Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

jednorázovka desátá

Neděle v 19:30 | Aranel van de´Corvin |  Život s Mortym
Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se. Nějak mě zamněstnalo učení na státnice a po takovém učícím maratonu (při představě, že mě ještě dva týdny čekají se mi chce brečet) můžu říct, že mi je jedno jak to všechno dopadne, ale učení už nechci ani vidět :D ! Každopádně přidávám další část, která ještě ale neprošla korekcí, takže zkusme předstírat, že tam ty chyby nejsou :)
P.S.: děkuju za komentáře, bez nich bych nic nenapsala :)
 

Už se na tom pracuje

25. července 2016 v 18:21 | Aranel van de´Corvin |  ♥♥♥moje kecy, info o blogu♥♥♥
Omlouvám se, za nepřítomnost, ale něco se doma přihodilo, tak jsem to ted měla trochu složitější, ale jsem zpět a už dělám na další kapitole k Mortymu s Gigi a příští týden se chci vrhnout i na Eragona. Užívejte léto :)

Krize do 30.6.!

23. května 2016 v 20:12 | Aranel van de´Corvin |  ♥♥♥moje kecy, info o blogu♥♥♥
Tak tochu mám krizi a nesíhám. Stíhala bych, kdyby měla jinýho vedoucího práce, ale to tu raději nebudu rozebírat.... Každopádně mám toho moc, ale 30.6. odevzdávám, tak budu mít víc času psát (mezitím, co se budu učit na státnice).Čistě teoreticky napíšu už něco dřív, ale chtělo by to nějakou motivaci... :)
Užvívejte pěknýho počasí :)
 


29.kapitola

10. dubna 2016 v 14:06 | Aranel van de´Corvin |  Můj život služky II.
Ano, i zázraky se dějí... Potřebovala jsem si na chvíli oddechnout od bakalářky.

4.kapitola

3. dubna 2016 v 18:59 | Aranel van de´Corvin |  Kronika země Knorské
Autorka→ simone.orion@seznam.cz

Ahoj, sice nám teď jedno zkouškový skončilo, ale další je za chvíli zase tady. Proto jsem se rozhodla dát první limit 5 komentářů. Aspoň mě to donutí si k tomu počítači sednout a psát. Takhle kapitola je taková volnější, ale v té další se to zase rozjede. Příjemné čtení. -Simone

A tak jsme se o pár minut později ocitli Na Blbym místě. A to doslova, protože přesně tak se ten pajzl kam nás zatáhli, jmenoval. A nutno dodat, že název nelhal. Opravdu, kterýho chytráka napadlo postavit hospodu na nejvyšší kopec v okolí? Kostel prosim, když mají lidi potřebu být blízko k Bohu, ale hospoda by měla stát tak, aby lidi po cestě do ní nepošli žízní a aby se mohli dostat do ní i z ní, aniž by jim hrozil pád z několika kilometrovýho kopce. Při cestě nahoru mi taky mou teorii potvrdil ožrala, který otestoval, že gravitace funguje, když se kolem nás kutálel dolů jak sud od piva. Zlatý tři schůdky co vedou do naší hospůdky…

"Vítejte na naší základně!" prohlásil hrdě Robin, když nám otevíral dveře, ze kterých se hned vyvalil ostrý zápach kouře a levný kořalky. S holkama jsme se na sebe zděšeně podívaly a žádná se neměla k tomu, jít jako první. Robin stál vysmátej a očividně nadšenej jejich super klubovnou, a jelikož jsem mu nechtěla kazit radost, tak jsem se naposledy nadechla a hrdinsky vešla dovnitř jako první. Jakmile si mé oči trochu zvykly na zakouřenou místnost, mohla jsem se porozhlédnout. No, čekala jsem to o hodně horší. Byl to prostě klasickej pajzl, jako každej druhej. Součástí inventáře byly samozřejmě děvky, hodně děvek. Rum, toho ještě víc, a pak halda ožralejch hovad, těch tu bylo úplně nejvíc. Po chvilce přemlouvání, kdy jsem se holkám snažila vsugerovat, že to vevnitř neni, až tak hrozný, jsme se konečně ocitly vevnitř všechny. Holky však můj názor nesdílely a na dobrym dojmu tomu nepřidalo, ani když nám kolem hlavy prolítla židle a rozbila okno za náma.
"No dámy, jak tak na to koukám, jdu radši dělat děvku na bar. Budu potřebovat panáka, nebo deset." řekla Terka.
"Před chvílí to byl ještě panák nebo pět, jestli tenhle výlet naše játra přežijou, tak to bude zázrak." začala se brodit davem Lenka. Rychle jsme jí následovaly, snažíce se nenápadně infiltrovat do davu a ignorovaly pokřiky, kterýma nás místní ožralové obdařovali. Když jsme se konečně dostaly k baru, trvalo nám asi pět sekund, než si nás všiml plešatý hostinský. Všeho nechal a přištrádoval si to přímo k nám.
"Co si dáte slečinky?" řekl chraptivým hlasem a odplivl si na zem.
"Fuj…Prase."oklepala se znechuceně Kriu.
"Co máte?" zeptám se a ignoruju nutkání volat hygienu, policajty a ministerstvo kouzel.
"Rum…" začal se smát ještě chraplavěji hostinský, což mě donutilo uvažovat, jestli jsem opravdu takovej suchar, nebo jestli ten super "vtip" nepochopilo víc lidí.
"O tom nepochybujem," odvětila mu Kriu, "ani o tom, že to za rohem stáčí v likérce Drak. Něco, po čem neoslepneme, a nevypadají nám všechny vlasy, by tam nebylo?"
"Já bych si dala nějaké bílé polosuché víno, prosím!" ohlásila Terka a procpala se dopředu.
"Heh. Co?" vykulil oči hospodský a podrbal se na plešce.
"Tak aspoň vinný lístek?" zkoušela to Terka dál, i když optimismus už jí pomalu opouštěl.
To hospodského rozesmálo: "Slyšeli jste to, hoši?" zařval na celou hospodu.
"Slečna by si přála vinný lístek!"
To pro změnu pobavilo celej lokál. Tady bude dneska ještě veselo.
"Slečinko, tady jste v hospodě a ne v klášteře. Máme akorát, pivo, rum a kořalku."
"Proboha!" protočim oči.
"Osm jägrů! Čtyři normálně a čtyři do ledu!" poručim a procpu se dopředu provázena nevěřícnými pohledy mých kamarádek.
"Co?" pokrčim rameny. "Bez jägra nehraju. Snad jste si nemyslely, že něco tak důležitýho sem zapomenu napsat."
"To není fér!" začala se vztekat Terka. "Aspoň na blbý Lambrusko sis vzpomenout mohla! To je pěkně blbá párty tohleto!" založila si uraženě ruce na prsou, ale vydrželo jí to jen do chvíle, než dostala svojí dávku Jägermeistera.
Hned jak jsme do sebe koply první várku jägra a zbylí čtyři v ledu si vzaly s sebou na popíjení, chtěly jsme se vrátit k bandě našich samozvaných ochránců. Jenže ty už byli obklopený skupinkou dívek lehkých mravů. Teda děvek jsem chtěla říct, nevim, na co si beru servítky. Rozhodly jsme se ponechat je jejich osudu, akorát Lenka se vrhla vysvobodit svýho kluka, aby ho pak následně mohla ztrestat za ty děvky. K Terce s Kriu se mezitím nacpali nějaký hovada a snažili se o nemožné, totiž zalichotit jim, nebo je nedej bože sbalit.
"Pojď, koupim ti nějaký pití." zaslechnu, jak jeden říká Kriu.
"Není třeba, já vám jednu koupim klidně hned!" odsekla a na důkaz svých slov napřáhla výhružně ruku. Otočila jsem se na druhou stranu a slyšela, jak jiná existence šeptá chudákovi Terce:
"Moc se mi líbíš, dostanu?"
Terka se na něj koketně usmála a pak odvětila: "A chtěl bys?"
"Chtěl!"
"Tak neboj, dostaneš!"
V momentě, kdy už jsem chtěla zakročit, se Terka napřáhla a dala mu pěstí přímo do ksichtu. Což ho, k překvapení všech, hlavně mému posadilo na zadek. Celá hospoda, co už tomu chvíli přihlížela, se rozesmála.
"Tak. A teď jsem děvka!" křičela Terka držíc pořád v jedné ruce zbytek Jägermeistera.
"Kdyby někdo z tvých kámošů chtěl dostat taky, klidně se může stavit. Dneska mám chuť rozdávat."
Musela jsem se smát taky. No uznejte, nejsou moje kamarádky sladký?
Jenže týpek si ten knockout nechtěl nechat líbit, a tak se vyškrábal na nohy, připravený vyrovnat si účty.
V tom se ale u nás zjevil Robin a jeho banda. Nikdy bych nevěřila, že ho ráda uvidím.
"Je tu snad nějakej problém?"
"Jo. Jo, to je. Tahle děvka je můj problém!"
"Komu říkáš děv…" nestačila začít znovu vřeštět Terka, protože v tu chvíli začala mela, když se naši ochránci rozhodli bránit naší čest. Po chvíli už z chumlu lidí, kteří se po sobě váleli na zemi, čouhali akorát ruce a nohy a ani bych se nedivila, kdyby vlastně mlátili sami sebe a ani o tom nevěděli. Po chvíli pak začali jednotlivý kusy odpadávat, a jak rvačka rychle začala, tak i skončila. Dav lidí, který tomu za hlučných pokřiků přihlížel, se rozpustil a vrátil se zpátky ke svý obvyklý činnosti, jako by se nic nestalo.
"Krásko, dáme dancing?" ozvalo se mi za hlavou. Leknutím jsem se rychle otočila a uviděla Robina, jak se na mě culí. Motorika už mu po několika pivech v kombinaci s bůhví čim značně pokulhávala, vlasy měl po rvačce, jak racochejl a z koutku úst mu tekla krev, ne proto, že by ho někdo při rvačce praštil, ale protože se blbec kousnul do jazyka.
"Eee. Ne? Ne! To radši vynechám" vykoktám ze sebe, když zanalyzuju, kolik má upito.
"Měj se." vybafnu na něj a rychle se vzdálím, než to stačí jeho mozek zpracovat.
A protože se holky mezitím strategicky rozptýlily někam do davu, rozhodnu se prozkoumat terén a posbírat drby, protože nikde neseberete tolik drbů jako hospodě, nebo na dívčích záchodech. Po zralé úvaze se přidružim ke stolu starších dědů, hrajících mariáš.
"Můžu?" zeptám se a nasadim nejroztomilejší výraz, co dokážu.
"Zajisté, holubičko." usměje se na mě jeden a odhalí tak svou téměř bezzubou čelist. Než jsem se posadila, všimla jsem si podivnýho individua, který se krčil v rohu místnosti. A jelikož jsem vůbec netušila, kdo by to mohl být, usoudila jsem, že tenhle podivnej týpek není výplodem mé fantazie, ale prostě se tu drze objevil.
"Kdo to proboha je?" zeptám se a kývnu na pochybnou existenci v rohu.
"Říkají mu Vetešník." odpoví mi jeden děda, aniž by se musel podívat, na koho ukazuju.
"Je to místní kněz. Když chce bejt střízlivej, musí pít tejden nic. Vykrádá lidem odpadky a krade různý veteše, ty pak prodává, aby měl na chlast."
Sotva to děda dořekl, nebohý organismus kněze-Vetešníka vypověděl službu, takže se za chvíli kněz ocitl pod stolem.
"No, alespoň padl za vlast ve službě Bohu." snažim se na situaci najít pozitivní stránku.
"Spíš za chlast. Ten by vypil i mrtvýmu z ucha!" rozchechtá se jeden z karbaníků.
A protože opilej kněz pod stolem tady očividně není nic neobvyklého, brzo si ho všichni přestali všímat.
"Proč je tady tolik rytířů?" otravuju dál, když si všimnu, že se sem nakvartýrovalo spousta týpků v brnění, kteří tady předtím nebyli.
"To jsou rytíři z celého království, sjeli se sem na turnaj, co začíná zítra na hradě krále Vilislava." odpověděl mi někdo.
"Vilislav? To je pěkně blbý jméno. Koho to ksakru napadlo?" pomyslím si, pak mi ale vzápětí dojde: "Jo aha, mě."
"Král se chystá na něco velkýho, chce se obklopit nejlepšími bojovníky ze všech království. Když byl ještě dítě, jedna čarodějnice mu předpověděla, že ho z trůnu sesadí banda holek. Od doby, co umřela jeho matka a on dosedl na trůn, si myslí, že je pán světa. Holky bere jako podřadný pohlaví a všechny je poslal do kuchyně nebo pracovat jako služebné, aby se o něj staraly. Nechává je dřít do úmoru, aby prý neměly roupy někoho sesazovat z trůnu."
To bylo něco pro moje feministický uši.
"A kolik tu těch království vlastně je?" otočím se zpátky na dědu.
"Hodně, ale král Vilislav si myslí, že je nejlepší, a že celý tý bandě knorských králů může rozkazovat. A oni jsou tak hloupý, že ho opravdu poslouchaj. Jsou spíš jako gang, než vládci království."
Pousmála jsem se: "Vy jim tady opravdu říkáte knorové?"
"Tak jim tady říkají všichni od nepaměti, akorát už si nikdo nepamatuje proč."
"Ježiš marjá Janek!" vlítne ke mně zničehonic Terka. "Ty rytíři! To jsou ti žebráci naši hokejisti!" pošeptá mi už značně tišeji.
"Sakra!" plesknu se do čela. "Já na ně úplně zapomněla!"
"Pane bože! Mistři play outu a koukej, jak balí ty děvky. To není možný, i kdybys je strčila třeba do příběhu o My little pony, stejně by si nějaký děvky našli, když je nezastavilo ani to, že jsou zavřený do plechovek."
Souhlasně jsem přikývla.
"Dáme ještě jägra!" řekla Terka tónem, který vyjadřoval, že to nebyla otázka.
"Ještě čtyři?" zeptal se hostinský, když jsme se protlačily k baru a po cestě nabalily i Kriu.
Otočila jsem se, abych viděla na Lenku. Ta seděla Michalovi na klíně a vypadalo to, že doslova vrčela na každou děvku, která se k němu chtěla přiblížit. Proboha snad to od něj nechytla.
"Jenom tři řekla bych…" odpovím.

"A kdo jsem já?" otravuje už asi půl hodiny od doby, co jsme dopily další dva panáky Tereza, ve snaze vydolovat ze mě, kdo je v tomhle příběhu ona.
"Ne, máš smůlu!" vypláznu na ní jazyk. "Měla jsi poslouchat, když jsem vám to četla. Kdybyste nechrápaly tak to víte!"
"Já chci vědět, jaká jsem princezna!"
"A kdo říká, že jsi princezna? Třeba jsi dvanáctihlavá saň, ječák na to máš."
"Nechci bejt saň, chci bejt princezna." odvětí a uraženě odkráčí.
A jelikož jsem se zase ocitla sama, neměla jsem na práci nic lepšího, než pozorovat zpoza rohu Robina a jeho partu. Jenže po chvíli mě můj opilej mozek začal otravovat, abych si všimla, že je Robin vlastně fakt hezkej.
"Mlč! Je to blbeček namachrovanej!" řvalo na mě podvědomí, který bylo potlačený někde za pátým panákem jägra. Mého stalkování si všimla jedna z místních děvek a namířila si to přímo ke mně.
"Je pěknej, viď?" řekla a opřela se o sloup vedle mě.
"Co? Kdo?" řeknu nechápavě, i když je mi jasný, že viděla, na co tak čumim.
"Přede mnou se nemusíš stydět. Líbí se snad všem holkám. Taky toho patřičně využívá. Pokaždý nějakou na jednu noc sbalí a ještě než se rozední zmizí zpátky někam do lesa. Když se pak vrátí zpátky, dělá, jako kdyby pro něj neexistovala. Jenom abys věděla…" pokrčí rameny a zářivě se na mě usměje.
"Neboj, to u mě nehrozí. Není můj typ." oplatim jí super falešnej úsměv a potlačim nutkání jí jednu vrazit mezi oči.
Měla jsem na něj hroznej vztek. Ne že by mi vadilo, že chrápe z děvkama. Nežárlim, aby bylo jasno, ale tyhle kluky přímo nesnášim. I když si většina holek za to, co dělá, může sama, existuje malý procento chudinek, který věří, že když se s nima kluk vyspí je to automaticky láska na celej život. Nebo alespoň na hodně dlouho. Nebohý naivky. Ono bejt mrcha je vlastně možná lepší.
Rozhodnu se trochu si okysličit mozek, a tak vylezu ven na vzduch, abych byla chvíli sama. Jenomže, já tady prostě chvilku klidu mít nemůžu.
"Už máš dost?" zjevil se za mnou Robin, který vypadal, že už sotva stojí na nohou.
"Mám tak akorát. Co tady děláš?"
"Mám tě chránit, tak tě chráchránim." škytl. Paráda, kdo by si nepřál takovýho ochránce.
"Radši chraň sebe."
Před pohlavníma chorobama, domyslím si v duchu. Potom, co se Robin opřel o strom, aby neupadl, nastala konečně chvíle ticha. Bohužel to vypadalo, že nad něčim přemýšlí, a tak jsem se začala bát, co z něj zase vypadne.
"Mám pokoj jenom pro sebe, nechceš se jít se mnou na něj podívat?" řekne po chvíli.
Jo, a já hloupá už čekala, že z něj po takový době vypadne něco inteligentního.
"A co bych tam asi tak dělala?" nadzvednu obočí.
"No co bys řekla?" zaculí se a udělá krok ke mně, takže já logicky udělám dva dozadu.
"Že se budu nudit, a pak spát a ty zvracet."
To ho sice na chvíli zarazilo, ale rychle se z toho oklepal. Ten na odmítnutí očividně není zvyklej.
"Nebo máš snad na pokoji nějaký společenský hry?" pokračuju, než se vzpamatuje úplně. "Dostihy a sázky? Activity? Nebo aspoň Scrabble?"
"Eee? Co?" vykulil oči. "Ne, ale mám tam svůj meč!"
To si dokážu představit.
"Chtěla bys ho vidět?" řekne s nadějí v hlase.
"Tvůj meč? Vážně? Zabrala ti tahle hláška někdy?" rozesměju se, což ho tentokrát dokonce urazilo. Asi mu tyhle hlášky obvykle fakt fungujou. Neměla jsem ale čas o tom moc přemýšlet, protože Robin nečekaně přešel do útoku. Přiskočil ke mně, chytl mě kolem pasu a přitiskl své rty na moje. V obecném slangu se tomu asi říká pusa. Chvíli jsem tam jen tak stála v šoku, a když mi konečně došlo, co se děje, rychle jsem se od něj odtrhla.
"Ty seš tak!" nadechuju se, abych ho mohla seřvat, on mě ale drze předběhl.
"Pěknej? Roztomilej?" zamrká a pohodí pačesama. Jednou až budu mít příležitost, mu je za tohle všechno ostříhám.
"Nevítanej!" zavrčím a doufám, že ho to konečně odradí.
Robin měl ale dost upito, a očividně si myslel, že si dělám srandu, protože on je přece neodolatelnej, takže mu žádná holka nemůže dát košem. A tak se začal opět belhat směrem ke mně a naklánět se, aby mi dal znova pusu, což mi spustilo v mozku poslední pud sebezáchovy.
Plán byl jednoduchej: Udělat krok dozadu, napřáhnout se a názorně mu ukázat, kdo je tady děvka. Záměr to nebyl složitej, avšak provedení mi lehce pokulhalo. Sotva jsem udělala krok dozadu, zakopla jsem o šutr, kterej tam musela nastražit nějaká zlomyslná vyšší bytost, a praštila se do hlavy. Hrdinný Robin Hood se mě ovšem pokusil zachránit, akorát jeho mezimozek, který měl vychytat statiku, byl naloženej v etanolu, takže nevychytal nic a ve výsledku Robin akorát zavrávoral a spadl na mě. Což už mi naštěstí mohlo bejt jedno, jelikož jsem nevěděla o světě.
"Tak jestli ty nejsi Šípková Růženka, tak teda nevim" slyším Kriu jak se směje a o chvíli později mi přistane na čele studený obklad.
Odvážím se otevřít oči. Viděla jsem trochu rozmazaně a bolela mě hlava, ale důležitý bylo, že jsem naživu.
"Jsi v pořádku?" zeptala se starostlivě Terka a hupsla ke mně na postel.
"Dala bych si jägra!" zabrblám "Ale s ledem. K snídani jenom něco lehčího."
"Jo, je v pořádku." zasměje se Lenka, která tam očividně celou dobu taky někde stála. "Čím ses zkazil, tím se naprav."
Což o to, v pořádku jsem byla. Horší bylo, když mi došlo, že jsem při dopadu na kámen zapomněla úplně všechno, co jsem kdy napsala do Knoriky. No co, není třeba vyvolávat paniku. Třeba se mi to časem vrátí. Doufám, opravdu.
Pak jsem si ale vzpomněla na něco, v tu chvíli pro mě důležitějšího. Prudce jsem vstala a vyjekla: "Tak kde je?!"
"Kdo?" řekne polekaně Kriu.
"No on přece! Ten ožrala santusáckej Robin! To je všechno kvůli němu!" slyšim se ječet tak, že jsem dostala kocovinu z vlastního hlasu.
"Nechci ti nic říkat, ale podle toho, co říkal on, sis to zavinila sama, když si zakopla o kámen úplně namol." zvedla tázavě obočí Lenka.
"Cože? Tak já že byla na mol?" vyjeknu a snažim se vyhrabat z postele.
"Co si jako myslíš, že děláš?" vřeští pro změnu Terka a začne mě cpát zpátky. "Stejně bys ho tu nenašla. Odjel s ostatníma hovada někam do lesa, nepochybně plnit svojí živnost. A ty bys měla odpočívat, dokud můžeš, jelikož až se vrátí, budeme muset pokračovat v cestě."
"Fajn!" lehnu si, trucovitě založím ruce na prsou a rozhlídnu se po pokoji.
"Moment! Je tu jenom jedna postel. Kde jste spaly vy?" řeknu udiveně, když si uvědomim, co mi tu nehraje.
"Jo no…" uchechtne se Kriu. "Tohle není náš pokoj."
"A čí teda?"
Všechny tři se najednou zvedly a měly se nějak rychle k odchodu. Pomalu začaly couvat ke dveřím.
Terka si povzdechla: "Zlatko, měla bys odpočívat, takže se hlavně nerozčiluj."
"Čí?" zamračim se.
"Robinův." uchechtne se Kriu.
"Cože? A vy jste mě tu jako nechaly napospas tomu hovadu?" vykulim oči a mrštim po nich polštářem. Bohužel jsem ale trefila už jenom zavřený dveře. Ještě že tu ty polštáře jsou dva.
Paráda. Už vim, kde jsem, což je od rána dost velkej pokrok, ale vrací mě to k otázce: Když je tu jenom jedna postel, tak kde sakra spal on?
Po chvilce jsem znovu usnula. Ovšem ne na dlouho. Probudila jsem se, když nějakej inteligent rozrazil dveře, až práskly o stěnu a zařval: "Jak se má naše pacientka?"
"Ty? Ty!" vykoktám ze sebe, když se aspoň trochu vzpamatuju a zjistim, kdo že se to opovážil.
"Jo já! Stýskalo se ti?" zazubil se Robin a drze skočil na mojí postel. Fajn, jeho postel, ale já v ní ležim, takže je moje.
Už jsem se nadechovala, abych ho mohla seřvat, když mě upoutalo, něco jiného.
"Co to máš na obličeji? To jsi zakopl o svojí nohu, nebo se ti podařilo zmlátit sám sebe?"
"Koukám, že už je ti líp. Chtěl jsem se omluvit, ale teď mě to ani nenapadne."
"Mě by zase ani nenapadlo, že by tě to vůbec napadlo." vypláznu na něj jazyk.
"Ehm, co? Ty ses musela opravdu pořádně praštit do hlavy."
Sám jsi praštěnej, pomyslim si.
"K tomu včerejšku." nakousne ožehavý téma. Tak to jsem zvědavá.
"Normálně se takhle nechovám."
"Jo? Já slyšela něco jinýho."
"Co jsi slyšela?"
"Nic."
"Nic? Tak něco asi jo ne?" vyjekl.
"Neřvi na mě!"
"Tak mě nerozčiluj!"
Takhle hádka mohla bejt ještě zajímavá. To by se ale moje hlava nesměla probrat z kómatu. Začala mě najednou bolet, až se mi zatmělo před očima. Sykla jsem bolestí a rychle se za ní chytla, jako by to snad mělo pomoct.
"Je ti něco?" vyskočil starostlivě Robin.
"Hned jak odejdeš, budu naprosto v pořádku."
"Fajn! Musíme ještě odjet něco vyřídit, zůstanete tady, ani se nehnete! A ty koukej odpočívat!" odsekl, zvedl se a uraženě odkráčel. Ještě se ve dveřích otočil a podíval se na mě, jako by chtěl něco říct, pak si to ale rozmyslel a mlčky odešel. Jakmile se za ním zavřely dveře, vyplázla jsem jazyk a začala se soukat z postele.
Asi o deset minut později jsem se konečně dobelhala dolu. V hospodě byly pořád ještě patrné známky po včerejší chlastačce, ale alespoň tu nějaká dobrá duše pořádně vyvětrala. Holky seděly u stolu se dvěma stařenkami a něčím se ládovaly. Když jsem to uviděla, došlo mi, že mám vlastně hroznej hlad, a tak sem se jim nakýblovala ke stolu.
"Ty už jsi vstala?" divila se Lenka.
"Jo, už je mi líp, ale hlavně mám hroznej hlad."
Chvilku jsme jen tak tiše seděly a žvejkaly podlouhlé době první jídlo, co se k nám dostalo.
"Hej holky?" rozhodnu se přerušit naší ranní idylku. "Co kdybychom se zabavily, mezitím, co si hovada někde v lese hrajou na Rumcajze?"
"Co myslíš, tím zabavily?" zeptá se Kriu.
"No, že bychom se mohly jít podívat na ten rytířský turnaj. Je dobrý zjistit, proti jakým hovadům stojíme. Takovou šanci už mít znova nemusíme. A navíc, kdy se budeme moct ztratit v davu lidí na turnaji?"
"Na tom něco je."přikývne Terka. "Ale Robin nás zabije, jestli zjistí, že jsme zmizely."
"Nezjistí!" snažím se jí uklidnit. "A jestli jo, tak ať mi vleze na záda."
"No tak půjdem." souhlasí Terka po chvíli.
"Ježiši!" plácne se do čela Lenka. "Ale co Michal?"
"Coby?" pokrčím rameny a zakousnu se do rohlíku. "Toho tu přivaž někam k boudě."

