Tak jo, přiznávám se. Název téhle kapitoly jsem pochytila ze stejnojmenného songu od finské skupiny Lordi. Doporučuju! :)
Už byl vzhůru, ale ještě ani neotevřel oči. Připadalo mu divné, že necítí žádné z těch mnoha zranění, o kterých věděl, že je utržil. Že bych byl v nebi? Ale ne, to asi ne. To bych musel vidět nějakého anděla. Zmatené myšlenky mu proudily hlavou a on nedokázal rozlišit, kam která patří. Ale vždyť jsem někoho takového viděl… nebo ne? Sakra, já nevím…
"Už je vzhůru." Tohle nebyla otázka, ale pouhé konstatování, které svým chladem Murtagha skoro přesvědčilo, že je zpátky u Eragona. Nakonec přestal všechno předstírat a otevřel oči, aby se podíval tváří v tvář svému osudu. Ale ten rozhodně nevypadal tak, jak si ho představoval. Vedle jeho postele seděla na židli Asteria a o kus dál se o stěnu stanu opírala neznámá elfka, která byla nejspíš původcem toho zvláštního konstatování.
"Co se mi stalo?" zeptal se Murtagh velice duchaplně.
Asteria a elfka si vyměnily znepokojený pohled. Pak se Asteria znovu podívala na něj. "Vysvětlovala jsem ti to už včera, Murtaghu. Stejně tak předevčírem a i před tím."
"Nic si nepamatuju."
"Tak to je asi tvoje chyba, ne naše." Elfka Murtagha pozorovala přimhouřenýma očima a mírně se mračila.
"Že by?" podivil se a otočil se zase k Asterie. "A támhleto je kdo? Sestřička nepříjemná?"
Elfka, které poznámka patřila se kupodivu zasmála, ale Asteria se zatvářila dost vyděšeně. "Hm… to fakt ne. To je… no… víš, kdo tě dostal z toho vězení?"
"Říkal jsem ti, že ne."
"No… dobře… tak teda…"
Už byl vzhůru, ale ještě ani neotevřel oči. Připadalo mu divné, že necítí žádné z těch mnoha zranění, o kterých věděl, že je utržil. Že bych byl v nebi? Ale ne, to asi ne. To bych musel vidět nějakého anděla. Zmatené myšlenky mu proudily hlavou a on nedokázal rozlišit, kam která patří. Ale vždyť jsem někoho takového viděl… nebo ne? Sakra, já nevím…
"Už je vzhůru." Tohle nebyla otázka, ale pouhé konstatování, které svým chladem Murtagha skoro přesvědčilo, že je zpátky u Eragona. Nakonec přestal všechno předstírat a otevřel oči, aby se podíval tváří v tvář svému osudu. Ale ten rozhodně nevypadal tak, jak si ho představoval. Vedle jeho postele seděla na židli Asteria a o kus dál se o stěnu stanu opírala neznámá elfka, která byla nejspíš původcem toho zvláštního konstatování.
"Co se mi stalo?" zeptal se Murtagh velice duchaplně.
Asteria a elfka si vyměnily znepokojený pohled. Pak se Asteria znovu podívala na něj. "Vysvětlovala jsem ti to už včera, Murtaghu. Stejně tak předevčírem a i před tím."
"Nic si nepamatuju."
"Tak to je asi tvoje chyba, ne naše." Elfka Murtagha pozorovala přimhouřenýma očima a mírně se mračila.
"Že by?" podivil se a otočil se zase k Asterie. "A támhleto je kdo? Sestřička nepříjemná?"
Elfka, které poznámka patřila se kupodivu zasmála, ale Asteria se zatvářila dost vyděšeně. "Hm… to fakt ne. To je… no… víš, kdo tě dostal z toho vězení?"
"Říkal jsem ti, že ne."
"No… dobře… tak teda…"
Nakonec se Murtagh dozvěděl, že z vězení se dostal díky právě té elfce a jejímu příteli. Něco se mu na ní nezdálo, ale zatím měl na práci mnohem důležitější věci než zjišťovat, co vlastně. Třeba to, zjistit, které části těla mu po vězení chybějí…
Nakonec se Asteria odebrala k odchodu. Když se s Murtaghem polibkem rozloučila, všiml si, že elfka se nechystá odejít. Ani mu to nevadilo. Potřeboval se jí na pár věcí… zeptat…
"Vy nejste elfka, že ne?" otázal se, když si sedla na židli, kterou před chvílí okupovala Asteria.
"Ne, nejsem. Jak's to poznal?"
"Asteria je trochu nepatřičně nervózní."
"Aha. Měla jsem ji varovat. Dobře… jsem taky z Du Weldenvarden, stejně jako můj přítel… jsme takový pozůstatek jednoho nárůdku… přesněji řečeno, elfové nám říkají Šedý lid."
Murtagh se pokusil posadit, ale vzdal to radši na Šedou jen zíral. "To… to není možné! Ti už dávno vymřeli!"
"Nevymřeli. Živoucí důkaz máš před sebou."
Murtagh se rozhodl, že jí radši bude věřit. "Hm. Dobře. A co jste mi v tom případě provedla s pamětí?"
"Já? Vůbec nic." Žena sice jeho tvrzení popřela, ale Murtagh jí nevěřil.
"Tak kdo to byl? A mimochodem, vsadím se, že na tohle se ptám už potřetí."
"Počtvrté."
"Aha! A svou odpověď jsem zatím pokaždé dostal, co? Tak proč mi pořád vymejváte mozek?"
"To ti nepovím. Ledaže… jen pokud bys chtěl ztratit paměť znovu."
Murtagh zaváhal. Tušil, jak se rozhodl ve dnech předchozích, a i teď toužil po tom, dozvědět se pravý důvod své sklerózy. Ale ne, to mi nestojí za to… pak by to pokračovalo pořád dál a dál… "Radši to vědět nechci. Ale aspoň tohle: prokecl jsem se já, nebo vy?"
Pozvedla obočí, jakoby chtěla naznačit, že u ní je nemožné něco přikecnout. "Ani jeden. Můj… společník si trochu nedal pozor na jazyk…"
"Aha. Jak tak poslouchám, tak ten přítel je spíš přítel z donucení, že?"
Měl pocit, že tentokrát zašel opravdu trochu moc daleko. Napětí ve stanu zhoustlo, a i když se nakonec zasmála, necítil se zrovna nejlíp. Ona nejspíš jeho neklid vycítila, tak nakonec jejich vztah trochu upřesnila. "Nibelung je v pohodě. Akorát je potíž, že mě z našeho města, Trainmungu, tak trochu nechtěně vytáhl a navíc je to děsnej ňouma. Občas."
"Nibelung je… poslyšte, jak se jmenujete vy? Teda, jak vám mám říkat?" opravil se spěšně, když viděl Pohled, který na něj vrhla. A že ten si to velké P opravdu zasloužil.
"Říkat mi můžeš Seth. A taky bych byla ráda, kdybych nemusela pořád slyšet to slovo vy. Hrozně mě to nervuje, dostávám potom schyzofremii a mám pocit, že je mě tu nejmíň dvakrát víc."
Murtagh jen pokrčil rameny. "Jestli si to tak přeješ…" Odkašlal si a pokračoval. "Tak teda… Nibelung se rozhodl, že nám konečně pomůže a ty jsi ho sledovala?"
Seth přikývla. "Dalo by se to tak říct. Ale proč jsi tam hodil to slovo konečně?"
"Protože mám pocit, že pokud jste opravdu ten legendární Šedý lid a jestli je vás v tom městě víc, tak jste nám ostatním v boji proti Galbatorixovi mohli pomoct mnohem dřív."
"No… možná jsme mohli…"
"Tak proč, sakra, ne? To by pak nemuseli lidi v Království žít jako otroci a draci mohli normálně svobodně žít a nemuseli před Galbatorixem utíkat někam do Lacryosy, odkud přiletěla Asteria."
Když si Seth všimla, jak v Murtaghovi narůstá vztek, mírně se zamračila. "Klid, Jezdče. Nejseš tak zdravej, aby sis mohl dovolit takové výlevy."
"Proč? dožadoval se Murtagh dál odpovědi.
"Protože… nejsme tak silní, jako na začátku. A většina Šedého lidu protestovala proti tomu, abychom vystoupili z úkrytu. A i když někteří z nás chtěli pomoci, nikdo nechtěl vystavit nebezpečí poslední zbytky našeho národa."
"Aha," ušklíbl se Murtagh. Další zbabělci jako elfové. No nazdar. Tady se ale odhodlal aspoň někdo. "A jak se vám podařilo dostat mě z vězení?"
Seth pokrčila rameny, jakoby to nic nebylo. "Já a Nibelung… známe trochu i hodně zajímavých kouzel… A když jsme věděli, kde je Eragonova pevnost v du Weldenvarden, byla to pak docela hračka. Zatím jsme se nepokoušeli na Eragona zaútočit, protože to je na dva Šedé přece jen trochu velké sousto, ale osvobodit tě…"
Murtagh najednou ožil. "Eragon má pevnost v du weldenvarden? Proč? Je úplně blbej?"
"Pod svícnem je tma. a když zjistil, že jsi zmizel, koukal se taky rychle vypařit. Jinak… pak jsme tě dostali sem do tábora, kde už se po tobě dost dlouho sháněli. A pak jsme museli vyslechnout spoustu chvály a obdivu…" Seth obrátila oči v sloup a zamumlala pár nerozluštitelných nadávek.
Chvíli bylo ticho. Pak se seth zvedla ze židle a zamířila k východu ze stanu. Nakonec se k němu ještě otočila. "A ty se koukej brzo sebrat. Dostali jsme hlášení v divných úkazech někde uprostřed pouště Hadarak, takže je možné, že tam má Eragon další stan. Brzo se po tobě bude chtít, abys to tam s Asteriou omrknul."
Seth měla pravdu. Jakmile se Murtagh postavil na nohy, přišel za ním Oromis, který využil toho, že byl Murtagh natolik slabý, že mu ani nemohl jednu vrazit. Elf nějak docílil toho, že Murtagh přislíbil, že poletí na Šruikanovi a spolu s Asteriou a Weretem se mrknou do Hadaraku.
Vyletěli hned druhého dne zrána. Sotva se draci zvedli ze země, elfové se znovu začali přesouvat k jihu. Murtaghovo zajetí pochod o pár dní zdrželo, ale elfové se svým cílů nijak snadno nevzdávali.
Hadarak mu lezl na nervy. Hodně. Aspoň, že teď tu nebyl s tím idiotem Eragonem, ale s jednou hrozně hezkou holkou. S Asteriou se taky nemohl porvat jako se svým bratrem, protože jakmile by se oba dva položili na zem, skončilo by to asi opravdu zajímavě. Nejspíš by si to rozdali, ale rozhodně ne ve smyslu rvačky.
Údajné Eragonovo doupě bylo naštěstí docela na kraji pouště a ještě se to dalo snést. Když draci přistáli poblíž pár menších pahorků, kde se Eragon skrýval, oba Jezdci sesedli a pokračovali dál pěšky. Nemělo cenu se někde schovávat, protože v téhle rovině by je uviděl i slepej žebrák.
"Cejtím kouzla," ozvala se Asteria u skal.
"Jo, já taky," přikývl Murtagh, i když to ve skutečnosti vůbec nebyla pravda.
Pokračovali dál. Najednou se Murtagh zastavil a napřaženou rukou zastavil i Asteriu. Slyšeli cupitavé kroky, které se rychle přibližovaly. Než stačili cokoli udělat, zpoza velkého balvanu na ně vykoukl malý trpaslík.
"Nazdárek!" vyjeklo stvořeníčko a rychle pokračovalo.
"Jdete za mým pánem? Jestli ano, tak bude velmi rád, svou návštěvou ho naposledy poctila parta ožralých slonů na Haloween a s těma se moc popovídat nedá."
Murtagh se na Asteriu s pozdvižených obočím podíval. "Tak jestli je tohle Eragonův výtvor, tak jeho smysl pro humor, hodně upadá."
Asteria pokrčila rameny. "Já nevím…že by Eragon zblbnul až tak?"
Trpaslík nervózně poposkočil. "Tak jdete? Může vám i vyvěštit budoucnost!"
"Víš co?" ozval se uvážlivě Murtagh, "možná bude opravdu nejlepší, když nás zatím svým pánem dovedeš."
Tak tohle je Život, pomyslel si znechuceně Murtagh, je opravdu dokonalým ztělesněním sama sebe.
Byla to pravda. Trpaslík je nakrmil spoustou žvástů jako metaforická personifikace, ale poté, co jeho pán oživil několik chcíplých holubů, začal mu to Murtagh věřit. Život. postava, která ztělesňuje Život a umí oživovat mrtvoly. A navíc vypadá jako… uchyl?
Byla to pravda. Relativně mladý muž oblečený celý v bílém, s bílými vlasy, kůží a červenýma očima. A neskutečně přezíravým pohledem a arogancí.
Bledý muž si přezíravě prohlížel Murtagha a Asteriu. Po chvíli si povzdechl. "Dobrá. Jestli máte… zájem… tak vám povím, co vás může, ale nemusí potkat. Ty," ukázal na Murtagha "jsi tu zbytečně, tobě nic nepovím, mám to zakázané. Patříš nějaké… jiné." Znechuceně se ušklíbl a pak se otočil k asterie. "Zato ty jsi opravdu zajímavá… chvíli pokecáme, ne? Říká se to tak, že? I'm… jo, a říkej mi Earwig. Nesnáším, když mi někdo říká pan Život. Zní to jako… pan Tau… fuj."
Murtagh otráveně kopal do kamínku. Ten zatracenej trpaslík ho od Earwiga vyhodil skoro až do pouště, aby tam měli soukromí. Život dokonce Asteriu požádal, aby si uzavřela mysl před Weretem. Murtagh Earwiga čím dál víc podezíral, že je to opravdu zchyl, ale byl si jistý, že Asteria by se ubránila.
Uslyšel za sebou Asteriiny kroky. Zvedl se ze země a vyšel jí naproti. "Tak co, co ti ten hajzlík řekl…" nedopověděl, protože ho Asteria kouzlem odhodila na nejbližší skálu. "Co to…"
"Tys to věděl. Tys to, kurva, věděl, že jo?!" přerušila ho rozčileně. i>Tak takhle naštvanou jsem ji fakt ještě neviděl. No nazdar.
"O čem to mluvíš? Já nic…Au!" vyjekl, když ho ke skále přišpendlila ještě pevněji.
"Ne? Tak pán to nevěděl, jo. ty seš takovej hajzl! Co sis o mě myslel? Co si o mě myslíš? A teď si hraješ na to, že nevíš, co mi Život právě řekl, že nevíš…" Asteriina litanie pokračovala dál, ale Murtagh z ní vnímal jedno jediné slovo. Sestra. Asteria je moje sestra!
Nakonec se Asteria odebrala k odchodu. Když se s Murtaghem polibkem rozloučila, všiml si, že elfka se nechystá odejít. Ani mu to nevadilo. Potřeboval se jí na pár věcí… zeptat…
"Vy nejste elfka, že ne?" otázal se, když si sedla na židli, kterou před chvílí okupovala Asteria.
"Ne, nejsem. Jak's to poznal?"
"Asteria je trochu nepatřičně nervózní."
"Aha. Měla jsem ji varovat. Dobře… jsem taky z Du Weldenvarden, stejně jako můj přítel… jsme takový pozůstatek jednoho nárůdku… přesněji řečeno, elfové nám říkají Šedý lid."
Murtagh se pokusil posadit, ale vzdal to radši na Šedou jen zíral. "To… to není možné! Ti už dávno vymřeli!"
"Nevymřeli. Živoucí důkaz máš před sebou."
Murtagh se rozhodl, že jí radši bude věřit. "Hm. Dobře. A co jste mi v tom případě provedla s pamětí?"
"Já? Vůbec nic." Žena sice jeho tvrzení popřela, ale Murtagh jí nevěřil.
"Tak kdo to byl? A mimochodem, vsadím se, že na tohle se ptám už potřetí."
"Počtvrté."
"Aha! A svou odpověď jsem zatím pokaždé dostal, co? Tak proč mi pořád vymejváte mozek?"
"To ti nepovím. Ledaže… jen pokud bys chtěl ztratit paměť znovu."
Murtagh zaváhal. Tušil, jak se rozhodl ve dnech předchozích, a i teď toužil po tom, dozvědět se pravý důvod své sklerózy. Ale ne, to mi nestojí za to… pak by to pokračovalo pořád dál a dál… "Radši to vědět nechci. Ale aspoň tohle: prokecl jsem se já, nebo vy?"
Pozvedla obočí, jakoby chtěla naznačit, že u ní je nemožné něco přikecnout. "Ani jeden. Můj… společník si trochu nedal pozor na jazyk…"
"Aha. Jak tak poslouchám, tak ten přítel je spíš přítel z donucení, že?"
Měl pocit, že tentokrát zašel opravdu trochu moc daleko. Napětí ve stanu zhoustlo, a i když se nakonec zasmála, necítil se zrovna nejlíp. Ona nejspíš jeho neklid vycítila, tak nakonec jejich vztah trochu upřesnila. "Nibelung je v pohodě. Akorát je potíž, že mě z našeho města, Trainmungu, tak trochu nechtěně vytáhl a navíc je to děsnej ňouma. Občas."
"Nibelung je… poslyšte, jak se jmenujete vy? Teda, jak vám mám říkat?" opravil se spěšně, když viděl Pohled, který na něj vrhla. A že ten si to velké P opravdu zasloužil.
"Říkat mi můžeš Seth. A taky bych byla ráda, kdybych nemusela pořád slyšet to slovo vy. Hrozně mě to nervuje, dostávám potom schyzofremii a mám pocit, že je mě tu nejmíň dvakrát víc."
Murtagh jen pokrčil rameny. "Jestli si to tak přeješ…" Odkašlal si a pokračoval. "Tak teda… Nibelung se rozhodl, že nám konečně pomůže a ty jsi ho sledovala?"
Seth přikývla. "Dalo by se to tak říct. Ale proč jsi tam hodil to slovo konečně?"
"Protože mám pocit, že pokud jste opravdu ten legendární Šedý lid a jestli je vás v tom městě víc, tak jste nám ostatním v boji proti Galbatorixovi mohli pomoct mnohem dřív."
"No… možná jsme mohli…"
"Tak proč, sakra, ne? To by pak nemuseli lidi v Království žít jako otroci a draci mohli normálně svobodně žít a nemuseli před Galbatorixem utíkat někam do Lacryosy, odkud přiletěla Asteria."
Když si Seth všimla, jak v Murtaghovi narůstá vztek, mírně se zamračila. "Klid, Jezdče. Nejseš tak zdravej, aby sis mohl dovolit takové výlevy."
"Proč? dožadoval se Murtagh dál odpovědi.
"Protože… nejsme tak silní, jako na začátku. A většina Šedého lidu protestovala proti tomu, abychom vystoupili z úkrytu. A i když někteří z nás chtěli pomoci, nikdo nechtěl vystavit nebezpečí poslední zbytky našeho národa."
"Aha," ušklíbl se Murtagh. Další zbabělci jako elfové. No nazdar. Tady se ale odhodlal aspoň někdo. "A jak se vám podařilo dostat mě z vězení?"
Seth pokrčila rameny, jakoby to nic nebylo. "Já a Nibelung… známe trochu i hodně zajímavých kouzel… A když jsme věděli, kde je Eragonova pevnost v du Weldenvarden, byla to pak docela hračka. Zatím jsme se nepokoušeli na Eragona zaútočit, protože to je na dva Šedé přece jen trochu velké sousto, ale osvobodit tě…"
Murtagh najednou ožil. "Eragon má pevnost v du weldenvarden? Proč? Je úplně blbej?"
"Pod svícnem je tma. a když zjistil, že jsi zmizel, koukal se taky rychle vypařit. Jinak… pak jsme tě dostali sem do tábora, kde už se po tobě dost dlouho sháněli. A pak jsme museli vyslechnout spoustu chvály a obdivu…" Seth obrátila oči v sloup a zamumlala pár nerozluštitelných nadávek.
Chvíli bylo ticho. Pak se seth zvedla ze židle a zamířila k východu ze stanu. Nakonec se k němu ještě otočila. "A ty se koukej brzo sebrat. Dostali jsme hlášení v divných úkazech někde uprostřed pouště Hadarak, takže je možné, že tam má Eragon další stan. Brzo se po tobě bude chtít, abys to tam s Asteriou omrknul."
Seth měla pravdu. Jakmile se Murtagh postavil na nohy, přišel za ním Oromis, který využil toho, že byl Murtagh natolik slabý, že mu ani nemohl jednu vrazit. Elf nějak docílil toho, že Murtagh přislíbil, že poletí na Šruikanovi a spolu s Asteriou a Weretem se mrknou do Hadaraku.
Vyletěli hned druhého dne zrána. Sotva se draci zvedli ze země, elfové se znovu začali přesouvat k jihu. Murtaghovo zajetí pochod o pár dní zdrželo, ale elfové se svým cílů nijak snadno nevzdávali.
Hadarak mu lezl na nervy. Hodně. Aspoň, že teď tu nebyl s tím idiotem Eragonem, ale s jednou hrozně hezkou holkou. S Asteriou se taky nemohl porvat jako se svým bratrem, protože jakmile by se oba dva položili na zem, skončilo by to asi opravdu zajímavě. Nejspíš by si to rozdali, ale rozhodně ne ve smyslu rvačky.
Údajné Eragonovo doupě bylo naštěstí docela na kraji pouště a ještě se to dalo snést. Když draci přistáli poblíž pár menších pahorků, kde se Eragon skrýval, oba Jezdci sesedli a pokračovali dál pěšky. Nemělo cenu se někde schovávat, protože v téhle rovině by je uviděl i slepej žebrák.
"Cejtím kouzla," ozvala se Asteria u skal.
"Jo, já taky," přikývl Murtagh, i když to ve skutečnosti vůbec nebyla pravda.
Pokračovali dál. Najednou se Murtagh zastavil a napřaženou rukou zastavil i Asteriu. Slyšeli cupitavé kroky, které se rychle přibližovaly. Než stačili cokoli udělat, zpoza velkého balvanu na ně vykoukl malý trpaslík.
"Nazdárek!" vyjeklo stvořeníčko a rychle pokračovalo.
"Jdete za mým pánem? Jestli ano, tak bude velmi rád, svou návštěvou ho naposledy poctila parta ožralých slonů na Haloween a s těma se moc popovídat nedá."
Murtagh se na Asteriu s pozdvižených obočím podíval. "Tak jestli je tohle Eragonův výtvor, tak jeho smysl pro humor, hodně upadá."
Asteria pokrčila rameny. "Já nevím…že by Eragon zblbnul až tak?"
Trpaslík nervózně poposkočil. "Tak jdete? Může vám i vyvěštit budoucnost!"
"Víš co?" ozval se uvážlivě Murtagh, "možná bude opravdu nejlepší, když nás zatím svým pánem dovedeš."
Tak tohle je Život, pomyslel si znechuceně Murtagh, je opravdu dokonalým ztělesněním sama sebe.
Byla to pravda. Trpaslík je nakrmil spoustou žvástů jako metaforická personifikace, ale poté, co jeho pán oživil několik chcíplých holubů, začal mu to Murtagh věřit. Život. postava, která ztělesňuje Život a umí oživovat mrtvoly. A navíc vypadá jako… uchyl?
Byla to pravda. Relativně mladý muž oblečený celý v bílém, s bílými vlasy, kůží a červenýma očima. A neskutečně přezíravým pohledem a arogancí.
Bledý muž si přezíravě prohlížel Murtagha a Asteriu. Po chvíli si povzdechl. "Dobrá. Jestli máte… zájem… tak vám povím, co vás může, ale nemusí potkat. Ty," ukázal na Murtagha "jsi tu zbytečně, tobě nic nepovím, mám to zakázané. Patříš nějaké… jiné." Znechuceně se ušklíbl a pak se otočil k asterie. "Zato ty jsi opravdu zajímavá… chvíli pokecáme, ne? Říká se to tak, že? I'm… jo, a říkej mi Earwig. Nesnáším, když mi někdo říká pan Život. Zní to jako… pan Tau… fuj."
Murtagh otráveně kopal do kamínku. Ten zatracenej trpaslík ho od Earwiga vyhodil skoro až do pouště, aby tam měli soukromí. Život dokonce Asteriu požádal, aby si uzavřela mysl před Weretem. Murtagh Earwiga čím dál víc podezíral, že je to opravdu zchyl, ale byl si jistý, že Asteria by se ubránila.
Uslyšel za sebou Asteriiny kroky. Zvedl se ze země a vyšel jí naproti. "Tak co, co ti ten hajzlík řekl…" nedopověděl, protože ho Asteria kouzlem odhodila na nejbližší skálu. "Co to…"
"Tys to věděl. Tys to, kurva, věděl, že jo?!" přerušila ho rozčileně. i>Tak takhle naštvanou jsem ji fakt ještě neviděl. No nazdar.
"O čem to mluvíš? Já nic…Au!" vyjekl, když ho ke skále přišpendlila ještě pevněji.
"Ne? Tak pán to nevěděl, jo. ty seš takovej hajzl! Co sis o mě myslel? Co si o mě myslíš? A teď si hraješ na to, že nevíš, co mi Život právě řekl, že nevíš…" Asteriina litanie pokračovala dál, ale Murtagh z ní vnímal jedno jediné slovo. Sestra. Asteria je moje sestra!

