Všichni se rozběhli k Safiře. Našli ji na opuštěné mýtince. Ležela na boku a ztěžka dýchala.
Safiro? Zeptal se jí Murtagh.
Otočila na něj hlavu. Trochu jej překvapilo, že její mysl není za hradbami.
Safiro, co se stalo?
Udělal to. Bylo jediné co mu řekla.
Co udělal? Safiro řekni mi to!
Udělal to. On se zabil! Je pryč! Necítím ho! Vykřikla celou svojí myslí.
Cože?! Murtagh jí nechtěl věřit.
Rozeběhl se přes mýtinu ke studánce. Ostatní za ním, včetně Safiry, která se mezitím postavila. Murtagh si kleknul a zašeptal: "Draumr kópa." Hladina se zavlnila a vyhladila.
Eragon ležel na několika dekách, tak jak jej viděli už mnohokrát. V pravé ruce křečovitě svíral nůž. Všude kolem byla krev. Měl ji na zápěstích, jak si přeřezal žíly. Na košili jak se probodl a tenounký pramínek mu vytékal z úst. Oči měl otevřené a díval se jakoby přímo na Murtagha. Pousmál se. Pak se jeho tvář zkřivila bolestí, Eragon sebou zacukal a oči se zavřely.
Murtagh kouzlo ukončil. Na tohle se déle díval nevydržel. Po tvářích se mu hrnuly potoky slz. Zdrceně se z kleku posadil a zabořil tvář do dlaní. Cítil jak jej z každé strany objaly konejšivé ruce. Tuon s ním mírně klimbala a šeptala mu, že to určitě je jen králův klam. Opřel si o ni hlavu a rozplakal se úplně nahlas. Přestal se omezovat na tiché vzlykání a štkaní. Řval jako malé děcko. Doslova řval, ani se nedalo říct, že by plakal. To totiž bylo naprosto nevystihující slovo.
"No ták. Ššššššš." Konejšila jej Tuon.
Ještě víc zabořil hlavu do jejích šatů. Objal si ji rukama. Nechtěl nic dělat. Chtěl tam takhle zůstat navždy. Tuon jej hladila po vlasech, jako předevčírem toho malého chlapce, když si rozbil koleno. Murtagh ucítil Trna. Zavřel svoji mysl, že jí nepronikla ani nitka. Trn se stáhl a vyčkával.
Po chvíli, která se Murtaghovi zdála nekonečná, se pohnul. Zvedl hlavu a uslzené hnědé oči. Tuon se na něj povzbudivě podívala. Najednou Murtaghovi secvaklo.
"Jsou v Makaréšském paláci!" vykřikl.
"Jak to víš?"
"Nikde jinde nebyly takovéhle cely."
Murtagh se zvedl, s pomstou vepsanou do očí. Zapadající Slunce vrhalo ne jeho ztrápenou tvář podivné stíny. Vedle něj se ozvalo zašustění, jak vtala Tuon s Eleanor.
Elfka se postavila přímo před něj. Zvedla bradu, jak nějaká královna. A podívala se mu zpříma do očí.
"Vytáhneme tedy na Makaréšský palác." Řekla naprosto rozhodným hlasem nepřipouštějícím žádný odpor. Murtagh vyvalil oči. "Zítra ráno vyrážíme na pochod."
Se šibalským úsměvem se otočila a kráčela přes mýtinu. Šla důstojně, ale nešla ani pomalu. S rovnými zády, jako kdyby spolkla pravítko. Až teď si Murtagh uvědomil, jak moc to dnes elfce sluší.
Na sobě měla úplé šedé spodky, zakasané do po koleny vysokých bot, z pevné kůže. A pak kabátec, střižená na ženu, nezakrývající jí ani boky. Byl hnědý. Pod ním měla ještě bílou košili. Kolem beder měla opasek na kterém se jí pohupovali dva meče. Dlouhé zlaté copy měla tentokrát spletené do jednoho velkého, který se jí nyní pohupoval po zádech.
Prudce se na ně otočila a dlouhý cop se zhoupl a přehodil se jí přes rameno. Za nimi běžel jeden ze zvědů a zuřivě mával a volal, ať na něj počká. Byl to její bratr Gawyn. Oblečen do zelené a hnědé, aby ho bylo co nejméně vidět. Připojil se k ní a společně odcházeli, o něčem zuřivě diskutujíc.
Murtagh se podíval na Tuon, stojící mu po boku. Usmála se na něj. Chytla jej za ruku a společně vyrazili za hádajícími se elfy.
Došli do tábořiště a pojedli. Murtagh ani nezaregistroval co jí. Cítil se jako by na něj spadl překlad. Bylo mu hrozně, zjistil, kde jeho bratr je, ale už bylo pozdě. Po jídle si ještě šel nachystat zbroj na další den. Pak už se jen bezmocně skácel do postele, kde se okamžitě zase rozvzlykal. Zabořil hlavu do polštáře. S Trnem vůbec nemluvili. Najednou se zvenčí ozval Tuonin smích. Rychle roztáhla stanové chlopně a doběhla k jejich posteli.
"Že nevíš co se stalo?" Ptala se rozjařeně.
***
Nasuada se probudila až slunce začalo zapadat.
Eragon! Pomyslela si. Rychle vstala a sebrala svoji černou tuniku na přehození. Vybíhala z pokoje a soukala se do šatů. Byla bosá, jen v punčochách.
Bylo jí jedno jestli ji Galbatorix chytí nebo ne. Vyběhla hlavním vchodem paláce a zamířila přímo ke kobkám. Nadzvedla si suknice a rozběhla se přes nádvoří. Už sbíhala schody do kobek, když tu uslyšela zdola hádku. Překvapeně scházela ze schodů. Zastavila se a zvědavě vyhlédla zpoza rohu.
Borro stál naproti Galbatorixovi a oba na sebe řvali.
"Já nevím kde je zase klíčník. Nemůžu za to, že se někam vytratil." Křičel Borro.
"A já zase nemůžu za to, že mezi muži nemáš žádnou morálku." Ječel na něj Galbatorix.
Kolem Nasuady se najednou protlačil chlápek a zastrkával si cestou podolek košile do kalhot. Z kapsy vytahoval svazek klíčů. Nasuada vyrazila za ním.
Galbatorix si jí nejdřív nevšimnul. Cele se věnoval onomu muži, na kterého řval jestli uspokojit děvečku je pro něj důležitější než služba králi.
Pak se ale podíval její směrem. Tvář mu ještě víc ztvrdla, ještě víc zrudla hněvem.
"Okamžitě odejdi!" Zařval na ni, ale Nasuada pokračovala v cestě k cele v předtuše něčeho zlého.
"Řekl jsem odejdi! Copak ti nestačil náš ranní rozhovor?!" Řval na ni zplna hrdla.
Došla až k němu a zvedla hlavu tak, aby se mu mohla podívat do očí. Ty oči plály hněvem, věděla, že za svou drzost draze zaplatí, ale přesto se na Eragona musela přijít podívat. Věděla, že její dny jsou sečteny. Zítra si vezme Galbatorixe, ať bude chtít nebo ne.
Klíčník konečně otevřel dveře. Otvíraly se příšerně pomalu. A s každým kouskem otevírajících se dveří se jim naskýtal hrůznější pohled.
Eragon ležel na své "posteli" v obou rukou nůž vysoko zdvižený nad vlastní hrudí. Z obou zápěstí mu stékaly potoky krve a hledaly si cestu na zem. Když uviděl ve dveřích stát Galbatorixe vykřikl a nechal ruce klesnout. A v tu chvíli se čas natáhl jako med. Nasuada s hrůzou sledovala Eragonovi padající ruce. Galbatorix se rozbíhal do cely, vzápětí následován Nasuadou. A skoro všichni křičeli: "Nééééééééééééé!"
Pak se ozvalo tupé cvaknutí. Eragonovi ruce se rozlétly tou prudkou ranou od sebe a stačily ještě velmi nešikovně vtrhnout nůž z těla. Doběhli k němu a rychle si k němu klekli. Nasuada vzala jeho hlavu do dlaní.
"Eragone! Eragone koukej na mě! Slyšíš? Dívej se na mě!" plakala.
Eragon hleděl kamsi za ni. Pousmál se. Pak jeho hlava v jejích dlaních začala těžknout. Oči se začaly zavírat. Úsměv tuhnul. Z koutku mu počal vytékat pramének krve. Hlava se mu zvrátila a klesla na bok.
"Ne! Eragone, to ne!" zašeptala jsen.
"Nééééééé! Ty hlupáku!" vykřikl vedle ní
Galbatorix. Strhl si rukavice a namířil levou dlaň na ránu a začal odříkávat složité kouzlo. Černý záblesk. Eragonova hruď se zvedla v nádechu. A zase klesla. A znovu a znovu. Eragon vyvalil oči. Zamračil se. Pak otevřel ústa a vykřikl bolestí. Galbatorix přerušil kouzlo, aby mohl odříkat jiné. Opět to blesklo černým světlem a Eragon znova vykřikl. Rána se pomalu zavírala. Krev se vstřebávala zpátky. Pak vzal Galbatorix jeho zápěstí a zašeptal jen "Waíse heil!" a rány na zápěstích byly také fuč.
Galabtorix vstal a nechal Eragona Eragonem. Nasuada vstala též. Společně vyšli z kobky a nechali Eragona odpočívat.
Když stáli na nádvoří Nasuada se zadívala na krále.
"Děkuji." Pronesla do ticha mezi nimi.
Galbatorix se překvapeně zastavil. "Co?"
"Děkuji, žes mu dal život."
Král se rozesmál. "Ale on nebyl mrtví. Jeho duše teprve putovala do oné propasti. Proto jsem jej zachránil. Ještě jsem mohl. Jeho krev ještě byla horká, jeho srdce stále mírně bušilo. Myslíš si, že bych dal v šanc svůj život, kvůli tomu jeho? Nejsem hlupák." Přešli nádvořím a společně vešli do paláce. Tam už se každý dal svojí cestou. Každý do své ložnice. A Nasuada věděla, že pro ni je to tímto směrem naposled.
***
Safira mu pomalu mizela. Eragon se po ní zoufale natahoval. Nemohl. Nedokázal to. U uších mu pořád zněl její poslední zoufalý výkřik. Až teď si plně uvědomil co udělal. Ucítil krev deroucí se mu ústy ven.
Hleděl do stropu kobky a v něm najednou uviděl Murtagha. Skláněl se jakoby k němu a plakal.
Proč asi? Co se mu mohlo stát? Zauvažoval Eragon.
Za Murtaghem se objevila Safira. Eragon se usmál a pocítil slzu, tekoucí mu po tváři. Všechno začalo mizet.
Nový nápor bolesti Eragon donutil zavřít oči. Ale už je nemohl otevřít. Obklopovala jej nekonečná tma. Nic necítil, žádnou bolest vnějšího světa. Nic. Byl sám. Sám v temnotě.
Na nic si nedokázal vzpomenout. Na radost, lásku, zlobu, rozčilení, štěstí, vášeň. Na chuť chleba, sýru, masa. Na vítr, foukající do tváře, na déšť smáčející jeho šaty, na mráz. Nedokázal si vzpomenout na nic. Na nic z toho co mu bylo drahé.Nedokázal si vzpomenout na chuť života.
Co to vlastně jě chuť života? zeptal se sám sebe.
Temnota kolem začala jakoby houstnout. A najednou jej cosi táhlo zpátky. Škublo to s ním a kolem bylo světlo.
Prudce otevřel oči. Uviděl Nasuadu, seděla u něj a plakala. Pak jím projel nový nápor bolesti tak strašné, jakoby jej párali za živa. Vykřikl. Kolem se šířilo černé světlo. Eragonovi se tmělo před očima.
Uvědomoval si jen pár věcí, pravidelně se střídajících. Bolest, černé světlo, jeho křik. A najednou bylo po všem. Někdo od něj vstal.
Eragon viděl jen boty. Vyjel pohledem od holínek přes spodky, kabátec až k obličeji. Z něj na něj shlíželi dvě šedé oči. Byl to samotná Galbatorix.
Vyléčil mě Galabtorix… To je divné… Zauvažoval Eragon.
Galbatorix na něj vrhl zničující pohled, beze slova se otočil a odešel, těsně následován Nasuadou. Přišli vojáci, aby jej zakryli více dekami a nakonec Eragon osaměl. Přemýšlel o všem co se mu dneska přihodilo. Přemýšlel co ho to vůbec napadlo.
Váhavě se znovu natáhl po Safiře. Byla tam.
Safiro?!
Eragone! Ty žiješ?! Bála jsem se... Její hlas byl najednou plný radosti. Co se tam stalo?
Galbatorix mě vyléčil.
Eragone, vydrž ještě jeden den. Murtagh odhalil kde jsi. Zítra zaútočíme! V jejím hlase se mísilo vzrušení z boje s pocitem naprostého štěstí.
A tehdy si Eragon uvědomil, na co si nemohl vzpomenout. Totiž na chuť života. Na volnost jaká kypěla ze Safiry. Štěstí které mu Safira dávala a nabízela. To bylo ono. To bylo to co celou tu dobu tady hledal.
Eragone? Co se stalo?
Usmál se. Ukázala jsi mi chuť života.
Safiro? Zeptal se jí Murtagh.
Otočila na něj hlavu. Trochu jej překvapilo, že její mysl není za hradbami.
Safiro, co se stalo?
Udělal to. Bylo jediné co mu řekla.
Co udělal? Safiro řekni mi to!
Udělal to. On se zabil! Je pryč! Necítím ho! Vykřikla celou svojí myslí.
Cože?! Murtagh jí nechtěl věřit.
Rozeběhl se přes mýtinu ke studánce. Ostatní za ním, včetně Safiry, která se mezitím postavila. Murtagh si kleknul a zašeptal: "Draumr kópa." Hladina se zavlnila a vyhladila.
Eragon ležel na několika dekách, tak jak jej viděli už mnohokrát. V pravé ruce křečovitě svíral nůž. Všude kolem byla krev. Měl ji na zápěstích, jak si přeřezal žíly. Na košili jak se probodl a tenounký pramínek mu vytékal z úst. Oči měl otevřené a díval se jakoby přímo na Murtagha. Pousmál se. Pak se jeho tvář zkřivila bolestí, Eragon sebou zacukal a oči se zavřely.
Murtagh kouzlo ukončil. Na tohle se déle díval nevydržel. Po tvářích se mu hrnuly potoky slz. Zdrceně se z kleku posadil a zabořil tvář do dlaní. Cítil jak jej z každé strany objaly konejšivé ruce. Tuon s ním mírně klimbala a šeptala mu, že to určitě je jen králův klam. Opřel si o ni hlavu a rozplakal se úplně nahlas. Přestal se omezovat na tiché vzlykání a štkaní. Řval jako malé děcko. Doslova řval, ani se nedalo říct, že by plakal. To totiž bylo naprosto nevystihující slovo.
"No ták. Ššššššš." Konejšila jej Tuon.
Ještě víc zabořil hlavu do jejích šatů. Objal si ji rukama. Nechtěl nic dělat. Chtěl tam takhle zůstat navždy. Tuon jej hladila po vlasech, jako předevčírem toho malého chlapce, když si rozbil koleno. Murtagh ucítil Trna. Zavřel svoji mysl, že jí nepronikla ani nitka. Trn se stáhl a vyčkával.
Po chvíli, která se Murtaghovi zdála nekonečná, se pohnul. Zvedl hlavu a uslzené hnědé oči. Tuon se na něj povzbudivě podívala. Najednou Murtaghovi secvaklo.
"Jsou v Makaréšském paláci!" vykřikl.
"Jak to víš?"
"Nikde jinde nebyly takovéhle cely."
Murtagh se zvedl, s pomstou vepsanou do očí. Zapadající Slunce vrhalo ne jeho ztrápenou tvář podivné stíny. Vedle něj se ozvalo zašustění, jak vtala Tuon s Eleanor.
Elfka se postavila přímo před něj. Zvedla bradu, jak nějaká královna. A podívala se mu zpříma do očí.
"Vytáhneme tedy na Makaréšský palác." Řekla naprosto rozhodným hlasem nepřipouštějícím žádný odpor. Murtagh vyvalil oči. "Zítra ráno vyrážíme na pochod."
Se šibalským úsměvem se otočila a kráčela přes mýtinu. Šla důstojně, ale nešla ani pomalu. S rovnými zády, jako kdyby spolkla pravítko. Až teď si Murtagh uvědomil, jak moc to dnes elfce sluší.
Na sobě měla úplé šedé spodky, zakasané do po koleny vysokých bot, z pevné kůže. A pak kabátec, střižená na ženu, nezakrývající jí ani boky. Byl hnědý. Pod ním měla ještě bílou košili. Kolem beder měla opasek na kterém se jí pohupovali dva meče. Dlouhé zlaté copy měla tentokrát spletené do jednoho velkého, který se jí nyní pohupoval po zádech.
Prudce se na ně otočila a dlouhý cop se zhoupl a přehodil se jí přes rameno. Za nimi běžel jeden ze zvědů a zuřivě mával a volal, ať na něj počká. Byl to její bratr Gawyn. Oblečen do zelené a hnědé, aby ho bylo co nejméně vidět. Připojil se k ní a společně odcházeli, o něčem zuřivě diskutujíc.
Murtagh se podíval na Tuon, stojící mu po boku. Usmála se na něj. Chytla jej za ruku a společně vyrazili za hádajícími se elfy.
Došli do tábořiště a pojedli. Murtagh ani nezaregistroval co jí. Cítil se jako by na něj spadl překlad. Bylo mu hrozně, zjistil, kde jeho bratr je, ale už bylo pozdě. Po jídle si ještě šel nachystat zbroj na další den. Pak už se jen bezmocně skácel do postele, kde se okamžitě zase rozvzlykal. Zabořil hlavu do polštáře. S Trnem vůbec nemluvili. Najednou se zvenčí ozval Tuonin smích. Rychle roztáhla stanové chlopně a doběhla k jejich posteli.
"Že nevíš co se stalo?" Ptala se rozjařeně.
***
Nasuada se probudila až slunce začalo zapadat.
Eragon! Pomyslela si. Rychle vstala a sebrala svoji černou tuniku na přehození. Vybíhala z pokoje a soukala se do šatů. Byla bosá, jen v punčochách.
Bylo jí jedno jestli ji Galbatorix chytí nebo ne. Vyběhla hlavním vchodem paláce a zamířila přímo ke kobkám. Nadzvedla si suknice a rozběhla se přes nádvoří. Už sbíhala schody do kobek, když tu uslyšela zdola hádku. Překvapeně scházela ze schodů. Zastavila se a zvědavě vyhlédla zpoza rohu.
Borro stál naproti Galbatorixovi a oba na sebe řvali.
"Já nevím kde je zase klíčník. Nemůžu za to, že se někam vytratil." Křičel Borro.
"A já zase nemůžu za to, že mezi muži nemáš žádnou morálku." Ječel na něj Galbatorix.
Kolem Nasuady se najednou protlačil chlápek a zastrkával si cestou podolek košile do kalhot. Z kapsy vytahoval svazek klíčů. Nasuada vyrazila za ním.
Galbatorix si jí nejdřív nevšimnul. Cele se věnoval onomu muži, na kterého řval jestli uspokojit děvečku je pro něj důležitější než služba králi.
Pak se ale podíval její směrem. Tvář mu ještě víc ztvrdla, ještě víc zrudla hněvem.
"Okamžitě odejdi!" Zařval na ni, ale Nasuada pokračovala v cestě k cele v předtuše něčeho zlého.
"Řekl jsem odejdi! Copak ti nestačil náš ranní rozhovor?!" Řval na ni zplna hrdla.
Došla až k němu a zvedla hlavu tak, aby se mu mohla podívat do očí. Ty oči plály hněvem, věděla, že za svou drzost draze zaplatí, ale přesto se na Eragona musela přijít podívat. Věděla, že její dny jsou sečteny. Zítra si vezme Galbatorixe, ať bude chtít nebo ne.
Klíčník konečně otevřel dveře. Otvíraly se příšerně pomalu. A s každým kouskem otevírajících se dveří se jim naskýtal hrůznější pohled.
Eragon ležel na své "posteli" v obou rukou nůž vysoko zdvižený nad vlastní hrudí. Z obou zápěstí mu stékaly potoky krve a hledaly si cestu na zem. Když uviděl ve dveřích stát Galbatorixe vykřikl a nechal ruce klesnout. A v tu chvíli se čas natáhl jako med. Nasuada s hrůzou sledovala Eragonovi padající ruce. Galbatorix se rozbíhal do cely, vzápětí následován Nasuadou. A skoro všichni křičeli: "Nééééééééééééé!"
Pak se ozvalo tupé cvaknutí. Eragonovi ruce se rozlétly tou prudkou ranou od sebe a stačily ještě velmi nešikovně vtrhnout nůž z těla. Doběhli k němu a rychle si k němu klekli. Nasuada vzala jeho hlavu do dlaní.
"Eragone! Eragone koukej na mě! Slyšíš? Dívej se na mě!" plakala.
Eragon hleděl kamsi za ni. Pousmál se. Pak jeho hlava v jejích dlaních začala těžknout. Oči se začaly zavírat. Úsměv tuhnul. Z koutku mu počal vytékat pramének krve. Hlava se mu zvrátila a klesla na bok.
"Ne! Eragone, to ne!" zašeptala jsen.
"Nééééééé! Ty hlupáku!" vykřikl vedle ní
Galbatorix. Strhl si rukavice a namířil levou dlaň na ránu a začal odříkávat složité kouzlo. Černý záblesk. Eragonova hruď se zvedla v nádechu. A zase klesla. A znovu a znovu. Eragon vyvalil oči. Zamračil se. Pak otevřel ústa a vykřikl bolestí. Galbatorix přerušil kouzlo, aby mohl odříkat jiné. Opět to blesklo černým světlem a Eragon znova vykřikl. Rána se pomalu zavírala. Krev se vstřebávala zpátky. Pak vzal Galbatorix jeho zápěstí a zašeptal jen "Waíse heil!" a rány na zápěstích byly také fuč.
Galabtorix vstal a nechal Eragona Eragonem. Nasuada vstala též. Společně vyšli z kobky a nechali Eragona odpočívat.
Když stáli na nádvoří Nasuada se zadívala na krále.
"Děkuji." Pronesla do ticha mezi nimi.
Galbatorix se překvapeně zastavil. "Co?"
"Děkuji, žes mu dal život."
Král se rozesmál. "Ale on nebyl mrtví. Jeho duše teprve putovala do oné propasti. Proto jsem jej zachránil. Ještě jsem mohl. Jeho krev ještě byla horká, jeho srdce stále mírně bušilo. Myslíš si, že bych dal v šanc svůj život, kvůli tomu jeho? Nejsem hlupák." Přešli nádvořím a společně vešli do paláce. Tam už se každý dal svojí cestou. Každý do své ložnice. A Nasuada věděla, že pro ni je to tímto směrem naposled.
***
Safira mu pomalu mizela. Eragon se po ní zoufale natahoval. Nemohl. Nedokázal to. U uších mu pořád zněl její poslední zoufalý výkřik. Až teď si plně uvědomil co udělal. Ucítil krev deroucí se mu ústy ven.
Hleděl do stropu kobky a v něm najednou uviděl Murtagha. Skláněl se jakoby k němu a plakal.
Proč asi? Co se mu mohlo stát? Zauvažoval Eragon.
Za Murtaghem se objevila Safira. Eragon se usmál a pocítil slzu, tekoucí mu po tváři. Všechno začalo mizet.
Nový nápor bolesti Eragon donutil zavřít oči. Ale už je nemohl otevřít. Obklopovala jej nekonečná tma. Nic necítil, žádnou bolest vnějšího světa. Nic. Byl sám. Sám v temnotě.
Na nic si nedokázal vzpomenout. Na radost, lásku, zlobu, rozčilení, štěstí, vášeň. Na chuť chleba, sýru, masa. Na vítr, foukající do tváře, na déšť smáčející jeho šaty, na mráz. Nedokázal si vzpomenout na nic. Na nic z toho co mu bylo drahé.Nedokázal si vzpomenout na chuť života.
Co to vlastně jě chuť života? zeptal se sám sebe.
Temnota kolem začala jakoby houstnout. A najednou jej cosi táhlo zpátky. Škublo to s ním a kolem bylo světlo.
Prudce otevřel oči. Uviděl Nasuadu, seděla u něj a plakala. Pak jím projel nový nápor bolesti tak strašné, jakoby jej párali za živa. Vykřikl. Kolem se šířilo černé světlo. Eragonovi se tmělo před očima.
Uvědomoval si jen pár věcí, pravidelně se střídajících. Bolest, černé světlo, jeho křik. A najednou bylo po všem. Někdo od něj vstal.
Eragon viděl jen boty. Vyjel pohledem od holínek přes spodky, kabátec až k obličeji. Z něj na něj shlíželi dvě šedé oči. Byl to samotná Galbatorix.
Vyléčil mě Galabtorix… To je divné… Zauvažoval Eragon.
Galbatorix na něj vrhl zničující pohled, beze slova se otočil a odešel, těsně následován Nasuadou. Přišli vojáci, aby jej zakryli více dekami a nakonec Eragon osaměl. Přemýšlel o všem co se mu dneska přihodilo. Přemýšlel co ho to vůbec napadlo.
Váhavě se znovu natáhl po Safiře. Byla tam.
Safiro?!
Eragone! Ty žiješ?! Bála jsem se... Její hlas byl najednou plný radosti. Co se tam stalo?
Galbatorix mě vyléčil.
Eragone, vydrž ještě jeden den. Murtagh odhalil kde jsi. Zítra zaútočíme! V jejím hlase se mísilo vzrušení z boje s pocitem naprostého štěstí.
A tehdy si Eragon uvědomil, na co si nemohl vzpomenout. Totiž na chuť života. Na volnost jaká kypěla ze Safiry. Štěstí které mu Safira dávala a nabízela. To bylo ono. To bylo to co celou tu dobu tady hledal.
Eragone? Co se stalo?
Usmál se. Ukázala jsi mi chuť života.
Autorka: Lerietka

