Ráno přišlo nepříjemně brzy. Eragon otevřel oči. Bylo mu hrozně zima. Třásl se po celém těle. Probudil se stejně jako usnul, s nohama přitaženýma k hrudi. Natáhl se po přikrývce a přetáhl ji přes sebe. Moc nehřála, byla pěkně děravá. Rozkašlal se. Bylo mu příšerně. Najednou se prudce rozkašlal a uvědomil si pálení v krku. No to snad ne! Pomyslel si zděšeně. Raději zavřel oči. Přál se probudit se ve svém stanu. A nebo ještě lépe. Přál se probudit se doma v údolí Palancar.
Probudil jej opět rozruch u dveří. Tentokrát však stráže dlouho neprotestovali.
"Budeme to muset nahlásit králi."
"Tak mu to tedy řekněte!"
S tím se dveře otevřely a v nich stála Nasuada. Na sobě měla rudé šaty s černým síťovým kabátkem, dlouhým jen po prsa. Když vešla svlékala si černou tuniku, mající jako přehoz, kterou měla aby jí nebyla zima.
Rychle si k němu klekla. Otevřela látkovou kabelu, vytáhla z ní nůž a zasunula mu ho pod "postel". Pak vytáhla měch ve kterém byl nalitý horký čaj. "Tohle vypij." Řekla mu. "Nemám moc času." Rychle mu sáhla na čelo. "Ty máš už zase horečku." Ztrápeně se na něj podívala.
"Zase?" zeptal se zmateně.
"Ano. Zase. Chodím za tebou už druhý den. Konečně jsi se probral."
Eragon vyvalil oči a pil horkou tekutinu. Čaj byl slazený včelím medem, byl to balzám na jeho bolavý krk. Nausada ještě rychle vytáhla z kabele tlustou deku. Eragon uvažoval jak dlouho jí asi trvalo ji tam naskládat. Pořádně ho s ní zakryla, sebrala měch a strčila jej zpátky do kabely, a zvedla se k odchodu. "Kdy zase přijdeš?" zeptal se.
Otočila se. "Nevím. Asi už nepřijdu." Hlas se jí zatřásl. Rychle si přes sebe přehodila tuniku a už klepala na dveře. Ty se, se zaskřípěním otevřely a Nasuada zmizela.
Eragon se ještě víc zavrtal do přikrývek. Přemýšlel co mu to připomíná. Okamžitě ho napadlo jak byl se Safirou v Dračích horách.
Pak mu ale v mysli vytanula jiná vzpomínka. Jak ležel po bitvě na Hořících pláních sám ve svém stanu. Jak k němu přišla Arya a taky jej překryla svojí hřejivou náručí. Viděl to před zavřenýma očima skoro jako běžící film.
Arya zlehka rozhrnula stanové chlopně a vklouzla dovnitř. Zmateně se posadil na své posteli a už chtěl něco říct. Ona mu však položila prsty na ústa a tím ho dokonale umlčela. Chytila jeho hlavu do dlaní a přitiskla mu ji na své břicho. Eragon zabořil hlavu do měkké látky její tuniky a plakal. Plakal protože Murtaghova zrada jej ranila víc než cokoli jiného. A ranilo ho to o to víc, že byl Murtagh jeho bratr.
Objal ji kolem boků a dál plakal s hlavou zabořenou do její tuniky. Jemně ho hladila po vlasech. Zvedl hlavu a věnoval jí pohled svých uplakaných očí. Její ruce mu sklouzly na ramena a Arya si k němu dřepnula. Hleděl na ni. Už ani nemohl plakat. Po tváři mu tekla poslední démantová slza. Arya vztáhla ruku a slzu mu setřela.
Usmála se a její obličej se pomalu přibližoval k tomu jeho. Nejdříve ucukl, ale Arya mu pevně zajela rukou do vlasů a už si ho podržela. Zavřel oči. Když je znova otevřel Arya se spokojeně usmívala. Znovu se po něm natáhla, tentokrát však její ruce zabloudily k lemu jeho košile a začaly mu ji vysvlékat. Eragon pudově zvedl ruce. Jejich obličeje se na okamžik oddálili. Košile letěla ke vchodu do stanu.
Arya si nejprve klekla a pak si na Eragona zrovna sednula. Pustili se. Arya potáhla za tkanice tuniky, aby je rozvázala. Eragon se postavil, ale neváhal. Oběma rukama vzal lem tuniky a pomalu tahal nahoru. Tunika potom následovala Eragonovu košili.
Jak tahal po kouscích se mi odhalovalo elfčino dokonalé tělo. Její téměř porcelánová kůže a dokonalé křivky. Tunika následovala Eragonovu košili. Chvěla se. Chytla stojícího Eragona za opasek kalhot a stáhla ho k sobě na postel. Poslední co si Eragon jasně uvědomoval, byl Safiřin výkřik: ERAGONE!
To co se dělo potom je naprosto nepopsatelné, ale bylo to nádherné. Když se Eragon ráno probudil, myslel si, že to byl sen. Ale Arya, ležící mu na natažené ruce, mu to naprosto vyvrátila. Leželi pod přikrývkou, zakrývající jejich nahotu. Elfka otevřela zelené oči a usmála se. "Dobré ráno." Řekl a Arya mu věnovala další úsměv. "Ještě spi. Je brzo." Odpověděla a políbila jej
Eragon znova usnul a když se probudil, Arya byla pryč. Jeho věci leželi poskládané vedle tácu s jídlem, který byl položený vedle postele. Pak už o tom nemluvili. Bylo to tolik dávno. Nebo se to tak Eragonovi alespoň zdálo.
Ze zasnění jej vytrhl rachot klíčů v zámku. A on byl zase zpátky ve své kobce. Zavřel oči a dělal, že spí. Došel k němu jeden ze strážných a zkusil mu tep. "Je živý." Poznamenal a odešel. Eragon oči nechal zavřené a dál vzpomínal až nakonec zase usnul.
***
Nasuada spěchala z kobek co nejrychleji. Na konci chodby už utíkala. Vyběhla po schodech a vyrazila přes nádvoří. Jak spěchala a zahnula za roh, srazila se s Leonem. Pohotově se poklonil. "Omlouvám se, má paní."
"Nic se nestalo. To já se omlouvám."
Leon se zatvářil nejistě. Evidentně jej omluvou vykolejila. Rozhlédla se po nádvoří a přitáhla si tuniku úžeji k tělu.
"Když mě omluvíte, spěchám za mistrem." Řekl a znova se poklonil. Sklonila hlavu a tím jej propustila. Protáhl se kolem ní a pokračoval dál přes nádvoří směrem ke stájím.
Nasuada se taky otočila a vyrazila k paláci. Nešla však k hlavnímu vchodu. Bylo to moc riskantní. Tam by se mohla potkat s Galbatorixem, a tomu by se určitě nelíbilo, co tak brzo dělá venku. Stačil jí výstup předešlých dní. Rychle se ještě jednou rozhlédla, zda ji nikdo nevidí a odbočila uličkou vpravo. Za ní se ozvalo bouchnutí ohromných vstupních dveří do paláce. Nasuadě poskočilo srdce až do krku. Nadzvedla rudou sukni a rozběhla se k postrannímu vchodu.
Už se natahovala po klice. Když v tom se dveře rozlétly a v nich stál Galbatorix. Nasuada zůstala stát jako přikovaná s rukou nataženou ke dveřím. Galbatorix se usmál. Pevně ji chytil za ruku a úsměv vystřídal škodolibý úšklebek. Prudce ji vtáhl dovnitř a ještě pevněji sevřel Nasuadino zápěstí. Bolestí sykla. Rychle dvířka opět zabouchl.
"Tak tebe to nepřešlo?"
"Co?"
"Proč mu pořád pomáháš? Ty si myslíš, že ti to jednou vrátí? Že ti pomůže utéct?"
Nasuada se na něj překvapeně zadívala a král se rozesmál.
"Ó, ty jsi tolik hloupá. Asi tě budu muset naučit dvorním intrikám. Copak nevidíš zradu, kterou si sama pěstuješ? Ty si snad myslíš, že se pro tebe vrátí, jestli uteče? Hahá. Ne, nechá tě tu. Proč by se s tebou měl zatěžovat."
"Co to meleš?!" vyjela na něj a vzápětí toho litovala. Jeho pohled ztuhnul a zledovatěl. Smích a úsměvy byli taky pryč. Rty stisknul do pevné čárky.
"Jdi se převléknout. Promluvíme si u snídaně. Mám ještě práci." Otočil se a odešel. Nasuada tam stála a mnula si zápěstí.
Rychle se vzpamatovala a rozběhla se ke svým komnatám. Běžela palácem a tak, tak se vyhýbala protijdoucím sloužícím. Ti se vždy jen zmateně poklonili. Schody brala po dvou. Vyběhla do třetího patra paláce a zabočila jako snad už stokrát doleva a dál běžela dlouhou chodbou.
Konečně stanula přede dveřmi do svých komnat. Rychle je rozrazila a vletěla dovnitř. Její dvě služebné se tak lekly, až obě nadskočily u své práce. Edyth se najednou zajíkla a Nasuada poznala, že pláče. Fatema ji plácla měkkou prachovkou, aby se dívka vzpamatovala. Poklonila se Nasuadě. Má paní, prosím omluvte ji. Je ještě moc mladá." Nasuada přešla pokoj a zastavila se u Edyth. Obě služebné se napjaly a čekaly co Nasuada udělá. Očividně čekaly trest.
