close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

Makaréš- 3. část ( předposlední xD)

27. srpna 2008 v 15:43 | Selene |  Život nebo legenda
Nasuada stála na nádvoří a sledovala jak vojáci vlečou Eragona pryč. Stále ji pronasledoval jeho vyčítavý pohled a ta slova "Proč?". Když si na to vzpomněla tak se znovu rozplakala. A Galbatorix si toho všimnul. Také se díval za vojáky. "Copak se stalo, má nejdražší?" Pohlédla na něj. "Nebuďte smutná, já jej nenechám zemřít. Už kvůli vám." Palcem jí setřel slzy a ona nějak vykouzlila úsměv. "Ták. To vám sluší víc." Usmál se na ni, v jeho očích bylo tolik lásky. Tleskl. Zpoza rohu se vyřítil pohledný mladík. Neposedné kudrny hnědých vlasů mu při běhu poskakovali, podolek košile měl ledabyle zastrkaný do spodků a cestou si spěšně zapínal kabátec. Poklonil se. "Můj pane." "Leone, připrav mi dva koně. Pojedeme se projet. A ty pojedeš s námi. A vem nějaké ptactvo." "Ano, pane." Následovala další úklona, vytočil se na podpatku a už mizel za rohem. "A teď, by jste se měla jít převléknout." "Ano." Odpověděla. A spěchala po schodech do paláce. Cestou se k ní připojily její dvě služebné. Nasuada vešla do paláce a znovu se obdivovala jeho výzdobě, musela uznat, že Makaréšský palác byl opravdu skvostné sídlo. Stála v ohromné hale. Na zemi byl rudý zlatě prošívaný koberec. Uprostřed byl malý, vkusný stolek z leštěného dřeva a u něj dvě křesílka, polstrovaná, byla z rudé látky a také, stejně jako koberec, zlatě prošívaná, se stejnými vzory. Na stěnách bylo několik gobelínů a nástěnných koberců. V rozích byli květináče s palmami. Přešla halou a vyrazila po schodišti do třetího poschodí. Její aksamitové střevíčky klapali jak utíkala po schodech a ozvěna se rozléhala a ještě dlouho jí zněla v uších. Stejně jako Eragonovo poslední slovo. Proč? Konečně byla ve třetím poschodí, vyběhla do chodby a dala se vlevo, donutila se zmírnit krok. Šla chodbou a sledovala výjevy na nástěnných kobercích, kousky historie, Du Fyrn Skulblaka, pád Jezdců. Její suknice šustily a otírali se o rudý koberec, stejný, jako byl i v hale. Konečně se dostala ke dveřím do svých komnat. Rozrazila je a pospíchala do šatny. Nejdřív však musela projít menší halou, také s rudým kobercem a stolkem s křesílky, pak prošla svou ložnicí, kde byl koberec modrý, stříbrně prošívaný, postel s nebesy,ve stejné barvě jako koberec a taktéž prošívanými stříbrnou nití, a také dubový stůl, prostý avšak vyleštěný jako zrcadlo, u něj byla židle s modrým, stříbrně prošívaným polstrováním. Velké okno na pravé straně vedlo do zahrad, to na levé, vypadalo spíše jako dveře, vedlo na balkon, s vyhlídkou na nádvoří. Rychle prošla kolem okna napravo k šatně. Obě služebné mlčenlivě pospíchali za ní. Ta starší, Fatema, s šedivým drdůlkem se ponořila do skříně a hledala vhodné šaty, zatímco mladší, Edyth, nádherná dívka s medovými vlasy a velkáma modrýma očima jí pomáhala se vysvléknout. Fatema se otočila v rukou držela zelené, hedvábné šaty s nabíranou žlutě prostříhávanou suknicí, rozdělenou pro jízdu na koni. Edyth jí podala čistou, bílou spodničku a Fatema jí do ní pomohla. Potom jí pomohla do šatů, zatímco jí zapínala