Maruan už nedokázal vzdorovat Eragonovu zkoumavému pohledu a vyběhl ze stanu. Ne Maruan, Tuon...pomyslel si Eragon. Podíval se na Murtagha a ten jej chytil kolem ramen a jako mu začal něco zuřivě šeptat do ucha. Vedl jej ven. Před vchodem jen prohodil přes rameno : "Omluvte nás, prosím." A už byli venku. Oba se rozběhli za utíkajíci dívkou. Zastavila se až hodný kus za táborem, v lesíku, na malé mýtince. Eragon se zastavil na jejím okraji a začal se rozhlížet kolem. Murtagh došel až k ní a něco jí šeptal, podívala se na něj a pak na Eragona. Ten se snažil vnímat spíše své okolí, než zkoumavý pohled jejích hnědých očí. Zjistil, že většina stromů je celkem v pořádku, jakoby v protikladu se zdejším ovzduším a úplně suchou trávou, která mu, při každém kroku, šustila a křupala pod nohama. Murtagh se otočil a došel k němu. Podíval se mu do očí a beze slova se posadil, utrhl trs suché trávy a jal se ho studovat do nejpodrobnějších detailů. Najednou Tuon zapískala a na ruku se jí snesl nádherný sokolík. Podala dravci kousek masa a přichytila provázek, který byl přivázaný na kroužce, kterou měl sokol kolem nohy. Začala jej hladit a podívala se směrek k Eragonovi, jakoby jej vybízela. Odhodlal se a přistoupil k ní. "Jak se jmenuje?" se zájmem se zadíval na dravce. "Jmenuje se Cha Faile-Sokolí spár, ale říkám mu jen Faile-Sokolík." Pohladil jej po peří jemném jako hedvábí. Pohlédl jí do očí. A ona vytušila na co se jí chce zeptat. Přesto jej nechala, aby se jí zeptal. "Takže je to pravda? Jsi dcera Galbatorixe?" Sklopila oči. "Eragone odpusť, že jsem ti to neřekla." Zašeptala a on poznal, že ji to opravdu mrzí. "Nic se nestalo." Opět k němu vzhlédla. "Víš...Já...Bála jsem se, že jestli hned prozradím, kdo jsem, nebudete mi věřit, že se mi otcova krutovláda hnusí. Já jím naprosto pohrdám. Eragone, prosím, věř mi to!" dodala, když uviděla jeho výraz. "Tak dobrá... Neprozradím, kdo jsi dokud sama nebudeš chtít. Ale pod jednou podmínkou..." "Jakou?" zeptal se Murtagh, který mezitím přišel. Eragon na bratra pohlédl, a vybuchl smíchy. V Murtaghových očích se to blýskalo žárlivostí. Eragon se smál až mu tekly slzy a bolelo ho břicho. Pak si uvědomil, že se Tuon nezřízeně směje také a Murtagh je rudý jako rak. "No to nač jsi myslel to není." Řekl poté co potlačil smích. Murtagh se uvolnil a smál se s nimi. Po té co Eragon Tuon pošeptal, čímž si vysloužil zamračený pohled svého bratra, svoji podmínku a ona po zaváhání souhlasila, se vrátili do tábora. Tam už na ně čekali. "Murtaghu! Pojď s námi do stanu. Ty jediný jsi viděl princeznu. Řekneš nám jaká je." Murtagh znejistěl a hodil očkem po Tuon, ta se tvářila stejně nedočkavě jako Orik, který je odchytil. "No dobrá." Souhlasil nakonec. Když vešli do stanu všichni už byli pohodlně usazení, honem si proto sedli také, Eragon jako vždy mezi Rorana a Murtagha, ještě pořád se mu nepodařilo zjistit co se mezi nimi stalo. "No tak, Murtaghu, nenapínej nás!" "Ehm, no," začal, "Princezna je…," hledal správné slovo, "Je prostě nádherná, má nádherné, velké hnědé oči, když se do nich díváte dlouho, myslíte si, že vás uhranula, ale pohled odtrhnout prostě nemůžete." Na chvíli byl zpátky na nějaké lekci s Galbatorixem a místo toho, aby dával pozor koukal na ni. Na její dokonalé křivky. Uvědomil si, že začíná rudnout. Vzpomněl si, jak rukou sledoval její dokonalé, panteří tělo. Jeho bratr vypadal, že asi praskne smíchy. Věnoval mu sladký úsměv a radši pokračoval. "Má vystouplé lícní kosti, špičaté uši a dlouhé, vlnité černé vlasy." Odmlčel se. "A jak se chová?" "Je rozmazlená?" "Nebo jaká?" Otázky se na něj jen hrnuly. "No, ona je, je trošku náladová. Ale vždy dělá co může, aby pomohla ostatním. Je klidná, skoro nic ji nevykolejí, ale přesto, když vybuchne, no já jsem se vždycky snažil dostat od ní co nejdál. A taky je paličatá, jako mezek." Stan se málem otřásal smíchy, kupodivu se smála i sama Tuon, a ne nuceně. "A ještě něco, vždycky toužila po svobodě, kterou jí otec nikdy nedopřál. Když jí bylo 15, to jsem ještě pobýval v paláci, pomohl jsem jí utéct ven, protože si to přála a já jí slíbil, že jí splním cokoli. Byla to hrozná legrace, celý den jsme jezdili po okolí Urü-baenu. Pak nás ale našel sám Galbatorix, žádný z nás si téměř týden nesedl. Ale ona, místo toho, aby se omluvila, otci vyčítala, jak může nechat svůj lid žít, tak, jak žije. Proto, aby mu znova neutekla, nechal na zpustlích pozemcích kolem paláce zbudovat ohromné zahrady, lesy. Od té doby už z paláce nevykročila. Ale přesto posílala lidem šaty, jídlo a deky, a všechno co bylo potřeba. Udělala toho hodně, ale nikdy neviděla lidi, kterým pomáhala." Po celou dobu co mluvil jej Tuon pozorovala těma hnědýma očima a hltala každé jeho slovo. Když popisoval její povahu mírně se na něj zamračila. Pak se ke slovu dostala Eleanor. Znala totiž její matku, Tuon hltala každé elfčino slovo. "No její matka, Malika, byla skoro stejná co se chování týče, také byla klidná, ale na rozdíl od dcery často vybuchovala, hlavně pak, když se jí nedařilo. Byla víc než krásná, a podle toho co jsi říkal," pohlédla na Murtagha, "Tuon určitě zdědila hodně. Také měla dlouhé, černé vlasy, také vlnité, ale oči měla průzračně modré. Vždycky si pevně stála za tím co chtěla. Už od malička se chtěla stát kovářkou, tak jako já jsem se chtěla naučit boji. Vyrůstaly jsme spolu, společně nás učili, jak se stát správnými princeznami. Učili nás, jak se chovat v paláci, vtloukali do nás pravidla etikety a co princezna smí a co ne. Ale sejně to bylo marné, my si stejně vždycky našly chvilku a lozily po stromech a bojovaly. A tak, když jsme dospěly, nechali nás jít si svou cestou. Malika, protože se chtěla stát kovářkou, se domluvila s Rhunön, že u ní nastoupí jako tovaryš, na své narozeniny plnoletosti to oznámila a na druhý den odjela. To bylo naposledy, co jsme se viděly. Cesta proběhla bez problémů, ale ten den, co se jim na dohled objevily Du Weldenvarden, je přepadl Galbatorix se svými muži, všechny pobil, jen ji nechal a unesl ji do svého paláce. Tam ji donutil, aby si ho vzala. Nechtěla, věděla co je zač, ale pohrozil jí, že najde a zabije všechny elfy, nezbývalo jí, než souhlasit. Ten den si, krom elfů a trpaslíků nikdo nepamatuje. Po celé Alagaësii zněly zvony. Před sedmnácti lety mu konečně dala potomka, princeznu Tuon. Když však Tuon bylo pět let, Malika už nedokázala odolávat zlu, které páchal její manžel. Onemocněla a za krátko zemřela…" Evidntně chtěla pokračovat, ale vyrušil ji jeden z jejích dvou bratrů, Galad, ten co měl onoho prvního večera nějakou poznámku, když málem podřízla Murtagha. Teď vešel, omluvně se uklonil a došel až k ní. Něco jí pošeptal a ona se naň rozzuřeně podívala a pokynula mu, aby šel ven. Usmála se: "Omluvte nás, prosím." A už byla venku. Za chviličku se z venku nesl jakoby zpěv, ale byl hodně rozzuřený. Hádali se v jazyce elfů, ve starověkém jazyce. Mluvili rychle a s podivným přízvukem, některým slovům nerozuměl Eragon vůbec, zeptal se Arye. "No, tihle elfové mluví trošku jinak než my, protože odešli už dávno před pádem jezdců, dávno před tím, než se vůbec narodil Galbatorix, dávno před Du Fyrn Skulblaka. Takže je jasné, že si řeč tak trošku upravili." Vyšli se podívat co se děje venku. Eleanor se právě otáčela a odcházela směrem k elfské části tábora, aby byl větší pořádek rozdělili tábor na úseky-vardenský, tam spal i Eragon a Murtagh, vardenové si postavili tábor z úhledně srovnaných stanů různých barev, většinou však šedých nebo zelených, rudé stany měli jen vysoce postavení, u každého stanu byla před vchodem zapíchaná kopí a před každým stanem bylo ohniště, mezi stany, tak aby nezavazely, byly hromady dříví. Trpasličí, ti si postavili spoustu malých stanů, povětšinou modrých, před každým stanem byla v zemi zabodnutá louč a u každého druhého bylo ohniště a u něj kupa dříví. Elfský, ten byl ze všech nejúhlednější, stany byli v přesných řadách, většinou šedozelené, u každého stanu byla v zemi louč, ohniště a kupička dříví, zbraně měli, stejně jako trpaslíci vevnitř, kromě kopí. A úsek Orrinových vojáků, ti měli nejméně úhledný tábor,stany byli sice všechny zelené ale za to byly postavené kde se vojákům zrovna chtělo, dříví měli na velkých hromadách a ohnište asi u každého desátého stanu.-a v každém z nich panovala vlastní pravidla, což zaručilo plynulý chod, a zmizela v jednom ze stanů, Galad ji téměř těsně následoval. Roran se za nimi chvilku díval a pak se obrátil k Eragonovi: "No, myslím, že mi už vyrazíme. Ať stihneme ještě s něčím pomoct než se setmí." Eragon přikývl a rozloučil se s bratrancem i ostatními, s Katrinou, Albriechem a Baldorem. Rychle se sbalili a už mizeli mezi stany z dohledu. Eragon obrátil svou pozornost zpátky k Eleanoře a Galadovi. Po chvilce oba vyšli, v rukou držel každý z nich hůl a několik cvičných mečů. Podívali se na sebe a vyrazili k malému ohraničenému čtverci. Několik elfů tam právě cvičilo, ale když uvidělo nevlastní sourozence, rychle zmizeli. "Oj," ozval se vedle něj Gawyn, "tak tohle bude stát za to. Oni jsou naši nejlepší šermíři…" Oba jeho sourozenci si právě svlékli kabáty, Murtagh chvíli přemýšlel, zda Eleanoře nevadí její vnady, ale sám se přesvědčil, že ne, a když si uvědomil nač myslí, začervenal se. Oba zaujali pozice. Nejdříve s holemi. Eleanor se postavila tak, že většinu své váhy přesunula na pravou, pokrčenou a mírně předsunutou nohu, natáhla ruku s holí, tak že hůl byla ve vodorovné poloze a jakoby od předu dozadu. Galad si stoupnul naproti ní, stál podobně, také předsunul a pokrčil pravou nohu, ale hůl dal kolmo k zemi a jakoby se o ni opřel. Dlouhou chvíli tam jen tak stáli a dívali se na sebe. Najednou Eleanora vykřikla a vrhla se na bratra. Ten plavným pohybem odrazil její útok a odplul kus od ní, aby se mohl připravit na svůj výpad. A tak si dál vyměňovali rány až dřevo praštělo. "Proč vlastně bojují?" Zeptal se Eragon Gawyna. "No, sestra vždycky bojuje, když je rozčílená, a on řekl, že tentokrát bude její protivník on, když jí vztek způsobil." "A čím?" Nenechal se Eragon odbýt. "No," zamyslel se elf a potřásl hlavou, "řekněme, že udělal něco, nač jeho pravomoce, Mistra mečů, nestačí. Řekněme, že vydal jitý rozkaz a ona s tím nesouhlasila, protože ohrozil její úkol. I když ten rozkaz byl správný, ona sama by ho nejspíš vydala, neměl na něco takového právo." "Aha, děkuji." Eragon potřásal hlavou, všechny ty hodnosti, a ten podivný řád. Tohle asi nikdy nepochopím, řekl si a dál sledoval souboj. Podíval se zrovna ve chvíli, kdy Eleanor praštila bratra přes záda. Pak jej, v rychlém sledu několika úderů a naučených figur, které zvládala s neobyčejnou lehkostí, a za svistu a práskání obou holí zahnala až na kraj cvičného čtverce. Rozmáchla se a s prudkým zasvištěním práskla holí po Galadovi. Ten na poslední chvíli zbrzdil ránu vlastní holí. Ozvalo se příšerné zapraštění a obě hole, a že byly z pevného dubového dřeva, se rozlomily napůl. Gawyn se pousmál. "Myslím, že dnes to už stačí." Zavelela pevným hlasem a pomohla bratrovi na nohy, protože toho prudký náraz obou holí shodil. Objali se na usmířenou a vtiskli si tradiční polibky na líce. Pak už oba byli jen samý smích. O předešlé rozčilenosti nepadlo ani slovo. Eragona zaskočilo, že už se vzduchem nesou vůně připravovaného oběda. Hlasitě mu zakručelo v břiše. Chvíli si ještě povídali a pak už hurá na oběd. Pro Eragona to opravdu bylo hurá, umíral hlady. Na oběd byl dušený králík chléb a nějaká omáčka, Eragon si ji pojmenoval UHO-univerzální hnědá omáčka, byla totiž ke každému jídlu.Když to řekl Safiře mohla se potrhat smíchy. Jemu to tak směšné nepřipadalo, on to musel sníst. Honem to do sebe naházel a snažil se nevnímat co jí. Své maso dal Orikovi a snědl jen chléb a omáčku, i když se mu z ní už dělalo nevolno, ale v pozdějších chvílích na ni rád vzpomínal. Potom se chtěl věnovat jen a jen Safiře. Požádala ho ať si na ni nasedne a zavře oči. Udělal co po něm chtěla a oba se bláznivě smáli. Poslední co viděl než na ni nasedl, když se rozhlédl po táboře, byl Murtagh, mizející někde v lese, Orik, šťourající se v ohništi, Vojáci, čístící talíře a hrnce… A pak už byli moc vysoko a on zavřel oči. Letěli dlouho. Safira si užívala toho, že je s ní. Konečně začali klesat. Otevři oči! Řekla mu, když dosedli na zem. Oněměl úžasem. Stáli nad vodopádem. Všude kolem byly stromy a tráva, nic nebylo suché, ne, všechno se jen zelenalo. Odpolední slunce jim svítilo do tváří a spolu s vodopádem vytvářlo nádhernou podívanou. Safiro…To je prostě nádhera. Já…Já nevímco na to říct. Pohlédla na něj a on v nitru cítil jak je potěšená. Víš, je tu něco, co bych ti chtěl říct. Tentokrát se na něj zadívala se zájmem. Tak do toho, maličký. A pak se vykoupeme! Usmál se. Víš, já jsem přemýšlel, a zjistil jsem, že to co cítím k Arye není nic ve srovnání s tím co cítím k tobě. Safiro, promiň mi mé dřívější chování. Já… Větu nedokončil, olízla jej drsným jazykem. Děkuju maličký. Rozesmáli se a Eragon se začal spěšně soukat z vesty, košile a bot. Rychle na ni vsedl a vzpomněl si jak se spolu koupali v Leoně. Ale to už zajeli pod studenou hladinu řeky. Pustil se jí a společně proplavávali malým jezírkem, které tu Jiet vytvořila. Smáli se, Eragon jí vděčně a láskyplně objímal a šeptal jí