"Co se tu stalo?" Zeptala se. Služebné si vyměnily zmatené pohledy. Nasuada jemně objala Edyth kolem ramen a vedla ji z haly do svého pokoje. Fatema je následovala. V pokoji Edyth posadila do křesílka a šla jí do koupelny pro sklenici vody.
"Tak co se tu teda stalo?" Zeptala se znovu, podávaje Edyth sklenici. Dlouhou chvíli bylo ticho. Přerušované jen Edythiným vzlykáním.
"Byl tu." Ozvala se najednou.
"Co? Kdo?"
"On. Byl tu a ptal se kde jste." Rozvzlykala se. "A my jsme mu musely říct, že se budete vracet postranní brankou." Tentokrát se jí po tvářích začaly hrnout hotové řeky slz. "Omlouváme se vám." Ozvaly se obě zároveň.
Nasuada se usmála. "Nic se nestalo."
Shodila tuniku a začala se vysvlékat. Rychle zašla do šatny, následovaná oběma vyjevenými služkami. Fatema jí rychle chystala šaty. Ze skříně vytáhla nádherné hedvábné černobílé šaty. Edyth Nasuadě mezitím podala čistou bílou spodničku, přesně střiženou pod tyhle šaty, byl do ní všitý korzet, pod tyhle šaty dost důležitý, a ještě bílé hedvábné punčochy. Nasuada se do spodničky nasoukala a Edyth jí začala korzet pevně stahovat. Byl to příšerný pocit. Nasuada cítila jak jí pomaloučku ubývá vzduchu k nadechnutí, jak ji korzet stahoval. Fatema jí podala šaty a Nasuada si je oblékla. Pak ještě zapnout malinké perleťové knoflíčky.
Nasuada přešla k zrcadlu a prohlížela se. Vypadala opravdu nádherně. Šaty byly černé, pod ňadry s bílou mašlí. Měli dvojí úzkou rozšířenou suknici. Jednu, tu horní, patřící k živůtku. Ta byla černá a rozstřižená. Lem byl nařasený a bílý. Druhá suknice byla spodní a byla bílá.
Nasuada je obě uhladila. V nich dokonale vynikla její útlá postava. Edyth jí podala černé, krajkové rukavičky, dlouhé po loket. Nasuada si je lehce natáhla a posadila se na stoličku, aby ji mohla Fatema učesat. Stará žena jí začala stahovat všechny vlasy dozadu, nejdříve do culíku a pak ještě do velmi zajímavého drdůlku, z něhož jí většina vlasů schválně nechala vyklouznout.
Nasuada honem vklouzla nohama v hedvábných punčochách do černých střevíčků a naposledy se prohlédla v zrcadle. Opravdu jí to slušelo a nebylo to přezdobené. Ale zjistila, že se chystala téměř hodinu a Slunce mezitím vyšlo úplně. Rychle vyrazila ze svých komnat a spěchala do jídelny.
Když tam dorazila, král tam ještě nebyl. Oddechla si a šla se posadit. Vzápětí se dveře rozlétly a v nich stál Galbatorix. Tvář rudou vzteky, ale klidně došel ke svému místu, naproti Nasuadě. Posadil se a služebné začaly servírovat snídani. Nasuada pojedla ovoce, ale na pečenou slaninu s vejci prostě neměla. Když viděla Galbatorixe jak se jimi cpe, zvedal se jí žaludek.
Po snídani Galbatorix vstal a pokynul jí, ať ho následuje do malé pracovny kousek od jídelny. Tam se posadila k nízkému stolku, na kterém už leželi dva šálky. Oba naplněné horkým čajem. Galbatorix přecházel po pokoji a nevěnoval jí nejmenší pozornost. Nasuada věděla, že musí mlčet. Nebylo radno krále vytrhovat ze zamyšlení. Najednou se na ni prudce obrátil a rozeřval se na celé kolo.
"Co si ksakru myslíš?!" Trhla sebou leknutím. "Myslíš si, že mu pomůžeš utéct? Zabít mě?!" Řval a prskal. Nasuada sebou vždy jen trhla. Ale rozhodně si to nechtěla nechat líbit. A tak se na něj taky obořila.
"Proč bych mu nepomáhala? Co? Myslíš si, že si tě vezmu z lásky? To v žádném případě. Tvoje krutovláda je u konce!" Křičela.
Došel až ke stolku. "Ty jsi prostě moje. To už nezměníš. Dáš mi dědice, ať chceš nebo ne. A staneš se mojí ženou, ať chceš nebo ne."
"To ne!" vykřikla. "Já se postarám o tvé svržení. Tím si buď jist! A Eragonovi taky pomůžu!"
Král chytl stůl a převrátil ho. "To teda ne! Rozumíš? Jestli ještě jednou zjistím, že jsi u něj byla tak ho zabiju. Rozumíš tomu?!" Nasuada kývla. Otřesena královým výbuchem. Po tvářích se jí začaly hrnout slzy. Bála se ho. Ona se ho bála. Král se otočil na podpatku a vyrazil z pokoje.
Nasuada tam chvíli otřeseně seděla a pak si klekla na koberec a začal sbírat střepy hrníčků. Dovnitř vběhly služky. "Má paní! Jste v pořádku?" Nasuada jen kývla. Služky si klekly na koberec k Nasuadě a sbíraly s ní, braly jí střepy z rukou. "To je v pořádku. Nechte to být. Uklidíme to. Proboha. Podívejte se na své ruce!"
Nasuada se podívala na své ruce. Od střepů je měla úplně rozedrané a rozřezané. Jedna ze služek ji vzala kolem ramen a vedla ji do jejích komnat. Cestou ji ještě utěšovala. "Jen jsem chtěla pomoct uklidit." Říkala chabě Nasuada.
"Ano. Ano. To je v pořádku, má paní." Odpovídala jí služka. Dovedla ji ke dveřím a zaklepala. Otevřely jim Fatema a Edyth. "Můj bože!" Zděsila se Fatema, když Nasuadu uviděla. Dovedly ji dovnitř a Nasuada s sebou praštila do postele. Zbytek dne jí tak nějak splynul dohromady. Pamatovala si až bouřlivé události večera.
***
Murtagh se probral. Bylo mu skvěle. Žádná bolet hlavy, žádný zvuk bubnující krve. Oblékl se a vyšel ze stanu, kde se posadil vedle Trna do měkké trávy. Mlčeli.
"Murtaghu!" běžela k němu Tuon a Eleanor. Zadýchané se u něj zastavily. "Jak je ti?" zeptala se elfka. "Je mi dobře." Odpověděl. "To jsem ráda." Řekla a pousmála se. Murtagh se na ni nechápavě podíval. <"Eleanor tě předevčírem vyléčila." Vysvětlila mu Tuon. Aha. A co se tu zatím stalo?" Optal se. A Tuon se nadechla, aby mu všechno mohla říct. Byla však přerušena Safiřiným bolestivým řevem.
***
Eragon se probudil. Bylo mu dobře. Bylo mu téměř výborně. Dnes uskuteční svůj plán. Ale ještě před tím si chtěl promluvit se Safirou. Proto zašmátral ve své mysli a našel ji. Zářila jako lucerna ve tmě noci.
Safiro?!
Eragone! Konečně! Vykřikla mu v mysli.
Safiro, musím ti něco říct. Sdělil jí poněkud ztrápeně.
Eragone! Neděs mě. Proč mluvíš tak divně, jako bys se mnou mluvil naposled? Její hlas zněl jakoby měla na krajíčku.
Protože s tebou naposled mluvím. Safiro, on mě zlomil! Já mu nechci přísahat. Proto jsem se rozhodl… nenechala jej domluvit.
Eragone ne! To nesmíš! Prosím. Nedělej to. Už kvůli mně ne.
Promiň mi to. Já musím.
S tím vytáhl nůž z pod "postele". Prohlédl jej. Věděl, že už je pozdě. Vojáci venku už chodili s loučemi. Prospal celý den. Ale nevadilo mu to.
Zatnul prsty pravé ruky do pevné pěsti a zvedl ji, aby lépe viděl na žíly. Přiložil k nim nůž, po jehož jílci okamžitě, po té co přitlačil, začala stékat teplá tekutina. Totéž udělal na levé ruce, a obě je pak položil vedle těla. Nůž stále pevně svíral v pravé ruce. Díval se do stropu a všemi myšlenkami se soustředil na Safiru. Vybavoval si úplně každý moment strávený s ní.
A ona stále byla s ním. Nechtěla jej opustit a on taky nechtěl být sám. Celou dobu spolu tichounce rozmlouvali, až na Eragona začaly jít mrákoty. V tom se ozval králův řev za dveřmi. Eragona se zmocnila panika. Chtěl, aby jej král našel už mrtvého. Za dveřmi byl čím dál větší rozruch, slyšel krále, Nasuadu, vojáky.
Najednou se dveře začaly otevírat. Eragon sebral poslední zbytky sil, zvedl obě ruce nad sebe a pevně v nich sevřel nůž. V otevřených dveřích se objevil Galbatorix a za ním běžela Nasuada. "Néééééééééééééé!" Vykřikl král když Eragon nechal ruce s nožem klesnout a nůž lehce projel jeho hrudníkem.
Eragonem projela palčivá bolest. Poslední co si uvědomoval byl Safiřin výkřik v jeho mysli.
Néééééééééé. Eragone! Proč?!
Pak se všechno slilo dohromady a Eragon se ocitl v úplné tmě. Uvědomoval si své tělo, ležící na "posteli", ale bylo mu tolik vzdálené. Uvědomoval si bolest, a to jak se mu chvějí ruce. Ale všechno to bylo vzdálené a pomalu jej to opouštělo. Stejně jako Safira. Jeho jediné světlo, zářící kdesi mimo dosah. Zoufale se po ní natáhl a poprvé si uvědomil co vlastně udělal. Teď už nebylo cesty zpět.
Safiróóóóó! Vykřikl ještě.
Probudil jej opět rozruch u dveří. Tentokrát však stráže dlouho neprotestovali.
"Budeme to muset nahlásit králi."
"Tak mu to tedy řekněte!"
S tím se dveře otevřely a v nich stála Nasuada. Na sobě měla rudé šaty s černým síťovým kabátkem, dlouhým jen po prsa. Když vešla svlékala si černou tuniku, mající jako přehoz, kterou měla aby jí nebyla zima.
Rychle si k němu klekla. Otevřela látkovou kabelu, vytáhla z ní nůž a zasunula mu ho pod "postel". Pak vytáhla měch ve kterém byl nalitý horký čaj. "Tohle vypij." Řekla mu. "Nemám moc času." Rychle mu sáhla na čelo. "Ty máš už zase horečku." Ztrápeně se na něj podívala.
"Zase?" zeptal se zmateně.
"Ano. Zase. Chodím za tebou už druhý den. Konečně jsi se probral."
Eragon vyvalil oči a pil horkou tekutinu. Čaj byl slazený včelím medem, byl to balzám na jeho bolavý krk. Nausada ještě rychle vytáhla z kabele tlustou deku. Eragon uvažoval jak dlouho jí asi trvalo ji tam naskládat. Pořádně ho s ní zakryla, sebrala měch a strčila jej zpátky do kabely, a zvedla se k odchodu. "Kdy zase přijdeš?" zeptal se.
Otočila se. "Nevím. Asi už nepřijdu." Hlas se jí zatřásl. Rychle si přes sebe přehodila tuniku a už klepala na dveře. Ty se, se zaskřípěním otevřely a Nasuada zmizela.
Eragon se ještě víc zavrtal do přikrývek. Přemýšlel co mu to připomíná. Okamžitě ho napadlo jak byl se Safirou v Dračích horách.
Pak mu ale v mysli vytanula jiná vzpomínka. Jak ležel po bitvě na Hořících pláních sám ve svém stanu. Jak k němu přišla Arya a taky jej překryla svojí hřejivou náručí. Viděl to před zavřenýma očima skoro jako běžící film.
Arya zlehka rozhrnula stanové chlopně a vklouzla dovnitř. Zmateně se posadil na své posteli a už chtěl něco říct. Ona mu však položila prsty na ústa a tím ho dokonale umlčela. Chytila jeho hlavu do dlaní a přitiskla mu ji na své břicho. Eragon zabořil hlavu do měkké látky její tuniky a plakal. Plakal protože Murtaghova zrada jej ranila víc než cokoli jiného. A ranilo ho to o to víc, že byl Murtagh jeho bratr.
Objal ji kolem boků a dál plakal s hlavou zabořenou do její tuniky. Jemně ho hladila po vlasech. Zvedl hlavu a věnoval jí pohled svých uplakaných očí. Její ruce mu sklouzly na ramena a Arya si k němu dřepnula. Hleděl na ni. Už ani nemohl plakat. Po tváři mu tekla poslední démantová slza. Arya vztáhla ruku a slzu mu setřela.
Usmála se a její obličej se pomalu přibližoval k tomu jeho. Nejdříve ucukl, ale Arya mu pevně zajela rukou do vlasů a už si ho podržela. Zavřel oči. Když je znova otevřel Arya se spokojeně usmívala. Znovu se po něm natáhla, tentokrát však její ruce zabloudily k lemu jeho košile a začaly mu ji vysvlékat. Eragon pudově zvedl ruce. Jejich obličeje se na okamžik oddálili. Košile letěla ke vchodu do stanu.
Arya si nejprve klekla a pak si na Eragona zrovna sednula. Pustili se. Arya potáhla za tkanice tuniky, aby je rozvázala. Eragon se postavil, ale neváhal. Oběma rukama vzal lem tuniky a pomalu tahal nahoru. Tunika potom následovala Eragonovu košili.
Jak tahal po kouscích se mi odhalovalo elfčino dokonalé tělo. Její téměř porcelánová kůže a dokonalé křivky. Tunika následovala Eragonovu košili. Chvěla se. Chytla stojícího Eragona za opasek kalhot a stáhla ho k sobě na postel. Poslední co si Eragon jasně uvědomoval, byl Safiřin výkřik: ERAGONE!
To co se dělo potom je naprosto nepopsatelné, ale bylo to nádherné. Když se Eragon ráno probudil, myslel si, že to byl sen. Ale Arya, ležící mu na natažené ruce, mu to naprosto vyvrátila. Leželi pod přikrývkou, zakrývající jejich nahotu. Elfka otevřela zelené oči a usmála se. "Dobré ráno." Řekl a Arya mu věnovala další úsměv. "Ještě spi. Je brzo." Odpověděla a políbila jej
Eragon znova usnul a když se probudil, Arya byla pryč. Jeho věci leželi poskládané vedle tácu s jídlem, který byl položený vedle postele. Pak už o tom nemluvili. Bylo to tolik dávno. Nebo se to tak Eragonovi alespoň zdálo.
Ze zasnění jej vytrhl rachot klíčů v zámku. A on byl zase zpátky ve své kobce. Zavřel oči a dělal, že spí. Došel k němu jeden ze strážných a zkusil mu tep. "Je živý." Poznamenal a odešel. Eragon oči nechal zavřené a dál vzpomínal až nakonec zase usnul.
***
Nasuada spěchala z kobek co nejrychleji. Na konci chodby už utíkala. Vyběhla po schodech a vyrazila přes nádvoří. Jak spěchala a zahnula za roh, srazila se s Leonem. Pohotově se poklonil. "Omlouvám se, má paní."
"Nic se nestalo. To já se omlouvám."
Leon se zatvářil nejistě. Evidentně jej omluvou vykolejila. Rozhlédla se po nádvoří a přitáhla si tuniku úžeji k tělu.
"Když mě omluvíte, spěchám za mistrem." Řekl a znova se poklonil. Sklonila hlavu a tím jej propustila. Protáhl se kolem ní a pokračoval dál přes nádvoří směrem ke stájím.
Nasuada se taky otočila a vyrazila k paláci. Nešla však k hlavnímu vchodu. Bylo to moc riskantní. Tam by se mohla potkat s Galbatorixem, a tomu by se určitě nelíbilo, co tak brzo dělá venku. Stačil jí výstup předešlých dní. Rychle se ještě jednou rozhlédla, zda ji nikdo nevidí a odbočila uličkou vpravo. Za ní se ozvalo bouchnutí ohromných vstupních dveří do paláce. Nasuadě poskočilo srdce až do krku. Nadzvedla rudou sukni a rozběhla se k postrannímu vchodu.
Už se natahovala po klice. Když v tom se dveře rozlétly a v nich stál Galbatorix. Nasuada zůstala stát jako přikovaná s rukou nataženou ke dveřím. Galbatorix se usmál. Pevně ji chytil za ruku a úsměv vystřídal škodolibý úšklebek. Prudce ji vtáhl dovnitř a ještě pevněji sevřel Nasuadino zápěstí. Bolestí sykla. Rychle dvířka opět zabouchl.
"Tak tebe to nepřešlo?"
"Co?"
"Proč mu pořád pomáháš? Ty si myslíš, že ti to jednou vrátí? Že ti pomůže utéct?"
Nasuada se na něj překvapeně zadívala a král se rozesmál.
"Ó, ty jsi tolik hloupá. Asi tě budu muset naučit dvorním intrikám. Copak nevidíš zradu, kterou si sama pěstuješ? Ty si snad myslíš, že se pro tebe vrátí, jestli uteče? Hahá. Ne, nechá tě tu. Proč by se s tebou měl zatěžovat."
"Co to meleš?!" vyjela na něj a vzápětí toho litovala. Jeho pohled ztuhnul a zledovatěl. Smích a úsměvy byli taky pryč. Rty stisknul do pevné čárky.
"Jdi se převléknout. Promluvíme si u snídaně. Mám ještě práci." Otočil se a odešel. Nasuada tam stála a mnula si zápěstí.
Rychle se vzpamatovala a rozběhla se ke svým komnatám. Běžela palácem a tak, tak se vyhýbala protijdoucím sloužícím. Ti se vždy jen zmateně poklonili. Schody brala po dvou. Vyběhla do třetího patra paláce a zabočila jako snad už stokrát doleva a dál běžela dlouhou chodbou.
Konečně stanula přede dveřmi do svých komnat. Rychle je rozrazila a vletěla dovnitř. Její dvě služebné se tak lekly, až obě nadskočily u své práce. Edyth se najednou zajíkla a Nasuada poznala, že pláče. Fatema ji plácla měkkou prachovkou, aby se dívka vzpamatovala. Poklonila se Nasuadě. Má paní, prosím omluvte ji. Je ještě moc mladá." Nasuada přešla pokoj a zastavila se u Edyth. Obě služebné se napjaly a čekaly co Nasuada udělá. Očividně čekaly trest.
"Co se tu stalo?" Zeptala se. Služebné si vyměnily zmatené pohledy. Nasuada jemně objala Edyth kolem ramen a vedla ji z haly do svého pokoje. Fatema je následovala. V pokoji Edyth posadila do křesílka a šla jí do koupelny pro sklenici vody.
"Tak co se tu teda stalo?" Zeptala se znovu, podávaje Edyth sklenici. Dlouhou chvíli bylo ticho. Přerušované jen Edythiným vzlykáním.
"Byl tu." Ozvala se najednou.
"Co? Kdo?"
"On. Byl tu a ptal se kde jste." Rozvzlykala se. "A my jsme mu musely říct, že se budete vracet postranní brankou." Tentokrát se jí po tvářích začaly hrnout hotové řeky slz. "Omlouváme se vám." Ozvaly se obě zároveň.
Nasuada se usmála. "Nic se nestalo."
Shodila tuniku a začala se vysvlékat. Rychle zašla do šatny, následovaná oběma vyjevenými služkami. Fatema jí rychle chystala šaty. Ze skříně vytáhla nádherné hedvábné černobílé šaty. Edyth Nasuadě mezitím podala čistou bílou spodničku, přesně střiženou pod tyhle šaty, byl do ní všitý korzet, pod tyhle šaty dost důležitý, a ještě bílé hedvábné punčochy. Nasuada se do spodničky nasoukala a Edyth jí začala korzet pevně stahovat. Byl to příšerný pocit. Nasuada cítila jak jí pomaloučku ubývá vzduchu k nadechnutí, jak ji korzet stahoval. Fatema jí podala šaty a Nasuada si je oblékla. Pak ještě zapnout malinké perleťové knoflíčky.
Nasuada přešla k zrcadlu a prohlížela se. Vypadala opravdu nádherně. Šaty byly černé, pod ňadry s bílou mašlí. Měli dvojí úzkou rozšířenou suknici. Jednu, tu horní, patřící k živůtku. Ta byla černá a rozstřižená. Lem byl nařasený a bílý. Druhá suknice byla spodní a byla bílá.
Nasuada je obě uhladila. V nich dokonale vynikla její útlá postava. Edyth jí podala černé, krajkové rukavičky, dlouhé po loket. Nasuada si je lehce natáhla a posadila se na stoličku, aby ji mohla Fatema učesat. Stará žena jí začala stahovat všechny vlasy dozadu, nejdříve do culíku a pak ještě do velmi zajímavého drdůlku, z něhož jí většina vlasů schválně nechala vyklouznout.
Nasuada honem vklouzla nohama v hedvábných punčochách do černých střevíčků a naposledy se prohlédla v zrcadle. Opravdu jí to slušelo a nebylo to přezdobené. Ale zjistila, že se chystala téměř hodinu a Slunce mezitím vyšlo úplně. Rychle vyrazila ze svých komnat a spěchala do jídelny.
Když tam dorazila, král tam ještě nebyl. Oddechla si a šla se posadit. Vzápětí se dveře rozlétly a v nich stál Galbatorix. Tvář rudou vzteky, ale klidně došel ke svému místu, naproti Nasuadě. Posadil se a služebné začaly servírovat snídani. Nasuada pojedla ovoce, ale na pečenou slaninu s vejci prostě neměla. Když viděla Galbatorixe jak se jimi cpe, zvedal se jí žaludek.
Po snídani Galbatorix vstal a pokynul jí, ať ho následuje do malé pracovny kousek od jídelny. Tam se posadila k nízkému stolku, na kterém už leželi dva šálky. Oba naplněné horkým čajem. Galbatorix přecházel po pokoji a nevěnoval jí nejmenší pozornost. Nasuada věděla, že musí mlčet. Nebylo radno krále vytrhovat ze zamyšlení. Najednou se na ni prudce obrátil a rozeřval se na celé kolo.
"Co si ksakru myslíš?!" Trhla sebou leknutím. "Myslíš si, že mu pomůžeš utéct? Zabít mě?!" Řval a prskal. Nasuada sebou vždy jen trhla. Ale rozhodně si to nechtěla nechat líbit. A tak se na něj taky obořila.
"Proč bych mu nepomáhala? Co? Myslíš si, že si tě vezmu z lásky? To v žádném případě. Tvoje krutovláda je u konce!" Křičela.
Došel až ke stolku. "Ty jsi prostě moje. To už nezměníš. Dáš mi dědice, ať chceš nebo ne. A staneš se mojí ženou, ať chceš nebo ne."
"To ne!" vykřikla. "Já se postarám o tvé svržení. Tím si buď jist! A Eragonovi taky pomůžu!"
Král chytl stůl a převrátil ho. "To teda ne! Rozumíš? Jestli ještě jednou zjistím, že jsi u něj byla tak ho zabiju. Rozumíš tomu?!" Nasuada kývla. Otřesena královým výbuchem. Po tvářích se jí začaly hrnout slzy. Bála se ho. Ona se ho bála. Král se otočil na podpatku a vyrazil z pokoje.
Nasuada tam chvíli otřeseně seděla a pak si klekla na koberec a začal sbírat střepy hrníčků. Dovnitř vběhly služky. "Má paní! Jste v pořádku?" Nasuada jen kývla. Služky si klekly na koberec k Nasuadě a sbíraly s ní, braly jí střepy z rukou. "To je v pořádku. Nechte to být. Uklidíme to. Proboha. Podívejte se na své ruce!"
Nasuada se podívala na své ruce. Od střepů je měla úplně rozedrané a rozřezané. Jedna ze služek ji vzala kolem ramen a vedla ji do jejích komnat. Cestou ji ještě utěšovala. "Jen jsem chtěla pomoct uklidit." Říkala chabě Nasuada.
"Ano. Ano. To je v pořádku, má paní." Odpovídala jí služka. Dovedla ji ke dveřím a zaklepala. Otevřely jim Fatema a Edyth. "Můj bože!" Zděsila se Fatema, když Nasuadu uviděla. Dovedly ji dovnitř a Nasuada s sebou praštila do postele. Zbytek dne jí tak nějak splynul dohromady. Pamatovala si až bouřlivé události večera.
***
Murtagh se probral. Bylo mu skvěle. Žádná bolet hlavy, žádný zvuk bubnující krve. Oblékl se a vyšel ze stanu, kde se posadil vedle Trna do měkké trávy. Mlčeli.
"Murtaghu!" běžela k němu Tuon a Eleanor. Zadýchané se u něj zastavily. "Jak je ti?" zeptala se elfka. "Je mi dobře." Odpověděl. "To jsem ráda." Řekla a pousmála se. Murtagh se na ni nechápavě podíval. <"Eleanor tě předevčírem vyléčila." Vysvětlila mu Tuon. Aha. A co se tu zatím stalo?" Optal se. A Tuon se nadechla, aby mu všechno mohla říct. Byla však přerušena Safiřiným bolestivým řevem.
***
Eragon se probudil. Bylo mu dobře. Bylo mu téměř výborně. Dnes uskuteční svůj plán. Ale ještě před tím si chtěl promluvit se Safirou. Proto zašmátral ve své mysli a našel ji. Zářila jako lucerna ve tmě noci.
Safiro?!
Eragone! Konečně! Vykřikla mu v mysli.
Safiro, musím ti něco říct. Sdělil jí poněkud ztrápeně.
Eragone! Neděs mě. Proč mluvíš tak divně, jako bys se mnou mluvil naposled? Její hlas zněl jakoby měla na krajíčku.
Protože s tebou naposled mluvím. Safiro, on mě zlomil! Já mu nechci přísahat. Proto jsem se rozhodl… nenechala jej domluvit.
Eragone ne! To nesmíš! Prosím. Nedělej to. Už kvůli mně ne.
Promiň mi to. Já musím.
S tím vytáhl nůž z pod "postele". Prohlédl jej. Věděl, že už je pozdě. Vojáci venku už chodili s loučemi. Prospal celý den. Ale nevadilo mu to.
Zatnul prsty pravé ruky do pevné pěsti a zvedl ji, aby lépe viděl na žíly. Přiložil k nim nůž, po jehož jílci okamžitě, po té co přitlačil, začala stékat teplá tekutina. Totéž udělal na levé ruce, a obě je pak položil vedle těla. Nůž stále pevně svíral v pravé ruce. Díval se do stropu a všemi myšlenkami se soustředil na Safiru. Vybavoval si úplně každý moment strávený s ní.
A ona stále byla s ním. Nechtěla jej opustit a on taky nechtěl být sám. Celou dobu spolu tichounce rozmlouvali, až na Eragona začaly jít mrákoty. V tom se ozval králův řev za dveřmi. Eragona se zmocnila panika. Chtěl, aby jej král našel už mrtvého. Za dveřmi byl čím dál větší rozruch, slyšel krále, Nasuadu, vojáky.
Najednou se dveře začaly otevírat. Eragon sebral poslední zbytky sil, zvedl obě ruce nad sebe a pevně v nich sevřel nůž. V otevřených dveřích se objevil Galbatorix a za ním běžela Nasuada. "Néééééééééééééé!" Vykřikl král když Eragon nechal ruce s nožem klesnout a nůž lehce projel jeho hrudníkem.
Eragonem projela palčivá bolest. Poslední co si uvědomoval byl Safiřin výkřik v jeho mysli.
Néééééééééé. Eragone! Proč?!
Pak se všechno slilo dohromady a Eragon se ocitl v úplné tmě. Uvědomoval si své tělo, ležící na "posteli", ale bylo mu tolik vzdálené. Uvědomoval si bolest, a to jak se mu chvějí ruce. Ale všechno to bylo vzdálené a pomalu jej to opouštělo. Stejně jako Safira. Jeho jediné světlo, zářící kdesi mimo dosah. Zoufale se po ní natáhl a poprvé si uvědomil co vlastně udělal. Teď už nebylo cesty zpět.
Safiróóóóó! Vykřikl ještě.