jednorázovka osmá 2/2

3. března 2016 v 8:32 | Aranel van de´Corvin |  Život s Mortym
Pokračováni osmé jednorázovky. Děkuji za korekci mais.oreo@seznam.cz

3.kapitola

23. února 2016 v 18:52 | Aranel van de´Corvin |  Kronika země Knorské
Autorka→ simone.orion@seznam.cz

"Terezo?! Máš tu mapu obráceně!" vztekala se asi po třetí Kriu, načež to její nervy už nevydržely a mapu jí vyrvala z ruky. "Naval to!"
A tak jsme, i přesto, že jsme měli mapu, byli o hodinu později stále na stejné pozici někde uprostřed lesa. A jelikož ani jedna z nás nechtěla přiznat, že nás mapa potrolovala a žádný z hovad nám nechtěl pomoc, protože se naším orientačním smyslem náramně bavili, dostali jsme se takříkajíc do slepé uličky.
"Takže, teď jsme někde…tady!" vydedukovala Kriu a zapíchla prst do mapy. "A musíme někam sem."
"Kdybychom byli tam, kde ukazuješ, stáli bychom uprostřed Bažiny věčnýho zápachu a to mi věř, že to byste poznaly i vy." smál se Robin, když nakoukl Kriu přes rameno na co ukazuje.
"Ty to musíš vědět, ty jsi tady ten chytrej viď!" vyplázla na něj jazyk a odstrčila ho pryč.
"Chtěl jsem pomoc, tak si trhni!" řekl uraženě Robin a popošel o kousek dál. Po chvíli si to ale rozmyslel a namířil si to zpátky k nám.
"Nedolejzej!" křikla jsem na něj, když jsem viděla, kam se snaží nacpat a otočila se tak, aby neviděl na mapu a nemohl nám do ničeho kecat.
"Lenko? Nechceš nám pomoct?" houkla Terka, když viděla, že se Lenka v klidu válí pod stromem.
"Nechci. Jsem Červená Karkulka a ne Robinson Crusoe. Takže si tu mapu můžete strčit víte kam."
"Nuž dámy," vložil se nám do toho znova Robin, "jelikož jsem gentleman, a vy jenom hloupý ženský, naprosto neschopný vyznat se v mapě, nejenom, že vás dovedu na místo určení, já vás tam dokonce nechám dovézt." řekl Robin očividně hrdý sám na sebe.
"Cože, jaký dámy? Jaký hloupý ženský! Cos to řek?!" začnu se vztekat. "Nám ještě nebylo 20, tak si ty dámy laskavě odpusť. Kolik je tobě 40? Navíc většina z nás odmaturovala se samýma jedničkami. A co ty? Umíš vůbec číst a psát vidláku negramotná?"
"Je mi 23. A číst a psát umim náhodou!" pustil se do mě pro změnu on. "A abyste věděla, milá DÁMO…" řvali jsme na sebe jeden přes druhýho na celej les.
Ostatní naší hádce jenom přihlíželi. Holky mě chápaly, ale ty lesní hovada jenom nevěřícně kroutili hlavou.
"Je na náš věk trochu háklivá." osvětlovala jim situaci Terka. "Od doby, co jsme vlezly do baru, kde u vstupu na schodech seděly nějaký děti a pozdravily nás: Dobrý večer, paní a nám došlo, že naše kalící éra skončila a vystřídala nás mladší generace."
"Nemůžu za to, že naše město ovládaj čtrnáctiletý děvky!" vložim se do toho, když uslyším, o čem se baví. "Ach jo. To je fuk. Tak jedeme nebo co?"
"Jasně. Jedem!" vydechl si Robin nadšený, že naší hádku ustál bez újmy na zdraví.
A protože jsme byly zabraný do hádky a předtím do luštění mapy, ani jsme nepostřehly, že některý z hovad zmizeli, zato jsme si bohužel všimli momentu, kdy se vrátili.
Přikodrcali si to k nám v polorozpadlý káře, kterou určitě sebrali někde v zastavárně, nebo odtáhli od kontejneru, a která by nemohla dostat technickou ani v některý z rozvojových zemí, o emisích nemluvě. Vepředu se pak ploužil pohon skládající se ze dvou opelichaných herek, který nejspíš neudali ani do salámu.
"Co je to za pojízdnou popelnici?" začnu se obouvat do jejich vozidla, jelikož je mi jasný, že chlapi jsou všude stejný a jakmile urazíte jejich vozidlo, je to jako kdybyste urazili jejich mámu. "Kde máte normální koně?"
"Nemáme!" řekl jeden z hovad uraženě.
"Utekli vám, co?" rýpla si i Lenka "A já se jim nedivim, když s váma nechtěj žít žádný holky, tak není fér, abyste do toho nutili ty nevinný němý tváře."
"Neutekli!" snažil se bránit další. "Šlohli nám je nepřizpůsobivý občani… Lesní kočovné kmeny."
"Buď zticha!" bouchl do něj Robin naštvaně a nahodil bručounskej výraz.
"Paráda, takže zloději okradli zloděje." uchechtla se Kriu a chtěla pokračovat v rýpání, protože uznejte, že terorizovat lidi a smát se jejich vlastní hlouposti je zábava, která nikdy neomrzí. Já jsem jí
ale raději zastavila a v zájmu zachování dobrých vztahů a duševního zdraví všech zúčastněných jsme to raději už žádná nekomentovala.
"Až po vás slečny…" řekl Robin a podržel nám plachtu, aby se nám líp lezlo do vozu. Musim uznat, že ať ho naštveme sebevíc, vždycky se z toho hodně rychle oklepe. To já když se naštvu, dokážu být uražená třeba na věky věků, i kdyby to naštvání bylo bezdůvodné. Holka by jednou za čas měla mít právo být naštvaná jen tak preventivně.
"Do toho nevlezu…" slyším, jak Terka protestuje.
Robin protočil oči: "Jak chcete, ale je to odsud asi 30 km, takže si užijte pochod."
"Tak to ne! Budeme se muset obětovat." přehodnotila Terka svůj názor a už se drápala nahoru. Vtom se celá pojízdná popelnice rozhoupala, když se jeden kůň oklepal a nervózně zafrkal.
"Kušuj, herko!" sepsula ho Kriu, než vlezla nahoru.
Poslední jsem lezla já. Zrovna, když jsem se chystala vyškrábat se nahoru, pustil Robin plachtu a drze mě pleskl přes zadek. Chtěla jsem se otočit a jednu mu vrazit, jenomže přesně takovou reakci samozřejmě čekal, a tak včas uhnul a zazubil se.
"No tak šup, šup mladá slečno, nemáme na to celej den."
Jenom jsem na něj vyplázla jazyk a nechala to být, na pomstu bude času dost. Vlezla jsem dovnitř a nevěřícně vykulila oči.
"A kam si máme jako sednout, vždyť je to tu samej…rum? Počkat. Co to má být?"
"Vy jako pašujete rum?!" zeptala se Lenka a zvedla nahoru jednu flašku, která jí tlačila pod zadkem.
"Nejenom pašujem ale i pančujem. Ono bohatým brát a chudým dávat je sice velice ušlechtilý záměr, ale vyžít se z toho nedá."
Na to se opravdu už nedalo nic říct, a tak jsme se konečně vydali na cestu. Hovada si naštěstí posedala na káru zvenku, takže jsme nebyly nuceny nechat se oblažovat jejich přítomností.
"Hele holky?" ozvala se během cesty Lenka. "Taky máte pocit, že jste ty hovada už někde viděly?"
"To doufám, že ne. A i kdyby jo, tak o tom nevim, s divnýma lidma se nebavim." konstatovala Terka, mezitím co si pudrovala nos. Člověk by se opravdu divil, co všechno z tý kabelky ještě nevytáhne.
Naší debatu nám ale drze utnul Robin, kterej strčil hlavu do vozu a hodil po Lence balíčkem zabalených hadrů.
"Jo mimochodem, tohle ti posílá Algebra, prý už budeš vědět, co s tim."

"Proč to musim mít na sobě?" vztekala se o pár minut později Lenka, když se navlíkla do červených šatů a na hlavu si přivázala červený šátek, který našla v balíčku od naší babi.
"Vypadám jak členka Komunistické strany Čech a Moravy!"
"Protože jsi Karkulka. ČERVENÁ Karkulka. Chápeš?" snažim se už po sté utnout velice namáhající debatu.
"Nechápu."
"Už tam budem?" zařvala pro změnu Kriu, která vypadala, že už by nejradši vyskočila a opravdu šla pěšky, aby nás nemusela poslouchat.
"Dobrá otázka." konstatovala Lenka a rovnala si šátek. "Ráda bych tam dojela, než bába utratí celej důchod za léky."
Sotva to dořekla, naše pojízdná popelnice se skřípěním zastavila. Avšak ne proto, že bychom byly na místě. Na cestě nás zastavili dva členové lidových milic, kteří nám chtěli zkontrolovat káru, jestli v ní nepřevážíme uprchlíky. Opravdu bych před tím, než jdu něco psát, neměla koukat na zprávy. Naštěstí to byli nějací vidláci, kteří to táhli s Robinem v jeho pašeráckym gangu, a tak dlouho nezdržovali.
"Jaký uprchlíky to hledaj?" zeptala se Terka, když jsme se znova vydali na cestu.
Kriu se zašklebila: "Že by zločince? Což jste mimochodem vy ne?" kývla na Robina.
"Ne, to nebyli královy vojáci, ale lidé z domobrany." odpověděl Robin.
"Ze sousedního království se k nám stahují, utečenci před černými kněžími, který ovládli místní zemi černou magií." pokračoval další z bandy, který nebyl tak zajímavý, abych si pamatovala jeho jméno.
"To je proboha zase co?" zděsila se Kriu.
"Bojíš se?" strčila do ní Terka ramenem.
"Ne. Ale ty bys měla, páč jestli si pro nás přijdou, tebe obětujeme jako první!"
"Černí kněží jsou vyznavači falešného boha."osvětloval dál Robin. "Zasvětili svou víru ďáblu. Kdo se jejich víře nechce přizpůsobit… No řekněme, že má štěstí když jenom zemře bolestivou smrtí."
Lenka se pleskla do čela: "Samý lepší věci tady. Člověk se má hned na co těšit."
"Tak a konec povídání. Jsme tady!" prohlásil zvesela Robin, jako by nám právě nic strašnýho neřekl a jakmile vůz se skřípěním zastavil, začal nás lifrovat ven.
"Až po vás, soudružko Lenko." řeknu s úsměvem a pokynu jí k východu. Terka s Kriu se rozesmály a Lenka po nás hodila pohled: Všechny umřete a upeču si vaše morče. Pak se začala škrábat ven.
"Tady teda nejsme!" řvala Lenka, když se rozhlídla kolem. "Páč tady žádná chajda není!"
"To není," souhlasil Robin "odtud musíte pěšky. Je to asi 2 kilometry tímhle směrem." řekl a ukázal někam mezi borovice. "Dál už musíte samy. My počkáme tady, a až budete mít hotovo, tak se tu zase sejdeme."
"Skvělý, moc dík hrdinové!" zašklebila se na ně Lenka a zavelela: "Jde se!"
A tak jsme se neochotně sebraly a vydaly se k chaloupce po svých.
"Fajn, takže budeme muset prolézt tím lesem, pokud možno bez toho, aby nás něco sežralo…" konstatovala jsem po chvíli pochodu. "Takže jestli potkáte v lese vlka s kulometem a podivným chováním, očekávám, že tu děvku sejmete!"
Cesta lesem ubíhala celkem rychle. Svítilo sluníčko, ptáčci zpívali. Což trvalo ale jen do chvíle, než jsme došly do té temné části lesa, kde doslova chcíp pes. Teda aspoň jsme si to myslely. "Proboha když už tam budem?" začala si stěžovat Lenka asi po 10 minutách naší chůze. "To je terén tohleto."
"Ještě nejsme ani ve třetině, tak šlapej ty naše KarkuLENKO." zazubila jsem se na ní a vzápětí vyjekla leknutím. Kde se vzal, tu se vzal, vyskočil na nás zpoza křoví vlk.
"Baf! Teda Haf!" zaštěkal na nás.
"Aaaa!" zařvala Tereza na celej les. "Ten čokl mluví!"
"Padej odsud, potvoro prašivá!" zaječela i Lenka, zula si botu a bez varování jí po vlkovi mrskla.
Vlk ublíženě zakňučel, oklepal se a chraplavým hlasem štěkl: "No, jak myslíte. Stejně vím, kam jdete."
"Tak to jsi z nás asi jedinej." začala se smát Kriu.
"A budu tam dřív jak vy…" zaprskal vlk, až mu od huby ukápla slina, otočil se a rozeběhl se směr chaloupka.
"Komu to má vadit, ty blešoune?" křičela za nim Lenka a běžela si pro botu, aby jí po něm mohla znova fláknout. Tentokrát však trefila jen nedaleký strom.
"No já teda neběžim!" založila si ruce v bok Tereza.
"Já taky ne!" dodám, a jelikož jsme se naučily, že lepší je nic neřešit, ničeho si nevšímat a hlavně se ničemu nedivit, vydaly jsme se dál směrem, kterým běžel vlk.
Asi po deseti minutách chůze, která připomínala spíše vojenský pochod, než volný procházkový krok princezen, jsme konečně dorazily na místo.
Došly jsme až ke vchodovým dveřím a Lenka na ně zabušila. Nic se ale neozývalo. A protože jsme nepředpokládaly, že by nám vlk přišel otevřít, vlezly jsme dovnitř.
"Babi?" zavolala Lenka, ale odpovědi se jí nedostávalo. Rozhlídly jsme se po světnici. Všude bylo uklizeno, nikde ani známka, že by se tu před chvíli odehrála legendární bitva vlk versus babička.
Chvíli jsme tam jen tak stály a analyzovaly situaci, v tom však Terka najednou zvedla hlavu, zavětřila ve vzduchu, a pak řekla: "Cejtim mokrýho psa?"
"No jo, fakt tu něco smrdí." souhlasila Kriu a já jsem jim po chvíli čmuchání taky musela dát za pravdu. A tak jsme nemohly udělat nic chytřejšího, než jako správný blondýny z hororů, jít zjistit původ toho zápachu. Došly jsme až do ložnice, kde to vypadalo jako po výbuchu. Všude se válely plechovky od piva, lahve od vína, špejle od jitrnic a drobky, které byly jediným důkazem toho, že tu kdysi byla bábovka. Buď se tu konala velká důchodcovská party hard, anebo tu už byl vlk.…
Lenka šla jako první, a tak si jako první všimla divnýho chuchvalce ležícího v posteli, na který nás taky hned upozornila. V posteli někdo ležel. Na sobě měl mysliveckou kamizolku a na hlavě červenou čapku. Což se mi moc nezdálo, jelikož pokud babička nemá tajný milostný poměr s myslivcem, napadá mě otázka…
"Proč je myslivec tam, kde má bejt vlk?" zeptala se nechápavě Kriu a řekla tak nahlas přesně to, na co jsme všechny myslely. Všechny jsme jen nechápavě pokrčily rameny.
Terka šla situaci prozkoumat ještě blíž, a po chvíli zařvala: "Ha! Michal!"
A opravdu v posteli se válel Lenky přítel. A ne žádnej imaginární, ale bohužel ten opravdovej. Na sobě měl mysliveckou uniformu a vypadal, jako kdyby byl v posledním tažení.
"Miláčku," začala pomalu Lenka, a opatrně se plížila blíž "proč tu ležíš v posteli, když jsi myslivec a máš být venku?"
"To abych vytrávil to víno a bábovku, co jsem před chvílí sežral." zafuněl těžce.
"To se mi nechce líbit." zašeptala nám Terka potichu, ale Lenka pokračovala: "A Míšánku? Proč máš na sobě tu červenou čepičku?"
"Ani nevim, sem jí tu našel. Ta je swag…"
"To si dělá prdel? Už mu hráblo úplně." zašeptala nám Kriu.
"Fakt? Mě se zdá, pořád stejnej…" špitla jsem zpátky.
"A Míšánku?" nedala se odbít Lenka. "Proč máš kolem krku ten brindák?"
"To abych vás všechny mohl sežrat!" zařval Michal, vyskočil z postele a proměnil se… ve vlka!
"Panebože! Tvůj kluk se právě proměnil ve vlka!" ječela Tereza, jak už u ní bývá zvykem a běžela najít něco, čím by se mohla vyzbrojit.
"Tvůj kluk pomlčka myslivec! Neměl nám náhodou takhle pomoc?" řekla znechuceně Kriu, hrábla po první židli, co jí padla pod ruku a dala jí před sebe jako štít.
"To je vzpoura!" křičela Lenka. "Počkej doma, ti ten kožich vypráším!"
"Je to čokl!" řekla jsem a ustoupila pár kroků, když se ke mně ta obluda-Míšánek začal blížit s nekalým úmyslem mě sežrat.
"A transvestita! Naval tu čapku, potvoro chlupatá!" ječela zase Terka, která se bůhvíkde vyzbrojila vidlí na maso. "Červená ti nesluší. A navíc se tenhle rok nenosí, četla jsem to v Elle."
"Polož tu vidličku, než si propíchneš oko, děvenko." ozvala se babička, která se bůhví odkud vyvalila.
"Jé babi!" vykřikla Lenka "Ty jsi tu taky! Já už myslela, že tě Michal sežral."
"Já byla vzadu v kůlně zamíchat polívku Prdelačku. Víte, jak to je. Když jí nezamícháte, je v prdeli." sotva to dořekla, všimla si, co se vlastně v pokoji odehrává, a jakmile zmerčila vlka, přiskočila ke skříni a vytáhla z ní brokovnici. Ozvalo se známé cvaknutí při nabíjení.
"Ty se těš zmetku chlupatá!" začala babička zaměřovat.
"Ježiši babi nestřílej!" ječela Lenka. "To není žádnej vlk! To je můj kluk."
"Cože? A proč je tak chlupatej?"divila se babička, ale pistoli dala dolu. "To už je zase Movember?"
"Ne, jenom si myslí, že je hipster." protočila oči Lenka.
A pak teprve všechno začalo. Tereza ječela, Lenka nadávala Michalovi, babička šla vařit, páč jsme určitě nic nejedly a musíme mít zákonitě hlad, a vlk se snažil sežrat Kriu botu.
"Fuj je to! Fuj! Pusť!" řvala Kriu na Michala mlátíc ho do čumáku ve snaze ubránit si tenisku. "To je moje bota!"
A když už jsme si myslely, že horší to být nemůže, někdo zaklepal na dveře. Najednou v místnosti všechno ztichlo, dokonce i vlk Míša pustil oslintanou botu. Hlavně nenápadně.
"Čekáš někoho?" otočila se Kriu na Lenku.
"No jasně, Budulínek přijde na čaj. A bude jelení guláš." řekla ironicky Lenka a protočila oči.
"Kdo tam?" zaječela Tereza. "Šmíráci?"
"Tady Svědci Jehovovi, přišli jsme si popovídat…" ozvalo se za dveřma.
"Tak to už si musíte dělat srandu?!" ječela Lenka. "Kam jsme to zase vlezly?"
Naštěstí jsme měly v moci jednoho hladovýho vlka, ze kterýho se nám konečně podařilo strhnout červenou čapku a sebrat mu tu botu. A tak jsme jim ho šouply za dveře.
"Tak si popovídejte!" křikla Lenka a práskla za nim dveřma. Za chvíli se ozýval křik, pak chroupání a nakonec mlaskání. A pak bylo zase ticho. Jenomže to hovado vlk Míšánek, neměl ani po takovýhle svačině dost, a tak vylezl na střechu a číhal.
"Já ho snad zabiju! Počkej doma, ty se těš!" vřeštěla Lenka, až sem se divila, že jí hlasivky ještě neopustily. Tomu se říká věrnost.
Když jsme se začínaly bát, že se vlk začne cpát do komína, ozvalo se šplouchnutí.
Udiveně jsme se na sebe podívaly a šly jsme se pomalu podívat k oknu, co že se to na dvoře děje. Míšánek si ležel jak dlouhej, tak širokej na dvoře v neckách a chlemtal z nich jakousi mastnou vodu.
"Hej babi?" křikla Lenka. "Co je v těch neckách?"
"No přece voda z jitrnic, co zbyla ze zabijačky." křičela zpátky babča z kuchyně, kde pořád připravovala svačinu.
"Fuj, můj kluk je oficiálně největší prase!"
"Moment" vzpamatovala se Kriu. "Ona tu byla zabijačka? A bez nás!"
"No zase pozdě! To není možný!" vztekala se Terka.
"Ovšem, že byla. Jako každou Sobotu. Museli jsme udělat předběžná opatření." odpovídala bábi, když šla z kuchyně a nesla táct s čajem a štrúdlem. "Znáte to: Hnuslimácké plány zhatí, naši vepři boubelatí!"
"Vy tu máte taky hnuslimáky?" divila se Terka. "Já myslela, že jsme v pohádce. To vlezli i sem?"
"Nikdy jsi neslyšela o pohádkách 1000 a 1 noci?" smála se babča.
"…a sakra" řekli jsme téměř sborově.
"Já jsem ještě ze starý školy." pokračovala babi a usadila se do křesla. "Mně nikdo, natož nějaký hnuslimáci nebudou zakazovat pít pivečko a kořaličku, jíst vepřové maso, lahodnou krkovičku a bůček a už vůbec ne zakazovat mi nosit minisukně a přiléhající šatičky provokující mužskou žádostivost!"
Všechny jsme se začaly smát.
"Ty vole, babi…" nemohla smíchy popadnout dech Lenka. Naší rozjařenou sešlost nám ale překazili ty lesní hovada, když rozrazili dveře a vtrhli dovnitř, jelikož se jim zdálo, že dlouho nejdeme, a tak nás přišli zachránit. To brzo…
A dokonce se objevil i Míšánek, kterej už se konečně nažral a všechny kozy, teda chci říct princezny, zůstaly celý, a tak se milostivě změnil zpátky na člověka.
"No vidíš, už ho máš zpátky…" řekla Terka a poklepala Lence na rameno.
"No, tak vám nevim holky, jestli to je změna k lepšímu…" zašeptala nám Lenka, když viděla, jak její přítel vypadá.
"Zlato…" začal se lísat k Lence Michal, což se Lence moc nepozdávalo. Začala ho odstrkovat a křičela: "Já ti dám zlato! Co to mělo bejt! Tys nás chtěl sežrat ty hovado!"
"Když já měl hroznej hlad!" kňučel Michal. "Dej mi pusu." zkoušel to dál.
"Jsi normální?! Právě si vychlastal celý necky vody z jitrnic, ty prase, podívej se!" ječela dál a dala mu pár facek.
"Jé čau Michale." zakřičel jeden z lesní bandy, když Michala uviděl. Ostatní ho zmerčili taky a začali ho zdravit a dávat si s nim jakejsi chlapáckej pozdrav pěstí. Pěstí do pěsti, bohužel, kdyby si dávali přes držku, bylo by to rozhodně záživnější.
Nechápavě jsme se na sebe s holkama podívaly.
"Co to jako je?"divila se Kriu. "No jo, svůj k svému."
"Ha! Já říkala, že ty hovada odněkud znám!" vykřikla Lenka. "To jsou loňský prýmkaři! Z průmky nad našim gymplem!"
"Cože? Ježiš marjá panno!" vykřikla Terka a chytla se za hlavu.
"Jo to jsou ty, co s nima chodíš za děvkama co?" zařvala Lenka na Michala a vrazila mu další pohlavek.
"Ale támhleten ne," zašeptala nám Terka a ukázala na Robina "ten na průmku nechodil, takhle hezkýho kluka bych si pamatovala."
"Zas tak hezkej není." zabručela jsem.
"Že není? Jseš slepá?!" smála se mi Lenka.
"A kouká po tobě." nechtěla mě nechat bejt ani Kriu. "Jestli mě instinkt neklame, tak se mu líbíš."
"Tomu se líbí všechno, co chodí!" protestovala jsem. "Bydlí s bandou hovad v lese, tak co bys tak řekla?"
"Paráda, takže čapku máte!" přerušil nás s úsměvem Robin, který se náhle objevil vedle nás a který doufám nic neslyšel.
"Co bude dál?" zeptal se.
"To nevim, zato vim, že po tomhle by se nám všem hodil paňák nebo pět!" řekla Lenka. Všechny jsme souhlasně přikyvovaly.
"To není špatnej nápad." přikývl Robin. "Tak tedy vzhůru do knajpy!"

2.kapitola

2. února 2016 v 9:20 | Aranel van de´Corvin |  Kronika země Knorské
Autorka→ simone.orion@seznam.cz

Nevím, jestli jste někdy zkoušeli najít doupě čarodějnice, ale nic lehkého to není. Na rozdíl od takové víly kmotřičky, která obvykle přijde sama, když jí nejvíc potřebujete, čarodějnice zásadně z baráku moc nevylejzaj. A když pak ta baba nechce, abyste jí našli, to je teprve něco. Pokud jí ovšem nějak nenaštvete, a nenajde si ona dřív vás. A když už ten barák náhodou najdete, stejně nemáte vyhráno… Pokud se neutopíte po cestě v močálu, stále hrozí, že budete nakopnuti kuří nohou do zadnice, či se přiotrávíte perníkem ve snaze prokousat se dovnitř, popřípadě ven. A tak, i když jsme vynaložily veškerý náš stalkerský um, ve kterém jsme měly dlouholetou praxi, vyzkoušenou na našich potencionálních manželích, ani po dvoudenním pochoďáku neurčitým směrem, jsem neměla pocit, že bychom se nějak blížily k cíly.
"Už nemůžu!" fňukala Tereza, jak naši hokejisti v půlce první třetiny, což ovšem nebylo nic proti Lence, která za náma protestně lezla po čtyřech, ve snaze demonstrovat svou znavenost. Ještě že s sebou mám takovou silnou a neohroženou armádu.
Pak se ale stalo něco, co nikdo nečekal. A to myslim doslova, ne jako když se řekne: Tak to nikdo opravdu nečekal a vlastně všichni věděli, že se to stane. Zčista jasna jsme se objevily přímo před bábi chatrčí, někde uprostřed ničeho.
"No vida. Kdo hledá, najde, co?" řekla udiveně Kriu a rozhlížela se po okolí.
"No ty bys to tak našla…"ozval se z chatrče babči hlas, jak nás tajně odposlouchávala za dveřma.
"Už jsem se na vás nemohla koukat. Vás tak někam pustit. Být to o rok dřív, tak vás nepustim ani k maturitě!"
"No tak babi, pusť nás dovnitř." škemrala Lenka hláskem, jako konipáskem a zaklepala na dveře. Ale jelikož se neozval žádný zvuk, klepla ještě jednou a zařvala: "Ťuky, ťuk."
Jenomže dveře se stejně ani nehnuly. Pak si Kriu všimla podivné věcičky na stěně vedle dveří.
"Co to má jako bejt?" řekla a ukázala na to. Do stěny byla vsazena devítimístná klávesnice s obrazovkou, na které byl nakreslený matematický příklad.
"Moderní bábi, má dveře na kód." řekla jsem a šla si tu věc blíž okouknout.
"Jo. A abys dostala ten kód, tak musíš vypočítat tenhle příklad. To je ďábelský!" vztekala se Lenka. "Nemáte někdo s sebou náhodou kalkulačku?"
"Co bys tak asi řekla?" odpověděla jsem sarkasticky. "Co s tim?"
"To musíš tady umocnit a zlogaritmovat." řekla Lenka a názorně mi demonstrovala její postup výpočtu příkladu, jak kdybych tomu snad rozuměla.
"No na mě nekoukej, já z matiky radši nematurovala."zvedla jsem kapitulačně ruce a zacouvala.
"Já jo."odvětila Lenka "Ale za čtyři. Ještě bod dolu a dala bych si to pro velkej úspěch ještě jednou."
"Já bych to celý vykrátila." vložila se do toho Terka, což radši neměla dělat, protože v tu chvíli se ozval z chajdy známej napruženej hlas: "Já ti dám to vykrátit! Já ti ukážu! To už jsme dělali několikrát."
"No to nedělali." zamumlala jsem si neslyšně, ale jelikož naše babi patří mezi důchodce, co nikdy nespí, vidí i dozadu a slyší přes celou třídu, ozvala se odpověď: "To máte umět už ze základky."
"No jasně… A teď babo raď."řekla jsem ještě tišeji než předtím.
"Já to slyšela!" řvala dál babi ze svého doupěte a něco si tam pro sebe brblala.
Čas plynul pomaleji než obvykle a příklad jsme počítaly ještě míň jistě, než je u nás zvykem. Ale jelikož, i když duchem nepřítomny, jsme přeci jenom nějakou tu hodinu na matice strávily, podařilo se nám příklad nakonec zdolat. A ano, nevěřily byste tomu, ale výsledek byl nula. Hned bych si dala facku, že jsme to rovnou nezkusily.
A tak jsme se konečně dostaly dovnitř a stály tváří v tvář naší babi. Čarodějnice Algebra stála uprostřed místnosti, na hlavě měla svůj typický účes ve tvaru květáku a v ruce pravítko, se kterým si poklepávala do druhý ruky jako s bičíkem. A smála se. Což nebylo dobrý, jelikož takhle jsem jí naposledy viděla se smát, když přinesla opravený pololetní písemky. Pak jsme si ale všimly, že krom babči je v místnosti ještě někdo.
"Iveto?! Co tu proboha děláš?" vykřikla Kriu a rozeběhla se za ní.
"Co bys tak řekla? Jsem po škole…" odpověděla Iveta, jak kdyby to byla ta nejjasnější věc pod sluncem.
Plesk, ozvalo se, když jí babča vzala pravítkem po hlavě.
"Kdyby ti to počítalo, stejně jako kecalo. Žádný razení, žádný opisování!"
Iveta se radši rychle vrátila k činnosti a holky se mi schovaly za záda, abych byla první na ráně.
"Tak a teď k vám," otočila se na nás bábi a já toužila sedět ve svojí lavici ve škole, pod kterou se dalo zneviditelňovat, popřípadě jí hodit jako zbraň poslední možnosti, aby měl člověk náskok při zběsilém úprku.
"Tak co s váma. Co byste po mě asi tak chtěly?"
"Co takhle mapu? A říct nám, co dělat. Pro začátek." řekla jsem a vzápětí vyjekla spíš leknutím, než bolestí, když babi vzala pravítkem, pro změnu mě.
"To víte, že jo. To by se vám líbilo, všechno hned a všechno jednoduchý. Nic a petržel!"
"Ale no tak bab…teda paní profesorko." snažila se Lenka ukecávat Algebru.
"Vás radši nikam bez dohledu nepouštět. To by zase dopadlo. Tady máte a ať už vás tu nevidim!" zaječela a podala nám dva zmuchlané kusy čehosi.
"Jé mapa." vykřikla Lenka a vytrhla jí babče z ruky. "Ale co je tohleto?" ukázala na druhý kus salátu.
"Úkolníček…"odvětila Algebra a založila si ruce na prsou.
"Cože? Ten jsem měla naposledy někdy ve čtvrté třídě na základce."
"To vysvětluje, proč sis musela od Alexandry pujčovat tužku, úkol jsi neměla za celý čtyři roky ani jednou a rýsovala si na lavici…"
"Náhodou," bránila se Lenka, "já to vždycky na konci vygumovala. A Alex stejně měla tolik tužek, že nevěděla, co s nima, že jo?" obrátila se na mě, abych její slova potvrdila. Než jsem stačila něco říct, vložila se do debaty Kriu, která dostala od Lenky mapu do ruky.
"Fuj! Proč ta mapa vypadá, jako kdyby jí sežvýkal netopejr?" řekla znechuceně.
"Protože jí sežvýkal netopejr." odsekla babi.
"Tak to, to asi vysvětluje…" řekla Kriu a hodila mi jí ve snaze se toho co nejrychleji zbavit.
"Moc pěkný." řekla jsem, vzala mapu mezi dva prsty a šoupla jí rychle do tašky, než nás babča začala lifrovat ven.
"Ale co bude s Ivetou?" kňučela Tereza a držela se stolu, aby jí babi nemohla odtáhnout.
"Ta tu ještě práci má. Její čas teprve přijde. Teď by akorát dělala kraviny a zdržovala." láteřila bábi a kvartýrovala nás ven.
"To jí tu opravdu necháme babče napospas?" kníkla Tereza.
"Mám takovej pocit, že nám nic jinýho nezbyde." špitla Lenka potichu, aby jí Algebra neslyšela.
"No tak my jdeme teda…" řekla jsem, mezitím co mě Algebra strkala ze dveří.
"No to doufám."
"Tak my ale opravdu jdem…" strčila jsem hlavu zpátky a sledovala zbytek vyklizovací scény.
"No už aby to bylo…"
"Ale my zase přijdem…"
"No, tak to mám radost. VEN!"
"Ta nás pěkně vykopla. Tolik námahy dostat se dovnitř. A pro co?" vztekala se Lenka, jakmile se za náma zabouchly dveře.
"Jo!" přidala se Terka. "A taky nás pěkně ošulila… Dostaly jsme kus salátu a něco, co sežvejkal netopejr. Co se vůbec píše v tom úkolníčku?"
To byla dobrá otázka. Ale jakmile jsem sešítek vyndala, abych se podívala, někdo mi ho drze vytrhl z ruky. Hned jsem na viníka chtěla spustit hysterák, ale když jsem se otočila, abych zjistila, kdo že se to opovážil, zůstala jsem stát otevřenou pusou. Nebyly jsme tam totiž samy. Okolo nás se seskupila banda chlapů, kteří vypadali, jako by právě vylezli z kontejneru a ztratili se při cestě na hippie párty. Obrátila jsem se na to hovado, co mi šlohlo můj kus kouzelnýho salátu, a čekala jsem na nějakou reakci. To bych ale asi chtěla moc. Jenom tam stál, smál se a blbě čuměl.
"Proč na mě tak kouká? Proboha on se směje? Co chce?" naklonila jsem se k holkám a šeptala asi tak, že mě slyšel jenom celej les.
"Asi se mu líbíš." zašeptala ke mně Kriu pobaveně, ale nespouštěla z nich oči.
"Jo, ten tě chce…" přikyvovala Terka.
Týpek ještě chvíli koukal a pak z něj vypadlo: "Peníze nebo život."
"Jo tak… Aha. Tak ten mě chce… To je pěkně sprostý tohleto." vykřikla jsem.
"Seš ty vůbec normální?" zařvala Terka a začala vytahovat z kabelky pánvičku, se kterou se chystala bránit naší emancipovanost. Nad tím, kde se vzala v její kabelce pánvička, se raději pozastavovat nebudu.
"A co že ty seš jako zač? Vůdce lesních bezďáků?" řekla Kriu a zvedla jedno obočí.
"To budou elfové. Vidíš ty hadry? Jak kdyby utekli Santovy z velkovýrobny, nebo z oslavy dne sv. Patrika." smála se Lenka.
"Nejsme elfové!" řekl naštvaně šéf-houmeless. "Jsem Robin Hood a tohle jsou mí společníci…"
"No nazdar." vypadlo ze mě.
"Bohatým berem, chudým dáváme. To je naše motto…" pokračoval dál ve svém předem nacvičeném proslovu.
"No já bych chudejm radši nic nedávala." odvětila jsem. "Stejně to prochlastaj, mají to už v povaze."
"Ale my jsme chudý studentky! Tak jaký peníze a život?!" bránila nás Lenka.
"To byla jenom zábavná vložka."
"Hoho, bravo mistře, velmi zábavné. Opravdu vynikající číslo." protočila oči Terka.
"Každopádně, dnes tu nejsem jakožto král zbojníků, zastánce chudých, zachránce panen…"
"Jasný, jasný chápem…" přerušila ho Lenka.
Robin si uraženě odkašlal a pak řekl: "Algebra nás poslala, abychom dohlédli na naše ctěné panny na jejich výpravě. A jakožto pán tvorstva a pověřená osoba přebírám velení a konfiskuji i tuto mapu." prohlásil důležitě a s těmito slovy mi vytrhl z ruky i mapu. Vzteky jsem zalapala po dechu.
"Cos to řek?" začala jsem řvát. "Seš normální? Naval to, a to tak, že hned!"
Ostatní se mezitím odklidili do bezpečně vzdálenosti, odkud naší hádku mohli sledovat bez ujmy na zdraví. Už jim k tomu chyběl jenom popcorn.
"Já jsem tady vůdkyně gangu, a ten žádnej chlap řídit nebude!" ječela jsem, čapla celou kouzelnou salátovou sadu, kterou si drze přivlastnil, a začala se s nim o ní přetahovat.
"Hned to pusť, chlape mizerná."
"Ne!"
"Okamžitě to vrať a omluv se, nebo něco zažiješ!"
"Nee!"
"Jo tak ne?! Prodám tě někomu jako otroka. Zadarmo."
"A já tebe… Já tebe prodám za rohlík!"
"Za rohlík? To nebyla ani stěra, ani vtipný. Už jsi někdy zkoušel sbírat svý zuby zlámanejma prstama?!"
To byla trefa do černýho, jelikož Robin se očividně zalekl, povolil stisk a já hned využila situace a urvala si mapu i s úkolníčkem zpět do svého vlastnictví."
"Muhahaha!" zařvala jsem vítězoslavně a dala jsem se se svojí kořistí na útěk. Ostatní holky se vydaly za mnou, zatímco banda lesních houmlessů se zabavila tím, že se smáli svému kápovi, že ho přeprala holka. Když ale viděli, že se jim snažíme nenápadně ztratit, jak jinak než někde v lese, pustili se za náma. Po chvilce nás dohnali, ovšem o další přímou konfrontaci o mapu už se raději nepokusili. Jenom Robin si brblal něco pod vousy, o ženských a mapách.
Hodila jsem po něm jedním ze svých osvědčených pohledů, typu ty mi taky můžeš, chlape mizerná a svolala jsem náš gang do kruhu tak, aby na to, co se bude dít, ty hovada neviděli.
Sestoupili jsme se a já vytáhla úkolníček. Otevřela jsem ho a…nic.
"Úkolníčku vař?" zkusila to Lenka, ale i tak se nic nedělo.
"Tys ten salát při tý rvačce, rozbila!" vztekala se Tereza.
"To jsem teda nerozbila!" bránila jsem se. "Jestli někdo, tak to rozbil on! No a teď babo raď!"
A ona opravdu baba poradila. V úkolníčku se začal rýsovat, nejdřív mastnej flek, pak jakýsi hieroglyfy a nakonec se z toho, díky bohu stal souvislej text. No souvislej možná, ale se srozumitelností už to trošku vázlo:
Vaše cesta napoprvé, bude v barvách krve rudé. Do lesa vyjděte směle, buďte celou cestu bdělé. Zůstaňte ve stínu skrytí, zaslechnete-li vlčí vytí. Uteč, jsi li bázlivec, bacha jde-li myslivec. Až se začne přitvrzovat, budete čapku potřebovat. Kdo chce vládu přebrat, nechť nenechá se sežrat.
"Jo. Aha. Ehm." začala kroutit hlavou Kriu a četla si to pořád a pořád do kola.
"Já tomu nerozumim!" vypadlo z Terezy, zatímco Lenka vydedukovala jenom: "To je skoro básnička!"
"Co to tam máte?" vztekal se Robin. "My to chceme taky vidět!"
"Chtít můžete." štěkla na něj Kriu a dál si luštila, co že je tam vlastně napsáno.
"Tak já teda nevim, "řekla Terka, "proč nás jako posílaj do lesa, když jsme z něj za celou dobu vlastně nevylezly."
"Bacha, jde-li myslivec?" zděsila se pro změnu Lenka. "To jako, že v tomhle lese je kromě těhlech exotů, ještě další magor? Tak to potěš koště."
"Tak já vám nevim holky," řekla jsem po chvíli, "pochopila některá z vás, co teda máme dělat?"
Po chvíli ticha, které přerušovalo jenom to, jak se hovada snažili nepříliš efektivně infiltrovat do našeho kruhu valný hromady, se začal v úkolníčku objevovat další mastej flek.
To si snad ze mě děláte srandu. Zkuste se třeba podívat do mapy. Lenko, ty jsi Karkulka, tak se sebou laskavě něco dělej, pokud nechceš rozdávat zákaznický karty na pokladně v Tescu. Koukejte najít tu červenou čepici, nebo se neznám. Blbečky vemte s sebou, než vám někdo nakope zadky. A jo, vím přesně, co si myslíte. Vlez nám na záda, bábo stará, ale počkejte, až já vám na ně vážně vlezu, to se budete divit. A pak si můžou přijít rodiče stěžovat!
Chvilku jsme tam jenom stály, s otevřenou pusou, neschopný slova.
"Tak. To. Je. Paráda." vypadlo po částech z Lenky. A tak jsme se vydali plnit svůj první úkol. Jenomže…Ženský a mapy, víte?

1.kapitola

10. ledna 2016 v 10:22 | Aranel van de´Corvin |  Kronika země Knorské
Autorka→ simone.orion@seznam.cz

Někde v lese? Tak to je úvaha jak prase brácho. Opravdu jsem se překonala. To jsem rovnou mohla říct: Vítejte v mym světě, kterej vymyslel můj fantas-magoricko-feministickej mozek. A jinak jo, jsem naprosto normální a taky sem princezna, což jsme koneckonců vlastně všechny.
Možná jsem to ale říct měla, protože mezitím co jsem si v klidu přemýšlela, přihopsala si to k nám nějaká pochybná existence a hned za ním v závěsu se objevil…Jednorožec. Jo slyšíte dobře, takovej ten kůň s rohem.
"Omg. OMG! Jednorožeeec!" začala řvát Tereza a lítat okolo. Ale najednou se zastavila s otevřenou pusou a začala křičet a lítat ještě víc, tentokrát strachy.
"Panebože!" vyjekla Lenka. "Ta kráva s jednim rohem právě ukousla tomu týpkovi hlavu!"
Hned jak to dořekla, všechny holky se otočily na mě. Jako bych za to já snad mohla.
Sakra. Vypadá to, že si pamatujou, jak moje knížka začínala. Tádydádydáá…
"Co je? Já za to nemůžu!" snažila jsem se bránit, ale neměla jsem čas, protože ten jednorožec, očividně ještě neměl dost. Hladově na nás cenil zuby z uslintaný huby, od který se mu hlady div neprášilo.
"Já nechci bejt sežraná zombierožcem!" vztekala se Tereza. "Jednorožci maj bejt růžový, plyšový a smrkat duhu!"
"Mě se zdá roztomilej…" protestovala Kriu.
"Tobě by se líbila i godzzila prosimtě." kroutila hlavou Lenka a pomalu couvala. "Uvidíme, jak se ti bude líbit, až ti bude žrát mozek!"
"Fajn. Hrajem. Desková hra. Vezmeš prkno a mlátíš s ním zombierožce po hlavě!" navrhla jsem plán, ale když se proti nám ten kůň rozeběhl, změnila jsem názor a zařvala: "Anebo ne… Zdrháme!"
Jenže ten povel si zombierožec vzal jako osobní výzvu a rozeběhl se s náma, respektive za náma. Když už jsem si myslela, že skončim jako zombie jezdec na zombie my little unicorn, všimla jsem si, že dusot kopyt za námi ustal, a tak jsem se zastavila a pomalu se otočila.
Vyšší bytosti se nad náma pro tentokrát slitovaly, jelikož zombierožec to v běhu napral rohem do stromu, ve kterém byl teď uvězněný a kolem kterýho skákal, jako postiženej a snažil se dostat ven.
"Hodnej koník." snažila se ho uklidnit Kriu, která zjevně zapomněla, že nás hodlal a stále ještě hodlá sežrat. Jenomže tu bestii by stejně neuklidnil ani trakař cukru, leda by z něj dostal cukrovku a šlehlo to s nim. A tak jsme ho tam nechaly, za což může být celkem rád, vzhledem k tomu, že jsme začínaly mít takový hlad, že jsme ho klidně mohly i sežrat. Ironie osudu.
"Co to. K sakru. Bylo?" snažila se říct ještě zadýchaná Lenka.
"Divný co?" dělala jsem pořád, jakože já nic, i když z pohledů ostatních mi bylo jasný, že ví, o co tu očividně jde.
"No co. Divný věci se stávaj pořád." mlela jsem si dál. "Například Tomáš ze školy jednou vyprávěl, že měl bratrance. Ten se jednou s kámošema ožral takovým způsobem, že se rozhodli zmrazit pro budoucí generace sysla. A tak jednoho ulovili a v boudě u lesa na něj nastříkali tři balení mrazícího spreje, a když se jim ani tak nepovedlo sysla zmrazit, rozhodli
se, že si zapálí. Jenomže ta bouda byla napěchovaná výparama z toho spreje, takže celá po chvíli bouchla. Přežil jenom ten sysel…"
"Jo, tak to se určitě stalo."protočila oči Kriu. " Z tohohle se nevykroutíš. Máš co vysvětlovat!"
A tak jsem osvětlovala.
Asi o tři hodiny, dvě stě dalších výkřiků a hádek později, kdy mi bylo vynadáno do všeho možnýho, a dokonce padlo něco v smyslu, že jsem třetí nejblbější věc na světě a přede mnou už se umístil jenom krtek a sedlo od koně, jsme se konečně, nedostaly stejně nikam.
"Já za to fakt nemůžu!" řvala jsem už fakt naštvaně.
"A kdo za to teda může?! Ty jsi to napsala!"křičela na mě Kriu sama, protože zbylý dvě už hádku vzdaly.
"Hele já napsala knížku, o tom, že se v ní fakt ocitneme, nepadlo ani slovo! Já nás sem nevzala, kdo by se s váma taky tahal. Takže nás ani nemůžu vzít zpátky."
"Tak, co teda budeme dělat? Nějaký návrhy?"otočila se i na ostatní, ty ale rezignovaně seděly a dál čuměly do stromu.
"Já bych teda jeden měla…"začala jsem opatrně. "Vzhledem k tomu, že jsme očividně v knížce, ve které jsme navíc hlavní postavy, měly bychom se držet děje a dostat se na konec."
"Skvělej nápad, budeme tady hrát pohádku a třeba, možná, snad, až se dostaneme na konec knihy, se vrátíme zpátky. Rozumim tomu dobře?"
"Máš snad lepší nápad?"
"Ne, zrovna nemám nic lepšího na práci, než běhat v pohádkovym lese, zabíjet zombierožce a podobnou haveť, kterou se to tady určitě jenom hemží a zachraňovat prince… K čertu s feminismem! Jdu hezky zpátky do kuchyně a budu dobrovolně rodit děti. Kdo se potřebuje učit na přijímačky na vysokou." rozjížděla to dál Kriu ve velkym.
"Takže jsme v Knorově?" ozvala se po dlouhý době Terka, jen aby se ujistila, že se to opravdu děje.
"Jo ale jenom proto, že na začátku knihy tady vládnou Knorové, na konci převezmeme velení my!" kývla jsem rozhodně hlavou.
"A to tady budou i všichni ignoranti ze skutečnýho světa?" vyjekla Lenka.
"To doufám proboha ne!" řekla jsem a v duchu se modlila, aby to byla pravda, vzhledem k tomu, že jsem je sem napsala stejně jako nás.
Abych ještě osvětlila samotný název. KNOR je složenina ze slov KNíže ignOR. Tak jsme začaly říkat klukům, kteří hrozně rádi ignorujou, nebo odepisujou až po půl hodině, aby dokázali, že jsou páni světa oni, a povýšili tak ignorantství přímo na knížecí úroveň.
"Fajn, tak podle scénáře, co přesně teď máme dělat?" rozhodla být se akční Tereza, zrovna když já jsem se rozhodla být líná.
"Zachránit prince, porazit Knory, převzít velení. Když to hodně zkrátim." mávla jsem rukou, jakoby to nic nebylo.
"Ale jak začnem?" ptala se Tereza dál, jelikož se k Lenky pasivnímu přístupu přidala pro změnu Kriu a spolu se držely hesla - ono to nějak dopadne.
"Musíme zjistit, kam zmizeli ostatní a poradit se co dál…" uvažovala jsem nahlas a zamyšleně si poklepávala na bradu.
"Fajn, k dědovi Vševědovi kudy?" ozvala se konečně i Lenka a zamyšleně se rozhlížela kolem, jako kdyby přesně věděla, kde jsme a jenom v duchu plánovala nejkratší cestu.
"To tu nevedem." přiznala jsme neochotně. Že by se mohl šiknout děd Vševěd, mě při psaní napadnout mohlo.
"Cože? Nacpeš sem zombierožce, ale na dědka co všechno ví, všem pomáhá a za jehož vlasy by se dal koupit celej náklaďák jägermeistera zapomeneš?!" vykulila na mě oči Kriu a začala se zvedat ze země. Ten pasivní přístup přece jenom nebyl tak špatnej.
"Budem muset navštívit naší babi…" nadhodila jsem nenápadně.
"Babi? To jako babi matikářku?" zhrozila se Terka. "Ty si jí sem nacpala taky?"
"Tady to není matikářka, ale čarodějnice Algebra co bydlí v močálu. Má knihu kouzel a lektvarů." osvětlila jsem situaci, jako bych to tím měla ospravedlnit.
"Tím máš na mysli matematicko-fyzikální tabulky, učebnici od Petákový a Školní pokusy z organické chemie?" ušklíbla se pro změnu Lenka. "Jiná možnost?"
"Ještě tu někde je Rumplcimprcampr ale to bych nedoporučovala."
"Kdože co? Přestala jsem vnímat po slově rum."
"To je ten bezďák co bydlí na odpadkách v lese, přede ze slámy zlato a čóruje děti." osvětlila Tereza.
Kriu si založila si ruce na prsou, a pak řekla: "Každopádně se odsud nehnu, dokud mi sem donášková služba Začarovanýho lesa nedonese pizzu! Umřela bych po cestě hlady!"
"Já mám jogurt!" vytasila Lenka z báglu, k překvapení všech, kelímek. Kriu se po něm vrhla, ale nadšení jí dlouho nevydrželo.
"Chceš mě zabít?! Vždyť už je minimálně dva týdny prošlej!" vztekala se.
"Ale to je jenom minimální trvanlivost." hájila svůj jogurt Lenka a uraženě si ho vzala zpátky. "Jo, ale to datum spotřeby tam neni jenom pro srandu králíků. Konec použitelnosti jogurtu znamená, že bifidobakterie přešli na temnou stranu síly!" ušklíbla jsem se a od kelímku s ďábelským obsahem se odtáhla.
"V tom případě…" hrabala se Lenka dál v batohu, dokud nevyštrachala flašku rumu, kterou pak Kriu podala se slovy: "Hlad je převlečená žízeň."
"A pivo tekutej chleba? Heslo dnešního dne pro přežití v divočině." vzala si Kriu flašku.
"To bude spíš: Žer co je!" vzdychla si Tereza, ale konečně jsme se vydaly na cestu.

Další články


Kam dál