Všichni zůstali ohromeně zírat. Nedokázali pochopit proč to Nasuada udělala. Ani jim pořád nedocházelo co vlastně udělala. Galbatorix se tvářil velmi potěšeně, Nasuada naopak velice smutně. S vítězoslavným úsměvem ji vedl ke Šruikanovi, zatímco ona tiše plakala. "Nasuado, proč?!" vykřikl za ní Murtagh. Stále ještě klečel na zemi a v náručí třímal svého bratra. Nasuada se na něj jen ohlédla. Galbatorix jí pomohl do sedla, a už, už chtěl vylézt za ní, ale jakoby si teprve vzpomněl, zastavil se s nohou ve třmenu, vyndal ji a vyrazil zpátky k Murtaghovi a ostatním. Nejprve to vypadalo, že si jde pro Tuon, ta se skrčila za Murtaghem, ale Galbatorix se sehnul a vzal do náručí Eragona. Murtagh zůstal jen tupě zírat, s jako samozřejmostí mu král bratra vzal. Nezmohl se na žádný odpor, tohle už na něj bylo moc. Ještě honem chytil bratra za ruku, ale i ta mu nakonec vyklouzla. Nikdo se nehnul. "Né!" vykřikla Nasuada. "Slíbil jsi mi jeho život!" křičela a chtěla slézt dolů, ale Šruikan ji zastavil svým mohutným krkem. Galbatorix vysadil Eragona do sedla a vylezl sám. Seděl tak, že v předu držel Eragona a zezadu se jej musela držet Nasuada. "Slíbil jsem ti jeho život, to ano, ale ty sis neurčila kde, a za jakých podmínek. Já slovo držím, on bude žít. Ale vezmu jej s sebou." Nasuada se rozplakala. Galbatorix se rozesmál nad vlastním důvtipem a Šruikan vzlétl a zmizel jim v houstnoucí tmě. Murtagh si neuvědomil, že pláče, dokud jej kolem ramen neobjaly něčí konejšivé ruce. Opřel hlavu o něčí rameno a rozplakal se, když už ho konečně měl, zase bratra ztratil. Roran mě zabije. Pomyslel si. Jemu by se to nikdy nestalo. On by tohle nikdy nedovolil. Po tvářích mu dál tekly slzy. Nemůžeš to takhle brát. Byl to cizí hlas. Ženský. Safiro? Dračice do něj šťouchla čumákem. Nikdo z nás nemohl nic dělat. Nikdo z nás se nemohl hnout. Myslíš si, že bych jej nechala mi Eragona takhle odnést? Věděl, že se ho snaží utěšit, i když sama v duchu pláče. Murtagh se posadil, a zjistil, že v náručí jej drží Eleanor a Gawyn. Tuon stála opodál s Aryou. Setřel si slzy. Máš pravdu. Ale bratra musíme dostat zpátky. Řekl rozhodně. Postavil se. A rozhlédl se kolem. Tábor zůstal v pořádku, vojáci byli pryč. Všichni se pomalu začali zvedat. "Co teď budeme dělat?" zeptala se ho Eleanor. "Musíme je oba dostat zpátky." "Copak jsi je neslyšel? Nasuada řekla, že si Galbatorixe vezme." Namítal Gawyn. "Ale musíme něco udělat!" Prozatím se vydali zjišťovat škody napáchané útokem. Ve všech úsecích byli mrtví, i zranění, těm ještě pomohli. Potom se všichni sešli v Nasuadině stanu, tak jak byli zvyklí. A začali plánovat, odkud by bylo nejlepší napadnout království, a kde, podle Murtagha, se bude král skrývat. "Podle mě je nepravděpodobné, že