Krátce po smrti krále se jeho vojsko začalo hromadně vzdávat a nebo utíkat pryč. Jeho stvůry začaly umírat. Ale Šruikan jen smutně sklonil hlavu nad padlým mladíkem. Murtagh už dávno neplakal. Jen dál svíral bratrovo tělo a popotahoval. Díval se do jednoho místa. Vzpomínal. Vzpomínal na těch pár chvil, které s bratrem prožil. Nejraději však vzpomínal na dobu, kdy ještě nebyli bratři. Když se setkali poté co Murtagha unesli ke královi a on se stal jeho služebníkem jejich vztah zůstal jeho zradou poznamenaný. I když teď, v těch posledních chvílích cítil od bratra stejně vřelou a přátelskou lásku jako předtím.
Vzpomínal na ty nekončící souboje a každý moment si na chvíli podržel v mysli. Každý Eragonův rys. Teď se Murtaghovi podobal více než kdy předtím. Stejné tmavé dlouhé vlasy. Stejné oči. Podobný výraz. Těch pár let mezi nimi se za poslední měsíc rychle srovnalo, co se vzhledu týkalo. Eragon musel rychle dospět.
Znovu pohlédl na bratrovu tvář, jako už po několikáté, během tohoto rozjímání. Vypadal klidný. Jeho oči, potažené mázdrou, stále hleděly do prázdna. Murtagh vztáhl ruku, aby mu přes ně přetáhl víčka. Pak se ale zarazil. Nechtěl ztratit ten pohled. Ještě ne. Ještě chvíli. Rukou přejížděl po jeho tváři, aby si vypálil každý bratrův rys do paměti. Pak se na mladíka zadíval. Byl tak mladý. Teprve před nedávnem mu bylo sedmnáct, i když sám se cítil nejspíš aspoň na třicet, po tom všem co zažit během posledního roku. Ale to byla jen jeho úvaha.
Ten rok se mu vryl hluboko do tváře. Na čele měl pár vrásek od soustředění nebo od toho, jak se mračil. Nebyly však hlubší než vrásky smíchu, které měl kolem úst. Takže jeho bratr si zachoval svou dobrosrdečnost a veselost. Co věděl, tak Eragon úsměvem s smíchem nikdy nešetřil. A v jeho společnosti to bylo zrovna tak. Snažil se vzpomenout na zvuk bratrova smíchu, ale nedokázal to. Znovu se mu do očí nahrnuly štiplavé slzy. Byl s bratrem tak málo.
Murtaghu! Přestaň se obviňovat! Ty za to nemůžeš. Rozhodl se už dávno.
Safiro?! Její hlas jej překvapil, vždyť drak umírá spolu s Jezdcem ne?
Ano. Víš, Eragon… na chvíli se odmlčela. I pro ni to bylo těžké. Její rána byla příliš hluboká. Ale udělala něco, co bylo nepřípustné a sám Eragon to nechtěl. Ale nechtěl ani její smrt. Safira si vtáhla část jeho duše do svého těla. Dohodli se tak, když Eragon ležel opřený o její teplé břicho a umíral. Tehdy poprvé a naposled uronila velká dračice slzy. Ale i tak věděla, že Eragon uvnitř ní bude umírat a jednou se vytratí úplně. I tohle však bylo ošetřené, do té doby už Safira bude mít náhradu.
Ach Safiro! Až teď si uvědomuju jak moc mi chybí. Mám pocit, že jsem s ním netrávil tolik času, kolik jsem měl. Nedokážu si vzpomenout na barvu jeho hlasu, na zvuk jeho smíchu.
Neobviňuj se! Jak jsem řekla, on se rozhodl už dávno, a už dávno věděl, jak to dneska dopadne.
A to s tím dokázal žít? Dokázal žít s tím, že dnes umře?
Bál se. To víš, že ano. Ale udělal to, aby jeho syn mohl vyrůstat ve svobodné zemi!
Arya! Murtagh si na ni vzpomněl až teď. Pomalu vstal, bratra v náručí. Vysadil jej na Safiru. Trn mlčel a následoval jej. Murtagh se na tu chvíli než sletí dolů na dračici posadil, tedy až poté co se ujistil, že jí to nebude vadit.
Když už téměř odlétali, vzpomněl si na bratrův meč. Sesedl a šel pro něj. Jeho boty zaskřípěly na úlomcích králova meče a rozdrolili je na jemný prášek. Pevně uchopil jílec, ale zbraň se ani nepohnula. Pokusil se ji vytáhnout kouzlem, ale ani tak to nedokázal. Ani když kolem meče vykopal díru.
Murtaghu! Nech ho tam. Myslím, že tak to mělo být. Místo, které bude připomínat, že tady se Alagaësie osvobodila výměnou za život majitele této zbraně. Bude to jakýsi památník.
Murtagh se na dračici ohlédl a pustil jílec. Další dva draci jen souhlasně pokývali velkými hlavami. Murtagh tedy vrátil skálu tak jak původně byla a vrátil se do sedla za bezvládné bratrovo tělo, které pevně sevřel kolem pasu. Netěšil se na moment, kdy se podívá Aryi do očí a řekne jí, že její dítě bude vyrůstat bez otce.
Pomalu plachtili dolů. Tři draci v těsném závěsu za sebou. První letěl Trn, pak Safira s oběma Jezdci a nakonec Šruikan, který budil nejvíc ustrašených výkřiků, ale na to už si starý drak zvyknul, i když jej to stále mrzelo. Jakou zrůdu z něj Galbatorix udělal?!
Jak přistávali, tak jim vojáci udělali pořádný kus místa. Murtagh sklouzl ze sedla a opatrně vzal bezvládné tělo do náručí. Procházel směrem ke stanům v doprovodu tří draků a všichni vojáci bez výjimky mu dělali cestu. Vysokému muži v naleštěném brnění, který nesl bezvládné tělo, dosti podobné tomu jeho. Murtagh šel dál, ale cítil slzy, které jej studily na tvářích. Ale šel, pokud se to tak dalo říct, hrdě a nestyděl se za ty spousty velkých slz, které mu znovu a znovu smáčely tvář. ***
Arya se opatrně ale rychle protáhla křovím za Vainem. Viděla tu modrou záři a slyšela ten křik. Hrozně se bála. V obličeji byla bledá a došvihaná od malých větviček. Nejdnou měla pocit, že Eragon je někde blízko. Na chvíli se zastavila. Cítila na sobě jeho dotek, ale nikoho neviděla. Drželi ji kolem ramen, pohladil ji po tváři a nakonec přejel rukou po bříšku.
Arya se rychle vzpamatovala a pospíchala za chlapcem a ještě víc jej popoháněla, i když mu stěží stačila. Ale jeho cesta byla rozhodně rychlejší a pro její stav možná i schůdnější. Snad celou cestu šli z kopce. Teď vyběhli kousek od Tuonina stanu. Arya se dívala jen před sebe a pod nohy, aby neupadla. Malý chlapce ji stále táhl za ruku, kterou držel překvapivě pevně.
Arya vykřikla, když jí někdo vstoupil do cesty. Vain ji pustil a pokračoval dál sám. Někdo ji pevně chytil za ramena, zatímco ona sebou divoce zmítala, aby se mu vytrhla.
"Aryo! Uklidni se! Co tu děláš?" v jednu chvíli si myslela, že ji drží Eragon, pak ale otevřela oči a zvedla hlavu a uviděla Oromise. Zatvářila se trochu zklamaně.
"Kde je Eragon?"
"Nevím." Vytrhla se mu a běžela dál. Cestou málem vrazila do Tuon. Ta taky nevěděla, kde Eragon je. Arya začínala být zoufalá. Pak uviděla dlouhý špalír, který utvořili všichni vojáci. Někdo šel v jejich středu. Čím dál tím víc lidí se přicházelo podívat co se děje. Za tím mužem šli tři draci. První šla Safira, za ní Trn a nakonec velký černý drak, Šruikan.
Tuon za elfkou se zhroutila na zem. Nejdřív Trna neviděla a tak si myslela, že tam jde Eragon a proto mu všichni ustupují z cesty.
Vysoký muž už se blížil. Hlavu mě skloněnou, vlasy mu překrývaly tvář, a díval se na bezvládné tělo ve svých rukách. Arya si nic nepřipouštěla. Safiru viděla a tak si myslela, že se nemá čeho bát.
Špalír vojáků utvořil zatáčku a vměstnal se před Aryu. Ta se ale nenechala jen tak odstrčit a probojovala se až do první řady zástupu. Podívala se kam až se tahle cesta tvoří. Zjistila, že vede ke stanu, který dřív sdílel Eragon a Murtagh. Ten a ještě Nasuadin byly snad jediné stany, se kterými nikdo nepohnul.
Vysoký muž už byl na její úrovni. Evidentně si jí všimnul a zvedl hlavu. Aryi se zastavilo srdce. Zavřela oči a znovu je otevřela. Tohle musel být zlý sen.
Chci se vzbudit! Chci se vzbudit! Říkala si v duchu. Ten vysoký muž byl totiž Murtagh. Teď už byl jen kousek od stanu a už vcházel dovnitř.
Arya ještě pořád nevnímala co se stalo. Zatmělo se jí před očima a celý svět se s ní začal točit. Instinktivně přiklopila dlaň na břicho, jakoby chtěla dítě uchránit toho pohledu. Někdo ji chytil kolem ramen a pevně ji k sobě přivinul. Arya se tentokrát nevzpírala.
Netušila jak se tam dostala, ale najednou stála přímo před stanem a tváří v tvář Murtaghovi. Jeho obličej byl ztrhaný a na špinavých tvářích měl čisté cestičky. Od čeho asi? Aryi to stále nedocházelo. Nebo spíš si to sama nechtěla připustit. Pořád čekala, odkud se Eragon vynoří a začne se smát. Ale pořád nic.
"Je mi to líto." Zašeptal Murtagh a díval se jí přímo do očí. Arya přikývla a snažila se vypadat důstojně. Murtagh ale moc dobře věděl, jak se právě cítí. Jemně ji objal. Arya se alespoň na chvíli mohla klamat tím, že ji objímá jeho mladší bratr. Byli si teď tolik podobní.
Murtagh Aryu pustil a ustoupil jí z cesty, aby mohla vejít do stanu. Elfka se kolem něj protáhla ale přesto se jej dotkla celým bokem a ramenem. Murtagh stál jako přikovaný. Slyšel jak se, se zašustěním, zavřely stanové chlopně. Chvíli bylo ticho. Všichni měli skloněné hlavy.
"Tátí!" Murtagh otevřel oči. S tímto výkřikem k němu běžel malý chlapec. Brzo v ušmourané tváři poznal malého Vaina. Dřepl si v těžké zbroji a v tu chvíli mu malý chlapec padl kolem krku. Konečně měl důvod aby se mohl smát. Pevně k sobě chlapce přitisknul a cítil, jak si o něj Vain otírá hlavu. Vždycky to dělal. Říkal, že si musí udělat důleček na hlavu. Aby věděl, kam se má vždycky přitisknout. Tomuhle jeho zdůvodnění se Murtagh vždy začal smát. Dneska jej ale na srdci nejvíce zahřála chlapcova přítomnost a taky jeho oslovení. Řekl mu tati. Murtagh se od chlapce malinko odtáhl, aby se mu mohl podívat do obličeje a do očí.
"Co tady děláš, chlapče můj?" zeptal se a snažil se, aby se mu netřásl hlas.
"Přivedl jsem Aryu. Ale asi jsem to neměl dělat." Chlapec posmutněl.
"Udělal jsi dobře. Hlavně, že se vám nic nestalo."
"Ne to ne! Já bych Aryu ochránil." Chlapec výhružně zvedl malou ručku se zaťatou pěstí.
"Tak o tom nepochybuju." Murtagh se tiše zasmál a dělal, že by ho chlapec přepral.
"Táto! Ty mě nebereš vážně. Když měl strýc čas tak mě učil bojovat!" Vain nafoukl tvářičky.
"A který strýc?" zaptal se Murtagh ještě pořád s úsměvem.
"Kolik myslíš, že mám strýců? Přeci strýc Eragon!" najednou si to Vain uvědomil. Murtagh posmutněl a chtěl začít vysvětlovat. "Strýc už se asi nevrátí, že?"
"Ne, synku." Murtagh setřel Vainovi slzu, která mu stekla po tvářičce.
"Mrzí mě to."
"Víš, strýčkovi už je teď ale dobře. Už se nemusí trápit…" Murtagh chtěl ještě pokračovat.
"Tati! Já nejsem malej. Nemusíš mi teď začít říkat, že se na nás strýček bude dívat z nebe!" Murtagh zase zavřel pusu a chvíli na chlapce hleděl. Nebylo správné, že se už tak malý setkal se smrtí obou rodičů.
"Já vím, že strýc umřel." Popotáhl a sklonil hlavu.
"Nemusíš se stydět za svoje slzy." Řekl Murtagh a zvedl mu hlavu hrdě vzhůru.
"Tati, ale kluci nebrečí."
"I kluci brečí. I kluci." Murtagh měl co dělat, aby se znovu nerozplakal sám. Postavil se a vzal chlapce do náručí.
"Tati!"
"Ano?" překvapila jej naléhavost v chlapcově hlase.
"Já nemůžu nikde najít maminku." Teď propadl panice i Murtagh. Vběhl mezi vojáky a začal Tuon rychle hledat. V tu chvíli je dohnal děsivý ženský výkřik. Nejdřív byl čistý a jednolitý. Ale pak se začal trhat vzlyky. Byla to Arya. Tak už jí to došlo. Pomyslel si Murtagh. Tenhle výkřik je pronásledoval ještě mnoho let, i když jej Arya nikdy z ničeho nevinila.
Pustil Vaina na zem a chytil chlapce za ruku, aby neztratil ještě jeho.
"Mámí!"
"Tuon!" jeden druhého překřikovali. Murtagh dál táhl chlapce bojištěm. Bylo to už moc dlouho. I Arya už utichla. Vojáci se pomalu začaly rozcházet. Murtagh zacházel stále dál do bojiště.
"Murtaghů! Vaine!" Murtagh se prudce otočil. Začal se zpátky prodírat proudem vojáků, kteří odcházeli od stanu a šli mu přímo v ústrety.
Konečně mezi nimi zahlédl záblesk zelené barvy. Přidal do kroku až mu Vain skoro nestačil. Vojáci Tuon obcházeli obloučkem a tak Murtaghovi konečně umožnili pořádný pohled na ni. Vypadala nádherně. Zelené šaty sice měla potřísněné krví a celá byla špinavá. Přesto byla nádherná.
Když si jich všimla tak se k ni taky rozběhla z mírného kopečku na kterém teď stála. Konečně si padli do náručí. Murtagh ji k sobě nejdříve pořádně přitisknul a pak se dlouze políbili. Vain si mírně odkašlal, aby ho taky vzali na vědomí. Murtagh si jej zvedl do náruče, podepřel jej jednou rukou, zatímco Vain se jej chytil za rameno, druhou rukou objal Tuon. Ta se k němu přitulila a objala jej rukama kolem zad a kolem pasu.
"Musíme se postarat o raněné, jít se umýt, a pak se musíme připravit na smuteční obřad."
"Cože?" Murtagh se na ni otočil a mírně se zamračil.
"Mluvila jsem s Aryou."
"A já zase se Safirou." Ve vzájemné schodě vyrazili ke stanu, kam Murtagh odnesl Eragona a věděli, že tam bude i Arya.
***
Lemalian rychle doběhl k Lanovi. S úlevou zjistil, že ještě dýchá. Obrátil elfa na záda a zvedl si jej do náruče. Byl bledý a oči měl zavřené.
"Lane! Lane, slyšíš mě?" mluvil nahlas, ale nekřičel. Druhý elf byl však naprosto bez reakce.
"Lane! Krucifix! To to chceš teď vzdát?" zase nic. "No tak! Prosím, probuď se. Prosíím." Chytil Lanovu ruku. Byla jako led. Hruď se mu zvedala jen nepatrně, ale dýchal.
"Lane, jestli mě slyšíš tak mi stiskni ruku." Chvíli se nic nedělo, pak se ale Lanovi prsty mírně pokrčily a dalo by se říct, že Lemalianovu ruku trochu stisknul. Lemalian se musel usmát.
Modré oči se začaly pomalu otevírat. Hleděl Lemalianovi do tváře a chvíli to vypadalo, že ho nepoznává. Pak se ale Lanovy rty roztáhly v usměvu, který mu však nevystoupil až k očím.
"Ale, že jsme jim to dneska natřeli." Zašeptal, protože hlasitěji už nemohl. Lemalian se proti své vůli rozesmál.
"Nééé!" Eleanořin výkřik je oba trochu vzpamatoval. Rychle k nim doběhla a klekla si k Lanovi z druhé strany. Rychle jej chytila za ruku.
"To bude dobrý. Hned tě vyléčím." Usmála se a zamračila se na Lemaliana, kterého to nenapadlo.
"Ne!" Lan sice šeptal, ale znělo to dost důrazně. "Nech toho!" Eleanor se na něj podívala modrýma očima podlitýma slzami.
"Proč?" bylo jediné na co se Eleanor zmohla, než se jí zlomil šeptající hlas.
"Nechtěl jsem…" polkl a zavřel oči.
"Ne!" Eleanor mrkla a tím vymáčkle slzu z oka. Lan se na ni znova podíval.
"Vzpomínáš jak jsi mi kdysi zlomila nos?"
"Jo! Byla jsem rozčílená na Galada." Eleanor se přes slzy zasmála. Pořád se je snažila zadržet, aby vypadala tak silná, jak ji Lan učil být. Ale nedokázala to. Pořád nechápala, proč nechtěl, aby ho vyléčila, když stačilo pár slov a byl by zase v pořádku. Ale Lemalian její ruku taky zadržel. Zřejmě věděl o něco víc než ona.
Lan se zprudka nadechl a pak se na chvíli zašklebil bolestí a stisknul Eleanořinu ruku trochu silněji.
"Lane?!" cítila jak jeho stisk povoluje.
"Je mi líto, že nedodržím svoji přísahu."
"Cože?"
"Přece sloužit ti navždy."
"Ne. To tedy dodržíš. Pojď, vrátíme se domů."
"Běž napřed. Já se asi trochu zdržím."
"Ne, jdeš včas…" Eleanor po tvářích stékaly proudy slz, Lan se pousmál a natáhl ruku k jejímu obličeji, aby jí je setřel. Jeho ruka se tak tak dostala k jejímu obličeji, kde zanechala krvavou šmouhu a pak klesla. "Lane? Ne. To ne. Teď to nesmíš vzdát. Teď ne!" elfka složila hlavu na jeho hruď a rozplakala se.
Lemalian jí položil dlaň na záda. Nepokoušel se ji utěšit, nemělo to smysl. Díval se na nehybné tělo na svých kolenou i na plačící elfku. Najednou Eleanor přestala vzlykat. Narovnala se s naprosto vyrovnaným obličejem smáčeným slzami. Posmrkla. Hřbetem ruky si otřela slzy.
"Teď by se mi začal smát, že tu brečím jak malá holka. Musím být taková, jakou mě učil být. Vzala jeho vyřezávaný přívěšek a uvázala si jej kolem krku a pak Lemalian udělal něco, co by nečekala. Odepnul jí přívěšek, který jí sám dal jako zásnubní a připjal jej Lanovi.
"Eleanor, ví já," podíval se jí zpříma do očí. "Lan dnes zemřel, aby mi zachránil život."
"To byl celý on. Pro ostatní by umřel, ale na sebe nemyslel. Proč jen nechtěl vyléčit?"
"Pro něj to tak bylo lepší." Eleanor se zamračila a podívala se na něj. "Eleanor, on umíral. Nechtěl zemřít potupnou smrtí někde uvázaný k posteli. Dnes zemřel tak, jak si to vždy přál- zemřel smrtí bojovníka."
***
Nasuada sklesle seděla před svým starým stanem. Věděla už dávno, že Eragon padl. Navíc se dozvídala, klik lidských životů si tato dnešní bitva vyžádala, a toho číslo jí přišlo zbytečně vysoké. Když to navíc sečetla i s předchozími bitvami a útoky, vyšlo jí děsivé číslo. Z této rány se budou obyvatelé Alagaësie vzpamatovávat ještě dlouho.
Přišel k ní Leon a do klína jí položil korunu, kterou předtím zahodila. Jeden z vojáků ji v poli našel. Všichni se dohodli, že jejich vůdkyní byl měla bát Nasuada.
"Tohle mi ale nepatří." Zašeptala a do očí se jí draly slzy. Pro tenhle kousek kovu to opravdu nedělala.
"Ale my nikoho jiného nechceme."
"MY?" rozhlédla se kolem sebe. Byl to ohromný dav. Viděla Murtagha, který jednou rukou podpíral malého chlapce a druhou držel kolem ramen Tuon. Viděla uslzenou Aryu, Oromise, Orika, postrádala však Orina a mnohé další. Zvedla se a zvolna došla k Tuon.
"Tohle náleží tobě, princezno."
"Nejsem princezna. Jsem dcera samozvaného vládce a proto tuto korunu odmítám."
"Ale mě prostě nepatří." Najednou k ní přistoupila Arya a vzala jí korunku z rukou. Nasuada se na ni úlevně pousmála.
"Poklekni!" přikázala Arya. Nasuada se na ni nechápavě podívala. Leon jí však mírně zatlačil na rameno a Nauada poklekla. Leon si vedle ní stoupnul s jejím praporcem.
"Z moci svěřené mi mým drahým Eragonem, tě nyní Nasuado, korunuji na Královnu všech svobodných lidí Alagaësie." S tím jí položila korunu na hlavu. "Starej se o svůj lid dobře, aby žil v míru a blahobytu. Ty sama víš nejlíp, jak se o své lidi máš postarat." Nasuada tomu nemohla uvěřit, ale Arya se usmívala. Pak si vzala ještě dlouhý Oromisův meč a poklepala jí jím na každé rameno.
