Pokud mohl odhadnout, tak jeli někam směrem k Sílthrimu. Jeli mnohem rychleji, než když tu byl posledně, protože Šedí měli mimo jiné i lepší koně než elfové. Už druhého dne ráno se ocitli na mýtince, kde je posledně přepadli ra'zakové. Tady se oba Šedí zastavili a naznačili mu, ať udělá to samé.
Murtagh zastavil koně, ale nedalo mu to a musel se zeptat: "Tady už končíme?"
"Prozatím ano," přikývla Seth.
"Tak na co čekáme?"
"Víš, dám ti jednu dobrou radu," podívala se na něj Šedá, "uvědom si, proč tady seš, a nezapomeň na to, kdyby se tě někdo na něco ptal. A taky bych ti doporučovala, abys byl zticha!"
"Jo…jo…jasně…" zamumlal a neklidně poposedl na koni. zahleděl se do lesa a přemýšlel, na co to vlastně čekají. Tohle je něco, co mě na Šedých nebetyčně vytáčí. Nemůžou mi říct, o co tady jde? Je to přece otázka pár sekund.
Chvíli se nic nedělo, ale pak Murtagh začal tušit pohyb někde po své pravici. Při vzpomínkách na události, které ho tu potkaly minule, ostražitě vytasil Zar'roc a zahleděl se do křoví. Ale neznámý se po chvíli ukázal někde zcela jinde.
"Odlož ten meč, Jezdče," vyzval ho hlas, který zněl, jako když skřípou nehty po tabuli, "než si něco uděláš."
Murtagh zastavil koně, ale nedalo mu to a musel se zeptat: "Tady už končíme?"
"Prozatím ano," přikývla Seth.
"Tak na co čekáme?"
"Víš, dám ti jednu dobrou radu," podívala se na něj Šedá, "uvědom si, proč tady seš, a nezapomeň na to, kdyby se tě někdo na něco ptal. A taky bych ti doporučovala, abys byl zticha!"
"Jo…jo…jasně…" zamumlal a neklidně poposedl na koni. zahleděl se do lesa a přemýšlel, na co to vlastně čekají. Tohle je něco, co mě na Šedých nebetyčně vytáčí. Nemůžou mi říct, o co tady jde? Je to přece otázka pár sekund.
Chvíli se nic nedělo, ale pak Murtagh začal tušit pohyb někde po své pravici. Při vzpomínkách na události, které ho tu potkaly minule, ostražitě vytasil Zar'roc a zahleděl se do křoví. Ale neznámý se po chvíli ukázal někde zcela jinde.
"Odlož ten meč, Jezdče," vyzval ho hlas, který zněl, jako když skřípou nehty po tabuli, "než si něco uděláš."
Murtagh se pomalu otočil a zjistil, že hledí do očí Šedému, ke kterému se ten hlas neobyčejně hodil. Muž byl vysoký, ale kostnatý a vypadal, že na sobě nemá ani lot masa. Šedý se podivně usmál a zopakoval svou výzvu. "Opravdu bych ti radil ten meč odložit… pokud tedy nemáš v úmyslu se mnou bojovat?" Tohle byla sice otázka, ale už její samotný tón napovídal, že udělat něco takového by bylo velmi nerozumné. Šedý byl sice hubený, ale působil dojmem, že se dokáže pohybovat jako had. A to, když vám před očima mával úzkou stříbrnou čepelí, která teď sice byla připnutá při jeho boku, nemuselo být žádoucí.
Murtagh to tváří v tvář vyzývavému úsměvu vzdal. Chvíli sice přemýšlel, že by požádal o podporu Seth nebo Nibelunga, ale když si Seth představil, došlo mu, že by to bylo jako šlápnout z bláta do louže. Sesedl z koně, odepjal pouzdro meče od pasu a i se zbraní ho podal Šedému. Ten se jen usmál a obojí schoval někam do vrstev svého pláště. Když při tom odkryl svůj vlastní meč, Murtagh si při pohledu na úzkou čepel na něco vzpomněl.
"Ten meč… já už ho viděl! Vy… tedy jako Šedí… zřejmě se bavíte tím, že zachraňujete pocestné při cestě Du Weldenvarden, že?"
Šedý na něj chladně pohlédl. "Ano, je pravda, že tehdy cestou ze Sílthrimu jsme to byli my. To víš, máme slabost pro elfy v nesnázích… a navíc nemusíme urgaly, takže se nám to opravdu hodilo. Už jsme se pomalu začínali nudit." Odvrátil se od Murtagha a zaměřil se na oba Šedé. Zvlášť Seth ho pozorovala se zvláštním znechucením. "Co tady děláš ty?" vyštěkla na něj.
V odpověď Šedý jen pokrčil rameny. "Na každého se s touhle službou jednou dostane…mám docela štěstí, že to na mě vyšlo zrovna teď, viď, Seth?"
"Nehorázný štěstí, Assianele. Skoro bych věřila tomu, že jsi zase někoho podplatil."
"Já? Ne, já bych něco takovýho v životě neudělal," dušoval se Assianel, "to mi přece vůbec není podobný." Tím, že se otočil, rázně ukončil celou diskusi. "No, jestli máte v plánu dostat se do Trainmungu dřív jak zítra, tak bysme měli jet. Jo, ještě jen tak mimochodem… proč tu vůbec seš?" zeptal se s pohledem upřeným na Murtagha.
Ten si vzpomněl na Sethinu radu. "Protože chci najít Damítu."
"No výborně," pochválil si zcela nelogicky Assianel, "to abychom opravdu už jeli."
V půlce cesty si Assianel najednou vzpomněl, že by mohl Murtaghovi zavázat oči, aby neviděl, kde přesně se Trainmung nachází. Murtagh otráveně souhlasil, protože už stihl pochopit, že s Assianelem je zbytečné se přít. Zbytek cesty trávil přemýšlením o tom, jak by přesvědčil Seth, aby Assianelovi opravdu provedla něco ošklivého. Věděl, že je to od něj nespravedlivé, protože Šedý nejspíš opravdu jen dělal svou práci, ale Assianel nebyl ani trochu sympatický. Když se to tak vezme, moc sympatická nebyla ani Seth a Nibelung, ale ti aspoň neměli rádi elfy, čímž u Murtagha získali body navíc.
Pozdě večer dorazili do Trainmungu. Město bylo sice veliké a krásné, ale jaksi v něm chyběli obyvatelé. Šedých tu bylo asi dvakrát méně, než bylo to původní množství, pro které bylo město postaveno. A navíc většina nynějších obyvatel vypadala spíš jako duchové. Sice živí a očividně pořád dost silní, ale pravděpodobně ztratili chuť k životu. Chodili pomalu, apaticky a jejich pohledy byly lhostejné ke všemu, co se kolem dělo. Tak takhle jsem si ten slavný magický národ nepředstavoval. Už chápu, proč nechtěli zasahovat do ničeho v Alagaësii… oni už nechtějí vůbec nic. Možná jen zemřít. Seth jakoby vytušila jeho myšlenky. "Ano, je to tak. Z Šedého lidu jsou jen trosky… už nás je sotva stovka, takových, kteří ještě opravdu žijí a ne jenom… přežívají a čekají, až zemřou. Nikdo neví, proč nás tahle nemoc postihla… ale je jisté, že jestli se neobjeví nějaký lék, tak brzy takhle zmizí všichni."
"Proč odsud neodejdete?" zeptal se Murtagh. "Kdyby jste byli mezi lidmi, nebo aspoň mezi elfy, třeba by se to zastavilo."
"A co s těmi, u kterých se to už zastavit nedá?" zasmál se hořce Nibelung. "Oni žijí jen proto, že jsme tu my. Poslechnou každý příkaz, vyplní každé tvé přání… ale sami nejsou nic."
"Tak jim přikažte, ať odsud odejdou s vámi," zariskoval Murtagh.
"Poprvé se do hovoru vložil Assianel. "Ne. To oni neudělají ani pod příkazem, Oni musí zemřít, chtějí zemřít a chtějí zemřít tady! Odsud je nedostaneš… oni totiž už ani nevědí, že něco jiného než Trainmung existuje."
"Ale když už chtějí zemřít… to jim nemůžete prokázat tu milost, že je zabijete? Bylo by to osvobození jak pro ně, tak pro vás - mohli byste konečně odejít!"
Assianel zareagoval překvapivě rychle. "Tohle-už-nikdy-neříkej!" zavrčel a probodával Murtagha pohledem, "i kdybys je mohl zabít, nikdy bys nedokázal zabít ty, kteří ti byli blízcí, i když oni už o tom neví!" Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. "A tohle je přesně ten důvod, proč se snažíme před Alagaësií schovat - zatím pokaždé, co se tu někdo objevil, tak začal mít tyhle řeči, všichni se začali šťourat v našich věcech… copak nedokážete pochopit, že kdyby to bylo možné skončit, už dávno bysme to udělali? Ne, všichni se tady jen producírujou a raděj… proč se radši nedržíte venku, tam, kde všemu rozumíte? Nikdo vás neprosil, ať sem lezete!"
