Ráno bylo velice chmurné. Byla mlha a protivná zima. Nyní seděli u snídaně a mlčky se šťourali v jídle. Skoro polovina elfů se chystala k odjezdu. Eragonovi všichni přirostli k srdci. A tak mu bylo líto, že odjíždějí.
Eleanor byla bezvadná kamarádka a navíc se v její přítomnosti necítil tak neohrabaný, jako když byl s jinou ženou nebo dívkou. Eleanor si z něj utahovala a chovala se spíše jako kluk. Byla prostě bezvadná. Bál se, že už se s ní neuvidí. Měl ji rád, ale jen jako kamarádku.
V jeho srdci totiž byla jen dvě místa. To první patřilo Safiře a to druhé Arye. Ony byly ty na kterých mu záleželo nejvíc ze všech. Až po nich byl Murtagh, Roran a ostatní.
Když se ráno konečně vykulil ze stanu Safira si hrála s malým Estelem. Cítil, že je neskutečně šťastná. Měla u sebe Eragona a mohla dovádět s jiným drakem. To si přece vždycky přála. Zvedla pohled od dráčka a upřela na něj své ohromné safírové oko.
Dobré ráno, maličký. Řekla se smíchem.
Taky se usmál a na chvíli se posadil na zem. Nechtělo se mu nic dělat. Věděl, že až vstane přijde chvíle, kdy se bude muset s elfy rozloučit. Proto chtěl zůstat sedět. Aby nemohla přijít ta příšerná chvíle loučení.
"Dobré ráno!" ozvalo se za ním. A když se otočil byla tam Eleanor. Vypadala smutně. Natáhla k němu ruku a pomohla mu vstát.
"Myslím bychom se měli jít nasnídat." "
Jo, to bychom měli."
A tak společně vyrazili do Nasuadina stanu, na snídani. Když přišli, už tam všichni byli.
"Kde jsi byl, prosím tě?" zeptal se hned Murtagh. "Museli jsme pro tebe poslat."
Přivítali se a začali jíst. Mezi všemi panovala tichá zdvořilá konverzace, nikomu nebylo do řeči. Všichni se chvíli odjezdu snažili co nejvíc oddálit. Pomalu se už blížil čas oběda.
Eleanor najednou vstala.
"Pojedeme." Řekla pevným hlasem, ale bylo vidět, jak moc se jí nechce. Všichni vyšli ven a jak bylo tradicí, někteří z elfů šli odjíždějícím pro koně.
A tak tam jen tak mlčky stáli, a čekali na koně, když se ozvalo prazvláštní zatroubení. A pak ještě jednou a ještě jednou.
Eragon už to slyšel, ale ne a ne si vzpomenout kde. Od té doby co byl vězněn se mu všechno hůře vybavovalo.
Pak se ale ozval dusot koňských kopyt a z lesíku se vyřítili první koně. Na nich seděli elfové. Elfové z lesů Du Weldenvarden. Poznali je podle stříbrných a černých vlasů.
První zastavili přímo před nimi a z nejbližšího koně, černého jako noc, seskočila černovlasá elfka. Stáhla si kapuci pláště a dotkla se rtů. Poklonila se Arye a Eragonovi.
"Jsem Faile, a přicházím na rozkaz Islanzadí, královny lesů."
"Vítej, Sokolice." Odpověděla Arya, sice se taky dotkla rukou rtů, ale to bylo všechno. Tady a teď se na obřady kašlalo. Mezitím se zastavil i zbytek elfů a seřadili se do úhledného obdélníku.
"Eleanor?" zavolal Gawyn a Eleanor vyšla ze stínu stanu. Její zlaté vlasy se zaleskly jako slunce. Právě příchozí elfové na sourozence hleděli s úžasem. Eragon mezi nimi dokonce poznal Lifaena a Narího, kteří teď měli oba ústa dokořán a hleděli na Eleanor, která právě nasedala na koně, kterého jí přivedl bratr.
Gawyn sestře držel koně a díval se jen a jen na ni. Po tvářích mu tekly slzy a přitom nechtěl plakat. Bál se, že sestru už neuvidí.
Eleanor taky vypadala najednou jinak. Ta vždy silná elfka byla ta tam. Brada se jí třásla ale ovládala se lépe než bratr.
Ještě se sklonila a políbila jej na čelo a na ostatní se usmála a kývla. Pak jen kopla koně do slabin a tam se rozcválal, a Eleanor s patnáctkou jezdců zmizela.
Gawyn tam ještě dlouho stál a díval se, dokud mu nezmizel z očí poslední kůň. Cesta, kterou si oba sourozenci zvolili nebyla snadná a Eragon to věděl.
"Běžte si rozbít stany a pak se za mnou zastav v tom mém, Sokolice." Řekla polohlasně Arya a černovlasá elfka rychle předala rozkazy a také odešla.
Tuon došla ke Gawynovi a objala jej kolem ramen. "Pojď, uvaříme si čaj." A odváděla jej pryč. Do jeho stanu.