"Povstaň, Nasuado. Královno a Rytířko Svobodné Alagaësie!" Nasuada se postavila se zvláštní hrdostí. Přála si, aby ji viděl otec a matka, kterou nikdy nepoznala.
"Ať žije Královna Nasuada!" vykřikla Arya a všichni přítomní to po ní opakovali.
Vzpomínal na ty nekončící souboje a každý moment si na chvíli podržel v mysli. Každý Eragonův rys. Teď se Murtaghovi podobal více než kdy předtím. Stejné tmavé dlouhé vlasy. Stejné oči. Podobný výraz. Těch pár let mezi nimi se za poslední měsíc rychle srovnalo, co se vzhledu týkalo. Eragon musel rychle dospět.
Znovu pohlédl na bratrovu tvář, jako už po několikáté, během tohoto rozjímání. Vypadal klidný. Jeho oči, potažené mázdrou, stále hleděly do prázdna. Murtagh vztáhl ruku, aby mu přes ně přetáhl víčka. Pak se ale zarazil. Nechtěl ztratit ten pohled. Ještě ne. Ještě chvíli. Rukou přejížděl po jeho tváři, aby si vypálil každý bratrův rys do paměti. Pak se na mladíka zadíval. Byl tak mladý. Teprve před nedávnem mu bylo sedmnáct, i když sám se cítil nejspíš aspoň na třicet, po tom všem co zažit během posledního roku. Ale to byla jen jeho úvaha.
Ten rok se mu vryl hluboko do tváře. Na čele měl pár vrásek od soustředění nebo od toho, jak se mračil. Nebyly však hlubší než vrásky smíchu, které měl kolem úst. Takže jeho bratr si zachoval svou dobrosrdečnost a veselost. Co věděl, tak Eragon úsměvem s smíchem nikdy nešetřil. A v jeho společnosti to bylo zrovna tak. Snažil se vzpomenout na zvuk bratrova smíchu, ale nedokázal to. Znovu se mu do očí nahrnuly štiplavé slzy. Byl s bratrem tak málo.
Murtaghu! Přestaň se obviňovat! Ty za to nemůžeš. Rozhodl se už dávno.
Safiro?! Její hlas jej překvapil, vždyť drak umírá spolu s Jezdcem ne?
Ano. Víš, Eragon… na chvíli se odmlčela. I pro ni to bylo těžké. Její rána byla příliš hluboká. Ale udělala něco, co bylo nepřípustné a sám Eragon to nechtěl. Ale nechtěl ani její smrt. Safira si vtáhla část jeho duše do svého těla. Dohodli se tak, když Eragon ležel opřený o její teplé břicho a umíral. Tehdy poprvé a naposled uronila velká dračice slzy. Ale i tak věděla, že Eragon uvnitř ní bude umírat a jednou se vytratí úplně. I tohle však bylo ošetřené, do té doby už Safira bude mít náhradu.
Ach Safiro! Až teď si uvědomuju jak moc mi chybí. Mám pocit, že jsem s ním netrávil tolik času, kolik jsem měl. Nedokážu si vzpomenout na barvu jeho hlasu, na zvuk jeho smíchu.
Neobviňuj se! Jak jsem řekla, on se rozhodl už dávno, a už dávno věděl, jak to dneska dopadne.
A to s tím dokázal žít? Dokázal žít s tím, že dnes umře?
Bál se. To víš, že ano. Ale udělal to, aby jeho syn mohl vyrůstat ve svobodné zemi!
Arya! Murtagh si na ni vzpomněl až teď. Pomalu vstal, bratra v náručí. Vysadil jej na Safiru. Trn mlčel a následoval jej. Murtagh se na tu chvíli než sletí dolů na dračici posadil, tedy až poté co se ujistil, že jí to nebude vadit.
Když už téměř odlétali, vzpomněl si na bratrův meč. Sesedl a šel pro něj. Jeho boty zaskřípěly na úlomcích králova meče a rozdrolili je na jemný prášek. Pevně uchopil jílec, ale zbraň se ani nepohnula. Pokusil se ji vytáhnout kouzlem, ale ani tak to nedokázal. Ani když kolem meče vykopal díru.
Murtaghu! Nech ho tam. Myslím, že tak to mělo být. Místo, které bude připomínat, že tady se Alagaësie osvobodila výměnou za život majitele této zbraně. Bude to jakýsi památník.
Murtagh se na dračici ohlédl a pustil jílec. Další dva draci jen souhlasně pokývali velkými hlavami. Murtagh tedy vrátil skálu tak jak původně byla a vrátil se do sedla za bezvládné bratrovo tělo, které pevně sevřel kolem pasu. Netěšil se na moment, kdy se podívá Aryi do očí a řekne jí, že její dítě bude vyrůstat bez otce.
Pomalu plachtili dolů. Tři draci v těsném závěsu za sebou. První letěl Trn, pak Safira s oběma Jezdci a nakonec Šruikan, který budil nejvíc ustrašených výkřiků, ale na to už si starý drak zvyknul, i když jej to stále mrzelo. Jakou zrůdu z něj Galbatorix udělal?!
Jak přistávali, tak jim vojáci udělali pořádný kus místa. Murtagh sklouzl ze sedla a opatrně vzal bezvládné tělo do náručí. Procházel směrem ke stanům v doprovodu tří draků a všichni vojáci bez výjimky mu dělali cestu. Vysokému muži v naleštěném brnění, který nesl bezvládné tělo, dosti podobné tomu jeho. Murtagh šel dál, ale cítil slzy, které jej studily na tvářích. Ale šel, pokud se to tak dalo říct, hrdě a nestyděl se za ty spousty velkých slz, které mu znovu a znovu smáčely tvář. ***
Arya se opatrně ale rychle protáhla křovím za Vainem. Viděla tu modrou záři a slyšela ten křik. Hrozně se bála. V obličeji byla bledá a došvihaná od malých větviček. Nejdnou měla pocit, že Eragon je někde blízko. Na chvíli se zastavila. Cítila na sobě jeho dotek, ale nikoho neviděla. Drželi ji kolem ramen, pohladil ji po tváři a nakonec přejel rukou po bříšku.
Arya se rychle vzpamatovala a pospíchala za chlapcem a ještě víc jej popoháněla, i když mu stěží stačila. Ale jeho cesta byla rozhodně rychlejší a pro její stav možná i schůdnější. Snad celou cestu šli z kopce. Teď vyběhli kousek od Tuonina stanu. Arya se dívala jen před sebe a pod nohy, aby neupadla. Malý chlapce ji stále táhl za ruku, kterou držel překvapivě pevně.
Arya vykřikla, když jí někdo vstoupil do cesty. Vain ji pustil a pokračoval dál sám. Někdo ji pevně chytil za ramena, zatímco ona sebou divoce zmítala, aby se mu vytrhla.
"Aryo! Uklidni se! Co tu děláš?" v jednu chvíli si myslela, že ji drží Eragon, pak ale otevřela oči a zvedla hlavu a uviděla Oromise. Zatvářila se trochu zklamaně.
"Kde je Eragon?"
"Nevím." Vytrhla se mu a běžela dál. Cestou málem vrazila do Tuon. Ta taky nevěděla, kde Eragon je. Arya začínala být zoufalá. Pak uviděla dlouhý špalír, který utvořili všichni vojáci. Někdo šel v jejich středu. Čím dál tím víc lidí se přicházelo podívat co se děje. Za tím mužem šli tři draci. První šla Safira, za ní Trn a nakonec velký černý drak, Šruikan.
Tuon za elfkou se zhroutila na zem. Nejdřív Trna neviděla a tak si myslela, že tam jde Eragon a proto mu všichni ustupují z cesty.
Vysoký muž už se blížil. Hlavu mě skloněnou, vlasy mu překrývaly tvář, a díval se na bezvládné tělo ve svých rukách. Arya si nic nepřipouštěla. Safiru viděla a tak si myslela, že se nemá čeho bát.
Špalír vojáků utvořil zatáčku a vměstnal se před Aryu. Ta se ale nenechala jen tak odstrčit a probojovala se až do první řady zástupu. Podívala se kam až se tahle cesta tvoří. Zjistila, že vede ke stanu, který dřív sdílel Eragon a Murtagh. Ten a ještě Nasuadin byly snad jediné stany, se kterými nikdo nepohnul.
Vysoký muž už byl na její úrovni. Evidentně si jí všimnul a zvedl hlavu. Aryi se zastavilo srdce. Zavřela oči a znovu je otevřela. Tohle musel být zlý sen.
Chci se vzbudit! Chci se vzbudit! Říkala si v duchu. Ten vysoký muž byl totiž Murtagh. Teď už byl jen kousek od stanu a už vcházel dovnitř.
Arya ještě pořád nevnímala co se stalo. Zatmělo se jí před očima a celý svět se s ní začal točit. Instinktivně přiklopila dlaň na břicho, jakoby chtěla dítě uchránit toho pohledu. Někdo ji chytil kolem ramen a pevně ji k sobě přivinul. Arya se tentokrát nevzpírala.
Netušila jak se tam dostala, ale najednou stála přímo před stanem a tváří v tvář Murtaghovi. Jeho obličej byl ztrhaný a na špinavých tvářích měl čisté cestičky. Od čeho asi? Aryi to stále nedocházelo. Nebo spíš si to sama nechtěla připustit. Pořád čekala, odkud se Eragon vynoří a začne se smát. Ale pořád nic.
"Je mi to líto." Zašeptal Murtagh a díval se jí přímo do očí. Arya přikývla a snažila se vypadat důstojně. Murtagh ale moc dobře věděl, jak se právě cítí. Jemně ji objal. Arya se alespoň na chvíli mohla klamat tím, že ji objímá jeho mladší bratr. Byli si teď tolik podobní.
Murtagh Aryu pustil a ustoupil jí z cesty, aby mohla vejít do stanu. Elfka se kolem něj protáhla ale přesto se jej dotkla celým bokem a ramenem. Murtagh stál jako přikovaný. Slyšel jak se, se zašustěním, zavřely stanové chlopně. Chvíli bylo ticho. Všichni měli skloněné hlavy.
"Tátí!" Murtagh otevřel oči. S tímto výkřikem k němu běžel malý chlapec. Brzo v ušmourané tváři poznal malého Vaina. Dřepl si v těžké zbroji a v tu chvíli mu malý chlapec padl kolem krku. Konečně měl důvod aby se mohl smát. Pevně k sobě chlapce přitisknul a cítil, jak si o něj Vain otírá hlavu. Vždycky to dělal. Říkal, že si musí udělat důleček na hlavu. Aby věděl, kam se má vždycky přitisknout. Tomuhle jeho zdůvodnění se Murtagh vždy začal smát. Dneska jej ale na srdci nejvíce zahřála chlapcova přítomnost a taky jeho oslovení. Řekl mu tati. Murtagh se od chlapce malinko odtáhl, aby se mu mohl podívat do obličeje a do očí.
"Co tady děláš, chlapče můj?" zeptal se a snažil se, aby se mu netřásl hlas.
"Přivedl jsem Aryu. Ale asi jsem to neměl dělat." Chlapec posmutněl.
"Udělal jsi dobře. Hlavně, že se vám nic nestalo."
"Ne to ne! Já bych Aryu ochránil." Chlapec výhružně zvedl malou ručku se zaťatou pěstí.
"Tak o tom nepochybuju." Murtagh se tiše zasmál a dělal, že by ho chlapec přepral.
"Táto! Ty mě nebereš vážně. Když měl strýc čas tak mě učil bojovat!" Vain nafoukl tvářičky.
"A který strýc?" zaptal se Murtagh ještě pořád s úsměvem.
"Kolik myslíš, že mám strýců? Přeci strýc Eragon!" najednou si to Vain uvědomil. Murtagh posmutněl a chtěl začít vysvětlovat. "Strýc už se asi nevrátí, že?"
"Ne, synku." Murtagh setřel Vainovi slzu, která mu stekla po tvářičce.
"Mrzí mě to."
"Víš, strýčkovi už je teď ale dobře. Už se nemusí trápit…" Murtagh chtěl ještě pokračovat.
"Tati! Já nejsem malej. Nemusíš mi teď začít říkat, že se na nás strýček bude dívat z nebe!" Murtagh zase zavřel pusu a chvíli na chlapce hleděl. Nebylo správné, že se už tak malý setkal se smrtí obou rodičů.
"Já vím, že strýc umřel." Popotáhl a sklonil hlavu.
"Nemusíš se stydět za svoje slzy." Řekl Murtagh a zvedl mu hlavu hrdě vzhůru.
"Tati, ale kluci nebrečí."
"I kluci brečí. I kluci." Murtagh měl co dělat, aby se znovu nerozplakal sám. Postavil se a vzal chlapce do náručí.
"Tati!"
"Ano?" překvapila jej naléhavost v chlapcově hlase.
"Já nemůžu nikde najít maminku." Teď propadl panice i Murtagh. Vběhl mezi vojáky a začal Tuon rychle hledat. V tu chvíli je dohnal děsivý ženský výkřik. Nejdřív byl čistý a jednolitý. Ale pak se začal trhat vzlyky. Byla to Arya. Tak už jí to došlo. Pomyslel si Murtagh. Tenhle výkřik je pronásledoval ještě mnoho let, i když jej Arya nikdy z ničeho nevinila.
Pustil Vaina na zem a chytil chlapce za ruku, aby neztratil ještě jeho.
"Mámí!"
"Tuon!" jeden druhého překřikovali. Murtagh dál táhl chlapce bojištěm. Bylo to už moc dlouho. I Arya už utichla. Vojáci se pomalu začaly rozcházet. Murtagh zacházel stále dál do bojiště.
"Murtaghů! Vaine!" Murtagh se prudce otočil. Začal se zpátky prodírat proudem vojáků, kteří odcházeli od stanu a šli mu přímo v ústrety.
Konečně mezi nimi zahlédl záblesk zelené barvy. Přidal do kroku až mu Vain skoro nestačil. Vojáci Tuon obcházeli obloučkem a tak Murtaghovi konečně umožnili pořádný pohled na ni. Vypadala nádherně. Zelené šaty sice měla potřísněné krví a celá byla špinavá. Přesto byla nádherná.
Když si jich všimla tak se k ni taky rozběhla z mírného kopečku na kterém teď stála. Konečně si padli do náručí. Murtagh ji k sobě nejdříve pořádně přitisknul a pak se dlouze políbili. Vain si mírně odkašlal, aby ho taky vzali na vědomí. Murtagh si jej zvedl do náruče, podepřel jej jednou rukou, zatímco Vain se jej chytil za rameno, druhou rukou objal Tuon. Ta se k němu přitulila a objala jej rukama kolem zad a kolem pasu.
"Musíme se postarat o raněné, jít se umýt, a pak se musíme připravit na smuteční obřad."
"Cože?" Murtagh se na ni otočil a mírně se zamračil.
"Mluvila jsem s Aryou."
"A já zase se Safirou." Ve vzájemné schodě vyrazili ke stanu, kam Murtagh odnesl Eragona a věděli, že tam bude i Arya.
***
Lemalian rychle doběhl k Lanovi. S úlevou zjistil, že ještě dýchá. Obrátil elfa na záda a zvedl si jej do náruče. Byl bledý a oči měl zavřené.
"Lane! Lane, slyšíš mě?" mluvil nahlas, ale nekřičel. Druhý elf byl však naprosto bez reakce.
"Lane! Krucifix! To to chceš teď vzdát?" zase nic. "No tak! Prosím, probuď se. Prosíím." Chytil Lanovu ruku. Byla jako led. Hruď se mu zvedala jen nepatrně, ale dýchal.
"Lane, jestli mě slyšíš tak mi stiskni ruku." Chvíli se nic nedělo, pak se ale Lanovi prsty mírně pokrčily a dalo by se říct, že Lemalianovu ruku trochu stisknul. Lemalian se musel usmát.
Modré oči se začaly pomalu otevírat. Hleděl Lemalianovi do tváře a chvíli to vypadalo, že ho nepoznává. Pak se ale Lanovy rty roztáhly v usměvu, který mu však nevystoupil až k očím.
"Ale, že jsme jim to dneska natřeli." Zašeptal, protože hlasitěji už nemohl. Lemalian se proti své vůli rozesmál.
"Nééé!" Eleanořin výkřik je oba trochu vzpamatoval. Rychle k nim doběhla a klekla si k Lanovi z druhé strany. Rychle jej chytila za ruku.
"To bude dobrý. Hned tě vyléčím." Usmála se a zamračila se na Lemaliana, kterého to nenapadlo.
"Ne!" Lan sice šeptal, ale znělo to dost důrazně. "Nech toho!" Eleanor se na něj podívala modrýma očima podlitýma slzami.
"Proč?" bylo jediné na co se Eleanor zmohla, než se jí zlomil šeptající hlas.
"Nechtěl jsem…" polkl a zavřel oči.
"Ne!" Eleanor mrkla a tím vymáčkle slzu z oka. Lan se na ni znova podíval.
"Vzpomínáš jak jsi mi kdysi zlomila nos?"
"Jo! Byla jsem rozčílená na Galada." Eleanor se přes slzy zasmála. Pořád se je snažila zadržet, aby vypadala tak silná, jak ji Lan učil být. Ale nedokázala to. Pořád nechápala, proč nechtěl, aby ho vyléčila, když stačilo pár slov a byl by zase v pořádku. Ale Lemalian její ruku taky zadržel. Zřejmě věděl o něco víc než ona.
Lan se zprudka nadechl a pak se na chvíli zašklebil bolestí a stisknul Eleanořinu ruku trochu silněji.
"Lane?!" cítila jak jeho stisk povoluje.
"Je mi líto, že nedodržím svoji přísahu."
"Cože?"
"Přece sloužit ti navždy."
"Ne. To tedy dodržíš. Pojď, vrátíme se domů."
"Běž napřed. Já se asi trochu zdržím."
"Ne, jdeš včas…" Eleanor po tvářích stékaly proudy slz, Lan se pousmál a natáhl ruku k jejímu obličeji, aby jí je setřel. Jeho ruka se tak tak dostala k jejímu obličeji, kde zanechala krvavou šmouhu a pak klesla. "Lane? Ne. To ne. Teď to nesmíš vzdát. Teď ne!" elfka složila hlavu na jeho hruď a rozplakala se.
Lemalian jí položil dlaň na záda. Nepokoušel se ji utěšit, nemělo to smysl. Díval se na nehybné tělo na svých kolenou i na plačící elfku. Najednou Eleanor přestala vzlykat. Narovnala se s naprosto vyrovnaným obličejem smáčeným slzami. Posmrkla. Hřbetem ruky si otřela slzy.
"Teď by se mi začal smát, že tu brečím jak malá holka. Musím být taková, jakou mě učil být. Vzala jeho vyřezávaný přívěšek a uvázala si jej kolem krku a pak Lemalian udělal něco, co by nečekala. Odepnul jí přívěšek, který jí sám dal jako zásnubní a připjal jej Lanovi.
"Eleanor, ví já," podíval se jí zpříma do očí. "Lan dnes zemřel, aby mi zachránil život."
"To byl celý on. Pro ostatní by umřel, ale na sebe nemyslel. Proč jen nechtěl vyléčit?"
"Pro něj to tak bylo lepší." Eleanor se zamračila a podívala se na něj. "Eleanor, on umíral. Nechtěl zemřít potupnou smrtí někde uvázaný k posteli. Dnes zemřel tak, jak si to vždy přál- zemřel smrtí bojovníka."
***
Nasuada sklesle seděla před svým starým stanem. Věděla už dávno, že Eragon padl. Navíc se dozvídala, klik lidských životů si tato dnešní bitva vyžádala, a toho číslo jí přišlo zbytečně vysoké. Když to navíc sečetla i s předchozími bitvami a útoky, vyšlo jí děsivé číslo. Z této rány se budou obyvatelé Alagaësie vzpamatovávat ještě dlouho.
Přišel k ní Leon a do klína jí položil korunu, kterou předtím zahodila. Jeden z vojáků ji v poli našel. Všichni se dohodli, že jejich vůdkyní byl měla bát Nasuada.
"Tohle mi ale nepatří." Zašeptala a do očí se jí draly slzy. Pro tenhle kousek kovu to opravdu nedělala.
"Ale my nikoho jiného nechceme."
"MY?" rozhlédla se kolem sebe. Byl to ohromný dav. Viděla Murtagha, který jednou rukou podpíral malého chlapce a druhou držel kolem ramen Tuon. Viděla uslzenou Aryu, Oromise, Orika, postrádala však Orina a mnohé další. Zvedla se a zvolna došla k Tuon.
"Tohle náleží tobě, princezno."
"Nejsem princezna. Jsem dcera samozvaného vládce a proto tuto korunu odmítám."
"Ale mě prostě nepatří." Najednou k ní přistoupila Arya a vzala jí korunku z rukou. Nasuada se na ni úlevně pousmála.
"Poklekni!" přikázala Arya. Nasuada se na ni nechápavě podívala. Leon jí však mírně zatlačil na rameno a Nauada poklekla. Leon si vedle ní stoupnul s jejím praporcem.
"Z moci svěřené mi mým drahým Eragonem, tě nyní Nasuado, korunuji na Královnu všech svobodných lidí Alagaësie." S tím jí položila korunu na hlavu. "Starej se o svůj lid dobře, aby žil v míru a blahobytu. Ty sama víš nejlíp, jak se o své lidi máš postarat." Nasuada tomu nemohla uvěřit, ale Arya se usmívala. Pak si vzala ještě dlouhý Oromisův meč a poklepala jí jím na každé rameno.
"Povstaň, Nasuado. Královno a Rytířko Svobodné Alagaësie!" Nasuada se postavila se zvláštní hrdostí. Přála si, aby ji viděl otec a matka, kterou nikdy nepoznala.
"Ať žije Královna Nasuada!" vykřikla Arya a všichni přítomní to po ní opakovali.

