Murtagh udělal jeden krok, druhý krok, pohled upřený na bratra. Natáhl pravou ruku. Galbatorix už se vítězoslavně smál. Věděl, že vyhrál.
Murtagh zavřel oči. Ze rtů mu splynulo jediné slovo: "Odpusť, bratře." Chytil královu ruku. Otevřel oči. Eragon mu ležel u nohou a ztěžka oddechoval. Hlavo otočenu na bok. Když otevřel oči uviděl dva páry nohou. Jel po nich nahoru. Jedna postava byl Galbatorix, druhá byl… byl to Murtagh.
"Ne." Zašeptal Eragon. "Proč jsi to udělal? Proč?"
"Teď už je na výčitky pozdě, Murtaghu. Jsi můj. Jdeme!"
"Ano, pane!" odpověděl Murtagh. Nasedl na Trna. Král už mizel z dohledu. Murtagh seděl na Trnovi a shlížel na Eragon a Tuon. Eragon plakal, nevěděl, jestli pro, že ztratil bratra a nebo jestli pláče vzteky. Ale plakal.
"Odpusť mi to!" vykřikl Murtagh ještě do bubnování Trnových křídel a taky zmizel v noci. Jen jeho hlas se ještě chvíli nesl tmou.
Eragon vstal, vzteky bez sebe. Nasedl na Safiru. Vytáhl za sebe Tuon. Ona to nesla jako správný voják. Nenechala na sobě nic znát. Ale Eragon se potřeboval vybít.
Safiro, nad bojiště!
Dobře. Odpověděla mu dračice a odrazila se. Plachtili nad bojištěm. Eragon potřeboval vybít svoji nenávist a nevěděl jak. Chtěl křičet, ale jakoby přišel o hlas, chtěl do něčeho mlátit, ale svaly ho neposlouchaly. Nakonec ze sebe přeci jen vypravil zaklínadlo. Přesně viděl Galbatorixova generála. Slova starověkého jazyka mu splynula ze rtů, kouzlo vyletělo z ruky. A generál padl mrtev k zemi.
"Eragone!" vykřikla za jeho zády Tuon. "Tohle nesmíš! Zneužíváš svoji moc!"
"Já vím co nesmím a co můžu!" zařval jí v odpověď. Pak už Safira začala klesat k zemi. A přistála kousek od místa, kde prve vzlétli vstříc králi.
Eragon sjel za Safiry. Vztek ho stále neopouštěl.
"Sakra!" zařval a praštil pěstí do blízkého stromku. Ten byl ale příliš tenký a příliš vysušený, pod silou Eragonova políčku to neustál a praskl. V tu chvíli taky Eragonovi zapraštělo v zápěstí. Vykřikl a chytil si ruku. Vztek byl rázem pryč, nahrazen palčivou bolestí.
Eragon, drže si ruku, se svezl na zem a zůstal sedět.
"Proč se to muselo stát takhle? Proč jsem si toho nevšiml dřív?"
"Čeho sis nevšiml?"
"Cítil jsem mrazení za krkem, já jsem asi věděl, že se mě pokouší zaklít. Ale já, já nic neudělal." Po tváři mu stekla slza. " kdybych tomu věnoval větší pozornost a více se soustředil mohl tu Murtagh ještě být."
"Ale on to udělal, abys tu mohl být ty." Řekla konejšivě Tuon. Klekla s k němu a objala jej kolem ramen. "Víš, všechno má nějaký svůj význam. I ty nejhorší věci, které se ti přihodí. To si prostě nevybereš. A věřím, že i tohle nám nakonec bude k něčemu dobré. Jedno dobrou věc z toho můžeš vyvodit už teď."
"Jo? A jakou?"
"Ještě pořád jsi tady."
"A to je jako dobře? Tuon, jsem Jezdec k ničemu!"
Tohle už ale přeháníš, Eragone! Trochu se vzchop. Jsi Jezdec a ten nemá na takovouhle sebelítost právo. Ty jsi ten silný. Ty svůj lid vyvedeš z Galbatorixova područí. Tak se podle toho začni konečně chovat.
Já jsem si, Eragone, nevybrala ufňukánka. A nevybrala jsem si ani malé děcko! Vybrala jsem si muže! Tak kde teď ten muž je? Kde je ten horlivý mladý muž, který chtěl dostát tomu, co mu tady zanechali Dračí Jezdci?! Kde je sakra teď?! Co se to s tebou děje?!
Ten mladý muž, kterého jsi si kdysi vybrala už nežije. Zemřel kdesi v mém nitru. Odpověděl zkroušeně.
Tak já ti jej pomohu oživit. Řekla dračice rozhodně. Eragon k ní vzhlédl.
Myslím, že máme práci, Safiro. A nemáme jí málo. Jdeme do toho spolu?
Ano! Nezklameme přeci Oromise a Glaedra! Odpověděl jí Eragon s tím starým elánem. Postavil se a rukou v rukavici utřel slzy z tváře.
"Tohle tu teď nemá co dělat!" s tím vyrazil pryč. Tuon se za ním chvíli dívala. Ta rychlá změna. Copak se tu asi děje. Táhlo jí hlavou. Pak vstala a rozběhla se za ním. Safira s Estelem je následovali o něco pomaleji. Evidentně si o něčem povídali.
Eragon přesně věděl, kam jde. Oheň, který všude hořel se mu odrážel o brnění, ten který mu zavazel si sám uhasil. Na zlomené zápěstí už vůbec nemyslel. Šel rovnou do stanu pro raněné. Tam je ho teď nejvíce potřeba. On vydal rozkazy, on za ně musí pykat.
Už kousek před stanem ho přivítal nářek umírajících a raněných vojáků. Všude byl hrozný zmatek. Když se mu podařilo rozeznat jednotlivé osoby, které se tam všude pohybovali, poznal mezi nimi Angelu, několik zaklínačů a Aryu.
"Kde můžu pomoct?" zeptal se, když se elfka mihla kolem něj.
"Musíš léčit, ale jen ty u kterých to má smysl. Je ti to jasné?!" eragon nechápal.
"Jak to myslíš, jen ty u kterých to má smysl?"
"Eragone, někteří jsou těžce ranění."
"A co je na tom, dokážu je vyléčit a ty to víš."
"To ano, ale raněných je mnoho. Příliš mnoho. Šetři síly. Když ti zbydou můžeš se k nim ještě vrátit."
"Jak tohle můžu udělat? Něž vyléčím ty kteří nejsou tak těžce ranění tak tihle mi umřou!"
"Takový je boj. Copak si nevzpomínáš co vždycky říkala Eleanor?"
"Ale já nejsem Eleanor! Budu léčit všechny!" řekl pevně.
"Jak si přeješ, Jezdče." Odpověděla Arya škrobeně. Věděl, že se na něj zlobí, ale on to nedokázal, nedokázal posoudit kdo je na tom moc špatně a kdo ne. Bál se, že se rozhodne špatně, že někomu svým špatným rozhodnutím vezme život.
"Co se děje?" zeptala se Arya a její výraz se úplně změnil.
"Já, já se jen bojím. Bojím se, že se rozhodnu špatně a nevyléčím člověka, který by mohl žít."
"Dobrá, tak já půjdu s tebou." Navrhla. "A budu ti nenápadně ukazovat. Koho ano a koho ne." Eragon pocítil slzy v očích ale věděl, že je to nezbytné.
A tak společně chodili od jednoho vojáka k druhému. Eragon prosadil i pár těžce raněných, u kterých bezpečně věděl, že jsou to dobří bojovníci a bylo by jich škoda. I takhle se musel naučit přemýšlet. I když se mu to moc nelíbilo. Měl smysl pro spravedlnost, ale když se něco týkalo toho zda má někdo zemřít nebo ne vlil vždy život. Vraceli se pak a u kterých to ještě aspoň trochu šlo tak je Eragon léčil. I když je třeba nevyléčil úplně tak je aspoň dostal z nejhoršího.
Ale po snad hodině už toho měl dost. A mě zatraceně málo síly, už si bral i od Safiry, která mu vždy byla nablízku. Ale neléčil sám, to ani zdaleka ne. Všude tam byli zaklínači nebo léčila Tuon a nebo ještě Arya.
Eragon vstal od posledního vojáka. Zemřel. Eragon se k němu dostal příliš pozdě. Jak stál tak se rozhlížel. Všude kolem bylo plno lidí, někteří pomáhali uzdraveným odejít do stanů, jiný chodili s bílými plentami a balili do nich mrtvé. Nakonec tam bílé bylo víc než Eragon čekal.
"Pane, musíme je zakopat. Ale nemáme čas na to abychom kopali hrob pro každého zvlášť. Musíme je dát do společného hrobu. Vyhloubíte ho?" Eragon hleděl do tváře sotva šestnáctiletého chlapce, který mu tohle všechno říkal. Byli stejně staří. Eragon i ten kluk. Už ho tu párkrát zahlédl. Účastnil se i úplně první bitvy. Byl ale ještě tolik mladý. Měl celý život před sebou a místo toho, aby se učil řemeslu tak už ví všechno o boji, zná bojové taktiky, ví co se musí udělat s padlími.
"Pane?" zeptal se mladík poněkud nervózně.
"Ano jistě. Udělám to." Eragon se pousmál. Odnosili mrtvé na určené místo, Eragon pak posbíral dostatek síly, aby ho to nevyřídilo, Safira se mezitím stihla najíst. A vyhloubil díru dost velkou i hlubokou aby se tam vešli všichni padlí. Nepočítal je ale mohlo jich být kolem padesáti, bylo by jich rozhodně víc, kdyby jich většinu nevyléčili. Vojáci, včetně onoho mladíka, nanosili mrtvoly do díry. Opravdu je brali jednoho po druhém a pečlivě je tam uložili. S povzdechem na padlé opět hlínu shrnul. Za ním už se začínal dělat zástup pozůstalých. Všichni nesli ve spěchu udělané křížky na nichž bylo jméno padlého a šli je někam zabořit.
Ale nebylo tam ani jedno dítě, ty vždycky chodí s matkami. Eragon si vzpomněl na Vaina. Rychle se otočil k odchodu, ale vdovy jej ještě zastavily a děkovaly mu, že ony vědí, že pro jejich muže udělal co se dalo. To ho zaskočilo.
Neudělal jsem co se dalo. Pomyslel si. Jsou mrtví. Určitě jsem mohl udělat víc. Rychle se jim snažil dostat ze spárů, ale každá z nich si na něj chtěla alespoň sáhnout. Mluvit se na něj téměř neodvažovali. Eragon chtěl pryč. Tohle pro něj bylo hrozné. Tyhle ženy mu děkovaly a ctily jej, ale proč? Neměly jediný důvod. Jejich muže nezachránil, jejich muži jsou mrtví a ony mu přesto děkují. Ne tohle už déle nesnesl. Konečně prošel zástupem vdov. Když se každá z nich ale dostala na půdu pod níž byli pohřbeni mrtví, každá hořce zaplakala. A jejich pláč se za Eragonem nesl ještě dlouho. A ještě dlouho byl jeho noční můrou. Děsil ho když byl sám a nebo když všude bylo úplné ticho, to vždy slyšel křik a sténání umírajících a nářek žen, jejichž muži zemřeli.
Eragon došel k dobrému ukrytu, který mi sám určitě jako dítě využil. Trvalo mu to skoro hodinu, než se dostal tam, kde viděl mizet děti v lese.
"Vaine!" zavolal. Chvíli se nic nedělo, ale pak se odněkud začali nořit děti. Byly kousek vedle.
Chytrý chlapec. Pomyslel si Eragon. Zavedl je tam kde by je určitě nikdo nehledal. Když hned vedle je tak dobrá skrýš.
Už se pomalu rozednívalo. Děti s k Eragonovi nahrnuly a objaly ho. Každé se k němu chtělo přitisknout. On pro ně představoval nedobytnou pevnost se kterou jsou v bezpečí. Vain mu skočil do náručí. Eragon se usmál, na chvíli byl dokonce šťastný. Po celém uplynulém dnu a noci. Jednou rukou tedy podpíral Vaina aby nespadl, druhou chytil jakousi holčičku za ruku a vyrazil i s ostatními dětmi do tábora. Všechny děti se drželi za ruce, a to první se drželo té dívenky, a nebo se drželi Eragona, nebo kolem něj jen tak pobíhali. Cestou pak začali zpívat jakousi písničku. Eragonovi byla povědomá. Ale nedokázal si vybavit všechna slova a tak s dětmi jen broukal melodii.
Takhle vešli za rozbřesku do tábora. Eragon, v zakrvácené zbroji a krví všude, obklopen zpívajícími dětmi. Pustil dívenku a postavil Vaina na zem. Děti se začali rozbíhat k matkám a ke svým rodinám. Jen Vain zůstal stát u Eragona.
"Děkuji. Jsi velmi statečný." Řekl Eragon, kleče před chlapcem a drže jej za ramena. Vain se mu vrhl kolem krku.
"Vaine!" ozval se ženský hlas.
"Tak běž za maminkou." Řekl Eragon.
"To není moje maminka. To je Tuon, ona se o mě stará." Řekl chlapec když ho pouštěl a běžel k Tuon, které okamžitě padl do náruče a vtiskl jí pusu na líc. Eragon tam jen klečel, zíral do prázdných rukou, a pak kolem sebe. Viděl Tuon s chlapcem v náručí jak odchází do jejího a Murtaghova stanu. Zase vzpomínka na bratra.
Pořád viděl Murtagha, jak nad ním stojí dívá se na něj se slzami v očích a přitom natahuje ruku ke králi. A pak to jediné slovo: Odpusť!
Odpouštím ti, bratře, jen se mi zase vrať! Pomyslel si Eragon se slzami v očích. Slzy. Dokonce jsem jich ještě schopen, ale ty tu teď nemají co dělat. Rázně setřel tu jedinou co mu ukápla, vstal a šel se do svého stanu převléknout.
"Eragone!" volala na něj cestou Tuon. Na sobě měla prosté hnědé šaty a s bílou spodničkou, kterých si napoprvé téměř nevšiml. Až takhle byl nevšímavý. "Arya svolává poradu do Nasuadina stanu. Je to teď poradní stan."
"Dobře. Hned přijdu. Jen se musím aspoň umýt." Odpověděl, a šel dál ke svému stanu, ale Tuon jej následovala. Vešel dovnitř a pokusil se sundat si zbroj.
"Ukaž, pomůžu ti." Řekla a začala zkušeně rozvazovat tkanice, držící jeho zbroj. Eragon tedy zůstal stát a čekal až mu Tuon zbroj svlékne. Na chvíli zavřel oči a nemusel nic dělat. Bylo to krásné. Krásný pocit. Tuon si počínala naprosto šetrně a zkušeně, asi takhle často pomohla Murtaghovi ven z jeho zbroje.
Eragon měl na chvíli pocit, že se z ní sám nikdy nedostane. Zbroj jej dusila. Škrtila a drtila a nevěděl co ještě. Hlavně z ní chtěl být co nejdřív venku.
Konečně mu Tuon stáhla poslední chránič na předloktí a celá ta nádhera byla zase dole. Safira strčila hlavu do stanu, někdo jí také sundal zbroj a Eragonovi stačil jediný pohled a už věděl kdo to byl. Tuon.
Ta teď stála se džbánem v ruce a nalévala do malého umyvadla vodu. eragon na ni vděčně pohlédl a vyjel z košile jako namydlený. V tuhle chvíli mu vůbec nevadila přítomnost někoho jiného ve stanu, a ještě ke všemu přítomnost ženy. Ucítil její pohled na svých svalnatých zádech. Evidentně se dívala kde má svoji jizvu. I když ji nenašla tak si ho prohlédla, aspoň zezadu. V tuhle chvíli mu to ale opravdu bylo jedno. Sklonil se nad umývadlem a zhrozil se. Na tváři měl hotovou masku z krve. I když se k opravdovému boji v podstatě nedostal tak spousta léčených vojáků se jej chytala rukama od krve, takže vypadal, jakoby bojoval alespoň hodinu v té největší vřavě. Nabral vodu do obou dlaní a ponořil do ní tvář. Když odtáhl tvář a otevřel oči, byla voda v jeho dlaních úplně rudá. A přesto když se znovu podíval na svůj odraz na hladině stále byl dost od krve. Rychle se začal drhnout co to šlo. Chtěl tu krev ze sebe smýt a to co nejrychleji. Konečně byl spokojený. Nikde na těle kam se podíval neviděl ani kapku krve a navíc jej ledová voda dokonale probrala, takže i únava téměř zmizela. Znovu se prohlédl v odrazu na hladině.
Vypadám tolik starý. pomyslel si, když si porhlížel své rysy. ještě před třečtvrtě rokem to byly rysy dítěte, které vyrůstalo v klidu a pohodě. A teď to byly rysy muže. Muže ztrhaného životem. Tolik se toho změnilo co odešel z domu. Ale Eragon nechtěl nic měnit, chtěl aby se vrátil čas. Aby mohl sledovat Safiru vyrůstat, ale aby to bylo doma. V Carvahalu. Věděl, že s tím už asi nic nenadělá. Naposledy na sebe tedy pohlédl. Vzal si od Tuon ručník a ona pak sama vyšla ze stanu, takže si mohl v klidu převléci spodky. Přetáhl přes sebe čistou košili a přes ni ještě vestu. Vyšel ven a zahmouřil oči, jak mu do nic posvítilo vycházející slunce.
Cestou ke stanu ani jeden z nich nepromluvil. A ani jeden z draků, kteří je následovali nemluvil. Takto vešli do Nasuadina stanu kde probíhala jako vždy bouřlivá diskuse. Roran tam stál, ještě ani neumytý a něco velmi vášnivě a se zanícením vysvětloval Aryi, která stála na druhé straně stolu. Arya vypadala jako vždy dokonale. Byla hezky upravená, čistá a převléknutá. Vlasy stažené čelenkou, zelenou tuniku přepásanou páskem na kterém měla dýku. Nechyběl tam ani Orik a Orin. Jediný kdo chyběl byl Murtagh. Ale toho Eragon rychle vyhnal z hlavy.
"Takže co budeme dělat?" byl jeho první dotaz. Všechny oči se k němu obrátily.
"No. Mysleli jsme, že nejlepší by bylo pár dní vyčkat. Na nějaký větší útok teď stejně nemáme. Počkáme co vymyslí Galbatorix. A pak mu to opět nějak oplatíme."
"Jo, jen abychom ale byli schopni odrazit jeho útok. Nemůžeme vědět jakou silou na nás teď udeří. Jinak nemám výhrady, abychom na chvíli tak trochu vypadli ze hry." Odpověděl elfce Eragon.
"Nemyslím si, že jeho útok bude nějak moc silný. Přišel teď o mnoho mužů, bude mu chvíli trvat, než je zase doplní."
"To jistě ano. Ale místo nich taky získal silnou zbraň."
"Já vím, Eragone. A mrzí mě to. Ale my to jistě zvládneme." Usmála se na něj.
"To doufám." Odpověděl jí Eragon a sklonil hlavu.
"Eragone? Děje se něco?" zakroutil hlavou.
"Ne."
"A co teda budeme dělat?"
"Půjdu ke skále Kuthian. Třeba tam najdu odpovědi, které tak dlouho hledám."
"To nemůžeš. Nemůžeš nám zase zmizet. Ne teď." Řekl Orin, který byl až doteď ztichal a sledoval jejich hovor.
"Ale pochop, že tam se možná dovím, jak Galbatorixe porazit. Možná právě na tohle teď čekáme a potřebujeme to." Musel se tvářit buď dosti přesvědčivě a nebo dosti zoufale.
"Možná má pravdu, Orine." Povzdechla si Arya.
"Ale než půjdu. Něco od tebe potřebuju, Aryo." Otočil se na ni Eragon. "A ty dobře víš co. Jsi jediná, kdo chci aby mi to řekl." Arya vykulila oči. No jistě, věděla co po ní chce. Chce vědět své pravé jméno. Aby ho mohl vykřiknout před skálou, jak mu řekla Angela. Chvíli si jej prohlížela ale nakonec kývla.
Zbytek porady Eragon sotva vnímal. Řešili jaké kde musejí udělat opevnění a že musejí posílit jednotky a hlídky ze severu, západu a dokonce i z východ, protože to jsou jediná možná místa odkud je může král napadnout.
Kolem oběda je něco vyrušilo. Byl to křik nějakého dravce. Létal sem a tam před vchodem do stanu. Tuon vyběhla a natáhla ruku. Byl to její sokolík, Faile. "Má vzkaz. Je od Murtagha." Vydechla.
Murtagh zavřel oči. Ze rtů mu splynulo jediné slovo: "Odpusť, bratře." Chytil královu ruku. Otevřel oči. Eragon mu ležel u nohou a ztěžka oddechoval. Hlavo otočenu na bok. Když otevřel oči uviděl dva páry nohou. Jel po nich nahoru. Jedna postava byl Galbatorix, druhá byl… byl to Murtagh.
"Ne." Zašeptal Eragon. "Proč jsi to udělal? Proč?"
"Teď už je na výčitky pozdě, Murtaghu. Jsi můj. Jdeme!"
"Ano, pane!" odpověděl Murtagh. Nasedl na Trna. Král už mizel z dohledu. Murtagh seděl na Trnovi a shlížel na Eragon a Tuon. Eragon plakal, nevěděl, jestli pro, že ztratil bratra a nebo jestli pláče vzteky. Ale plakal.
"Odpusť mi to!" vykřikl Murtagh ještě do bubnování Trnových křídel a taky zmizel v noci. Jen jeho hlas se ještě chvíli nesl tmou.
Eragon vstal, vzteky bez sebe. Nasedl na Safiru. Vytáhl za sebe Tuon. Ona to nesla jako správný voják. Nenechala na sobě nic znát. Ale Eragon se potřeboval vybít.
Safiro, nad bojiště!
Dobře. Odpověděla mu dračice a odrazila se. Plachtili nad bojištěm. Eragon potřeboval vybít svoji nenávist a nevěděl jak. Chtěl křičet, ale jakoby přišel o hlas, chtěl do něčeho mlátit, ale svaly ho neposlouchaly. Nakonec ze sebe přeci jen vypravil zaklínadlo. Přesně viděl Galbatorixova generála. Slova starověkého jazyka mu splynula ze rtů, kouzlo vyletělo z ruky. A generál padl mrtev k zemi.
"Eragone!" vykřikla za jeho zády Tuon. "Tohle nesmíš! Zneužíváš svoji moc!"
"Já vím co nesmím a co můžu!" zařval jí v odpověď. Pak už Safira začala klesat k zemi. A přistála kousek od místa, kde prve vzlétli vstříc králi.
Eragon sjel za Safiry. Vztek ho stále neopouštěl.
"Sakra!" zařval a praštil pěstí do blízkého stromku. Ten byl ale příliš tenký a příliš vysušený, pod silou Eragonova políčku to neustál a praskl. V tu chvíli taky Eragonovi zapraštělo v zápěstí. Vykřikl a chytil si ruku. Vztek byl rázem pryč, nahrazen palčivou bolestí.
Eragon, drže si ruku, se svezl na zem a zůstal sedět.
"Proč se to muselo stát takhle? Proč jsem si toho nevšiml dřív?"
"Čeho sis nevšiml?"
"Cítil jsem mrazení za krkem, já jsem asi věděl, že se mě pokouší zaklít. Ale já, já nic neudělal." Po tváři mu stekla slza. " kdybych tomu věnoval větší pozornost a více se soustředil mohl tu Murtagh ještě být."
"Ale on to udělal, abys tu mohl být ty." Řekla konejšivě Tuon. Klekla s k němu a objala jej kolem ramen. "Víš, všechno má nějaký svůj význam. I ty nejhorší věci, které se ti přihodí. To si prostě nevybereš. A věřím, že i tohle nám nakonec bude k něčemu dobré. Jedno dobrou věc z toho můžeš vyvodit už teď."
"Jo? A jakou?"
"Ještě pořád jsi tady."
"A to je jako dobře? Tuon, jsem Jezdec k ničemu!"
Tohle už ale přeháníš, Eragone! Trochu se vzchop. Jsi Jezdec a ten nemá na takovouhle sebelítost právo. Ty jsi ten silný. Ty svůj lid vyvedeš z Galbatorixova područí. Tak se podle toho začni konečně chovat.
Já jsem si, Eragone, nevybrala ufňukánka. A nevybrala jsem si ani malé děcko! Vybrala jsem si muže! Tak kde teď ten muž je? Kde je ten horlivý mladý muž, který chtěl dostát tomu, co mu tady zanechali Dračí Jezdci?! Kde je sakra teď?! Co se to s tebou děje?!
Ten mladý muž, kterého jsi si kdysi vybrala už nežije. Zemřel kdesi v mém nitru. Odpověděl zkroušeně.
Tak já ti jej pomohu oživit. Řekla dračice rozhodně. Eragon k ní vzhlédl.
Myslím, že máme práci, Safiro. A nemáme jí málo. Jdeme do toho spolu?
Ano! Nezklameme přeci Oromise a Glaedra! Odpověděl jí Eragon s tím starým elánem. Postavil se a rukou v rukavici utřel slzy z tváře.
"Tohle tu teď nemá co dělat!" s tím vyrazil pryč. Tuon se za ním chvíli dívala. Ta rychlá změna. Copak se tu asi děje. Táhlo jí hlavou. Pak vstala a rozběhla se za ním. Safira s Estelem je následovali o něco pomaleji. Evidentně si o něčem povídali.
Eragon přesně věděl, kam jde. Oheň, který všude hořel se mu odrážel o brnění, ten který mu zavazel si sám uhasil. Na zlomené zápěstí už vůbec nemyslel. Šel rovnou do stanu pro raněné. Tam je ho teď nejvíce potřeba. On vydal rozkazy, on za ně musí pykat.
Už kousek před stanem ho přivítal nářek umírajících a raněných vojáků. Všude byl hrozný zmatek. Když se mu podařilo rozeznat jednotlivé osoby, které se tam všude pohybovali, poznal mezi nimi Angelu, několik zaklínačů a Aryu.
"Kde můžu pomoct?" zeptal se, když se elfka mihla kolem něj.
"Musíš léčit, ale jen ty u kterých to má smysl. Je ti to jasné?!" eragon nechápal.
"Jak to myslíš, jen ty u kterých to má smysl?"
"Eragone, někteří jsou těžce ranění."
"A co je na tom, dokážu je vyléčit a ty to víš."
"To ano, ale raněných je mnoho. Příliš mnoho. Šetři síly. Když ti zbydou můžeš se k nim ještě vrátit."
"Jak tohle můžu udělat? Něž vyléčím ty kteří nejsou tak těžce ranění tak tihle mi umřou!"
"Takový je boj. Copak si nevzpomínáš co vždycky říkala Eleanor?"
"Ale já nejsem Eleanor! Budu léčit všechny!" řekl pevně.
"Jak si přeješ, Jezdče." Odpověděla Arya škrobeně. Věděl, že se na něj zlobí, ale on to nedokázal, nedokázal posoudit kdo je na tom moc špatně a kdo ne. Bál se, že se rozhodne špatně, že někomu svým špatným rozhodnutím vezme život.
"Co se děje?" zeptala se Arya a její výraz se úplně změnil.
"Já, já se jen bojím. Bojím se, že se rozhodnu špatně a nevyléčím člověka, který by mohl žít."
"Dobrá, tak já půjdu s tebou." Navrhla. "A budu ti nenápadně ukazovat. Koho ano a koho ne." Eragon pocítil slzy v očích ale věděl, že je to nezbytné.
A tak společně chodili od jednoho vojáka k druhému. Eragon prosadil i pár těžce raněných, u kterých bezpečně věděl, že jsou to dobří bojovníci a bylo by jich škoda. I takhle se musel naučit přemýšlet. I když se mu to moc nelíbilo. Měl smysl pro spravedlnost, ale když se něco týkalo toho zda má někdo zemřít nebo ne vlil vždy život. Vraceli se pak a u kterých to ještě aspoň trochu šlo tak je Eragon léčil. I když je třeba nevyléčil úplně tak je aspoň dostal z nejhoršího.
Ale po snad hodině už toho měl dost. A mě zatraceně málo síly, už si bral i od Safiry, která mu vždy byla nablízku. Ale neléčil sám, to ani zdaleka ne. Všude tam byli zaklínači nebo léčila Tuon a nebo ještě Arya.
Eragon vstal od posledního vojáka. Zemřel. Eragon se k němu dostal příliš pozdě. Jak stál tak se rozhlížel. Všude kolem bylo plno lidí, někteří pomáhali uzdraveným odejít do stanů, jiný chodili s bílými plentami a balili do nich mrtvé. Nakonec tam bílé bylo víc než Eragon čekal.
"Pane, musíme je zakopat. Ale nemáme čas na to abychom kopali hrob pro každého zvlášť. Musíme je dát do společného hrobu. Vyhloubíte ho?" Eragon hleděl do tváře sotva šestnáctiletého chlapce, který mu tohle všechno říkal. Byli stejně staří. Eragon i ten kluk. Už ho tu párkrát zahlédl. Účastnil se i úplně první bitvy. Byl ale ještě tolik mladý. Měl celý život před sebou a místo toho, aby se učil řemeslu tak už ví všechno o boji, zná bojové taktiky, ví co se musí udělat s padlími.
"Pane?" zeptal se mladík poněkud nervózně.
"Ano jistě. Udělám to." Eragon se pousmál. Odnosili mrtvé na určené místo, Eragon pak posbíral dostatek síly, aby ho to nevyřídilo, Safira se mezitím stihla najíst. A vyhloubil díru dost velkou i hlubokou aby se tam vešli všichni padlí. Nepočítal je ale mohlo jich být kolem padesáti, bylo by jich rozhodně víc, kdyby jich většinu nevyléčili. Vojáci, včetně onoho mladíka, nanosili mrtvoly do díry. Opravdu je brali jednoho po druhém a pečlivě je tam uložili. S povzdechem na padlé opět hlínu shrnul. Za ním už se začínal dělat zástup pozůstalých. Všichni nesli ve spěchu udělané křížky na nichž bylo jméno padlého a šli je někam zabořit.
Ale nebylo tam ani jedno dítě, ty vždycky chodí s matkami. Eragon si vzpomněl na Vaina. Rychle se otočil k odchodu, ale vdovy jej ještě zastavily a děkovaly mu, že ony vědí, že pro jejich muže udělal co se dalo. To ho zaskočilo.
Neudělal jsem co se dalo. Pomyslel si. Jsou mrtví. Určitě jsem mohl udělat víc. Rychle se jim snažil dostat ze spárů, ale každá z nich si na něj chtěla alespoň sáhnout. Mluvit se na něj téměř neodvažovali. Eragon chtěl pryč. Tohle pro něj bylo hrozné. Tyhle ženy mu děkovaly a ctily jej, ale proč? Neměly jediný důvod. Jejich muže nezachránil, jejich muži jsou mrtví a ony mu přesto děkují. Ne tohle už déle nesnesl. Konečně prošel zástupem vdov. Když se každá z nich ale dostala na půdu pod níž byli pohřbeni mrtví, každá hořce zaplakala. A jejich pláč se za Eragonem nesl ještě dlouho. A ještě dlouho byl jeho noční můrou. Děsil ho když byl sám a nebo když všude bylo úplné ticho, to vždy slyšel křik a sténání umírajících a nářek žen, jejichž muži zemřeli.
Eragon došel k dobrému ukrytu, který mi sám určitě jako dítě využil. Trvalo mu to skoro hodinu, než se dostal tam, kde viděl mizet děti v lese.
"Vaine!" zavolal. Chvíli se nic nedělo, ale pak se odněkud začali nořit děti. Byly kousek vedle.
Chytrý chlapec. Pomyslel si Eragon. Zavedl je tam kde by je určitě nikdo nehledal. Když hned vedle je tak dobrá skrýš.
Už se pomalu rozednívalo. Děti s k Eragonovi nahrnuly a objaly ho. Každé se k němu chtělo přitisknout. On pro ně představoval nedobytnou pevnost se kterou jsou v bezpečí. Vain mu skočil do náručí. Eragon se usmál, na chvíli byl dokonce šťastný. Po celém uplynulém dnu a noci. Jednou rukou tedy podpíral Vaina aby nespadl, druhou chytil jakousi holčičku za ruku a vyrazil i s ostatními dětmi do tábora. Všechny děti se drželi za ruce, a to první se drželo té dívenky, a nebo se drželi Eragona, nebo kolem něj jen tak pobíhali. Cestou pak začali zpívat jakousi písničku. Eragonovi byla povědomá. Ale nedokázal si vybavit všechna slova a tak s dětmi jen broukal melodii.
Takhle vešli za rozbřesku do tábora. Eragon, v zakrvácené zbroji a krví všude, obklopen zpívajícími dětmi. Pustil dívenku a postavil Vaina na zem. Děti se začali rozbíhat k matkám a ke svým rodinám. Jen Vain zůstal stát u Eragona.
"Děkuji. Jsi velmi statečný." Řekl Eragon, kleče před chlapcem a drže jej za ramena. Vain se mu vrhl kolem krku.
"Vaine!" ozval se ženský hlas.
"Tak běž za maminkou." Řekl Eragon.
"To není moje maminka. To je Tuon, ona se o mě stará." Řekl chlapec když ho pouštěl a běžel k Tuon, které okamžitě padl do náruče a vtiskl jí pusu na líc. Eragon tam jen klečel, zíral do prázdných rukou, a pak kolem sebe. Viděl Tuon s chlapcem v náručí jak odchází do jejího a Murtaghova stanu. Zase vzpomínka na bratra.
Pořád viděl Murtagha, jak nad ním stojí dívá se na něj se slzami v očích a přitom natahuje ruku ke králi. A pak to jediné slovo: Odpusť!
Odpouštím ti, bratře, jen se mi zase vrať! Pomyslel si Eragon se slzami v očích. Slzy. Dokonce jsem jich ještě schopen, ale ty tu teď nemají co dělat. Rázně setřel tu jedinou co mu ukápla, vstal a šel se do svého stanu převléknout.
"Eragone!" volala na něj cestou Tuon. Na sobě měla prosté hnědé šaty a s bílou spodničkou, kterých si napoprvé téměř nevšiml. Až takhle byl nevšímavý. "Arya svolává poradu do Nasuadina stanu. Je to teď poradní stan."
"Dobře. Hned přijdu. Jen se musím aspoň umýt." Odpověděl, a šel dál ke svému stanu, ale Tuon jej následovala. Vešel dovnitř a pokusil se sundat si zbroj.
"Ukaž, pomůžu ti." Řekla a začala zkušeně rozvazovat tkanice, držící jeho zbroj. Eragon tedy zůstal stát a čekal až mu Tuon zbroj svlékne. Na chvíli zavřel oči a nemusel nic dělat. Bylo to krásné. Krásný pocit. Tuon si počínala naprosto šetrně a zkušeně, asi takhle často pomohla Murtaghovi ven z jeho zbroje.
Eragon měl na chvíli pocit, že se z ní sám nikdy nedostane. Zbroj jej dusila. Škrtila a drtila a nevěděl co ještě. Hlavně z ní chtěl být co nejdřív venku.
Konečně mu Tuon stáhla poslední chránič na předloktí a celá ta nádhera byla zase dole. Safira strčila hlavu do stanu, někdo jí také sundal zbroj a Eragonovi stačil jediný pohled a už věděl kdo to byl. Tuon.
Ta teď stála se džbánem v ruce a nalévala do malého umyvadla vodu. eragon na ni vděčně pohlédl a vyjel z košile jako namydlený. V tuhle chvíli mu vůbec nevadila přítomnost někoho jiného ve stanu, a ještě ke všemu přítomnost ženy. Ucítil její pohled na svých svalnatých zádech. Evidentně se dívala kde má svoji jizvu. I když ji nenašla tak si ho prohlédla, aspoň zezadu. V tuhle chvíli mu to ale opravdu bylo jedno. Sklonil se nad umývadlem a zhrozil se. Na tváři měl hotovou masku z krve. I když se k opravdovému boji v podstatě nedostal tak spousta léčených vojáků se jej chytala rukama od krve, takže vypadal, jakoby bojoval alespoň hodinu v té největší vřavě. Nabral vodu do obou dlaní a ponořil do ní tvář. Když odtáhl tvář a otevřel oči, byla voda v jeho dlaních úplně rudá. A přesto když se znovu podíval na svůj odraz na hladině stále byl dost od krve. Rychle se začal drhnout co to šlo. Chtěl tu krev ze sebe smýt a to co nejrychleji. Konečně byl spokojený. Nikde na těle kam se podíval neviděl ani kapku krve a navíc jej ledová voda dokonale probrala, takže i únava téměř zmizela. Znovu se prohlédl v odrazu na hladině.
Vypadám tolik starý. pomyslel si, když si porhlížel své rysy. ještě před třečtvrtě rokem to byly rysy dítěte, které vyrůstalo v klidu a pohodě. A teď to byly rysy muže. Muže ztrhaného životem. Tolik se toho změnilo co odešel z domu. Ale Eragon nechtěl nic měnit, chtěl aby se vrátil čas. Aby mohl sledovat Safiru vyrůstat, ale aby to bylo doma. V Carvahalu. Věděl, že s tím už asi nic nenadělá. Naposledy na sebe tedy pohlédl. Vzal si od Tuon ručník a ona pak sama vyšla ze stanu, takže si mohl v klidu převléci spodky. Přetáhl přes sebe čistou košili a přes ni ještě vestu. Vyšel ven a zahmouřil oči, jak mu do nic posvítilo vycházející slunce.
Cestou ke stanu ani jeden z nich nepromluvil. A ani jeden z draků, kteří je následovali nemluvil. Takto vešli do Nasuadina stanu kde probíhala jako vždy bouřlivá diskuse. Roran tam stál, ještě ani neumytý a něco velmi vášnivě a se zanícením vysvětloval Aryi, která stála na druhé straně stolu. Arya vypadala jako vždy dokonale. Byla hezky upravená, čistá a převléknutá. Vlasy stažené čelenkou, zelenou tuniku přepásanou páskem na kterém měla dýku. Nechyběl tam ani Orik a Orin. Jediný kdo chyběl byl Murtagh. Ale toho Eragon rychle vyhnal z hlavy.
"Takže co budeme dělat?" byl jeho první dotaz. Všechny oči se k němu obrátily.
"No. Mysleli jsme, že nejlepší by bylo pár dní vyčkat. Na nějaký větší útok teď stejně nemáme. Počkáme co vymyslí Galbatorix. A pak mu to opět nějak oplatíme."
"Jo, jen abychom ale byli schopni odrazit jeho útok. Nemůžeme vědět jakou silou na nás teď udeří. Jinak nemám výhrady, abychom na chvíli tak trochu vypadli ze hry." Odpověděl elfce Eragon.
"Nemyslím si, že jeho útok bude nějak moc silný. Přišel teď o mnoho mužů, bude mu chvíli trvat, než je zase doplní."
"To jistě ano. Ale místo nich taky získal silnou zbraň."
"Já vím, Eragone. A mrzí mě to. Ale my to jistě zvládneme." Usmála se na něj.
"To doufám." Odpověděl jí Eragon a sklonil hlavu.
"Eragone? Děje se něco?" zakroutil hlavou.
"Ne."
"A co teda budeme dělat?"
"Půjdu ke skále Kuthian. Třeba tam najdu odpovědi, které tak dlouho hledám."
"To nemůžeš. Nemůžeš nám zase zmizet. Ne teď." Řekl Orin, který byl až doteď ztichal a sledoval jejich hovor.
"Ale pochop, že tam se možná dovím, jak Galbatorixe porazit. Možná právě na tohle teď čekáme a potřebujeme to." Musel se tvářit buď dosti přesvědčivě a nebo dosti zoufale.
"Možná má pravdu, Orine." Povzdechla si Arya.
"Ale než půjdu. Něco od tebe potřebuju, Aryo." Otočil se na ni Eragon. "A ty dobře víš co. Jsi jediná, kdo chci aby mi to řekl." Arya vykulila oči. No jistě, věděla co po ní chce. Chce vědět své pravé jméno. Aby ho mohl vykřiknout před skálou, jak mu řekla Angela. Chvíli si jej prohlížela ale nakonec kývla.
Zbytek porady Eragon sotva vnímal. Řešili jaké kde musejí udělat opevnění a že musejí posílit jednotky a hlídky ze severu, západu a dokonce i z východ, protože to jsou jediná možná místa odkud je může král napadnout.
Kolem oběda je něco vyrušilo. Byl to křik nějakého dravce. Létal sem a tam před vchodem do stanu. Tuon vyběhla a natáhla ruku. Byl to její sokolík, Faile. "Má vzkaz. Je od Murtagha." Vydechla.
Autorka:Lerietka