něžná slůvka, a ona jemu a pak se tomu vždy začali nezřízeně smát. Ale oba byli za toto odpoledne vděční. Nevěděli jak dlouho už se takhle rochní ve vodě, když se na vršku vodopádu objevil Murtagh. Rychle se svlékl a skočil za nimi. A tak se ráchali dál. Najednou se Murtagh zadíval na oblohu. "Můj ty bože, to je ale hodin, je asi hodina a půl do západu." "Cože?" Vyjekl Eragon. No tohle. Safiro, tak honem. Musíme se vrátit, Nasuada se mnou chtěla mluvit. A s tím se na ni s Murtaghem oba vyškrábali. Safira se odrazila a už vzlétali ve spršce vody. Spěšně se oblékli a Murtagh řekl, že se vrátí pěšky. Eragon mu za to byl vděčný. Když letěli zpátky Safira jej překvapila, když se zeptala: Co je s tebou, maličký? Eragon byl zaskočen a tak jí všechno vysypal. Víš, já má takový divný pocit, jako že se něco stane. Něco zlého. Hodně zlého. Pokývala hlavou. Asi bys o tom měl někomu říct. Vytřeštil oči. A co když se nic nestane? Otočila naň hlavu: A co kydž se něco stane a ty to nikomu neřekneš? Musel jí dát za pravdu. Zbytek cesty mlčeli, ale hned jak přistáli, běžel to říct Nasuadě. "Děkuju, žes mi to řekl." Potom povečeřeli, k Eragonově velké radosti byla opět UHO. Po večeři, jako vždy umyli nádobí a Eragon se Safirou šli i s ostatními do elfského tábora a tam se bavili.
Murtagh se rozlédl jestli jej nikdo nesleduje a vyrazil za Tuon. Cestou k elfskému táboru uhnula za cesty a vedla jej do lesíka. Utíkala a občas se ohlédla, jestli jde pořád za ní. Následoval ji jak věrný pes dál a dál do lesa. Konečně se zastavia, tuhle mýtinu poznal, šel tudy dnes odpoledne. Byla to úplně obyčejná mýtinka, stejná jako všechny osotatní, přesto ale jiná. Tráva tady totiž nebyla ta suchá, stromy nebyli tak zvadlé. Došel až k ní. Chytila jej pevně za opasek a přitáhla jej k sobě. Vzhlédla k němu a šibalsky se zazubila, rukama zajela do kapes a zatvářila se poněkud zklamaně, včera byly v kapsách díry, znova se usmála a vyjela rukama po kabátci, chytila jej za klopy a stáhla si ho k vášnivému polibku. Chytl ji kolem pasu a zdvihl si ji do náručí, chytila se ho nohama. Neuvědomil si, že někam jde dokud nenarazili do stromu. Oba se začali bláznivě smát. Murtagh vytáhl z kabátce šátek. "Zavři oči!" Řekl jí a ona kupodivu poslechla. Pro jistotují oči zavázal šátkem a vedl ji k lesem. "Kam to jdeme?" "Uvidíš." Usmála se. Po chvíli už slyšeli burácení vodopádu. Zastavil, sundal jí šátek z očí a sledoval ji. Vypadala jako malé dítě, které uvidělo něco, co vždycky chtělo. "To je nádhera!" Usmál se a pohladil ji po zádech. Otočila se na něj. "Děkuju." A stáhla si jej k polibku. Potom se posadili vedle sebe, na okraj skaliska a sledovali nádhernou podívanou, kterou jim nabízelo zapadající slunce a vodopád. Opřela se o něj a zašeptala: "Co s námi bude?" Překvapeně se na ni zadíval. "Co by? Až tohle všechno skončí, vezmu si tě." "Vážně?" "Jestli budeš chtít." Tuon ho popadla za klopy kabátce, pevně se do něj zapřela až jej shodila na záda a sedla si na něj. Teprve potom se k Murtaghovi sklonila k dalšímu polibku. Začali se smát, popadl ji za boky a shodil na záda, když se jí chystal oplatit to, co mu udělala před chvílí, ozvalo se poplašné troubení. "Co se děje?" Zeptala se Tuon poplašeně. Murtagh vykřikl: "Byli jsme napadeni." Honem se zvedli a utíkali k táboru, na pomoc ostatním.
Když šli do elfského tábora Eragon zahlédl, jak Murtagh a Tuon odbočují z cesty a vytrácí se někde v lese. Potichoučku se zasmál. Konečně došli na místo, bylo to přímo uprostřed elfského tábora. Všichni si sedli do kruhu a zapálil vatru, jako každý večer. Elfové pak začali zpívat svými líbeznými hlasy a postupně se k nim přidávali i ostatní, Eragon také. Jak večer pokračoval někteří přestávali zpívat a věnovali se hovoru, smáli se. Nechápal jak se můžou smát, když jsou ve válce a kolem je tolik zlého, ale po chvíli se zaposlouchal do hovoru a musel se smát taky. Občas pohlédl směrem, kterým se vytratil jeho bratr, Safira si toho všimla a rozjařeně mu řekla: Eragone, pojďme se taky někam vytratit. To už na něj bylo moc, propukl v bezuzdý smích a nemohl přestat, a Safira se bláznivě smála s ním. Všichni na ně hleděli, Eragon jen mávl rukou a oni pochopili, že je to jen mezi ním a Safirou a pokračovali v hovoru. Eragon se o dračici pohodlněji opřel a rozhlížel se po ostatních. Nasuada o něčem diskutovala s Eleanor, Galad, Gawyn, Raúf a Abdellatif se také bavili, avšak díky četným záchvatům smíchu, se nejspíš bavili na něčí účet, než o něčem. Eleanor po bratrech občas střelila varovným pohledem a oni se trošku utišili, jen aby vzápětí mohly vybuchnout znovu. Najednou se však z lesa ozvalo poplašné troubení. Rázem bylo po legraci. Troubení se ozývalo stále blíž, jak hlídky signál předávali, najednou se z lesa vyřítila skupinka elfů a křičeli: "Mormoni!" "Mormoni a vojáci!" Eleanor rozdělila elfy do skupin, každá byla tak o třiceti pětatřiceti mužích, a ty se rozešli kam je poslala.
Murtagh se rozlédl jestli jej nikdo nesleduje a vyrazil za Tuon. Cestou k elfskému táboru uhnula za cesty a vedla jej do lesíka. Utíkala a občas se ohlédla, jestli jde pořád za ní. Následoval ji jak věrný pes dál a dál do lesa. Konečně se zastavia, tuhle mýtinu poznal, šel tudy dnes odpoledne. Byla to úplně obyčejná mýtinka, stejná jako všechny osotatní, přesto ale jiná. Tráva tady totiž nebyla ta suchá, stromy nebyli tak zvadlé. Došel až k ní. Chytila jej pevně za opasek a přitáhla jej k sobě. Vzhlédla k němu a šibalsky se zazubila, rukama zajela do kapes a zatvářila se poněkud zklamaně, včera byly v kapsách díry, znova se usmála a vyjela rukama po kabátci, chytila jej za klopy a stáhla si ho k vášnivému polibku. Chytl ji kolem pasu a zdvihl si ji do náručí, chytila se ho nohama. Neuvědomil si, že někam jde dokud nenarazili do stromu. Oba se začali bláznivě smát. Murtagh vytáhl z kabátce šátek. "Zavři oči!" Řekl jí a ona kupodivu poslechla. Pro jistotují oči zavázal šátkem a vedl ji k lesem. "Kam to jdeme?" "Uvidíš." Usmála se. Po chvíli už slyšeli burácení vodopádu. Zastavil, sundal jí šátek z očí a sledoval ji. Vypadala jako malé dítě, které uvidělo něco, co vždycky chtělo. "To je nádhera!" Usmál se a pohladil ji po zádech. Otočila se na něj. "Děkuju." A stáhla si jej k polibku. Potom se posadili vedle sebe, na okraj skaliska a sledovali nádhernou podívanou, kterou jim nabízelo zapadající slunce a vodopád. Opřela se o něj a zašeptala: "Co s námi bude?" Překvapeně se na ni zadíval. "Co by? Až tohle všechno skončí, vezmu si tě." "Vážně?" "Jestli budeš chtít." Tuon ho popadla za klopy kabátce, pevně se do něj zapřela až jej shodila na záda a sedla si na něj. Teprve potom se k Murtaghovi sklonila k dalšímu polibku. Začali se smát, popadl ji za boky a shodil na záda, když se jí chystal oplatit to, co mu udělala před chvílí, ozvalo se poplašné troubení. "Co se děje?" Zeptala se Tuon poplašeně. Murtagh vykřikl: "Byli jsme napadeni." Honem se zvedli a utíkali k táboru, na pomoc ostatním.
Když šli do elfského tábora Eragon zahlédl, jak Murtagh a Tuon odbočují z cesty a vytrácí se někde v lese. Potichoučku se zasmál. Konečně došli na místo, bylo to přímo uprostřed elfského tábora. Všichni si sedli do kruhu a zapálil vatru, jako každý večer. Elfové pak začali zpívat svými líbeznými hlasy a postupně se k nim přidávali i ostatní, Eragon také. Jak večer pokračoval někteří přestávali zpívat a věnovali se hovoru, smáli se. Nechápal jak se můžou smát, když jsou ve válce a kolem je tolik zlého, ale po chvíli se zaposlouchal do hovoru a musel se smát taky. Občas pohlédl směrem, kterým se vytratil jeho bratr, Safira si toho všimla a rozjařeně mu řekla: Eragone, pojďme se taky někam vytratit. To už na něj bylo moc, propukl v bezuzdý smích a nemohl přestat, a Safira se bláznivě smála s ním. Všichni na ně hleděli, Eragon jen mávl rukou a oni pochopili, že je to jen mezi ním a Safirou a pokračovali v hovoru. Eragon se o dračici pohodlněji opřel a rozhlížel se po ostatních. Nasuada o něčem diskutovala s Eleanor, Galad, Gawyn, Raúf a Abdellatif se také bavili, avšak díky četným záchvatům smíchu, se nejspíš bavili na něčí účet, než o něčem. Eleanor po bratrech občas střelila varovným pohledem a oni se trošku utišili, jen aby vzápětí mohly vybuchnout znovu. Najednou se však z lesa ozvalo poplašné troubení. Rázem bylo po legraci. Troubení se ozývalo stále blíž, jak hlídky signál předávali, najednou se z lesa vyřítila skupinka elfů a křičeli: "Mormoni!" "Mormoni a vojáci!" Eleanor rozdělila elfy do skupin, každá byla tak o třiceti pětatřiceti mužích, a ty se rozešli kam je poslala.


Musím říct, že to není jeden z nejlepších příběhů. Například jak někdo může srovnávat Eragonovy city k Safiře k jeho city k Aryi. Vždyť tyto city jsou úplně odlišného rázu.