Murtaghovi po tvářích tekly slzy štěstí. Konečně mohl být s bratrem. Teď už je nic nerozdělí! Ale nemělo tomu tak být. Po útěku jejich krále se většina vojáků vzdala. Někteří ještě kladli odpor, ale nakonec se poddali všichni. Nyní se po hloučcích přidávali k Vardenům. Dobrovolně, protože jim začalo docházet komu, že to vlastně sloužili.
Eragon ležel na Safiřině sedle a spokojeně odpočíval. Pravou ruku měl obvázanou, nikdo to nedokázal vyléčit. Konečně mohl být se svojí milovanou Safirou, nechápal jak to bez ní vůbec mohl vydržet. Chvíli se bavili a ona mu vykládala vše co se přihodilo. Teď už jen spokojeně ležela a občas se na něj otočila, aby se podívala jestli spí.
Eragon však nespal. Nemohl spát. Hlavou mu vrtalo snad úplně všechno co se dozvěděl. A asi nejvíc mu hlavou vrtalo Aryino podivné chování.
Byla bledá jako smrt, ale to už prý byla několik dní. S nikým se moc nebavila, a většinou někde zamlkle seděla. Nejdříve pomáhala léčit raněné, ale pak ji Eleanor z neznámých důvodů poslala odpočívat.
Eragon se trošku narovnal a rozhlédl se kolem sebe. Murtagh se právě bavil s Gawynem, Eragonovi taky chvilku trvalo než si vzpomněl, že Galad je mrtvý. Tuon se věnovala Estelovi a trénovala kouzla. Murtgah po ní občas hodil očkem, aby zjistil jak jí to jde.
Avšak nyní celému nádvoří vládla vysoká zlatovlasá elfka. Pobíhala mezi muži a říkala co a jak mají udělat. Dlouhé vlasy měla stažené do jakéhosi culíko-drdolu a kabátec měla napůl rozepjatý. Volné spodky měla vkasané to bot a kolem beder měla připnutý opasek s meči.
Vojáci pomalu začali opouštět město. Eleanor se zastavila a Murtagha a Gawyna a něco jim řekla. Pak se sourozenci beze slova otočili a vyrazili ke svým koním, těsně následovaní Aryou.
Eragon si taky snad poprvé všimnul Orika. Stál v hloučku trpaslíků, a když zjistil, že se na něj Eragon dívá usmál se a vesele na něj zamával. Eragon se na oplátku taky usmál.
Mezitím Murtagh a Tuon nasedli na Trna, který se po zemi vydal taky ven z města. S Eragonem to trošku cuklo jak se do pohybu dala i Safira.
Pomalu už se rozednívalo a vycházející slunce vrhalo na Safiřiny šupiny zlatavé odlesky.
Když vyšli z města stály tam už šiky vojáků, přesně seřazené, aby mohly co nejlépe projít. Murtagh a Tuon sesedli, stejně jako Eleanor, Gawyn, Arya a Lan. Postavili se vedle sebe a Murtagh začal vyslovoval kouzlo. Ve vzduchu se z ničeho nic objevil průchod vedoucí do tábora na Hořících pláních.
Vojáci začali procházet skrz. Procházeli rychle. Pak se odpojili elfové a také prošli. Na této straně už zůstával pouze Eragon, Murtagh Tuon a všichni tři draci. Průchod se uzavřel za Eleanor a Murtgha s Tuon nasedli na Trna.
Všichni tři draci se rozletěli k ranní obloze. Eragon už pevně připoutaný v sedle. Safira byla tak nadšená, že zase letí s ním, že začala ve vzduchu dělat různé akrobatické kousky. Eragon se rozesmál a raději se chytil. Malý Estel létal za nimi.
Na dohled se jim objevili Hořící pláně a dva tábory. Draci začala mírně ustupovat na sever, aby jim nic neudělali královští vojáci. O pár desítek minut už přistávali ve Vardenském táboře.
Eragon sklouzl ze Safiry a rozhlédl se kolem. Tábor byl úplně stejný jako když jej viděl naposled, ale přece jen mu tam něco chybělo. Byla to Nasuada, bezpochyby patřící sem do tábora. Mrzelo jej, že tu není. Ale byl hrozně unavený a tak se rychle najedl a šel spát.
Prospal celé dopoledne. Zdály se mu děsivé sny. Ale byly tolik živé.
Seděl pod obrovskou vrbou a sledoval klidnou hladinu jezera. Vypadal o pár let starší. Najednou jej kolem pasu objaly něčí ruce. Byla to Arya, jeho žena.
Oba vypadali stejně jako nyní, jen Eragon měl vlasy téměř po ramena a Arya měla vlasy do pasu. Jinak se na nich nic nezměnilo. Se smíchem mu něco pošeptala, on se na ni otočil, usmál se a políbil ji. Otočil se na ni a zašeptal: "Miluju tě." Po chvíli se zvedla a odešla k nádhernému domu, stojícímu opodál. Samozřejmě vyzpívanému. Kolem ní proběhli dvě děti a vrhli se mu kolem krku. Všichni se smáli. Vstal a vzal obě děti za ruku.
Starší byl chlapec, měl Eragonovi světle hnědé vlasy a Aryiny zelené oči, oslovoval syna Muhazine, nikdy to dítě neviděl, ale přesto věděl, že je to jeho syn a taky jak se jmenuje.
Holčička se otcovi paže držela pevněji a vypadala úplně jako Arya, oslovoval ji Aša.
Vzal děti na procházku do lesa, ukazoval jim roztodivné rostliny a různé druhy zvěře. Děti na něj hleděli s úžasem a hltali každičké jeho slovo. Dovedl je na mýtinku, k ohromné borovici, pod kterou si všichni sedli. Cestou si nasbírali malé a sladké lesní jahůdky a tak se jimi teď cpali. Děti otce pořád zasypávali otázkami, a nakonec se na něj vrhli, ve snaze jej ulechtat. Hravě je zvládl. Vypadal jako starostlivý a milující otec i manžel a vypadal spokojený. Začalo se stmívat a tak vyrazili domů, na večeři. Z domu jim vyšla naproti Arya a v rukou držela nemluvně, chlapeček byl celý Eragon, Muhazin a Aša se rozběhli do domu, Eragon políbil malého na čelo, vzal Aryu kolem pasu a zmizeli v domě.
Eragon se probral a od Safiry se k němu linuly zvláštní pocity. Když se jí ale zaptal, stáhle se do sebe a odmítla odpovědět. Po chvíli znovu usnul.
Opět seděl pod vrbou a opět hleděl do jezírka. U nohou se mu batolil malý Nawel, Muhazin a Aša se koupali v jezeře. Vypadali tak o dva roky starší.
Arya si vzala malého a také vklouzla do vody. Eragon si stáhl tuniku a k velké radosti obou starších dětí mezi ně skočil, až ošplíchl i Aryu, stojící po kolena ve vodě.
Chvíli se tam všichni snažili utopit toho druhého a sami zůstat nad vodou. Děti se neustále snažili zdolat tatínka, ale nešlo jim to.
"Umi, pojď nám pomoct." Volali na Aryu. "Ba, no tak. Tak se už potop." Ještě víc se rozesmál.
Nakonec jim Arya pomohla a za velkého šplouchání Eragona potopili. Potom šli všichni domů. Usušit se a najíst.
Potom, jako každý večer šel Eragon uložit starší děti a zapálit svíčky do prvního patra domu. Arya seděla s malým v jakémsi obýváku a dívala se, jak stoupají po schodech, Eeragon se na ni ještě cestou nahoru usmál.
Dům byl zařízený úplně prostě, v obýváku byla nějaká křesílka, ale spíš tam bylo více koberců a na nich polštářky na povalovaní. Eragon šel s dětmi, každé z nich vzal do náručí a udělal mu letadýlko než je uložil do postele. Pak se posadil na Ashinu postel a začal jim vykládat pohádku o Dračím Jezdci.
Jeho děti nikdy Safiru neviděli, a tak ani nevěděli nic o jeho minulosti. A on i Arya to před nimi úzkostlivě tajili.
Tolik se zabral do příběhu, že když odvrátil pohled od okna do lesa, obě děti už tvrdě spali. Potichoučku vyšel z pokoje a přešel k ložnici.
Otevřel dveře, které se ihned zase přivřely, byl průvan, divil se, že se dveře rovnou nezabouchly. Přešel pokoj a zavřel okno. Pak šel k nočnímu stolku a vzal z něj svíčku.
Jeho pohled upoutala soška na stolku. Už se po ní natahoval, ale pak si to rozmyslel.
"Brisingr!" rozkázal a svíčka se rozzářila. Pak přecházel od jedné svíčky v pokoji k druhé a rozsvěcoval je.
Pak se vrátil k nočnímu stolku a vzal z něj tu sošku. Byla vyzpívaná a byla ze dřeva. Byla to vlastně starší žena a v náručí držela o mnoho mladšího muže. Eragon jemně přejížděl prsty po dokonalé práci.
Najednou se mu zatmělo před očima a všechno zmizelo. Opustil své tělo. Ale stále stál v pokoji.
"Eragone!" vykřikla Arya a vrhla se k němu. Kdesi v lese zoufale zařval drak. Nedýchal, nejevil žádné známky života. Držela jej v náručí, podobně jako ta žena na sošce, a plakala. "Umi, co se stalo babovi?"
"Baba je v nebi." Odpověděla, děti si sedli k otci a hladili jej po rukou.
Eragon k ní došel a objal ji kolem ramen. Neviděla jej. Svírala jeho tělo ale jeho si nevšímala. Po tváři mu skanula slza a něco jej začalo táhnout k velkým dveřím na balkón a on se neměl čeho chytit, neměl hlas aby zavolal o pomoc. Nic.
Poslední co si ještě stačil uvědomit, byl jeho kus, který se utrhl a zůstal ve světě živých. Byla to Safira. Kdesi v dálce dokonce slyšel její řev. A pak vše zmizelo ve tmě.
Eragon se probudil. Safira byla najednou ještě smutnější než prve, a ještě víc stažená do sebe, pokud to ještě šlo.
Safiro! Co to bylo za sen! Mluv se mnou. Safiro, prosím… Ale nedočkal se odpovědi. Nechtěl už znovu usnout, bál se podobných snů. Byl z nich zmatený. Ale byl taky hodně unavený a tak ani nemělo smysl protestovat proti unavanému tělu. Během pár minut opět usnul.
Před očima měl výjev bitvy. Končící bitvy. Vzhlédl na plošinu nad sebou, odkud se ozval dvojí dračí řev.
"Néééé!" zvedla se tam nějaká postava a rozběhla se k drakovi, který stál a něco ukrýval.
Eragon viděl pouze siluety. Hořelo tam nebo tak něco.
Pak se z plošiny vydal muž a někoho nesl v náručí. Eragonovi se zdálo jakoby obě postavy byly v černých pláštích a měli kapuce, aby jim stínily obličeje. Za mužem se trousili tři draci. Jeden větší než ostatní dva.
Muž se svým břemenem došel do tábora. Tam se zastavil před Nasuadou. Nasuada zvedla hlavu od postavy, kterou onen muž nesl a v oku se jí zaleskla slza.
Odhrnula stanové chlopně a muž v plášti vešel.
Ve stanu hořela jedna louč, byla tam stůl a postel. Muž zamířil rovnou k ní a položil tam toho koho nesl. Klekl si vedle a uchopil osobu za ruku. Podle toho jak ruka vypadala Eragon odhadl, že patří muži.
Klečící muž hlasitě vykřikl a propadl beznadějnému pláči, ten na lůžku nejevil známky života, ani neopětoval stisk.
Pak se stanové chlopně znovu rozletěly a do stanu vběhla Arya. Oči měla uplakané a hned se rozběhla k muži na lůžku.
Naklonila se k němu a vykřikla, úplně se zhroutila. Jednu ruku přitiskla na ústa a druhou na břicho.
Nasuada ji objala kolem ramen a Arya se zhroutila na zem, Nasuada s ní. Na zemi se Arya opřela o Nasuadino rameno a plakala, a plakala nahlas.
Eragon se chtěl podívat kdo jsou ti muži v kápích. Už stál u toho klečícího a natahoval ruku po kápi na skloněné hlavě. Muž se otřásal tichými vzlyky. V momentě, kdy se jeho ruka měla dotknout kápě muž zvedl hlavu a kápě sklouzla.
Než se však Eragon stačil podíval kdo to byl, stál u jezírka pod vrbou. Bylo to stejné místo jako v prvních dvou snech. To bylo jediné co si uvědomil.
Pod vrbou seděla Arya a v klíně měla malého chlapečka. Něco mu vykládala.
Za nimi stála Safira, křídla měla poloroztažená, jakoby je chtěla chránit.
Pak začal mizet i tento sen. Eragon si ještě všimnul zlatých šupin, které se zalskly v jezeře a pak vše zmizelo.
Když se vzbudil byl akorát čas večeře a tak se šel najíst, ze svých snů nebyl vůbec moudrý.
Seděli v Nasuadině stanu a jedli, když dovnitř vtrhlo hned několik lidí a elfů zároveň. Mezi nimi byl i Roran rudý vzteky a za ním běžel Horst a Jeod, kteří se jej snažili zastavit. Roran se okamžitě vrhl na Murtagha.
"Ty!" zařval na něj. A přiskočil k němu, berouc Murtagha za klopu kabátce.
"Proč jsi mi nic neřekl? Proč jsi mi neřekl, že jdete bojovat? Mám Eragona stejně rád jako ty…" Řval na Murtagha dál.
"Neřekl jsem ti nic proto, protože mi na tobě záleží." Odpověděl Murtagh. Roranovi rysy ztrvdly.
"Cože?"
"Ano. Záleží mi na tobě. Katrina by mi to nikdy neodpustila, kdyby se ti něco stalo!" Roranovi vhrkly do očí slzy.
Jeden z elfů si odkašlal. Eleanor se k němu obrátila.
"Co se stalo, Abdellatife?"
"Eleanor, tohle přinesl jeden z holubů z domu." Řekl a podíval jí dopis.
Eleanor se po ně natáhla, rozlomila pečeť a četla. Dočetla dopis, zakroutila hlavou a četla znova. Do modrých očí se jí nahrnuly slzy. Otočila se na bratra a pak beze slova vyběhla ven. Gawyn běžel za ní a ostatní za nimi.
"Eleanor, co se stalo?" Otočila se na něj a začala cupovat dopis na kousíčky.
"Je mrtvý." Zašeptala sotva slyšitelně.
"Cože? Kdo?" vydech její bratr.
"Náš otec je mrtvý." Vykřikla elfka a po tvářích se jí slzy jen hrnuly.
"To není možné." Opakoval stále Gawyn.
"Prý… Prý umřel ve spánku. Ale o tom pochybuji. Oni ho zabili."
"Co budeme dělat?"
"Vrátím se domů. Zítra vyrazím a budu uplatňovat svá práva na trůn." Řekla Eleanor rozhodně. "Vezmu si jen pár mužů. Zbytek tu zůstane pod tvým velením." Dokončila ještě.
Gawynovi spadla čelist.
"Ale já jsem teď tvůj kníže mečů, musím jet s tebou. Nemůžeš mě tu nechat."
"Řekla jsem, že tu zůstaneš."
"Ale.."
"Už jsem rozhodla!" utla jej. A vyrazila ke svému stanu.
Gawyn tam jen tak stál a díval se za sestrou. Kroutil hlavou a přemýšlel. Lan mu dal ruku na rameno a pohlédl mu do očí. Pak vyrazil za Eleanor, nebylo pochyb o tom, že on s ní pojede. Gawyn se za ním ještě zamračil.
"No." Řekl Eragon. "A já se Safirou brzo taky budeme muset jet."
"Kam?" vykřikla Arya.
"Do Du Weldenvarden. Nemám zbraň." Odpověděl a pokrčil rameny.
"A já si myslím, že bychom měli jít spát." Pronesl do nepříjemného ticha Murtagh. Všichni přikyvovali a pomalu se rozcházeli do svých stanů.
Eragon ležel na Safiřině sedle a spokojeně odpočíval. Pravou ruku měl obvázanou, nikdo to nedokázal vyléčit. Konečně mohl být se svojí milovanou Safirou, nechápal jak to bez ní vůbec mohl vydržet. Chvíli se bavili a ona mu vykládala vše co se přihodilo. Teď už jen spokojeně ležela a občas se na něj otočila, aby se podívala jestli spí.
Eragon však nespal. Nemohl spát. Hlavou mu vrtalo snad úplně všechno co se dozvěděl. A asi nejvíc mu hlavou vrtalo Aryino podivné chování.
Byla bledá jako smrt, ale to už prý byla několik dní. S nikým se moc nebavila, a většinou někde zamlkle seděla. Nejdříve pomáhala léčit raněné, ale pak ji Eleanor z neznámých důvodů poslala odpočívat.
Eragon se trošku narovnal a rozhlédl se kolem sebe. Murtagh se právě bavil s Gawynem, Eragonovi taky chvilku trvalo než si vzpomněl, že Galad je mrtvý. Tuon se věnovala Estelovi a trénovala kouzla. Murtgah po ní občas hodil očkem, aby zjistil jak jí to jde.
Avšak nyní celému nádvoří vládla vysoká zlatovlasá elfka. Pobíhala mezi muži a říkala co a jak mají udělat. Dlouhé vlasy měla stažené do jakéhosi culíko-drdolu a kabátec měla napůl rozepjatý. Volné spodky měla vkasané to bot a kolem beder měla připnutý opasek s meči.
Vojáci pomalu začali opouštět město. Eleanor se zastavila a Murtagha a Gawyna a něco jim řekla. Pak se sourozenci beze slova otočili a vyrazili ke svým koním, těsně následovaní Aryou.
Eragon si taky snad poprvé všimnul Orika. Stál v hloučku trpaslíků, a když zjistil, že se na něj Eragon dívá usmál se a vesele na něj zamával. Eragon se na oplátku taky usmál.
Mezitím Murtagh a Tuon nasedli na Trna, který se po zemi vydal taky ven z města. S Eragonem to trošku cuklo jak se do pohybu dala i Safira.
Pomalu už se rozednívalo a vycházející slunce vrhalo na Safiřiny šupiny zlatavé odlesky.
Když vyšli z města stály tam už šiky vojáků, přesně seřazené, aby mohly co nejlépe projít. Murtagh a Tuon sesedli, stejně jako Eleanor, Gawyn, Arya a Lan. Postavili se vedle sebe a Murtagh začal vyslovoval kouzlo. Ve vzduchu se z ničeho nic objevil průchod vedoucí do tábora na Hořících pláních.
Vojáci začali procházet skrz. Procházeli rychle. Pak se odpojili elfové a také prošli. Na této straně už zůstával pouze Eragon, Murtagh Tuon a všichni tři draci. Průchod se uzavřel za Eleanor a Murtgha s Tuon nasedli na Trna.
Všichni tři draci se rozletěli k ranní obloze. Eragon už pevně připoutaný v sedle. Safira byla tak nadšená, že zase letí s ním, že začala ve vzduchu dělat různé akrobatické kousky. Eragon se rozesmál a raději se chytil. Malý Estel létal za nimi.
Na dohled se jim objevili Hořící pláně a dva tábory. Draci začala mírně ustupovat na sever, aby jim nic neudělali královští vojáci. O pár desítek minut už přistávali ve Vardenském táboře.
Eragon sklouzl ze Safiry a rozhlédl se kolem. Tábor byl úplně stejný jako když jej viděl naposled, ale přece jen mu tam něco chybělo. Byla to Nasuada, bezpochyby patřící sem do tábora. Mrzelo jej, že tu není. Ale byl hrozně unavený a tak se rychle najedl a šel spát.
Prospal celé dopoledne. Zdály se mu děsivé sny. Ale byly tolik živé.
Seděl pod obrovskou vrbou a sledoval klidnou hladinu jezera. Vypadal o pár let starší. Najednou jej kolem pasu objaly něčí ruce. Byla to Arya, jeho žena.
Oba vypadali stejně jako nyní, jen Eragon měl vlasy téměř po ramena a Arya měla vlasy do pasu. Jinak se na nich nic nezměnilo. Se smíchem mu něco pošeptala, on se na ni otočil, usmál se a políbil ji. Otočil se na ni a zašeptal: "Miluju tě." Po chvíli se zvedla a odešla k nádhernému domu, stojícímu opodál. Samozřejmě vyzpívanému. Kolem ní proběhli dvě děti a vrhli se mu kolem krku. Všichni se smáli. Vstal a vzal obě děti za ruku.
Starší byl chlapec, měl Eragonovi světle hnědé vlasy a Aryiny zelené oči, oslovoval syna Muhazine, nikdy to dítě neviděl, ale přesto věděl, že je to jeho syn a taky jak se jmenuje.
Holčička se otcovi paže držela pevněji a vypadala úplně jako Arya, oslovoval ji Aša.
Vzal děti na procházku do lesa, ukazoval jim roztodivné rostliny a různé druhy zvěře. Děti na něj hleděli s úžasem a hltali každičké jeho slovo. Dovedl je na mýtinku, k ohromné borovici, pod kterou si všichni sedli. Cestou si nasbírali malé a sladké lesní jahůdky a tak se jimi teď cpali. Děti otce pořád zasypávali otázkami, a nakonec se na něj vrhli, ve snaze jej ulechtat. Hravě je zvládl. Vypadal jako starostlivý a milující otec i manžel a vypadal spokojený. Začalo se stmívat a tak vyrazili domů, na večeři. Z domu jim vyšla naproti Arya a v rukou držela nemluvně, chlapeček byl celý Eragon, Muhazin a Aša se rozběhli do domu, Eragon políbil malého na čelo, vzal Aryu kolem pasu a zmizeli v domě.
Eragon se probral a od Safiry se k němu linuly zvláštní pocity. Když se jí ale zaptal, stáhle se do sebe a odmítla odpovědět. Po chvíli znovu usnul.
Opět seděl pod vrbou a opět hleděl do jezírka. U nohou se mu batolil malý Nawel, Muhazin a Aša se koupali v jezeře. Vypadali tak o dva roky starší.
Arya si vzala malého a také vklouzla do vody. Eragon si stáhl tuniku a k velké radosti obou starších dětí mezi ně skočil, až ošplíchl i Aryu, stojící po kolena ve vodě.
Chvíli se tam všichni snažili utopit toho druhého a sami zůstat nad vodou. Děti se neustále snažili zdolat tatínka, ale nešlo jim to.
"Umi, pojď nám pomoct." Volali na Aryu. "Ba, no tak. Tak se už potop." Ještě víc se rozesmál.
Nakonec jim Arya pomohla a za velkého šplouchání Eragona potopili. Potom šli všichni domů. Usušit se a najíst.
Potom, jako každý večer šel Eragon uložit starší děti a zapálit svíčky do prvního patra domu. Arya seděla s malým v jakémsi obýváku a dívala se, jak stoupají po schodech, Eeragon se na ni ještě cestou nahoru usmál.
Dům byl zařízený úplně prostě, v obýváku byla nějaká křesílka, ale spíš tam bylo více koberců a na nich polštářky na povalovaní. Eragon šel s dětmi, každé z nich vzal do náručí a udělal mu letadýlko než je uložil do postele. Pak se posadil na Ashinu postel a začal jim vykládat pohádku o Dračím Jezdci.
Jeho děti nikdy Safiru neviděli, a tak ani nevěděli nic o jeho minulosti. A on i Arya to před nimi úzkostlivě tajili.
Tolik se zabral do příběhu, že když odvrátil pohled od okna do lesa, obě děti už tvrdě spali. Potichoučku vyšel z pokoje a přešel k ložnici.
Otevřel dveře, které se ihned zase přivřely, byl průvan, divil se, že se dveře rovnou nezabouchly. Přešel pokoj a zavřel okno. Pak šel k nočnímu stolku a vzal z něj svíčku.
Jeho pohled upoutala soška na stolku. Už se po ní natahoval, ale pak si to rozmyslel.
"Brisingr!" rozkázal a svíčka se rozzářila. Pak přecházel od jedné svíčky v pokoji k druhé a rozsvěcoval je.
Pak se vrátil k nočnímu stolku a vzal z něj tu sošku. Byla vyzpívaná a byla ze dřeva. Byla to vlastně starší žena a v náručí držela o mnoho mladšího muže. Eragon jemně přejížděl prsty po dokonalé práci.
Najednou se mu zatmělo před očima a všechno zmizelo. Opustil své tělo. Ale stále stál v pokoji.
"Eragone!" vykřikla Arya a vrhla se k němu. Kdesi v lese zoufale zařval drak. Nedýchal, nejevil žádné známky života. Držela jej v náručí, podobně jako ta žena na sošce, a plakala. "Umi, co se stalo babovi?"
"Baba je v nebi." Odpověděla, děti si sedli k otci a hladili jej po rukou.
Eragon k ní došel a objal ji kolem ramen. Neviděla jej. Svírala jeho tělo ale jeho si nevšímala. Po tváři mu skanula slza a něco jej začalo táhnout k velkým dveřím na balkón a on se neměl čeho chytit, neměl hlas aby zavolal o pomoc. Nic.
Poslední co si ještě stačil uvědomit, byl jeho kus, který se utrhl a zůstal ve světě živých. Byla to Safira. Kdesi v dálce dokonce slyšel její řev. A pak vše zmizelo ve tmě.
Eragon se probudil. Safira byla najednou ještě smutnější než prve, a ještě víc stažená do sebe, pokud to ještě šlo.
Safiro! Co to bylo za sen! Mluv se mnou. Safiro, prosím… Ale nedočkal se odpovědi. Nechtěl už znovu usnout, bál se podobných snů. Byl z nich zmatený. Ale byl taky hodně unavený a tak ani nemělo smysl protestovat proti unavanému tělu. Během pár minut opět usnul.
Před očima měl výjev bitvy. Končící bitvy. Vzhlédl na plošinu nad sebou, odkud se ozval dvojí dračí řev.
"Néééé!" zvedla se tam nějaká postava a rozběhla se k drakovi, který stál a něco ukrýval.
Eragon viděl pouze siluety. Hořelo tam nebo tak něco.
Pak se z plošiny vydal muž a někoho nesl v náručí. Eragonovi se zdálo jakoby obě postavy byly v černých pláštích a měli kapuce, aby jim stínily obličeje. Za mužem se trousili tři draci. Jeden větší než ostatní dva.
Muž se svým břemenem došel do tábora. Tam se zastavil před Nasuadou. Nasuada zvedla hlavu od postavy, kterou onen muž nesl a v oku se jí zaleskla slza.
Odhrnula stanové chlopně a muž v plášti vešel.
Ve stanu hořela jedna louč, byla tam stůl a postel. Muž zamířil rovnou k ní a položil tam toho koho nesl. Klekl si vedle a uchopil osobu za ruku. Podle toho jak ruka vypadala Eragon odhadl, že patří muži.
Klečící muž hlasitě vykřikl a propadl beznadějnému pláči, ten na lůžku nejevil známky života, ani neopětoval stisk.
Pak se stanové chlopně znovu rozletěly a do stanu vběhla Arya. Oči měla uplakané a hned se rozběhla k muži na lůžku.
Naklonila se k němu a vykřikla, úplně se zhroutila. Jednu ruku přitiskla na ústa a druhou na břicho.
Nasuada ji objala kolem ramen a Arya se zhroutila na zem, Nasuada s ní. Na zemi se Arya opřela o Nasuadino rameno a plakala, a plakala nahlas.
Eragon se chtěl podívat kdo jsou ti muži v kápích. Už stál u toho klečícího a natahoval ruku po kápi na skloněné hlavě. Muž se otřásal tichými vzlyky. V momentě, kdy se jeho ruka měla dotknout kápě muž zvedl hlavu a kápě sklouzla.
Než se však Eragon stačil podíval kdo to byl, stál u jezírka pod vrbou. Bylo to stejné místo jako v prvních dvou snech. To bylo jediné co si uvědomil.
Pod vrbou seděla Arya a v klíně měla malého chlapečka. Něco mu vykládala.
Za nimi stála Safira, křídla měla poloroztažená, jakoby je chtěla chránit.
Pak začal mizet i tento sen. Eragon si ještě všimnul zlatých šupin, které se zalskly v jezeře a pak vše zmizelo.
Když se vzbudil byl akorát čas večeře a tak se šel najíst, ze svých snů nebyl vůbec moudrý.
Seděli v Nasuadině stanu a jedli, když dovnitř vtrhlo hned několik lidí a elfů zároveň. Mezi nimi byl i Roran rudý vzteky a za ním běžel Horst a Jeod, kteří se jej snažili zastavit. Roran se okamžitě vrhl na Murtagha.
"Ty!" zařval na něj. A přiskočil k němu, berouc Murtagha za klopu kabátce.
"Proč jsi mi nic neřekl? Proč jsi mi neřekl, že jdete bojovat? Mám Eragona stejně rád jako ty…" Řval na Murtagha dál.
"Neřekl jsem ti nic proto, protože mi na tobě záleží." Odpověděl Murtagh. Roranovi rysy ztrvdly.
"Cože?"
"Ano. Záleží mi na tobě. Katrina by mi to nikdy neodpustila, kdyby se ti něco stalo!" Roranovi vhrkly do očí slzy.
Jeden z elfů si odkašlal. Eleanor se k němu obrátila.
"Co se stalo, Abdellatife?"
"Eleanor, tohle přinesl jeden z holubů z domu." Řekl a podíval jí dopis.
Eleanor se po ně natáhla, rozlomila pečeť a četla. Dočetla dopis, zakroutila hlavou a četla znova. Do modrých očí se jí nahrnuly slzy. Otočila se na bratra a pak beze slova vyběhla ven. Gawyn běžel za ní a ostatní za nimi.
"Eleanor, co se stalo?" Otočila se na něj a začala cupovat dopis na kousíčky.
"Je mrtvý." Zašeptala sotva slyšitelně.
"Cože? Kdo?" vydech její bratr.
"Náš otec je mrtvý." Vykřikla elfka a po tvářích se jí slzy jen hrnuly.
"To není možné." Opakoval stále Gawyn.
"Prý… Prý umřel ve spánku. Ale o tom pochybuji. Oni ho zabili."
"Co budeme dělat?"
"Vrátím se domů. Zítra vyrazím a budu uplatňovat svá práva na trůn." Řekla Eleanor rozhodně. "Vezmu si jen pár mužů. Zbytek tu zůstane pod tvým velením." Dokončila ještě.
Gawynovi spadla čelist.
"Ale já jsem teď tvůj kníže mečů, musím jet s tebou. Nemůžeš mě tu nechat."
"Řekla jsem, že tu zůstaneš."
"Ale.."
"Už jsem rozhodla!" utla jej. A vyrazila ke svému stanu.
Gawyn tam jen tak stál a díval se za sestrou. Kroutil hlavou a přemýšlel. Lan mu dal ruku na rameno a pohlédl mu do očí. Pak vyrazil za Eleanor, nebylo pochyb o tom, že on s ní pojede. Gawyn se za ním ještě zamračil.
"No." Řekl Eragon. "A já se Safirou brzo taky budeme muset jet."
"Kam?" vykřikla Arya.
"Do Du Weldenvarden. Nemám zbraň." Odpověděl a pokrčil rameny.
"A já si myslím, že bychom měli jít spát." Pronesl do nepříjemného ticha Murtagh. Všichni přikyvovali a pomalu se rozcházeli do svých stanů.


ahojky mas mocky pekny design x)