close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

Trest- 2. část

27. srpna 2008 v 15:47 | Selene |  Život nebo legenda
Eragon se probudil zimou. Třásl se po celém těle. Víc si přitáhl pokrývku, ale nepomohlo to. Roztřásl se ještě víc. Na čele ucítil kapičky potu. Můj bože. Co se to stalo? Jak můžu mít horečku? Rozkašlal se. Eragone! Safiřin hlas se mu rozezněl hlavou. To nic není. Odpověděl a snažil se ji uchlácholit. Věděl, že to moc nepomohlo. Vždyť máš horečku. A víš vůbec jak dlouho jsi spal? Zamyslel se. V cele byla tma a tak to nemohl poznat. Nevím. Odpověděl. A znova se rozkašlal. Už je skoro poledne.
Cože?! Vytřeštil oči. Posadil se a opřel se o chladnou zeď. Přemýšlel jak se odsud dostat. Z přemýšlení jej však vytrhl rozruch u dveří. "Říkám otevřete ty dveře!" "Ne!" odpověděl mužský hlas. "Jak chcete, tak odejděte a otevřete mi to okénko." Chvíli se ozývalo jen šoupání a šramocení. Pak se malinké okénko ve dveřích otevřelo a v něm se objevila Nasuadina tvář. Celá uslzená. "Eragone, co se ti to jenom stalo?" zašeptala. Jen na ni tupě hleděl. "Musíš zmizet. Radši tě zabije. Pomůžu ti, ale jít s tebou nemůžu." Vzlykla. "Pojď sem." Eragon pustil přikrývku a vyrazil ke dveřím. Tam se zavěsil na mříže. Nasuada prostrčila prsty mezi mřížovým a chytila ho za ruce. Její ruce byly tolik jemné, a tolik hřály. Eragon je sevřel, bál se ho nepustila. "Ty máš horečku." Jen se pousmál a dál svíral její prsty. "Eragone, jak ti můžu pomoci?" Chvíli přemýšlel. Pak se ale rozhodl. "Dones mi nůž." Vyvalila oči. "Na co nůž?"
"Zabiju s ním stráže a uteču." Byl rád, že ho to nenutila říct ve starověkém jazyce. Větší lež snad ještě neřekl. "Dobrá." Ohlédla se. V chodbě se objevil nějaký mladík. "Už jdu, Leone." Otočila se zpátky k Eragonovi. "Vrátím se jak to bude možné." Slíbila, vytáhla z kabele nějaké jídlo a prostrčila je mřížovým. "Jídlo, které ti dávají nejez. Je v něm droga, a myslím, že ne jedna." Pak se beze slova otočila a vyrazila. Eragon za ní hleděl, dokud mu nezmizela za ohybem chodby, kde se přidala k onomu mladému muži. Začali se vracet vojáci. Eragon se proto vrátil na svou "postel", kde hltavě spolykal jídlo, které mu donesla. Zalitoval jen, že mu nemůže donést vodu. Safiro?! Jsi tam?
Jistěže. Je od ní hezké, že kvůli tobě pořád tak riskuje.
To je. Odpověděl jí. A co se tam u vás děje? Neodpovídala. Safiro?
No. Dneska ráno nás království napadlo.
Můj bože. Nejsi zraněná?
Ne… Já ne. Byla její jediná odpověď.
Safiro?! Tak co se tam stalo? Je něco s Aryou?
Ne. Ta je také v pořádku. Ale Murtagh je zraněný.
Ne. To ne! Tak ať ho někdo vyléčí… Nebo, já nevím, nebo...
Klid, Eragone. Klid. Už ho léčili. Jen je potřeba aby se trochu prospal a nabral síly.
Eragon si oddechl. To mě musíš takhle děsit?
Ne. Safira se rozesmála a Eragon s ní. Na tu kratinkou chvíli byl úplně jinde. Byl zpátky doma, v údolí Pallancar.
Ze zasnění jej probral nový rozruch u dveří. Otevřel oči aby viděl jak se dveře s nesouhlasným zaskřípěním, jako obvykle, pomaloučku otvírají. V nich stál onen širokoplecí muž, který měl už být Eragonovou noční můrou. Přesto, co mu udělal, se ho Eragon nebál. "Vstávej!" nařídil. Eragon klidně zůstal sedět. Nehnul ani brvou. "Řekl jsem, vstávej." Eragon se ani neobtěžoval trhnout s sebou, když král zařval. Ten už však byl rudý vzteky a Eragon tušil, že to přehnal a trest ho nemine. Král vešel dovnitř a rozpřáhl se, aby Eragonovi jednu vrazil. Najednou se Eragonovi zajiskřilo před očima. Pod obličejem cítil chladnou podlahu kobky. Jen co rozmrkal tančící hvězdičky a bolest po straně hlavy přešla, byla tu nová, ostřejší, pod žebry. Nemohl dýchat. První kopanec do žeber byl v zápětí nahrazen dalším a dalším. Když už si myslel, že to nevydrží a začne řvát rány ustaly. Ozvalo se totiž velitelské: "Už dost!" Eragon se odvážil otevřít pevně semknuté oči. Viděl mlžně, pak zjistil, že nevidí přes slzy. Galbatorix stál s nohou nachystanou k dalšímu kopanci a hleděl ke dveřím. Ostatně tam hleděli všichni, které Eragon viděl. Zadíval se tedy také ke dveřím. Tam stála Nasuada. Útlá v prostších šatech než v jakých ji viděl předešlého dne. Na sobě měla šedé šaty, s šedočerným kabátkem. Živůtek kabátku a klopy byli černé, jinak vše šedé. Kudrnaté vlasy měla stažené dozadu a na nich měla křivě posazený, malý černý klobouček, z něhož vedl černý průhledný závoj a zakrýval jí obličej. Galbatorix se třásl vzteky a na krku mu pulsovala žíla. Nasuada mu čelila naprosto vyrovnaně. Stála tam, malá, útlá, s vysoko zdviženou hlavou. Jako královna. "Dost." Řekla s o trochu větším důrazem. Vojáci se začali o překot klanět a couvali z kobky ven. Do jednoho se kolem ní v momentě protlačili ven. Pak už to ale Galbatorix nevydržel. Jeho železné sebeovládání prasklo. Eragonovi pak málem praskly ušní bubínky. "Co si o sobě, k sakru, myslíš?" Zařval ještě celkem potichu. "Co má tohle všechno znamenat?!" Teď už ale ječel na celé kolo. Nasuada tam jen stála, ani se nehnula. "Myslíš si, že to nevím? Že nevím, že jsi tu v noci byla? Že jsi mu pomohla? Hmmm?" Nadechl se. "Asi chceš taky nějaký trest. Co?" Nasuada naprosto vyrovnaně přikývla. "Pokud si myslíš, že ho potřebuju." Poprvé se pořádně pohnula. Došla až ke Galbatorixovi. Objala jej kolem pasu a nahnula se k němu, jako by ho chtěla políbit. Místo toho se však nahnula k jeho pravému uchu. "Udělej to." Zašeptala a přesunula se k tomu levému uchu. "Udělej to. Alespoň všichni uvidí co jsi vlastně zač." Král vyvalil oči. Tohle rozhodně nečekal. Eragon je vyvalil taky, ne kvůli tomu co řekla, ale jak to řekla. Galbatorix na ni dál zíral. Ona jeho pohled klidně opětovala. Dívala se mu do těch studených šedých očí. Eragon měl pocit, že střet těch šedých a mandlových očí bude křesat jiskry, ale nakonec to byl právě král, kdo pohled sklopil. Když se na ni znova podíval bylo v jeho očích tolik lásky a něhy, že to Eragonovi připadalo nemožné. "Ne. Tohle bych udělat nemohl." Řekl a sklonil se, aby ji mohl políbit. Pak ji objal kolem ramen a něco jí pošeptal. Vymanila se mu a odešla ke dveřím. Galbatorix se obrátil k Eragonovi. Jeho pohled byl opět nelítostný. "Stráže!" zařval. Eragon se však, jakoby nic postavil a vyrazil ke dveřím. Levá tvář už mu napuchla tak, že na ni dobře viděl. Každý krok ho bolel. Byla to stejná bolest, jako když ho nakopnul jeden z razaků. Ale řekl si, že má svoji čest. A tak zatnul zuby a šel. Cestou se ještě zastavil před králem, aby mu mohl vítězoslavně pohlédnout do očí. Věděl, že mu to král spočítá. Vyšel z kobky a prošel kolem Nasuady. Stála bokem od vojáků. Bylo vidět jak pláče. Otřásala se tichými potlačovanými vzlyky. Eragon vyrazil ke schodišti, přesně jako předchozího dne. Když po delším snažení bez pomoci zdolal schody vzali jej vojáci v podpaždí a vlekli ho ke kůlu, také jako předešlého dne. Znovu jej přivázali. Eragon se tentokrát úplně uvolnil. Povolil každý sval v těle a pověsil se na provazy. Boostre už bral důtky do ruky, když v tom se celým nádvořím rozezněl králův hlas. "Zvyšuju jeho trest, odedneška bude dostávat deset ran navíc." Borro se pousmál a poplácal Eragona po rameni. "Tak jsem ti to říkal, ne?" A se škodolibým úšklebkem si šel stoupnout kousek od Boostreho. Boostre se napřáhl a důtky zasvištěli vzduchem. Eragonovi projela zády nesnesitelná bolest. A ozval se Borrův nepříjemný hlas: "Raz… dva… tři…" a tak to pokračovalo. Eragon začal povolovat sevření provazů. S každou další ránou se cítil víc a víc otupělý. Myslel na Safiru, která to všechno sdílela s ním. Citil bolest, ale nevěděl, zda patří jemu či jí. "… 31…32…33…34…35…" Důtky naposled švihly. Eragon otevřel oči. Okamžitě ho v nich zaštípal pot. Vojáci ho začali odvazovat. Eragon zaskučel, když se pokusil narovnat. Záda ho pálila a štípala. Eragon se náhle roztřásl. Byla mu nesnesitelná zima. Vojáci jej podepřeli a vedli, ne vlekli, jej ke královu stupínku. Eragon cestou přemýšlel co ho bolí víc, jestli záda nebo to jak jej Galbatorix potloukl. "Tak co? Už jsi se rozhodl?" zeptal se Galbatorix. Eragon setřásl vojáky. Úplně se narovnal až králi sahal po nos, vypjal ramena. "Ano. Rozhodl jsem se." Galbatorixovi se na tváři objevil vítězoslavný úsměv. Nasuada zalapala po dechu. Eragone! To nemyslíš vážně! Eragon se málem rozesmál. "Řekl jsem že jsem se rozhodl, ale neřekl jsem jak." Opravil se Eragon a teď se zase začala usmívat Nasuada. "Já se ke tobě nikdy nepřidám, ty vrahu." A s tím se vší silou, kterou ještě měl rozmáchl a praštil krále. Galbatorix, který tohle nečekal se svalil na schodiště a ještě se o něj potloukl. Chvíli bylo ticho. Najednou se Nasuada začala smát. Postupně se k ní začali přidávat vojáci stojící okolo Eragona. Nasuada se smála až jí tekly slzy. Smál se dokonce i tyran Borro. To bylo malé Eragonovo vítězství. Rozhlédl se kolem. Kolem něj stála spousta vojáků a všichni do jednoho se smáli, smála se Nasuada, smál se mladý vytáhlý muž, ten co byl s Nasuadou ve vězení a smála se taky Safira. Jediný kdo se nesmál byl král, svíjející se po schodišti, ohromný černý drak, sledující vše z povzdálí a Eragon. Eragon s ještě pousmál, uklonil se a vyrazil zpátky ke své cele. Vojáci kolem něj rychle utvořili dvojstup. Eragon šel jako král. V duchu se smál ze všech nejvíc. Došel až do své cely, když se otočil ve dveřích, většina vojáků, stojících před nimi, se mu poklonila, pokynul jim hlavou a usmál se. Pak už se dveře zavřeli a Eragon se doploužil ke své "posteli". Tam sebou praštil a zůstal ležet. Bylo mu zle. Najednou jej napadlo něco zoufalého. Odpočinul si a pak se rychle zventiloval. Rozběhl se ke dveřím a začal na ně bušit. Bylo to asi hodinu po té co se sem vrátil. "Pusťte mě ven." Řval. "Musím na záchod."
"Určitě to není tak akutní."Ozval se Borrův hlas. "Já vážně musím." Za dveřmi to zašumělo. "Honem, nebo se tu pozvracím!" Řval ještě víc. Dveře se otevřely. Eragon vyletěl ven a běžel chodbou rovnou k záchodům. Tam se zavřel a znovu se pověsil na mřížoví. Tentokrát však na okno. Zalomcoval s ním. Trochu povolilo. Bylo celé zrezivělé a ztrouchnivělé. Bál se jen, aby nenadělal hluk. Konečně se mu podařilo vylomit jednu tyč. Vystrčil ji ven a zapracoval ještě na jedné. Šlo to o něco hůř ale po chvíli se mu podařilo vylomit i tu druhou. Nechápal jak to, že se mu to povedlo. Jindy by to určitě nedokázal. Přestal nad tím přemýšlet a vysoukal se ven. Zrovna když už byl tak, tak na doslech ozval se zoufalý řev. "Utekl!" už před sebou viděl zdi hradeb. Z posledních sil se rozeběhl a odrazil se aby na zeď mohl vyskočit. Už, už se škrábal nahoru, když tu jej někdo chytil za nohu a začal jej stahovat zpátky. "Nééé!" vykřikl zoufale a pevně se zachytil okraje zdi. Druhou nohou kopal tak dlouho, dokud něco nestrefil. Tlak dolů povolil a Eragon se rychle vytáhl na zeď. Pod ním ležel na zemi Borro. Aj. pomyslel si Eragon. To není dobrý. A když se podíval na druhou stranu zdi, zjistil, že je to ještě horší. Podíval se totiž asi 15 metrů do hloubky pod sebou. Z tohoto pohledu se mu zatočila hlava a rukama pevně sevřel okraj zdi. "Chyťte ho, nemehla." Ozvalo se pod ním. Co teď?! Chvíli dumal ale ni nevymyslel, věděl, že když skočí dolů moc si nepomůže. Najednou se přímo naproti zdi objevil Galbatorix. Zvedl levou ruku. "Ne!" vykřikl Eragon zoufale. Postavil se a rozhlédl se kolem. A málem spadl. Uviděl totiž jezero Leona. Pak se to semlelo všechno naráz. Otočil se zpátky na krále v momentě kdy ten vykřikl kouzlo, letělo k němu v podobě ohromné černé koule. Eragon se zoufale rozběhl po zdi. Najednou do něj něco prudce narazilo a srazilo ho to ze zdi. Dopadl na tvrdé dláždění a vyrazil si i poslední zbytky dechu. Znovu jej něco praštilo do zad. A Eragon, který se právě zvednul do kleku sebou znova praštil o zem. Tentokrát se lekl, že si vyrazil zuby. Podařilo se mu zvednout hlavu a jazykem si přejel po zubech, zjistil, že všechny pevně drží tam kde mají. Oddechl si. Pak jej ale Galbatorix, který k němu mezitím přišel, popadl za cáry košile a vlekl jej zpátky ke kůlům o tři uličky dál. Eragon mohl jen zaúpět. Tentokrát však dostal "jen" 15 ran. Tolik, kolik dostane každý, kdo se pokusí utéct. Pak už jej najednou vlekli zpátky do kobky. Tam s ním praštili o zem. Eragon se doplazil na svou "postel" a tam se stočil do klubíčka, nohy si přitáhl k hrudi a usnul. Jeho poslední myšlenka patřila Safiře.
Autorka:SEM
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama