelenou trávu na obrovském útesu a v dáli na tmavě modré moře, které bylo slyšet, jak se rozráží dole o skaliska. Do tváře mě uhodila i vůně slané mořské vody a čerstvého vzduchu. Konečně žádný zatuchlý vzduch. Z mého myšlenkového pochodu mě vytrhl až Chris.
"Máš snad zásek?" luskne mi dnes už podruhé před očima.
"Jo," prsknu po něm. Od těch dveří zatočíme na pravou stranu, kde vejdeme brankou do bujné zahrady ohraničené vysokým živým plotem. Tráva je tu trochu odrostlejší asi mě po kotníky a sochy, jež jsou rozseté po zahradě, jsou porostlé břečťanem a mechem. Jedna ze soch mě zaujala více než ostatní. Je to šachový jezdec a kůň je vzepřený na zadních. Břečťan, jenž je okolo něho obrostlý vyvolává dojem, že ho škrtí. Živý plot je pouze na třech stranách zahrady, čtvrtou tvoří zeď sídla. Páni až teď se mám možnost prohlédnout si tohle honosné sídlo. Zdi jsou šedavé až bílé a nejvyšší věže jsou snad nejmíň třicet metrů nad zemí. Dobře možná přeháním, ale jsou opravdu vysoké. Některá okna jsou zdobena barevně a jiná jsou pouze z průhledného skla. V barevných oknech jsou obrazy - nejkrásnější je nejspíš ten jednorožec. Mezi sochami na zahradě je ještě jedno malé jezírko a na březích jsou vrby sklánějící se nad hladinou. Až teď s lehkým záchvěvem zimy, jsem si uvědomila, že mám na sobě pořád ještě to moje staré tričko na spaní, které mi je díky bohu až po kolena. Chris trhne znovu s netrpělivostí řetězem ve smyslu, ať sebou pohnu.
"To jsi nikdy neviděla zahradu?" řekne s úšklebkem.
"Jo viděla, ale ne tak velikou," naschvál jsem neřekla, že tak krásnou. On se po mě zatím ohlédne přes rameno a dál si to šlape kupředu. S překvapením jsem zjistila, že zahrada se táhne po celé pravé straně sídla. Každou chvíli se každý kousek zahrady střídal se záhony, porostlými sochami či stromy.
"Au," šlápla jsem si na kamínek.
"Už jenom kousek," zamumlá přes rameno.
"To potěší," řeknu ironicky. Vidím za stromy živý plot, který ukazuje, že se blížíme ke konci zahrady. Na onom konci zahrady, už však nejsou ani tolik stromy jenom tráva. Veliký, zelený, travnatý plac. Ale v živém plotě, naproti mně, jsou malá dvířka.
"Co tady?" zeptám se, když jsme zastavili.
"Uvidíš," řekne tajemně.
"Neuvidím," oplatím mu a zavřu oči.
"Nelekni se," řekne varovně.
"Cože?" vyjeknu, když mi něco hlasitě cvakne u nohy. S úskokem do strany otevřu oči a na noze ucítím na chvíli krátkou ostrou bolest.
"Já ti říkal, nelekej se!" S menší úzkostí jsem se podívala na svoji nohu.
"Nechoď ke mně," odstrčím ho pryč, když mi chce pomoc dopajdat na nejbližší pařez. Hrcnu si a otřu si rukou krev. Jsem nadšená! Nejmíň čtyři stehy. Svůj zrak zaostřím na okov ležící v trávě. Nedivím se, že jsem se tak pořezala, když má na roztrhlých stranách ostře vypadající hrany.
"Jsi v pohodě?" řekne se soustředěným hlasem a udělá pár kroků mým směrem.
"Jo, ale drž se dál," odpovím mu.
"Co sis myslel, že budu stát jako přibitá?"
"Počítal jsem s tím," přiznal a šel ke mně pořád blíž. S pohledem na svoji nohu zjistím, že krev se řine pořád víc a víc.
"Ne, vážně nechoď blíž," řeknu trochu s obavami, jak by se choval, kdyby byl ještě blíž.
"Umím se ovládat."
"Ne, já nechci."
Nohu si dám, co nejdál od něho a ruku natáhnu před sebe tak, abych mu pohrozila tím, co umím. I neumím.
Zastavil se.
"Ukaž mi tu nohu, ať vím, co s tím," řekl mi s menší netrpělivostí. Nadechnula jsem se, a i když bych to nepřiznala, dostala jsem strach. Přece jenom mávat upírovi před nosem nohou od krve není kdovíjak chytré.
"Budeme to muset celý odložit," zkonstatoval.
"Co odložit?"
"To je jedno." Není, ale nemám sílu se s ním hádat. Naprosto nečekaně mi dal ruce na spánky. Vypadal, až moc klidně. To mě děsilo, vždyť každý jiný upír, by byl už úplně mimo.
"Hej, ne, běž ode mě," odstrčím ho od sebe. Podíval se na mě. Ne, prosím, už ne!
"Já nechci uspat, jsem v pohodě," ohradím se.
"Máš smůlu," usmál se pro sebe.
"Ne!" prudce ho chci odkopnout zdravou nohou, ale nejspíš vycítil moje úmysly a chytil ji. Cuknu sebou.
"Neper se, takhle to bude lepší," zavrčel. "Když spíš, jsi aspoň z ticha."
"To si beru osobně."
"Dost," sykl jedovatě. Na chvíli se přestanu prát. Usmál se pro sebe.
"Hezký sny."
Ještě mu stačím dát kopanec, ale jeho naprosté sevření mě potom znehybnilo a začaly se mi klížit oči. Nemá cenu s tím bojovat, ale kdo nic nezkusí, nevyhraje. Cítím na sobě pořád větší a větší nátlak. Nikdy bych neřekla, že to může být takhle vyčerpávající. Chci ještě od sebe zkusit odstrčit, ale nemám sílu zvednout žádnou svoji končetinu. Naposledy se na něj podívám, než úplně zavřu oči. Přesto všechno, jak se soustředil, vidím, jak mu v očích hrají plamínky hry a pobavení. Uvidíme, kdo se bude smát naposled. S klidným svědomím, že mu udělám ze života peklo, až se vzbudím, jsem ho nechala mě uspat.

P.S.: Omlouvám se za strašně dlouhej zásek..Všem.:) Doufám, že se kapitola líbila.

Ha, hotovo! Snažila jsem se to opravit, ale nedělám si iluze... Další kapitolu budu psát až tady bude aspoň 20 komentů (to víte motivace)...

P.S.: Jinak maturantům přuju hodně štěstí

Nějak mě chytla psavá. Už dopíšu jenom konec kapitoly a zveřejním to. Plánuju to na zítřek večer. Nejpozději ve čtvrtek :)

Pamatujete jak jsem psala, že jsem byla na praxi? Tušila jsem, že si sebou přivezu nějaký bacily, ale že se jich nepůjde zbavit?! Ono se to dalo čekat, když 3 dny střídavě prší a fouká vítr, že si z lesa donesu angínu... Jednuduše řečeno už týden ležím a jsem ráda, že jsem ráda. Dneska jsem začala psát další kapitolu a mám teprve necelý dvě stránky.... Doufám, že dokonce týdne něco stvořím. Užjívejte krásnýho počasí (jistě teď je pěkně, ale když jedu na praxi, tak musí pršet a být zima!)

Včera jsem teprve přijela z praxe, takže jsem neměla možnost psát. Mám v plánu sesmolit něco o víkendu, tak doufám, že to vyjde. Užívejte krásnýho počasí :)

Další kapitola. Doufám, že se bude líbit a necháte nějaký komentáře, ať mám motivaci psát... Chyby tam jsou jako vždycky, takže dělejte, že je nevidíte...

Autorka→ Elen (http://elenina-fantasie.blog.cz/)

Lidi,povídka končí! Je to strašně....bolestný,teda alespoň pro mě. Víte jak dlouho jsem nadávala,jen ať už to skončí? Teď se mi ale nechce. Touhle povídkou jsem v podstatě začala. Sice byla první Zázrak,štěstí nebo osud ,ale já jsem od téhle rozvinula tolik jiných povídek!!!

Kevin stál ve stínu stromů a sledoval mě. Přešel ke mě a poklekl. Nechápavě jsem ho sledovala s bušícím srdcem. Měla jsem pocit,že mi vyletí z hrudi.
,,Nemám pro tebe takový dárek. Za to se omlouvám,ale..." z kapsy vytáhl sametem pokrytou krabičku a otevřel ji. Dech se mi zadrhl v hrudi a já jen sledovala ten překrásně se třpytící prstýnek. Skousla jsem si ret a nevěřícně koukla na Kevina. Nejistě mě sledoval a cukal sebou.
,,... Vezmeš si mě?" pousmál se. Vrhla jsem se mu kolem krku a rozbrečela se. Po tvářích mi tekly slzy toho největšího štěstí.
,,Ano...ano!" objímala jsem ho. Usmál se a taky mě objal. Trošku jsem se odtáhla a koukla na něj. Usmál se a nasadil mi prstýnek na pravou ruku. Těkala jsem pohledem z prstýnku na Kevina,stále nejistá,co se tu vlastně stalo. Ale on to nejspíš věděl. Vzal mě do náručí a odkráčel se mnou dovnitř s širokým úsměvem na rtech. Musela jsem se taky začít usmívat. Měla jsem šanci být šťastná.
,,Gratulujeme!!" vykřikli všichni naráz a my dva se rozesmáli. Naproti nám stál usmívající se Tom a o jeho ruku se opírala Eliz. Za ní stál Matias a Rick objímající Laru. Aaron stál za Tomem a usmíval se. Vlkodlaci se rozprostřeli po celém pokoji,někteří byli i vedle upírů. Kikča a Denča stáli u svých kluků a usmívali se.

A tak byla svatba. Byla krásná,to vám můžu leda tak potvrdit. Dozvěděla jsem se ještě jednu věc,Rick a Lara už byli také manželé a to pěkně dlouho. Asi tak něják to vypadá,když najdete svou drahou polovičku. Všichni jsme zůstali pohromadě. Celý svět se o nás dvou dozvěděl a začali tát ledy mezi upíry a vlkodlaky. Všechno se racelo do pořádku.
,,Sandro! San!" zaslechla jsem hlas Kikči. Otočila jsem se a zahlédla Kikču,Denču a Kamču. Usmála jsem se na ně a zastavila. Zrovna jsem měla v plánu jít do města,abych našla Toma. Potřebovala jsem poradit s takovou maličkostí.
,,San! Slíbila jsi,že s námi půjdeš nakupovat!" řekla ublíženě Denča. Zasmála jsem se.
,,Tak proto od vás zdrhli kluci?" zasmála jsem se. Denča a Kikča se nafoukli jak balóny,jen Kamča se skromně usmála. Věděla jsem,že se zamilovala do Patrika,do vlkodlaka. Poznala jsem to,když jsem je jednou viděla procházet se u řeky ruku ruce. Tehdy jsme šli zrovna s Kevinem a s ním to málem seklo.
,,Hej! Ty jdeš taky sama,tak co!" založila Kikča ruce na prsou.
,,Já k tomu mám důvod." zazubila jsem se. Kamča náhle úplně zbledla a dívala se někam za mě. Taky jsem se otočila a strnula. Kráčel k nám sám Lucius spolu s Veritasem. Oba se tvářili vítězně.
,,Do prdele..." ujelo Kamče. Luciusovi se úsměv ještě rozšířil.
,,Copak? Něco se vám nezdá? To mě se zase nelíbí,že vy dvě se držíte tak blízko vlkodlaků." usmál se zakářně. Obstoupilo nás tak deset upírů. Polkla jsem a rozhlédla se po nich. Denča a Kikča se k sobě přitiskli a vystrašeně se rozhlíželi.
,,Nech odejít alespoň je,Luciusi. S námi dvěma si dělej co chceš." zasyčela Kamča. Stále byla bledá,ale už nevypadala tolik vyděšeně. Lucius pískl,ale zavrtěl hlavou.
,,To by nešlo,koťátko. Mám hlad." zazubil se. Denča a Kikča se po sobě vyděšeně koukli. Srdce jim oběma byli jako o závod. Rozhlédla jsem se ještě jednou. Neměli jsme šanci. A už vůbec ne proti Veritasovi.
,,Jestli vás smím vyrušit,něco bych také chtěl říct." ozval se poblíž Aaronův hlas. Lucius a já jsme k němu stočili oči. Stál na kopečku a usmíval se. Za ním seděli dva vlkodlaci a vrčeli.
,,Ale,ale,koho pak to čerti nesou." ušklíbl se Lucius.
,,Toho,kdo má chuť ti urvat hlavu." zavrčel jeden z vlkodlaků a já něm poznala naštvaného Erika. Ten druhý byl nastopro Patrik,jelikož byl naježenej jak po elektrickym šoku. Nedaleko jsem zaslechla další pohyb,tentokrát od města. Nejspíš se blížil Tom a Lara,kteří byli ve městě spolu něco vyřídit. Lucius to určitě zaslechl taky.
,,Baf a lek." zasmál se. V tu chvíli ovšem Veritase srazila k zemi ohnivá koule a na Luciuse zaútočil podrážděný Kevin. Jeho bych si nikdy nespletla. Tom se vynořil zpoza nedalekého stromu s hořícíma rukama. Když dostali příležitost,vystratovali i Patrik,Erik a Aaron. Já a Kamča jsme zaútočili taky. Stále nás ale bylo moc málo.
,,San,za tebou!!" vykřikli Kikča a Denča nastejno. Prudce jsem se otočila. Stál za mnou upír s kůlem ruce. Zaklela jsem,ale věděla jse,že už nestihnu utéct. Vymrštila jsem před sebe ruku. Z dlaně mi yrazilo něco podobného kulovému blesku,až na to,že to bylo zlaté. Srazilo to upíra k zemi a on se rozpadl na prach.
,,No to mě podrž,upír a ovládá světlo." zaslechla jsem Luciuse. Vyjeveně jsem koukala na své zářící dlaně.
,,Zajímavý,že tě nepřekvapilo,že Tom ovládá oheň!" prskl naštvaně Veritas. Přede mnou se objevil další upír. Koukla jsem na něj a máchl rukou. Zasáhl ho další světelný paprsek.
,,Ovládám světlo..." zašeptala jsem pro sebe. Vedl mě se vynořil Tom a mrkl na mě. Zasmála jsem se a ohlédla se na ostatní. Kevin už byl ve své vlastní podobě a vrtěl nade mnou hlavou. Všichni nepřátelé už byli mrtvý nebo na útěku. Silou vůle jsem nechala uhasnout světlo v dlaních.
,,Páni." vydechli Denča a Kikča nastejno.
,,A já doufala,že vás před tímhle světem uchráním." ušklíbla jsem se. Ty dvě po sobě akorát koukly. Přiřítili se další dva vlkodlaci - Karel a Lena. Denča se rozeběhla ke Karlovi a Kikča k Erikovi. Když jsem konečně našla Kamču,zjistila jsem,že je stulená u Patrika v náručí a něco mu šeptá do ucha.
,,Myslím,že už jim můžeme říct pravdu." koukla jsem na Kevina. On přikývl a usmál se.
A tak jsmě měli další dva spojence. Jejich kluci jim konečně mohli říct všechno. A všechno bylo dokonalé.


Vážně! Všechno! Tentokrát žádný podfuk! :D


Po dvou letech se mi narodila krásná malá holčička. Pojmenovali jsme ji Kelly. Ještě tentýž rok se událo hodně změn. Někteří od nás odešli,jiní přišli,další zemřeli. Nic netrvá věčně. Pochovali jsme Dennyho,člena Kevinovi smečky. Drželi jsme za něj smutek skoro dva týdny. Ach,a já ho nikdy nepoznala zblízka. Dále pak odešli Erik s Kikčou,žít normální život. Kikča se nechala přeměnit. Sice jsme jí to všichni vymlouvali,ale ona se nedala. A víte co? Tím,že ji přeměnil její milující kluk,nepřeměnila se úplně. Zlstane nesmrtelná,tak jako Erik,ale jinak se jí to nedotklo. Může žít jako člověk. Sice se nedokáže přeměnit,ale co? Žije šťastně.
To samé se stalo i s Denčou. I ona a Karel odešli. Do Itálie,pokud jsem se správně doslechla. Kamča a Patrik zůstali ve městě,v Kalonu. Opustili nás i Rick s Larou. Ti odešli ale jen od vě města dál :D. Vídáme se.
Další rok se mi narodil roztomilý klučina. Pojmenovali jsme ho Tom,jelikož i on odešel. Našel si novou,zamilovali se a odešli. Nevím,kde jsou,ale vím,že žijí. Cítím to. Eliz bohužel ten rok zemřela. Měla totiž příliš velké vidění a nepřežila to. Prý viděla válku. Ale byla to válka lidí. Matias s námi zůstal,stejně jako Lena. Zůstalo s ními dohromady šest vlkodlaků. Pak přišli ti nový. Byli to upíři. Měli mezi sebou jednoho vlkodlaka,který byl hrozně podobný Eliz. Také měl tu moc předvídání. Bylo jich pět. Čtyří upíři a ten věštec. Potřebovali pomoc a my jsme jim ji nabídli. Zůstali.
A tak to zůstalo....hodně dlouho.


******************* Po 16-cti letech**************************

Zívla jsem a koukla na Kevina. Spal jako zabitý. Není divu,včera jsem se vrátila z návštěvy od Toma a jeho upírky Terky. Chudák Kevin tady zůstal s dvěma puberťákama v baráku. No,kdo by ho nelitoval? Kell je teďkons 17 a Tomovi 16 let. To nejhorší,co může být. A chcete vědět,jak to teda je,když já jsem upír a Kevin vlkodlak? Je to jednoduchý. Kell je vlkodlak a Tom upír. Řeknu vám,ty děcka mají kliku. Ani jeden není jako my. Tom nechce krev,ani Kell. Naše Kell se už přeměnila,ale pokud vím,nedělá to často. Žijou oba jako lidé. A vyhovuje jim to.
,,Ježiši Kriste!" domem se rozlehl Kelliin výkřik. ihned jsem byla na nohou a letěla k ní. Stála na posteli,přitisknutá ke zdi a sledovala ohromnýho hada,který se plazil po zemi. Polkla jsem a trochu couvla. Tom byl vmžiku taky u dveří a vyjeveně zíral na hada.
,,Dejte to pryč! Prosím!" křičela Kell. Kevin k nám ospale došel a koukl na hada. Podle mého to byla nějáká krajta. A to byl průser.
,,Můj Bože,vlkodlak se bojí hada. To svět ještě ještě neviděl." zabručel Kevin a s klidem došel k hadovi. Ten vypadal,že chce každou chvíli vystartovat,ale Kevin si z toho nic nedělal. Přiklekl k němu s pohladil ho po hlavě. Had se rázem uklidnil. Kevin ho vzal do rukou a vstal.
,,Je neškodný,Kelly. Hadi nám nemůžou ublížit." pozvedl Kevin hada ke Kell. Ta vyjekla a namáčkla se ještě víc na zeď.
,,Dej to pryč,tati!" vyjekla. Kevin protočil oči a odcházel z místnosti. Já i Tom jsme uskočili,nám hadi ublížit mohli. Kevin odnesl toho hada ven a tam ho pustil.
,,Jsi v poho,ségra?" zazubil se Tom. Kelly sjela podél zdi na postel a vydechla.
,,Zajímalo by mě,jak se sem dostal. Nemáš v tom prsty,že ne,Tome!" koukla jsem na něj přísně.
,,Byla by docela ubohá smrt,nechat se zabít hadem,mami." uškíbl se. Zavrtěla jsem hlavou a koukla na Kelly. Byla to brunetka s modrýma očima. Ty její vlasy by jí ale každý záviděl. Měla překrásné lokny padající až na prsa. Zato Tom byl černovlasej s tyrkysovýma očima. Vzhledem to byl andílek,povahou ďábel. Usmála jsem se a šla zase k sobě.

Odpoledne jsme se usadili venku před tu naší pevností. Bylo krásné léto,první máj. Ne kecám, bylo několikátýho června,ale to nikoho zajímalo. Bylo krásně,tečka. Venku se sešli všichni,kdo bydleli v pevnosti. Dokonce i naši nejmladší se uráčili přijít. Povídali jsme si,hráli hry,prostě jsme si udělali takový piknik.
,,Hej! Mám dobrý zprávy!" přiřítila se udejchaná Lena. Opřela se o kolena a smála se.
,,Tak povídej!" pobídl ji Kevin.
,,Přijdou!" vyrazila ze sebe. Nechápavě jsme se po sobě s Kevinem koukli a pak koukli na Lenu.
,,Kdo?!" zeptali jsme se současně.
,,No,oni! Všichni! Ti co tady byli! Přijdou všichni! Denča s Karlem! Erik s Kikčou! Kamča i Patrik! Rick i Lena! Všichni!" rozmáchla se rukama. Nevěřícně jsem na ni civěla.
,,Kdo to je,mami?" zeptala se Kelly. Usmála jsem se.
,,To jsou přátelé,Kell. Ti,kdo nám pomáhali." vysvětlila jsem jí.

A tak se vážně stalo. Přišli úplně všichni! Přiletěli z Itálie,Švédska,Anglie! Řeknu vám,šťastnější jsem nikdy nebyla.
,,Sandro!" zasmála se Kikča. rhli jsme se k sobě a objali se. Nezestárla ani o den,ovšem,stejně jako já.
,,Holky!" ozvala se Denča. Přišla i Kamča. Drřela za ruku Patrika a malou dívčinu.
,,Ahoj!" zasmála se. Patrik si ji chytil kolem pasu,aby dal najevo,že je jeho. Usmála jsem se a objala se s ní.
,,Tohle je moje malá Eliz." usmála se Kamča. Dojatě jsem na ni koukla. I ji sebrala Elizina smrt. Takže jsme ji tu měli zase zpátky.
,,No,měli jsme přijít najednou." zaslechla jsem Tomův smích. Držela se ho překrásná blondýnka. Měla ale čisé čkoloádové oči. Takže ona nebyla jako ty klasické blondýny. Tahle holka byla suprová,jak jsem se dozvěděla.
,,Tys to celý naplánoval!" usmála jsem se. Přikývl a prohlédl si všechny přítomné.
,,Ale nejsou tu všichni." zamračil se.
,,Koho máš na mysli?" povytáhl Kevin obočí. Otočil se a usmál se.
,,Oh,Bože! Už zas! Kolikrát ti mám říkat,zůstaň s tátou!" zasyčela Kikča. Malý klučina se podrbal ve vlasech a usmál se.
,,Myslel jsem Erika." zasmál se. Jmenovaný na sebe samozřejmě nenechal čekat. Objevil se přímo za malým klučinou. Tan se nevinně usmál a pak vzal nohy na ramena a utekl ke Kikče.
,,Ale jo,on byl s tátou,až na to,že ho táta musel vytahovat z potoka." zakroutil Erik hlavou. Kikča vzdychla a koukla na chlapečka.
,,Božínku... Ty jsi hrozný nemehlo,Alexi." ušklíbla se.


Od toho dne jsme se pravidelně vídali. Tohle je pro vás bohužel konec příběhu. Možná,že se dozvíte,co bylo dál. Možná,že se dozvíte,co se stalo s Veritasem a Luciusem. Možná,že vám řeknu,jak to bylo dál. Jednu vám ale řeku určitě.
Tímhle to neskončilo.

Myslela jsem, že dneska dopíšu další kapitolu, ale zjistila jsem, že stujní prostředí mi zrovna nepomáhá. V knihovně se prostě nedá soustředit. Mám toho napsáno víc jak půlku, ale dodělám to až někdy jindy. Protože tohle prostředí mi leze na mozek a nic kloudnýho by z toho nevzniklo. Omlouvám se, že jsem ještě nic nepřidala, ale ve čtvrtek jsem byla u zabařky a ta mi rozvrtala půlku huby, takže jsem měla jiné starosti...

P.S.: opravdu se snažím něco napsat. Doufejme, že mi to ve středu půjde líp než dneska...

2P.S.: Nesnáším zubařky!