Asteria dojela až k bráně sídla. Teprve tam ji zastavil sluha. "Jste ohlášena, madam…?" zeptal se jí tónem, který naznačoval, že on moc dobře ví, že ohlášena není.
"Nejsem," odpověděla Asteria a seskočila z koně, "ale ráda bych mluvila s pánem domu."
Sluha se uklonil. "Dobrá. Následujte mě, prosím…"
Tak to by bylo!
"Nejsem," odpověděla Asteria a seskočila z koně, "ale ráda bych mluvila s pánem domu."
Sluha se uklonil. "Dobrá. Následujte mě, prosím…"
Tak to by bylo!
"Můj pane," zamumlal Neron u dveří. Lagos se otočil a změřil si sluhu pohledem.
"Co se děje?"
"Přijela nějaká mladá dáma a žádá si mluvit s pánem domu."
Starší muž vyskočil z křesla a rychle odložil doutník do popelníku na stolku. "No konečně! Ale že jim to trvalo… Nerone, promluv si se Stefanií a uvědom ji o všem… pak zaveď našeho hosta do pokoje. A… moment, ano, pozvi ji na večeři. Snad už se dočkáme…"
"Jistě, pane." Neron se hluboce uklonil a pozpátku vycouval z místnosti. Lagos znovu uchopil doutník a začal nervózně přecházet po místnosti. Při tom lehce napadal na levou nohu, ale jeho krok byl přesto svižný. Kdysi tmavé vlasy měl nyní prokvetlé stříbrem, ale meč, který měl muž u boku nedával prostor jakýmkoliv pochybnostem co se týče jeho fyzické zdatnosti. Naopak, Lagos ve svém věku zvládal pozoruhodně mnoho věcí a když se něčeho chytil, tak se toho i držel. To platilo i pro plány jeho dcery Stefanie, která si nedokázala ujasnit ani počet svých četných nápadníků.
"Co se děje?"
"Přijela nějaká mladá dáma a žádá si mluvit s pánem domu."
Starší muž vyskočil z křesla a rychle odložil doutník do popelníku na stolku. "No konečně! Ale že jim to trvalo… Nerone, promluv si se Stefanií a uvědom ji o všem… pak zaveď našeho hosta do pokoje. A… moment, ano, pozvi ji na večeři. Snad už se dočkáme…"
"Jistě, pane." Neron se hluboce uklonil a pozpátku vycouval z místnosti. Lagos znovu uchopil doutník a začal nervózně přecházet po místnosti. Při tom lehce napadal na levou nohu, ale jeho krok byl přesto svižný. Kdysi tmavé vlasy měl nyní prokvetlé stříbrem, ale meč, který měl muž u boku nedával prostor jakýmkoliv pochybnostem co se týče jeho fyzické zdatnosti. Naopak, Lagos ve svém věku zvládal pozoruhodně mnoho věcí a když se něčeho chytil, tak se toho i držel. To platilo i pro plány jeho dcery Stefanie, která si nedokázala ujasnit ani počet svých četných nápadníků.
Asteria se posadila na postel. nemohla si pomoct, ale tohle místo se jí nelíbilo. Sice tu bylo všechno přepychové a byl kladen důraz na pohodlí, ale na druhou stranu tu cítila určitou odtažitost. A ten sluha byl taky divný - měla pocit, že se jí v duchu velice ošklivě směje.
V duchu zavolala Wereta. Když ho konečně našla, přistihla ho v myšlenkách na Safiru. Na co to myslíš, ty prasáku?!
Já? To říkáš ty mě? Kdybych si měl pořádně uvědomit, co jste posledně vyváděli s Dragonelem, byl bych rudej jako rak.
Co ti to tak vadí? A vůbec, ty mě špehuješ?!
Nešpehuju, zahuhlal Weret, rozhodně ne vědomě. Ale když vezměš v úvahu, do jakýho stavu tě Dragonel přivádí, tak něco cejtit musím.
Ježiš, no to je zase jednou rozhovor. Víš co, přestanem se bavit jako dva úchylové a začnem myslet normálně, jo?
Souhlas. Takže, co se děje tak zajímavýho, že sis vzpomněla na svýho chudáčka draka?
Nic moc… jen se mi to tady nelíbí, to je celý.
Aha. A čekala jsi snad něco jinýho?
Po pravdě ani ne… ale teď začínám mít obavy, jak tohle všechno dopadne. Cítím, že b to nemuselo být přesně podle našich představ.
To je pravda… ale ne vždycky se všechno vydaří.
Hm… Werete? Můžeš mi něco slíbit?
Jestli to bude smysluplný, tak jo.
Kdyby se něco stalo, uteč. Je jedno jak a kam, ale hlavně dej vědět ostatním, že se něco děje… nesmí tě chytit taky!
To ti s čistým svědomím slibuju… ale proč se pořád tak bojíš?
Já ani nevím… jenom cítím, že se něco brzo stane. A nebude to nic dobrýho.
Na Dras - Leonu se snášela noc. Ta byla obzvlášť temná - ve městě, kde panovala tma i ve dne. Damíta procházela ulicí směrem k domu, kde se všichni ubytovali. Asteria už brzy hlásila zajímavé novinky a žádala si blízkost ostatních, aby mohli v případě nějakých problémů zasáhnout. Damíta, Katrina, Eragon a Dragonel se radši přestěhovali z Ilirey, protože tady stejně byla větší šance nějakého objevu.
Damíta se nervózně ohlédla. Už delší dobu se jí zdálo, že ji někdo sleduje, a proto šla velikou oklikou, aby svého pronásledovatele setřásla. Ale vždy, když už se zdálo, že se jí to podařilo, zahlédla v šeru za sebou postavu oblečenou v černém. Pomalu ji to přestávalo bavit a chystala se buď zapadnout do nějakého domu po cestě, nebo se svého pronásledovatele s milým úsměvem a mečem v ruce zeptat, co potřebuje.
Nestihla udělat ani jedno, protože se na ni najednou vrhli tři zakuklení muži. Damíta sotva stačila vytáhnout meč, aby se bránila, když jí někdo přimáčkl dýku na krk. Byli čtyři.
"Co…-" stačila jen vyjeknout, než ucítila, že stisk kolem jejího krku trochu povolil. Někdo se vrhl mezi Damítu a její únosce. Neprohlížela si, kdo to je a radši se hned zapojila do zápasu. Netrvalo dlouho a všichni útočníci byli asi tak živí jako ten s dýkou a podřezaným hrdlem.
Konečně se zastavila a podívala se na svého zachránce. Trochu v ní hrklo, když poznala muže, který ji celou dobu sledoval. Byl oblečený celý v černém a kápě přehozená přes hlavu znemožňovala Damítě poznat, o koho se jedná. Muž ztěžka oddychoval a jedna noha mu podklesávala. Naznačil Damítě, aby se schovala do průjezdu za nimi. Odkulhal dovnitř za ní a opřel se o zeď. "Tak… to bysme snad měli z krku…" zachraptěl a pak pomalu sklouzl po zdi k zemi.
Damíta k němu poklekla. Beze slova mu vyhrnula nohavici až po koleno. Když sykl bolestí, ani se mu nedivila. Měl od ošklivé rány zkrvavenou celou nohu. Stáhla si rukavici a pronesla kouzlo. Pod rukou se jí sice trochu modře zablesklo, ale jinak se nestalo vůbec nic. Zranění se ani trochu nezlepšilo, jen krev vytékala stále dál. Kouzlo nepůsobilo.
Damíta se napřímila. "Kdo… kdo jste?"
"To je… trošku delší historie… stejně bys mi to nevěřila…"
"A co takhle to aspoň zkusit?"
Odpovědi se nedočkala. Místo toho ji jemně uchopil za bradu a otočil tváří k sobě. Cítila, že se na ni zpod kápě upírají jeho oči a věděla, že přímo do nich hledí. Trochu se k ní nahnul… Damíta zavřela oči. Na jeden kratičký okamžik cítila jeho rty na svých a úplně jí to stačilo. "Murtaghu?"
"Au."
"Neřvi tolik," napomenula ho, "jestli na tý noze nechceš mít nádhernou jizvu, budeš to muset vydržet." Byli v Damítině momentálním bytě v Dras-Leoně a elfka se snažila dát Murtaghovi do pořádku ránu na noze.
"Promiň," omluvil se Murtagh a zamrkal bolestí. Damíta mu pořádně utáhla obvaz a přetáhla mu přes něj nohavici. Zraněný konečně položil nohu na zem.
"Tak dobře… a teď bys mi možná mohl povědět, co se to vlastně stalo…?"
Murtagh zaváhal. "Nevím… jestli vůbec můžu…"
"Určitě… kdo by ti to chtěl zakázat?"
"Třeba… například Smrt."
"Aha," Damíta sebou plácl na postel, "tohle je jedna z věcí, kterou bych taky potřebovala vysvětlit. Byl jsi vůbec mrtvý nebo ses zase někde schovával?"
"Tentokrát…," Murtagh zaváhal, "tentokrát to bylo doopravdy. A že by to bylo něco příjemnýho, to se říct nedá.Vlastně… radši bych byl… no… prostě bych si to nechtěl zopakovat."
"Proč? To tě tam vařili na ohni nebo co, ty jeden hříšníku?" zasmála se Damíta.
"Ne… a možná by to bylo snesitelnější… prostě jsem neměl co dělat. Damíto, dokážeš si to představit? Poprvé v… no, životě asi ne, ale prostě poprvý jsem neměl co na práci."
"A jak ses z toho ,mučení' teda dostal?" zajímala se Damíta, která pochopila, že o svém pobytu v Nemetonu se Murtagh bavit nehodlá.
"Ha ha. Já sám bych se z toho nikdy nedostal. Bylo jen potřeba, aby se někdo… no…"
"Obětoval."
"Jo. Přesně."
"A… kdo to byl?"
"Seth…"
"Ne!" Damíta se šokovaně posadila a vytřeštěnýma očima hleděla na Murtagha.
"Taky jsem jí to říkal," potvrdil chmurně Murtagh, "říkal jsem jí, že tohle je blbost… nikdy se tak neměla rozhodnout… nejhorší na tom celém je, že ona byla vůdkyní celého Šedého lidu. Zajímalo by mě, co teď budou dělat… ale ona si to nechtěla rozmyslet… jen řekla, že už to nedokáže unést a radši zemře za něco smysluplnýho, než aby se nechala zabít Smrtí jen tak. A snad uznáš… že na tom něco je."
"No… dobře…" uznala Damíta, "a to bylo jediný, co po tobě Smrt chtěla?"
"Ne," odvrátil Murtagh hlavu, "chtěla všechny mé schopnosti… jako myslím ty kouzelnické… a na oplátku mi dala to, že jsem proti všem kouzlům imunní. I když," dodal s pohledem na svoji nohu, "to taky není vždycky výhra." Na chvíli se odmlčel. "No, pak mi jen doporučila, ať se zatím neobjevuju, dokud mě nebudete potřebovat. Jinak byte mi nevěřili, že jsem to opravdu já," dodal s veselými jiskřičkami v očích.
"No… a jak máme mít tu jistotu teď?"
"Kdybych to já nebyl, asi vám nepomáhám, ne?"
"A co když jo…?"
"Ach jo. Jsem to já, přísahám! A mimochodem, vím pár docela zajímavejch věcí… to když se člověk nudí, může pozorovat svět tam dole… a občas se dozví něco fakt zajímavýho."
"Jako například…?" Damíta vstala a sedla si na pohovku vedle Murtagha.
"Radši to povím zítra všem," usmál se a pohlédl z okna. "Už bych asi měl jít," prohlásil, když uviděl temnotu, která se na Dras-Leonu zatím snesla.
"To teda ne. Neměl bys nikam chodit, dokud se ti ta noha aspoň trochu nezahojí," prohlásila Damíta rezolutně.
"A to tady mám jako zůstat?" podíval se na ni.
"Vadilo by to moc?"
Odpověděl jen pokrčením ramen. Damíta se zvedla z pohovky. "No, tak já se jdu umýt… ustel si zatím."
Murtagh zíral na dveře koupelny ještě dlouho potom, co v nich Damíta zmizela. Pak odkulhal k posteli, svlékl si aspoň tuniku a košili a zapadl do peřin. Dost dlouho jen hypnotizoval nebesa nad svým lůžkem, dokud se Damíta nevynořila z koupelny. Když procházela pokojem, otočil k ní hlavu. Zhasla většinu svíček, pak se svlékla do spodního prádla, sfoukla poslední plamínek vedle postele a vklouzla k Murtaghovi pod peřinu. Když se k němu přitulila, jemně ji objal.Chvíli bylo ticho, až na hvízdání větru někde na střechách.
"Damíto?"
"Hm?"
"Ty si ani nedovedeš představit, jak moc jsi mi chyběla… jak v Nemetonu, tak předtím v Iliree… musel jsem bejt šílenej, že jsem se hned neotočil a nejel zpátky do Ellesméry, když za mnou Asteria přijela…"
"Věř mi, Murtaghu, že si to představit dokážu… já jsem prožívala to samý." Opřela si hlavu o jeho rameno. Zase bylo chvíli ticho.
"Miluju tě, Damíto."
"Já tebe taky."
Polibek naplnil chladnou noc, která by jinak byla rušená jen hvízdáním větru po střechách…
V duchu zavolala Wereta. Když ho konečně našla, přistihla ho v myšlenkách na Safiru. Na co to myslíš, ty prasáku?!
Já? To říkáš ty mě? Kdybych si měl pořádně uvědomit, co jste posledně vyváděli s Dragonelem, byl bych rudej jako rak.
Co ti to tak vadí? A vůbec, ty mě špehuješ?!
Nešpehuju, zahuhlal Weret, rozhodně ne vědomě. Ale když vezměš v úvahu, do jakýho stavu tě Dragonel přivádí, tak něco cejtit musím.
Ježiš, no to je zase jednou rozhovor. Víš co, přestanem se bavit jako dva úchylové a začnem myslet normálně, jo?
Souhlas. Takže, co se děje tak zajímavýho, že sis vzpomněla na svýho chudáčka draka?
Nic moc… jen se mi to tady nelíbí, to je celý.
Aha. A čekala jsi snad něco jinýho?
Po pravdě ani ne… ale teď začínám mít obavy, jak tohle všechno dopadne. Cítím, že b to nemuselo být přesně podle našich představ.
To je pravda… ale ne vždycky se všechno vydaří.
Hm… Werete? Můžeš mi něco slíbit?
Jestli to bude smysluplný, tak jo.
Kdyby se něco stalo, uteč. Je jedno jak a kam, ale hlavně dej vědět ostatním, že se něco děje… nesmí tě chytit taky!
To ti s čistým svědomím slibuju… ale proč se pořád tak bojíš?
Já ani nevím… jenom cítím, že se něco brzo stane. A nebude to nic dobrýho.
Na Dras - Leonu se snášela noc. Ta byla obzvlášť temná - ve městě, kde panovala tma i ve dne. Damíta procházela ulicí směrem k domu, kde se všichni ubytovali. Asteria už brzy hlásila zajímavé novinky a žádala si blízkost ostatních, aby mohli v případě nějakých problémů zasáhnout. Damíta, Katrina, Eragon a Dragonel se radši přestěhovali z Ilirey, protože tady stejně byla větší šance nějakého objevu.
