Stav povídek:
Můj život služky II.- 18.kapitola 15%
Kouzla jsou pro slabochy- 47. kapitola 100% (korekce)

Angína

16. dubna 2014 v 19:35 | Aranel van de´Corvin |  ♥♥♥moje kecy, info o blogu♥♥♥
Tohle asi ani nebudu komentovat. V momentě, kdy mám nejvíc práce, to se mnou sekne. Příští týden mě z toho trefí šlak, protože tenhle týden jsem nemohla nic dělat, jak mi bylo blbě. Měla jsem v plánu dopsat další kapitolu, ale nějak to nevyšlo. Každopádně už jsem zase při smyslech a píšu, takže doufám, že to do neděle stihnu...
P.S.: Pořád nevím, jestli ty antibiotika jsem za trest nebo za odměnu. No, můj žaludek to ví jistě, nějak se s nimi nekamarádí
 


17.kapitola

1. dubna 2014 v 14:18 | Aranel van de´Corvin |  Můj život služky II.
Vím, že to trvalo, ale jednak jsem byla zavalená učením (pořád jsem, ale už jsem ve fázi "poblite mi prdel" ) a jednak jsem si všimla, že o poslední přidanou kapitolu nebyl moc zájem, takže mi tak trochu chyběla motivace psát... Zatím sem dám kapitolu bez korekce (došlo k nějaký chybě a soubor mi nejde otevřít, jakmile to vyřešíme, tak sem hodím opravou kapitolu)

46. kapitola

15. března 2014 v 12:11 | Aranel van de´Corvin |  Kouzla jsou pro slabochy!
Jsem zavalená prací a říct, že nestíhám není dostatečný výraz. Mám rozepsanou Služku, ale vážně nevím, kdy se dostanu k tomu, abych ji dopsala. Jinak se nám pomale ale jistě blíží konec Gigi...

16.kapitola

1. března 2014 v 16:42 | Aranel van de´Corvin |  Můj život služky II.
Děkuji za komenty, nbez nich by to asi nedala. Ve škole je toho čím dál tím víc. Navíc teď budu muset překldáat anglické a němcké knížky, které mám zadané k seminárce :( Vzhledem k tomu, že německy umím říct 3 věty, asi mi to zabere hodně času...

5.kapitola

24. února 2014 v 9:41 | Aranel van de´Corvin |  Mrazivý dar
Autorka→ llacky123@gmail.com


Mockrát vám děkuji za povzbudivé komentáře, ani nevíte, jak moc mě to motivuje! C:

"Promiňte, ale nejspíš jste si mě s někým spletl." Sklopila jsem pohled k chodníku, na kterém se povalovalo smetí, a rychle jsem Klause obešla. Netušila jsem, jak jsem mohla vědět, co je zač, když jsem si byla naprosto jistá, že jsem ho předtím v životě nepotkala, ale každá část mého těla mě pobízela k tomu, abych se od něj okamžitě dostala co nejdál. Nikdy jsem moc nevěřila řečem okolo pověstného šestého smyslu, který každý člověk má, ale kdybych mohla svou intuici do té kolonky zařadit, řekla bych, že mám perfektně vyvinutý šestý smysl pro poznání nebezpečí.

"To si nemyslím. Na obličeje mám perfektní paměť." Zvuk jeho hlasu mě vylekal, protože jsem si myslela, že jsem ho nechala daleko za sebou. Při krátkém pohledu vedle sebe jsem ale zjistila, že jde vesele vedle mě, což mě přimělo se zamračit.

"Tak to se nejspíš pouze přeceňujete," odsekla jsem a zabočila do ulice, která mi připadala povědomá. A hlavně tam byli lidi. Davy lidí. S nadějí, že se mu v nich ztratím, jsem se začala proplétat mezi masami řvoucích bytostí. Díky bohu za fotbalové zápasy a nadšené fanoušky.

"Buď, anebo se mi pouze velice mizerně pokoušíš lhát." Popadl mě za ruku a stiskl mi ji tak pevně, že jsem sykla bolestí. Věnovala jsem mu nenávistný pohled.

"Nelžu, v životě jsem tě neviděla, tak mě pusť!" vyprskla jsem vztekle, ale jediné, čeho jsem se dočkala, byl jeho pobavený úsměv.

"Lásko, netuším, jakou hru tu se mnou hraješ, ale rozhodně ti moc nejde," zavrtěl se skoro dětským nadšením hlavou. I přesto, jak nevinně vypadal, jsem cítila skrytou hrozbu nebezpečí. Pokusila jsem se ho odstrčit, ale jediné, čeho jsem docílila, bylo, že mi stiskl i druhou ruku.

"Už si vzpomínáš?" Sklonil se ke mně a provrtával mě pohledem. Nervózně jsem polkla a znovu se mu pokusila vysmeknout, ale nezdálo se, že by si toho všimnul.

"Ne. V životě jsem tě neviděla, tak mě nech být," procedila jsem skrz zatnuté zuby a pokoušela se nedat najevo bezmoc, která se mě zmocňovala. Klaus roztáhl rty a blýskl po mně bělostným úsměvem.

"Myslím, že je na čase, abys mi přestala lhát," přiklonil se ke mně ještě o něco blíž a o dost hlubším hlasem pronesl: "Od teď mi na vše budeš odpovídat pravdivě."

Netušila jsem, co je s tím člověkem špatně, ale už mi bylo do breku. Byla jsem sama a z kdoví jakého důvodu mě pronásledoval tenhle neskutečně silný cizinec.

"To jsem dělala do teď," zavrčela jsem a pokusila se zamaskovat třesoucí se hlas. Něco mi říkalo, že si toho ale stejně všimnul. Poprvé za celou dobu se zdál vyveden z míry. Lehce a nesouhlasně se zamračil.

"Prosím?" Stiskl mi zápěstí ještě silněji a přitáhl si mě blíž.

"Neznám tě, nepamatuju si tě, tak mě nech být!" vřískla jsem na pokraji hysterie, vysmekla jednu ruku z jeho sevření a pokusila jsem se ho s ní odstrčit. Dlaň se mi ovšem zastavila na jeho hrudi a já nebyla schopna ho přimět se byť jen o trošku pohnout. Zvedla jsem zrak a ucítila slzy, deroucí se mi do očí. "Nech mě být, prosím," zašeptala jsem a zadoufala, že to s ním pohne. On se ale jen krutě usmál a překryl mou ruku, kterou jsem stále opírala o jeho hrudník, svou.

Chtěl něco říct, ale už k tomu nedostal příležitost. Roztřesena hrůzou jsem klesla na pomyslné dno a ve chvíli, kdy jsem se ho dotkla, mnou projel výboj chladné energie. Její síla mě naplnila a zalil mě tak silný pocit úlevy a štěstí, jaký jsem už dlouho nepocítila. Podle jeho ohromeného pohledu mi došlo, že to musel cítit, možná i vidět.

Už už se chystal něco vypustit z úst, ale v tu chvíli se ta síla, která mnou proudila, soustředila do té dlaně, kterou jsem měla stále přiložena na jeho prsou. Dlaň mě začala neskutečně šimrat, až jsem se skoro uchechtla, jenže než jsem dostala příležitost, všechna energie prošla dlaní až k němu, do jeho srdce. Okamžitě jsem ucítila, jak zchladnul a jeho stisk na mých rukou povolil.

Vyprostila jsem je z jeho již volného sevření a překvapilo mě, že se ani nepohnul. Jen mě stále pozoroval, absolutně nehybně, s rozevřenýma očima. Zkusmo jsem do něj strčila a odpovědí mi byl jemně cinkavý zvuk.

On… zamrznul. Doslova. Zděšeně jsem se rozhlédla okolo sebe, jestli to náhodou lidé neviděli, ale všichni byli plně soustředěni na řvaní a fandění svému oblíbenému týmu.

Už docela klidně jsem se zaměřila na Klause a s poněkud morbidním zaujetím jsem se dotkla jeho obličeje. Příjemně hladil. Pomalu jsem přejela prstem po hraně jeho čelisti a uvažovala, jestli i jeho vousy jsou teď zamrzlé.

Jak jsem tam stála, stále se dotýkajíc jeho brady, a snažila se vstřebat vše, co se teď stalo, zaregistrovala jsem, že je jeho pokožka o poznání teplejší než před chvílí. A jé. On rozmrzá…!

Rychle jsem se rozhlédla a uviděla opodál stát Cam, jak obdivuje malíře, který se snažil vytvořit portrét jedné postarší dámy. Rozeběhla jsem se k ní, přičemž jsem několikrát vrazila do lidí, kteří se mi připletli do cesty. Když jsem se vzápětí ohlédla, zjistila jsem, že Klaus není nikde v dohledu.

---
--

"Tomuhle nerozumím… Oblečení máš zašpiněné a od krve, ale jinak nejsi nijak zraněná," vydechla překvapeně Cam poté, co se mi podařilo ji přesvědčit, aby mě doprovodila do motelu. I když jsem si byla vědomá toho, jak bylo mé počínání dětinské, nechtěla jsem- ne, počkat, nemohla jsem být sama. Beztak na dnešek neměla lepší plány, pokoušela jsem se zmírnit pocit provinění.

"To není to jediné," utrousila jsem a pokračovala ve snaze si rozčesat vlasy. Není divu, že na mě lidi ráno ve městě tak koukali. Vidět se, zavolám odchytovou službu s tím, že po ulicích běhá podivně zmutovaný experiment.

"Chystáš se to nějak rozvést?" prolomila Cam po chvíli mlčení ticho a poškrábala se ve vlasech. Já jsem vzdala snahu své vlasy zcivilizovat, položila kartáč a stáhla si vlasy do volného drdolu tak, aby nebylo vidět, jak moc zacuchané jsou. Poté jsem se otočila na židličce a podívala se na Cam, která seděla s přehozenýma nohama na mé posteli.

"Jo. Naprosto si nejsem schopná vzpomenout na to, co se mi včera večer stalo." Vypadalo to, že mě přeruší, aby poznamenala něco hlubokého a psychologického, ale já jí zdvižením ruky naznačila, ať mě nechá domluvit. "Nemluvě o tom, že jsem se ráno probudila v naprosto cizím domě se skoro cizím chlapem, který mi koupil snídani a pak mě vyhodil na ulici." Tu skoro-líbací část jsem raději přeskočila. Přeci jenom jsou věci, které ani psycholog vědět nemusí. Popřípadě, skoro-psycholog.

"Ale to už je všechno…nebo ne?" zeptala se mě s poněkud zděšeným výrazem Cam. Já jen zavrtěla hlavou.

"Popravdě jsem potom ještě narazila na toho tvého divného kluka, který se mi pokusil urvat ruce. Ale utekla jsem mu," oznámila jsem jí s vítězoslavným úsměvem na rtech, který povadl ve chvíli, kdy jsem spatřila její reakci. Jestli před chvílí byl její výraz zděšený, tak teď to byl výraz čisté hrůzy.

"K-Klause?! Ty-ty jsi potkala… Klause?" vymáčkla ze sebe vyděšeným tónem. Já jsem jí věnovala nechápavý pohled.

"Jo, už to tak bude," přisvědčila jsem a pomlčela o tom, jak moc odsuzuji její vkus na chlapy. Cam si roztřesenou rukou prohrábla vlasy a prudce z postele vstala. Začala přecházet po pokoji jako lev v kleci, což mě dost znervóznilo. Většinou to bylo přesně naopak, to Cam měla být ta, kdo mě bude uklidňovat. Což bylo i to, co jsem od ní dnes očekávala. Vždyť jsem se ještě ani nedostala k té ledové věci!

"Hej, Cammie, jsi v pohodě?" zeptala jsem se jí a také vstala. Cam mi věnovala vystrašený pohled.

"Ano, totiž, ne, chci říct… Já… Ne. Nejsem." Svalila se na parapet u okna a složila ruce do klína. Pomalu jsem k ní přešla.

"Co ti udělal?" pronesla jsem otázku, která mě napadla jako první, poté, co jsem viděla její reakci. Cam jenom zavrtěla hlavou a podepřela si čelo rukou, zatímco se třásla. Posadila jsem se vedle ní a jednou rukou ji objala. Položila mi hlavu na rameno a já si všimla slz, které se jí draly do očí.

"Já nevím," dostala ze sebe rozechvěle, "jde o to, že asi mívám výpadky paměti. Vždy, když s ním strávím čas, si na nic nevzpomínám, jenom na to, že tam byl on. A
někdy ani to ne. Já… se bojím, že přicházím o rozum. Všude doma nacházím papírky, na kterých je napsáno, abych Klausovi nevěřila, ale já si nejsem ani schopná si vybavit, že bych je psala, i přesto, že je to moje písmo… Co… Co když se mi stane to stejné, co Seanovi?" zdvihla ke mně uplakané oči. "Co když…" začala zase, ale já jsem ji přerušila.

"Klid, Cammie, nic se ti nestane." Pomlčela jsem o tom, že něco podobného se mi teď děje také. "Na to jsi moc chytrá. To já jsem ta, kterou musíš tahat z průserů, nebo jsi na to snad už taky zapomněla?" usmála jsem se na ní. Cam mi úsměv po chvíli váhavě oplatila.

"Ať už se děje cokoliv, my na to přijdeme, jasný? A teď přestaň brečet, zdeptaný holky dávno nejsou in," ušklíbla jsem se. I když to byl hodně slabý pokus o vtip, Cam stejně vyprskla smíchy.

"Máš pravdu. My na to přijdeme," přikývla a už se zase tvářila odhodlaně. Stiskla jsem jí rameno.

"Tak si říkám, že bych možná byla i lepší psychouš než ty," mrkla jsem na ni.

"Psychouš jsi i tak," rýpla si a zasmála se. Na oko dotčeně jsem zavrtěla hlavou.

"Já myslela psychologa," vyplázla jsem na ni jazyk. Cam se na mě podívala jako na… psychouše.

"No, nechci ti brát nadějné vyhlídky, ale většina lidí potřebuje psychologa, ze kterého se následně neoběsí," vysvětlila mi.

"Tohle bych mohla brát i osobně…!" zavrčela jsem naštvaně a vstala. Cam se také postavila a protáhla si ztuhlé svaly.

"V tom případě je účel splněn," zasmála se a vyšla ke dveřím. Já popadla svou kabelku a už v přijatelném stavu se vydala za ní. Tu část o mrazu a energii si nechám pro sebe, ona už toho má i tak dost.

---
--
V malé půdní místnosti se zadýchaně vymrštila dívka s havraními vlasy do sedu na posteli. Rozčileně a zčásti i ustrašeně si projela vlasy rukou, kterou si vzápětí podepřela čelo. Ve tmě nebylo vidět, že se třese.

"Marcelli," zašeptala po chvíli, když se už trochu uklidnila, "je tu něco-někdo nový. Není to čarodějka… já nevím, co je zač. Ale je… je mocná."

45.kapitola

23. února 2014 v 13:35 | Aranel van de´Corvin |  Kouzla jsou pro slabochy!
Oddychová kapitola... už mi jí je líto, tak jsem se rozhodla, že ji věnuji jeden klidný večer :D Děkuju za komenty :) Až bude zase 21 komentářů přidám další díl, tentokrát ke Služce.
P.S.: První týden ve škole a už mi napařili 3 seminárky. Super. Navíc se začínám učit znovu angličtinu, takže nestíhám. Já a a cizí jazyk jsme nikdy nebyly kamarádi...
2P.S.: začíná mě rozčilovat to rozdělení na odstavce. Vždycky to mám rozdělený, ale blog mi proště nechce brát mezery mezi odstavci!

4.kapitola

22. února 2014 v 12:40 | Aranel van de´Corvin |  Mrazivý dar
Autorka→ llacky123@gmail.com


Z blaženého spánku mě vytrhly sluneční paprsky nemilosrdně dopadající na mou tvář. Rozespale jsem nespokojeně zamručela a protřela si oči. Když jsem je otevřela, na chvíli jsem strnula. Pokoj, ve kterém jsem se nacházela, nebyl můj. Srdce se mi sevřelo strachem a úzkostí. Kde jsem?

Vymrštila jsem se do sedu a pořádně se porozhlédla po místnosti. Působila starožitným dojmem, ale i přes to množství věcí, které jsem viděla, nikde nebylo ani smítko prachu. Sluneční zář ozařovala velkou almaru z mahagonového dřeva, jež byla ozdobena krásnými rytinami na povrchu. Z poněkud morbidní zvědavosti jsem se postavila a několika vratkými kroky k ní došla a otevřela ji. Tak napůl jsem očekávala, že na mě vypadne mrtvola, ale uvnitř se nacházela pouze hora starých, a bezpochyby cenných věcí. Žádné oblečení a možný vstup do Narnie. Jaká škoda.

Skříň jsem zase zavřela a bezděčně se o ni opřela, zatímco jsem se pokoušela si vzpomenout, co se včera stalo. Že bych v opilém stavu narazila na nějakého sexy šlechtice? Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy, protože jsem si naprosto na nic nevzpomínala. Byla jsem v baru, to ano. A obtěžoval mě tam nějaký alkoholik… Který potom odešel…? Ne, počkat, odešel kvůli… Kvůli… Někomu. Ať jsem se snažila jakkoliv, nebyla jsem s to si vzpomenout, kdo tam ten večer byl se mnou. Ani na to, co se dělo potom. Nejdivnější na tom všem bylo, že jsem si i byla jistá, že jsem včera nepila. Teda, určitě ne víc jak pár skleniček.

Bíp, bíp, ozvalo se. Zmateně jsem pohledem přejela po pokoji, a u jedné nohy postele uviděla svou kabelku. Rychle jsem k ní přiběhla, a vytáhla mobil. Divné, nevzpomínala jsem si, že bych si ho tam dávala, většinou jsem ho nosila v kapse kalhot…

Už potřetí toho dne jsem se zarazila, ale tentokrát jsem cítila vzrůstající vztek. Proč je moje oblečení v tak zdevastovaném stavu?! Potlačila jsem chuť si vybít narůstající frustraci a zlost na čemkoliv, co se tvářilo draze, a místo toho jsem vztekle odemkla mobil. Na obrazovce jsem viděla několik zmeškaných hovorů a jednu novou esemesku od Cammie. Překvapeně, a trochu zvědavě jsem si ji zobrazila. Co po mně může Cam chtít?

'Tez, okamžitě mi zavolej!!! Co po tobě Klaus chtěl??' Bylo vidět, že byla hodně rozrušená, protože tohle bylo poprvé, co jsem ji viděla použít víc jak jedno interpunkční znaménko. Klaus, to jméno mi něco říkalo… Ale… Kdo to byl…? Když jsem si zprávu přečetla ještě jednou, projel mnou záchvěv strachu. Což mě znepokojilo, tohle se mi bezdůvodně nestávalo.

Moje nepříliš veselé myšlenky přerušilo silné zakručení žaludku. Došlo mi, že v pokoji se nemůžu schovávat napořád, tak jsem popadla kabelku, mobil strčila do kapsy u kalhot, a pomalu přešla ke dveřím. Otevřít či neotevřít, toť otázka. Zhluboka jsem se nadechla, pokusila se připravit na vše, co by
mě mohlo čekat po jejich otevření, a stiskla kliku. Do teď jsem si nebyla jistá, jestli nejsou zamčené, ale očividně nebyly. Dokonce se otevřely bez jakéhokoliv vrznutí. Nejistým krokem jsem vyšla na chodbu, na které místy visely obrazy, a vydala se ke schodišti, které jsem uviděla po své pravici.

Vděčně jsem se opřela o zábradlí, a opatrně se vydala směrem dolů. Nevěděla jsem proč, ale byla jsem prapodivně rozlámaná, takže když jsem se konečně dotknula špičkou boty podlahy, pocítila jsem neskonalou úlevu, že se mi podařilo schody zdolat tou méně bolestivou cestou. Před sebou jsem uviděla místnost, která byla se vší pravděpodobností kuchyň. Tedy, pokud jsem mohla soudit podle přítomnosti kuchyňské linky a ledničky.

Skoro jsem k ní doběhla, a s o sto procent lepší náladou jsem ji otevřela. Jenže ve chvíli, kdy jsem uviděla její obsah, má nálada zase o sto procent klesla. V rohu se nešťastně krčil dietní jogurt, a vedle něj ležela oschlá mrkev. To bylo vše.

Nešťastně jsem ledničku zase zavřela a opřela se o kuchyňskou linku. Nevěděla jsem, co teď. Můj původní plán byl jít se najíst, potkat někoho, a dostat se k motelu, ale zatím se mi podařilo jenom selhat na všech bodech.

V tu chvíli se vedle mě ozvalo zdvořilé odkašlání, což mě překvapilo a vyděsilo najednou, takže jsem popadla nejbližší předmět, kterým byla pánev, a nově příchozího s ní vší silou praštila. Zděšeně jsem uskočila k protější stěně a pánev varovně napřáhla před sebe, když jsem si všimla, že jsem málem přizabila Elijaha.

"Zdá se, že jsi se vyspala dobře." Konstatoval s kamenným výrazem, zatímco si rukou projel vlasy. Vyloudila jsem na tváři něco, co snad vzdáleně připomínalo omluvný úsměv. Nebo alespoň úsměv. Pánev jsem ale nechávala výstražně vystrčenou, a v případě jakéhokoliv náznaku útoku z jeho strany jsem byla odhodlaná se bránit. Co tu vůbec dělá? Naposledy jsem ho viděla, když mi dal své číslo s tím, že mi pomůže v případě, kdybych potřebovala pomoc s bydlením… Tak moment.

"Ty jsi mě unesl?!" Zavrčela jsem, a už se ani nesnažila předstírat úsměv. Sice to nedávalo smysl, neviděla jsem totiž nejmenší důvod, proč by mě někdo jako on měl chtít unést, ale bylo to jediné logické vysvětlení. A také se mi zamlouvalo mnohem více, než to, že přicházím o rozum. Elijah tázavě povytáhl obočí.

"Prosím?" Nehledě na pánvičku, kterou jsem stále držela v ruce, se ke mně začal přibližovat, přičemž zkoumavě naklonil hlavu na stranu, jako by se rozhodoval, jestli jsem jenom šílená, nebo trpím i
bludy. A ani jedna ta představa se mi nelíbila. "Naznačuješ snad, že si ze včerejší noci na nic nevzpomínáš?"

"Uh, po pravdě… Ani ne," jeho odpověď otázkou mě ještě více zmátla, takže jsem pomalu spustila ruku s pánvičkou podél boku a při opakované snaze si alespoň na něco z předchozího večera vzpomenout jsem si začala namotávat pramen vlasů na prst, "chceš mi říct, že jsem se s tebou vyspala?" Nic pravděpodobnějšího mě nenapadalo. Vysvětlovalo by to, jak jsem se tu ocitla a také to potrhané oblečení. Ten chlap se nezdá, napadlo mě, a musela jsem se tomu uchechtnout.

"A na to jsi přišla jak?" Dostal ze sebe po delší odmlce, zatímco se tvářil upřímně zaraženě a nervózně si urovnával sako. Jak milé.

"To ti přijde ta myšlenka tak odpudivá?!" Uznávám, že to nejspíš nebyla ta nejlepší věc, jakou jsem mohla odpovědět. Teď se tvářil i zděšeně, a raději se zastavil na půli cesty ke mně. Cítím se tak polichoceně…
"Spíše absurdní," Připustil, a nechápavě se na mě zadíval, "což ovšem nevysvětluje, proč si nepamatuješ včerejší události."

"Tím chceš říct, že jsi mě ani neunesl, ani jsme neměli sex?" Ujišťovala jsem se, a možná jsem zněla až trochu moc zklamaně. Elijahovi se na rtech krátce mihnul pokřivený úsměv.

"Ano, tímto ti potvrzuji, že jsem tě ani neunesl, ani nedošlo k žádným pochybným aktivitám. Co ovšem zajímá mě, je, proč si na nic nevzpomínáš, když já jsem tě nijak neovlivnil, a zajistil jsem, aby se k tobě na pokoj nikdo další nedostal…?" Poslední větu pronesl tichým tónem, a nejspíš to byl jen projev toho, jak uvažoval nahlas. Já už definitivně ničemu nerozuměla, takže jsem se ho raději na nic neptala, a soustředila se spíše na to, aby mi znovu nezakručelo v žaludku.

"Ehm, já nijak nechci rušit tvé složité myšlenkové pochody, ale neměl bys něco k zakousnutí?" Zeptala jsem se a věnovala mu dychtivý pohled. Nevím proč, ale když jsem vyslovila poslední slovo, znovu se pousmál.

"Jsem si vědom toho, že zdejší zásoby jsou více než omezené, a proto jsem si dovolil ti něco k jídlu přinést." Ukázal bradou na papírovou tašku s logem mně neznámé, ale luxusně vypadající restaurace,
která byla nově na kuchyňské lince. V tu chvíli mi bylo jedno, co je zač, nebo co udělal, a s nadšením z příslibu jídla jsem k němu přiskočila a objala ho. Zabořila jsem bradu do jeho perfektně vyžehleného saka a ucítila, jak na moment strnul.

"Děkuju!" Zašeptala jsem vděčně a na vteřinu ho pevně stiskla. On si jenom nervózně odkašlal, ale objetí mi neopětoval. Moc osobně jsem to nebrala a vrhla se k tašce, která ukrývala mou jedinou pravou lásku, jídlo.

S pocitem neskutečného hladu jsem ji při otvírání omylem natrhla, a vzápětí se v sobě pokusila zadusit smích, když jsem uviděla, co mi Elijah koupil. Střelila jsem po něm pohledem, a nevěřícně zavrtěla hlavou.

"Stalo se něco?" Věnoval mi mírně nechápavý pohled. Chudák, už mě taky musí mít dost.

"Ty jsi opravdu šel do předražené nóbl restaurace, a koupil mi míchaná vajíčka?!" Vyprskla jsem smíchy, a sledovala, jak se Elijahův výraz změnil z mírně nechápavého na dotčený.

"Spolu s domácím chlebem." Zavrčel na mou adresu, a poněkud naštvaně pozoroval můj výbuch smíchu. Když jsem ho tak pozorovala, napadlo mě, že pokud mě nezabije teď, tak už nikdy. Zvesela jsem popadla přibalenou vidličku, a začala hodovat. Je pravda, že vajíčka předčila všechna očekávání, a to to ani nemyslím ironicky. Chleba byl také dobrý, takže když jsem zjistila, že už není, co bych snědla, bylo mi to upřímně líto. Elijah mě celou dobu zamyšleně pozoroval, což mě docela znervózňovalo, zvláště teď, když už jsem neměla co dělat.

"Takže, nechtěl bys mi říct, co bylo na včerejší noci tak nezapomenutelného?" Obrátila jsem se na něj se založenýma rukama a neústupným (alespoň jsem doufala, že tak působí) pohledem.

"A také bys mi potom mohl vysvětlit, co dělám tady." Dodala jsem, když pouze mlčel, a opětoval mi bez mrknutí můj pohled. Vzápětí ke mně přešel, a aniž by mi cokoliv řekl, přejel dvěma prsty po mém krku. Při jeho dotyku mě zamrazilo, a srdce mi poskočilo, což mi přišlo dost zvrácené, vzhledem k tomu, v jaké situaci jsem se právě nacházela.

"Vzpomínáš si na to, že jsi mi zavolala?" Optal se, zatímco mu pohled sklouzával k mému holému krku, na kterém se mě stále dotýkal, čímž mě nutil si uvědomovat jeho přítomnost mnohem více, než by se mi chtělo. Přinutila jsem se myslet na něco jiného, než to, jak moc bych chtěla, aby se mě
dotýkal i jinde, a s menšími obtížemi jsem se zamyslela nad jeho otázkou. Mlhavě jsem si něco takového vybavovala…

"Byla jsem… Já… Seděla jsem… On…" Vždy jsem začala větu, ale nebyla schopná ji dokončit. Čím více jsem se snažila si vzpomenout, tím více jsem pociťovala, že jsem zapomněla něco důležitého. Elijah to bezesporu vnímal, a proto se ke mně naklonil ještě blíže, tak, že jsem se musela zamyslet nad tím, jaké by to bylo, ho políbit.

Chystal se otevřít ústa, nejspíše, aby mi něco řekl, ale k tomu už nedostal šanci, protože jsem se neudržela, přivřela oči, a naklonila se blíže k němu. Ruce, které jsem měla až do teď spuštěné podél boků jsem zdvihla, jednu jsem mu přiložila zezadu na krk, přičemž tou druhou jsem mu vjela do vlasů, které jsem jemně prohrábla. Ucítila jsem, že se roztřeseně nadechl, a chytil mě za ramena.

Viděla jsem, jak se se mu rozšířili zorničky, a jak se mu jemně pootevřely rty, když se ke mně naklonil. Cítila jsem, jak jsme se o sebe otřeli nosy, což ve mně vyvolalo silnou a spalující touhu si ho k sobě přitáhnout ještě blíž. Zaryla jsem mu prsty do zátylku, a ucítila, jak mi přesunul jednu ruku na pas a druhou kolem ramen. Z každého místa, kde se mě dotýkal, mi do těla běhaly mrazivé výboje, které se mi shromažďovali v břiše. Poprvé, za svůj celý život jsem ucítila silné šimrání motýlků v podbřišku, což mě přinutilo vydat ze sebe tichý sten. Zavřela jsem oči, a nasála jeho vůni, která mě doháněla k šílenství. Už jsem skoro cítila přítomnost jeho rtů na svých, když mě na poslední chvíli od sebe odstrčil.

Nechápavě jsem otevřela oči, a uviděla jsem přísný výraz, kterým mi dával jasně najevo, že jsem překročila jeho hranice. Rychle ze mě ruce spustil, o krok odstoupil a pomalu se nadechl. Já jsem si skousla spodní ret, a čekala, co mi řekne. Z nepochopitelného důvodu jsem si připadala strašně, jako kdybych mu nějakým způsobem… Ublížila.

"Domnívám se, že by bylo vhodné, kdyby jsi odešla. Dveře jsou po tvé pravici." Vyslovil odměřeně, a aniž by mi věnoval další pohled, otočil se na patě a odešel. Zatnula jsem zuby, abych na něj nezakřičela něco, čeho bych potom ještě více litovala, a pociťující hořkou lítost jsem se vydala ke dveřím.

Když jsem vyšla, a zavřela za sebou, došlo mi, že nemám nejmenší tušení, v jaké části města se právě nacházím, ale odmítala jsem se vrátit. Nechtěla jsem vypadat v jeho očích jako ještě větší ubožák, takže jsem se rozešla směrem k budově, která mi připadala povědomě, a snažila se ignorovat překvapené pohledy lidí, když viděli v jakém stavu je mé oblečení.

Jakmile jsem přešla ulici, málem jsem do někoho vrazila. S omluvou na rtech jsem zdvihla pohled, ale když jsem uviděla toho, do koho jsem to skoro vrazila, slova mi odumřela na jazyku. Nervózně jsem polkla, a znovu ucítila, jak mnou projel záchvěv strachu, když se dotyčnému na rtech mihl ďábelsky působící úsměv.

"Tak tady se mi schováváš, lásko."

15.kapitola

13. února 2014 v 13:13 | Aranel van de´Corvin |  Můj život služky II.
Děkuji za komentáře, moc mě potěšily a nakoply k psaní :) Přemýšlím, že by to tady chtělo nový design... napadlo mě, že bych nový layout udělala já, ale to by moc dobře nedopadlo :D Nevíte o někom, kdo dělá laye na přání nebo nemá nějaké volné?

14.kapitola

8. února 2014 v 10:30 | Aranel van de´Corvin |  Můj život služky II.
Děkuju za předešlé komenty :) Přemýšlela jsem a nakonec jsem začala psát něco vlastního. No, uvidíme jak to dopadne :D Jinak Aleanor neplánuju v dohledné době dopsat. Nějak na upíry nemám náladu. :/

Další články



Kam dál