malinkaté, perleťové knoflíčky, Nasuada se prohlížela v zrcadle, opravdu jí to slušelo. Šaty měli zelený živůtek, se žlutě vyšitými růžemi, a žluté rukávy. Výstřih nebyl hluboký, což Nasuadě vyhovovalo. Fatema jí ještě podala kabátek, celý zelený, s vyšitými žlutými růžemi, bez trnů, na klopách, podél zapínání, na obou stranách, na límečku a na koncích mírně rozšířených rukávů. Nasuada se posadila, aby si mohla obout měkké, po kolena vysoké, šněrovací boty. Také zelené. Potom ji ještě Fatema učesala a do vlasů jí vpletla šňůru smaragdů, Nasuada věděla, že bez pomoci staré ženy je nevyndá, pak ještě smaragdy kolem krku, zelenožluté rukavičky a mohla vyrazit. "Děkuji." Pronesla a vyšla ze šatny, prošla svým pokojem, halou a spěchala na chodbu. Ven šla stejnou cestou jako dovnitř. Její sukně tiše šustily jak do nich kopala, ale to byl jediný zvuk, který tentokrát slyšela. Opět se ocitla na nádvoří. Pod schodištěm na ni čekal sluha v bílorudé livreji, to znamenalo, že má sloužit pouze v paláci. "Má paní." Poklonil se. "Jsem Ablan, pojďte za mnou, prosím." Nasuada na jeho poklonu mírně sklonila hlavu a vyrazila za ním. Šel hodně rychle a tak si musela přidržovat suknice, aby mu stačila. Konečně došli ke stájím, nebo spíš k nádvoříčku před stájemi. Tam už stál Leon a držel dva koně. Jeden ušlechtilejší než druhý. Jeden byl ryzák,s hřívou a ocasem černým jako uhel, měl také černé podkolenky. Druhý byl palomino, takže krémově žlutý, s bílou hřívou a ocasem, a také s bílými podkolenkami. Oba koně na sobě měli postroje prvotřídní kvality. Zatímco si prohlížela oba koně Leon se jí poklonil, ona mu bezmyšlenkovitě odpověděla kývnutím hlavy, a dál si prohlížela koně. "Má drahá, vypadáte překrásně!" Při zvuku toho hlasu sebou mírně trhla. Otočila se a vysekla králi hluboké pukrle. "Tohle nemusíte, moje nejdražší." "Kde jste se tolik zdržel, zdali se smím zeptat?" Pohlédl jí zpříma do očí. "Byl jsem se podívat na našeho zajatce. Už se probral, tak jsem mu zadal práci." "Ach tak." "Ale o tom se teď nebavme, jsem rád, že mohu být konečně s vámi, pojďte." A s tím ji jemně vzal kolem ramen. Došel k palominovi. "Ten je váš. Jmenuje se Daišar." Leon jí podal otěže a chystal se jí pomoci do sedla. "Ne." Zarazila ho. "Já sama." A půvabně se vyšvihla do sedla. Galbatorix se usmál a vylezl na svého koně. Lehce si natáhla hedvábné rukavičky, které do teď držela v ruce. Bok po boku vyrazili. "Leone, na východní louce. Za půl hodiny." Křikl ještě Gabatorix na mladého muže. Ten se poklonil, ale pak jim pohled na něj zakryla zeď a zavírající se brána. Rychle proklusali kolem dvojích hradeb a byli venku. Kolem paláce nebylo žádné město, byl jen obehnaný trojí hradbou, vodním příkopem a plotem z kůlů. Aby byl naprosto nedobytný. Brzy jim i palác zmizel z očí, vjeli totiž do lesa. "Bojíš se?" Zeptal se jí král. "Ne. Měla bych?" Překvapeně na ni pohlédl. "Každý se Dračích hor bojí. I jejich lesů." Jeho pohled opětovala s vyrovnaným výrazem. Jako královna. "Víte, má drahá, přemýšlel jsem," Každé slovo jakoby z něj tahali párem volů. "O naší svatbě. Co takhle za pět dní. Bude úplněk." "Dobrá." Souhlasila. "A ještě něco." Dodala. "Prosím, oslovujte mě jménem." "Dobrá, tedy. Ale vy mě taky." "Dobrá, Galbatorixi." Podíval se na ni, a ona v jeho očích opět uviděla tu spoustu lásky a něhy. "Nasuado." Zašeptal a užíval si zvuk jejího jména. Nasuada se rozhlížela po tajemně vypadajících, snad nikdy nekončících lesích. Na smrku kousek od nich dováděly dvě verky, o dvě patra větví výš poskakovala modřinka. Projížděli tajemnými lesy a Nasuada přemýšlela. Byla u něj teprve jeden den. V noci, když sem dorazili, byla ještě tolik otřesená tím, co se stalo, že si zalezla do péřových peřin, zabořila hlavu do měkkého polštáře a hned usnula. Ráno ji probudily sluneční paprsky, proudící do pokoje roztaženými závěsy. Po jejím pokoji už chodily obě služebné v rudobílé livreji palácových sloužících, ze předu měly na šatech bíle vyšitého draka. "Dobré jitro, paní." Řekla ta starší z nich. Nasuada se oblékla a šla na snídani. Posnídala sama. Galbatorix neměl čas. Celé dopoledne strávila prozkoumáváním paláce. Před obědem se musela znovu převléknout. Zvolila tmavomodré hedvábné šaty s úzkou rozšířenou suknicí, živůtek byl vyšívaný světle modrou nití a pošitý perlami. Širší rukávy byly od lokte rozstřižené. Po obědě jí Galbatorix řekl, že má pro ni překvapení. Šli na nádvoří a pak tam přivedli Eragona, na královu žádost si musela vzít plášť, aby ji Eragon nepoznal. A teď se tu bezstarostně projížděla s Galbatorixem a na Eragona vůbec nepomyslela. "Co tě trápí, Nasuado?" Pohlédl na ni těma zamilovanýma očima. Nedokázala se na něj dívat. "Nasuado, prosím, řekni mi to. Jediné co chci je, abys byla šťastná." "Ale já jsem, šťastná." Pomalu otočili koně a vyrazili k východní louce. Cválali vedle sebe a ona se prostě musela smát. Galbatorix se na ni překvapeně otočil. Na dohled se jim objevilo jezero Leona. A potom už zahlédli i Leona, seděl na koni, prokvetlém ryzákovi o kterého bylo evidentně dobře postaráno. Na ruce mu seděl dravec. "Můj pane" V sedle se poklonil jak to jen šlo. "Má paní." Další úklona. Na sobě měl stejný kabátec jako když odjížděli, zelený, s vyšitým černým drakem. Když přijeli blíž, zjistili, že dravec je sokol. Leon pískl a z lesíka vyletěl nádherný, bělohlavý orel. Za ním jel na koni další muž. Starší, ve stejném kabátci, jaký měl i Leon. Byl širokoplecí, a svalnatý. "Má paní, můj pane." V sedle se také poklonil, ale mnohem méně než mladík. "Má drahá, tohle je Ruark, můj nelepší sokolník." Muž se opět poklonil, znatelně hlouběji. Natáhl ruku, mezi prsty držel kousek masa, zapískal, ohromný dravec se v půli letu plavně otočil a přilétl mu na ruku. Střelil hlavou po kusu masa mezi svými pařáty. Svým ohromným zobákem trhal maso na kusy a hltavě je jedl. "Nádhera, Ruarku, nádhera." Ruark se opět poklonil. "Nasuado, nechcete si ho také podržet?" Nasuada vytřeštila oči. "Můj pane, jestli smím být tak smělý, myslím si, že královna by měla začít s něčím menším." Ozval se Leon a jeho mistr na něj pochvalně kývl. "Dobrá, dobrá." Souhlasil Galbatorix. Leon přijel blíže k Nasuadě. Podal jí tlustou koženou rukavici, a sundal dravci čepičku. Pustil jej. Sokol byl na tu chvíli tolik volný. "Ták, a teď takhle chyťte to maso." Ukazoval jí, jak správně chytit maso mezi prsty. "Výborně. A teď můžete písknout." Nasuada se nachystala k písknutí, ale žádný zvuk jí mezi rty neprošel. Zkusila to znovu a znovu nic. Přichystala se k třetímu pokusu. Ale už nemohla, musela se rozesmát při pohledu na Galbatorixe, kterému celou tu dobu cukali koutky a hryzal se do rtu, aby se nerozesmál. Leon se pousmál a pískl za ni. Sokol se otočil a plachtil k ní. Nasuada zavřela oči a ruku odtáhla od těla, zděšeně vykřikla, když jí na ruku dosedla dravcova váha. Sokol zamával křídly a vrhl se na maso mezi jejími prsty. To byla její chvíle. Musela rychle pustit maso a chytit šňůrku na dravcově nožce. "Výborně má drahá, skvěle." Smál se Galbatorix. Potom strávili asi ještě hodinu tím, že ji učili dravce pouštět a zase chytat. Bylo to nádherné. Slunce pomalu začalo klouzat z Dračí hory. "Měli bychom jet." Řekl Galbatorix rozhodně. Naposledy chytila sokola a podala jej Leonovi. Ten dravce přijal s mírnou úklonou. Galbatorix jim oběma poděkoval a oni se mu i jí uklonili. Potom už král otáčel koně a spolu s Nasuadou vyrazili k paláci. Cválali přes rozlehlou louku a pak ještě kousek lesem. Najednou, jakoby z ničeho nic, se před nimi objevily hradby paláce. Bok po boku projeli bránou, zastavil na nádvoří před stájemi a sesedli. Čekali tam na ně podkoní, ti měli kabátce hnědé, s černým drakem. Nasuada už mířila ke schodišti a do paláce, když na ni Galbatorix zavolal. "Nasuado, doprovoďte mě prosím." Nabídl jí rámě a společně vyrazili. Vedl ji uličkami a ona věděla, že bez něj by tu bloudila dlouho. Došli k opuštěné mýtince přímo v zahradách paláce. Uprostřed mýtiny byl jeden jediný ohromný strom. U něj stáli vojáci, jiní stáli na okraji mýtiny a jiní chodili s nějakým mladým mužem mezi oběma stanovišti vojáku. Tam a zpátky. Tam a zpátky. Eragon, pomyslela si. "Můj pane, má paní." Voják stojící nejblíž k nim zasalutoval a zůstal stát v pozoru. Za ním stála ohromná káď, do tří čtvrtin plná vody. "Borro, kolik toho už naplnil?" zeptal se král se škodolibým šklebem. "No, už přesáhl první značku." Odpověděl voják stejně škodolibě a pobaveně. Eragon se zrovna vracel. V ruce nesl lžíci, nabral jí vodu a vyrazil ke stromu, tam vodu vylil do vědra a vracel se ke kádi. "No, dokud to nenaplní nepůjde spát." Přikázal král. "Jak přikazuješ, můj pane." Odpověděl Borro a znovu zasalutoval. Eragon po Galbatorixovi vrhal nenávistné pohledy. Po Nasuadě zoufalé. Večerní stíny si pohrávali s konturami jeho obličeje. Už se stmívalo. Zakopl a spadnul. Nasuada se pohotově sehnula a pomohla mu zpátky na nohy. Pevně svírala jeho ruce, a když mu pomáhala vstát dávala dobrý pozor, aby mu nesáhla na záda. Bylo jí úplně jedno, že si klekla do bláta a prachu v těchto nádherných šatech. "To už by stačilo." Zahřímal král. "Půjdeme, má drahá." Naposledy mu rychle pohlédla do očí a stiskla ruce, jakoby říkala: Přijdu za tebou. Potom rychle vstala a oprášila si suknice. Znovu přijala královo rámě a společně vyrazili zpátky do paláce.
Autorka: SEM
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Věříš v nadpřirozené bytosti?( Upíři, vlkodlaci...)

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama