close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

22. kapitola - Stráže v Iliree - 2.část

12. listopadu 2007 v 17:37 |  Dračí král- povídka od Ariet
Zbytek dne strávil v hospodě, kde byl ubytovaný. Hostinský byl sice trochu překvapený, že si Murtagh objednává jen víno, ale neprotestoval, protože víno stálo daleko víc peněz než zdejší pivo. To tomu taky kvalitou odpovídalo a Murtagh nehodlal pít něco tak hnusnýho.
Znovu na něj plně dolehla tíha rozchodu s Damítou. Přes den, když se šel projít Ilireou, nebo když byl v paláci, si na to skoro ani nevzpomněl, ale teď jen zíral na dno sklenice, a později na dno lahve a připadal si jako ten nejpronásledovanější člověk na světě. Pronásledoval ho osud, krutý osud… proč jen se jeho život vždycky tak zvrtl? Když už to konečně vypadalo, že bude šťastný, musí se objevit nějaká husa jako Nasuada a všechno to zkazit. Kdyby se nesnažila očernit Asteriu, nic by se nestalo… ale teď se stalo tohle, a to bylo náhodou něco úplně jiného, než Nasuada zamýšlela.
Jak v sobě měl čím dál víc vína, začínal být na Damítu spíš naštvaný, než aby se pořád litoval. On se přece pokusil to celé napravit, ale ona ho odmítla. Dobrá, když chce, má to mít. Až se mě bude doprošovat, už dávno budu mít někoho jinýho! Přece nebudu čekat, až si nějaká pitoma elfka uvědomí, co vlastně ztratila, když právě tady, v Iliree, je tolik hezkejch holek, který nevyšilujou kvůli každý pitomosti. A rozhodně jim nebude vadit, že to bude každou noc jiná.
Dopil další sklenici.

Druhý den ho už ani nebolela hlava. Očividně si už na víno začínal zvykat a kocovina se projevovala jen tím, že se mu vůbec nechtělo vstávat. Ale to vlastně nebylo nic nového.
Zjistil, že ho dali do jedné směny s tím chlápkem, kterého viděl včera v paláci. Kromě něj tam byl ještě někdo, kdo byl u stráže nejspíš už delší dobu, takže i přes vysokou zabedněnost dokázal pochopit všechny své povinnosti. Takže teď dostal za úkol vtloukat je do hlavy nováčků, což mu šlo bezvadně. Většinou byli stejní jako on a dokázali si něco zapamatovat až potom, co na ně tu věc někdo půl hodiny řval. Což bylo taky to jediné, co Murtaghův nový nadřízený uměl.
Ale zdálo se, že tihle dva nováčci ho vyvádějí z míry. Oba měli na sobě pod zbrojí čisté oblečení, nepáchli potem, dovedli číst a nejspíš i počítat bez pomoci prstů - zkrátka, byli inteligentní. Je třeba jen dodat, že v očích svalovce to byla nemoc, která postihuje jen jiné živočišné druhy - tedy ne jeho. Jeho svalů se žádný mozek dotknout nemohl.
Murtagh a jeho nový spolupracovník si skvěle rozuměli, aspoň co se týkalo týrání jejich nadřízeného. Toho jejich mozky brzy dohnaly k tomu, že si na chvíli musel pod nějakou průhlednou záminkou odskočit do paláce.
"Tak to jsme to chytili," poznamenal Murtagh, když se díval za prchajícím svalovcem-bez-mozku.
"To teda," souhlasil s Murtaghem jeho kolega. "Myslím, že s ním asi moc dlouho nevydržíme."
"No, aspoň se o to můžeme snažit. Hmm… jak ti mám říkat?"
"Dragonel," představil se mladý muž.
"Já jsem Greland… poslyš, to je vážně tvoje jméno?"
"Jo," přikývl Dragonel s výrazem, který značil, že na tuhle otázku odpovídal už hodněkrát. "Moji… rodiče ze mě chtěli mít Dračího Jezdce a rozhodli se, že to musí podpořit absolutně vším."
"Proč si nevymyslíš nějaký jiný? To teď dělá skoro každej." Včetně mě, dodal Murtagh v duchu.
"Mohl bych," přikývl váhavě Dragonel, "ale… někdy se celkem hodí se odlišovat." Na chvíli se odmlčel. "Proč seš u stráží?"
"Protože… dalo by se říct, že utíkám před jednou holkou."
"Ouha. Tys ji zbouchnul, že jo?"
"Ne! To proto… no, byli jsme si dost blízký, ale teď si myslí, že jsem ji podvedl."
"A je to pravda?" zajímal se Dragonel.
"Ne! I když… ne, není to pravda. To jí jen nakecala jedna žárlivka."
"A ona jí to věří?" divil se Dragonel, "tak to buď rád, že ses jí zbavil tak brzo."
"Svým způsobem jsem," připustil Murtagh, "ale tady na ni chci hlavně zapomenout. Co tu děláš ty?"
"Já jsem zdrhnul."
"Z domova?"
"Jo. Je to už pár let… ještě za Galbatorixe. Mý rodiče ho bezmezně obdivovali a chtěli mu sloužit, jak jen mohli. Taky proto ze mě chtěli mít toho Dračího Jezdce… byli dost bohatý a vysoce postavený, takže si mohli dovolit zaplatit mi všechen ten výcvik. Já jsem jen čekal, až ten výcvik skončí, a pak jsem zdrhnul. Vzal jsem si dost peněz, takže jsem se celý ty roky měl dost dobře… potom, co Galbatorix konečně chcípnul, mě rodiče nechali najít a pozvali mě k sobě. Myslel jsem, že jim konečně došlo, že se celou dobu chovali jako totální magoři, ale ono ne. Když jsem k nim teda přijel, tak si jenom stěžovali, že nebudou mít dost peněz, že je Galbatorix pryč… takže jsem jim ty poslední prachy sebral a utekl jsem znova. Nestojím o to, aby mi pořád někdo připomínal, čí syn jsem. Tady se částečně schovávám, aby mě rodiče nenašli a částečně se snažím sloužit tomu novýmu králi… mý rodiče by klidně byli schopný na něj spáchat atentát, takže se snažím bejt po ruce."
Murtaghovi Dragonelův příběh tak trochu připomněl jeho samotného. Jeho rodiče taky stáli na tý špatný straně, taky utekl, taky nechce, aby se vědělo, kdo je… jen má to štěstí, že jeho příběh není všeobecně známý.
V tu chvíli se vrátil jejich zaučovač. Z další půl hodiny Murtagh a Dragonel pochopili, že: jejich nadřízený se jmenuje Kohár. Že budou chodit po městě po vytyčené trase ve dvojicích, což znamenalo, že s nimi (naštěstí) Kohár nebude věčně. Trasu se musí naučit nazpaměť, ale není to nic těžkého (když to není těžké pro Kohára, tak už pro nikoho). Budou tam hlavně proto, aby je lidi viděli, což znamená, aby viděli uniformy. Pokud by se někde něco semlelo, je na nich, aby odlišili, jak moc je to vážné a podle toho určili, zda použít zbraně. V podstatě si mohli dělat, co chtěli, ale nesměli tím pokazit dojem královské milosrdnosti. Tečka.

Po celý zbytek pracovní doby byli na obchůzce. Prošli to asi osmkrát, což znamenalo jedno kolečko za hodinu. Nebylo to nic tak těžkého, dokonce ani v případě, že kolem poledne měli hodinu volno. To jim v palácové kuchyni dali misku něčeho, co by se při bujné fantazii dalo považovat za jídlo. Murtagh i Dragonel svoje porce rádi přenechali Kohárovi, který je do sebe naházel úžasnou rychlostí. Možná aby se na to nemusel dívat.

Při posledním kolečku začalo jídlo zřejmě účinkovat. Kohár už věděl, kde jsou ve městě budky, kterým se poněkud nadneseně říkalo "veřejné záchodky". Díra do země, pár prken okolo a hadr si takové pojmenování nezasloužily.
Teď momentálně byl Kohár schovaný za těmi prkny a Murtagh s Dragonelem čekali, až se jeho střeva trochu uklidní. Při tom krafali o tom, kde se dá ve městě sehnat dobré ubytování za přijatelnou cenu. Ani jeden z nich nehodlal zůstat v té hospodě, kde byl. A stráže neměli žádné kasárny ani ubytovací zařízení.
"…a ještě v Horní ulici, tam je jeden -" Dragonel se zarazil. Z boudy, o kterou se opíral, se linuly zvuky, které napovídaly, že tam probíhá kastrace bez umrtvení. Ale nejen to.
"…tak, a teď - teď vezmu ten hadr…fuj, ten je teda zasranej… a utřu se s ním… tááák… nebudu přece běhat po městě s posraným zadkem, že?… a teď…"
Další dávka Kohárova mumlání zanikla v přidušeném záchvatu smíchu. Dragonel se málem válel na zemi a Murtagh na tom byl podobně. Když se po chvíli vzpamatoval, nevěřícně se díval na Dragonela. "Teda, ten Kohár je vážně tak blbej, že si musí i na hajzlu říkat, co má udělat? To snad…"
"Já už se k němu ani nepřiblížím!" vyjekl Dragonel. "Nehodlám to čichat! Před tím smrděl jenom potem, ale nedokážu si představit, jakej odér to bude teď! To je nechutný!"
"V tom máš pravdu," souhlasil Murtagh, "ten rozumu moc nepobral. Řekl bych, že když se rozdával, byl Kohár zrovna v posilovně."
"Ale že by mu to bylo moc platný…" odtušil Dragonel, "ten blbec ani nepozná jeden konec meče od druhýho."
"Rozhodně ne, pokud mu ho vrazíš do břicha."
"Co mu mám vrazit do břicha?"
"Ten meč, blbečku. Na co to myslíš?"
"Hele, jen ve vší počestnosti."
"Tý ale moc nemáš."
"A myslíš si snad, že ty jo? Ale počkej… zdá se, že Kohár konečně přestal bojovat se zipem od kalhot a vyleze… přestaň se tak šklebit!"
"Jestli tě to zajímá, tak se šklebíš úplně stejně," zamumlal jen Murtagh směrem k Dragonelovi, když zamířili za Kohárem zpět do ulic.
(Pozn. autorky: tahle příhoda se zakládá na skutečnosti. Opravdu znám někoho, kdo si na záchodě mumlá, co bude dělat. Ale není to svalovec, jen tlusťoch. Potem smrdí na dva metry a měl by si ostříhat nehty na nohách, když už musí nosit ty žabky. Mimochodem, triko s nápisem TOHLE BŘICHO MI SLUŠÍ je na něm opravdu jen čistá ironie. Jméno neprozradím, zákon na ochranu osoby se mi porušovat nechce.)

Oba dva, Murtagh i Dragonel si oddechli, když jejich služba skončila. Navíc se dozvěděli, že Kohár s nimi zítra ani kdy jindy chodit nebude. Pro ně to bylo vysvobození, protože se už nemuseli bránit smíchu ani poznámkám, které jim už už lezly na jazyk, sotva Kohár něco řekl.
Domluvili se, že se asi po hodině sejdou ve městě, aby si našli nějaké to bydlení. Nehodlali sice bydlet spolu, ale taky se jim nechtělo hledat něco sami. Tu hodinu zabili tím, že se pořádně najedli. To, co dostali v paláci, se za jídlo považovat nedalo. V Iliree sice bujel průmysl pouličních prodavačů, ale jejich jídlo mělo tu vlastnost, že přestalo vypadat lákavě v okamžiku, kdy jste si ho koupili. Uzenky vám připadaly, jako že jejich zdroj byl omráčen těsně před tím, než se dostal zákazníkovi do rukou - pokud se ovšem dá strouhanka omráčit. Zn. uzenek: minimálně 1% masa. Neručíme za jeho původ - když se něco jmenuje vepřové, nejspíš to jen potkalo prase cestou.

Byteček, který Murtagh sehnal, sice nebyl kdoví jak velký, ale stačilo to. Nepotřeboval nic přepychového - jediné, co bylo nutné byla ložnice a koupelna.
Dragonel bydlel o patro níž. Murtagh mu spodní byt rád přenechal - stejně nechápal, co by dělal s dvojnásobnou kuchyní. Na vaření moc nebyl, rozhodně ne na to, které zahrnovalo něco víc než jen hodit do hrnce kus masa. Ale Dragonel by se dal označit jako labužník, takže proto ta kuchyň. Murtagh byl sice taky labužník, ale u něj hrála hlavní roli ložnice.

Večer navštívili nedalekou hospodu. Byla o dost větší než ta, kde byl Murtagh původně a další rozdíl spočíval v tom, že tady v koutě postával chumel dívek, z nichž každá zřejmě čekala na to, až si jí všimne někdo, kdo jí může aspoň na dnešní noc poskytnout ubytování. Dotyčný pak dostal náležitou odměnu - nemusel trávit noc v prázdné posteli.
Murtagh si toho byl moc dobře vědom, stejně jako si byl vědom pohledů, které z kouta mířily k němu a k Dragonelovi. Pohledy byly plné naděje, protože na obou mladých mužích bylo vidět, že jsou slušně zaopatření a že nějakou hezkou společnicí na noc jistě nepohrdnou.
"Tak která?" zeptal se Dragonela.
Dragonel chvíli mlčel a upíjel víno. "Ta blonďatá."
"Člověče, tý bych se skoro bál," zareagoval Murtagh. Opravdu - dva metry, hrudník, který by dokázal uživit stádečko krav, ale pohled, který varoval všechny, kteří nemají právo. Všechny, kteří nemají peníze.
"Je trošku… od rány," souhlasil Dragonel, "ale… co ty?" zeptal se po chvíli.
"Kamarádka tý tvý bloncky. Ta černovlasá," upřesnil.
"Černovláska, jo? Hmm… nevypadá tak špatně… ale spíš zítra."
(Pozn. autorky: Vím, že tenhle rozhovor vyzní poněkud úchylně, ale berte prosím na vědomí, že oba jeho protagonisté už mají v krvi pár promile alkoholu. Duchaplnost tomu odpovídá.)
Murtagh na chvíli vyšel z lokálu. Potřeboval novou dodávku čerstvého vzduchu - a i tak měl potíže poručit svým nohám, aby se tak nemotaly. Vypil hodně vína, a když on myslí, že hodně, tak opravdu hodně. Pak navíc Dragonel vytáhl z kapsy pár ručně balených cigaret.
"Co to je?" zeptal se podezřívavě Murtagh.
"Konopí," pochlubil se Dragonel, "nejlepší surdská tráva."
Murtaghovi se rázem zlepšila nálada. "Ty vole. Kde's to sehnal?"
"Mám… dost dobrý kontakty na tamní neúspěšný dealery. Ty prodávaj nejlevnějš, protože se nechal až moc snadno ukecat. Těm člověk ani nemusí vyhrožovat," dodal s náznakem lítosti v hlase.
"Lituješ?" Murtagh si vzal od Dragonela nabízeného jointa a zapálil si.
"Samozřejmě. Já se vždycky rád s někým porval."

Takže teď Murtagh stál na ulici, byl nejen opilej, ale i zhulenej a bojoval s nevolností. Musel uznat, že ta Dragonelova tráva je vážně dobrá. Byl docela odborník, protože v době, kdy tu žil, ale Galbatorix se o něj ještě nezajímal, stačil ochutnat marjánky víc než dost. Ale i přes vysokou kvalitu téhle teď zjišťoval, že kombinovat s vínem není zrovna nejlepší - pokud nemáte žaludek ze železa.
Dveře od hospody se znovu otevřely. "Doufám, že jsi neztratil chuť."
Murtaghovi se zúžily oči. Před vchodem stála ve vyzývavé pozici blondýna, o kterou projevoval zájem Dragonel. "A to jako na co?" předstíral, že neví, o čem je řeč.
"Ale no tak," přistoupila k Murtaghovi a svůdně se kolem něj zavlnila. "Kdepak bydlíš, krasavče?"
"Pro tebe nikde. Ale můj kámoš ti rád ukáže… hm… co budeš chtít vidět. Rád tě s ním seznámím. A taky můžeš vyřídit svý černovlasý kolegyni, že jí moc rád poskytnu na jednu noc svůj byt. Platba… no, řekněme, že rozhodně ne v penězích."
Dívka se na něj usmála, zamrkala dlouhými řasami a zmizela uvnitř. Murtagh ji následoval, a viděl, že první zamířila k černovlásce do kouta a pak beze všech cavyků k Dragonelovi a posadila se mu na klín. Dragonel, viditelně potěšený, neváhal a začal ji vášnivě líbat. Po chvíli mazlení s blonďatou kočičkou vrhl na Murtagha omluvný pohled, hodil na stůl peníze za víno a zmizel i se svým úlovkem.
Murtagh tam chvíli jen tak ležel s hlavou na stole, když najednou uslyšel u ucha sladký hlas. "Lucy mi říkala, že bys měl zájem."
Podíval se nevyzpytatelně na svůdnou černovlásku, pak zaplatil a vyšel ven. Fungovalo to. Následovala ho, a po nějaké době, kterou strávili podobně jako Dragonel a Lucy před chvílí, s ním odešla do jeho bytu.

"Doufám, že od toho nečekáš nic moc víc, než jenom jednu noc," říkal Murtagh Caroline, zatímco ji za vzrušených vzdechů a vášnivých polibků rychle svlékal z černých šatů.
"A co bych měla? Vy chlapi jste všichni stejný. Jenom si užít, a pak hned rychle pryč, že?"
"Nestěžuj si. Já nejsem jako ostatní. Já jsem v posteli mnohem lepší."

Ráno se vzbudil sám. Caroline nejspíš odešla, když na těch pět minut usnul. Murtaghovi to nijak zvlášť nevadilo. Stejně musel za chvíli do práce a takhle aspoň nikdo nemusel poslouchat jeho nadávky. Nepatřily Caroline, to ne, protože tahle noc byla vážně luxusní. To ne, nadával na tu pitomou službu takhle brzo ráno, na to, že někde ztratil ponožku (zajímavé, že se vždycky ztratí jenom jedna, že?) a sám na sebe, za to, že si včera nedal větší pozor a tak nehorázně se opil a zfetoval.
Když sešel o patro níž, zjistil, že není jediný, kdo teď platí krutou daň. Dragonel vypadal dost hrozně - nejspíš ho přepadla bolest hlavy a pocit, že má žaludek na vodě najednou.
Mlčky se vydali k paláci. Když se ohlásili, vydali se na obchůzku, kterou znali už ze včerejška.
"Jaká byla Lucy?" zeptal se Dragonela Murtagh.
"Kdože?"
"Lucy. Ty ani nevíš, jak se ta holka jmenovala?"
"To není věc, o kterou bych se extra zvlášť zajímal," zamumlal Dragonel. "Ale jinak… dost dobrá. Dost."
"Není ti jen tak náhodou blbě?" zajímal se Murtagh.
"Jak's to uhád?"
"Možná tak, že vypadáš jako zombík, radši pořádně nemluvíš, abys náhodou nevypliv žaludek a nemůžeš se ani podívat na to žrádlo všude okolo."
Dragonel zasténal. "Z toho se mi dělá blbě i normálně, natož ještě takhle. Hele, dneska buď víno, nebo travku. Obojí dohromady je dost… strašlivý."
Murtagh se uchechtl. "Zvlášť druhej den."

Takhle jim plynuly stále další a další dny. Už to byl zažitý vzorec: ráno a klením vstát, pak pracovat, večer se opít (případně zhulit) a ulehnout s nějakou kočičkou. Prokládáno jen občas nějakým zpestřením, jako třeba povýšení, takže teď celý den jen postávali u brány. Mělo to tu nevýhodu, že byli víc na očích a nemohli si příležitostně zapálit i během služby. Jinak se ale nic nezměnilo, kromě placení nájmu a občasných nových objevů v jejich oblíbené hospodě. Caroline se tam stejně jako Lucy občas objevovala, a vždy pak byla Murtaghovým čestným hostem.
Sám Murtagh opravdu plnil své předsevzetí, co se týkalo Damíty. Na nic nečekal a holky v Iliree opravdu nebyly žárlivé a nevadilo jim, že se každou noc střídají. Přesto se mu občas po Damítě stýskalo - i když i to zakazoval.
Dragonel na tom byl podobně jako Murtagh, ale po žádné holce se mu zjevně nestýskalo. Později, když se Murtagh trochu zamyslel nad jeho důvody, proč se ke stráži přidal, zdálo se mu, že tam něco nesedí, ale jeho mysl omámená vínem a trávou se tím dále nezabývala.
Takhle tedy uplynul měsíc, dokud Murtagh nevytrhla poněkud zvláštní návštěva.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama