Ráno Murtagha probudil čísi jemný dotyk na jeho čele. První myslel, že je to jen moucha, tak se ohnal rukou a snažil se spát dál. Ale pak uslyšel tlumený smích… ten, který by poznal kdykoli, i když ho tak dlouho neslyšel. Prudce otevřel oči. "Damíto?" zašeptal v domnění, že je to jen krásný sen. Znovu se zasmála a políbila ho. "Seth mi právě řekla, že jsi přijel s ní a s Nibelungem," řekla mu, jako by to všechno vysvětlovalo a uvelebila se vedle něj na posteli. Oh bože. Skoro jsem zapomněl, jak je nádherná. Přetočil se tak, aby jí viděl do tváře. "Stýskalo se mi po tobě," svěřil se jí.
"To mě taky… ale teď vstávej, chci slyšet všechno, co se dělo. Seth mi řekla jen to, že jste vyhráli, a to mi rozhodně nestačí." Čile došla k oknu a roztáhla závěsy. Murtagh jen zaúpěl pod přívalem slunečního světla, které ho málem oslepilo. "Za pět minut na tebe čekám před domem," oznámila mu jen Damíta a odešla.
"To mě taky… ale teď vstávej, chci slyšet všechno, co se dělo. Seth mi řekla jen to, že jste vyhráli, a to mi rozhodně nestačí." Čile došla k oknu a roztáhla závěsy. Murtagh jen zaúpěl pod přívalem slunečního světla, které ho málem oslepilo. "Za pět minut na tebe čekám před domem," oznámila mu jen Damíta a odešla.
Ruku v ruce se vydali někam za Trainmung. Damíta to tu už zřejmě docela dobře znala, takže pro ni nebyl problém najít nějaké pěkné místečko, kde je navíc nebude nikdo rušit. Když se posadili na kraji skály, ze které mohli shlížet dolů na město, Murtagh měl pocit, že je v sedmém nebi. Po dlouhé době je se ženou, kterou skutečně miluje… je pravda, že k Asterie také něco cítil, ale to byla jen taková… hm… vzájemná přitažlivost, způsobená tím, jak moc si jsou jako sourozenci podobní. Každopádně, když Asteria zjistila identitu svého otce, nemohl by s ní Murtagh dál nic mít, a to ani kdyby ona chtěla.
Takže teď seděli s Damítou vedle sebe, dívali se dolů na město a byli zticha. Teda, aby se nenarušila ta romantická atmosféra… jen si užívali jeden druhého, toho, že spolu vůbec můžou být a konečně se nemusí starat o žádného takového pitomečka, jako byl Eragon a nemusí se (aspoň prozatím) bát, že je od sebe zase někdo odtrhne.
Damíta se opřela o Murtagha a zavřela oči. "Pověz mi, jak to všechno bylo? Jak jste vlastně vyhráli, co se v Alagaësii dělo, když jsem tam nebyla?" požádala Murtagha po chvíli.
"Je to na dlouho…" varoval ji.
Usmála se. "To mi nevadí. Ani trochu. Hele, vezmi to takhle…" podívala se na něj, "do večera to stihneš a pak budeme mít času, kolik jen budeme chtít."
Zasmál se , protože si moc dobře uvědomil, kam tím Damíta míří. "Tak jestli ti jde jen o tohle… myslím, že se nemusíš ani trochu bát, že něco nestihnem. Do večera ti tu historii převyprávím třeba stokrát, hlavně když vím, že mě pak čeká sladká odměna."
Damíta na něj svůdně zamrkala. "No to víš, musíme si vynahradit ten čas, kdy jsme nebyli spolu… a jak asi jinak?"
Murtagh pověděl Damítě skoro všechno. Vynechal akorát malé podrobnosti, které se týkaly jeho vztahu k Asterie. Tušil totiž, že elfce, jejíž národ vyznává lásku až za hrob, by se to asi moc nelíbilo. A to i v případě, že s Asteriou to opravdu nebylo nic vážného, rozhodně ne, když se to porovná s jeho vztahem právě s Damítou. Navíc teď už Asteria nebyla ani potenciální konkurence, tak co? Ale i tak jí to Murtagh zamlčel. Chtěl jí to povědět… někdy. Ale proč si teď tím kazit krásný den, že?
"Hm, to tedy opravdu byla historie," souhlasila Damíta, když Murtagh konečně skončil. Slunce mezitím značně popolezlo. Murtagh teď ležel na zádech v trávě a Damíta se opírala hlavou o jeho hruď. Kolem pasu cítila sevření jeho rukou a ve vlasech občasné něžné polibky a přepadala si jako ta nejšťastnější elfka na světě. Samozřejmě, to taky asi byla, protože kdesi daleko v Ellesméře právě teď Islanzadí "oslavovala" několikaměsíční výročí Aryina odchodu na onen svět a všichni elfové z ní byli na nervy. Do Sílthrimu se právě vrátili elfové se zprávami z války a přinesli i novinky o mrtvých, takže tam se taky truchlilo a v mnoha dalších městech to bylo podobné.
"A cos tu vůbec dělala ty?" navázal po chvíli Murtagh na jejich předchozí rozhovor.
"Já? No, ten den, co jsem se jela projet - to bylo, když jsi odletěl hledat Šruikana - jsem vyjela směrem k Sílthrimu. Jak už víš, tak tím směrem je i Trainmung a já v lese narazila na hlídky Šedých. Nejdřív jsem si myslela, že to jsou elfové, ale když mi došlo, že to asi nebude ono, už jsem pak natrefila na jejich skutečný národ. První my chtěli jen vymazat paměť, ale když mi došlo, kdo to je, požádala jsem je, aby mě dovedli sem. Tady jsem se pak snažila je donutit, aby pomohli Alagaësii. To, jak sis asi všiml, trvalo dost dlouho. Nakonec se mi ale podařilo přesvědčit aspoň Nibelunga a ten odsuď jednou v noci utekl. Ale šla s ním i Seth, protože ta tušila, co se chystá udělat. No, když jsem se takhle postarala o vás ostatní, musela jsem tu zůstat, protože mě nechtěli pustit pryč, dokud se nedozvědí, jak to celé skončilo. Takže teď už odsuď můžu jít, kam chci. Ale nejsem si jistá, jestli bych odešla, kdyby ses tu neobjevil ty. Možná bych tu spíš zůstala a snažila se vymyslet, jak pomoci Šedým… i když, podle jejich vlastních slov by to bylo k ničemu. Ale já mám tu výhodu, že na ně vidím zvenčí… myslím, že nakonec bych na to přišla."
"To bys mi udělala? Že by ses nevrátila?" zeptal se Murtagh.
"No… víš, nevěděla jsem, jestli ještě vůbec žiješ a… jestli třeba už nemáš nějakou jinou…"
Taky že jo, pomyslel si Murtagh. Bože, díky za to, že je Asteria moje sestra a že jí to ten zatracenej Život řekl! Jinak bych teď s ní asi byl a pořád bych si myslel, že je Damíta mrtvá.
"Damíto?" ozval se po chvíli, když mu konečně došlo, co to všechno znamená.
"No?" Damíta zavřela oči. Murtaghovy ruce jí pod tunikou vyjely trošku výš, než byla linie pasu, ale nebylo to nepříjemné.
"Ty jsi vlastně zachránila celou Alagaësii. Kdybys nešla Šedé přemlouvat, tak bysme se teď pachtili s nějakým vymýšlením, jak Galbatorixe zabít."
Damíta se usmála. "To je pravda. Ale neudělala jsem to rozhodně nezištně…"
"Co tím myslíš?"
"Kdybych to neudělala, nejspíš seš teď mrtvej. Eragon tě přece chytil, ne? A kdyby se tam neobjevila Seth s Nibelungem, byl bys asi mrtvej. A to by vážně mrzelo." Přetočila se tak, že na něm teď ležela celým tělem a dívala se mu do očí. "Nejsem si tak úplně jistá, jestli bych přežila, kdybys umřel mojí vinou."
"Nebyla by to tvoje vina," ujišťoval ji Murtagh, "ale moje. Neměl jsem bejt tak blbej, abych lezl do toho lesa…" Chtěl ještě pokračovat, ale Damíta mu položila prst na rty.
"Poslyš, víš proč odsud Nibelung utekl?" zavedla řeč na jiné téma.
"Jak to mám vědět?" zamračil se Murtagh.
Damíta se zachichotala. "No, víš já mám takovej dojem… asi se do mě zamiloval… protože…"
"Asi máš pravdu," souhlasil Murtagh, který si na něco vzpomněl. "Seth říkala něco takového, jako že i když ti pomohl, stejně nemá šanci."
"To je taky pravda," potvrdila Damíta, která v jeho hlase zaslechla stopu podezření. "Nibelung je možná fajn, ale…"
"Ale co? No jen to dořekni," zasmál se Murtagh.
"Miluju tebe." Sklonila se a dlouze Murtagha políbila. Ten jí polibek vášnivě oplatil a přitiskl ji k sobě. Jeho ruce teď zase byly někde trochu jinde. Chvíli si jen tak hleděli do očí a pak Damíta pohled odvrátila. "Myslím, že by se mi podařilo přesvědčit Seth, aby mi nechala donést hned dvě večeře. To jen tak, pro případ, že by ses chtěl dneska stavit… udělali bysme si hezký večer…"
Něco v Damítině hlase Murtaghovi našeptávalo, že by to nemusel být jenom večer, ale krásná by mohla být i jejich následující noc.
Moc dlouho neváhal a její nabídku přijal. Proč taky ne?
Večer zašel k Damítě. Ani nevěděl proč, ale byl oblečen do černobílé - černé kalhoty a bílá košile. Možná to bylo proto, aby se hodil k Damítiným nádherným šatům. Byly černé jako sama noc, ale to nebylo pro Murtagha to hlavní. Po celou dobu večeře mu pohled sklouzával do výstřihu těch šatů, o kterém se snad už ani nedalo říct, že je odvážný.
Jediné, co si z té večeře pamatoval, bylo vynikající víno. Elfové, když už ho někdy pijí, dávají přednost bílému, ale jak už se stalo skoro pravidlem, Murtagh dával přednost červenému. Damíta zjevně taky, protože tohle víno bylo snad to nejlepší, jaké v životě pil.
Po večeři Damíta vstala a za chvíli už seděla u Murtagha na klíně a nechávala se od něj vášnivě líbat. Měla pocit, že z ní snad chce jediným polibkem vysát všechnu krev. Když ji o chvíli později vzal Murtagh do náručí a odnesl k posteli, jen luskla prsty a zamkla tím dveře. Nestála o to, aby je téhle noci někdo rušil.
O pár dní a pár nocí, málokdy prospaných, později se Murtagh i Damíta rozloučili se Šedými a za doprovodu Seth a Nibelungy odjeli z Trainmungu. Ještě než se na malé mýtince rozdělili, Nibelung vzal Murtagha na chvíli stranou.
"Co jsi potřeboval?" zeptal se ho Murtagh.
"Já jen… chtěl bych tě požádat o takovou malou laskavost. Jestli se někdy vydáš za Smrtí, rád bych u toho byl."
"Proč?" divil se tomu absurdnímu přání Murtagh. "Já jednak nemám v plánu se tam někam vydat a proč chceš za Smrtí?"
"Netvrdím, že se tam určitě vydáš. To jen tak pro případ… prostě stačí, když přijedeš sem a hlídce řekneš, že chceš mluvit se mnou. To bude stačit." Odmlčel se. "A proč? No… možná ji chci o něco požádat. Možná."
Po téhle záhadné odpovědi už se rozloučili. Seth a Nibelung odjeli zpátky do Trainmungu a Damíta s Murtaghem se rozjeli směr Ellesméra. Sice se jim tam moc nechtělo, ale měli pocit, že by Islanzadí měla o Damítě vědět.
V Ellesméře nastalo to pravé pozdvižení. Damíta musela co nejrychleji vypovědět všechno, co o Šedých věděla, aby o nich měli elfové co nejkomplexnější informace. Murtagh se toho radši neúčastnil, protože věděl, že takovéhle blázince nejsou nic pro jeho nervy. Toho se můžou účastnit jenom elfové a cvoci, jako byla například Nasuada, která byla zrovna v Ellesméře na návštěvě. Asteria se stejně jako Murtagh radši předem vzdala a místo poslouchání elfských keců radši pověděla Murtaghovi, co se seběhlo v Alagaësii, když byl v Trainmungu.
"…jo, a taky konečně máme krále."
"A to je kdo?" zeptal se Murtagh v očekávání toho nejhoršího.
"Ani nevím. Prý je to potomek Angrenosta, toho kterého sesadil Galbatorix. Ale nevím, podle mě to s tímhle Ineliarem vyjde nastejno, jako by vytáhli kohokoliv z lidí, co tu žijí. Ale na druhou stranu, možná těm obyčejným lidem rozumí, ne jako ti staří králové."
"A kde žije? V Iliree?"
"Kde jinde. Dras - Leona už nepřipadá v úvahu, potom, co ste ji s Katrinou skoro zbořili. Hromada sutin za hradbama holt nevypadá moc reprezentativně."
"To asi ne," souhlasil Murtagh. Pak si všiml, že ze sálu konečně vychází elfové. Damíta se o něčem bavila s Nasuadou.
"A vůbec, jak s Nasuadou vycházíš? Už jsi jí to řekla?"
"Řekla," přikývla Asteria, "ale vypadá to, že se jí skutečnost, že jsem její sestra, asi moc nezamlouvá. Je na mě pořád stejně naštvaná a mám pocit, že se mi chce pomstít za to, že jsem si vůbec dovolila se narodit."
"Hm. Stejně ji moc nemusím. Nejdřív mi sice byla sympatická, ale vadí mi, že všechno bere moc vážně."
"To taky."
Nasuada konečně přestala otravovat Damítu svými kecy a odešla, bůhví proč spokojená sama se sebou. Damíta našla očima Murtagha, ale pak se otočila a odešla přesně opačným směrem. Murtagh mírně znepokojeně pokynul Asterie a vydal se za elfkou.
"Tak co? Co po tobě všechno chtěli?"
"Nic," odsekla Damíta, ale ani se nezastavila.
Murtagh ji dohnal. "Co se stalo?" zeptal se jí a pátravě se jí zahleděl do očí.
"Nic!"
"Tak proč…"
"Přesně na to se chci zeptat tebe!" Konečně se na něj podívala, ale Murtagh musel před jejím rozzuřeným pohledem couvnout. "Proč jsi mi to neřekl? Proč jsi mi neřekl, že jsi chodil s tou Dračí Jezdkyní?! A já si myslela, jak ti na mě záleží!"
"Počkej, vždyť je to moje sestra! Nebylo to nic vážného!"
"Tak proč jsi mi to v tom případě neřekl? Když to nebylo nic důležitého! Kdybys to udělal, možná bych ti to i věřila, ale v tomhle případě ani náhodou!"
"Nebylo to… chtěl jsem ti to říct, ale…"
"Prosím tě, buď zticha! Já nemám čas poslouchat ty tvoje výmluvy! Pokud to teda nebylo nic vážného, co to bylo? To sis chtěl jenom trochu zašpásovat? V tom případě je chudák ta holka, že ti to věřila! Ale já už to neudělám, rozumíš?! Už-s-tebou-v-životě-nechci-nic-mít! Je mi jedno, co s tím uděláš, ale já s tebou končím!"
"Damíto, nech si to vysvětlit! Já jsem nebyl…"
"Ne! Měl jsi dost času na to vysvětlování a nevyužil jsi to! Takže teď končím, rozumíš? Jak jsem řekla, v životě tě už nechci vidět!" Otočila se a mířila pryč od Murtagha.
Ten se ještě naposledy pokusil. "Damíto, prosím, nedělej to. Já tě miluju, rozumíš? Nechci…nechci tě ztratit!"
Jen na něj vrhla pohrdavý pohled. To Murtagha už naštvalo. "No dobře! Super! Jak myslíš! Takže to skončilo, ano? Výborně!"
"Jsem ráda, že's to konečně pochopil." Damíta se otočila a rychle odešla, aby Murtagh neviděl slzy, které měla v očích.
"Musela jí to říct Nasuada. Před tím to nevěděla a pochybuju, že by se někdo z elfů zatěžoval s něčím takovým." Murtagh přecházel po pokoji a mluvil k Asterie, která ho se soucitem pozorovala.
"No já nevím… proč by to dělala?" vyslovila své pochybnosti.
"Protože… nemá tě ráda. A myslela si, že tím proti tobě poštve Damítu, ale to se jí nepovedlo. Zato se jí povedlo něco jiného," dodal hořce.
"Murtaghu, musíš si s Damítou promluvit. Jestli to takhle necháš, zničí tě to."
"Ale jak? Jak si s ní mám, kurva, promluvit? Nehodlá se na mě ani podívat!"
"Jsem si jistá, že když se jí to pokusíš vysvětlit, tak tě vyslechne."
"Jo? A o co myslíš, že jsem se pořád pokoušel? Tohle jsem zkoušel už asi třikrát!"
"Tak to zkus ještě jednou. Za ten pokus nic nedáš."
Murtagh se zastavil a podíval se na Asteriu. "A ty bys to udělala?"
"Co?" zeptala se.
"Ty bys mi odpustila?"
"No… ano. Taky jsem to už udělala. A kdyby ses mi pořád nepokoušel vysvětlit, že's nevěděl, kdo jsem, nebavila bych se s tebou."
"Takže…"
"Takže, když budeš do Damíty pořád hučet, nejspíš se ti to vyplatí, ano. Zkusíš to?"
"Zkusím," slíbil, "ale…"
"Žádné ale! Dnes večer za Damítou zajdeš, doneseš jí kytku, nebo já nevím co, a vyjde to! Uvidíš!"
Takže teď seděli s Damítou vedle sebe, dívali se dolů na město a byli zticha. Teda, aby se nenarušila ta romantická atmosféra… jen si užívali jeden druhého, toho, že spolu vůbec můžou být a konečně se nemusí starat o žádného takového pitomečka, jako byl Eragon a nemusí se (aspoň prozatím) bát, že je od sebe zase někdo odtrhne.
Damíta se opřela o Murtagha a zavřela oči. "Pověz mi, jak to všechno bylo? Jak jste vlastně vyhráli, co se v Alagaësii dělo, když jsem tam nebyla?" požádala Murtagha po chvíli.
"Je to na dlouho…" varoval ji.
Usmála se. "To mi nevadí. Ani trochu. Hele, vezmi to takhle…" podívala se na něj, "do večera to stihneš a pak budeme mít času, kolik jen budeme chtít."
Zasmál se , protože si moc dobře uvědomil, kam tím Damíta míří. "Tak jestli ti jde jen o tohle… myslím, že se nemusíš ani trochu bát, že něco nestihnem. Do večera ti tu historii převyprávím třeba stokrát, hlavně když vím, že mě pak čeká sladká odměna."
Damíta na něj svůdně zamrkala. "No to víš, musíme si vynahradit ten čas, kdy jsme nebyli spolu… a jak asi jinak?"
Murtagh pověděl Damítě skoro všechno. Vynechal akorát malé podrobnosti, které se týkaly jeho vztahu k Asterie. Tušil totiž, že elfce, jejíž národ vyznává lásku až za hrob, by se to asi moc nelíbilo. A to i v případě, že s Asteriou to opravdu nebylo nic vážného, rozhodně ne, když se to porovná s jeho vztahem právě s Damítou. Navíc teď už Asteria nebyla ani potenciální konkurence, tak co? Ale i tak jí to Murtagh zamlčel. Chtěl jí to povědět… někdy. Ale proč si teď tím kazit krásný den, že?
"Hm, to tedy opravdu byla historie," souhlasila Damíta, když Murtagh konečně skončil. Slunce mezitím značně popolezlo. Murtagh teď ležel na zádech v trávě a Damíta se opírala hlavou o jeho hruď. Kolem pasu cítila sevření jeho rukou a ve vlasech občasné něžné polibky a přepadala si jako ta nejšťastnější elfka na světě. Samozřejmě, to taky asi byla, protože kdesi daleko v Ellesméře právě teď Islanzadí "oslavovala" několikaměsíční výročí Aryina odchodu na onen svět a všichni elfové z ní byli na nervy. Do Sílthrimu se právě vrátili elfové se zprávami z války a přinesli i novinky o mrtvých, takže tam se taky truchlilo a v mnoha dalších městech to bylo podobné.
"A cos tu vůbec dělala ty?" navázal po chvíli Murtagh na jejich předchozí rozhovor.
"Já? No, ten den, co jsem se jela projet - to bylo, když jsi odletěl hledat Šruikana - jsem vyjela směrem k Sílthrimu. Jak už víš, tak tím směrem je i Trainmung a já v lese narazila na hlídky Šedých. Nejdřív jsem si myslela, že to jsou elfové, ale když mi došlo, že to asi nebude ono, už jsem pak natrefila na jejich skutečný národ. První my chtěli jen vymazat paměť, ale když mi došlo, kdo to je, požádala jsem je, aby mě dovedli sem. Tady jsem se pak snažila je donutit, aby pomohli Alagaësii. To, jak sis asi všiml, trvalo dost dlouho. Nakonec se mi ale podařilo přesvědčit aspoň Nibelunga a ten odsuď jednou v noci utekl. Ale šla s ním i Seth, protože ta tušila, co se chystá udělat. No, když jsem se takhle postarala o vás ostatní, musela jsem tu zůstat, protože mě nechtěli pustit pryč, dokud se nedozvědí, jak to celé skončilo. Takže teď už odsuď můžu jít, kam chci. Ale nejsem si jistá, jestli bych odešla, kdyby ses tu neobjevil ty. Možná bych tu spíš zůstala a snažila se vymyslet, jak pomoci Šedým… i když, podle jejich vlastních slov by to bylo k ničemu. Ale já mám tu výhodu, že na ně vidím zvenčí… myslím, že nakonec bych na to přišla."
"To bys mi udělala? Že by ses nevrátila?" zeptal se Murtagh.
"No… víš, nevěděla jsem, jestli ještě vůbec žiješ a… jestli třeba už nemáš nějakou jinou…"
Taky že jo, pomyslel si Murtagh. Bože, díky za to, že je Asteria moje sestra a že jí to ten zatracenej Život řekl! Jinak bych teď s ní asi byl a pořád bych si myslel, že je Damíta mrtvá.
"Damíto?" ozval se po chvíli, když mu konečně došlo, co to všechno znamená.
"No?" Damíta zavřela oči. Murtaghovy ruce jí pod tunikou vyjely trošku výš, než byla linie pasu, ale nebylo to nepříjemné.
"Ty jsi vlastně zachránila celou Alagaësii. Kdybys nešla Šedé přemlouvat, tak bysme se teď pachtili s nějakým vymýšlením, jak Galbatorixe zabít."
Damíta se usmála. "To je pravda. Ale neudělala jsem to rozhodně nezištně…"
"Co tím myslíš?"
"Kdybych to neudělala, nejspíš seš teď mrtvej. Eragon tě přece chytil, ne? A kdyby se tam neobjevila Seth s Nibelungem, byl bys asi mrtvej. A to by vážně mrzelo." Přetočila se tak, že na něm teď ležela celým tělem a dívala se mu do očí. "Nejsem si tak úplně jistá, jestli bych přežila, kdybys umřel mojí vinou."
"Nebyla by to tvoje vina," ujišťoval ji Murtagh, "ale moje. Neměl jsem bejt tak blbej, abych lezl do toho lesa…" Chtěl ještě pokračovat, ale Damíta mu položila prst na rty.
"Poslyš, víš proč odsud Nibelung utekl?" zavedla řeč na jiné téma.
"Jak to mám vědět?" zamračil se Murtagh.
Damíta se zachichotala. "No, víš já mám takovej dojem… asi se do mě zamiloval… protože…"
"Asi máš pravdu," souhlasil Murtagh, který si na něco vzpomněl. "Seth říkala něco takového, jako že i když ti pomohl, stejně nemá šanci."
"To je taky pravda," potvrdila Damíta, která v jeho hlase zaslechla stopu podezření. "Nibelung je možná fajn, ale…"
"Ale co? No jen to dořekni," zasmál se Murtagh.
"Miluju tebe." Sklonila se a dlouze Murtagha políbila. Ten jí polibek vášnivě oplatil a přitiskl ji k sobě. Jeho ruce teď zase byly někde trochu jinde. Chvíli si jen tak hleděli do očí a pak Damíta pohled odvrátila. "Myslím, že by se mi podařilo přesvědčit Seth, aby mi nechala donést hned dvě večeře. To jen tak, pro případ, že by ses chtěl dneska stavit… udělali bysme si hezký večer…"
Něco v Damítině hlase Murtaghovi našeptávalo, že by to nemusel být jenom večer, ale krásná by mohla být i jejich následující noc.
Moc dlouho neváhal a její nabídku přijal. Proč taky ne?
Večer zašel k Damítě. Ani nevěděl proč, ale byl oblečen do černobílé - černé kalhoty a bílá košile. Možná to bylo proto, aby se hodil k Damítiným nádherným šatům. Byly černé jako sama noc, ale to nebylo pro Murtagha to hlavní. Po celou dobu večeře mu pohled sklouzával do výstřihu těch šatů, o kterém se snad už ani nedalo říct, že je odvážný.
Jediné, co si z té večeře pamatoval, bylo vynikající víno. Elfové, když už ho někdy pijí, dávají přednost bílému, ale jak už se stalo skoro pravidlem, Murtagh dával přednost červenému. Damíta zjevně taky, protože tohle víno bylo snad to nejlepší, jaké v životě pil.
Po večeři Damíta vstala a za chvíli už seděla u Murtagha na klíně a nechávala se od něj vášnivě líbat. Měla pocit, že z ní snad chce jediným polibkem vysát všechnu krev. Když ji o chvíli později vzal Murtagh do náručí a odnesl k posteli, jen luskla prsty a zamkla tím dveře. Nestála o to, aby je téhle noci někdo rušil.
O pár dní a pár nocí, málokdy prospaných, později se Murtagh i Damíta rozloučili se Šedými a za doprovodu Seth a Nibelungy odjeli z Trainmungu. Ještě než se na malé mýtince rozdělili, Nibelung vzal Murtagha na chvíli stranou.
"Co jsi potřeboval?" zeptal se ho Murtagh.
"Já jen… chtěl bych tě požádat o takovou malou laskavost. Jestli se někdy vydáš za Smrtí, rád bych u toho byl."
"Proč?" divil se tomu absurdnímu přání Murtagh. "Já jednak nemám v plánu se tam někam vydat a proč chceš za Smrtí?"
"Netvrdím, že se tam určitě vydáš. To jen tak pro případ… prostě stačí, když přijedeš sem a hlídce řekneš, že chceš mluvit se mnou. To bude stačit." Odmlčel se. "A proč? No… možná ji chci o něco požádat. Možná."
Po téhle záhadné odpovědi už se rozloučili. Seth a Nibelung odjeli zpátky do Trainmungu a Damíta s Murtaghem se rozjeli směr Ellesméra. Sice se jim tam moc nechtělo, ale měli pocit, že by Islanzadí měla o Damítě vědět.
V Ellesméře nastalo to pravé pozdvižení. Damíta musela co nejrychleji vypovědět všechno, co o Šedých věděla, aby o nich měli elfové co nejkomplexnější informace. Murtagh se toho radši neúčastnil, protože věděl, že takovéhle blázince nejsou nic pro jeho nervy. Toho se můžou účastnit jenom elfové a cvoci, jako byla například Nasuada, která byla zrovna v Ellesméře na návštěvě. Asteria se stejně jako Murtagh radši předem vzdala a místo poslouchání elfských keců radši pověděla Murtaghovi, co se seběhlo v Alagaësii, když byl v Trainmungu.
"…jo, a taky konečně máme krále."
"A to je kdo?" zeptal se Murtagh v očekávání toho nejhoršího.
"Ani nevím. Prý je to potomek Angrenosta, toho kterého sesadil Galbatorix. Ale nevím, podle mě to s tímhle Ineliarem vyjde nastejno, jako by vytáhli kohokoliv z lidí, co tu žijí. Ale na druhou stranu, možná těm obyčejným lidem rozumí, ne jako ti staří králové."
"A kde žije? V Iliree?"
"Kde jinde. Dras - Leona už nepřipadá v úvahu, potom, co ste ji s Katrinou skoro zbořili. Hromada sutin za hradbama holt nevypadá moc reprezentativně."
"To asi ne," souhlasil Murtagh. Pak si všiml, že ze sálu konečně vychází elfové. Damíta se o něčem bavila s Nasuadou.
"A vůbec, jak s Nasuadou vycházíš? Už jsi jí to řekla?"
"Řekla," přikývla Asteria, "ale vypadá to, že se jí skutečnost, že jsem její sestra, asi moc nezamlouvá. Je na mě pořád stejně naštvaná a mám pocit, že se mi chce pomstít za to, že jsem si vůbec dovolila se narodit."
"Hm. Stejně ji moc nemusím. Nejdřív mi sice byla sympatická, ale vadí mi, že všechno bere moc vážně."
"To taky."
Nasuada konečně přestala otravovat Damítu svými kecy a odešla, bůhví proč spokojená sama se sebou. Damíta našla očima Murtagha, ale pak se otočila a odešla přesně opačným směrem. Murtagh mírně znepokojeně pokynul Asterie a vydal se za elfkou.
"Tak co? Co po tobě všechno chtěli?"
"Nic," odsekla Damíta, ale ani se nezastavila.
Murtagh ji dohnal. "Co se stalo?" zeptal se jí a pátravě se jí zahleděl do očí.
"Nic!"
"Tak proč…"
"Přesně na to se chci zeptat tebe!" Konečně se na něj podívala, ale Murtagh musel před jejím rozzuřeným pohledem couvnout. "Proč jsi mi to neřekl? Proč jsi mi neřekl, že jsi chodil s tou Dračí Jezdkyní?! A já si myslela, jak ti na mě záleží!"
"Počkej, vždyť je to moje sestra! Nebylo to nic vážného!"
"Tak proč jsi mi to v tom případě neřekl? Když to nebylo nic důležitého! Kdybys to udělal, možná bych ti to i věřila, ale v tomhle případě ani náhodou!"
"Nebylo to… chtěl jsem ti to říct, ale…"
"Prosím tě, buď zticha! Já nemám čas poslouchat ty tvoje výmluvy! Pokud to teda nebylo nic vážného, co to bylo? To sis chtěl jenom trochu zašpásovat? V tom případě je chudák ta holka, že ti to věřila! Ale já už to neudělám, rozumíš?! Už-s-tebou-v-životě-nechci-nic-mít! Je mi jedno, co s tím uděláš, ale já s tebou končím!"
"Damíto, nech si to vysvětlit! Já jsem nebyl…"
"Ne! Měl jsi dost času na to vysvětlování a nevyužil jsi to! Takže teď končím, rozumíš? Jak jsem řekla, v životě tě už nechci vidět!" Otočila se a mířila pryč od Murtagha.
Ten se ještě naposledy pokusil. "Damíto, prosím, nedělej to. Já tě miluju, rozumíš? Nechci…nechci tě ztratit!"
Jen na něj vrhla pohrdavý pohled. To Murtagha už naštvalo. "No dobře! Super! Jak myslíš! Takže to skončilo, ano? Výborně!"
"Jsem ráda, že's to konečně pochopil." Damíta se otočila a rychle odešla, aby Murtagh neviděl slzy, které měla v očích.
"Musela jí to říct Nasuada. Před tím to nevěděla a pochybuju, že by se někdo z elfů zatěžoval s něčím takovým." Murtagh přecházel po pokoji a mluvil k Asterie, která ho se soucitem pozorovala.
"No já nevím… proč by to dělala?" vyslovila své pochybnosti.
"Protože… nemá tě ráda. A myslela si, že tím proti tobě poštve Damítu, ale to se jí nepovedlo. Zato se jí povedlo něco jiného," dodal hořce.
"Murtaghu, musíš si s Damítou promluvit. Jestli to takhle necháš, zničí tě to."
"Ale jak? Jak si s ní mám, kurva, promluvit? Nehodlá se na mě ani podívat!"
"Jsem si jistá, že když se jí to pokusíš vysvětlit, tak tě vyslechne."
"Jo? A o co myslíš, že jsem se pořád pokoušel? Tohle jsem zkoušel už asi třikrát!"
"Tak to zkus ještě jednou. Za ten pokus nic nedáš."
Murtagh se zastavil a podíval se na Asteriu. "A ty bys to udělala?"
"Co?" zeptala se.
"Ty bys mi odpustila?"
"No… ano. Taky jsem to už udělala. A kdyby ses mi pořád nepokoušel vysvětlit, že's nevěděl, kdo jsem, nebavila bych se s tebou."
"Takže…"
"Takže, když budeš do Damíty pořád hučet, nejspíš se ti to vyplatí, ano. Zkusíš to?"
"Zkusím," slíbil, "ale…"
"Žádné ale! Dnes večer za Damítou zajdeš, doneseš jí kytku, nebo já nevím co, a vyjde to! Uvidíš!"

