Mohla být už tak hodina po poledni. Eragon nevěděl kam dřív. Zuřivě se oháněl mečem. Hlavní útok polevil tak před hodinou a královi vojáci se už pomalu začali stahovat, ale Eragon věděl, že král už vymýšlí nový plán útoku, pokud už ho dávno nemá vymyšlený.
Eragon se najednou zastavil a díval se na tu hrůzu kolem sebe. Všude kolem něj leželi mrtví a nebo zranění vojáci. I on sám si chytil pár škrábanců, ale naštěstí nic víc. Hledal Safiru, našel ji kus za sebou, zrovna mohutnými čelistmi rozdrtila jednoho vojáka a dalšího rozpůlila ostrým koncem ocasu. Vypadala krvelačně, ale Eragon dobře věděl, že něco takového je jí naprosto proti mysli. Nikdy netoužila po zbytečně prolité krvi. Ale věděla, že dneska tohle všechno musí dělat, protože jinak už by nejspíš dávno byla mrtvá.
Eragon odtrhl pohled od dračice a podíval se zpět na bojiště. A najednou jakoby vše kolem něj bylo trochu rozmazané. Křik umírajících a raněných slyšel jakoby z velké dálky. Všichni se pohybovali tak nějak pomalu a rozvážně. Čas se vlekl. Eragon sledoval jednoho z Orinových mužů jak se, sám zraněný, sklání nad svým soupeřem, ten ležel na zemi na zádech. Orinův voják pomalu zvedal obě ruce z mečem a pak je prostě nechal klesnout. Eragon viděl, jak se těsně před dopadem ostré čepele zatřepali ruce protivníka, jakoby na obranu, jakoby se chtěl vzdát, a pak už jen bezvládně klesly. Eragon od téhle scény odvrátil zrak.
Z boku se k němu stejně pomalu blížit další králův voják. Podle barevných pruhů na brnění nejspíš někdo s hodností. Eragon tam stál jako socha a díval se na onoho muže. Jak k němu běží, jak zuřivě máchá těžkým mečem a slibuje Eragonovi rychlou smrt.
Eragone! Ten výkřik k němu šel tak nějak pomalu a z dálky. Pozor!
Eragon se snažil vzpamatovat. Všechno bylo ještě pořád tak nějak pomalé. Ale voják byl o poznání blíž. Eragon chtěl zvednout ruku s mečem, ale svaly jej odmítly poslouchat. Plně se soustředil na to, aby pohnul rukou.
Z tohoto podivného rozjímání a pomalého světa jej odtrhla prudká a ostrá bolest, která mu projela celou levou rukou. Hlasitě zařval a současně s ním zařvala i Safira. Eragon se rozmáchl a jedinou ranou protivníkovi uťal hlavu. Krev stříkající z rány mladému Jezdci ohodila celou tvář. Ale on to nevnímal. Jediné co vnímal byla ostrá pulzující bolest v jeho levém rameni. Zhroutil se na zem. Poslední co si pamatoval bylo, jak se ho někdo pokouší vystrčit do Safiřina sedla. A nebo se tam pokoušel dostat sám?
Eragon otevřel oči. Nad ním se skláněla Arya a Tuon, jedné po tvářích tekly slzy, druhá byla naprosto v klidu.
"Co se stalo?"
"Dostal jsi ošklivou ránu." Vysvětlila mu Tuon.
"Jak to tady zvládáte?"
"Zvládáme." Odpověděla dívka znovu.
"Aryo?"
"Ano?" Eragon už se chystal k odchodu. Postavil se a šel rovnou k Safiře. Elfka šla přímo za ním. Už chtěl nasednou, ale v tu chvíli se otočil a podíval se elfce zpříma do zelených očí.
"Aryo, vím, že se ti to nebude líbit." Začal a elfka už se zamračila. "Ale musíš to pro mě udělat. Vem všechny co nemůžou bojovat a odveď je někam daleko! Běžte nahoru. Je tam soutěska. Tou se dostanete na druhou stranu těchto kopců a budete v relativním bezpečí."
"Ale…"
"Prosím." Nečekal na další námitky, nečekal na odpověď. Prostě nasedl a vyrazil zpátky do bitvy.
Jdeme na to, maličký?
Ano!
A pořádně jim to natřeme.
Nejdřív musíme nějak vylákat krále z toho jeho smradlavého ležení.
To musíme. Ale jak?
MURTAGH! Eragon se z výšky zadíval na zem. Ještě nebyli tak vysoko, takže slyšel Ayru jak seskupuje lidi a říká jim, kudy mají jít. Šla jako poslední a vedla malého Vaina. Na okamžik se oba zastavili a podívali se nahoru, k obloze. Arya zvedla levou ruku. Eragon si přitiskl pravici na srdce a potom jí ukázal dlaň, jakoby říkal: Moje srdce patří jen tobě! Pak už se ale všichni zase soustředili na své úkoly.
***
Lan otevřel oči. Zjistil, že ještě neumřel. Zjistil, že je ještě pořád živý a že leží ve svém stanu. Kolik tak může být hodin? Všude kolem slyšel halekání a křik. A všechno venku se mu zdálo tak nějak uspěchané. Ještě se mu nechtělo vstávat. Ještě ne. Ještě chvíli by chtěl spát. Ano, spát. Byl tolik unavený. Měl pocit, že veškeré své úsilí a veškerou svoji sílu musí vynaložit jen na to, aby udržel otevřené oči. Zase je zavřel. Cítil, jak se zase propadá někam hluboko. Bylo mu tak dobře.
Z jeho rozjímání jej něco vytrhlo. Byly to hlasy. Ano, hlasy přímo před vchodem do stanu. Co bude dělat? Co když dovnitř vejde Eleanor? Co když ho takhle uvidí? Zaposlouchal se do hovoru.
"… Ne! Půjdu ho vzbudit já! Ty se jdi obléknout!" jeden se stínů se odloučil a odcházel. Byla to žena, byla to Eleanor.
Chlopně stanu se otevřely. Stál v nich Lemalian, v plné zbroji. Už vcházel do stanu a nadechoval se, že něco řekne, když si všimnul bezvládně ležícího Lana. Vytřeštil oči.
"Lane!" řekl polohlasně, ale přeci jen jaksi vyděšeně, a vrhl se ke druhému elfovi. "Co je s tebou?" zvedl si elfa do náručí a Lanovi vypadla z ruky jehla a lahvička od léku. Lemalian ji rychle zachytil, aby se nerozlila. Podíval se na sklenku a pak k ní opatrně přičichl. Pak se lítostivě podíval na Lana, pochopil. Pochopil o co tady běží. Tohle si Lan nezasloužil. Byl ještě mladší než Lemalian, ale dřív byli dobrými přáteli. Až do té doby, než se Lan stal osobním strážcem Eleanor.
"Pomoz mi, starý příteli." Zasípal Lan a z koutku oka mu vytekl zrádná slza.
"Řekni mi co mám dělat." Odpověděl Lemalian a snažil se, aby ho nezradil hlas.
Podle Lanova návodu si nabral lék do jehly a vpíchl mu ho do ruky. A pak ještě jednou. Potom jej jemně posadil a začal nosit Lanovo brnění a následně jej do něj začal oblékat. Lanovo rozhodnutí, že dnes normálně půjde bojovat se mu moc nelíbilo, ale věděl, že by udělal totéž, ať už by ostatní říkali cokoli.
Konečně Lan stál na vlastních nohou. Lemalian držel v rukou jeho zbraně. Lan si od něj bral jednu zbraň po druhé a téměř obřadně si je připínal. Potom došel k zrcadlu. Sundal si koženou čelenku, která mu obvykle stahovala vlasy z čela a omotal si ji kolem zápěstí. Ve vlasech měl zapletených několik cůpků, ale Lemaliana zaujal ten nejdelší. Byl asi o palec delší než Lanovi po ramena dlouhé, pravidelně zastřihované vlasy. Lan si přejel rukou po několika denním strništi. Teď už s tím stejně nic neudělá. Nakonec namočil ukazovák a prostředníček každé ruky do černé barvy, kterou mu taky umíchal Lemalian. Přiložil si prsty na lícní kosti kousek od nosu a na každé straně si tak udělal dvě krátké linky. Omyl si prsty a otočil se na Lemaliana. Jeho oči byly zase jako led a ve tváři měl naprosto vyrovnaný a téměř ledový výraz.
"Můžeme?" zeptal se Lemalian a Lan kývl. Lemalian odhrnul stanové chlopně a nechal Lana projít jako prvního. Už chtěl odejít pro svého koně, když ho Lan chytil za ruku. Lemalian se Lanovi podíval přímo do očí a mírně povytáhl obočí.
"NIC jí neříkej. Ano?" Lemalian otevřel ústa, aby něco namítl. "Přísahej! Cením si tvé pomoci, ale tohle jí říct nesmíš. Ne dnes!" Lemalian sklopil oči.
"Přísahám." Pronesl v elfském jazyce. Pak se rozešli. Oba nasedli na své koně. Lan si všimnul, že celý tábor je na nohou. Do čela jezdců a pěších najela Eleanor na svém ohnivém bílém hřebci.
"Vyrážíme!" vykřikla a rozjela koně směrem k hořícím pláním. Lan se zařadil do zástupu a jeho kůň se taky rozcválal. Lan jen doufal, že nedojedou pozdě.
***
Eragon se rval jako lev. Rozdával rány na všechny strany, ale cítil, jak je jeho síly pomalu ale jistě opouštějí. Ještě ne! Pomyslel si zoufale. Ještě nechtěl brát energii uloženou na nejhorší časy. A nechtěl ani ubírat energii Safiře, která mu ji neustále nabízela. Rychle se sklonil a vzal zbytek sil umírajícímu, věděl, že už by mu nepomohl. Takhle to dělal pokaždé. Ale i tak mu meč v rukou pořád jen těžkl.
Panebože!! Tohle snad nikdy neskončí. Připadal si jako stroj. Už skoro nevnímal co dělá. Jakoby to ani nebyl on, kdo kolem sebe zuřivě máchá mečem a sráží všechny nepřátele k zemi s nelidskou silou.
Najednou před ním začali vojáci uhýbat. Začali se od něj tlačit pryč. Chtěli utéct, ale neměli kam. A nenasytná čepel Eragonova meče si je brala jednoho po druhém. Křičeli na vojáky za sebou, ať utíkají, že je tu jejich Zkáza.
Teď se před Eragona postavil větší oříšek. Jednoho ze tří generálů už přestali vzadu bavit povídačky o nelidsky silném Jezdci. Eragon zamžikal na nového soupeře a rychle dobil energii z dalšího umírajícího.
Jeden druhému se uklonili a začal další souboj na život a na smrt. Nejdřív kolem sebe jen tak kroužili a každý z nich zvažoval svého protivníka. Eragon nechtěl zaútočit jako první. A tak to nechával na generálovi. Ten se nakonec nechal vyprovokovat naprostým klidem mladého muže. Mohl by být téměř jeho vnuk a zatím se mu ten spratek málem směje do obličeje. Hněv jeho ránu ovšem soustředil špatně a Eragon ji s klidem vykryl. A tak to šlo i s dalšími.
Eragon střídal bojové figury jednu za druhou a tančil kolem stále více rozčíleného generála, který se mezitím začal zuřivostí svých útoků vyčerpávat. Jejich mečem se pravidelně setkávaly ve spršce jisker.
Eragon najednou zakroužil svojí čepelí po čepeli druhého meče až k jeho jílci a dravě protivníkovi vyhodil meč z ruky. Ten se díval kam meč letí a dal Eragonovi skvělou možnost k tomu, aby se lehkou otočkou dostal za protivníka a zezadu mu proťal hrdlo.
Další krvavá sprška. Ani nevěděl kolikátá dnes. Pohlédl na oblohu. Slunce se už už schovávalo za dračí hory na západě. Za chvíli bude tma a Eragon nutně musí vylákat Galbatorixe ven. Zapřísahal se, že oslovení král už pro něj nepoužije. Vedle něj padl k zemi další vardenský voják. Jestli to takhle půjde dál tak do tmy už ani nebude mít vojsko.
Na východě se najednou ozval křik a ržání koní. To upoutalo Eragonovu pozornost a otočil hlavu na druhou stranu. Zorničky se mu roztáhly úžasem. Elfové! Takže Eleanor na něj nezapomněla a dostála svému slovu. Elfská armáda zářila ve své vyleštěné zbroji jako slunce, které svítilo přímo na ni. Eragon rychle nasedl na Safiru, pln nové energie, a společně se znovu pustili do boje.
***
Eleanor rychle vycválala ten poslední kopec. Tam zastavila svého koně a čekala až se za ní shromáždí celé její vojsko. Nejprve se stavěla jízda a za ní pěšáci. Chvíli se dívala na vřavu dole. Vypadalo to jako vroucí kotel. Otočila svého koně na vlastní vojsko, dívala se z jednoho vojáka na druhého a snažila se vrýt si jejich tváře do paměti.
Pohled jí padl na Lana, který evidentně sledoval stejně pruhy na jejích lícních kostech, jako měl on. Nakonec jen uznale kývl. Takže už si je zasloužila. Zarděla se pýchou. Její učitel jí tím dal najevo, že je připravená. Takže jeho úloha skončila.
Tasila meč. V odpověď jí zaznělo tisíciré tasení mečů. Byli připraveni. Všichni byli připraveni pro ni umřít. Nežene je do jisté záhuby? Znovu se otočila a zadívala se na vřavu pod sebou. Ne! Její rozhodnutí bylo správné. Potvrdil jí to Lemalian a teď i Lan. Pro jistotu na oba ještě pohlédla. Oba na ni znovu kývli. Vydechla. Teď už byla naprosto klidná.
***
Tuon vstala od jednoho z raněných a otřela si zakrvavené ruce do sukně šatů. Natáhla se pro džbán s vodou a dala raněnému napít. Tohle pro ni bylo tolik pokořující. Vždyť Eragon je ještě mladší než ona, tak co jí má co poroučet. Ale podvolila se. Další z lekcí. Otřela si zpocené čelo a přešla k dalšímu. Už toho má ale dost.
Oromis se narovnal a chvíli pozoroval mladou Jezdkyni. Měla na sobě šedé kamaše a po kolena vysoké boty z černé kůže zepředu kryté chrániči. Přes to měla zelené šaty bez ramínek s úzkou rozšířenou sukní, zepředu rozstřiženou, teď už byly notně špinavé. Trup jí krylo jemné brnění, které vypadalo jako živůtek. Na holých rukou měla jen chrániče na předloktí. Dorůstající vlasy měla stažené koženou čelenkou.
Znovu si utřela ruce do sukní. Napila se ze džbánu a podívala se na Oromise. V tu chvíli dopravili další raněné.
"Bitva je prohraná!" křičel kdosi. "Měli bychom se stáhnout." "Mají hroznou početní převahu." "Naši lidé padají jako mouchy!" a další podobné výkřiky. Tuon se prudce otočila a vyrazila směrem k Oromisovi. Vrazila mu do prázdných rukou džbán a vešla do stanu. Jak šla tak si rozčileně kopala do rozstřižené sukně.
Vyšla ven, meče oba připásané a nasazovala si rukavice. Estel už k ní běžel. Ne sedle měla připevněný toulec a luk.
"Nebudu tu sedět a jen tomu přihlížet!" křikla rozčíleně, nasedla a zmizela pryč. Zmizela v tom vroucím kotli.
Eragon se najednou zastavil a díval se na tu hrůzu kolem sebe. Všude kolem něj leželi mrtví a nebo zranění vojáci. I on sám si chytil pár škrábanců, ale naštěstí nic víc. Hledal Safiru, našel ji kus za sebou, zrovna mohutnými čelistmi rozdrtila jednoho vojáka a dalšího rozpůlila ostrým koncem ocasu. Vypadala krvelačně, ale Eragon dobře věděl, že něco takového je jí naprosto proti mysli. Nikdy netoužila po zbytečně prolité krvi. Ale věděla, že dneska tohle všechno musí dělat, protože jinak už by nejspíš dávno byla mrtvá.
Eragon odtrhl pohled od dračice a podíval se zpět na bojiště. A najednou jakoby vše kolem něj bylo trochu rozmazané. Křik umírajících a raněných slyšel jakoby z velké dálky. Všichni se pohybovali tak nějak pomalu a rozvážně. Čas se vlekl. Eragon sledoval jednoho z Orinových mužů jak se, sám zraněný, sklání nad svým soupeřem, ten ležel na zemi na zádech. Orinův voják pomalu zvedal obě ruce z mečem a pak je prostě nechal klesnout. Eragon viděl, jak se těsně před dopadem ostré čepele zatřepali ruce protivníka, jakoby na obranu, jakoby se chtěl vzdát, a pak už jen bezvládně klesly. Eragon od téhle scény odvrátil zrak.
Z boku se k němu stejně pomalu blížit další králův voják. Podle barevných pruhů na brnění nejspíš někdo s hodností. Eragon tam stál jako socha a díval se na onoho muže. Jak k němu běží, jak zuřivě máchá těžkým mečem a slibuje Eragonovi rychlou smrt.
Eragone! Ten výkřik k němu šel tak nějak pomalu a z dálky. Pozor!
Eragon se snažil vzpamatovat. Všechno bylo ještě pořád tak nějak pomalé. Ale voják byl o poznání blíž. Eragon chtěl zvednout ruku s mečem, ale svaly jej odmítly poslouchat. Plně se soustředil na to, aby pohnul rukou.
Z tohoto podivného rozjímání a pomalého světa jej odtrhla prudká a ostrá bolest, která mu projela celou levou rukou. Hlasitě zařval a současně s ním zařvala i Safira. Eragon se rozmáchl a jedinou ranou protivníkovi uťal hlavu. Krev stříkající z rány mladému Jezdci ohodila celou tvář. Ale on to nevnímal. Jediné co vnímal byla ostrá pulzující bolest v jeho levém rameni. Zhroutil se na zem. Poslední co si pamatoval bylo, jak se ho někdo pokouší vystrčit do Safiřina sedla. A nebo se tam pokoušel dostat sám?
Eragon otevřel oči. Nad ním se skláněla Arya a Tuon, jedné po tvářích tekly slzy, druhá byla naprosto v klidu.
"Co se stalo?"
"Dostal jsi ošklivou ránu." Vysvětlila mu Tuon.
"Jak to tady zvládáte?"
"Zvládáme." Odpověděla dívka znovu.
"Aryo?"
"Ano?" Eragon už se chystal k odchodu. Postavil se a šel rovnou k Safiře. Elfka šla přímo za ním. Už chtěl nasednou, ale v tu chvíli se otočil a podíval se elfce zpříma do zelených očí.
"Aryo, vím, že se ti to nebude líbit." Začal a elfka už se zamračila. "Ale musíš to pro mě udělat. Vem všechny co nemůžou bojovat a odveď je někam daleko! Běžte nahoru. Je tam soutěska. Tou se dostanete na druhou stranu těchto kopců a budete v relativním bezpečí."
"Ale…"
"Prosím." Nečekal na další námitky, nečekal na odpověď. Prostě nasedl a vyrazil zpátky do bitvy.
Jdeme na to, maličký?
Ano!
A pořádně jim to natřeme.
Nejdřív musíme nějak vylákat krále z toho jeho smradlavého ležení.
To musíme. Ale jak?
MURTAGH! Eragon se z výšky zadíval na zem. Ještě nebyli tak vysoko, takže slyšel Ayru jak seskupuje lidi a říká jim, kudy mají jít. Šla jako poslední a vedla malého Vaina. Na okamžik se oba zastavili a podívali se nahoru, k obloze. Arya zvedla levou ruku. Eragon si přitiskl pravici na srdce a potom jí ukázal dlaň, jakoby říkal: Moje srdce patří jen tobě! Pak už se ale všichni zase soustředili na své úkoly.
***
Lan otevřel oči. Zjistil, že ještě neumřel. Zjistil, že je ještě pořád živý a že leží ve svém stanu. Kolik tak může být hodin? Všude kolem slyšel halekání a křik. A všechno venku se mu zdálo tak nějak uspěchané. Ještě se mu nechtělo vstávat. Ještě ne. Ještě chvíli by chtěl spát. Ano, spát. Byl tolik unavený. Měl pocit, že veškeré své úsilí a veškerou svoji sílu musí vynaložit jen na to, aby udržel otevřené oči. Zase je zavřel. Cítil, jak se zase propadá někam hluboko. Bylo mu tak dobře.
Z jeho rozjímání jej něco vytrhlo. Byly to hlasy. Ano, hlasy přímo před vchodem do stanu. Co bude dělat? Co když dovnitř vejde Eleanor? Co když ho takhle uvidí? Zaposlouchal se do hovoru.
"… Ne! Půjdu ho vzbudit já! Ty se jdi obléknout!" jeden se stínů se odloučil a odcházel. Byla to žena, byla to Eleanor.
Chlopně stanu se otevřely. Stál v nich Lemalian, v plné zbroji. Už vcházel do stanu a nadechoval se, že něco řekne, když si všimnul bezvládně ležícího Lana. Vytřeštil oči.
"Lane!" řekl polohlasně, ale přeci jen jaksi vyděšeně, a vrhl se ke druhému elfovi. "Co je s tebou?" zvedl si elfa do náručí a Lanovi vypadla z ruky jehla a lahvička od léku. Lemalian ji rychle zachytil, aby se nerozlila. Podíval se na sklenku a pak k ní opatrně přičichl. Pak se lítostivě podíval na Lana, pochopil. Pochopil o co tady běží. Tohle si Lan nezasloužil. Byl ještě mladší než Lemalian, ale dřív byli dobrými přáteli. Až do té doby, než se Lan stal osobním strážcem Eleanor.
"Pomoz mi, starý příteli." Zasípal Lan a z koutku oka mu vytekl zrádná slza.
"Řekni mi co mám dělat." Odpověděl Lemalian a snažil se, aby ho nezradil hlas.
Podle Lanova návodu si nabral lék do jehly a vpíchl mu ho do ruky. A pak ještě jednou. Potom jej jemně posadil a začal nosit Lanovo brnění a následně jej do něj začal oblékat. Lanovo rozhodnutí, že dnes normálně půjde bojovat se mu moc nelíbilo, ale věděl, že by udělal totéž, ať už by ostatní říkali cokoli.
Konečně Lan stál na vlastních nohou. Lemalian držel v rukou jeho zbraně. Lan si od něj bral jednu zbraň po druhé a téměř obřadně si je připínal. Potom došel k zrcadlu. Sundal si koženou čelenku, která mu obvykle stahovala vlasy z čela a omotal si ji kolem zápěstí. Ve vlasech měl zapletených několik cůpků, ale Lemaliana zaujal ten nejdelší. Byl asi o palec delší než Lanovi po ramena dlouhé, pravidelně zastřihované vlasy. Lan si přejel rukou po několika denním strništi. Teď už s tím stejně nic neudělá. Nakonec namočil ukazovák a prostředníček každé ruky do černé barvy, kterou mu taky umíchal Lemalian. Přiložil si prsty na lícní kosti kousek od nosu a na každé straně si tak udělal dvě krátké linky. Omyl si prsty a otočil se na Lemaliana. Jeho oči byly zase jako led a ve tváři měl naprosto vyrovnaný a téměř ledový výraz.
"Můžeme?" zeptal se Lemalian a Lan kývl. Lemalian odhrnul stanové chlopně a nechal Lana projít jako prvního. Už chtěl odejít pro svého koně, když ho Lan chytil za ruku. Lemalian se Lanovi podíval přímo do očí a mírně povytáhl obočí.
"NIC jí neříkej. Ano?" Lemalian otevřel ústa, aby něco namítl. "Přísahej! Cením si tvé pomoci, ale tohle jí říct nesmíš. Ne dnes!" Lemalian sklopil oči.
"Přísahám." Pronesl v elfském jazyce. Pak se rozešli. Oba nasedli na své koně. Lan si všimnul, že celý tábor je na nohou. Do čela jezdců a pěších najela Eleanor na svém ohnivém bílém hřebci.
"Vyrážíme!" vykřikla a rozjela koně směrem k hořícím pláním. Lan se zařadil do zástupu a jeho kůň se taky rozcválal. Lan jen doufal, že nedojedou pozdě.
***
Eragon se rval jako lev. Rozdával rány na všechny strany, ale cítil, jak je jeho síly pomalu ale jistě opouštějí. Ještě ne! Pomyslel si zoufale. Ještě nechtěl brát energii uloženou na nejhorší časy. A nechtěl ani ubírat energii Safiře, která mu ji neustále nabízela. Rychle se sklonil a vzal zbytek sil umírajícímu, věděl, že už by mu nepomohl. Takhle to dělal pokaždé. Ale i tak mu meč v rukou pořád jen těžkl.
Panebože!! Tohle snad nikdy neskončí. Připadal si jako stroj. Už skoro nevnímal co dělá. Jakoby to ani nebyl on, kdo kolem sebe zuřivě máchá mečem a sráží všechny nepřátele k zemi s nelidskou silou.
Najednou před ním začali vojáci uhýbat. Začali se od něj tlačit pryč. Chtěli utéct, ale neměli kam. A nenasytná čepel Eragonova meče si je brala jednoho po druhém. Křičeli na vojáky za sebou, ať utíkají, že je tu jejich Zkáza.
Teď se před Eragona postavil větší oříšek. Jednoho ze tří generálů už přestali vzadu bavit povídačky o nelidsky silném Jezdci. Eragon zamžikal na nového soupeře a rychle dobil energii z dalšího umírajícího.
Jeden druhému se uklonili a začal další souboj na život a na smrt. Nejdřív kolem sebe jen tak kroužili a každý z nich zvažoval svého protivníka. Eragon nechtěl zaútočit jako první. A tak to nechával na generálovi. Ten se nakonec nechal vyprovokovat naprostým klidem mladého muže. Mohl by být téměř jeho vnuk a zatím se mu ten spratek málem směje do obličeje. Hněv jeho ránu ovšem soustředil špatně a Eragon ji s klidem vykryl. A tak to šlo i s dalšími.
Eragon střídal bojové figury jednu za druhou a tančil kolem stále více rozčíleného generála, který se mezitím začal zuřivostí svých útoků vyčerpávat. Jejich mečem se pravidelně setkávaly ve spršce jisker.
Eragon najednou zakroužil svojí čepelí po čepeli druhého meče až k jeho jílci a dravě protivníkovi vyhodil meč z ruky. Ten se díval kam meč letí a dal Eragonovi skvělou možnost k tomu, aby se lehkou otočkou dostal za protivníka a zezadu mu proťal hrdlo.
Další krvavá sprška. Ani nevěděl kolikátá dnes. Pohlédl na oblohu. Slunce se už už schovávalo za dračí hory na západě. Za chvíli bude tma a Eragon nutně musí vylákat Galbatorixe ven. Zapřísahal se, že oslovení král už pro něj nepoužije. Vedle něj padl k zemi další vardenský voják. Jestli to takhle půjde dál tak do tmy už ani nebude mít vojsko.
Na východě se najednou ozval křik a ržání koní. To upoutalo Eragonovu pozornost a otočil hlavu na druhou stranu. Zorničky se mu roztáhly úžasem. Elfové! Takže Eleanor na něj nezapomněla a dostála svému slovu. Elfská armáda zářila ve své vyleštěné zbroji jako slunce, které svítilo přímo na ni. Eragon rychle nasedl na Safiru, pln nové energie, a společně se znovu pustili do boje.
***
Eleanor rychle vycválala ten poslední kopec. Tam zastavila svého koně a čekala až se za ní shromáždí celé její vojsko. Nejprve se stavěla jízda a za ní pěšáci. Chvíli se dívala na vřavu dole. Vypadalo to jako vroucí kotel. Otočila svého koně na vlastní vojsko, dívala se z jednoho vojáka na druhého a snažila se vrýt si jejich tváře do paměti.
Pohled jí padl na Lana, který evidentně sledoval stejně pruhy na jejích lícních kostech, jako měl on. Nakonec jen uznale kývl. Takže už si je zasloužila. Zarděla se pýchou. Její učitel jí tím dal najevo, že je připravená. Takže jeho úloha skončila.
Tasila meč. V odpověď jí zaznělo tisíciré tasení mečů. Byli připraveni. Všichni byli připraveni pro ni umřít. Nežene je do jisté záhuby? Znovu se otočila a zadívala se na vřavu pod sebou. Ne! Její rozhodnutí bylo správné. Potvrdil jí to Lemalian a teď i Lan. Pro jistotu na oba ještě pohlédla. Oba na ni znovu kývli. Vydechla. Teď už byla naprosto klidná.
***
Tuon vstala od jednoho z raněných a otřela si zakrvavené ruce do sukně šatů. Natáhla se pro džbán s vodou a dala raněnému napít. Tohle pro ni bylo tolik pokořující. Vždyť Eragon je ještě mladší než ona, tak co jí má co poroučet. Ale podvolila se. Další z lekcí. Otřela si zpocené čelo a přešla k dalšímu. Už toho má ale dost.
Oromis se narovnal a chvíli pozoroval mladou Jezdkyni. Měla na sobě šedé kamaše a po kolena vysoké boty z černé kůže zepředu kryté chrániči. Přes to měla zelené šaty bez ramínek s úzkou rozšířenou sukní, zepředu rozstřiženou, teď už byly notně špinavé. Trup jí krylo jemné brnění, které vypadalo jako živůtek. Na holých rukou měla jen chrániče na předloktí. Dorůstající vlasy měla stažené koženou čelenkou.
Znovu si utřela ruce do sukní. Napila se ze džbánu a podívala se na Oromise. V tu chvíli dopravili další raněné.
"Bitva je prohraná!" křičel kdosi. "Měli bychom se stáhnout." "Mají hroznou početní převahu." "Naši lidé padají jako mouchy!" a další podobné výkřiky. Tuon se prudce otočila a vyrazila směrem k Oromisovi. Vrazila mu do prázdných rukou džbán a vešla do stanu. Jak šla tak si rozčileně kopala do rozstřižené sukně.
Vyšla ven, meče oba připásané a nasazovala si rukavice. Estel už k ní běžel. Ne sedle měla připevněný toulec a luk.
"Nebudu tu sedět a jen tomu přihlížet!" křikla rozčíleně, nasedla a zmizela pryč. Zmizela v tom vroucím kotli.
Autorka: Lerietka

