Pod černou troskou hradu
navečer po západu,
když kmeny bříz jak svíčky
ve tmě se bělají,
na břehu mělké říčky
zpěv zaznípo háji.
V sukénce z měkkých chaluh
vyběhnou víly na luh
a jako náměsíčné
svá kola roztočí,
že někdy vínky sličné
spadnou jim do očí.
Když v mraku měsíc mizí
a zhasnou světlé břízy,
s tváří si vlasy shrnou
a sednou do kvítí,
až bílá se stříbrnou
opět jim posvítí.
Nechte je na pokoji,
lidí se trochu bojí,
vždyt´ tančí polonahé
a jděte domů spát.
Však jednou v noci vlahé
šel hajný na ten hrad.
Marně si lámal hlavu,
kdo mu šlape trávu,
a běda, to se zalek,
když zhlédl se skály,
jak nožky od fialek
si koupaly.

