Téééď! Znělo Nasuadinou myslí. V tu chvíli král strašlivě zaklel a rozběhl se do stanu. Ven vyběhl s mečem a upevňoval si korunu na přilbici. Bez koruny neudělal skoro nic. Rychle vylezl na Šruikana a odletěl někam pryč. Nasuada počkala jen tak dlouho, dokud se jí nezdálo, že je král z doslechu.
"Rychle!" vykřikla. "Připravte se! Jdeme do útoku!" Leon k ní přicválal na svém velkém ryzákovi a podával jí otěže jejího velkého šedého valacha. Nasuada nasedla a tasila meč.
"Do útoku!" vykřikla a jeden z jejích mužů hlasitě zatroubil na roh. V odpověď jim zaznělo několik rohů z okolí a pak se velká masa už teď čítající asi sto jezdců rozjela směrem k bojišti. A další se za troubení rohů přidávali. Nasuada s Leonem jeli hrdě v čele.
Rozjížděli se pomalu. Ale pak se začali formovat a přidali do klusu. Každý přesně věděl, kde je jeho místo a vedle koho si má stoupnout. Roztáhli se do dlouhé řady a přijíždějící jezdci už začali tvořit druhou. A pak třetí. Jak klusali tak na nich rachotila a cinkala jejich těžká zbroj.
Nad nimi se najednou rozlehl králův rozlícený řev. Černý drak nad nimi zakroužil. Nasuada se v první chvíli bála, že se král ještě vrátí aby je ztrestal. Ale pak se ozval další vzteklý řev a král zmizel v jedovatých mracích nad nimi.
Leon vedle Nasuady najednou začal rozmotávat něco na konci svého kopí. Nasudada vlajku okamžitě poznala. Kdysi jí ji dal otec. Byla to vlajka jejího rodu. Se slzami v očích pohlédla na mladíka. Ten se jen usmál a zamával vlajkou. Vojáci mu odpověděli nadřeným křikem.
Nasuada už viděla na bojiště. Bylo přímo před nimi. Poslední akt jejího vzdoru. Pustila levou rukou otěže klusajícího koně a vytrhla si jí korunku z hlavy. S pocitem úlevy ji pustila na zem.
Začalo být těžké udržet rovnou řadu s minimálními rozestupy, protože všichni museli dávat pozor na unikající a hořící methan. Nasuada napřímila ruku s mečem a natáhla ji tak, že špičkou ukazovala přímo na bojiště. Pobídla koně ostruhami a ten se rozcválal. Všichni za ní se za ohromného dupotu také rozcválali. Přijížděli k bojišti a bojující je zaregistrovali. Stáli tam, meče svěšené a dívali se na tu ohromnou masu řítící se přímo k nim.
Trubači zatroubili jako jeden muž a Nasuada chvíli myslela, že z toho zvuku ohluchne. Bylo to šílené. Pak už nemyslela na nic jiného než se udržet v sedle při rychlosti, jakou všichni koně nabrali a taky nenechat se zabít. První vojáci už padli k zemi, stále ještě v údivu a neschopni se pohybovat. Takovouhle zradu asi nikdo nečekal.
***
Galbatorix zamyšleně stál s číší v ruce. Přemýšlel nad svojí ženou. Proč jen byla tak vzdorovitá? Ona byla první, kterou v kdesi v hlouby své černé duše miloval. Pořád myslel na její svůdné pevné a mladé tělo. Však on ji pokoří. Moc má na to dost velkou a na pak pochopí, že tohle všechno dělá jen kvůli ní. Aby ji učinil šťastnou. Však ona to pochopí. Kam až sahá jeho láska. Ona to pochopí. Miluje ji tak, že by ji i zabil, než aby ji viděl v náručí jiného muže. Uvědomil si, že má na tváři podivný zlý úsměv.
Ne. Ten úsměv byl úsměvem šílence. To ona. Ona ho očarovala. Malá černá bestie. Už ráno viděl, že má v očích podivné plameny šílenství. Ten cítil jak mu tyto plameny burácí v hlavě, pálí mu mozek a chtějí se dostat k jeho srdci a k jeho duši. To jí nedovolí!
Otočil se na ni, aby ji uškrtil, když se mu v hlavě rozezněl Murtaghův udýchaný a trochu přiškrcený hlas: Padl jsem do léčky! Musíš mi pomoct, nebo mě zabije! Znělo to dost zoufale.
Galbatorix zaklel, upustil pohár si vínem a vběhl do svého stanu, tam si na hlavu narazil přilbici a na ni upevnil korunu. Rychle doběhl ke Šruikanovi, nasedl a už vzlétali. Jak nabral výšku tak se ještě podíval na tábor, ze kterého právě odletěl. Zlostně zařval. Ta děvka. Ona ho zradila! Chvíli se rozmýšlel, nemá-li se vrátit a ztrestat ji, ale její oddíl vypadal malý, tak snad neohrozí výsledek bitvy. Pak ji nechá chytit a spoutat a bude… Zašklebil se radostí, jak si představoval její mučení. Bude ho provádět osobně. Ještě jednou zlostně zařval a pak popohnal velkého draka směrem k plošině nad bojištěm.
Mraky jedovatého kouře za pomalu začaly rozplývat a umožnily mu pohled přímo na plošinu. Už tam viděl dva bojující draky a taky jejich Jezdce. Škodolibě se zasmál. S Murtaghem po boku Eragona lehce rozdrtí. Ani na okamžik nepomyslel na zradu.
***
Začalo se stmívat. Arya najednou měla nutkání vrátit se na bojiště. Nevěděla proč, prostě se tam musela vrátit. Zavolala si proto elfku Faile. Zranili ji při výzvědech a Arya jí dnes nedovolila bojovat.
Elfka k ní obrátila bledý obličej. Na bílém, téměř průsvitném čele se jí perlil pot. Arya věděla, že jí není dobře. Černé vlasy měla Faile pevně stažené do uzlu. Arya jí vysvětlila kam má lidi odvézt a předala jí tím velení celé skupiny. Faile jen kývla, nepokoušela se Aryu přemluvit ať nikam nechodí, věděla, že je to pro princeznu důležité. Prostě jen kývla a odvrátila se od ní.
Pak se na ni znova otočila a dlouze jí pohlédla do očí. Až teď si Arya uvědomila, že Faile je starší než ona. V těch očích se zračila velká moudrost. Položila Aryi ruku na rameno.
"Hodně štěstí!" zašeptala. Popadla za ruku nějaké dítě a zmizela v davu. Arya je ještě chvíli sledovala, ale pak se odvrátila a zadívala se na kopce nad sebou. Bude to těžká cesta a ona ji bude muset zvládnout co nejdříve.
Vyrazila svižnějším tempem, ale už to nebylo to co to bývávalo. Bříško ji značně zpomalovalo. Najednou za ní zapraskala větvička. Prudce se otočila, ale nikoho neviděla. Znovu vyrazila ke svému cíli. Už byla skoro u průsmyku.
"Ne! Stůj elfko!" Arya se vyděšeně otočila a oči se jí ještě více rozšířily, když za sebou uviděla stát malého Vaina.
"Co tu děláš?" zeptala se nevěřícně.
"Tama nechoď! Už tam můžou být vojáci. Ukážu ti jinou cestu, kratší. Pojď!" s tím ji chytil za ruku a vlekl ji kousek zpátky a do křoví. Arya se ještě naposled ohlédla k průsmyku ale rozhodla se věřit tomu malému chlapci.
***
Lan cítil pramínky potu tekoucí mu po tváři a po zádech. Jeho protivník byl velmi dobrý bojovník. Údery sekyry se Lanovi jen těžko odrážely. Každým okamžikem se bál, že sekera prostě jen tak projede jeho tělem.
Ne! Nesmí to vzdávat. Cítil děsivé vyčerpání. Další těžký úder, který Lan sice vykryl ale spadl na zem. Jeho protivník už se nad ním vítězoslavně smál. Lan pevně zavřel oči a představoval si letící sekyru. Teď! Řekl si v duchu, otevřel oči a uviděl sekyru jen kousek nad sebou, přesně tam, kde si myslel, že bude. Kopl nohama a svůj cíl neminul, protivník upustil těžkou zbraň a oběma rukama se chytil za rozkrok. Lna rychle vyhnul padající zbrani a s novým elánem vyskočil na nohy a začal kroužit kolem svého protivníka. Generál se zuřivým výkřikem vytrhl z pochvy těžký meč.
Proboha, to ten chlapík nemůže mít nějakou normální zbraň? Lan zoufale uhnul právě včas. Jejich meče se pak střetli za spršky jisker. lan rychle odtrhl svůj meč a obloukem se dostal blíže ke svému nepříteli. Všiml si nechráněného místa a už se snažil vést své útoky pouze tím směrem. Jeho protivník si evidentně všiml Lanova úmyslu a začal se rychle otáčet a začal sám útočit. Bylo to děsivé tempo a navíc se Lanovi zdálo, že každý úder meče je veden o něco silněji. Lan začínal být opravdu vyčerpaný.
Generál zuřivě zařval a dal všechnu svoji sílu do jediné rány. Jejich meče se setkaly a Lan ten svůj prostě neudržel. Sledoval, jak jeho meč letí obloukem pryč a doufal, že netrefí blízko stojícího Lemaliana. Úplně zapomněl na svého protivníka. Otupěle se na něj otočil, až když zase zařval a vrhl se na něj.
Lan ucítil podivnou bolest v levém boku. Začaly se mu podlamovat nohy. Měl pocit, že rána v boku mu zároveň hoří a zároveň mrazí. Generál měl na tváři škleb vítězství. Bylo vidět, jak mu dělá dobře tím, že někomu působí bolest. Lan málem vykřikl, když ucítil jak se meč znovu pohnul. Pak se ozvalo tupé prasknutí, jak si špička meče našla cestu železným krunýřem chránícím Lanovi záda. Lan pocítil v ústech pachuť krve. Generál meč prudce vyrval a Lan se sesypal k zemi.
Skrz bolestí otupené smysly si všiml, že vedle něj leží generálova sekyra. Opatrně se tedy, se zaťatými zuby, postavil a uchopil sekyru. Generál už si jej dávno nevšímal a začal se soustředit na holohlavého elfa. Sebral poslední síly, aby uzvedl sekyru, rozmáchl se a ťal.
Síla Lanova úderu generála rozťala na dva kusy. Jeho prasečí očka ještě zamrkala na ztuhlého Lemaliana ve spršce vlastní krve, pak se napřažené ruce spustily a horní polovina těla odpadla na zem. Chvíli po trupu pak spadly i nohy. Lemalian hleděl na Lana. Byl celý od krve a v rukou svíral ohromnou sekyru. Dvakrát se přerývaně nadechl a oči se mu začaly vyvracet. Pustil sekyru na zem. Chtěl se otočit a odejít, ale v průběhu otočky jej zradily nohy a Lan se bezvládně sesul na zem.
"Néééééé!" zařval Lemalian a začal si razit cestu k Lanovi přes spoustu nepřátel. Kde se tady vzali, když ještě před chvílí tu nikdo nebyl?
Pak všichni oněměli. hleděli na to podivné nebe a naslouchali tomu hlasu. Vzduchem se rozlehl křik a řev a pak modrá záře. Všichni se podívali směrem k plošině, tyčící se nad bojištěm.
***
Eragon se zhluboka nadechl, už viděl blížícího se krále. Znovu začal dělat, že škrtí Murtagha. Pak je ale oba smetl nečekaný proud vzduchu jak velký drak přistával. Galbatorix se ani neobtěžoval použitím nějakého kouzla. Sklouzl na plošinu a pomohl Murtaghovi na nohy.
"Pojď. Společně toho červa zničíme." Přitom ukazoval na Eragona, který se právě stavěl na nohy. Eragon se narovnal a hrdě vypjal hruď. Vystrčil bradu dopředu a zvedl hlavu. Povýšeně si krále prohlížel. Ve světle hořícího methanu a zapadajícího slunce byl jeho zjev až démonický. Murtagh na bratra chvíli jen civěl, zatímco král kousek couvl. Eragon byl mocnější než Galbatorix čekal. Zamračil se, pak ale pohlédl na Murtagha vedle sebe a sebevědomí se mu vrátilo. Vytrhl meč z pochvy.
"Ty nulo!" zasmál se Eragon, který si všiml, jak se král uklidnil při pohledu na Murtgha vedle sebe. Po jeho poznámce se král zamračil.
"Co si to dovoluješ ty ufňukánku!"
"Vždyť ty JSI nula. Bez ostatních bys nic nedokázal. Jen na všech parazituješ! Proč se na něj nevykašleš, Šruikane?" zařval Eragon k drakovi. Šruikan na něj udiveně vyvalil černé oči a pak jeho výraz ztvrdl, když se obrátil na krále. Ale nakonec pokorně sklonil hlavu pod tíhou králova pohledu, na Eragona však spiklenecky mrkl.
Tak, první dvě části Eragonova plánu vyšli. Dostal sem Galbatorixe a získal na svou stranu Šruikana. Usmál se a také vyrval meč z pochvy. Stál proti králi a Murtaghovi. Za nimi se ještě tyčil Šruikan. Za Eragonem se tyčila Safira a Trn stál napůl cesty mezi soupeři.
Galbatorix s Murtaghem se k němu začali blížit. Oba s obnaženými meči. Murtagh najednou přidal do kroku a postavil se vedle bratra. Pocítil zvláštní úlevu. Kouzlo, které jeho a Trna svazovalo bylo pryč. A stačilo tak málo. Zlomil jej silou vůle a vlastním rozhodnutím. Eragon se na bratra usmál a ona se podívali do královy vyděšené tváře. I když byli dva tak to byl mocný soupeř.
Galbatorix se najednou zadíval za oba bratry a oči se mu rozšířily úžasem a zoufalstvím. Eragon i Murtagh se taktéž otočili, aby zjistili, na co král tak zírá. Nad polem se vznášeli další dva draci. Jeden ohromný a zlatý a druhý menší a zelený. Král jejich směrem zlostně poslal kouli černého ohně. Eragon i Murtagh sledovali, jak ji jeden z Jezdců obratně zneškodnil ale mezitím král zaútočil. Jeho meč letěl přímo na Eragona. V posední chvíli se před něj vrhl Murtagh. Jeho meč sice ránu odvrátil, ale za děsivého skřípění a sprchy jisker udělala nehezkou rýhu na jeho brnění. Pak se s bratrem začali točit v útoku na krále s cílem ho vyčerpat. Což se jim brzy povedlo. Neměl sílu na kouzla, která během souboje hojně používal, aby se zbavil jednoho nebo druhého.
Poslední kouzlo. Murtagh vyletěl do vzduchu a narazil na skálu za sebou. Otevřel oči, ale smysly měl nějak otupělé. Jako v mlze sledoval následující souboj.
Eragon se rozběhl proti králi a srazil jej na zem. Vytáhl svůj meč a zabořil jej do pravé paže svého protivníka. Silou jej zabodl až do skály pod nimi. pak, kleče králi na hrudníku, se natáhl pro Galbatorixův meč. Tak jak mu bylo řečeno u skály Kuthian jej zabodl do královy levé ruky, to aby všechna zla, která ten meč napáchal, šla králi přímo do srdce. Mělo to účinek, jaký Eragon očekával. Král sebou začal mlátit a svíjet se.
"Něco pro tebe mám!" zařval Eragon a přitiskl mu obě teď už holé dlaně na obličej. Galbatorix na něj třeštil šedé oči. Eragonovi rukavice se válely na zemi, kam je odhodil. Sklonil se až ke královu obličeji. "Něco pro tebe mám. Já už to nechci!" král sebou zase začal švihat, jak mu Eragon předával svoji bolest, bolest, kterou cítil, když jej král věznil. Král bezmocně zařval.
"A teď malý bonus. Jen pro tebe!" Eragon se ušklíbl. "Doufám, že tvoje černá duše shnije v pekle!" zařval a začal hlasitě odříkávat slova naprosté zkázy pro Galbatorixe hmotného tak pro jeho ducha a duši. Tato slova ještě nespatřila svět a tak si svoje poprvé a naposledy náležitě užívala a rozléhala se snad nad celým bojištěm.
Slunce se v hrůze vrátilo podívat co se děje a měsíc také vyšel na oblohu. Dan a noc se lámali přesně nad plošinou. Snad nikdo už nebojoval. Všichni se dívali vzhůru a naslouchali tomu hlasu. Těm, kteří tomu rozuměli to drásalo uši a některým to nechávalo hluboké rýhy na duši.
Eragon cítil, jak z něj s každým slovem odchází život. Všechny zásoby energie, které měl už vyčerpal a i Safira už byla se silami u konce. Poslední slovo! Eragon je rychle vyřkl a pak se začal propadal.
Padal stále hlouběji. Měl roztažené ruce a padal červánkovým nebem. Skoro po ramena dlouhými vlasy mu škubal jemný větřík. Eragon se díval nad sebe a před očima mu běžel celý jeho život tak, jak si ho pamatoval. Jak byl malý a běhal v Carvahallu a hrávál si s Roranem. Jak umřela teta. Jak nešel Safiřino vejce. Smrt strýce Gera. Cesta s Bromem. Teirm. Věštkyně Angela a kočkodlak Solembum. Ra´zakové. Smrt Broma, první setkání s Murtaghem. Záchrana Arye. Cesta k Vardenům. Boj o Trojnhejm. Zabití Durzy a jeho jizva. Smrt Ažihada. Orik. Král Hrotgar. Nasuada. Cesta k elfům. Zastávka v sídle trpaslíků. Lesy Du Weldenwarden. Královna Islanzadí. Kočkodlačice Maud. Oromis a Glaedr. Dračí slavmosti. Jeho vyléčení. Pak bitva na hořících pláních. Arya. Pak semu to všechno začalo slívat do jednoho celku. Příchod Tuon s vejcem. Jeho a Nasuadin únos. Týrání a trápení. Pak záchrana. Pak cestování. Po poslední cestě zpráva, že bude otcem. Murtaghův plán. Dnešní bitva. Safira. Ta probleskovala snad všemi vzpomínkami.
"Érágónéééééé!" nebe kolem Eragona se změnilo. Červánky byly pryč. Kolem byla tma a občas nějaká hvězda. Eragon prudce otevřel oči.
Murtagh seděl opřený o skálu, slyšel jak jeho bratr křičí nějaká slova, ale jeho zamlžená mysl to moc nepobírala. Zahleděl se na tu podivnou oblohu se sluncem a měsícem vedle sebe. A pak jeho bratr i král zmizeli v modrém výbuchu. Zavřel oči, aby ho to modré světlo neoslepilo. Slyšel jak Eragon křičí bolestí a za ním řvala Safira. Když znovu otevřel oči první co uviděl byl Šruikan. Starý drak ležel na zemi a vypadal jako mrví. Vzápětí se pohnul a vyskočil na nohy. Podíval se na místo, kde ještě před chvílí ležel král a Eragon. Nebyl tam ani jeden. Jen hromádka prachu a dva meče zabořené do skály. Ten černý o několik okamžiků později s rachotem vybuchl.
Hledal Eragona. Otočil se tam, kde naposled viděl Safiru. Dračice byla kolem něčeho schoulená. Rozběhl se k ní.
"Érágónéééééé!" uviděl smrtelně bledého bratra. Klekl si k němu a rychle začal odříkávat slova pro léčení.
"Nech toho!" zasípal Eragon a Murtagh chytil bratra za ledovou ruku. Jen těžko potlačoval slzy. "Víš, že pro mě už lék není." Eragon dýchal rychle a nepravidelně. Ale najednou se jeho hruď začala zklidňovat. Začal dýchat stále pomaleji a stále mělčeji. Na tváři měl spokojený úsměv.
"Ne. Ne, Eragone. Teď nesmíš…" větu nedokončil. Bratrův stisk najednou ještě zesílil a hnědé oči se zadívaly do dálky. Z koutků očí mu ukanuly slzy.
"Promiň." Zašeptal tak tiše, že ho Murtagh málem neslyšel. Eragon se mu díval přímo do očí. Jeho bledé tváře skrápěly další a další slzy. Pak se jejich tok náhle zastavil. Safira se podivně napjala a pak se trochu zklidnila. Z velkých modrých očí ji skanuly pouze dvě velké slzy, které dopadli Eragonovi na tvář. Eragon se usmál a s tímto úsměvem naposled vydechl. Eragonovi oči se zůstaly dívat Murtaghovi do tváře, ale jeho stiskl polevil a jeho tělo zbezvládnělo a kleslo v Murtaghově náručí.
"Nééééé!" zařval Murtagh a rozplakal se. Pevně k sobě tiskl bratrovo tělo a kolébal se s ním ze strany na stranu. Seděl tak celou věčnost.
Murtaghovi se zdálo, že jej kdosi uchopil za rameno. Otočil se a na okamžik uviděl bratra. Byl na sobě měl bílé spodky a bílou tuniku s dlouhým rukávem. Dlouhé vlasy mu volně splývaly na ramena. Všechna bolest a utrpení z jeho tváře zmizely pryč. Eragon se usmál a v očích mu zajiskřilo. Pak zmizel. Murtagh si bezděčně položil ruku na rameno, kde se jej bratr chytil. Sledoval bílou záři jak stoupá k noční části oblohy. Když se zadíval pozorněji, uviděl tam jasně zářit namodralou hvězdu. Přes slzy se usmál.
"Sbohem, Bratře." Zašeptal a znovu se rozplakal a za své slzy se nestyděl.
"Rychle!" vykřikla. "Připravte se! Jdeme do útoku!" Leon k ní přicválal na svém velkém ryzákovi a podával jí otěže jejího velkého šedého valacha. Nasuada nasedla a tasila meč.
"Do útoku!" vykřikla a jeden z jejích mužů hlasitě zatroubil na roh. V odpověď jim zaznělo několik rohů z okolí a pak se velká masa už teď čítající asi sto jezdců rozjela směrem k bojišti. A další se za troubení rohů přidávali. Nasuada s Leonem jeli hrdě v čele.
Rozjížděli se pomalu. Ale pak se začali formovat a přidali do klusu. Každý přesně věděl, kde je jeho místo a vedle koho si má stoupnout. Roztáhli se do dlouhé řady a přijíždějící jezdci už začali tvořit druhou. A pak třetí. Jak klusali tak na nich rachotila a cinkala jejich těžká zbroj.
Nad nimi se najednou rozlehl králův rozlícený řev. Černý drak nad nimi zakroužil. Nasuada se v první chvíli bála, že se král ještě vrátí aby je ztrestal. Ale pak se ozval další vzteklý řev a král zmizel v jedovatých mracích nad nimi.
Leon vedle Nasuady najednou začal rozmotávat něco na konci svého kopí. Nasudada vlajku okamžitě poznala. Kdysi jí ji dal otec. Byla to vlajka jejího rodu. Se slzami v očích pohlédla na mladíka. Ten se jen usmál a zamával vlajkou. Vojáci mu odpověděli nadřeným křikem.
Nasuada už viděla na bojiště. Bylo přímo před nimi. Poslední akt jejího vzdoru. Pustila levou rukou otěže klusajícího koně a vytrhla si jí korunku z hlavy. S pocitem úlevy ji pustila na zem.
Začalo být těžké udržet rovnou řadu s minimálními rozestupy, protože všichni museli dávat pozor na unikající a hořící methan. Nasuada napřímila ruku s mečem a natáhla ji tak, že špičkou ukazovala přímo na bojiště. Pobídla koně ostruhami a ten se rozcválal. Všichni za ní se za ohromného dupotu také rozcválali. Přijížděli k bojišti a bojující je zaregistrovali. Stáli tam, meče svěšené a dívali se na tu ohromnou masu řítící se přímo k nim.
Trubači zatroubili jako jeden muž a Nasuada chvíli myslela, že z toho zvuku ohluchne. Bylo to šílené. Pak už nemyslela na nic jiného než se udržet v sedle při rychlosti, jakou všichni koně nabrali a taky nenechat se zabít. První vojáci už padli k zemi, stále ještě v údivu a neschopni se pohybovat. Takovouhle zradu asi nikdo nečekal.
***
Galbatorix zamyšleně stál s číší v ruce. Přemýšlel nad svojí ženou. Proč jen byla tak vzdorovitá? Ona byla první, kterou v kdesi v hlouby své černé duše miloval. Pořád myslel na její svůdné pevné a mladé tělo. Však on ji pokoří. Moc má na to dost velkou a na pak pochopí, že tohle všechno dělá jen kvůli ní. Aby ji učinil šťastnou. Však ona to pochopí. Kam až sahá jeho láska. Ona to pochopí. Miluje ji tak, že by ji i zabil, než aby ji viděl v náručí jiného muže. Uvědomil si, že má na tváři podivný zlý úsměv.
Ne. Ten úsměv byl úsměvem šílence. To ona. Ona ho očarovala. Malá černá bestie. Už ráno viděl, že má v očích podivné plameny šílenství. Ten cítil jak mu tyto plameny burácí v hlavě, pálí mu mozek a chtějí se dostat k jeho srdci a k jeho duši. To jí nedovolí!
Otočil se na ni, aby ji uškrtil, když se mu v hlavě rozezněl Murtaghův udýchaný a trochu přiškrcený hlas: Padl jsem do léčky! Musíš mi pomoct, nebo mě zabije! Znělo to dost zoufale.
Galbatorix zaklel, upustil pohár si vínem a vběhl do svého stanu, tam si na hlavu narazil přilbici a na ni upevnil korunu. Rychle doběhl ke Šruikanovi, nasedl a už vzlétali. Jak nabral výšku tak se ještě podíval na tábor, ze kterého právě odletěl. Zlostně zařval. Ta děvka. Ona ho zradila! Chvíli se rozmýšlel, nemá-li se vrátit a ztrestat ji, ale její oddíl vypadal malý, tak snad neohrozí výsledek bitvy. Pak ji nechá chytit a spoutat a bude… Zašklebil se radostí, jak si představoval její mučení. Bude ho provádět osobně. Ještě jednou zlostně zařval a pak popohnal velkého draka směrem k plošině nad bojištěm.
Mraky jedovatého kouře za pomalu začaly rozplývat a umožnily mu pohled přímo na plošinu. Už tam viděl dva bojující draky a taky jejich Jezdce. Škodolibě se zasmál. S Murtaghem po boku Eragona lehce rozdrtí. Ani na okamžik nepomyslel na zradu.
***
Začalo se stmívat. Arya najednou měla nutkání vrátit se na bojiště. Nevěděla proč, prostě se tam musela vrátit. Zavolala si proto elfku Faile. Zranili ji při výzvědech a Arya jí dnes nedovolila bojovat.
