close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

Vřelé přivítání

28. srpna 2008 v 12:18 | Selene |  Život nebo legenda
Eragon zavřel oči a v duchu pobízel Safiru. Ta ještě párkrát mávla křídli a už plachtila dolů, k Oromisově chatrči.
Glaerd, který stál kousek od dveří a strkal do nich starostlivě hlavu, se v raním slunci nádherně zlatě leskl.
Dobré ráno, mistře, co se stalo? Vychrlil Eragon jedním dechem.
Je to čím dál tím horší. Byla jediná odpověď, která Eragonovi téměř zatřásla hlavou. Na tak zvučný hlas nebyl zvyklý, Safira oproti tomu mluvila jako 3 mouchy v hrnku.
Eragon rychle sklouzl ze Safiřina hřbetu a vrazil do dveří. V chatrči bylo celkem šero a navíc se tam míhala postava za postavou. Eragon chvíli přivykal přítmí a rozhlížel se kolem. Bylo tam pár elfů, ale v malé chatrči připomínaly jejich míhající se těla hotový dav. Nakonec se i poslední z nich zvedl od lůžka a odhalil mu pohled na jeho učitele.
Oromis ležel na lůžku jako pohozený kus hadru, byl velmi slabý, opálenou kůži měl napjatou a úplně vyschlou, na čele se mu perlil pot a oční víčka měl křečovitě sevřená. Na sobě měl jen bílošedou tuniku a přes nohy ledabyle hozenou deku.
Eragon jedním krokem a jedním pohybem klečel u postele a držel Oromisovu ledovou ruku.
"Eragone, můj učedníku, jsem tak rád, že jsi za mnou přišel." Začal starý elf. Eragonovi to připomínalo mluvu nějakého starce, který se už i trochu pomátl. Pohled na elfa mu však tuto myšlenku rychle vyhnal z hlavy a vehnal mu slzy do očí.
"Ano mistře, jsem tady. Jsem tu u vás. Nebojte se." Posmrkl a snažil se svoji slabost nedávat najevo.
"To co ti Linnëa ukázala pro tebe bylo nesmírně důležité. Dobře si pamatuj každé místo které jsi viděl i vše co ti řekla. Musela na tebe čekat dlouhé roky. Stejně jako já. Musím teď odpočívat a chystat se na svoji poslední bitvu, kdy opět stanu i s Glaedrem po tvém boku, a opět povstanou Dračí Jezdci." Polkl a na chvíli zavřel oči. Eragon ještě pevněji stiskl jeho ruku, jakoby se bál, že Oromis každou chvíli zmizí.
"Zatím dobře užívej vše co jsem tě naučil a cti památku svých předchůdců."
"Budu."
"A dávej na sebe i na Safiru pozor. Jsi poslední naděje."
"Ale mistře, vždyť na mojí straně je i Murtagh a princezna Tuon. Na straně Vardenů jsou tím pádem tři draci."
"Vážně? Tolik dlouho jsem tě neviděl, Eragone." Prohlížel si ho. Eragon nesnesl jeho zkoumavý pohled a sklonil hlavu.
"Mistře prosím, odpusť, že jsem nepřišel dřív."
"Nemohl jsi přijít, neboť jsi nevěděl, že máš přijít. Ale to věznění tě změnilo. Hodně změnilo. Z tvých očí se téměř vytratili radost a veselí. Místo toho v nich vidím bolest, strádání a snad i strach a nenávist." Oromis zakroutil hlavou. Podíval se přímo na strop a pokračoval. "Nenech se tím ovládnout. Věř, že všechno dobře dopadne a neohlížej se na oběti. Nic se bez nich neobejde. Chraň co je ti drahé a dělej vše pro dobro tvého lidu. Teď běž, už tu nemarni čas se slovy starce." Pustil Eragonovu ruku a vytáhl si pokrývku až pod krk.
Eragon ještě sklonil hlavu, vstal a obrátil se k východu. Ve dveřích se zastavil. Oba draci se na něj pronikavě dívali. Zvedl pravou ruku a zadíval se na vypálenou značku. Byla téměř uprostřed jeho Gedwëy ignasia. Otočil se tak, že polovinou těla stál jakoby venku a polovinou vevnitř, opřel ruku o futra a podíval se zpátky k posteli na Oromise.
"Najdu způsob jak tě vyléčit. Věř mi." S tím se otočil a vyběhl ze dveří. Rychle nasedl na Safiru a už mu Oromisova chatrč mizela z dohledu.
Safira se dál vznášela výš a výš, až se i koruny vysokánských stromů zdály malé. Ani jeden z nich nepromluvil. Ani jeden nechtěl mluvit. I lesy jim brzo zmizely z dohledu. Safira byla po tom měsíci pěkně odpočatá a Eragonovi se zdálo, že dokonce trošku přibrala. Safira na něj zlostně otočila hlavu, tak s letmým úsměvem začal přemýšlet nad něčím jiným. Opravdu se tolik změnil? Bylo mu Oromise líto, i když to před ním nemohl dát najevo. Zatímco se zaobíral přemýšlením nad Oromisovými slovy jednotvárná poušť běžící pod ním se začala pomalu měnit. Před nimi se začala pomalu objevovat oblaka kouře. Blížili se k Hořícím pláním. Bylo už po poledni takže Eragon umíral hlady.
Už uviděli Vardenský tábor. Safira začala ve velkých kruzích klesat. Eragon dával bedlivý pozor jestli hlídky zase nebudou střílet. Ale nic z toho se naštěstí nekonalo. Hlídky a stráže už byly evidentně zvyklé na přítomnost draků. Jen co dosedli na zem seběhli se kolem nich snad všichni co byli poblíž.
"Už jsme se báli, že se nevrátíš."
"Mysleli jsme že tě ta čarodějnice zaklela."
A mnoho podobného se ozývalo snad z každého kouta. Eragon to však moc nevnímal. Někdo mu poklepal na rameno. Eragon se otočil a dostal takovou facku až mu zazvonilo v uších. Za ním stála Arya, s rozzuřeným výrazem.
Eragon se na ni chvíli díval, něco se na ní za ten měsíc změnilo. Prohlížel si ji dál. No jistě! Arya trochu přibrala. Ale vypadala teď mnohem lépe. Eragon se šťastně usmál, že na to přišel. Jenže si ani neuvědomil, že na něj Arya celou tu dobu mluví.
"Tobě to připadá směšné?!" vyjela na něj a tím ho vrátila zpět to reality. Byl ale tak šťastný, že ji vidí. Měl sto chutí ji pevně obejmout q dát jí alespoň jednu hubičku na přivítanou, ale on je přece Jezdec a ten si takovéto chování na veřejnosti dovolit nemůže.
"Máš alespoň ten meč?" přikývl a zvážněl. Rysy jeho obličeje, který ještě před pár okamžiky vypadal téměř děcky, ztvrdly a opět se z něj stal muž. Arya tuhle jeho náhlou změnu z dítěte mužem a zpět ráda pozorovala.
"Sejdeme se za čtvrt hodiny v mém stanu. Mám vám toho hodně co vyprávět a musíme se chystat." Vychrlil už dokonale odměřeným tónem.
"Ano. Půjdu to hned všem říct." Arya se otočila a vyrazila pryč. Eragon se podíval na Safiru a zachytil její soucitný pohled. Zamračil se a vyrazil ke svému stanu.
Ten byl úhledně uklizený, nebo spíš úhledně na to, že všude kolem byla válka. Bylo v něm hodně věcí z Nasuadina stanu, hlavně její mapy.
Eragon se smutně podíval na svoji postel. Teď asi ještě dlouho spát nebude. Převlékl se. Než skončil už u něj ve stanu byli téměř všichni.
"Kdo chybí?" zeptal se netrpělivě, stojíc za stolem.
"Murtagh a Orik." Hlásila Tuon s Aryou zároveň. Obě se na sebe na chvíli tvrdě zadívaly, ale pak se jedna na druhou usmála. Eragon jen zakroutil hlavou. Zvenčí se ozvalo rozhořčené mumlání a brblání.
"Já jsem ti říkal, abychom nechodili tak daleko. Že určitě někam přijdeme pozdě. Ale pan trpaslík si musel dokázat, že chodí stejně rychle jako já. No prosím. A je to tady. Zase jdeme pozdě. Já už s tebou snad nikam nepůjdu." Ozvala se mručivá odpověď a vzápětí výbuch smíchu. Ten hlubší mručivější smích patřil určitě Orikovi, a ten druhý smích patřil mladému muži. Toho muže Eragon velice dobře znal. Byl to jeho starší bratr.
Stanové chlopně se rozhrnuly a Murtagh s Orikem vešli jako králové, jakoby oni vůbec nešli pozdě. Trochu se oba ještě pochechtávali, ale když za stolem uviděli sátá Eragona, který jim věnoval velice nepříjemný pohled, slibující jim, že si to s nimi ještě vyřídí, smích je rychle přešel. Utichli a postavili se k ostatním. Tuon se na Murtagha taky káravě zadívala, a Mladý muž se kupodivu začervenal.
"Jak vidíte jsem zpátky. Vím, že to teď pro nikoho není snadné, když tu už nemámě většinu elfů, ale musíme si poradit." Začal Eragon. "Takže, co se tu stalo?" byl jeho první dotaz.
"Snažíme se bojově co nejlépe vycvičit ty, kteří chtějí a dík tomu máme už docela dobře bojujíc jednotku, která by mohla nahradit část elfů." Vystoupil Gawyn.
"Ale nahradí je na úkor toho, že někde budou chybět." Zabručel Eragon.
"Ne to ne. Do našeho vojska se stále přidávají další a další lidé. Už se jim nelíbí být pod nadvládou Galbatorixe a ke svému osvobození chtějí napomoci."
"A to i přes to, že se svobodných dnů nemusejí dožít?"
"Ano, dělají to pro své rodiny!" vykřikl nově příchozí do stanu. Eragonovi málem upadla dolní čelist. Byl to Roran. Na sobě měl elfskou zbroj, no vypadal jako elf. I když jemnými rysy zrovna ne, ale v té zbroji.
"Rorane?!"
"Ano i já jsem se přidal."
"Roran je jeden z nejlepších." Dodal pyšně Gawyn a Roran se zakřenil.
"Ne Rorane, ty ne!" řekl Eragon dost důrazně.
"Proč ne?! Jsem starší než ty. Měl bych to zakazovat spíš já tobě!"
"Protože něchci ztratit někoho s kým jsem vyrůstal. Je to příliš riskantní. Ty i celá vesnice byste měli co nejdříve zmizet. Pokud se to zvrtne král zabije všechny, které najde, že nám pomáhali. Zabije všechny vojáky, jejich rodiny. Jejich ženy nejdříve nechá znásilnit a pak je bez milosti zabije. A ano, naši vojáci se na to budou dívat. Budou se dívat jak umírají jejich ženy a děti. Galbatorix nikoho neušetří. A ty nemůžeš protože se na to všechno budu muset dívat já, já budu ten poslední. A já se nechci dívat jak …" větu nedokončil. Ve stanu se rozprostilo ticho. Všichni se dívali do země. Nedokázalo pochopit Eragonův pesimismus. Díval se z jednoho na druhého, díval se jim do tváří tak jak předním stáli. Murtagh, který se mu díval zpříma do očí, Tuon, Arya, Angela, Orin, Orik, který se snažil přebrat si co Eragon právě řekl, Gawyn, na něco podobného evidentně připravený mu jeho tvrdý pohled oplatil a nakonec Roran, jeho bratranec, Roranův a Eragonův pohled se střetly a Roran rychle klopil zrak k zemi, dokud se Eragon nepodíval jinam Roran odmítal zvednout zrak. Eragon raději sám změnil téma.
"Tak co zjistili naši zvědové? Odkud je můžeme očekávat?" nato si k mapám stoupla Arya a začala mu podrobně popisovat polohu, které nepřátelské jednotky si řekl, a ke každé mu ještě řekla, co že za vojáky se v ní vyskytuje. A pak ještě dlouhé hodiny plánovali nejrůznější strategii. Ale kdykoliv někdo přišel s nějakým nápadem vždy mu to někdo vyvrátil. Situace vypadala bezvýchodně. Ale nakonec přeci jen něco vymysleli.
"Není to sice to nejlepší co nás mohlo napadnout ale mohlo by to zafungovat." Řekl nakonec Eragon. Rozdělili si velení jednotlivých jednotek.
"Tak a teď se jděte připravit. S příchodem tmy to začne." Všichni se rozešli a Eragon zůstal sám. Ale ne úplně sám. Byla tu ještě Safira zvědavě nakukující do stanu.
Eragon stál zády ke vchodu a začal si oblékat zbroj. Jeho žaludek se hlasitě ozýval, vždyť naposled měl snídani a teď už byl pomalu čas na večeři. V tu chvíli se kolem Safiry protáhl chlapec. Mohlo mu být tak deset. Nesl podnos.
"Tohle ti posílá paní Arya. Říkala, že by ti to mohla přijít vhod."
"Dějuji. Jak se jmenuješ?" eragon shrnul chlapci vlasy z čela, ten se zarděl.
"Jmenuji se Vain."
"Vain. Hmmm. Děkuji ti, Vaine. A teď už běž." Pustil ho. "Počkej!" zavolal, když už byl chlapec skoro venku. Vain se zastavil a otočil. Eragon došel až k němu, chytil ho za ramena a klekl si, aby se chlapci mohl dívat zpříma do očí.
"Než to začne tak si najdi nějakou dobrou skrýš. Seber tolik dětí kolik s tebou půjde a schovejte se. Nevylezete dokud si pro vás já sám nepřijdu. Ano?"
"A… Ano." Odpověděl mladík. Eragon jej pustil a chlapec uháněl splnit svůj rozkaz, který dostal od samotného Dračího Jezdce.
Eragon mezitím došel k podnosu a začal z něj uždibovat. U jídla si ještě oblékal svoji dokonale vyleštěnou zbroj. Na každé šňůrce si dal záležet, aby byla pečlivě utažená. A pak stejně pečlivě ustrojil do zbroje i Safiru. Dnes na jí její zbroj vypadala lépe než kdy jindy.
Dnešní noci se Eragon bál víc než kterékoli jiné. Buď všechno ztratí a nebo získá aspoň malý žbrďolec z králova majetku, který mu vak právem nepatří. Vzdychl.
Je čas, Safiro. Je čas, má milá.
A my toho času patřičně využijeme.
Odpověděla Safira se vší dračí hrdostí. Eragon se usmál a vyšel ven ze stanu. Došel až k vojákům, kterým velel on sám. Koutkem oka zahlédl Vaina a kopu dětí jak se běží schovat. Alespoň někdo snad bude ušetřen. Pomyslel si.
Tiše a opatrně vystoupili na kopec, kde začali skládat jeden z několika strojů. Naštěstí byli kryti stromkem, jedním z mála který tam rostl. A taky už byla tma. Velká tma. Any měsíc nevyšel, zacož byl Eragon vděčný.
Můžeme to spustit? Spojil se v duchu s Murtaghem a ostatními. Odpověď přišla okamžitě a od všech zároveň.
ANO!" všechny jednotky své stroje začali nabíjet nádobami s rozžhavenou smůlou.
TEĎ!!! Vykřikl Eragon ve své mysli jak jen mohl. Sám zapálil pomocí kouzla louč a nádobu se smůlou. Zdvihl ruku. Byl zatím jediná postava, která byla v této černočerné noci vidět. Postupně se na kopcích objevovali další a další.
"Palte!" vykřikl a spustil ruku ve směru palby. Kolem hlavy mu proletěla první ohnivá nádoba. Vypadala jako ohnivá koule. Rozprskla se o stany nepřátel a ti za křiku vybíhali z hořících stanů, sami hořící. A kolem Eragona svištěla jedna hořící koule za druhou.
Jeho pohled upírající se do tábora byl tvrdý, neúprosný a bez špetky slitování. Čekal jen na jeden jediný okamžik. A ten okamžik se blížil.
Eragon hleděl na siluetu kopce předním. Ozval se dračí řev a od kopce se odpoutala větší černá tečka a rychle se blížila noci. Jezdec si nad rukou stvořil kouli světla, aby ho všichni mohli dobře vidět. Eragonův okamžik se blížil.
"Vpřéééd!" zařval na své vojáky, kteří se na jeho rozkaz bezhlavě vrhli na královské vojáky. Eragon sám se rozběhl k Safiře, vyšvihl se do sedla a letěl králi vstříc. Viděl Murtagha, a s ním určitě byla i Tuon, na Trnovi a malou tečku létající kolem nich, Estela.
Studený noční vzduch Eragona bodal do tváří. Ale nevnímal ho. Jeho čas se blíží, král splatí svůj dluh vůči Eragonovi. Bude muset.
Galbatorix nečekaně zamířil na plošinu, na které se Eragon před časem utkal s Murtaghem. Eragon se Safirou rychle zamířili za ním a Murtagh jim byl doslova v patách.
Všichni čtyři draci přistáli zároveň. Jejich Jezdci z nich téměř zároveň sesedli a postavili se každý před svého draka tvářemi jeden k druhému. Vyměňovali si tvrdé pohledy.
Eragon cítil podivné mrazení za krkem ale nevěnoval mu pozornost. Až pozdě si všiml letmého pohybu králových rtů. S výkřikem se v bolestech zhroutil na zem. Ještě slyšel Safiřino zlostné a bolestivé vrčení za svými zády.
"Tak, Murtaghu. Opět se shledáváme co?" Murtagh se zamračil. Nevěděl co má dělat. Křik bratra mu drásal uši a zraňoval ho víc než kdyby se ho král pokusil proklát vlastním mečem.
"Co chceš?!" vykřikl téměř zoufale. Přál si aby tenhle moment skončil.
"Co chci? Chci zpátky to co mi patří. Chci zpátky svůj majetek." Usmál se král povýšeně.
Pohnul se tak rychle, že to Murtagh ani nestačil zaregistrovat a už držel Tuon za krk tak, že by jí ho mohl až velice snadno zlomit.
"Co chceš?!" vykřikl Murtagh znovu.
"Chci tebe! Ty a Trn jste to co mi patří. Vaše přísaha! Chci ji slyšet znovu! Nebo ti je tu jednoho po druhém zabiju před očima." Na konci se král opět smál. Tuon, duchapřítomná to dívka, vytáhla od pasu dýku a rozsekla jí otci tvář, ten ji pustil a soustředil se už jen na Eragona. Šel pomalu k němu.
"Tak co uděláš Murtaghu?" Murtagh nešťastně pohlédl na svoji snoubenku, pak na Trna a nakonec na bratra.
Král k němu natáhl ruku. "Nabídnu ti ji jen jednou. Buď ji přijmeš, vrátíš se ke mně a budeš mi sloužit. A nebo ji odmítneš a uvidíš jeho zemřít." Druhou rukou ukázal na Eragona.
"Nedělej to Murtaghu! Zapřísahám tě, nedělej to! Vykřikl Eragon mezi křečí.
Murtagh těžce oddechoval. Díval se všude kolem sebe a hledal východisko, jak z téhle situace ven. Díval se na bojiště, královi nejspíš na jeho vojácích příliš nezáleželo, polovina jeho tábora byla v plamenech. Znovu se díval na Tuon, zvedla k němu své hnědé oči plné slz. Zhluboka se nadechla a její výraz ztvrdl. Kývla. Murtagh se usmál a taky kývl. Otočil se na Trna za svými zády. Drak zakýval hlavou, ale neříkal nic. Murtagh se tedy usmál už podruhé. Podíval se na Eragona a na Safiru. A pak na krále. Ten se vítězoslavně usmíval a natahoval k němu ruku.
Murtagh se zhluboka nadechl, vykročil k bratrovi a ke králi a….
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama