***
Když se Eragon probral, ležel na boku ve své cele, na své "posteli". Pohnul se a celými zády mu projela bodavá bolest. Vzpomněl si, co že se mu vlastně stalo. Všechny strupy mu při pohybu popraskali. Chvíli nedokázal dělat nic než se svíjet v klubíčku, klít a modlit se aby to všechno byl jen sen, chtěl se z toho zlého snu probudit, ležet u Safiry, u vodopádu, tak jako předešlého dne. Když bolest přešla, opatrně se posadil, cítil, jak mu po zádech stékají praménky krve. Znova se natáhl po Safiře. A znova našel nic. Znovu mu vždycky proklouzla, jako koule namazaná olejem. Vzdal to. Kouzlit také nemohl. Ponořil se sám do sebe a snažil se vybavit si co nejkrásnější chvíle, které se Safirou prožil. Znovu a znovu prožíval koupání u vodopádu. Stále ještě byl ponořen do vzpomínek, když se otevřely dveře s hlasitým zaskřípěním. V nich, stejně jako ráno, stáli vojáci v kyrysech s černým drakem. Dva z nich došli až k němu a, nepříliš šetrně, jej zvedli na nohy. Zasyčel bolestí, ale donutil se narovnat a setřásl stáže s tím, že má dvě zdravé nohy a může tudíž jít sám. "Jak se přejete, pane. Náš král vás naučí troše pokory." Řekl mu kapitán s chocholem na přilbici. Vojáci Eragonovi vytvořili jakýsi tunel, a on procházel, kudy jej vedli. Prošli nádvořím a on se zamračil na ty nahrubo přidané kůly i na důtky, které tam ještě pořád leželi. Prokličkovali spoustou uliček, nesčetněkrát zabočili, doprava, doleva. Až se konečně dostali na osamocenou mýtinu, byla hned u východu z bludiště uliček a táhla se do půlkruhu o poloměru asi 25 metrů. Asi dva metry od něj stála káď, plná vody. Pod jediným ohromným stromem, který na mýtině byl stálo vědro. Obyčejné vědro, přesto Eragon tušil něco nekalého. Kolem celé mýtiny stála spousta vojáků. U kádě stál sám Galbatorix, stejně oblečený jako dopoledne, Eragon si uvědomil, že uplynula asi hodina, na tváři měl škodolibý úšklebek a mnul si ruce. Pak z okraje kádě vzal malý předmět a podal mu jej. Byla to lžička. Eragon nechápavě hleděl na lžíci ve své ruce a na Galbatorixe. "Vidíš to vědro?" Zeptal se ho král. Eragon tupě přikývl. "Tak to vědro musíš naplnit touhle lžící, vodou z téhle kádě." Nejdřív ukázal na lžíci v Eragonově ruce a pak na káď u svého boku. Eragonovi se na tváři objevil zmučený výraz. Galbatorix se rozesmál, potěšen jak na něj vyzrál. Znovu si zamnul ruce. "Tak se dobře bav. Přijdu se za tebou podívat." Protáhl se kolem něj a zmizel v uličkách. Eragon rezignovaně nabral vodu do lžíce a vyrazil k vědru. Už u něj stálo několik vojáků, kteří přišli s ním. Další si stoupli ke kádi, a čtyři chodili s ním. Tam a zpátky. Tam a zpátky. Když šel asi po dvacáté a vědro bylo stále prázdné, málem to vzdal a poprosil, zda by nemohl přísahat. Hlupáku. Nikdy by sis to neodpustil. A stejně to ani nemůžeš udělat. Už kvůli Safiře. Do očí se mu vhrnuly slzy. Už věděl, že to není zlý sen, věděl, že se z něj neprobudí a taky věděl, že Safira je teď někde sama. Když lil další lžíci do vědra všiml si dírky ve dně. Vyrazil ke kádi, když šel s plnou lžící zpátky k vědru schválně zakopl, praštil sebou o zem, rychle vzal první kamínek který našel a než jej vojáci zvedli tak jej vrazil do dírky. Pak už jen bezmyšlenkovitě chodil sem a tam a nosil vodu. Vědro se konečně začalo plnit. Nechtělo se mu ani o ničem přemýšlet. Jak rád by byl kdyby se mohl pojit se Safirou a povídat si s ní. Těšit se z její přítomnosti. Tolik mu chyběla, ta jeho dračice. Hodiny míjeli neúprosně pomalu. Žhavé sluce jej pálilo do zad a obličeje a všude kam mohlo. Dlažební kameny u kádě byly úplně žhavé, Eragon si o ně při každém kroku trochu popálil holá chodidla. Trvalo celou věčnost než zaplnil dno vědra. A s každým dalším krokem, každým dalším pohybem si víc a víc uvědomoval jakoukoli bolest. Rozpraskané puchýře na chodidlech, která měl i tak úplně rozedřená, jak jej vlekli vojáci a taky jak chodil po zemi, plné smetí. Každou jakoukoli oděrku. Ae ze všecho nejvíc si uvědomoval rozsekaná záda. Jakoby jej bičovali znovu a znovu. A tímto směrem se momentálně ubíhali jeho myšlenky. Na co to myslíš troubo! Okřikl sám sebe. Vědro se začínalo pěkně plnit. Ve čtvrtině vědra byla značka, už se k ní pomalu blížil. Ale taky už začalo zapadat slunce, alespoň přestalo tolik pálit. Zrovna si vzpomínal na to, jak poprvé viděl Nasuadu, když se objevila přímo před ním. Oněměl úžasem. Byla ještě krásnější než při jejich prvním setkání. Na sobě měla nádherné, a jistě velice drahé šaty, v kudrnatých vlasech vpletenou šňůru smaragdů, jako korunu. A její tvář. Pousmála se na něj. V tu chvíli nedokázal vnímat o čem se Galbatorix s Borrem baví, vnímal pouze ji. Jako v omámení nabral další lžíci a vyrazil k vědru. Jak na ni tak hleděl, a ještě se mračil na Galbatorixe, nevšimnul si kamenu, který se mu připletl pod nohy. Se zachrčením se sesul k zemi. V momentě u něj klečela a pomáhala mu vstát. Opětoval její stisk rukou. Usmívala se na něj, a on na ni. A pak už zase stál, ona si oprašovala suknice a věnovala mu poslední úsměv, než musela zase jít. A tak se vrátil ke své práci. Soustředil se na každý krok i na každou kapku vody, kterou vylil. A pak konečně zvedl hlavu. Vědro bylo do tří čtvrtin plné. Teprve teď si uvědomil, že všude svítí louče. Byla skoro půlnoc. Zakručelo mu v žaludku, ale přiměl se to ignorovat a udělal další krok. A pak ještě jeden. Zase se ponořil do vzpomínek. Práce mu tak rychleji utíkala. Konečně. Vědro bylo plné. Borro jej nechal odvléci do jeho cely, kde s ním praštili na zem a nechali jej tak. Doplazil se na svoji postel a sesul se na břicho. Bezmyšlenkovitě se nathál po spojení se Safirou. A… byla tam. Safiro?! Chvíli bylo ticho. Eragone! Vykřikla. Eragone, co ti to udělali? To nic není. Dodržela Tuon svůj slib? Ano. Ó Safiro. Tolik jsi mi chyběla. Nedokázal déle zadržovat pláč, po tvářích se mu koulely slzy jako hrachy. Povídali si o ničem a o něčem. Ale najednou je vyrušil rachot a hádky za dveřmi. "…jsem vaše královna a žádám vstup k zajatci!" Říkal zrovna ženský hlas "Ale má paní, král nařídil, že tam nikdo kromě něj nesmí." "Mě je jeno co nařídil král!" vykřikla. "Já vám nařizuji, abyste mě pustili dovnitř." Chvíli se nic nedělo, ale pak se ozvalo zašramocení klíčů v zámku a skřípavé otvírání dveří. Dovnitř vešla Nasuada. "Můj bože Eragone." Zašeptala. "Co ti to udělal? Co ti to udělal?"
Když se Eragon probral, ležel na boku ve své cele, na své "posteli". Pohnul se a celými zády mu projela bodavá bolest. Vzpomněl si, co že se mu vlastně stalo. Všechny strupy mu při pohybu popraskali. Chvíli nedokázal dělat nic než se svíjet v klubíčku, klít a modlit se aby to všechno byl jen sen, chtěl se z toho zlého snu probudit, ležet u Safiry, u vodopádu, tak jako předešlého dne. Když bolest přešla, opatrně se posadil, cítil, jak mu po zádech stékají praménky krve. Znova se natáhl po Safiře. A znova našel nic. Znovu mu vždycky proklouzla, jako koule namazaná olejem. Vzdal to. Kouzlit také nemohl. Ponořil se sám do sebe a snažil se vybavit si co nejkrásnější chvíle, které se Safirou prožil. Znovu a znovu prožíval koupání u vodopádu. Stále ještě byl ponořen do vzpomínek, když se otevřely dveře s hlasitým zaskřípěním. V nich, stejně jako ráno, stáli vojáci v kyrysech s černým drakem. Dva z nich došli až k němu a, nepříliš šetrně, jej zvedli na nohy. Zasyčel bolestí, ale donutil se narovnat a setřásl stáže s tím, že má dvě zdravé nohy a může tudíž jít sám. "Jak se přejete, pane. Náš král vás naučí troše pokory." Řekl mu kapitán s chocholem na přilbici. Vojáci Eragonovi vytvořili jakýsi tunel, a on procházel, kudy jej vedli. Prošli nádvořím a on se zamračil na ty nahrubo přidané kůly i na důtky, které tam ještě pořád leželi. Prokličkovali spoustou uliček, nesčetněkrát zabočili, doprava, doleva. Až se konečně dostali na osamocenou mýtinu, byla hned u východu z bludiště uliček a táhla se do půlkruhu o poloměru asi 25 metrů. Asi dva metry od něj stála káď, plná vody. Pod jediným ohromným stromem, který na mýtině byl stálo vědro. Obyčejné vědro, přesto Eragon tušil něco nekalého. Kolem celé mýtiny stála spousta vojáků. U kádě stál sám Galbatorix, stejně oblečený jako dopoledne, Eragon si uvědomil, že uplynula asi hodina, na tváři měl škodolibý úšklebek a mnul si ruce. Pak z okraje kádě vzal malý předmět a podal mu jej. Byla to lžička. Eragon nechápavě hleděl na lžíci ve své ruce a na Galbatorixe. "Vidíš to vědro?" Zeptal se ho král. Eragon tupě přikývl. "Tak to vědro musíš naplnit touhle lžící, vodou z téhle kádě." Nejdřív ukázal na lžíci v Eragonově ruce a pak na káď u svého boku. Eragonovi se na tváři objevil zmučený výraz. Galbatorix se rozesmál, potěšen jak na něj vyzrál. Znovu si zamnul ruce. "Tak se dobře bav. Přijdu se za tebou podívat." Protáhl se kolem něj a zmizel v uličkách. Eragon rezignovaně nabral vodu do lžíce a vyrazil k vědru. Už u něj stálo několik vojáků, kteří přišli s ním. Další si stoupli ke kádi, a čtyři chodili s ním. Tam a zpátky. Tam a zpátky. Když šel asi po dvacáté a vědro bylo stále prázdné, málem to vzdal a poprosil, zda by nemohl přísahat. Hlupáku. Nikdy by sis to neodpustil. A stejně to ani nemůžeš udělat. Už kvůli Safiře. Do očí se mu vhrnuly slzy. Už věděl, že to není zlý sen, věděl, že se z něj neprobudí a taky věděl, že Safira je teď někde sama. Když lil další lžíci do vědra všiml si dírky ve dně. Vyrazil ke kádi, když šel s plnou lžící zpátky k vědru schválně zakopl, praštil sebou o zem, rychle vzal první kamínek který našel a než jej vojáci zvedli tak jej vrazil do dírky. Pak už jen bezmyšlenkovitě chodil sem a tam a nosil vodu. Vědro se konečně začalo plnit. Nechtělo se mu ani o ničem přemýšlet. Jak rád by byl kdyby se mohl pojit se Safirou a povídat si s ní. Těšit se z její přítomnosti. Tolik mu chyběla, ta jeho dračice. Hodiny míjeli neúprosně pomalu. Žhavé sluce jej pálilo do zad a obličeje a všude kam mohlo. Dlažební kameny u kádě byly úplně žhavé, Eragon si o ně při každém kroku trochu popálil holá chodidla. Trvalo celou věčnost než zaplnil dno vědra. A s každým dalším krokem, každým dalším pohybem si víc a víc uvědomoval jakoukoli bolest. Rozpraskané puchýře na chodidlech, která měl i tak úplně rozedřená, jak jej vlekli vojáci a taky jak chodil po zemi, plné smetí. Každou jakoukoli oděrku. Ae ze všecho nejvíc si uvědomoval rozsekaná záda. Jakoby jej bičovali znovu a znovu. A tímto směrem se momentálně ubíhali jeho myšlenky. Na co to myslíš troubo! Okřikl sám sebe. Vědro se začínalo pěkně plnit. Ve čtvrtině vědra byla značka, už se k ní pomalu blížil. Ale taky už začalo zapadat slunce, alespoň přestalo tolik pálit. Zrovna si vzpomínal na to, jak poprvé viděl Nasuadu, když se objevila přímo před ním. Oněměl úžasem. Byla ještě krásnější než při jejich prvním setkání. Na sobě měla nádherné, a jistě velice drahé šaty, v kudrnatých vlasech vpletenou šňůru smaragdů, jako korunu. A její tvář. Pousmála se na něj. V tu chvíli nedokázal vnímat o čem se Galbatorix s Borrem baví, vnímal pouze ji. Jako v omámení nabral další lžíci a vyrazil k vědru. Jak na ni tak hleděl, a ještě se mračil na Galbatorixe, nevšimnul si kamenu, který se mu připletl pod nohy. Se zachrčením se sesul k zemi. V momentě u něj klečela a pomáhala mu vstát. Opětoval její stisk rukou. Usmívala se na něj, a on na ni. A pak už zase stál, ona si oprašovala suknice a věnovala mu poslední úsměv, než musela zase jít. A tak se vrátil ke své práci. Soustředil se na každý krok i na každou kapku vody, kterou vylil. A pak konečně zvedl hlavu. Vědro bylo do tří čtvrtin plné. Teprve teď si uvědomil, že všude svítí louče. Byla skoro půlnoc. Zakručelo mu v žaludku, ale přiměl se to ignorovat a udělal další krok. A pak ještě jeden. Zase se ponořil do vzpomínek. Práce mu tak rychleji utíkala. Konečně. Vědro bylo plné. Borro jej nechal odvléci do jeho cely, kde s ním praštili na zem a nechali jej tak. Doplazil se na svoji postel a sesul se na břicho. Bezmyšlenkovitě se nathál po spojení se Safirou. A… byla tam. Safiro?! Chvíli bylo ticho. Eragone! Vykřikla. Eragone, co ti to udělali? To nic není. Dodržela Tuon svůj slib? Ano. Ó Safiro. Tolik jsi mi chyběla. Nedokázal déle zadržovat pláč, po tvářích se mu koulely slzy jako hrachy. Povídali si o ničem a o něčem. Ale najednou je vyrušil rachot a hádky za dveřmi. "…jsem vaše královna a žádám vstup k zajatci!" Říkal zrovna ženský hlas "Ale má paní, král nařídil, že tam nikdo kromě něj nesmí." "Mě je jeno co nařídil král!" vykřikla. "Já vám nařizuji, abyste mě pustili dovnitř." Chvíli se nic nedělo, ale pak se ozvalo zašramocení klíčů v zámku a skřípavé otvírání dveří. Dovnitř vešla Nasuada. "Můj bože Eragone." Zašeptala. "Co ti to udělal? Co ti to udělal?"

