Tuon seděla na paloučku před svým stanem. Vain seděl vedle ní. Byl to krásný malý chlapeček. Měl velké modré oči lemované dlouhými řasami a krátké černé vlasy. Na sobě měl pískové kalhoty sahající mu těsně po kolena a hnědou košili, která mu byla až moc velká. Oba jeho rodiče zemřeli, když jejich vesnici zpustošilo královo vojsko. Nikdy ho neviděla plakat. Všiml si, že ho sleduje.
"Děje se něco, Tuon?"
"Ne. Jen jsem se zamyslela." Odpověděla a poškádlila ho tím, že mu rozcuchala vlasy. Chlapec se zasmál. Jeho smích zněl jako zvonečky a Tuon hřál na srdci. Odvrátila se a dívala se do zapadajícího slunce a na celý tábor.
"Tuon?"
"Ano?"
"Viď, že mě s Murtaghem nikdy neopustíte." Shlédla na něj a v očích ji pálily slzy. Co mu na to má odpovědět?
"To víš, že ne." Usmála se. "Pojď sem. My tu pro tebe budeme už napořád." Přitáhla si chlapce do klína a pevně jej objala.
Oba se dívali kupředu. Snad vstříc lepší budoucnosti. Snad vstříc záhubě. Snad oba vyhlíželi Murtagha. Snad. Nikdo nevěděl a nikomu neřekli, na co se tehdy dívali. Ale oba hleděli na to samé. Trvalo to jen pár chvil. Pak se zase každý z nich díval jinam. Vain se díval do zapadajícího slunce a myslel na to, že jeho maminka s ním takhle nikdy neseděla a nikdy se mu nevěnovala tak jako Tuon.
Tuon se dívala do tábora. Sledovala Aryu. Elfka se v poslední době chovala nějak divně. Stále nosila volnou tuniku. Ve zbroji už ji taky dlouho neviděla. Co má asi elfka za lubem? Co asi skrývá? Elfka stojící asi 10 metrů od ní si jejího zkoumavého pohledu všimla. Chvíli na sebe hleděly, pak Arya spustila ruce k bokům a pomalu vyrazila k Tuon.
"Smím si přisednout?"
"Samozřejmě. Viď Vaine?" chlapec jen kývl a Arya se na něj usmála a pohladila jej po vlasech.
"Je to velmi šikovný chlapec." Poznamenala Arya. Chtěla navázat hovor, ale nevěděla jak.
"To je. A hodně mi pomáhá." Ani jedna se na tu druhou nedívala. A to naprosto cíleně. Bavily se, ale obě se dívaly přímo před sebe. Bylo to až křečovité, jak se jedna vyhýbala pohledu do tváře a očí té druhé. Bavily se o všem možném, jen ne o válce a o tom co je ještě všechny čeká. Bavily se jako dvě ženy na venkově až do té doby, kdy zazněl gong ohlašující večeři.
Vain vyskočil a podíval se na obě ženy.
"Tuon? Budeme jíst ve stanu a nebo s ostatními?" ptal se nedočkavě.
"Jak chceš." Odpověděla mu s úsměvem.
"Tak s ostatními." Obrátil se a rychle běžel k nasuadinu stanu, kde většinou jídávali. Tuon se pomalu postavila a oprášila si suchou trávu z hnědé sukně svých šatů. Byly to jediné šaty, které na sebe teď měla. Ale když měla chvíli tak si šila nové. Doufala, že to stihne co nejdřív.
Arya udělala totéž. Jemně ometala žlutou trávu ze své dlouhé zelené tuniky. Tunika měla krátké ale široké rukávy, z těch jí ještě vyčuhovaly dlouhé černé rukávy spodničky. Černé vlasy jí spadaly už hezký kus po ramena.
Obě ženy vyrazily bok po boku. Najednou se Arya zastavila a podívala se Tuon přímo do očí.
"Chybí ti Murtagh?" Tuon vyvalila oči. Jak se na to může ptát?
"A tobě Eragon?" Arya otevřela ústa, ale zase je zavřela.
Naproti od stanu jim šel nějaký starý elf. No jistě byl to Oromis. Na Tuon se ani nepodíval a Aryi nabídl rámě, které elfka ráda přijala. Vešli do stanu. Už tam bylo hodně lidí. Nechyběli nějací další elfové, Orin ani Orik, vedle kterého seděl Vain a neposedně se vrtěl jak Tuon vyhlížel.
"Tuon, Tuon! Pojď sem!" začal volat hned jak ji uviděl. Mával rukama, aby si ho určitě všimla a ukazoval na podušku vedle sebe. Tuon se usmála a vyrazila k chlapci a trpaslíkovi. Estel byl s Glaedrem a byl velmi spokojený. Konečně tu měl zase nějakého draka. Tuon jedla mlčky, jen se občas smála dvojici vedle sebe. Malý Vain měl nekonečný proud dotazů a nenechal trpaslíka ani se napít ani strčit sousto do úst. Orik se také smál zvídavosti tohoto malého hocha. Ale chvílemi zvážněl, to když krátce pohlédl na Tuon. Seděla, pomalu jedla, dívala se na chlapce se smutným výrazem a oči měla skelné a plné slz. Věděl, že ji něco trápí, ale nemohl se jí tady zeptat.
Po večeři se všichni rozešli do svých stanů. Tuon překvapilo, jak dlouho u večeře seděli. Byla už tma, jen na západě byly ještě zbytky rudé záře zapadajícího slunce. Vain se jí držel za ruku a společně stoupali do menšího kopečka k vlastnímu stanu. Uvnitř Tuon zažehla petrolejovou lampu, Vain si umyl obličej a skočil do postele, kde se rychle zavrtal do pokrývek. Chvíli ji sledoval, ale pak se obrátil na druhou stranu a usnul. Tuon si rozvázala tkanice šatů a spustila je k zemi, stála tam jen ve své kdysi čistě bílé, nyní trochu zašlé spodničce a vychutnávala si závany studeného větru, který sem zavál otevřeným vchodem stanu. Potom ze šatů vystoupila a přehodila je přes šňůru nataženou mezi dvěma tyčemi stanu. Také si opláchla obličej a ruce. Ještě si vyzula jednoduché boty. Byly kožené a jen po kotníky. Pod šaty bohatě stačily. Zasunula boty do rohu ke svým vysokým holínkám, které si brávala do boje. Zadívala se na sebe do malinkého zrcadla a přejela si rukou po dorůstajících vlasech. Byly černé jako uhel a dlouhé skoro jako dva články jejích prstů.
Vzala petrolejku ze stojánku a šla zavřít stan. Potom tichoučce přešla stan zpátky k zrcadlu a ke stojánku. Sfoukla plamínek lampy, postavila ji na stojánek a chvíli mžourala v nastalé tmě. Potom pomalu a potichu vykročila k posteli. Lehla si, přikryla se a objala Vaina rukama. Chlapec se k ní okamžitě otočil obličejem a protáhl si hubené malé ručky kolem jejího krku. Obličejík zabořil do jejího ramene a dál spokojeně oddechoval. Tuon se zkřivila tvář a ona se rozplakala. Už dávno přestala počítat večery, kdy tady takhle usínali sami. Už dávno přestala čekat, že tak jako si přišla teď lehnout ona přijde ještě Murtagh. Že ji taky obejme, políbí na krk a zašeptá něco krásného. Že se bude zase cítit v bezpečí. Tolik jí chyběl, a Arya její smutek a žal ještě více roznítila svojí dnešní otázkou.
Hlasité vzlyky udusila v polštáři do kterého ji kanuly slzy. Usnula. Usnula a zdálo se jí o Murtaghovi. O jeho silném těle, svalnatých zádech…
***
Eragon se Safirou neslyšně plachtili studeným ranním vzduchem. Na východě, po jejich levici právě svítalo. Pod nimi se rozkládaly dva tábory. Eragon si je ze své výšky pečlivě prohlížel a zvažoval, že by nad králem přeci jen mohli vyhrát. Ale když si pořádně prohlédl rozlehlost tábora a vojsk už si nedělal žádné marné naděje. Tábor Vardenů byl asi čtvrtinový. Konečně byl zase u svých. Musí poprosit Aryu, aby poslala Oromisovi zprávu, aby c nejrychleji přijel.
Potichu se snášeli nad spící tábor. Hlídky je zahlédly, ale poznali je a tak na ně jen zamávali. Safira ještě dvakrát mávla křídly, aby je ještě trochu zpomalila a dosedli na zem. Eragon doufal, že mu poběží vstříc Murtagh. Ale nestalo se tak. Místo něj, k Eragonovu překvapení, mu šel vstříc samotný Oromis a za ním majestátně kráčel Glaedr, kolem kterého poskakoval Estel.
Během několika okamžiků byl celý tábor na nohou. Všichni se vrhli k Eragonovi a vítali se s ním. To byl opravdu pryč tak dlouho? Ale na tom teď nesejde. Pátral v davu kolem sebe a nezahlédl dvě tváře, které by tu jistě čekal. Nebyla tu Tuon ani Arya.
"Zdravím tě, Jezdče Eragone." Pozdravil jej obřadně Oromis.
"Zdravím tě, Jezdče Oromisi." Odpovídal mu Eragon a nezapomněl se dotknout prsty rtů. Oromis se usmál.
"Mistře?"
"Ano?"
"Kde je Arya?"
"Promluvíš si s ní, až se trochu vyspíš. Musíš být unavený. Vy oba." Vzal Eragona kolem ramen a odváděl ho ke stanu. Tím Eragon naprosto umlčel. V náručí starého elfa bylo Eragonovi dobře, a taky začal pociťovat únavu, o které elf mluvil.
Když byl sám sotva se mu podařilo se vysléci. Stáhl ze sebe jen kabátec a boty už si vyzouval v polospánku. Sesul se do postele a málem se zapomněl i zakrýt. Usnul.
Když se o několik hodin později probral, měl pocit, že ještě stále sní. Z venku k němu doléhal hlasitý smích. Bylo to nějaké dítě. Safira mu v mysli jen spokojeně zavrněla.
Dobré ráno, maličký.
Vždyť už dávno není ráno? Nebo je?
Ne. Vzbudil jsi se včas na večeři. Odpověděla mu dračice a on z jejích pocitů vytušil, že se mu hrozně směje.
Vstal z postele a přešel bosky po zdupané trávě ve svém stanu až k umyvadlu. Byla v něm studená voda. Navíc mu nad umyvadlem přibylo zrcadlo.
To mi tu ještě chybělo. Abych se díval jak s každým dalším dnem stárnu. Pomyslel si. Opláchl si obličej a zadíval se na sebe do zrcadla. Přejel si rukou po plnovousu. Tak tohle určitě musí dolů. Zašeptal kouzelná slůvka a plnovous byl ten tam.
No vida. Zas tak starý nevypadám. Pomyslel si a usmál se. Oblékl si čisté věci, které byly naskládané a nachystané v křesle. Oblékl si šedé kalhoty, světle zelenou košili a přes to všechno hnědou tuniku, kterou přepásal koženým opaskem. Rozhodl se jednou vyjít bosý, aby opět pocítil jemnou trávu po holými chodidly a mohl vychutnat její měkké studené doteky. Vyšel ven a oslnilo jej zapadající slunce. Jeho stan přeci nikdy neměl východ otočený směrem na západ. Zastínil si rukou oči. Až teď si uvědomil, že jeho stan někdo přestěhoval. Ráno mu to asi nějak nedošlo. Jeho stan stál na kopci, kolem rostly stromy a za jeho stanem byl pískovec, který jej trochu chránil. Eragon se zhluboka nadechl. Zavřel oči. Udělá to. Dnes po večeři. Vydechl a otevřel oči. Díval se dolů z kopce. Byly tam další dva stany. Sešel k tomu bližšímu, zavolal a nahlédl dovnitř. Nikdo tam nebyl, jeho obyvatelé šli nejspíš na večeři. Šel dolů, protože odtamtud se ozýval ten líbezný dětský smích. Znělo to jako zvonečky. A teď se smál ještě někdo další. Nějaká žena. První koho uviděl byla Safira. Líně se vyvalovala mezi stromy, ale moc místa už tam neměla. Některé stromky ale neunikly nutným úpravám a buď byly naházené na hromadě nebo je po nich prostě válela. Loupla okem po Eragonovi a chmatla po něm velkými čelistmi když kolem ní procházel. Zastavil se a chvíli jí přejížděl rukama po šupinách na hlavě a kolem nozder. Spokojeně na něj vyfoukla teplý vzduch a poté obláček kouře. Převalila se na záda. Zase ten smích. Tentokrát to byl úplný výbuch. Přímo za Eragonem. Eragon se tedy otočil, už s úsměvem na rtech, protože tomuto nakažlivému smíchu se nedalo odolat, za ním seděla Tuon a lechtala malého Vaina. Na pomoc měla ještě Orika, který se v tu chvíli začal smát taky.
"Eragone!" malý Vain se rychle vymanil z náručí svých trýznitelů a skočil Eragonovi kolem krku. Eragon to neustál a jak stál tak si zrovna sedl.
"Vaine! Teda tys ale vyrostl." Vzápětí jej taky začal lechtat. Tuon se na ně chvíli dívala a smála se, pak její výraz nejednou potemněl. Eragon si uvědomil proč. Jeho smích byl úplně stejný jako Murtaghův. Postavil se a malého rošťáka postavil taky. Snažil se ho nějak ukočírovat, ale dítě nechtělo stát na mstě ani za mák. Neustále kolem Eragona obíhal, podtáčel se mu pod rukama a dělal hlouposti. Eragon se snažil stát na místě, aby se s Tuon mohli normálně bavit, ale prostě to nešlo. Takže se bavili, on v polopředklonu a pořád tancoval kolem aby chytil rovnováhu.
"Tuon?"
"Ano?" Nuceně se usmála.
"Čím toho kluka krmíš?" smál se a chytal chlapce, aby si nerozbil hlavu.
"No to já nevím co mi uždibuje za zády." Smála se taky.
"Eragone!" Eragon se podíval dolů z kopce. Stál tam Oromis a mával na něj. "Pojď dolů!"
"Jen běž. Popovídáme si jindy." Tuon měla tolik smutné oči.
"Promiň." Řekl a pustil Vaina. Rozešel se směrem dolů.
"A Tuon?" zvedla k němu oči.
"Mrzí mě to."
"To mě taky." Zašeptala. Otřela si slzy. "Tak, Oriku, Vaine, půjdeme se také najíst ne?" ještě jim něco dál říkala, ale Eragon už je neslyšel. Sešel těch posledních několik metrů od Tuonina stanu a zastavil se před Oromisem.
"Dnes povečeříš s Aryou. Pokud ti není proti mysli, abyste jedli v soukromí."
"Ne. Sám jsem to chtěl navrhnout. Ty se k nám nepřipojíš, Mistře?"
"Ne, Eragone, dnes ne. Třeba zítra. Myslím, že Arya tě dnes bude chtít jen pro sebe. Máte si dost o čem povídat."
"Mistře?"
"Ano?"
"Po večeři bych rád něco probral já s tebou."
"Počkám na tebe. Až s Aryou skončíte tak za mnou můžeš přijít."
"Mistře je to hodně důležité."
"Myslím, že to co ti chce Arya je důležitější. Co chceš ty mně počká. Můj stan je tenhle. Budu tam na tebe čekat." A ukázal na jeden ze stanů hned pod kopcem.
"Dobrá." Povzdechl si Eragon. Oromis mu ukázal stan, ve kterém na něj čeká Arya a připojil se k Tuon, Orikovi a Vainovi a společně šli do nasuadina stanu na večeři. Eragonovi nesmírně chyběly tyto společné večeře.
Vešel do stanu. Ten ozařovaly pouze svíce rozestavěné ne stole. Arya seděla za stolem, mnohem krásnější než jak si ji pamatoval. Došel až k ní, pohledem jí naznačil ať nevstává, a políbil jí ruku.
"Má paní." Posadil se do druhého čela stolu, přímo naproti ní. Byl rád, že k večeři mají nejspíš to samé co ostatní. Jen tam možná bylo navíc nějaké ovoce.
Hlavní jídlo dojedli mlčky. Eragon se pak ale rozvalil na židli a začal líně uždibovat hrozny. Arya si také sedla pohodlně. Chvíli na sebe jen tak hleděli. Eragon se z jejích očí snažil vyčíst, co mu asi chce říct tak důležitého.
"Eragone?" na tohle slovo čekal. Rychle se narovnal na židli, shodil nohu z opěrky, opřelruce o stůl a odpověděl.
"Ano?" jeho oči je celou pohlcovaly.
"Pamatuješ na tu jednu noc kdysi?" začala opatrně a oči zabodla do stolu. Eragon byl zmatený.
"Myslím, že ano." Odpověděl, ale nevěděl, kterou noc má Arya přesně na mysli.
"Já jsem myslela, že…" odmlečela se a Eragon svraštil čelo. Srdce mu divoce bilo jako když lovil srny ještě doma v Carvahallu. "Myslela jsem, že z toho nic nebude, ale…" další odmlka. Eragon nasadil tázavý výraz. Arya mu pohlédla do očí, po tváři jí stekla slza a pak druhá.
"Prosím nezlob se na mě."
"Ale proč? Tak už mi to řekni." Došla mu trpělivost.
"Eragone budeš otcem." Arya sklonila hlavu, očima se přikovala k desce stolu a tiše vzlykla. Věděla, že je na to příliš mladý, aby byl otcem. Nechtěla mu takhle zničit celý život, ale stalo se a mohli za to oba.
Eragon seděl jako opařený. Už přesně věděl, kterou noc Arya myslí. Tu noc asi před třemi měsící, ještě před jeho uvězněním, ještě před… Ale tohle nečekal. Díval se na ni s otevřenou pusou a nechápal proč se mu to tak bála říct. Nebyl schopen se pohnout. Jeho myslí se hnala jediná věta, která pohlcovala vše ostatní: BUDE ZE MĚ TÁTA.
Konečně se pohnul. Vyskočil ze židle a přiskočil k Aryi tak rychle, že se lekla. Objal ji, políbil ji a pak si k ní klekl. Díval se jí přímo do tváře a usmíval se. Natáhl k ní ruku a palcem jí střel slzy.
"Proč jsi mi to neřekl rovnou?"
"Já jsem nevěděla jak na to budeš reagovat. Nechci ti takhle kazit život. Jsi příliš mladý. Prosím nezlob se, že…" překryl jí rukou ústa.
"Pšš! Nech toho. Ani nevíš jakou mám radost."
"Není to hloupost? Přivést dítě do takového světa?"
"Naše dítě se narodí do míru a klidu. To ti slibuju." Znovu ji políbil. Jeho mozek to pořád ještě nebral. Ještě dlouho si pak povídali, chtěl ji potom doprovodit do svého stanu, ale Arya řekla, že bude spát v tom svém. Tak ji doprovodil alespoň tam. Zjistil, že její je ten stan přímo pod tím jeho. Vedl ji nahoru, držel ji kolem ramen a druhou rukou občas pohladil její malé bříško, které se jí rýsovalo pod volnou tunikou. Před stanem se ještě políbili a Eragon pustil její ruce a vydal se znovu z kopce.
"Ty ještě nejdeš spát?"
"Ne. Musím si ještě o něčem promluvit s Oromisem."
"Tak dobrou noc, můj drahý." Oslovení sice spíš zašeptala než řekla, ale o to to pro něj mělo větší cenu. Oslovení bylo určeno jen jeho uším.
Eragon seběhl dolů a vrazil do Oromisova stanu s přihlouplým úsměvem.
"Tak ti to řekla." Zasmál se starý elf.
"Ano." Odpověděl Eragon s hrdostí mladého otce a s úsměvem.
"A co ty mi chceš?" Eragonovi zmizel úsměv z rtů.
"Chci ti říct tajemství skály Kuthian." Oromis se zastavil. Úplně zkameněl a až po chvíli se na Eragona dlouze zadíval.
Safiro?!
Ano?
Jsi u Glaedra?
Ano, jsem.
Uděláme to teď.
Dobrá.
Potřebuju, abys se ho nějakým způsobem dotkla.
Dobrá.
Eragon prudce vyrazil k Oromisovi. Popadl jej za obě ruce a než stačil starý elf zareagovat Eragon začal odříkávat složité kouzlo, které mělo jeho mistra navždy uzdravit. Oromis až pozdě zjistil, co chce mladý Jezdec udělat. A když mu to došlo, bylo už pozdě aby začal s rušícím kouzlem. Eragon to dobře věděl. Cítil jak z Oromise nemoc odchází, ale část z ní přecházela na Eragona. Pomalu začal slábnout. Oběma se podlomila kolena a oni klesli na zem. Eragon ztrácel vědomí. Poslední co si pamatoval byl dračí řev a křik. Pak ztratil vědomí úplně.
***
Murtagh ležel ve své posteli a spal. Bylo něco kolem půlnoci. Zrovna se mu zdá krásný sen o jeho svatbě s Tuon. Ze spánku jej vytrhl řev a křik. Byl to řev dvou velkých draků a dvou mužů. "Už to začíná." Řekl si potichu. Zbytek noci už neusnul. Musí se dostat do druhého tábora. Prostě MUSÍ!
"Děje se něco, Tuon?"
"Ne. Jen jsem se zamyslela." Odpověděla a poškádlila ho tím, že mu rozcuchala vlasy. Chlapec se zasmál. Jeho smích zněl jako zvonečky a Tuon hřál na srdci. Odvrátila se a dívala se do zapadajícího slunce a na celý tábor.
"Tuon?"
"Ano?"
"Viď, že mě s Murtaghem nikdy neopustíte." Shlédla na něj a v očích ji pálily slzy. Co mu na to má odpovědět?
"To víš, že ne." Usmála se. "Pojď sem. My tu pro tebe budeme už napořád." Přitáhla si chlapce do klína a pevně jej objala.
Oba se dívali kupředu. Snad vstříc lepší budoucnosti. Snad vstříc záhubě. Snad oba vyhlíželi Murtagha. Snad. Nikdo nevěděl a nikomu neřekli, na co se tehdy dívali. Ale oba hleděli na to samé. Trvalo to jen pár chvil. Pak se zase každý z nich díval jinam. Vain se díval do zapadajícího slunce a myslel na to, že jeho maminka s ním takhle nikdy neseděla a nikdy se mu nevěnovala tak jako Tuon.
Tuon se dívala do tábora. Sledovala Aryu. Elfka se v poslední době chovala nějak divně. Stále nosila volnou tuniku. Ve zbroji už ji taky dlouho neviděla. Co má asi elfka za lubem? Co asi skrývá? Elfka stojící asi 10 metrů od ní si jejího zkoumavého pohledu všimla. Chvíli na sebe hleděly, pak Arya spustila ruce k bokům a pomalu vyrazila k Tuon.
"Smím si přisednout?"
"Samozřejmě. Viď Vaine?" chlapec jen kývl a Arya se na něj usmála a pohladila jej po vlasech.
"Je to velmi šikovný chlapec." Poznamenala Arya. Chtěla navázat hovor, ale nevěděla jak.
"To je. A hodně mi pomáhá." Ani jedna se na tu druhou nedívala. A to naprosto cíleně. Bavily se, ale obě se dívaly přímo před sebe. Bylo to až křečovité, jak se jedna vyhýbala pohledu do tváře a očí té druhé. Bavily se o všem možném, jen ne o válce a o tom co je ještě všechny čeká. Bavily se jako dvě ženy na venkově až do té doby, kdy zazněl gong ohlašující večeři.
Vain vyskočil a podíval se na obě ženy.
"Tuon? Budeme jíst ve stanu a nebo s ostatními?" ptal se nedočkavě.
"Jak chceš." Odpověděla mu s úsměvem.
"Tak s ostatními." Obrátil se a rychle běžel k nasuadinu stanu, kde většinou jídávali. Tuon se pomalu postavila a oprášila si suchou trávu z hnědé sukně svých šatů. Byly to jediné šaty, které na sebe teď měla. Ale když měla chvíli tak si šila nové. Doufala, že to stihne co nejdřív.
Arya udělala totéž. Jemně ometala žlutou trávu ze své dlouhé zelené tuniky. Tunika měla krátké ale široké rukávy, z těch jí ještě vyčuhovaly dlouhé černé rukávy spodničky. Černé vlasy jí spadaly už hezký kus po ramena.
Obě ženy vyrazily bok po boku. Najednou se Arya zastavila a podívala se Tuon přímo do očí.
"Chybí ti Murtagh?" Tuon vyvalila oči. Jak se na to může ptát?
"A tobě Eragon?" Arya otevřela ústa, ale zase je zavřela.
Naproti od stanu jim šel nějaký starý elf. No jistě byl to Oromis. Na Tuon se ani nepodíval a Aryi nabídl rámě, které elfka ráda přijala. Vešli do stanu. Už tam bylo hodně lidí. Nechyběli nějací další elfové, Orin ani Orik, vedle kterého seděl Vain a neposedně se vrtěl jak Tuon vyhlížel.
"Tuon, Tuon! Pojď sem!" začal volat hned jak ji uviděl. Mával rukama, aby si ho určitě všimla a ukazoval na podušku vedle sebe. Tuon se usmála a vyrazila k chlapci a trpaslíkovi. Estel byl s Glaedrem a byl velmi spokojený. Konečně tu měl zase nějakého draka. Tuon jedla mlčky, jen se občas smála dvojici vedle sebe. Malý Vain měl nekonečný proud dotazů a nenechal trpaslíka ani se napít ani strčit sousto do úst. Orik se také smál zvídavosti tohoto malého hocha. Ale chvílemi zvážněl, to když krátce pohlédl na Tuon. Seděla, pomalu jedla, dívala se na chlapce se smutným výrazem a oči měla skelné a plné slz. Věděl, že ji něco trápí, ale nemohl se jí tady zeptat.
Po večeři se všichni rozešli do svých stanů. Tuon překvapilo, jak dlouho u večeře seděli. Byla už tma, jen na západě byly ještě zbytky rudé záře zapadajícího slunce. Vain se jí držel za ruku a společně stoupali do menšího kopečka k vlastnímu stanu. Uvnitř Tuon zažehla petrolejovou lampu, Vain si umyl obličej a skočil do postele, kde se rychle zavrtal do pokrývek. Chvíli ji sledoval, ale pak se obrátil na druhou stranu a usnul. Tuon si rozvázala tkanice šatů a spustila je k zemi, stála tam jen ve své kdysi čistě bílé, nyní trochu zašlé spodničce a vychutnávala si závany studeného větru, který sem zavál otevřeným vchodem stanu. Potom ze šatů vystoupila a přehodila je přes šňůru nataženou mezi dvěma tyčemi stanu. Také si opláchla obličej a ruce. Ještě si vyzula jednoduché boty. Byly kožené a jen po kotníky. Pod šaty bohatě stačily. Zasunula boty do rohu ke svým vysokým holínkám, které si brávala do boje. Zadívala se na sebe do malinkého zrcadla a přejela si rukou po dorůstajících vlasech. Byly černé jako uhel a dlouhé skoro jako dva články jejích prstů.
Vzala petrolejku ze stojánku a šla zavřít stan. Potom tichoučce přešla stan zpátky k zrcadlu a ke stojánku. Sfoukla plamínek lampy, postavila ji na stojánek a chvíli mžourala v nastalé tmě. Potom pomalu a potichu vykročila k posteli. Lehla si, přikryla se a objala Vaina rukama. Chlapec se k ní okamžitě otočil obličejem a protáhl si hubené malé ručky kolem jejího krku. Obličejík zabořil do jejího ramene a dál spokojeně oddechoval. Tuon se zkřivila tvář a ona se rozplakala. Už dávno přestala počítat večery, kdy tady takhle usínali sami. Už dávno přestala čekat, že tak jako si přišla teď lehnout ona přijde ještě Murtagh. Že ji taky obejme, políbí na krk a zašeptá něco krásného. Že se bude zase cítit v bezpečí. Tolik jí chyběl, a Arya její smutek a žal ještě více roznítila svojí dnešní otázkou.
Hlasité vzlyky udusila v polštáři do kterého ji kanuly slzy. Usnula. Usnula a zdálo se jí o Murtaghovi. O jeho silném těle, svalnatých zádech…
***
Eragon se Safirou neslyšně plachtili studeným ranním vzduchem. Na východě, po jejich levici právě svítalo. Pod nimi se rozkládaly dva tábory. Eragon si je ze své výšky pečlivě prohlížel a zvažoval, že by nad králem přeci jen mohli vyhrát. Ale když si pořádně prohlédl rozlehlost tábora a vojsk už si nedělal žádné marné naděje. Tábor Vardenů byl asi čtvrtinový. Konečně byl zase u svých. Musí poprosit Aryu, aby poslala Oromisovi zprávu, aby c nejrychleji přijel.
Potichu se snášeli nad spící tábor. Hlídky je zahlédly, ale poznali je a tak na ně jen zamávali. Safira ještě dvakrát mávla křídly, aby je ještě trochu zpomalila a dosedli na zem. Eragon doufal, že mu poběží vstříc Murtagh. Ale nestalo se tak. Místo něj, k Eragonovu překvapení, mu šel vstříc samotný Oromis a za ním majestátně kráčel Glaedr, kolem kterého poskakoval Estel.
Během několika okamžiků byl celý tábor na nohou. Všichni se vrhli k Eragonovi a vítali se s ním. To byl opravdu pryč tak dlouho? Ale na tom teď nesejde. Pátral v davu kolem sebe a nezahlédl dvě tváře, které by tu jistě čekal. Nebyla tu Tuon ani Arya.
"Zdravím tě, Jezdče Eragone." Pozdravil jej obřadně Oromis.
"Zdravím tě, Jezdče Oromisi." Odpovídal mu Eragon a nezapomněl se dotknout prsty rtů. Oromis se usmál.
"Mistře?"
"Ano?"
"Kde je Arya?"
"Promluvíš si s ní, až se trochu vyspíš. Musíš být unavený. Vy oba." Vzal Eragona kolem ramen a odváděl ho ke stanu. Tím Eragon naprosto umlčel. V náručí starého elfa bylo Eragonovi dobře, a taky začal pociťovat únavu, o které elf mluvil.
Když byl sám sotva se mu podařilo se vysléci. Stáhl ze sebe jen kabátec a boty už si vyzouval v polospánku. Sesul se do postele a málem se zapomněl i zakrýt. Usnul.
Když se o několik hodin později probral, měl pocit, že ještě stále sní. Z venku k němu doléhal hlasitý smích. Bylo to nějaké dítě. Safira mu v mysli jen spokojeně zavrněla.
Dobré ráno, maličký.
Vždyť už dávno není ráno? Nebo je?
Ne. Vzbudil jsi se včas na večeři. Odpověděla mu dračice a on z jejích pocitů vytušil, že se mu hrozně směje.
Vstal z postele a přešel bosky po zdupané trávě ve svém stanu až k umyvadlu. Byla v něm studená voda. Navíc mu nad umyvadlem přibylo zrcadlo.
To mi tu ještě chybělo. Abych se díval jak s každým dalším dnem stárnu. Pomyslel si. Opláchl si obličej a zadíval se na sebe do zrcadla. Přejel si rukou po plnovousu. Tak tohle určitě musí dolů. Zašeptal kouzelná slůvka a plnovous byl ten tam.
No vida. Zas tak starý nevypadám. Pomyslel si a usmál se. Oblékl si čisté věci, které byly naskládané a nachystané v křesle. Oblékl si šedé kalhoty, světle zelenou košili a přes to všechno hnědou tuniku, kterou přepásal koženým opaskem. Rozhodl se jednou vyjít bosý, aby opět pocítil jemnou trávu po holými chodidly a mohl vychutnat její měkké studené doteky. Vyšel ven a oslnilo jej zapadající slunce. Jeho stan přeci nikdy neměl východ otočený směrem na západ. Zastínil si rukou oči. Až teď si uvědomil, že jeho stan někdo přestěhoval. Ráno mu to asi nějak nedošlo. Jeho stan stál na kopci, kolem rostly stromy a za jeho stanem byl pískovec, který jej trochu chránil. Eragon se zhluboka nadechl. Zavřel oči. Udělá to. Dnes po večeři. Vydechl a otevřel oči. Díval se dolů z kopce. Byly tam další dva stany. Sešel k tomu bližšímu, zavolal a nahlédl dovnitř. Nikdo tam nebyl, jeho obyvatelé šli nejspíš na večeři. Šel dolů, protože odtamtud se ozýval ten líbezný dětský smích. Znělo to jako zvonečky. A teď se smál ještě někdo další. Nějaká žena. První koho uviděl byla Safira. Líně se vyvalovala mezi stromy, ale moc místa už tam neměla. Některé stromky ale neunikly nutným úpravám a buď byly naházené na hromadě nebo je po nich prostě válela. Loupla okem po Eragonovi a chmatla po něm velkými čelistmi když kolem ní procházel. Zastavil se a chvíli jí přejížděl rukama po šupinách na hlavě a kolem nozder. Spokojeně na něj vyfoukla teplý vzduch a poté obláček kouře. Převalila se na záda. Zase ten smích. Tentokrát to byl úplný výbuch. Přímo za Eragonem. Eragon se tedy otočil, už s úsměvem na rtech, protože tomuto nakažlivému smíchu se nedalo odolat, za ním seděla Tuon a lechtala malého Vaina. Na pomoc měla ještě Orika, který se v tu chvíli začal smát taky.
"Eragone!" malý Vain se rychle vymanil z náručí svých trýznitelů a skočil Eragonovi kolem krku. Eragon to neustál a jak stál tak si zrovna sedl.
"Vaine! Teda tys ale vyrostl." Vzápětí jej taky začal lechtat. Tuon se na ně chvíli dívala a smála se, pak její výraz nejednou potemněl. Eragon si uvědomil proč. Jeho smích byl úplně stejný jako Murtaghův. Postavil se a malého rošťáka postavil taky. Snažil se ho nějak ukočírovat, ale dítě nechtělo stát na mstě ani za mák. Neustále kolem Eragona obíhal, podtáčel se mu pod rukama a dělal hlouposti. Eragon se snažil stát na místě, aby se s Tuon mohli normálně bavit, ale prostě to nešlo. Takže se bavili, on v polopředklonu a pořád tancoval kolem aby chytil rovnováhu.
"Tuon?"
"Ano?" Nuceně se usmála.
"Čím toho kluka krmíš?" smál se a chytal chlapce, aby si nerozbil hlavu.
"No to já nevím co mi uždibuje za zády." Smála se taky.
"Eragone!" Eragon se podíval dolů z kopce. Stál tam Oromis a mával na něj. "Pojď dolů!"
"Jen běž. Popovídáme si jindy." Tuon měla tolik smutné oči.
"Promiň." Řekl a pustil Vaina. Rozešel se směrem dolů.
"A Tuon?" zvedla k němu oči.
"Mrzí mě to."
"To mě taky." Zašeptala. Otřela si slzy. "Tak, Oriku, Vaine, půjdeme se také najíst ne?" ještě jim něco dál říkala, ale Eragon už je neslyšel. Sešel těch posledních několik metrů od Tuonina stanu a zastavil se před Oromisem.
"Dnes povečeříš s Aryou. Pokud ti není proti mysli, abyste jedli v soukromí."
"Ne. Sám jsem to chtěl navrhnout. Ty se k nám nepřipojíš, Mistře?"
"Ne, Eragone, dnes ne. Třeba zítra. Myslím, že Arya tě dnes bude chtít jen pro sebe. Máte si dost o čem povídat."
"Mistře?"
"Ano?"
"Po večeři bych rád něco probral já s tebou."
"Počkám na tebe. Až s Aryou skončíte tak za mnou můžeš přijít."
"Mistře je to hodně důležité."
"Myslím, že to co ti chce Arya je důležitější. Co chceš ty mně počká. Můj stan je tenhle. Budu tam na tebe čekat." A ukázal na jeden ze stanů hned pod kopcem.
"Dobrá." Povzdechl si Eragon. Oromis mu ukázal stan, ve kterém na něj čeká Arya a připojil se k Tuon, Orikovi a Vainovi a společně šli do nasuadina stanu na večeři. Eragonovi nesmírně chyběly tyto společné večeře.
Vešel do stanu. Ten ozařovaly pouze svíce rozestavěné ne stole. Arya seděla za stolem, mnohem krásnější než jak si ji pamatoval. Došel až k ní, pohledem jí naznačil ať nevstává, a políbil jí ruku.
"Má paní." Posadil se do druhého čela stolu, přímo naproti ní. Byl rád, že k večeři mají nejspíš to samé co ostatní. Jen tam možná bylo navíc nějaké ovoce.
Hlavní jídlo dojedli mlčky. Eragon se pak ale rozvalil na židli a začal líně uždibovat hrozny. Arya si také sedla pohodlně. Chvíli na sebe jen tak hleděli. Eragon se z jejích očí snažil vyčíst, co mu asi chce říct tak důležitého.
"Eragone?" na tohle slovo čekal. Rychle se narovnal na židli, shodil nohu z opěrky, opřelruce o stůl a odpověděl.
"Ano?" jeho oči je celou pohlcovaly.
"Pamatuješ na tu jednu noc kdysi?" začala opatrně a oči zabodla do stolu. Eragon byl zmatený.
"Myslím, že ano." Odpověděl, ale nevěděl, kterou noc má Arya přesně na mysli.
"Já jsem myslela, že…" odmlečela se a Eragon svraštil čelo. Srdce mu divoce bilo jako když lovil srny ještě doma v Carvahallu. "Myslela jsem, že z toho nic nebude, ale…" další odmlka. Eragon nasadil tázavý výraz. Arya mu pohlédla do očí, po tváři jí stekla slza a pak druhá.
"Prosím nezlob se na mě."
"Ale proč? Tak už mi to řekni." Došla mu trpělivost.
"Eragone budeš otcem." Arya sklonila hlavu, očima se přikovala k desce stolu a tiše vzlykla. Věděla, že je na to příliš mladý, aby byl otcem. Nechtěla mu takhle zničit celý život, ale stalo se a mohli za to oba.
Eragon seděl jako opařený. Už přesně věděl, kterou noc Arya myslí. Tu noc asi před třemi měsící, ještě před jeho uvězněním, ještě před… Ale tohle nečekal. Díval se na ni s otevřenou pusou a nechápal proč se mu to tak bála říct. Nebyl schopen se pohnout. Jeho myslí se hnala jediná věta, která pohlcovala vše ostatní: BUDE ZE MĚ TÁTA.
Konečně se pohnul. Vyskočil ze židle a přiskočil k Aryi tak rychle, že se lekla. Objal ji, políbil ji a pak si k ní klekl. Díval se jí přímo do tváře a usmíval se. Natáhl k ní ruku a palcem jí střel slzy.
"Proč jsi mi to neřekl rovnou?"
"Já jsem nevěděla jak na to budeš reagovat. Nechci ti takhle kazit život. Jsi příliš mladý. Prosím nezlob se, že…" překryl jí rukou ústa.
"Pšš! Nech toho. Ani nevíš jakou mám radost."
"Není to hloupost? Přivést dítě do takového světa?"
"Naše dítě se narodí do míru a klidu. To ti slibuju." Znovu ji políbil. Jeho mozek to pořád ještě nebral. Ještě dlouho si pak povídali, chtěl ji potom doprovodit do svého stanu, ale Arya řekla, že bude spát v tom svém. Tak ji doprovodil alespoň tam. Zjistil, že její je ten stan přímo pod tím jeho. Vedl ji nahoru, držel ji kolem ramen a druhou rukou občas pohladil její malé bříško, které se jí rýsovalo pod volnou tunikou. Před stanem se ještě políbili a Eragon pustil její ruce a vydal se znovu z kopce.
"Ty ještě nejdeš spát?"
"Ne. Musím si ještě o něčem promluvit s Oromisem."
"Tak dobrou noc, můj drahý." Oslovení sice spíš zašeptala než řekla, ale o to to pro něj mělo větší cenu. Oslovení bylo určeno jen jeho uším.
Eragon seběhl dolů a vrazil do Oromisova stanu s přihlouplým úsměvem.
"Tak ti to řekla." Zasmál se starý elf.
"Ano." Odpověděl Eragon s hrdostí mladého otce a s úsměvem.
"A co ty mi chceš?" Eragonovi zmizel úsměv z rtů.
"Chci ti říct tajemství skály Kuthian." Oromis se zastavil. Úplně zkameněl a až po chvíli se na Eragona dlouze zadíval.
Safiro?!
Ano?
Jsi u Glaedra?
Ano, jsem.
Uděláme to teď.
Dobrá.
Potřebuju, abys se ho nějakým způsobem dotkla.
Dobrá.
Eragon prudce vyrazil k Oromisovi. Popadl jej za obě ruce a než stačil starý elf zareagovat Eragon začal odříkávat složité kouzlo, které mělo jeho mistra navždy uzdravit. Oromis až pozdě zjistil, co chce mladý Jezdec udělat. A když mu to došlo, bylo už pozdě aby začal s rušícím kouzlem. Eragon to dobře věděl. Cítil jak z Oromise nemoc odchází, ale část z ní přecházela na Eragona. Pomalu začal slábnout. Oběma se podlomila kolena a oni klesli na zem. Eragon ztrácel vědomí. Poslední co si pamatoval byl dračí řev a křik. Pak ztratil vědomí úplně.
***
Murtagh ležel ve své posteli a spal. Bylo něco kolem půlnoci. Zrovna se mu zdá krásný sen o jeho svatbě s Tuon. Ze spánku jej vytrhl řev a křik. Byl to řev dvou velkých draků a dvou mužů. "Už to začíná." Řekl si potichu. Zbytek noci už neusnul. Musí se dostat do druhého tábora. Prostě MUSÍ!
Autorka:Lerietka