by se vrátil do paláce v Urü-baenu. Myslí si, že to bude první místo, kdy budeme hledat. Ne. Myslím, že odjel na nějaký ze svých četných paláců, různě po Alagaësii." Uvažoval Murtagh. Na mnohých z nich jsem byl také. Ale nevím kam jedou. Raději budu nazírat až ráno. Nakonec přeci jen šli spát. Murtagh nemohl usnout. Pořád měl před očima, jak mu Galbatorix bere bratra. Nemohl se zbavit Eragonovi tváře. Tolik nevinné. Ještě, že se na mě nemohl dívat. Říkal si v duchu. Jeho pohled by mě stále pronásledoval. Safira strčila hlavu do stanu. Jak je mu? Zeptal se. Chvíli přemýšlela. Jakoby hledala. Žádnou drogu mu nedali, zatím. Je v bězvědomí, ale někdo jej vyléčil. Murtagh se zamyslel. Proč by ho ale léčil? Pak mu to došlo. Můj bože. Bude ho mučit. Dokud mu neodpřísáhne. Ale má to i výhodu. Nemůže jej zabít. Safira vykulila oči. Cože?! Murtagh se posadil a podíval se na Safiru. Mám nápad. Řekl jí a usmál se. Došel k umývadlu, které stálo v rohu jeho stanu, jeho a Eragonova. U umývadla bylo zrcadlo, sebral jej a vrátil se k posteli. Ve chvíli, kdy si sedal se do stanu protlačila Tuon, stále oblečená jako muž. Murtagh se na ni zadíval. Posadila se vedle něj, a položila mu ruku na rameno, chytil ji do své. Znovu se rozplakal. Nevěděl jak dlouho plakal, ale když opět zvedl hlavu z jejího konejšivého objetí, už se pomalu rozednívalo. Znovu vzal zrcadlo. V hlavě si sestavil co nejpřesnější obrázek Eragona. "Draumr kópa." Řekl. Povrch zrcadla se mírně zachvěl a vyhladil. Safira se natáhla víc do stanu, aby lépe viděla. Chvíli byla jen tma, už to chtěl vzdát, nechápal proč Eragona nevidí, jeho přívěšek byl tady, na stolku. Pak se ale obraz ještě trochu vyjasnil. Uviděli Eragona, ležel na několika tlustých přikrývkách, které evidentně měl místo postele. Levou ruku měl bezvládně položenou na zemi a tu pravou měl přes hrudník. Ležel na zádech, ztěžka oddechoval. Cela byla úplně prázdná, až na postel, Eragona a džbán s vodou. Murtagh ukončil kouzlo. Počkat, mohl jsem nazřít i tu celu. To znamená , že jsem tam také byl. "No, to sice ano. Ale na kolika otcových zámcích jsi byl?" Zmateně se na Tuon podíval. Neuvědomil si, že uvažoval nahlas. Najednou se z venku ozvalo zavrčení a cvakání čelistí. Safira vystřčila hlavu ven. Murtagh a Tuon rychle vyběhli ven. Tam se jim naskytla opravdová podívaná. Trn ležel na zádech a na něm stál zelený dráček. Hlavičku měl výhružně zvednutou a poloroztažená křídla. Rozčilením mrskal ocasem. Safira zavrněla, dráček na ni zatrylkoval a už byl u ní, jemně se o ni otřel, ona mu to oplatila, a dráček se rozvrněl. "Estele!" vykřikla Tuon. Několika skoky byl u ní. Zavrněl. Najednou se hned za Murtaghem ozvalo: "Murtaghů!" Murtgah se otočil v očekávání nejhoršího.
***
Eragon ležel na několika dekách. Tichounce oddechoval a snažil se zaslechnout alespoň něco z hovoru stáží u jeho dveří. Alespoň náznak, aby věděl co s ním Galbatorix zamýšlí. Nevěděl jak dlouho už tady je. Vzhůru byl asi hodinu, teda doufal, že tak nějak, a celu tu dobu se pokoušel spojit se safirou, cítil její přítomnost ale jakoby byla těsně mimo jeho dosah.Vůbec poprvé od chvíle co se probral se rozhlédl po své cele. Byla to prostá, černá kobka. Jediné světlo pocházelo ze zamřížovaného okénka ve dveřích. Jinak v cele nebylo nic, jen jeho "postel", džbán s vodou, a čtyři stěny. "…ne… Ještě se neprobral." Ozvalo se právě ode dveří. Pak zarachotily vytahované klíče. Už si jdou pro mě… Pomyslel si. Za příšerného skřípění se dveře odemkly a otevřely. V nich stálo asi půl tuctu vojáků v kyrysech, na prsou se znakem Galbatorixe, černým drakem. Za nimi stál velitel, podsaditý tlusťoch s krysím obličejem, ten měl navíc přilbici s černým chocholem. "Vyveďte ho!" Rozkázal. Dva vojáci se vrhli dovnitř, popadli Eragona v podpaždí a už jej vlekli ven. Z jeho cely jej vlekli dlouhou, pochodněmi osvětlenou chodbou, pak do schodů a už byli na jakémsi nádvoří. Světlo venku Eragona úplně oslepilo. Chvíli nedokázal nic než mrkat a utírat si slzející oči. Vlekli jej přes nádvoří, ke schodům, na jejichž vrchu byly dva trůny. Na nich seděl muž a žena. Hodili jej na zem a odstoupili. Eragon sotva popadal dech. "Můj pane!" ozval se tlusťoch. "Na váš rozkaz jsme přivedli tohoto bídného červa." Ukázal na Eragona. Nejsem svázaný! Svitlo Eragonovi. Začal se tedy pomaloučku zvedat. "Výborně, Bornhalde, výborně." Muž slezl za svého trůnu a šel dolů, k Eragonovi. Byl vysoký. Oblečený do černého kabátce, stříbrně vyšívaného roztodivnými vzory, dále pak měl černé spodky, a černé holínky, dokonale sladěný. Na hlavě měl dokonce stříbrnou korunu. Galbatorix! Pomyslel si Eragon. "Ó, jaká pocta. Sám Stínovrah přede mnou klečí. To se hned tak nevidí. To tě bratr naučil něco slušného?" Eragon se napřímil. A hrdě zvedl hlavu. "Nikdy nebudu klečet před vrahem!" Každé slovo po něm plival. "Ale no tak. Přísahej mi věrnost a já tě pustím. Copak je to tak těžké? Jen pár slov. Z tvého bratra jsem je dostal až po delším mučení, doufám, ve tvém vlastním dobru, že nebudeš tak vzpupný." Eragonovi spadla čelist. On ho bude MUČIT. No prosím. Posluš si. Pomyslel si trpce. "Takže? Jak jsi se rozhodl?" Eragon sebral všechnu svoji hrdost, vypjal ramena, zvedl hlavu, trucovitě vystrčil bradu, a plivl králi do tváře. "Nidky nebudu přísahat někomu, kdo mě připravil o rodinu!" Galbatorix si klidně setřel plivanec a mávnutím ruky zastavil stáže, hrnoucí se na Eragona. Pak na něj upřel své šedé oči, pousmál se. A… Eragonovi před očima tančila spousta hvězd a v uších mu burácel oceán. Přinutil se otevřít oči. Ležel na dláždění. Zblízka studoval jednu dlaždici. "Jak chceš!" řekl Galbatorix. Mávl rukou někam za Eragona. Znovu jej vzali vojáci a vlekli jej k dvěma kůlům. Na každém z nich byl přivázaný provaz. Pustli jej přesně mezi kůly, na každé zápěstí mu přivázali jeden provaz a zatáhli, pouta se utáhla a zvedla. Eragon byl chtě nechtě donucen si stoupnout. "Třeba si to po pětadvaceti ranách rozmyslíš." Volal za ním pobaveně král. Ranách čím? Zamyslel se, hned dostal odpověď. Zády mu projela řezavá bolest, to jak dostal koženými řemínky důtek. Kousl se do rtu, aby neřval. Další a další. A vždy ještě ten protivný hlas "…15…" "…16..." přestal ho vnímat. Soustředil se jen na to, aby nekřičel a aby zůstal stát. "…25…" Eragon očekával 26. ránu, ale nepřišla. Místo toho jej vojáci odvázali a vlekli zpátky ke králi. Ten na něj shlížel ze svého trůnu. Eragon setřásl stráže a narovnal se. Měl co dělat, aby nezačal křičet bolestí a nezhroutil se zpátky do té nevzhledné hromádky. "Nikdy mě nedostaneš!" vykřikl. "Nikdy. Rozumíš?!" Galbatorix se rozesmál. "Myslíš?" A znovu k němu sešel. Najednou se zvedal ona žena. Chtěla odejít, Galbatorix mávl rukou a ona se zastavila. "Už jsem ti říkal, že se budu ženit?" Ruku nechal nataženou. Eragon hleděl na ženu, ale nemohl jí vidět do obličeje, měla nasazenou kapuci svého černého pláště. Přijala Galbatorixovu ruku. Ten se vítězoslavně usmál. "Měl bych vás seznámit, má drahá toto je Eragon Stínovrah. Stínovrahu, toto je moje snoubenka." A s tím jí stáhl kapuci. A tam vedle Galbatorixe stála Nasuada. Po tvářích jí tekli slzy. Prohlédl si ji. Na sobě měla tmavomodré, hedvábné šaty, s úzkou, rozšířenou suknicí, živůtek šatů byl vyšívaný světle modrou nití a pošitý perlami. Šaty měli dlouhé širší rukávy, na lokti zepředu rozstřižené. "Proč?" Bylo jediné, co ze sebe dokázal vypravit. Poslední co viděl byla její stále uplakanější tvář. Pak ztratil vědomí.
***
Eragon ležel na několika dekách. Tichounce oddechoval a snažil se zaslechnout alespoň něco z hovoru stáží u jeho dveří. Alespoň náznak, aby věděl co s ním Galbatorix zamýšlí. Nevěděl jak dlouho už tady je. Vzhůru byl asi hodinu, teda doufal, že tak nějak, a celu tu dobu se pokoušel spojit se safirou, cítil její přítomnost ale jakoby byla těsně mimo jeho dosah.Vůbec poprvé od chvíle co se probral se rozhlédl po své cele. Byla to prostá, černá kobka. Jediné světlo pocházelo ze zamřížovaného okénka ve dveřích. Jinak v cele nebylo nic, jen jeho "postel", džbán s vodou, a čtyři stěny. "…ne… Ještě se neprobral." Ozvalo se právě ode dveří. Pak zarachotily vytahované klíče. Už si jdou pro mě… Pomyslel si. Za příšerného skřípění se dveře odemkly a otevřely. V nich stálo asi půl tuctu vojáků v kyrysech, na prsou se znakem Galbatorixe, černým drakem. Za nimi stál velitel, podsaditý tlusťoch s krysím obličejem, ten měl navíc přilbici s černým chocholem. "Vyveďte ho!" Rozkázal. Dva vojáci se vrhli dovnitř, popadli Eragona v podpaždí a už jej vlekli ven. Z jeho cely jej vlekli dlouhou, pochodněmi osvětlenou chodbou, pak do schodů a už byli na jakémsi nádvoří. Světlo venku Eragona úplně oslepilo. Chvíli nedokázal nic než mrkat a utírat si slzející oči. Vlekli jej přes nádvoří, ke schodům, na jejichž vrchu byly dva trůny. Na nich seděl muž a žena. Hodili jej na zem a odstoupili. Eragon sotva popadal dech. "Můj pane!" ozval se tlusťoch. "Na váš rozkaz jsme přivedli tohoto bídného červa." Ukázal na Eragona. Nejsem svázaný! Svitlo Eragonovi. Začal se tedy pomaloučku zvedat. "Výborně, Bornhalde, výborně." Muž slezl za svého trůnu a šel dolů, k Eragonovi. Byl vysoký. Oblečený do černého kabátce, stříbrně vyšívaného roztodivnými vzory, dále pak měl černé spodky, a černé holínky, dokonale sladěný. Na hlavě měl dokonce stříbrnou korunu. Galbatorix! Pomyslel si Eragon. "Ó, jaká pocta. Sám Stínovrah přede mnou klečí. To se hned tak nevidí. To tě bratr naučil něco slušného?" Eragon se napřímil. A hrdě zvedl hlavu. "Nikdy nebudu klečet před vrahem!" Každé slovo po něm plival. "Ale no tak. Přísahej mi věrnost a já tě pustím. Copak je to tak těžké? Jen pár slov. Z tvého bratra jsem je dostal až po delším mučení, doufám, ve tvém vlastním dobru, že nebudeš tak vzpupný." Eragonovi spadla čelist. On ho bude MUČIT. No prosím. Posluš si. Pomyslel si trpce. "Takže? Jak jsi se rozhodl?" Eragon sebral všechnu svoji hrdost, vypjal ramena, zvedl hlavu, trucovitě vystrčil bradu, a plivl králi do tváře. "Nidky nebudu přísahat někomu, kdo mě připravil o rodinu!" Galbatorix si klidně setřel plivanec a mávnutím ruky zastavil stáže, hrnoucí se na Eragona. Pak na něj upřel své šedé oči, pousmál se. A… Eragonovi před očima tančila spousta hvězd a v uších mu burácel oceán. Přinutil se otevřít oči. Ležel na dláždění. Zblízka studoval jednu dlaždici. "Jak chceš!" řekl Galbatorix. Mávl rukou někam za Eragona. Znovu jej vzali vojáci a vlekli jej k dvěma kůlům. Na každém z nich byl přivázaný provaz. Pustli jej přesně mezi kůly, na každé zápěstí mu přivázali jeden provaz a zatáhli, pouta se utáhla a zvedla. Eragon byl chtě nechtě donucen si stoupnout. "Třeba si to po pětadvaceti ranách rozmyslíš." Volal za ním pobaveně král. Ranách čím? Zamyslel se, hned dostal odpověď. Zády mu projela řezavá bolest, to jak dostal koženými řemínky důtek. Kousl se do rtu, aby neřval. Další a další. A vždy ještě ten protivný hlas "…15…" "…16..." přestal ho vnímat. Soustředil se jen na to, aby nekřičel a aby zůstal stát. "…25…" Eragon očekával 26. ránu, ale nepřišla. Místo toho jej vojáci odvázali a vlekli zpátky ke králi. Ten na něj shlížel ze svého trůnu. Eragon setřásl stráže a narovnal se. Měl co dělat, aby nezačal křičet bolestí a nezhroutil se zpátky do té nevzhledné hromádky. "Nikdy mě nedostaneš!" vykřikl. "Nikdy. Rozumíš?!" Galbatorix se rozesmál. "Myslíš?" A znovu k němu sešel. Najednou se zvedal ona žena. Chtěla odejít, Galbatorix mávl rukou a ona se zastavila. "Už jsem ti říkal, že se budu ženit?" Ruku nechal nataženou. Eragon hleděl na ženu, ale nemohl jí vidět do obličeje, měla nasazenou kapuci svého černého pláště. Přijala Galbatorixovu ruku. Ten se vítězoslavně usmál. "Měl bych vás seznámit, má drahá toto je Eragon Stínovrah. Stínovrahu, toto je moje snoubenka." A s tím jí stáhl kapuci. A tam vedle Galbatorixe stála Nasuada. Po tvářích jí tekli slzy. Prohlédl si ji. Na sobě měla tmavomodré, hedvábné šaty, s úzkou, rozšířenou suknicí, živůtek šatů byl vyšívaný světle modrou nití a pošitý perlami. Šaty měli dlouhé širší rukávy, na lokti zepředu rozstřižené. "Proč?" Bylo jediné, co ze sebe dokázal vypravit. Poslední co viděl byla její stále uplakanější tvář. Pak ztratil vědomí.