Damíta se nervózně ohlédla. Už delší dobu se jí zdálo, že ji někdo sleduje, a proto šla velikou oklikou, aby svého pronásledovatele setřásla. Ale vždy, když už se zdálo, že se jí to podařilo, zahlédla v šeru za sebou postavu oblečenou v černém. Pomalu ji to přestávalo bavit a chystala se buď zapadnout do nějakého domu po cestě, nebo se svého pronásledovatele s milým úsměvem a mečem v ruce zeptat, co potřebuje.
Nestihla udělat ani jedno, protože se na ni najednou vrhli tři zakuklení muži. Damíta sotva stačila vytáhnout meč, aby se bránila, když jí někdo přimáčkl dýku na krk. Byli čtyři.
"Co…-" stačila jen vyjeknout, než ucítila, že stisk kolem jejího krku trochu povolil. Někdo se vrhl mezi Damítu a její únosce. Neprohlížela si, kdo to je a radši se hned zapojila do zápasu. Netrvalo dlouho a všichni útočníci byli asi tak živí jako ten s dýkou a podřezaným hrdlem.
Konečně se zastavila a podívala se na svého zachránce. Trochu v ní hrklo, když poznala muže, který ji celou dobu sledoval. Byl oblečený celý v černém a kápě přehozená přes hlavu znemožňovala Damítě poznat, o koho se jedná. Muž ztěžka oddychoval a jedna noha mu podklesávala. Naznačil Damítě, aby se schovala do průjezdu za nimi. Odkulhal dovnitř za ní a opřel se o zeď. "Tak… to bysme snad měli z krku…" zachraptěl a pak pomalu sklouzl po zdi k zemi.
Damíta k němu poklekla. Beze slova mu vyhrnula nohavici až po koleno. Když sykl bolestí, ani se mu nedivila. Měl od ošklivé rány zkrvavenou celou nohu. Stáhla si rukavici a pronesla kouzlo. Pod rukou se jí sice trochu modře zablesklo, ale jinak se nestalo vůbec nic. Zranění se ani trochu nezlepšilo, jen krev vytékala stále dál. Kouzlo nepůsobilo.
Damíta se napřímila. "Kdo… kdo jste?"
"To je… trošku delší historie… stejně bys mi to nevěřila…"
"A co takhle to aspoň zkusit?"
Odpovědi se nedočkala. Místo toho ji jemně uchopil za bradu a otočil tváří k sobě. Cítila, že se na ni zpod kápě upírají jeho oči a věděla, že přímo do nich hledí. Trochu se k ní nahnul… Damíta zavřela oči. Na jeden kratičký okamžik cítila jeho rty na svých a úplně jí to stačilo. "Murtaghu?"
"Au."
"Neřvi tolik," napomenula ho, "jestli na tý noze nechceš mít nádhernou jizvu, budeš to muset vydržet." Byli v Damítině momentálním bytě v Dras-Leoně a elfka se snažila dát Murtaghovi do pořádku ránu na noze.
"Promiň," omluvil se Murtagh a zamrkal bolestí. Damíta mu pořádně utáhla obvaz a přetáhla mu přes něj nohavici. Zraněný konečně položil nohu na zem.
"Tak dobře… a teď bys mi možná mohl povědět, co se to vlastně stalo…?"
Murtagh zaváhal. "Nevím… jestli vůbec můžu…"
"Určitě… kdo by ti to chtěl zakázat?"
"Třeba… například Smrt."
"Aha," Damíta sebou plácl na postel, "tohle je jedna z věcí, kterou bych taky potřebovala vysvětlit. Byl jsi vůbec mrtvý nebo ses zase někde schovával?"
"Tentokrát…," Murtagh zaváhal, "tentokrát to bylo doopravdy. A že by to bylo něco příjemnýho, to se říct nedá.Vlastně… radši bych byl… no… prostě bych si to nechtěl zopakovat."
"Proč? To tě tam vařili na ohni nebo co, ty jeden hříšníku?" zasmála se Damíta.
"Ne… a možná by to bylo snesitelnější… prostě jsem neměl co dělat. Damíto, dokážeš si to představit? Poprvé v… no, životě asi ne, ale prostě poprvý jsem neměl co na práci."
"A jak ses z toho ,mučení' teda dostal?" zajímala se Damíta, která pochopila, že o svém pobytu v Nemetonu se Murtagh bavit nehodlá.
"Ha ha. Já sám bych se z toho nikdy nedostal. Bylo jen potřeba, aby se někdo… no…"
"Obětoval."
"Jo. Přesně."
"A… kdo to byl?"
"Seth…"
"Ne!" Damíta se šokovaně posadila a vytřeštěnýma očima hleděla na Murtagha.
"Taky jsem jí to říkal," potvrdil chmurně Murtagh, "říkal jsem jí, že tohle je blbost… nikdy se tak neměla rozhodnout… nejhorší na tom celém je, že ona byla vůdkyní celého Šedého lidu. Zajímalo by mě, co teď budou dělat… ale ona si to nechtěla rozmyslet… jen řekla, že už to nedokáže unést a radši zemře za něco smysluplnýho, než aby se nechala zabít Smrtí jen tak. A snad uznáš… že na tom něco je."
"No… dobře…" uznala Damíta, "a to bylo jediný, co po tobě Smrt chtěla?"
"Ne," odvrátil Murtagh hlavu, "chtěla všechny mé schopnosti… jako myslím ty kouzelnické… a na oplátku mi dala to, že jsem proti všem kouzlům imunní. I když," dodal s pohledem na svoji nohu, "to taky není vždycky výhra." Na chvíli se odmlčel. "No, pak mi jen doporučila, ať se zatím neobjevuju, dokud mě nebudete potřebovat. Jinak byte mi nevěřili, že jsem to opravdu já," dodal s veselými jiskřičkami v očích.
"No… a jak máme mít tu jistotu teď?"
"Kdybych to já nebyl, asi vám nepomáhám, ne?"
"A co když jo…?"
"Ach jo. Jsem to já, přísahám! A mimochodem, vím pár docela zajímavejch věcí… to když se člověk nudí, může pozorovat svět tam dole… a občas se dozví něco fakt zajímavýho."
"Jako například…?" Damíta vstala a sedla si na pohovku vedle Murtagha.
"Radši to povím zítra všem," usmál se a pohlédl z okna. "Už bych asi měl jít," prohlásil, když uviděl temnotu, která se na Dras-Leonu zatím snesla.
"To teda ne. Neměl bys nikam chodit, dokud se ti ta noha aspoň trochu nezahojí," prohlásila Damíta rezolutně.
"A to tady mám jako zůstat?" podíval se na ni.
"Vadilo by to moc?"
Odpověděl jen pokrčením ramen. Damíta se zvedla z pohovky. "No, tak já se jdu umýt… ustel si zatím."
Murtagh zíral na dveře koupelny ještě dlouho potom, co v nich Damíta zmizela. Pak odkulhal k posteli, svlékl si aspoň tuniku a košili a zapadl do peřin. Dost dlouho jen hypnotizoval nebesa nad svým lůžkem, dokud se Damíta nevynořila z koupelny. Když procházela pokojem, otočil k ní hlavu. Zhasla většinu svíček, pak se svlékla do spodního prádla, sfoukla poslední plamínek vedle postele a vklouzla k Murtaghovi pod peřinu. Když se k němu přitulila, jemně ji objal.Chvíli bylo ticho, až na hvízdání větru někde na střechách.
"Damíto?"
"Hm?"
"Ty si ani nedovedeš představit, jak moc jsi mi chyběla… jak v Nemetonu, tak předtím v Iliree… musel jsem bejt šílenej, že jsem se hned neotočil a nejel zpátky do Ellesméry, když za mnou Asteria přijela…"
"Věř mi, Murtaghu, že si to představit dokážu… já jsem prožívala to samý." Opřela si hlavu o jeho rameno. Zase bylo chvíli ticho.
"Miluju tě, Damíto."
"Já tebe taky."
Polibek naplnil chladnou noc, která by jinak byla rušená jen hvízdáním větru po střechách…