"Uklidni se, Assianele," zamumlala Seth. Assianel jen střelil dalším naštvaným pohledem po Murtaghovi, kterého jeho výlev dost zaskočil, a pobídl koně.
Projížďka Trainmungem pokračovala dál v tísnivém tichu. Naštěstí to netrvalo dlouho a zastavili před velikým domem. Seth seskočila z koně a zavelela Murtaghovi. "Konečná. Tady budeš bydlet." Murtagh také sesedl a sundal z koně své brašny.
Nibelung ani Assianel se k zastavování moc neměli. Ani nesesedli z koně a Nibelung jen Murtaghovi pokynul: "Ještě se uvidíme." Assianel zjevně doufal v pravý opak, protože se na Murtagha ani neohlédl, když odjížděli.
Seth Murtagha zavedla do jeho pokojů. byla to v podstatě jen ložnice, která zároveň sloužila jako jídelna; a koupelna. Po dni stráveném trmácením vítaná změna, ale Murtagh se ještě potřeboval Seth zeptat na pár věcí.
"Proč je Assianel tak háklivej na všechno ohledně těch… nemocných?"
Seth si povzdechla a sedla si do křesla. Zjevně pochopila, že tohle bude na dlouho. "Protože… on už nikoho nemá. Všichni, jeho rodiče, sourozenci, jeho přítelkyně… jsou na prahu smrti, ale ještě nejsou úplně mrtví. U většiny nás ostatních je to tak, že ti, na kterých nám záleželo jsou mrtví, nebo jsou na tom stejně jako my. Akorát Assianel… on si nedokáže představit, že by musel zabít ty, které miluje. A upřímně řečeno, to nedokáže nikdo z nás. Bylo by to jako zabíjet sám sebe. Ale Assianel má prostě ten problém, že jen u něj je tahle otázka aktuální… snaž se ho moc nedráždit a nezaváděj na tohle téma řeč. On je jinak v pohodě, ale tohle je něco, co ho dokáže naštvat. Právě kvůli tomu protestuje proti všem cizím, co se tu objevují."
"Budu se snažit Assianela moc nenaštvat," slíbil Murtagh. "Ale chtěl bych vědět ještě něco… proč Assianel říkal: i kdybys je mohl zabít? To se Šedí nedají zabít jako normální lidé?"
"No…" Seth zaváhala. "Nevím, jestli je správné, že ti to řeknu, ale… vzpomínáš si na tu dýku, kterou jsi zabil Galbatorixe?" Když Murtagh přikývl, pokračovala. "Říkala jsem ti tehdy, že je to dýka od Smrti, a to taky byla pravda. Vím, že ses už setkal se Životem, a Smrt existuje taky. Lidé většinou umírají normálně, ale někdy se stane, že se Smrti příliš dlouho vyhýbají a příliš dlouho nastavují svůj čas. To pak Smrt pošle někoho schopného a svěří mu dýku, na které je napsané jméno toho, koho chce zabít. Tou dýkou lze zabít jen toho, pro koho je určená a nikoho jiného… proto taky Eragon nezemřel, když jsi zabil Galbatorixe. A právě jen touhle dýkou lze zabít Šedého… jsme tedy v jistém smyslu nesmrtelní, ale v případě, že takhle skomíráme, je to spíš na obtíž."
"To je dost… hrozný." Murtaghem tohle zjištění dost otřáslo. "Nedá se ani… nemůžou třeba spáchat sebevraždu, nebo…?"
"Ne," zavrtěla Seth hlavou, "ani tohle řešení tu není." Vstala z křesla. "No, pokud už nic nepotřebuješ…"
"Počkej ještě," zadržel ji Murtagh, "co Damíta?"
Poprvé se Seth usmála. "Dočkej času, svoji elfku uvidíš už zítra. Dobrou noc!" Zamrkala na něj a zavřela za sebou dveře.
Murtagh to tváří v tvář vyzývavému úsměvu vzdal. Chvíli sice přemýšlel, že by požádal o podporu Seth nebo Nibelunga, ale když si Seth představil, došlo mu, že by to bylo jako šlápnout z bláta do louže. Sesedl z koně, odepjal pouzdro meče od pasu a i se zbraní ho podal Šedému. Ten se jen usmál a obojí schoval někam do vrstev svého pláště. Když při tom odkryl svůj vlastní meč, Murtagh si při pohledu na úzkou čepel na něco vzpomněl.
"Ten meč… já už ho viděl! Vy… tedy jako Šedí… zřejmě se bavíte tím, že zachraňujete pocestné při cestě Du Weldenvarden, že?"
Šedý na něj chladně pohlédl. "Ano, je pravda, že tehdy cestou ze Sílthrimu jsme to byli my. To víš, máme slabost pro elfy v nesnázích… a navíc nemusíme urgaly, takže se nám to opravdu hodilo. Už jsme se pomalu začínali nudit." Odvrátil se od Murtagha a zaměřil se na oba Šedé. Zvlášť Seth ho pozorovala se zvláštním znechucením. "Co tady děláš ty?" vyštěkla na něj.
V odpověď Šedý jen pokrčil rameny. "Na každého se s touhle službou jednou dostane…mám docela štěstí, že to na mě vyšlo zrovna teď, viď, Seth?"
"Nehorázný štěstí, Assianele. Skoro bych věřila tomu, že jsi zase někoho podplatil."
"Já? Ne, já bych něco takovýho v životě neudělal," dušoval se Assianel, "to mi přece vůbec není podobný." Tím, že se otočil, rázně ukončil celou diskusi. "No, jestli máte v plánu dostat se do Trainmungu dřív jak zítra, tak bysme měli jet. Jo, ještě jen tak mimochodem… proč tu vůbec seš?" zeptal se s pohledem upřeným na Murtagha.
Ten si vzpomněl na Sethinu radu. "Protože chci najít Damítu."
"No výborně," pochválil si zcela nelogicky Assianel, "to abychom opravdu už jeli."
V půlce cesty si Assianel najednou vzpomněl, že by mohl Murtaghovi zavázat oči, aby neviděl, kde přesně se Trainmung nachází. Murtagh otráveně souhlasil, protože už stihl pochopit, že s Assianelem je zbytečné se přít. Zbytek cesty trávil přemýšlením o tom, jak by přesvědčil Seth, aby Assianelovi opravdu provedla něco ošklivého. Věděl, že je to od něj nespravedlivé, protože Šedý nejspíš opravdu jen dělal svou práci, ale Assianel nebyl ani trochu sympatický. Když se to tak vezme, moc sympatická nebyla ani Seth a Nibelung, ale ti aspoň neměli rádi elfy, čímž u Murtagha získali body navíc.
Pozdě večer dorazili do Trainmungu. Město bylo sice veliké a krásné, ale jaksi v něm chyběli obyvatelé. Šedých tu bylo asi dvakrát méně, než bylo to původní množství, pro které bylo město postaveno. A navíc většina nynějších obyvatel vypadala spíš jako duchové. Sice živí a očividně pořád dost silní, ale pravděpodobně ztratili chuť k životu. Chodili pomalu, apaticky a jejich pohledy byly lhostejné ke všemu, co se kolem dělo. Tak takhle jsem si ten slavný magický národ nepředstavoval. Už chápu, proč nechtěli zasahovat do ničeho v Alagaësii… oni už nechtějí vůbec nic. Možná jen zemřít. Seth jakoby vytušila jeho myšlenky. "Ano, je to tak. Z Šedého lidu jsou jen trosky… už nás je sotva stovka, takových, kteří ještě opravdu žijí a ne jenom… přežívají a čekají, až zemřou. Nikdo neví, proč nás tahle nemoc postihla… ale je jisté, že jestli se neobjeví nějaký lék, tak brzy takhle zmizí všichni."
"Proč odsud neodejdete?" zeptal se Murtagh. "Kdyby jste byli mezi lidmi, nebo aspoň mezi elfy, třeba by se to zastavilo."
"A co s těmi, u kterých se to už zastavit nedá?" zasmál se hořce Nibelung. "Oni žijí jen proto, že jsme tu my. Poslechnou každý příkaz, vyplní každé tvé přání… ale sami nejsou nic."
"Tak jim přikažte, ať odsud odejdou s vámi," zariskoval Murtagh.
"Poprvé se do hovoru vložil Assianel. "Ne. To oni neudělají ani pod příkazem, Oni musí zemřít, chtějí zemřít a chtějí zemřít tady! Odsud je nedostaneš… oni totiž už ani nevědí, že něco jiného než Trainmung existuje."
"Ale když už chtějí zemřít… to jim nemůžete prokázat tu milost, že je zabijete? Bylo by to osvobození jak pro ně, tak pro vás - mohli byste konečně odejít!"
Assianel zareagoval překvapivě rychle. "Tohle-už-nikdy-neříkej!" zavrčel a probodával Murtagha pohledem, "i kdybys je mohl zabít, nikdy bys nedokázal zabít ty, kteří ti byli blízcí, i když oni už o tom neví!" Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. "A tohle je přesně ten důvod, proč se snažíme před Alagaësií schovat - zatím pokaždé, co se tu někdo objevil, tak začal mít tyhle řeči, všichni se začali šťourat v našich věcech… copak nedokážete pochopit, že kdyby to bylo možné skončit, už dávno bysme to udělali? Ne, všichni se tady jen producírujou a raděj… proč se radši nedržíte venku, tam, kde všemu rozumíte? Nikdo vás neprosil, ať sem lezete!"
"Uklidni se, Assianele," zamumlala Seth. Assianel jen střelil dalším naštvaným pohledem po Murtaghovi, kterého jeho výlev dost zaskočil, a pobídl koně.
Projížďka Trainmungem pokračovala dál v tísnivém tichu. Naštěstí to netrvalo dlouho a zastavili před velikým domem. Seth seskočila z koně a zavelela Murtaghovi. "Konečná. Tady budeš bydlet." Murtagh také sesedl a sundal z koně své brašny.
Nibelung ani Assianel se k zastavování moc neměli. Ani nesesedli z koně a Nibelung jen Murtaghovi pokynul: "Ještě se uvidíme." Assianel zjevně doufal v pravý opak, protože se na Murtagha ani neohlédl, když odjížděli.
Seth Murtagha zavedla do jeho pokojů. byla to v podstatě jen ložnice, která zároveň sloužila jako jídelna; a koupelna. Po dni stráveném trmácením vítaná změna, ale Murtagh se ještě potřeboval Seth zeptat na pár věcí.
"Proč je Assianel tak háklivej na všechno ohledně těch… nemocných?"
Seth si povzdechla a sedla si do křesla. Zjevně pochopila, že tohle bude na dlouho. "Protože… on už nikoho nemá. Všichni, jeho rodiče, sourozenci, jeho přítelkyně… jsou na prahu smrti, ale ještě nejsou úplně mrtví. U většiny nás ostatních je to tak, že ti, na kterých nám záleželo jsou mrtví, nebo jsou na tom stejně jako my. Akorát Assianel… on si nedokáže představit, že by musel zabít ty, které miluje. A upřímně řečeno, to nedokáže nikdo z nás. Bylo by to jako zabíjet sám sebe. Ale Assianel má prostě ten problém, že jen u něj je tahle otázka aktuální… snaž se ho moc nedráždit a nezaváděj na tohle téma řeč. On je jinak v pohodě, ale tohle je něco, co ho dokáže naštvat. Právě kvůli tomu protestuje proti všem cizím, co se tu objevují."
"Budu se snažit Assianela moc nenaštvat," slíbil Murtagh. "Ale chtěl bych vědět ještě něco… proč Assianel říkal: i kdybys je mohl zabít? To se Šedí nedají zabít jako normální lidé?"
"No…" Seth zaváhala. "Nevím, jestli je správné, že ti to řeknu, ale… vzpomínáš si na tu dýku, kterou jsi zabil Galbatorixe?" Když Murtagh přikývl, pokračovala. "Říkala jsem ti tehdy, že je to dýka od Smrti, a to taky byla pravda. Vím, že ses už setkal se Životem, a Smrt existuje taky. Lidé většinou umírají normálně, ale někdy se stane, že se Smrti příliš dlouho vyhýbají a příliš dlouho nastavují svůj čas. To pak Smrt pošle někoho schopného a svěří mu dýku, na které je napsané jméno toho, koho chce zabít. Tou dýkou lze zabít jen toho, pro koho je určená a nikoho jiného… proto taky Eragon nezemřel, když jsi zabil Galbatorixe. A právě jen touhle dýkou lze zabít Šedého… jsme tedy v jistém smyslu nesmrtelní, ale v případě, že takhle skomíráme, je to spíš na obtíž."
"To je dost… hrozný." Murtaghem tohle zjištění dost otřáslo. "Nedá se ani… nemůžou třeba spáchat sebevraždu, nebo…?"
"Ne," zavrtěla Seth hlavou, "ani tohle řešení tu není." Vstala z křesla. "No, pokud už nic nepotřebuješ…"
"Počkej ještě," zadržel ji Murtagh, "co Damíta?"
Poprvé se Seth usmála. "Dočkej času, svoji elfku uvidíš už zítra. Dobrou noc!" Zamrkala na něj a zavřela za sebou dveře.