Elfka k ní obrátila bledý obličej. Na bílém, téměř průsvitném čele se jí perlil pot. Arya věděla, že jí není dobře. Černé vlasy měla Faile pevně stažené do uzlu. Arya jí vysvětlila kam má lidi odvézt a předala jí tím velení celé skupiny. Faile jen kývla, nepokoušela se Aryu přemluvit ať nikam nechodí, věděla, že je to pro princeznu důležité. Prostě jen kývla a odvrátila se od ní.
Pak se na ni znova otočila a dlouze jí pohlédla do očí. Až teď si Arya uvědomila, že Faile je starší než ona. V těch očích se zračila velká moudrost. Položila Aryi ruku na rameno.
"Hodně štěstí!" zašeptala. Popadla za ruku nějaké dítě a zmizela v davu. Arya je ještě chvíli sledovala, ale pak se odvrátila a zadívala se na kopce nad sebou. Bude to těžká cesta a ona ji bude muset zvládnout co nejdříve.
Vyrazila svižnějším tempem, ale už to nebylo to co to bývávalo. Bříško ji značně zpomalovalo. Najednou za ní zapraskala větvička. Prudce se otočila, ale nikoho neviděla. Znovu vyrazila ke svému cíli. Už byla skoro u průsmyku.
"Ne! Stůj elfko!" Arya se vyděšeně otočila a oči se jí ještě více rozšířily, když za sebou uviděla stát malého Vaina.
"Co tu děláš?" zeptala se nevěřícně.
"Tama nechoď! Už tam můžou být vojáci. Ukážu ti jinou cestu, kratší. Pojď!" s tím ji chytil za ruku a vlekl ji kousek zpátky a do křoví. Arya se ještě naposled ohlédla k průsmyku ale rozhodla se věřit tomu malému chlapci.
***
Lan cítil pramínky potu tekoucí mu po tváři a po zádech. Jeho protivník byl velmi dobrý bojovník. Údery sekyry se Lanovi jen těžko odrážely. Každým okamžikem se bál, že sekera prostě jen tak projede jeho tělem.
Ne! Nesmí to vzdávat. Cítil děsivé vyčerpání. Další těžký úder, který Lan sice vykryl ale spadl na zem. Jeho protivník už se nad ním vítězoslavně smál. Lan pevně zavřel oči a představoval si letící sekyru. Teď! Řekl si v duchu, otevřel oči a uviděl sekyru jen kousek nad sebou, přesně tam, kde si myslel, že bude. Kopl nohama a svůj cíl neminul, protivník upustil těžkou zbraň a oběma rukama se chytil za rozkrok. Lna rychle vyhnul padající zbrani a s novým elánem vyskočil na nohy a začal kroužit kolem svého protivníka. Generál se zuřivým výkřikem vytrhl z pochvy těžký meč.
Proboha, to ten chlapík nemůže mít nějakou normální zbraň? Lan zoufale uhnul právě včas. Jejich meče se pak střetli za spršky jisker. lan rychle odtrhl svůj meč a obloukem se dostal blíže ke svému nepříteli. Všiml si nechráněného místa a už se snažil vést své útoky pouze tím směrem. Jeho protivník si evidentně všiml Lanova úmyslu a začal se rychle otáčet a začal sám útočit. Bylo to děsivé tempo a navíc se Lanovi zdálo, že každý úder meče je veden o něco silněji. Lan začínal být opravdu vyčerpaný.
Generál zuřivě zařval a dal všechnu svoji sílu do jediné rány. Jejich meče se setkaly a Lan ten svůj prostě neudržel. Sledoval, jak jeho meč letí obloukem pryč a doufal, že netrefí blízko stojícího Lemaliana. Úplně zapomněl na svého protivníka. Otupěle se na něj otočil, až když zase zařval a vrhl se na něj.
Lan ucítil podivnou bolest v levém boku. Začaly se mu podlamovat nohy. Měl pocit, že rána v boku mu zároveň hoří a zároveň mrazí. Generál měl na tváři škleb vítězství. Bylo vidět, jak mu dělá dobře tím, že někomu působí bolest. Lan málem vykřikl, když ucítil jak se meč znovu pohnul. Pak se ozvalo tupé prasknutí, jak si špička meče našla cestu železným krunýřem chránícím Lanovi záda. Lan pocítil v ústech pachuť krve. Generál meč prudce vyrval a Lan se sesypal k zemi.
Skrz bolestí otupené smysly si všiml, že vedle něj leží generálova sekyra. Opatrně se tedy, se zaťatými zuby, postavil a uchopil sekyru. Generál už si jej dávno nevšímal a začal se soustředit na holohlavého elfa. Sebral poslední síly, aby uzvedl sekyru, rozmáchl se a ťal.
Síla Lanova úderu generála rozťala na dva kusy. Jeho prasečí očka ještě zamrkala na ztuhlého Lemaliana ve spršce vlastní krve, pak se napřažené ruce spustily a horní polovina těla odpadla na zem. Chvíli po trupu pak spadly i nohy. Lemalian hleděl na Lana. Byl celý od krve a v rukou svíral ohromnou sekyru. Dvakrát se přerývaně nadechl a oči se mu začaly vyvracet. Pustil sekyru na zem. Chtěl se otočit a odejít, ale v průběhu otočky jej zradily nohy a Lan se bezvládně sesul na zem.
"Néééééé!" zařval Lemalian a začal si razit cestu k Lanovi přes spoustu nepřátel. Kde se tady vzali, když ještě před chvílí tu nikdo nebyl?
Pak všichni oněměli. hleděli na to podivné nebe a naslouchali tomu hlasu. Vzduchem se rozlehl křik a řev a pak modrá záře. Všichni se podívali směrem k plošině, tyčící se nad bojištěm.
***
Eragon se zhluboka nadechl, už viděl blížícího se krále. Znovu začal dělat, že škrtí Murtagha. Pak je ale oba smetl nečekaný proud vzduchu jak velký drak přistával. Galbatorix se ani neobtěžoval použitím nějakého kouzla. Sklouzl na plošinu a pomohl Murtaghovi na nohy.
"Pojď. Společně toho červa zničíme." Přitom ukazoval na Eragona, který se právě stavěl na nohy. Eragon se narovnal a hrdě vypjal hruď. Vystrčil bradu dopředu a zvedl hlavu. Povýšeně si krále prohlížel. Ve světle hořícího methanu a zapadajícího slunce byl jeho zjev až démonický. Murtagh na bratra chvíli jen civěl, zatímco král kousek couvl. Eragon byl mocnější než Galbatorix čekal. Zamračil se, pak ale pohlédl na Murtagha vedle sebe a sebevědomí se mu vrátilo. Vytrhl meč z pochvy.
"Ty nulo!" zasmál se Eragon, který si všiml, jak se král uklidnil při pohledu na Murtgha vedle sebe. Po jeho poznámce se král zamračil.
"Co si to dovoluješ ty ufňukánku!"
"Vždyť ty JSI nula. Bez ostatních bys nic nedokázal. Jen na všech parazituješ! Proč se na něj nevykašleš, Šruikane?" zařval Eragon k drakovi. Šruikan na něj udiveně vyvalil černé oči a pak jeho výraz ztvrdl, když se obrátil na krále. Ale nakonec pokorně sklonil hlavu pod tíhou králova pohledu, na Eragona však spiklenecky mrkl.
Tak, první dvě části Eragonova plánu vyšli. Dostal sem Galbatorixe a získal na svou stranu Šruikana. Usmál se a také vyrval meč z pochvy. Stál proti králi a Murtaghovi. Za nimi se ještě tyčil Šruikan. Za Eragonem se tyčila Safira a Trn stál napůl cesty mezi soupeři.
Galbatorix s Murtaghem se k němu začali blížit. Oba s obnaženými meči. Murtagh najednou přidal do kroku a postavil se vedle bratra. Pocítil zvláštní úlevu. Kouzlo, které jeho a Trna svazovalo bylo pryč. A stačilo tak málo. Zlomil jej silou vůle a vlastním rozhodnutím. Eragon se na bratra usmál a ona se podívali do královy vyděšené tváře. I když byli dva tak to byl mocný soupeř.
Galbatorix se najednou zadíval za oba bratry a oči se mu rozšířily úžasem a zoufalstvím. Eragon i Murtagh se taktéž otočili, aby zjistili, na co král tak zírá. Nad polem se vznášeli další dva draci. Jeden ohromný a zlatý a druhý menší a zelený. Král jejich směrem zlostně poslal kouli černého ohně. Eragon i Murtagh sledovali, jak ji jeden z Jezdců obratně zneškodnil ale mezitím král zaútočil. Jeho meč letěl přímo na Eragona. V posední chvíli se před něj vrhl Murtagh. Jeho meč sice ránu odvrátil, ale za děsivého skřípění a sprchy jisker udělala nehezkou rýhu na jeho brnění. Pak se s bratrem začali točit v útoku na krále s cílem ho vyčerpat. Což se jim brzy povedlo. Neměl sílu na kouzla, která během souboje hojně používal, aby se zbavil jednoho nebo druhého.
Poslední kouzlo. Murtagh vyletěl do vzduchu a narazil na skálu za sebou. Otevřel oči, ale smysly měl nějak otupělé. Jako v mlze sledoval následující souboj.
Eragon se rozběhl proti králi a srazil jej na zem. Vytáhl svůj meč a zabořil jej do pravé paže svého protivníka. Silou jej zabodl až do skály pod nimi. pak, kleče králi na hrudníku, se natáhl pro Galbatorixův meč. Tak jak mu bylo řečeno u skály Kuthian jej zabodl do královy levé ruky, to aby všechna zla, která ten meč napáchal, šla králi přímo do srdce. Mělo to účinek, jaký Eragon očekával. Král sebou začal mlátit a svíjet se.
"Něco pro tebe mám!" zařval Eragon a přitiskl mu obě teď už holé dlaně na obličej. Galbatorix na něj třeštil šedé oči. Eragonovi rukavice se válely na zemi, kam je odhodil. Sklonil se až ke královu obličeji. "Něco pro tebe mám. Já už to nechci!" král sebou zase začal švihat, jak mu Eragon předával svoji bolest, bolest, kterou cítil, když jej král věznil. Král bezmocně zařval.
"A teď malý bonus. Jen pro tebe!" Eragon se ušklíbl. "Doufám, že tvoje černá duše shnije v pekle!" zařval a začal hlasitě odříkávat slova naprosté zkázy pro Galbatorixe hmotného tak pro jeho ducha a duši. Tato slova ještě nespatřila svět a tak si svoje poprvé a naposledy náležitě užívala a rozléhala se snad nad celým bojištěm.
Slunce se v hrůze vrátilo podívat co se děje a měsíc také vyšel na oblohu. Dan a noc se lámali přesně nad plošinou. Snad nikdo už nebojoval. Všichni se dívali vzhůru a naslouchali tomu hlasu. Těm, kteří tomu rozuměli to drásalo uši a některým to nechávalo hluboké rýhy na duši.
Eragon cítil, jak z něj s každým slovem odchází život. Všechny zásoby energie, které měl už vyčerpal a i Safira už byla se silami u konce. Poslední slovo! Eragon je rychle vyřkl a pak se začal propadal.
Padal stále hlouběji. Měl roztažené ruce a padal červánkovým nebem. Skoro po ramena dlouhými vlasy mu škubal jemný větřík. Eragon se díval nad sebe a před očima mu běžel celý jeho život tak, jak si ho pamatoval. Jak byl malý a běhal v Carvahallu a hrávál si s Roranem. Jak umřela teta. Jak nešel Safiřino vejce. Smrt strýce Gera. Cesta s Bromem. Teirm. Věštkyně Angela a kočkodlak Solembum. Ra´zakové. Smrt Broma, první setkání s Murtaghem. Záchrana Arye. Cesta k Vardenům. Boj o Trojnhejm. Zabití Durzy a jeho jizva. Smrt Ažihada. Orik. Král Hrotgar. Nasuada. Cesta k elfům. Zastávka v sídle trpaslíků. Lesy Du Weldenwarden. Královna Islanzadí. Kočkodlačice Maud. Oromis a Glaedr. Dračí slavmosti. Jeho vyléčení. Pak bitva na hořících pláních. Arya. Pak semu to všechno začalo slívat do jednoho celku. Příchod Tuon s vejcem. Jeho a Nasuadin únos. Týrání a trápení. Pak záchrana. Pak cestování. Po poslední cestě zpráva, že bude otcem. Murtaghův plán. Dnešní bitva. Safira. Ta probleskovala snad všemi vzpomínkami.
"Érágónéééééé!" nebe kolem Eragona se změnilo. Červánky byly pryč. Kolem byla tma a občas nějaká hvězda. Eragon prudce otevřel oči.
Murtagh seděl opřený o skálu, slyšel jak jeho bratr křičí nějaká slova, ale jeho zamlžená mysl to moc nepobírala. Zahleděl se na tu podivnou oblohu se sluncem a měsícem vedle sebe. A pak jeho bratr i král zmizeli v modrém výbuchu. Zavřel oči, aby ho to modré světlo neoslepilo. Slyšel jak Eragon křičí bolestí a za ním řvala Safira. Když znovu otevřel oči první co uviděl byl Šruikan. Starý drak ležel na zemi a vypadal jako mrví. Vzápětí se pohnul a vyskočil na nohy. Podíval se na místo, kde ještě před chvílí ležel král a Eragon. Nebyl tam ani jeden. Jen hromádka prachu a dva meče zabořené do skály. Ten černý o několik okamžiků později s rachotem vybuchl.
Hledal Eragona. Otočil se tam, kde naposled viděl Safiru. Dračice byla kolem něčeho schoulená. Rozběhl se k ní.
"Érágónéééééé!" uviděl smrtelně bledého bratra. Klekl si k němu a rychle začal odříkávat slova pro léčení.
"Nech toho!" zasípal Eragon a Murtagh chytil bratra za ledovou ruku. Jen těžko potlačoval slzy. "Víš, že pro mě už lék není." Eragon dýchal rychle a nepravidelně. Ale najednou se jeho hruď začala zklidňovat. Začal dýchat stále pomaleji a stále mělčeji. Na tváři měl spokojený úsměv.
"Ne. Ne, Eragone. Teď nesmíš…" větu nedokončil. Bratrův stisk najednou ještě zesílil a hnědé oči se zadívaly do dálky. Z koutků očí mu ukanuly slzy.
"Promiň." Zašeptal tak tiše, že ho Murtagh málem neslyšel. Eragon se mu díval přímo do očí. Jeho bledé tváře skrápěly další a další slzy. Pak se jejich tok náhle zastavil. Safira se podivně napjala a pak se trochu zklidnila. Z velkých modrých očí ji skanuly pouze dvě velké slzy, které dopadli Eragonovi na tvář. Eragon se usmál a s tímto úsměvem naposled vydechl. Eragonovi oči se zůstaly dívat Murtaghovi do tváře, ale jeho stiskl polevil a jeho tělo zbezvládnělo a kleslo v Murtaghově náručí.
"Nééééé!" zařval Murtagh a rozplakal se. Pevně k sobě tiskl bratrovo tělo a kolébal se s ním ze strany na stranu. Seděl tak celou věčnost.
Murtaghovi se zdálo, že jej kdosi uchopil za rameno. Otočil se a na okamžik uviděl bratra. Byl na sobě měl bílé spodky a bílou tuniku s dlouhým rukávem. Dlouhé vlasy mu volně splývaly na ramena. Všechna bolest a utrpení z jeho tváře zmizely pryč. Eragon se usmál a v očích mu zajiskřilo. Pak zmizel. Murtagh si bezděčně položil ruku na rameno, kde se jej bratr chytil. Sledoval bílou záři jak stoupá k noční části oblohy. Když se zadíval pozorněji, uviděl tam jasně zářit namodralou hvězdu. Přes slzy se usmál.
"Sbohem, Bratře." Zašeptal a znovu se rozplakal a za své slzy se nestyděl.
Autorka:Lerietka

