Tak jo. představte si místnost…
…místnost plnou ticha a smutku.
Nedávno ji navštívila Smrt. A odvedla si mladého muže… syna zrádce. Muže, který vykonal mnoho dobrého, ale i špatného. Muže, který dokázal poplést hlavu krásné elfce a zase její srdce ztratit. Muže, který se sice poslední měsíc svého života nechoval zrovna jako vzor všech ctností, ale vždy byl ochotný pomoci ostatním - a na to i doplatil.
Smrt si odvedla mladého Dračího Jezdce, který ale stačil draka ztratit a prožít toho víc, než polovina Království dohromady.
Ten člověk by měl teoreticky každému chybět… ale lidí, kteří za něj budou skutečně truchlit, je jen pár.
Murtagh si zkrátka za svůj život nestačil udělat moc opravdových přátel.
…místnost plnou ticha a smutku.
Nedávno ji navštívila Smrt. A odvedla si mladého muže… syna zrádce. Muže, který vykonal mnoho dobrého, ale i špatného. Muže, který dokázal poplést hlavu krásné elfce a zase její srdce ztratit. Muže, který se sice poslední měsíc svého života nechoval zrovna jako vzor všech ctností, ale vždy byl ochotný pomoci ostatním - a na to i doplatil.
Smrt si odvedla mladého Dračího Jezdce, který ale stačil draka ztratit a prožít toho víc, než polovina Království dohromady.
Ten člověk by měl teoreticky každému chybět… ale lidí, kteří za něj budou skutečně truchlit, je jen pár.
Murtagh si zkrátka za svůj život nestačil udělat moc opravdových přátel.
Je zajímavý, že i v rakvi vypadá naprosto úžasně.
Asterie se honily hlavou poněkud nevhodné myšlenky. Ale po pravdě - tohle trefila. Na konci Murtagh vypadal jako troska, ale teď se k němu ta mrtvolná bledost hodila. Zvlášť když jeho tvář byla tak působivě lemována pramínky tmavých vlasů… vypadal, jako by jen spal… a to na tom bylo to nejhorší.
Proč musí vypadat tak zatraceně… nevinně! Jako by ani neslyšel, co se tu o něm povídá…
V tomhle případě heslo "o mrtvém jen dobré" neplatilo.
Na pohřbu se sešli všichni ti staří známí a vyměňovali si nové drby. A samozřejmě i ty o Murtaghovi… co vlastně dělal v Iliree, že mu elfové nebyli dost dobrý…
A komu by taky byli? Stačí si poslechnout, co teď probíraj. Ty hnusný, slizký, nízký stvoření… kouzla sice ovládaj par excelente, ale teď nemůžou ani předstírat, že jim to je líto.Naprosto nelogicky Asteriu víc štvalo to, že se všichni chovali s tou krutou upřímností, než aby jí lhali do očí.
Nebyli schopný to říct přímo jemu, tak ať držej hubu i teď! Když nema'j dost odvahy, ať ji aspoň nepředstíraj a jednou v životě se přestanou cpát do cizích věcí!
Zachytila nějaké všeobecné zklidnění, které přeběhlo po smutečních hostech a jako přívalová vlna ticha…
Přikročme k obřadu.
Černá. Tohle slovo vystihuje všechno.
A nejhorší je, že jí za těch pár dní mám úplně po krk. Nemohli mě nechat na živu aspoň do té doby, než Smrt změní design?
Přestal si stěžovat a šel se podívat na svůj vlastní pohřeb.
Tady je chladno. Hodně chladno. Věčný mráz už od počátku věků… a jediný polibek Smrti sem pošle další nebohou duši, která nakonec sklouzne do ledu a přidá se tak k mnoha dalším. Ale pokud Smrt nemiluje dost vroucně, je možné z království černého ledu uniknout. A dá se to i v opačném případě… pokud je smrt zamilovaná až moc do vašeho života…
Kdo by to dělal? Kdo by se chtěl vrátit, aby z něj měli všichni hrůzu?
Někdo, kdo se chce pomstít. Někdo, kdo chce najít svého vraha.
Nebo snad někdo, kdo se k smrti nudí?
Damíta byla úplně vzadu. nechtěla na pohřeb ani přijít, ale naštvaná Asteria jí nakonec sdělila, že tam může být jako oficiální elfská vyslankyně, když už tam nechce být jako Murtaghova bývalá milenka.
Ale Asteriino ujišťování bylo málo platné - Damíta si tak stejně připadala.
Na pohřeb nechtěla jít z prostého důvodu - cítila určitou vinu za Murtaghovu smrt. Kdyby se s ním nepohádala, do Ilirey by neodjel a… Věděla, že je to blbost, že jestli za to někdo může, tak je to Murtaghův vrah, ale i tak nemohla zabránit tomu výčitkám svědomí.
Stejně tak netušila, co by vlastně k Murtaghovi cítila, kdyby žil. Rozhodně není pravda, že by si s jeho smrtí uvědomila, jak hrozně moc ho miluje, tak jako to bývá ve špatných románech. To fakt ne.
Ona si to totiž uvědomila už předtím.
Přijela do Ilirey zčásti proto, aby se stala elfskou vyslankyní, a z části, aby se usmířila s Murtaghem. Ale když ho viděla, něco se v ní zlomilo a ona na něj nedokázala ani promluvit. Stokrát si říkala, že ho vlastně pořád ještě trestá a on si to zaslouží, že v pravý čas dá všechno do pořádku, ale jediné, čeho tím dosáhla, bylo to, že týrala sama sebe.
Takže… teď byla na Murtagha trochu naštvaná, že se sám o nic nesnažil, avšak zároveň věděla, že ho hrozně moc miluje a pak byla naštvaná sama na sebe…
Jako by tohle nestačilo, měla podezření, že je možná těhotná. Přece jen, příležitostí k tomu bylo dost a… Damíta doufala, že to tak není. Je pravda, že by to byla hezká Murtaghova památka, ale na druhou stranu jí to zase připomínalo ty laciné romány… taky nevěděla, jak by to vzali elfové. Dítě je pro ně příslib věčné lásky a ona se s Murtaghem pohádala… už tak se na ni dívali přes prsty… elfka a člověk, i když Dračí Jezdec… dítě by tohle všechno jenom zhoršilo.
Na pohřbu zahlédla Eragona. Netušila, že ten si taky udělá čas… všichni, kdo mohli, se snažili najít nějakou stopu, která by je dovedla k unesenému králi. Jenom Asteria a Damíta se toho humbuku neúčastnily. Damítě přišlo zbytečné se do toho motat a Asteria si postavila hlavu, že nic dělat nebude a radši truchlila za Murtagha. Eragon a všichni ostatní se snažili, ale únosci byli opravdu šikovní… nikdo se nedostal dál než Damíta pouhým uvažováním.
Takže je vlastně docela logické, že se Eragon přišel podívat na pohřeb svého bratra a kdysi dávno i přítele…
Damíta si povzdechla. Prostě nad tím vším moc přemýšlí, to je to. Jediné, co je teď podstatné, je to, že Murtagh je mrtvý a ona už nikdy nedostane druhou šanci… Tím ostatním se jen snaží zaměstnat si mozek, aby se tady najednou nerozbrečela. V posledních dvou dnech k tomu nikdy neměla daleko. Asteria k tomu měla ještě blíž. Damíta hádala, že vzdálenost Murtaghovy sestry jsou teď další dvě slova smutečního řečníka.
Děsnej debil.
Dragonel tu byl taky. Stejně jako dalších pár desítek lidí. Přemýšlel, jestli by o sobě Murtaghovi prozradil opravdu všechno, kdyby se vrátil. Pár nedůležitých věcí zamlčel… až na to, že teď ty věci byly až smrtelně důležité. Pro Murtagha určitě.
Vyhlédl si Asteriu. Předpokládal, že té bude moct bezpečně říct všechno…
Večer po pohřbu se Asteria schovávala u sebe v pokoji. No, schovávala možná není to nejlepší slovo, ale ona to tak brala. Spousta lidí se s ní pokoušela mluvit ohledně uneseného krále, ale nikdo z nich si nedovolil otravovat ji tady. Aspoň si to myslela, dokud ji nevyrušilo tiché zaklepání na dveře.
"Dále," zavrčela a posadila se na posteli.
Vstoupil Dragonel. Asteria okamžitě změnila výraz. tuhle návštěvu si zařadila do kategorie "příjemné".
"Neruším?" zeptal se zdvořile Dragonel.
"Ale vůbec," usmála se Asteria. "Sedni si někde…"
Dragonel zabral jedno křeslo. Asteria si sedla naproti němu na pohovku a na stůl postavila láhev vína. "Tak co potřebuješ?"
"Ale," pokrčil Dragonel rameny, "jen tak… jde o to, co se stalo…"
"Myslíš to s tím králem a - " Asteria se zarazila. Chtěla říct Murtaghovo jméno, ale to jí nějak nešlo přes rty.
"Přesně tak. Ono… já totiž vím… vím, kdo za tím vším je."
"Jak to můžeš tak přesně vědět?" zeptala se ostře Asteria.
"Já…" Dragonel jen bezradně rozhodil rukama. "Říkal ti Murtagh, jak jsem se dostal ke stráži?"
"Říkal. Chceš… myslíš tím snad, že jsi mu lhal?"
"Ne. To všechno byla pravda, ale neřekl jsem mu všechno. Já… věděl jsem o tom, že se chystá atentát na krále. Mám totiž dvojče a… když jsme byli malí, naši rodiče nás nechali kouzlem propojit. Proto já znám myšlenky toho druhého… vlastně té druhé. A byla to právě moje sestra, kdo zůstal s mými rodiči, kdo je ještě podporoval v těch šílenostech, v tom uctívání Galbatorixe. Zatímco já jsem utekl, ona s nimi zůstala a byla tam šťastná… když jsem se vrátil, zjistil jsem, že ona a naši rodiče plánují něco, aby dostali trůn pod svůj vliv. Ani jsem tomu nechtěl uvěřit, ale oni jsou natolik šílení, že by toho byli schopní. Vysmál jsem se jim, bylo tak nereálné, že by mohli něco dokázat, ale asi jsem to podcenil. Celou tu dobu jsem slyšel, co si moje sestra myslí, i když se snažila si svoji mysl uzavřít… o totéž jsem se snažil i já. Nakonec sehnali dost lidí, kteří byli ochotní je podporovat… a sama vidíš, jak to dopadlo. Ani mi nemůžeš uvěřit, jak hrozně se teď cítím… když si uvědomím, že jsem tomu všemu mohl zabránit…"
"Dragonele…" přerušila ho Asteria. "I kdybys to někomu řekl, stejně bys tomu nemohl zabránit… co se má stát, stane se…"
"Jo," hořce se zasmál, "ale proč se musej stávat jenom ty špatný věci? Asterio," podíval se jí zpříma do očí, až se zachvěla, "tys to nepochopila. To, že slyším myšlenky své sestry, znamená, že i ona slyší ty moje…" polkl a uhnul očima do strany, "musím odejít. Takhle jí nabízím možnost dívat se na všechno, co se tu děje, aby mohla zahladit všechny stopy…"
"Dragonele…" opakovala Asteria. "Ty nesmíš odejít. My tvým prostřednictvím vnímáme i myšlenky svých nepřátel a to je cennější než to, že budeme v naprostém bezpečí."
Jen zavrtěl hlavou. "Ne. To prostě nejde. Nehodlám riskovat…"
"A co si myslíš, že my celou dobu děláme?" Asteria se pokusila povzbudivě usmát, ale moc se jí to nepodařilo. Přece jen, byly to docela závažné novinky a i když odmyslela, že Dragonel tím má určitý podíl na Murtaghově smrti, nebylo to nic příjemného. Už jenom pomyšlení, že by se měla s Dragonelem rozloučit…
"Asterio… ty tomu pořád nerozumíš… já tě miluju…"
Ne. Tak tomuhle opravdu nerozuměla.
Dragonel tam seděl dál jako hromádka neštěstí. Asteria na něj jen zírala… No nazdar. Tak tohle jsi zvoral, kamaráde.
Mladá Dračí Jezdkyně vstala a přešla k oknu. Dragonel dál hypnotizoval lahev s vínem a ani se na ni nepodíval, když se vrátila k jeho křeslu. Položila mu ruku na rameno. Dragonel byl ochotný dát za tenhle jediný dotyk všechno na světě…
"Podívej se na mě…"
Chvíli otálel, ale nakonec ji poslechl. Dlouho si jen tak hleděli do očí… Asteria se sklonila a Dragonela políbila. Po skoro nekonečné době se jejich rty oddělily a Dragonel Asteriu jemně přitiskl k sobě. Už neváhal. S takovou vášní ještě nikdy nikoho nelíbal… a rozhodně to nebyla vášeň jednostranná…
Oknem pohupuje vítr. Stačí jen jeden silnější poryv a okno se s ránou zabouchne… jako třeba teď.
Asteria sebou trhla a odlepila se od Dragonela. Oba se ohlédli na okno. Dragonel okamžitě využil situace a sklouzl rty Asterie po krku. Tiskl ji k sobě tak silně, že cítil zrychlený tep jejího srdce a byl si jistý, že i ona cítí to jeho. Jejich rty se znovu setkaly a když později nesl Asteriu v náručí k posteli, nebránila se ani trochu. Proč taky? Aspoň má jak zahnat smutek z Murtaghovy smrti…
Asterie se honily hlavou poněkud nevhodné myšlenky. Ale po pravdě - tohle trefila. Na konci Murtagh vypadal jako troska, ale teď se k němu ta mrtvolná bledost hodila. Zvlášť když jeho tvář byla tak působivě lemována pramínky tmavých vlasů… vypadal, jako by jen spal… a to na tom bylo to nejhorší.
Proč musí vypadat tak zatraceně… nevinně! Jako by ani neslyšel, co se tu o něm povídá…
V tomhle případě heslo "o mrtvém jen dobré" neplatilo.
Na pohřbu se sešli všichni ti staří známí a vyměňovali si nové drby. A samozřejmě i ty o Murtaghovi… co vlastně dělal v Iliree, že mu elfové nebyli dost dobrý…
A komu by taky byli? Stačí si poslechnout, co teď probíraj. Ty hnusný, slizký, nízký stvoření… kouzla sice ovládaj par excelente, ale teď nemůžou ani předstírat, že jim to je líto.Naprosto nelogicky Asteriu víc štvalo to, že se všichni chovali s tou krutou upřímností, než aby jí lhali do očí.
Nebyli schopný to říct přímo jemu, tak ať držej hubu i teď! Když nema'j dost odvahy, ať ji aspoň nepředstíraj a jednou v životě se přestanou cpát do cizích věcí!
Zachytila nějaké všeobecné zklidnění, které přeběhlo po smutečních hostech a jako přívalová vlna ticha…
Přikročme k obřadu.
Černá. Tohle slovo vystihuje všechno.
A nejhorší je, že jí za těch pár dní mám úplně po krk. Nemohli mě nechat na živu aspoň do té doby, než Smrt změní design?
Přestal si stěžovat a šel se podívat na svůj vlastní pohřeb.
Tady je chladno. Hodně chladno. Věčný mráz už od počátku věků… a jediný polibek Smrti sem pošle další nebohou duši, která nakonec sklouzne do ledu a přidá se tak k mnoha dalším. Ale pokud Smrt nemiluje dost vroucně, je možné z království černého ledu uniknout. A dá se to i v opačném případě… pokud je smrt zamilovaná až moc do vašeho života…
Kdo by to dělal? Kdo by se chtěl vrátit, aby z něj měli všichni hrůzu?
Někdo, kdo se chce pomstít. Někdo, kdo chce najít svého vraha.
Nebo snad někdo, kdo se k smrti nudí?
Damíta byla úplně vzadu. nechtěla na pohřeb ani přijít, ale naštvaná Asteria jí nakonec sdělila, že tam může být jako oficiální elfská vyslankyně, když už tam nechce být jako Murtaghova bývalá milenka.
Ale Asteriino ujišťování bylo málo platné - Damíta si tak stejně připadala.
Na pohřeb nechtěla jít z prostého důvodu - cítila určitou vinu za Murtaghovu smrt. Kdyby se s ním nepohádala, do Ilirey by neodjel a… Věděla, že je to blbost, že jestli za to někdo může, tak je to Murtaghův vrah, ale i tak nemohla zabránit tomu výčitkám svědomí.
Stejně tak netušila, co by vlastně k Murtaghovi cítila, kdyby žil. Rozhodně není pravda, že by si s jeho smrtí uvědomila, jak hrozně moc ho miluje, tak jako to bývá ve špatných románech. To fakt ne.
Ona si to totiž uvědomila už předtím.
Přijela do Ilirey zčásti proto, aby se stala elfskou vyslankyní, a z části, aby se usmířila s Murtaghem. Ale když ho viděla, něco se v ní zlomilo a ona na něj nedokázala ani promluvit. Stokrát si říkala, že ho vlastně pořád ještě trestá a on si to zaslouží, že v pravý čas dá všechno do pořádku, ale jediné, čeho tím dosáhla, bylo to, že týrala sama sebe.
Takže… teď byla na Murtagha trochu naštvaná, že se sám o nic nesnažil, avšak zároveň věděla, že ho hrozně moc miluje a pak byla naštvaná sama na sebe…
Jako by tohle nestačilo, měla podezření, že je možná těhotná. Přece jen, příležitostí k tomu bylo dost a… Damíta doufala, že to tak není. Je pravda, že by to byla hezká Murtaghova památka, ale na druhou stranu jí to zase připomínalo ty laciné romány… taky nevěděla, jak by to vzali elfové. Dítě je pro ně příslib věčné lásky a ona se s Murtaghem pohádala… už tak se na ni dívali přes prsty… elfka a člověk, i když Dračí Jezdec… dítě by tohle všechno jenom zhoršilo.
Na pohřbu zahlédla Eragona. Netušila, že ten si taky udělá čas… všichni, kdo mohli, se snažili najít nějakou stopu, která by je dovedla k unesenému králi. Jenom Asteria a Damíta se toho humbuku neúčastnily. Damítě přišlo zbytečné se do toho motat a Asteria si postavila hlavu, že nic dělat nebude a radši truchlila za Murtagha. Eragon a všichni ostatní se snažili, ale únosci byli opravdu šikovní… nikdo se nedostal dál než Damíta pouhým uvažováním.
Takže je vlastně docela logické, že se Eragon přišel podívat na pohřeb svého bratra a kdysi dávno i přítele…
Damíta si povzdechla. Prostě nad tím vším moc přemýšlí, to je to. Jediné, co je teď podstatné, je to, že Murtagh je mrtvý a ona už nikdy nedostane druhou šanci… Tím ostatním se jen snaží zaměstnat si mozek, aby se tady najednou nerozbrečela. V posledních dvou dnech k tomu nikdy neměla daleko. Asteria k tomu měla ještě blíž. Damíta hádala, že vzdálenost Murtaghovy sestry jsou teď další dvě slova smutečního řečníka.
Děsnej debil.
Dragonel tu byl taky. Stejně jako dalších pár desítek lidí. Přemýšlel, jestli by o sobě Murtaghovi prozradil opravdu všechno, kdyby se vrátil. Pár nedůležitých věcí zamlčel… až na to, že teď ty věci byly až smrtelně důležité. Pro Murtagha určitě.
Vyhlédl si Asteriu. Předpokládal, že té bude moct bezpečně říct všechno…
Večer po pohřbu se Asteria schovávala u sebe v pokoji. No, schovávala možná není to nejlepší slovo, ale ona to tak brala. Spousta lidí se s ní pokoušela mluvit ohledně uneseného krále, ale nikdo z nich si nedovolil otravovat ji tady. Aspoň si to myslela, dokud ji nevyrušilo tiché zaklepání na dveře.
"Dále," zavrčela a posadila se na posteli.
Vstoupil Dragonel. Asteria okamžitě změnila výraz. tuhle návštěvu si zařadila do kategorie "příjemné".
"Neruším?" zeptal se zdvořile Dragonel.
"Ale vůbec," usmála se Asteria. "Sedni si někde…"
Dragonel zabral jedno křeslo. Asteria si sedla naproti němu na pohovku a na stůl postavila láhev vína. "Tak co potřebuješ?"
"Ale," pokrčil Dragonel rameny, "jen tak… jde o to, co se stalo…"
"Myslíš to s tím králem a - " Asteria se zarazila. Chtěla říct Murtaghovo jméno, ale to jí nějak nešlo přes rty.
"Přesně tak. Ono… já totiž vím… vím, kdo za tím vším je."
"Jak to můžeš tak přesně vědět?" zeptala se ostře Asteria.
"Já…" Dragonel jen bezradně rozhodil rukama. "Říkal ti Murtagh, jak jsem se dostal ke stráži?"
"Říkal. Chceš… myslíš tím snad, že jsi mu lhal?"
"Ne. To všechno byla pravda, ale neřekl jsem mu všechno. Já… věděl jsem o tom, že se chystá atentát na krále. Mám totiž dvojče a… když jsme byli malí, naši rodiče nás nechali kouzlem propojit. Proto já znám myšlenky toho druhého… vlastně té druhé. A byla to právě moje sestra, kdo zůstal s mými rodiči, kdo je ještě podporoval v těch šílenostech, v tom uctívání Galbatorixe. Zatímco já jsem utekl, ona s nimi zůstala a byla tam šťastná… když jsem se vrátil, zjistil jsem, že ona a naši rodiče plánují něco, aby dostali trůn pod svůj vliv. Ani jsem tomu nechtěl uvěřit, ale oni jsou natolik šílení, že by toho byli schopní. Vysmál jsem se jim, bylo tak nereálné, že by mohli něco dokázat, ale asi jsem to podcenil. Celou tu dobu jsem slyšel, co si moje sestra myslí, i když se snažila si svoji mysl uzavřít… o totéž jsem se snažil i já. Nakonec sehnali dost lidí, kteří byli ochotní je podporovat… a sama vidíš, jak to dopadlo. Ani mi nemůžeš uvěřit, jak hrozně se teď cítím… když si uvědomím, že jsem tomu všemu mohl zabránit…"
"Dragonele…" přerušila ho Asteria. "I kdybys to někomu řekl, stejně bys tomu nemohl zabránit… co se má stát, stane se…"
"Jo," hořce se zasmál, "ale proč se musej stávat jenom ty špatný věci? Asterio," podíval se jí zpříma do očí, až se zachvěla, "tys to nepochopila. To, že slyším myšlenky své sestry, znamená, že i ona slyší ty moje…" polkl a uhnul očima do strany, "musím odejít. Takhle jí nabízím možnost dívat se na všechno, co se tu děje, aby mohla zahladit všechny stopy…"
"Dragonele…" opakovala Asteria. "Ty nesmíš odejít. My tvým prostřednictvím vnímáme i myšlenky svých nepřátel a to je cennější než to, že budeme v naprostém bezpečí."
Jen zavrtěl hlavou. "Ne. To prostě nejde. Nehodlám riskovat…"
"A co si myslíš, že my celou dobu děláme?" Asteria se pokusila povzbudivě usmát, ale moc se jí to nepodařilo. Přece jen, byly to docela závažné novinky a i když odmyslela, že Dragonel tím má určitý podíl na Murtaghově smrti, nebylo to nic příjemného. Už jenom pomyšlení, že by se měla s Dragonelem rozloučit…
"Asterio… ty tomu pořád nerozumíš… já tě miluju…"
Ne. Tak tomuhle opravdu nerozuměla.
Dragonel tam seděl dál jako hromádka neštěstí. Asteria na něj jen zírala… No nazdar. Tak tohle jsi zvoral, kamaráde.
Mladá Dračí Jezdkyně vstala a přešla k oknu. Dragonel dál hypnotizoval lahev s vínem a ani se na ni nepodíval, když se vrátila k jeho křeslu. Položila mu ruku na rameno. Dragonel byl ochotný dát za tenhle jediný dotyk všechno na světě…
"Podívej se na mě…"
Chvíli otálel, ale nakonec ji poslechl. Dlouho si jen tak hleděli do očí… Asteria se sklonila a Dragonela políbila. Po skoro nekonečné době se jejich rty oddělily a Dragonel Asteriu jemně přitiskl k sobě. Už neváhal. S takovou vášní ještě nikdy nikoho nelíbal… a rozhodně to nebyla vášeň jednostranná…
Oknem pohupuje vítr. Stačí jen jeden silnější poryv a okno se s ránou zabouchne… jako třeba teď.
Asteria sebou trhla a odlepila se od Dragonela. Oba se ohlédli na okno. Dragonel okamžitě využil situace a sklouzl rty Asterie po krku. Tiskl ji k sobě tak silně, že cítil zrychlený tep jejího srdce a byl si jistý, že i ona cítí to jeho. Jejich rty se znovu setkaly a když později nesl Asteriu v náručí k posteli, nebránila se ani trochu. Proč taky? Aspoň má jak zahnat smutek z Murtaghovy smrti…

