První skupinu dostal Gawyn, ta se rozestoupila kolem Arye a také Eragona a Safiry, kteří stáli kousek od ní. Další skupinu dostal pod velení Galad a třetí Raúf, ti měli bát k ruce Eleanoře. Další pod vedením Hasana, Abdellatifa, Abdula, a mnohých dalších, vyrazili různě po táboře, k vardenům, trpaslíkům i k Orrinovi. Eragon se zadíval na zrůdy, které se k nim blížili závratnou rychlostí. Měli hlavu kočky, s jedním žlutým okem uprostřed, tělo jako had, a mohutné nohy zakončené pěti drápy. Vysoké byly jako kůň. Ty tři skupiny co tam zůstali s nimi se na Eleanořin povel seřadili do tří řad sestupně tak, že první řada byla nejníž. Všichni zasadili šíp na tětivy svých luků a čekali na její povel. Eragon s přál aby tu také měl svůj luk, ale zapoměl jej ve stanu. Tak alespoň tasil meě, který dostal od Nasuady. Ta teď stála mezi elfy s natažéným lukem. Eragon se rozhlížel po svých spolubokovnících a zrůdy se blížily. Eleanor měla luk tak napjatý, že opeřní jejího šípu se dotýkalo její tváře. Ani ne 150 stop ,pomyslel se Eragon. To byl jen kousek. "Teď!" vykřikla a pustila tětivu. Jen to zadrnčelo. Neobyčejnou rychlostí elfové opět nátáhli tětivy. Drnk. Další salva šípů. Zrůdy už však byly příliš blízko. Eragon znervózněl. Přichystal se. Poslední metry a ...Tak tak stihl uhnout ocasu, sekl. Žluté oko se na něj pronikabě zadívalo. Píchl a oko už nevidělo nic. Mormon začal nepředstavitelně řvát. A najednou se skácel k zemi a za ním stála Safira. Prober se, člověče! Eragon zamrkal a rozhlédl se. Na zemi ležela už pěkná hromada mormonů ale i elfů. To jej rozčílilo. A s vervou se opět vrhl do boje. Rozběhl se k Murtaghovi, který se na bojišti objevil před chvílí, a cestou sekal a bodal, kde se dalo. Ale mormonů bylo mnoho. A když už se všechno zdálo beznadějné, protože nepřátel, jakoby neubývalo, prořízl křik a řev ostrý výkřik: "Jierda!" a většina nepřátel popadala. Eragon i Murtagh se otočili za hlasem, a tam na vršku kousek nad bojištěm stála Tuon a vedle ní stál zelený dráček, nebyl tak velký jako Safira nebo Trn, ale i tak jí sahal hřbetem až do pasu. Eragon se proklel, že jej nenapadlo použít kouzlo, ale uvědomil si, že už by to nejspíš ani nezvládl, začalo mu docházet jak moc je vyčerpaný, musel bojovat. Najednou však zaduly kdesy v lese rohy a zrůdy začaly prchat zpátky. Byly pryč. Eleanor, která stála jen asi 20 metrů od okraje lesa zasunula meče do pochev a vracela se k táboru. "Eleanor, pozor!" Vykřikl Galad a rozeběhl se k ní. Srazil ji na zem a napřáhl ruku s mečem. Mrazivé ticho však neprořízl řev mormona, jak všichni čekali. "Nééé!" Eleanora zasadila šíp a jedinou ranou zrůdu skolila. Rozeběhla se k bratrovi. Ten ležel na zádech a snažil se zastavil kravácení, ale rána byla příliš velká. Všichni se kolem nich rozestoupili. Eragon pohlédl na Galada, nechápal proč jej nikdo nevyléčí. Elf měl přes celý levý bok ohromnou a hlubokou ránu. Na hrudi rána odhalila jeho žebra a pod hrudníkem prošla skrz. Eleanor jej svírala v náručí a šeptala mu konejšivá slůvka, Eragon jen nevěděl jestli konejší bratra nebo sebe. "To bude dobré. Uvidíš." Šeptala. "Ty se z toho dostaneš, jako vždycky." Galad se pousmál a zalovil v kapse kabátce, vytáhl čistě bílí kapesníček, vyšívaný stříbrnou nití, a podal ho setře. "Až se vrátíš domů, dej to Sukaině, řekni… Řekni jí…" "Řekneš jí to sám! Až se vrátíme do lesů. Až se vrátíme domů." "Ale já už jsem doma… Slyším šelest listů stromů Menoa, když do nich fouká vítr. Slyším smích svých dětí, pobíhajících kolem paláce… Já… Eleanor, já vidím tvoji matku." "Ne!" Vykřikla. "Nekoukej na ni! Slyšíš!" "Musím jít. Ona mě volá. Říká: Pojď ke mně, synu." "Ne…" Vzlykala Eleanor. Galad zvedl ruku, jakoby jí chtěl setřít démantové slzy, ale v půli cesty mu ruka klesla, oči se stále dívali a rty usmívali. Eleanořiny rysy zkameněly, roztřesenými prsty Galadovi zatlačila oči, v tu chvíli u ní byl Gawyn, objal ji kolem ramen a odvedl ji pryč, teprve až byli ve stanu, ozval se její křik, tolik pro svého nevlastního bratra truchlila. "No," řekla Arya, "měli bychom se jít připravit na pohřeb." A s tím ukázala na elfy, běžící k okraji lesa a sbírající padlé stromy, které zemřeli steskem, kvůli smrti elfa. "Postaví z nich něco jako hranici, kam potom uloží mrtvého a spálí ho. Než to postaví, jiní zase připraví Galada na poslední cestu. A my bychom se také měli jít připravit, abychom princi vzdali hold." S tím odešla. Měli bychom jít taky. Řekla Safira a Společně se vydali k jejich stanu. Ale kde jsou vojáci? Ti elfové přece křičeli: Mormoni a vojáci!… To je divné… Potřásal hlavou. Vešel do stanu a rychle ze sebe stahoval oblečení. Teprve teď si uvědomil, že jej jedna ze zrůd drápla přes bok. Rychle si to stáhl obvazem a nasoukal se do čisté košile a černých spodků, na to si ještě oblékl černou, stříbrně vyšívanou tuniku a vyrazil ven. Murtagh i Tuon, která se stále vydávala za Maruana, už na něj čekali, byli podobně oblečení, jako on. Vyrazili zpět do elfského tábora. Eragon byl rád, že Angela a Elva odjely zpět do Aberonu. Arya tam stála před asi čtyři metry vysokou hranicí, vypadající jako pyramida s useknutou špičkou, na jejímž vycholu už ležel Galad. Na sobě měla svou černou tuniku vyšívanou červenou nití, kousek od ní stála Nasuada v prostších hnědých šatech, kolem širokého výstřihu odhalijícího jí ramena vyšívané tmavohnědou nití. Byl tu i Orik, Orrin a všichni elfové. Každý v tom nejlepším co tady měl. Konečně vyšla Eleanor s Gawynem. Gawyn na sobě měl nádhernou hustě vyšívanou tmavě zelenou tuniku a pod ní kamaše stejné barvy a bílou košili. Ale všichni zírali na Eleanor. Ta na sobě měla tmavomodrou, nabíranou sukni a k tomu, na ženu střižený, tmavomodrý kabátec, oboje vyšité stříbrnou nití a pošité perlami, dlouhé copy měla učesané do složitého úšesu, vypadal jako drdol ale některé cůpky do něj nebyli úplně včesané a volně viseli dolů. Oba byli bosí, neozbrojení a oba měli ve vlasech stříbrnou čelenku. Došli až k místu, kde byli k hranici přistaveny žebříky, každý z nich dostal louč a vylezli nahoru. Eleanor si odepnula přívěšek a připnula jej Galadovi, Gawyn si zase stáhl náramek a taktéž jej dal nevlastnímu bratrovi. "To jsou poslední dary mrtvému," vysvětlovala šeptem Arya, "mohou je dávat pouze příbuzní a musí to být něco co patří jenom jim." Potom se všichni pomodlili ve starověkém jazyce a Eleanor s Gawynem vhodili louče pod Galadovo lože, kde bylo nashromážděné hrastí, a slezli dolů. V tu chvíli se z lesa ozval příšerný křik a do tábora vběhli královi vojáci. Obklíčili je ale nic víc. Najednou vzduch kolem rozezněli nepříjemné vibrace. Bum…Bum…Bum… Smetla je tlaková vlna a kus od hranice přistál mohutný černý drak. Šruikan! Zasyčela Safira. Galbatorix z draka sjel nebývalou rychlostí, vykročil směrem k Nasuadě. Všichni zůstali stát jako opaření. Nikdo se neodvážil pohnou, jen Murtagh si stoupnul víc před Tuon. Eragonovi se začalo tmít před očima. Tak, tak se držel, aby neomdlel. Najednou se Galbatorix zadíval na dceru. "No to se podívejme. Moje vlastní dcera mezi zrádci, moje vlastní krev mě zradila! Cožpak si nevážíš toho co jsi měla v paláci?" Murtagh vzal Tuon za ruku, zatímco ostatní nechápavě zírali z Tuon na Galbatorixe a zpět. Došel až k ní chytil ji pevně za pravou ruku a strhl jí rukavici. Na prvé dlani měla Gedwey Ignasia. Pohlédl jí do očí. "Kde máš draka, Šrurtugal?" "Je schovaný. A k tobě se nikdy nepřidám!" Každé slovo mu plivala do tváře. "Jsi normální vrah! Vrah a tyran! Zabil jsi moji matku! Teď už to vím a proto tě nenávidím!" Pustli ji a přešel k Eragonovi. Ten už to nevydržel, podlomila se mu kolena a sesul se k zemi. Eragone! Bylo to poslední co si pamatoval. Murtagh se vrhl k bratrovi. "Co jsi mu udělal?!" Galbatorix na něj shlédl se vší povýšeností. " Já nic! Nemůžu za to, že si tvůj bratr nedává pozor." Arya se vrhla na Galbatorixe ve snaze jej jakkoli zranit, rychle ji setřásl a ona spadla jen kousek od Eragona. Galbatorix si dřepnul a vytáhl zrcadlo, menší zrcadlo a zašeptal: "Darumr Arya vielsí kópa." Ukaž Aryinu ztracenou budoucnost. Na zrcadle se okamžitě objevil obraz.
Eragon seděl pod obrovskou vrbou a sledoval klidnou hladinu jezera. Vypadal o pár let starší. Najednou jej kolem pasu objaly něčí ruce. Byla to Arya, jeho žena. Oba vypadali stejně jak je znali, jen Eragon měl vlasy téměř po ramena a Arya měla vlasy do pasu. Jinak se na nich nic nezměnilo. Se smíchem mu něco pošeptala, on se na ni otočil, usmál se a políbil ji. Něco jí řekl. Nebylo mu úplně rozumět ale zdálo se jim že řekl: "Miluju tě." Po chvíli se zvedla a odešla k nádhernému domu, stojícímu opodál. Samozřejmě vyzpívanému. Kolem ní proběhli dvě děti a vrhli se Eragonovi kolem krku. Všichni se smáli. Eragon vstal a vzal obě děti za ruku. Starší byl chlapec, měl Eragonovi světle hnědé vlasy a Aryiny zelené oči, Eragon jej oslovoval Muhazine. Holčička se otcovi paže držela pevněji a vypadala úplně jako Arya, oslovoval ji Aša. Eragon vzal děti na procházku do lesa, ukazoval jim roztodivné rostliny a různé druhy zvěře. Děti na něj hleděli s úžasem a hltali každičké jeho slovo. Dovedl je na mýtinku, k ohromné borovici, pod kterou si všichni sedli. Cestou si nasbírali malé a sladké lesní jahůdky a tak se jimi teď cpali. Děti otce pořád zasypávali otázkami, a nakonec se na něj vrhli, ve snaze jej ulechtat. Hravě je zvládl. Vypadal jako starostlivý a milující otec i manžel a vypadal spokojený. Začalo se stmívat a tak vyrazili domů, na večeři. Z domu jim vyšla naproti Arya a v rukou držela nemluvně, chlapeček byl celý Eragon, Muhazin a Aša se rozběhli do domu, Eragon políbil malého na čelo, vzal Aryu kolem pasu a zmizeli v domě.
Obraz se vytratil. "To ale není všechno. Aryo, nemyslíš si, že malý Nawel je rozkošný?" Podíval se na Eragona. "Celý otec, řekl bych." Znovu pronesl ta slova. Znovu se na zrcadle objevil obraz.
Eragon opět seděl pod vrbou a opět hleděl do jezírka. U nohou se mu batolil malý Nawel, Muhazin a Aša se koupali v jezeře. Vypadali tak o dva roky starší. Arya si vzala malého a také vklouzla do vody. Eragon si stáhl tuniku a k velké radosti obou starších dětí mezi ně skočil, až ošplíchl i Aryu, stojící po kolena ve vodě. Chvíli se tam všchni snažili utopit toho druhého a sami zůstat nad vodou. Děti se neustála snažili zdolat tatínka, ale nešlo jim to. "Umi, pojď nám pomoct." Volali na Aryu. "Ba, no tak. Tak se už potop." Eragon se ještě víc rozesmál. Nakonec jim Arya pomohla a za velkého šplouchání Eragona potopili. Potom šli všichni domů. Usušit se a najíst. Potom, jako každý večer šel Eragon uložit starší děti a zapálit svíčky do prvního patra domu. Arya seděla s malým v jakémsi obýváku a dívala se, jak stoupají po schodech. Dům byl zařízený úplně prostě, v obýváku byla nějaká křesílka, ale spíš, jak viděli, tam bylo více koberců a na nich polštářky na povalovaní. Ozvalo se cvaknutí zavíraných dveří, to Eragon uložil Muhazina a Ašu a šel rozsvítit do ložnice. Najednou se ozval dutý zvuk, jakoby něco dopadlo na dřevěnou podlahu. "Miláčku, co tam děláš?" Zavolala. Nic. " Eragone?" Nic. "Eragone!" Vyběhla nahoru, rozrazila přivřené dveře. Eragon ležel kus od postele, svíčky hořeli, v ruce měl malou sošku. Vyzpívanou ze dřeva. Byla na ní starší žena a v náručí držela o mnoho mladšího muže. "Eragone!" vykřikla Arya a vrhla se k němu. Kdesi v lese zoufale zařval drak. Nedýchal, nejevil žádné známky života. Držela jej v náručí, podobně jako ta žena na sošce, a plakala. "Umi, co se stalo babovi?" "Baba je v nebi." Odpověděla, děti si sedli k otci a hladili jej po rukou. Obraz se vytratil.
Arya plakala. Smáčela si kus tuniky. Nikdo nevydal ani hlásku, všichni byli zmatení, nic nechápali, tichem se neslo jen Aryino vzlykání a Eragonovo občasné zasténání. Galbatorix se zadíval na Aryu. "Vidíš co jsi mohla mít? Mohla jsi mít to co sis celou dobu přála, domov, muže děti. Už jsi to měla na dosah ruky, on by ti to všechno mohl dát." Ukázal na Eragona. "Jenže to ty ne. Tohle jsi mohla mít, jen kdybys mu dala po čem toužil. Ale na to jsi byla princezno," zdůraznil její titul, "moc sobecká a taky moc hrdá. Smůla." Pohladil ji prstem pod bradou. "Tvoje slzy mi teď připadají falešné, ale tenkrát, v Du Weldenvarden byli jeho slzy upřímné." Zvedl se od ní a přistoupil k Nasuadě. "Nuže, má milá, jak jte se rozhodla odpovědět na moji otázku?" Všichni se nejdříve zmateně rozhlédli po sobě a pak se podívali na Nasuadu. "A co mi za to nabídneš?" Chvíli přemýšlel a pak ukázal na Eragona. "Dám ti jeho život." Nadechla se, aby se uklidnila. "Tedy, přijímám." "To jej opravdu tolik miluješ?" Podal jí ruku a ona ji přijala. "Slyště, že toto je má žena."
Eragon seděl pod obrovskou vrbou a sledoval klidnou hladinu jezera. Vypadal o pár let starší. Najednou jej kolem pasu objaly něčí ruce. Byla to Arya, jeho žena. Oba vypadali stejně jak je znali, jen Eragon měl vlasy téměř po ramena a Arya měla vlasy do pasu. Jinak se na nich nic nezměnilo. Se smíchem mu něco pošeptala, on se na ni otočil, usmál se a políbil ji. Něco jí řekl. Nebylo mu úplně rozumět ale zdálo se jim že řekl: "Miluju tě." Po chvíli se zvedla a odešla k nádhernému domu, stojícímu opodál. Samozřejmě vyzpívanému. Kolem ní proběhli dvě děti a vrhli se Eragonovi kolem krku. Všichni se smáli. Eragon vstal a vzal obě děti za ruku. Starší byl chlapec, měl Eragonovi světle hnědé vlasy a Aryiny zelené oči, Eragon jej oslovoval Muhazine. Holčička se otcovi paže držela pevněji a vypadala úplně jako Arya, oslovoval ji Aša. Eragon vzal děti na procházku do lesa, ukazoval jim roztodivné rostliny a různé druhy zvěře. Děti na něj hleděli s úžasem a hltali každičké jeho slovo. Dovedl je na mýtinku, k ohromné borovici, pod kterou si všichni sedli. Cestou si nasbírali malé a sladké lesní jahůdky a tak se jimi teď cpali. Děti otce pořád zasypávali otázkami, a nakonec se na něj vrhli, ve snaze jej ulechtat. Hravě je zvládl. Vypadal jako starostlivý a milující otec i manžel a vypadal spokojený. Začalo se stmívat a tak vyrazili domů, na večeři. Z domu jim vyšla naproti Arya a v rukou držela nemluvně, chlapeček byl celý Eragon, Muhazin a Aša se rozběhli do domu, Eragon políbil malého na čelo, vzal Aryu kolem pasu a zmizeli v domě.
Obraz se vytratil. "To ale není všechno. Aryo, nemyslíš si, že malý Nawel je rozkošný?" Podíval se na Eragona. "Celý otec, řekl bych." Znovu pronesl ta slova. Znovu se na zrcadle objevil obraz.
Eragon opět seděl pod vrbou a opět hleděl do jezírka. U nohou se mu batolil malý Nawel, Muhazin a Aša se koupali v jezeře. Vypadali tak o dva roky starší. Arya si vzala malého a také vklouzla do vody. Eragon si stáhl tuniku a k velké radosti obou starších dětí mezi ně skočil, až ošplíchl i Aryu, stojící po kolena ve vodě. Chvíli se tam všchni snažili utopit toho druhého a sami zůstat nad vodou. Děti se neustála snažili zdolat tatínka, ale nešlo jim to. "Umi, pojď nám pomoct." Volali na Aryu. "Ba, no tak. Tak se už potop." Eragon se ještě víc rozesmál. Nakonec jim Arya pomohla a za velkého šplouchání Eragona potopili. Potom šli všichni domů. Usušit se a najíst. Potom, jako každý večer šel Eragon uložit starší děti a zapálit svíčky do prvního patra domu. Arya seděla s malým v jakémsi obýváku a dívala se, jak stoupají po schodech. Dům byl zařízený úplně prostě, v obýváku byla nějaká křesílka, ale spíš, jak viděli, tam bylo více koberců a na nich polštářky na povalovaní. Ozvalo se cvaknutí zavíraných dveří, to Eragon uložil Muhazina a Ašu a šel rozsvítit do ložnice. Najednou se ozval dutý zvuk, jakoby něco dopadlo na dřevěnou podlahu. "Miláčku, co tam děláš?" Zavolala. Nic. " Eragone?" Nic. "Eragone!" Vyběhla nahoru, rozrazila přivřené dveře. Eragon ležel kus od postele, svíčky hořeli, v ruce měl malou sošku. Vyzpívanou ze dřeva. Byla na ní starší žena a v náručí držela o mnoho mladšího muže. "Eragone!" vykřikla Arya a vrhla se k němu. Kdesi v lese zoufale zařval drak. Nedýchal, nejevil žádné známky života. Držela jej v náručí, podobně jako ta žena na sošce, a plakala. "Umi, co se stalo babovi?" "Baba je v nebi." Odpověděla, děti si sedli k otci a hladili jej po rukou. Obraz se vytratil.
Arya plakala. Smáčela si kus tuniky. Nikdo nevydal ani hlásku, všichni byli zmatení, nic nechápali, tichem se neslo jen Aryino vzlykání a Eragonovo občasné zasténání. Galbatorix se zadíval na Aryu. "Vidíš co jsi mohla mít? Mohla jsi mít to co sis celou dobu přála, domov, muže děti. Už jsi to měla na dosah ruky, on by ti to všechno mohl dát." Ukázal na Eragona. "Jenže to ty ne. Tohle jsi mohla mít, jen kdybys mu dala po čem toužil. Ale na to jsi byla princezno," zdůraznil její titul, "moc sobecká a taky moc hrdá. Smůla." Pohladil ji prstem pod bradou. "Tvoje slzy mi teď připadají falešné, ale tenkrát, v Du Weldenvarden byli jeho slzy upřímné." Zvedl se od ní a přistoupil k Nasuadě. "Nuže, má milá, jak jte se rozhodla odpovědět na moji otázku?" Všichni se nejdříve zmateně rozhlédli po sobě a pak se podívali na Nasuadu. "A co mi za to nabídneš?" Chvíli přemýšlel a pak ukázal na Eragona. "Dám ti jeho život." Nadechla se, aby se uklidnila. "Tedy, přijímám." "To jej opravdu tolik miluješ?" Podal jí ruku a ona ji přijala. "Slyště, že toto je má žena."
Autorka: Lerietka