"No. A já myslím vyrazím." Řekl Eragon.
"Kam?" zeptala se Arya nesouhlasně.
"Nemám zbraň, a vím kde ji hledat. Nejpozději zítra se vrátím." Dodal ještě a odcházel do svého stanu, aby se sbalil.
Už si všechno kontroloval a zapínal si batoh, když se stanové chlopně rozhrnuly a v nich stál Murtagh.
"Víš já… chtěl jsem ti jen dát tohle a říct ti, abys na sebe dával pozor, když na tebe nebudu dohlížet." Řekl se šibalským úsměvem a podal Eragonovi přívěšek. Byl to stříbrný řetízek se stejným symbolem, jaký měl Eragon na dlani. Byla to překrývající se tři písmena, O, G a S. Eragon nechápavě pohlédl na svoji dlaň, na přívěšek a na Murtagha.
"Patřil matce." Odpověděl bratr. Eragon kývl a přívěšek si připjal. Oblékl si kabátec a přepásal jej opaskem Belota Moudrého, aby si pak měl kam připnout meč. Batoh si hodil na záda a objal se s Murtaghem. Nevěděl proč. Prostě když kolem něj chtěl projít mu skočil kolem krku. A Murtagh se nebránil. Možná proto, že si tohohle neužili když byli malí, že nim chybělo vědomí, že mají někoho kdo je má rád. Možná.
Eragon vyběhl ze stanu a vyskočil na Safiru, která málem praskla nadšením, že spolu poletí. Murtagh vyšel ze stanu o něco později, Eragon se na něj ještě zadíval, než se Safira odrazila ze země, a zjistil, že se bratrovi na tvářích lesknou slzy.
Eragon se zasmál a zamával, pak už jej Safira unášela do výšky. Poslední co Eragon ještě viděl, byl Murtagh odcházející na oběd. Pak Safira obkroužila tábor a vyletěla kousek na východ, aby se vyhnula královskému táboru.
Když vylétali byla asi hodina po poledni. A když dosedli před svým příbytkem v Ellesméře, byla už skoro tma. Eragon ze Safiry sklouzl a když se otočil, stála naproti němu Islanzadí.
"Přišel jsi si pro meč, že Shurtugal?" Eragon kývl. "Tak si ulož věci a já tě odvedu ke stromu Menoa, je to moje povinnost."
A tak Eragon rychle vyběhl strmé schodiště, vedoucí do jejich příbytku a batoh hodil na postel. Rychle se ještě převlékl, když měl jít s královnou a taky si odepjal opasek, aby to nevypadalo, že jediným důvodem jeho návštěvy zde je to, že si přišel pro meč. Popravdě chtěl jít ještě za Oromisem.
Když běžel dolů, málem se přerazil, ale drobný oškolobrt nakonec ustál a v polovině schodů se nerozplácl.
Pak královně nabídnul své rámě a ona jej přijala a společně vyrazili ke stromu Menoa. Safira opatrně šla za nimi.
"Poslala jsem k vám elfku se vzkazem. Netušila jsem, že se tu objevíš tak brzo."
"Takže ty to všechno víš?"
"Ano." Víc už nepromluvila, stáli totiž už pod stromem. "Oromis tě potom očekává." Řekla ještě a pak se otočila a zmizela.
Eragon se posadil na jeden z kořenů a přemýšlel. Vzpomínal. Byl to ten kořen na kterém tehdy seděl s Aryou, když mu vykládala o stromu Menoa. Připadalo mu to tak dávno. A tušil, že takhle už si spolu nesednou.
Safira ležela vedle něj a mlčela. Věděla jakou má náladu.
"Jak mám najít to co chci?" zeptal se najednou Eragon a listy stromu mírně zaševelily, jak do nich foukl vítr. Eragon vzhlédl od svých rukou, do kterých právě zíral, jakoby v nich byla napsaná odpověď na jeho otázku a každou chvíli by se mu tam měla zjevit.
Zdálo se mu to nebo ne? Znělo tam někde jeho jméno? Asi má slyšiny nebo co. Zase se začal soustředit na své ruce.
"Eragone!" byl to rozhodně ženský hlas. Ale odkud vycházel? Eragon se začal rozhlížet, ale vlastnice hlasu nebyla k nalezení. Nikde ji neviděl.
Safiro? To ty?
Ne já ne. Já náhodou přemýšlím. Eragon jen zakroutil hlavou. Naznačila mu že on se jen prostě dívá po ptákách a nepřemýšlí nad čím má.
"Eragone!" ten hlas vycházel z blízky. Eragon se začal rozhlížet v nejbližším okolí stromu, ale nikde nikoho neviděl.
"Eragone!" hlas už skoro křičel, ale pokaždé byl doprovázen mírným šelestem listů v koruně stromu nad Eragonem.
Eragon se vyděsil. Ten hlas vycházel se stromu. S úlekem seskočil z kořene a zadíval se na strom Menoa. Strom zakýval větvemi, i když nefoukal vítr.
"Eragone!" řekl hlas téměř potěšeně.
"A umíš říct i něco jinýho?" zeptal se nakvašeně Eragon. Strom jen opět zakýval větvemi.
A pak se to stalo. Celý strom se začal kroutit, ohýbat a praskat. Ten praskot byl ze všeho nejhorší, Eragonovi to téměř trhalo ušní bubínky a proto si uši rychle překryl dlaněmi. Strom se jakoby zaklonil a pak přímo uprostřed celý praskl, jak byl zakloněný spadl na zem.
Ze středu stromu vycházelo namodralé světlo, jenže jinak tam nic dalšího nebylo. Eragon mžoural jak mohl, ale neviděl nic kromě té záře. A pak se tam začalo něco hemžit a pohybovat. Nakonec jakoby ze země vystřelil kořen, který byl omotaná kolem pochvy s mečem. Celé to bylo od hlíny a celé to bylo špinavé.
"Eragone!" Eragon věděl co tohle znamená. Vyrazil tedy pomalu a obezřetně ke stromu, a pak až ke kořeni držícímu zbraň.
Už držel pochvu pevně v obou rukách, když tu za proudem světla spatřil postavu. Byla to žena.
"Eragone, tohle je tvůj meč. Vládni s ním spravedlivě a moudře. Vždy používej zbraní jen v krajním případě. Tohle mi slib." Její oči mu naprosto učarovaly, celé její tělo bylo zvláštní, jakoby už sukovité. Jakoby její tělo byl strom, jenže tvaru elfského těla.
Tak takhle nějak asi vypadala ta elfka co se z ní stal strom Menoa, pomyslel si Eragon. Pokynula mu, aby ji následoval. Eragon sevřel pochvu meče a otočil se na Safiru. Ta jen kývla, ale neříkala nic. Z jejích pocitů toho taky moc vyčíst nemohl. Mísilo se tam ohromení z obavami a ještě nějaký jiný pocit, plný neznáma a bázlivosti a Eragon už nedokázal poznat co ji vlastně naplňuje.
Než si to stačil uvědomit, držela jej elfčina sukovitá ruka a táhla ho do nitra stromu.
"Zavři oči, dračí Jezdče." Ozval se její hlas. Eragon poslechl. Stál naproti ní, v nitru stromu, přímo v jeho středu. Tohle viděl těsně před tím, než zavřel oči. Pak kolem něj začal proudit studený vzduch, studený až ledový. Elfka jej pevně chytila za ruce. Stiskla mu dlaně, jakoby mu tam chtěla vyrýt ty své, sukovité. Eragona to až zabolelo a malinko zkřivil tvář. Studený vzduch vystřídal příjemně teplý, vonící jarem. Ruce ho v tu chvíli pustily.
"Otevři oči!" zašeptala. Byla to žena. S nádherným hlasem. Mladým. Úplně jiným než měla elfka, která mu dala zbraň. Eragon otevřel oči a zůstal stát v němém úžasu. Před ním stála krásná mladá elfka. Na sobě měla dlouhou zelenohnědou tuniku a upírala na něj své zelenkavé oči. Byla snad ještě krásnější než Arya. I když, té se žádná nevyrovná. Pomyslel si nakonec Eragon.
"Jsem Linnëa." Řekla mu. "Už dlouho tu na tebe čekám. Chtěla jsem ti jen ukázat pro co vlastně bojuješ. Rozhlédni se." A s tím poukázala na krajinu kolem nataženou rukou.
Eragon málem přestal dýchat. Kolem se rozprostírala nádherná krajina. Stál na výběžku z lesa a shlížel na poklidnou vesničku pod sebou. Kousek od ní tekla řeka.
Bylo jaro, svítilo slunce, zpívali ptáci. Nikde nebyl ani mráček. Eragon zamrkal a když znovu otevřel oči byl někde jinde. Před ním se rozprostíralo nádherné výstavné město. A tu si vzpomněl na fairth v Oromisově pokoji. Byla na Ilirea. Další mrknutí a byli v Surdě, pak v Beorách, a nakonec se ocitli zpátky v Ellesméře. Eragon byl naprosto ochromený, nebyl schopen slova.
"Ano, do Alagaesie jak ji znáš teď to má opravdu daleko. Ale takhle to tady opravdu vypadalo. Nejdřív jsem tě vzala do tvého domova. Shlížel jsi na Carvahal. A ty ostatní místa jsi myslím poznal, ne?" Eragon jen tupě přikývl. Nedokázal uvěřit, že v Carvahalu to takhle mohlo vypadat. Připomínalo mu to tam nějakou elfskou vesničku či město. Tak to tam bylo nádherné a takové to tam kdysi mělo kouzlo.
"A to není všechno. Pojď. Je toho tolik co ti musím ukázat." Znovu jej vzala za ruku. Jediným krokem se přenesli na jakési divné místo, byl tam Brom a Durza. Brom už bez draka. A právě Durzovi, tehdy ještě Morzanovi, prohnal jeho vlastní meč tělem. Morzan padl mrtev k zemi.
Lïnea mu toho ukázala ještě mnoho. Jak ukradli Safiřino vejce Galbatorixovi, jak s ním Arya cestovala, jak král mučil vlastní ženu. V tom si Eragon vzpomněl na Nasuadu. Ta se králi ze spárů ještě nedostala. Viděl ztlučenou Tuon, jak běží k Murtaghovi, aby ji ochránil. Viděl jak Murtagh prchá i s Tornakem a nakonec jak královští vojáci Tornaka zabíjejí. Pak viděl už i sám sebe. Jak našel Safiru a to jak se dostal k Vardenům, cestu s Murtaghem. Pobyt v Ellesméře. Bitvu na Hořících pláních i věznění.
Ale něco mu tam přeci jen chybělo. Otočil se na Linnëu. Elfka sklonila hlavu.
"To co chceš viděl ti, Eragone, ukázat nemohu." "Proč?"
"Nejde to."
"Proč bych mohl vidět koho chci ale ne vlastní matku?" Eragon měl téměř na krajíčku. Linnëa nakonec kývla.
Stáli nad tůní, Eragon se naklonil nad její hladinu a ke svému úžasu nespatřil svůj odraz,ale uviděl tam krásnou mladou ženu v nádherných šatech. Hnědé vlasy měla stažené síťkou z perel. Jakoby se dívala přímo na něj. Nakonec se usmála a zmizela.
Slza, která ukápla Eragonovi z oka vytvořila na hladině tůňky kruhy. Eragon zůstal skloněný dokud se hladina opět neuklidnila. V tu chvíli mi Linnëa položila ruku na rameno.
"Je čas." Řekla jen. "Než se rozloučíme, musím ti ukázat ještě něco. Tuhle cestu si musíš dobře zapamatovat. Dovede tě ke skále Kuthian. Tu cestu už nikdy nikde neuvidíš. Tak si ji dobře ale opravdu dobře zapamatuj."
Eragon zrychleně viděl celou cestu a vrýval si ji do paměti. Najednou oba stáli u oné skály. Eragon zavřel oči a snažil se na celou cestu upamatovat, když je znovu otevřel stál zase v kmeni stromu. Naproti němu už nebyla ta krásná Linnëa, ale byla tam zase ta elfka, kterou prve zahlédl v kmeni stromu.
"Sbohem, Eragone, dračí Jezdče." Zašeptala ještě a pak se strom opět otevřel v proudu modrého světla. Eragon sevřel pochvu meče a vykročil ven. Tam na něj čekalo celé procesí. Safira téměř zoufale vyčkávala co se stane a vypadala připravená skočit do otvírajícího se kmenu. Byla tam Islanzadí, Oromis, Vanir a spousta dalších dokonce i kočkodlačice Maud. Ozvalo se dlouhé vydechnutí, bezpochyby patřící právě Linnëi, a strom se za Eragonem zavřel. Eragon se ještě rychle otočil a uvnitř stromu na okamžik zahlédl onu nádhernou Linnëu, celou v bílých šatek s rozpuštěnými vlasy. Usmála se a zdvihla ruku, jako gesto zamávání. Pak se ale strom zavřel a s tím zmizelo namodralé světlo i elfka. Všichni na Eragona zírali, téměř s otevřenou pusou. Safira se k němu okamžitě vrhla.
Safiro! Co se to tady děje?
Jak se ještě můžeš tak hloupě ptát?
Co?
Vždyť jsi tam vevnitř byl celý měsíc! To Eragon zarazilo. A najedou si celý ten časový posun začal uvědomovat. Začalo mu kručet v břichu, v ústech měl sucho, a byl tak unavený, jakoby celý ten měsíc vůbec nespal. A taky že nespal. Klesl do měkké trávy. Seděl v ní a všechno bylo najednou nějaké divné. Svět kolem se zatočil a pak tu byla jen tma.
Ráno se probudil ve svém pokoji v Ellesméře, ve stromovém domě. U dveří měl nachystanou snídani, čistou tuniku a dopis od Oromise.
Vše sebral a po koupeli se oblékl do čistého oblečení a začal snídat rozvalený na posteli. Vytáhl Oromisův dopis a začal luštit elfovo úhledné písmo. Před odjezdem ho ještě se Safirou měli navštívit, prý je to naléhavé.
Co po mě asi může Oromis chtít, že je to tolik naléhavé? Zamyslel se. Rychle dojedl, sbalil si své věci, připásal nový meč a rozběhl se po příkrých schůdcích dolů. Div že neklopýtl a nespadl. Dole na něj čekala Safira. Eragona hnal nějaký podivný pocit, že může někam přijít pozdě. Rychle na Safiru nasedl a vznesli se. Už se blížili k vodopádům, když v tom se od Oromisovi chatrče ozval dračí řev.
Eleanor byla bezvadná kamarádka a navíc se v její přítomnosti necítil tak neohrabaný, jako když byl s jinou ženou nebo dívkou. Eleanor si z něj utahovala a chovala se spíše jako kluk. Byla prostě bezvadná. Bál se, že už se s ní neuvidí. Měl ji rád, ale jen jako kamarádku.
V jeho srdci totiž byla jen dvě místa. To první patřilo Safiře a to druhé Arye. Ony byly ty na kterých mu záleželo nejvíc ze všech. Až po nich byl Murtagh, Roran a ostatní.
Když se ráno konečně vykulil ze stanu Safira si hrála s malým Estelem. Cítil, že je neskutečně šťastná. Měla u sebe Eragona a mohla dovádět s jiným drakem. To si přece vždycky přála. Zvedla pohled od dráčka a upřela na něj své ohromné safírové oko.
Dobré ráno, maličký. Řekla se smíchem.
Taky se usmál a na chvíli se posadil na zem. Nechtělo se mu nic dělat. Věděl, že až vstane přijde chvíle, kdy se bude muset s elfy rozloučit. Proto chtěl zůstat sedět. Aby nemohla přijít ta příšerná chvíle loučení.
"Dobré ráno!" ozvalo se za ním. A když se otočil byla tam Eleanor. Vypadala smutně. Natáhla k němu ruku a pomohla mu vstát.
"Myslím bychom se měli jít nasnídat." "
Jo, to bychom měli."
A tak společně vyrazili do Nasuadina stanu, na snídani. Když přišli, už tam všichni byli.
"Kde jsi byl, prosím tě?" zeptal se hned Murtagh. "Museli jsme pro tebe poslat."
Přivítali se a začali jíst. Mezi všemi panovala tichá zdvořilá konverzace, nikomu nebylo do řeči. Všichni se chvíli odjezdu snažili co nejvíc oddálit. Pomalu se už blížil čas oběda.
Eleanor najednou vstala.
"Pojedeme." Řekla pevným hlasem, ale bylo vidět, jak moc se jí nechce. Všichni vyšli ven a jak bylo tradicí, někteří z elfů šli odjíždějícím pro koně.
A tak tam jen tak mlčky stáli, a čekali na koně, když se ozvalo prazvláštní zatroubení. A pak ještě jednou a ještě jednou.
Eragon už to slyšel, ale ne a ne si vzpomenout kde. Od té doby co byl vězněn se mu všechno hůře vybavovalo.
Pak se ale ozval dusot koňských kopyt a z lesíku se vyřítili první koně. Na nich seděli elfové. Elfové z lesů Du Weldenvarden. Poznali je podle stříbrných a černých vlasů.
První zastavili přímo před nimi a z nejbližšího koně, černého jako noc, seskočila černovlasá elfka. Stáhla si kapuci pláště a dotkla se rtů. Poklonila se Arye a Eragonovi.
"Jsem Faile, a přicházím na rozkaz Islanzadí, královny lesů."
"Vítej, Sokolice." Odpověděla Arya, sice se taky dotkla rukou rtů, ale to bylo všechno. Tady a teď se na obřady kašlalo. Mezitím se zastavil i zbytek elfů a seřadili se do úhledného obdélníku.
"Eleanor?" zavolal Gawyn a Eleanor vyšla ze stínu stanu. Její zlaté vlasy se zaleskly jako slunce. Právě příchozí elfové na sourozence hleděli s úžasem. Eragon mezi nimi dokonce poznal Lifaena a Narího, kteří teď měli oba ústa dokořán a hleděli na Eleanor, která právě nasedala na koně, kterého jí přivedl bratr.
Gawyn sestře držel koně a díval se jen a jen na ni. Po tvářích mu tekly slzy a přitom nechtěl plakat. Bál se, že sestru už neuvidí.
Eleanor taky vypadala najednou jinak. Ta vždy silná elfka byla ta tam. Brada se jí třásla ale ovládala se lépe než bratr.
Ještě se sklonila a políbila jej na čelo a na ostatní se usmála a kývla. Pak jen kopla koně do slabin a tam se rozcválal, a Eleanor s patnáctkou jezdců zmizela.
Gawyn tam ještě dlouho stál a díval se, dokud mu nezmizel z očí poslední kůň. Cesta, kterou si oba sourozenci zvolili nebyla snadná a Eragon to věděl.
"Běžte si rozbít stany a pak se za mnou zastav v tom mém, Sokolice." Řekla polohlasně Arya a černovlasá elfka rychle předala rozkazy a také odešla.
Tuon došla ke Gawynovi a objala jej kolem ramen. "Pojď, uvaříme si čaj." A odváděla jej pryč. Do jeho stanu.
"No. A já myslím vyrazím." Řekl Eragon.
"Kam?" zeptala se Arya nesouhlasně.
"Nemám zbraň, a vím kde ji hledat. Nejpozději zítra se vrátím." Dodal ještě a odcházel do svého stanu, aby se sbalil.
Už si všechno kontroloval a zapínal si batoh, když se stanové chlopně rozhrnuly a v nich stál Murtagh.
"Víš já… chtěl jsem ti jen dát tohle a říct ti, abys na sebe dával pozor, když na tebe nebudu dohlížet." Řekl se šibalským úsměvem a podal Eragonovi přívěšek. Byl to stříbrný řetízek se stejným symbolem, jaký měl Eragon na dlani. Byla to překrývající se tři písmena, O, G a S. Eragon nechápavě pohlédl na svoji dlaň, na přívěšek a na Murtagha.
"Patřil matce." Odpověděl bratr. Eragon kývl a přívěšek si připjal. Oblékl si kabátec a přepásal jej opaskem Belota Moudrého, aby si pak měl kam připnout meč. Batoh si hodil na záda a objal se s Murtaghem. Nevěděl proč. Prostě když kolem něj chtěl projít mu skočil kolem krku. A Murtagh se nebránil. Možná proto, že si tohohle neužili když byli malí, že nim chybělo vědomí, že mají někoho kdo je má rád. Možná.
Eragon vyběhl ze stanu a vyskočil na Safiru, která málem praskla nadšením, že spolu poletí. Murtagh vyšel ze stanu o něco později, Eragon se na něj ještě zadíval, než se Safira odrazila ze země, a zjistil, že se bratrovi na tvářích lesknou slzy.
Eragon se zasmál a zamával, pak už jej Safira unášela do výšky. Poslední co Eragon ještě viděl, byl Murtagh odcházející na oběd. Pak Safira obkroužila tábor a vyletěla kousek na východ, aby se vyhnula královskému táboru.
Když vylétali byla asi hodina po poledni. A když dosedli před svým příbytkem v Ellesméře, byla už skoro tma. Eragon ze Safiry sklouzl a když se otočil, stála naproti němu Islanzadí.
"Přišel jsi si pro meč, že Shurtugal?" Eragon kývl. "Tak si ulož věci a já tě odvedu ke stromu Menoa, je to moje povinnost."
A tak Eragon rychle vyběhl strmé schodiště, vedoucí do jejich příbytku a batoh hodil na postel. Rychle se ještě převlékl, když měl jít s královnou a taky si odepjal opasek, aby to nevypadalo, že jediným důvodem jeho návštěvy zde je to, že si přišel pro meč. Popravdě chtěl jít ještě za Oromisem.
Když běžel dolů, málem se přerazil, ale drobný oškolobrt nakonec ustál a v polovině schodů se nerozplácl.
Pak královně nabídnul své rámě a ona jej přijala a společně vyrazili ke stromu Menoa. Safira opatrně šla za nimi.
"Poslala jsem k vám elfku se vzkazem. Netušila jsem, že se tu objevíš tak brzo."
"Takže ty to všechno víš?"
"Ano." Víc už nepromluvila, stáli totiž už pod stromem. "Oromis tě potom očekává." Řekla ještě a pak se otočila a zmizela.
Eragon se posadil na jeden z kořenů a přemýšlel. Vzpomínal. Byl to ten kořen na kterém tehdy seděl s Aryou, když mu vykládala o stromu Menoa. Připadalo mu to tak dávno. A tušil, že takhle už si spolu nesednou.
Safira ležela vedle něj a mlčela. Věděla jakou má náladu.
"Jak mám najít to co chci?" zeptal se najednou Eragon a listy stromu mírně zaševelily, jak do nich foukl vítr. Eragon vzhlédl od svých rukou, do kterých právě zíral, jakoby v nich byla napsaná odpověď na jeho otázku a každou chvíli by se mu tam měla zjevit.
Zdálo se mu to nebo ne? Znělo tam někde jeho jméno? Asi má slyšiny nebo co. Zase se začal soustředit na své ruce.
"Eragone!" byl to rozhodně ženský hlas. Ale odkud vycházel? Eragon se začal rozhlížet, ale vlastnice hlasu nebyla k nalezení. Nikde ji neviděl.
Safiro? To ty?
Ne já ne. Já náhodou přemýšlím. Eragon jen zakroutil hlavou. Naznačila mu že on se jen prostě dívá po ptákách a nepřemýšlí nad čím má.
"Eragone!" ten hlas vycházel z blízky. Eragon se začal rozhlížet v nejbližším okolí stromu, ale nikde nikoho neviděl.
"Eragone!" hlas už skoro křičel, ale pokaždé byl doprovázen mírným šelestem listů v koruně stromu nad Eragonem.
Eragon se vyděsil. Ten hlas vycházel se stromu. S úlekem seskočil z kořene a zadíval se na strom Menoa. Strom zakýval větvemi, i když nefoukal vítr.
"Eragone!" řekl hlas téměř potěšeně.
"A umíš říct i něco jinýho?" zeptal se nakvašeně Eragon. Strom jen opět zakýval větvemi.
A pak se to stalo. Celý strom se začal kroutit, ohýbat a praskat. Ten praskot byl ze všeho nejhorší, Eragonovi to téměř trhalo ušní bubínky a proto si uši rychle překryl dlaněmi. Strom se jakoby zaklonil a pak přímo uprostřed celý praskl, jak byl zakloněný spadl na zem.
Ze středu stromu vycházelo namodralé světlo, jenže jinak tam nic dalšího nebylo. Eragon mžoural jak mohl, ale neviděl nic kromě té záře. A pak se tam začalo něco hemžit a pohybovat. Nakonec jakoby ze země vystřelil kořen, který byl omotaná kolem pochvy s mečem. Celé to bylo od hlíny a celé to bylo špinavé.
"Eragone!" Eragon věděl co tohle znamená. Vyrazil tedy pomalu a obezřetně ke stromu, a pak až ke kořeni držícímu zbraň.
Už držel pochvu pevně v obou rukách, když tu za proudem světla spatřil postavu. Byla to žena.
"Eragone, tohle je tvůj meč. Vládni s ním spravedlivě a moudře. Vždy používej zbraní jen v krajním případě. Tohle mi slib." Její oči mu naprosto učarovaly, celé její tělo bylo zvláštní, jakoby už sukovité. Jakoby její tělo byl strom, jenže tvaru elfského těla.
Tak takhle nějak asi vypadala ta elfka co se z ní stal strom Menoa, pomyslel si Eragon. Pokynula mu, aby ji následoval. Eragon sevřel pochvu meče a otočil se na Safiru. Ta jen kývla, ale neříkala nic. Z jejích pocitů toho taky moc vyčíst nemohl. Mísilo se tam ohromení z obavami a ještě nějaký jiný pocit, plný neznáma a bázlivosti a Eragon už nedokázal poznat co ji vlastně naplňuje.
Než si to stačil uvědomit, držela jej elfčina sukovitá ruka a táhla ho do nitra stromu.
"Zavři oči, dračí Jezdče." Ozval se její hlas. Eragon poslechl. Stál naproti ní, v nitru stromu, přímo v jeho středu. Tohle viděl těsně před tím, než zavřel oči. Pak kolem něj začal proudit studený vzduch, studený až ledový. Elfka jej pevně chytila za ruce. Stiskla mu dlaně, jakoby mu tam chtěla vyrýt ty své, sukovité. Eragona to až zabolelo a malinko zkřivil tvář. Studený vzduch vystřídal příjemně teplý, vonící jarem. Ruce ho v tu chvíli pustily.
"Otevři oči!" zašeptala. Byla to žena. S nádherným hlasem. Mladým. Úplně jiným než měla elfka, která mu dala zbraň. Eragon otevřel oči a zůstal stát v němém úžasu. Před ním stála krásná mladá elfka. Na sobě měla dlouhou zelenohnědou tuniku a upírala na něj své zelenkavé oči. Byla snad ještě krásnější než Arya. I když, té se žádná nevyrovná. Pomyslel si nakonec Eragon.
"Jsem Linnëa." Řekla mu. "Už dlouho tu na tebe čekám. Chtěla jsem ti jen ukázat pro co vlastně bojuješ. Rozhlédni se." A s tím poukázala na krajinu kolem nataženou rukou.
Eragon málem přestal dýchat. Kolem se rozprostírala nádherná krajina. Stál na výběžku z lesa a shlížel na poklidnou vesničku pod sebou. Kousek od ní tekla řeka.
Bylo jaro, svítilo slunce, zpívali ptáci. Nikde nebyl ani mráček. Eragon zamrkal a když znovu otevřel oči byl někde jinde. Před ním se rozprostíralo nádherné výstavné město. A tu si vzpomněl na fairth v Oromisově pokoji. Byla na Ilirea. Další mrknutí a byli v Surdě, pak v Beorách, a nakonec se ocitli zpátky v Ellesméře. Eragon byl naprosto ochromený, nebyl schopen slova.
"Ano, do Alagaesie jak ji znáš teď to má opravdu daleko. Ale takhle to tady opravdu vypadalo. Nejdřív jsem tě vzala do tvého domova. Shlížel jsi na Carvahal. A ty ostatní místa jsi myslím poznal, ne?" Eragon jen tupě přikývl. Nedokázal uvěřit, že v Carvahalu to takhle mohlo vypadat. Připomínalo mu to tam nějakou elfskou vesničku či město. Tak to tam bylo nádherné a takové to tam kdysi mělo kouzlo.
"A to není všechno. Pojď. Je toho tolik co ti musím ukázat." Znovu jej vzala za ruku. Jediným krokem se přenesli na jakési divné místo, byl tam Brom a Durza. Brom už bez draka. A právě Durzovi, tehdy ještě Morzanovi, prohnal jeho vlastní meč tělem. Morzan padl mrtev k zemi.
Lïnea mu toho ukázala ještě mnoho. Jak ukradli Safiřino vejce Galbatorixovi, jak s ním Arya cestovala, jak král mučil vlastní ženu. V tom si Eragon vzpomněl na Nasuadu. Ta se králi ze spárů ještě nedostala. Viděl ztlučenou Tuon, jak běží k Murtaghovi, aby ji ochránil. Viděl jak Murtagh prchá i s Tornakem a nakonec jak královští vojáci Tornaka zabíjejí. Pak viděl už i sám sebe. Jak našel Safiru a to jak se dostal k Vardenům, cestu s Murtaghem. Pobyt v Ellesméře. Bitvu na Hořících pláních i věznění.
Ale něco mu tam přeci jen chybělo. Otočil se na Linnëu. Elfka sklonila hlavu.
"To co chceš viděl ti, Eragone, ukázat nemohu." "Proč?"
"Nejde to."
"Proč bych mohl vidět koho chci ale ne vlastní matku?" Eragon měl téměř na krajíčku. Linnëa nakonec kývla.
Stáli nad tůní, Eragon se naklonil nad její hladinu a ke svému úžasu nespatřil svůj odraz,ale uviděl tam krásnou mladou ženu v nádherných šatech. Hnědé vlasy měla stažené síťkou z perel. Jakoby se dívala přímo na něj. Nakonec se usmála a zmizela.
Slza, která ukápla Eragonovi z oka vytvořila na hladině tůňky kruhy. Eragon zůstal skloněný dokud se hladina opět neuklidnila. V tu chvíli mi Linnëa položila ruku na rameno.
"Je čas." Řekla jen. "Než se rozloučíme, musím ti ukázat ještě něco. Tuhle cestu si musíš dobře zapamatovat. Dovede tě ke skále Kuthian. Tu cestu už nikdy nikde neuvidíš. Tak si ji dobře ale opravdu dobře zapamatuj."
Eragon zrychleně viděl celou cestu a vrýval si ji do paměti. Najednou oba stáli u oné skály. Eragon zavřel oči a snažil se na celou cestu upamatovat, když je znovu otevřel stál zase v kmeni stromu. Naproti němu už nebyla ta krásná Linnëa, ale byla tam zase ta elfka, kterou prve zahlédl v kmeni stromu.
"Sbohem, Eragone, dračí Jezdče." Zašeptala ještě a pak se strom opět otevřel v proudu modrého světla. Eragon sevřel pochvu meče a vykročil ven. Tam na něj čekalo celé procesí. Safira téměř zoufale vyčkávala co se stane a vypadala připravená skočit do otvírajícího se kmenu. Byla tam Islanzadí, Oromis, Vanir a spousta dalších dokonce i kočkodlačice Maud. Ozvalo se dlouhé vydechnutí, bezpochyby patřící právě Linnëi, a strom se za Eragonem zavřel. Eragon se ještě rychle otočil a uvnitř stromu na okamžik zahlédl onu nádhernou Linnëu, celou v bílých šatek s rozpuštěnými vlasy. Usmála se a zdvihla ruku, jako gesto zamávání. Pak se ale strom zavřel a s tím zmizelo namodralé světlo i elfka. Všichni na Eragona zírali, téměř s otevřenou pusou. Safira se k němu okamžitě vrhla.
Safiro! Co se to tady děje?
Jak se ještě můžeš tak hloupě ptát?
Co?
Vždyť jsi tam vevnitř byl celý měsíc! To Eragon zarazilo. A najedou si celý ten časový posun začal uvědomovat. Začalo mu kručet v břichu, v ústech měl sucho, a byl tak unavený, jakoby celý ten měsíc vůbec nespal. A taky že nespal. Klesl do měkké trávy. Seděl v ní a všechno bylo najednou nějaké divné. Svět kolem se zatočil a pak tu byla jen tma.
Ráno se probudil ve svém pokoji v Ellesméře, ve stromovém domě. U dveří měl nachystanou snídani, čistou tuniku a dopis od Oromise.
Vše sebral a po koupeli se oblékl do čistého oblečení a začal snídat rozvalený na posteli. Vytáhl Oromisův dopis a začal luštit elfovo úhledné písmo. Před odjezdem ho ještě se Safirou měli navštívit, prý je to naléhavé.
Co po mě asi může Oromis chtít, že je to tolik naléhavé? Zamyslel se. Rychle dojedl, sbalil si své věci, připásal nový meč a rozběhl se po příkrých schůdcích dolů. Div že neklopýtl a nespadl. Dole na něj čekala Safira. Eragona hnal nějaký podivný pocit, že může někam přijít pozdě. Rychle na Safiru nasedl a vznesli se. Už se blížili k vodopádům, když v tom se od Oromisovi chatrče ozval dračí řev.

