Eleanořin kůň se vzepjal. Potřeboval vybít tu spoustu energie. Elfka jej snadno zvládla a pořádně mu přitáhla otěže. Otočila se ke svým vojákům.
"Vojáci! Elfové! Mí přátelé! Slyšte." Na proslovy nikdy moc nebyla. Ale celá její armáda utichla při prvním písmenu, které jí splynulo ze rtů. "Dnešek rozhodne o osudu Alagaësie a i když se vám to tak nemusí zdát, rozhodne i o osudu naší milované země! Pokud padne Alagaësie, padneme hned po ní." Zaražené ticho. Všichni čekali co jim řekne dál. Každý jeden voják visel pohledem na jejích rtech.
"Bratři! Každý z vás si sám vybral, že mě bude do téhle vláky následovat. Nejsme jak královo vojsko. Jeho muži jsou tu z donucení a ošálení kouzlem!" její kůň se znovu vzepjal. Eleanor si zamáchala mečem nad hlavou. Potřebuje je nějak navnadit.
"Ať si tedy historie pamatuje, že my jsme tu dnes bojovali z vlastní vůle. Že jme tu bojovali pro dobro lidu Alagaësie!
Bratři pokud v tomhle dni najdu svůj konec vězte, že mi bylo ctí bojovat s vámi po boku a že mi bylo stí s vámi po boku umírat!" po těchto posledních slovech se ozval nadšený křik. Všichni mávali vlastními meči a nebo třískali železnými rukavicemi o krunýře svého brnění.
"Za Alagaësii!" vykřikla Eleanor, otočila koně, namířila špičku meče před sebe a rozjela se z kopce tak rychle, jak jen to šlo. Podle mohutného dusotu zjistila, že ji ostatní následují s šíleným bojovým pokřikem.
Viděla královy vojáky jak se v úleku před touhle dusající a křičící nádherou pokoušejí utéct, ale neměli kam. Někdo je zmobilizoval do dlouhé řady, která se přímo proti svahu ježila nachystanými kopími.
Eleanor už byla na pár desítek metrů od řady kopí, když za sebou zaslechla výkřik: "Bratři! Nebojte se smrti! Za naši Královnu! Za Alagaësii!" ten hlas poznala. Byl to Lan. V odpověď mu zaznělo: "Za Královnu a Alagaësii!" sama Eleanor se taky ještě připojila, ale to už její kůň přeskakoval přes kopí a předními kopyty rozdrtil hlavu tomu, kdo kopí držel.
Tak už se do toho vroucího kotle dostali taky. Eleanor rychle zkontrolovala, zda se někdo nenabodl na kopí a s úlevou zjistila, že zatím ne. Její pěšáci už taky sbíhali dolů z kopce. Nádherou a připraveností své armády se nemohla kochat příliš dlouho. Musela se začít soustředit na nepřítele.
***
Tuon se soustředila na to, aby metala ohnivé koule přesně přímo do královy armády. Tedy přesněji do těch částí armády, která nebojovala. Odvážila se zaletět až příliš daleko. Ale došlo jí to až teď, když uviděla stany protivníkova vojska. Uvědomila si, že ten protivník jej její vlastní otec. Ale neměla žádné výčitky z toho že ho podrazila.
Rychle se otočila a pravým půlkruhem se vracela nad bitevní vřavu. Jak letěla, Estel už byl dost velký na to, aby ji unesl, dívala se dolů. Najednou se tak vyděsila, že málem spadla dolů. Pod sebou uviděla Šruikana. Velký drak se na ně jen díval, ani nezařval ani nezavrčel. Jakoby říkal: Rychle leťte pryč.
Tuon na chvíli ozářilo zapadající slunce. Potáhla si koženou čelenku a upravila si chrániče na předloktích-pak už na to nebude mít čas. Tasila meč, a potom druhý. Chystala se na ten nečekaný útok, který s Estelem trénovali tak dlouho.
Jdeme ne to, můj drahý? Zeptala se.
Ano! Zatančíme si s nimi ten tanec smrti! Drak zuřivě a nedočkavě klapnul čelistmi a vrhl se střemhlav dolů. Čas se zpomalil. Tuon hleděla jak se pomaličku oba řítí k zemi a jak se přibližovali tak se pod nimi utvářel volný kruh, všichni prchali, aby je drak při přistávání nepošlapal. Viděla taky jak někdo chystá obří kuš se kterou by zabil draka. Z pravé ruky jí vylétla koule zeleného ohně a trefila muže přímo do prsou. Kus od kruhu uviděla Safiru. Dračice po nich pomaličku otáčela hlavu. Její Jezdec právě nasedal. Díval se na Tuon rozčíleně a vyděšeně zároveň.
Jejich příchod do boje se blížil. Tuon vytáhla nohy ze třmenů a vyskočila ze sedla, nebyla ani 3 metry nad zemí. Rychle se stočila do klubíčka a elegantním saltem přistála na nohách přímo uprostřed kruhu nepřátel. Mezitím Estel sám dokončil otočku a oba dopadli na zem ve stejný moment, Tuon v popředí a Etesl jí přímo za zády.
Tuon se pomalu rovnala a zvedla zkřížené ruce s oběma meči. Všichni na ni ohromeně hleděli. Myslela na to, že nesmí útočit jako první. Postavila se do první figury a vyčkávala.
Vrhli se na ni skoro všichni zároveň. Tohle nečekala, ale přesto to zvládla. Během pár sekund kolem ní a jejího draka ležel jeden kruh utvořený lidskými těly. A pak druhý a třetí, každý kruh se vzdaloval od místa, kde Tuon dopadla na zem. Neuvědomovala si, jak dlouho bojuje. Ale pomalu se smrákalo. Všude byla spíš už tma, jen od západu bylo nebe ještě pořád krvavě rudé.
***
Eragon neměl čas se zaobírat Tuon. Vyřídí si to s ní později. Když nasedal na Safiru tak slyšel něco jako: Za královnu a za Alagaësii! Když potom vzlétli a on se podíval dolů, všiml si nové záplavy těl v lesknoucí se zbrojí jak se vlévá přímo do údolí a pak víc a víc do nitra Hořících plání.
Jak bylo domluveno letěl na onu plošinu, kde tehdy Galbatorix znovu zajal Murtagha. Tam se teď měl s bratrem zase setkat. Teplý vítr plný výparů vznášejících se nad bojištěm ho šlehal do obličeje. Ani nevěděl kde přesně ztratil přilbici, ale muselo to být už hodně dávno. Když byl naposledy v táboře u Tuon a Oromise tak už ji neměl. To naposledy viděl Aryu.
Už plachtili nad plošinou. Proti nim letěl rudý drak. Eragon se chvíli bál, že na něm sedí samotný Galbatorix, že odhalil Murtaghův záměr Eragonovi pomoct. Uklidnil se až když druhý Jezdec zamával. Oba draci se snesli na zem. Oba Jezdci rychle sklouzli ze sedel a rozběhli se k sobě. Padli si do náručí.
"Bál jsem se, že se tu už nesejdeme." Zašeptal Murtagh. Cestou si strhl přilbici a osvobodil tak po ramena dlouhé tmavě hnědé vlasy, které mu neposedně poskakovali kolem obličeje.
Odtáhli se od sebe a chytili se za ramena. Jeden druhému se upřeně díval do očí a snažil se z nich vyčíst co si ten druhý myslí.
"Musel jsem se během odpoledne vrátit do tábora. Král se narychlo pokoušel změnit plán. Ale nakonec ten starý blázen došel k závěru, že jsme prostě jen byli ve střehu a nechal původní plán." Murtagh se nuceně zasmál. Rychle ale zvážněl a pohlédl opět bratrovi přímo do očí. "Jsi si jistý?"
"Ano! Když to nedokážeme dnes tak nikdy. A tohle už prostě musí skončit!" Murtagh si vzpomněl na to co si myslel dnes ráno, když viděl krále a Nasuadu. Myslel si přesně to samé: tohle už musí skončit.
"Musím dát signál Nasuadě." Řekl a ona došli na okraj plošiny. Chvíli sledovali bitvu. Konečně to začalo vypadat ve prospěch Vardenů. Eragon odtrhl oči od vřavy a znovu se zadíval na západ. Slunce už sice vidět nebylo, ale obloha byla ještě pořád krvavě rudá. Takové nebe ještě nikdy neviděl. Trochu ho to vyděsilo. Úplně se odvrátil od bojiště. Zadíval se na Safiru a zhluboka se nadechl. Ucítil ruku na svém rameni.
"Kdybych ti mohl nějak pomoct…"
"Mě stačí, když sem dostaneš krále. Myslím, že už jsi Vardenům i mně pomohl dost."
"Mám tedy vydat signál, že jsem padl do léčky?" Murtagh na bratra vrhl tázavý pohled. Eragon pevně zavřel oči a nadechl se, aby dal bratrovi pokyn.
***
Nasuada stála vedle krále. Na sobě měla prvotřídní zbroj. Tedy doufala, že je tak prvotřídní jak vypadá. Dnes ji bude potřebovat. Ale co tam ten Murtagh tak dlouho dělá? Neměl by už volat krále a neměl by jí už dávat signál, že mají vyrazit?
Leon si všimnul královnina rozrušení. Stál vedle Nasuady, tak, že jej král skoro nemohl vidět. Pevně jí stiskl ruku, ale nepodíval se na ni. Jen koutkem oka zachytil její překvapený letmý pohled na něj, ale stisk ruky opětovala.
Tohle vyčkávání ji už přestávalo bavit. Bude to ale muset vydržet. Už jenom chvíli. Za chvíli už bude úplná tma! Chtěla, aby ji král dobře viděl. Za všechno to ponižování, které musela snášet. Podala králi pohár s vínem.
"Proč nemáš svoji korunu?!" obořil se na ni. O, tak on se na ni i podíval.
"Možná by si ji měla dát na hlavu spíš ta děvka co pod srdcem nosí tvého bastarda!" vyjela po něm.
"Ona mi aspoň dá dítě, i když bastarda. Za to ty," prudce do ní strčil, "ty jsi žena k ničemu, když mi ani nemůžeš dát dědice!" vztekle si od ní vzal pohár a usrkl. "Jdi si pro korunu a trochu si uprav vlasy! Ať všichni vidí, že TY jsi moje žena."
Nasuada se beze slova otočila a odešla do svého stanu. Tam na ni čekala děvečka. Další na které se král vybil. Teď se jí pod šaty rýsovalo dost velké břicho. Evidentně slyšela její slova venku, ta slova ovšem neplatila na ni, nýbrž na tu nestydu co spala s Galbatorixem přímo v jeho stanu a dnes ráno se tam tak netydatě ukazovala polovině tábora. Když Nasuada vrazila dovnitř děvečka se rozplakala a padla před svojí královnou na zem.
"Co to děláš Edyth? Vstávej!" Nasuada se k dívce sehnula a pomohla jí vstát. Edyth jí sloužila ještě v Makaréši.
"Já jsem s ním opravdu nespala dobrovolně a …" dívka vzlykala.
"Já vím, že ne. Uklidni se." Nasuada dívku pohadila po tváři a setřela jí tak všechny slzy. "A už neplakej!" dívka si utřela sopel rukávem a horlivě přikyvovala.
Nasuada se posadila na stoličku a Edyth jí začala stahovat nepoddajné vlasy dozadu, aby jí do nich mohla zasunout krásnou korunku Královny Alagaësie. Ta králova byla nevkusná a přezdobená, kdežto ta Nasuadina byla jen stříbrná se zasazenými křišťály. Hotovo. Nasuada se na sebe podívala do zrcadla. Její účes se naprosto hodil ke zbroji jež měla na sobě. Popadla svůj nejtlustší plášť, hodila jej přes dívku a do ruky jí vrazila plný měšec.
"Vím, že tohle tvou hanbu nijak nezmírní," ukázala na měšec, "ale pomůže ti to začít znova." Edyth na ni nechápavě hleděla. "Musíš utéct. Teď už se nemusíš bát, všichni, kteří tu zůstali jsou věrní mně. Když tě někdo zastaví tak jim ukaž tohle, ale neměla by jsi mít problémy." Do ruky jí dala svůj prsten se zeleným kamenem.
"O, děkuji paní. Pán Bůh vám vaši dobrotu oplatí!" Nasuada dívku naposled objala a políbila ji na tvář. Pak se narovnala a vyšla ze stanu. Odpoutala královu pozornost a děvče proklouzlo pryč. Nasuada Edyth už nikdy neviděla.
***
Boj do Lana vlil kupodivu mnoho sil. Ale i tak, když slunce už nebylo vidět a oni nepřestávali bojovat, cítil se čím dál tím víc vyčerpaněji. Po spánku mu ještě pořád tekla krev jak ho srazili z koně.
Najednou všichni vojáci kolem něj uhnuli. Lan tušil, že si před něj právě stoupnul jeho poslední nepřítel. Vysoký muž, zjevně generál, v těžkém brnění s oboustrannou sekyrou, kterou by Lan jen těžko uzvedl.
Elf na něj vyzývavě kývl, jeho protivník hlasitě zařval a vyrazil k němu. Cestou zuřivě máchal sekyrou, zatímco Lan zůstával klidně stát a čekal, až se k němu protivník přiblíží sám.
Jedna z čepelí sekyry ostré jako břitva už letěla k Lanovi. S děsivým svištěním si těžká zbraň razila cestu vzduchem. Lan tuto zbraň sledoval s nově nabytým respektem a tak trochu i s hrůzou.
***
Tuon rychle nasedla na Estela a letěla na další místo, kde bylo potřeba upevnit pozici Vardenských. Cestou ještě rychle popadla Orika za ruku. Trpaslík výjimečně nereptal a klidně za ni nasedl.
Estel vychrlil na nepřítele ohromný plamen. Když zmizela i poslední jiskra, nebylo málem vidět ani ohořelá těla, tak byl oheň spalující. Tuon i trpaslík seskočili a dali se do boje s přeživšími vojáky. Kousek od sebe uviděla Tuon Gawyna. Elf na ni letmo mávl, ale sám měl dost práce. Přes tvář se mu táhl dlouhý šrám a byl podivně bledý.
Najednou Tuon pocítila podivné mrazení, které ji stavělo vlasy v zátylku. Tušila, že se už brzo něco semele. Její pohled neustále přitahovala plošina nad bojištěm.
***
Eragon otevřel oči. Už se rozhodl a teď není cesty zpět. Podíval se na Safiru. Dračice kývla velkou modrou hlavou. Eragonovi bušilo srdce, jakoby chtělo vyskočit ven. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Pevně pohlédl na bratra. "Teď, Murtaghu. Zavolej ho!"
"Vojáci! Elfové! Mí přátelé! Slyšte." Na proslovy nikdy moc nebyla. Ale celá její armáda utichla při prvním písmenu, které jí splynulo ze rtů. "Dnešek rozhodne o osudu Alagaësie a i když se vám to tak nemusí zdát, rozhodne i o osudu naší milované země! Pokud padne Alagaësie, padneme hned po ní." Zaražené ticho. Všichni čekali co jim řekne dál. Každý jeden voják visel pohledem na jejích rtech.
"Bratři! Každý z vás si sám vybral, že mě bude do téhle vláky následovat. Nejsme jak královo vojsko. Jeho muži jsou tu z donucení a ošálení kouzlem!" její kůň se znovu vzepjal. Eleanor si zamáchala mečem nad hlavou. Potřebuje je nějak navnadit.
"Ať si tedy historie pamatuje, že my jsme tu dnes bojovali z vlastní vůle. Že jme tu bojovali pro dobro lidu Alagaësie!
Bratři pokud v tomhle dni najdu svůj konec vězte, že mi bylo ctí bojovat s vámi po boku a že mi bylo stí s vámi po boku umírat!" po těchto posledních slovech se ozval nadšený křik. Všichni mávali vlastními meči a nebo třískali železnými rukavicemi o krunýře svého brnění.
"Za Alagaësii!" vykřikla Eleanor, otočila koně, namířila špičku meče před sebe a rozjela se z kopce tak rychle, jak jen to šlo. Podle mohutného dusotu zjistila, že ji ostatní následují s šíleným bojovým pokřikem.
Viděla královy vojáky jak se v úleku před touhle dusající a křičící nádherou pokoušejí utéct, ale neměli kam. Někdo je zmobilizoval do dlouhé řady, která se přímo proti svahu ježila nachystanými kopími.
Eleanor už byla na pár desítek metrů od řady kopí, když za sebou zaslechla výkřik: "Bratři! Nebojte se smrti! Za naši Královnu! Za Alagaësii!" ten hlas poznala. Byl to Lan. V odpověď mu zaznělo: "Za Královnu a Alagaësii!" sama Eleanor se taky ještě připojila, ale to už její kůň přeskakoval přes kopí a předními kopyty rozdrtil hlavu tomu, kdo kopí držel.
Tak už se do toho vroucího kotle dostali taky. Eleanor rychle zkontrolovala, zda se někdo nenabodl na kopí a s úlevou zjistila, že zatím ne. Její pěšáci už taky sbíhali dolů z kopce. Nádherou a připraveností své armády se nemohla kochat příliš dlouho. Musela se začít soustředit na nepřítele.
***
Tuon se soustředila na to, aby metala ohnivé koule přesně přímo do královy armády. Tedy přesněji do těch částí armády, která nebojovala. Odvážila se zaletět až příliš daleko. Ale došlo jí to až teď, když uviděla stany protivníkova vojska. Uvědomila si, že ten protivník jej její vlastní otec. Ale neměla žádné výčitky z toho že ho podrazila.
Rychle se otočila a pravým půlkruhem se vracela nad bitevní vřavu. Jak letěla, Estel už byl dost velký na to, aby ji unesl, dívala se dolů. Najednou se tak vyděsila, že málem spadla dolů. Pod sebou uviděla Šruikana. Velký drak se na ně jen díval, ani nezařval ani nezavrčel. Jakoby říkal: Rychle leťte pryč.
Tuon na chvíli ozářilo zapadající slunce. Potáhla si koženou čelenku a upravila si chrániče na předloktích-pak už na to nebude mít čas. Tasila meč, a potom druhý. Chystala se na ten nečekaný útok, který s Estelem trénovali tak dlouho.
Jdeme ne to, můj drahý? Zeptala se.
Ano! Zatančíme si s nimi ten tanec smrti! Drak zuřivě a nedočkavě klapnul čelistmi a vrhl se střemhlav dolů. Čas se zpomalil. Tuon hleděla jak se pomaličku oba řítí k zemi a jak se přibližovali tak se pod nimi utvářel volný kruh, všichni prchali, aby je drak při přistávání nepošlapal. Viděla taky jak někdo chystá obří kuš se kterou by zabil draka. Z pravé ruky jí vylétla koule zeleného ohně a trefila muže přímo do prsou. Kus od kruhu uviděla Safiru. Dračice po nich pomaličku otáčela hlavu. Její Jezdec právě nasedal. Díval se na Tuon rozčíleně a vyděšeně zároveň.
Jejich příchod do boje se blížil. Tuon vytáhla nohy ze třmenů a vyskočila ze sedla, nebyla ani 3 metry nad zemí. Rychle se stočila do klubíčka a elegantním saltem přistála na nohách přímo uprostřed kruhu nepřátel. Mezitím Estel sám dokončil otočku a oba dopadli na zem ve stejný moment, Tuon v popředí a Etesl jí přímo za zády.
Tuon se pomalu rovnala a zvedla zkřížené ruce s oběma meči. Všichni na ni ohromeně hleděli. Myslela na to, že nesmí útočit jako první. Postavila se do první figury a vyčkávala.
Vrhli se na ni skoro všichni zároveň. Tohle nečekala, ale přesto to zvládla. Během pár sekund kolem ní a jejího draka ležel jeden kruh utvořený lidskými těly. A pak druhý a třetí, každý kruh se vzdaloval od místa, kde Tuon dopadla na zem. Neuvědomovala si, jak dlouho bojuje. Ale pomalu se smrákalo. Všude byla spíš už tma, jen od západu bylo nebe ještě pořád krvavě rudé.
***
Eragon neměl čas se zaobírat Tuon. Vyřídí si to s ní později. Když nasedal na Safiru tak slyšel něco jako: Za královnu a za Alagaësii! Když potom vzlétli a on se podíval dolů, všiml si nové záplavy těl v lesknoucí se zbrojí jak se vlévá přímo do údolí a pak víc a víc do nitra Hořících plání.
Jak bylo domluveno letěl na onu plošinu, kde tehdy Galbatorix znovu zajal Murtagha. Tam se teď měl s bratrem zase setkat. Teplý vítr plný výparů vznášejících se nad bojištěm ho šlehal do obličeje. Ani nevěděl kde přesně ztratil přilbici, ale muselo to být už hodně dávno. Když byl naposledy v táboře u Tuon a Oromise tak už ji neměl. To naposledy viděl Aryu.
Už plachtili nad plošinou. Proti nim letěl rudý drak. Eragon se chvíli bál, že na něm sedí samotný Galbatorix, že odhalil Murtaghův záměr Eragonovi pomoct. Uklidnil se až když druhý Jezdec zamával. Oba draci se snesli na zem. Oba Jezdci rychle sklouzli ze sedel a rozběhli se k sobě. Padli si do náručí.
"Bál jsem se, že se tu už nesejdeme." Zašeptal Murtagh. Cestou si strhl přilbici a osvobodil tak po ramena dlouhé tmavě hnědé vlasy, které mu neposedně poskakovali kolem obličeje.
Odtáhli se od sebe a chytili se za ramena. Jeden druhému se upřeně díval do očí a snažil se z nich vyčíst co si ten druhý myslí.
"Musel jsem se během odpoledne vrátit do tábora. Král se narychlo pokoušel změnit plán. Ale nakonec ten starý blázen došel k závěru, že jsme prostě jen byli ve střehu a nechal původní plán." Murtagh se nuceně zasmál. Rychle ale zvážněl a pohlédl opět bratrovi přímo do očí. "Jsi si jistý?"
"Ano! Když to nedokážeme dnes tak nikdy. A tohle už prostě musí skončit!" Murtagh si vzpomněl na to co si myslel dnes ráno, když viděl krále a Nasuadu. Myslel si přesně to samé: tohle už musí skončit.
"Musím dát signál Nasuadě." Řekl a ona došli na okraj plošiny. Chvíli sledovali bitvu. Konečně to začalo vypadat ve prospěch Vardenů. Eragon odtrhl oči od vřavy a znovu se zadíval na západ. Slunce už sice vidět nebylo, ale obloha byla ještě pořád krvavě rudá. Takové nebe ještě nikdy neviděl. Trochu ho to vyděsilo. Úplně se odvrátil od bojiště. Zadíval se na Safiru a zhluboka se nadechl. Ucítil ruku na svém rameni.
"Kdybych ti mohl nějak pomoct…"
"Mě stačí, když sem dostaneš krále. Myslím, že už jsi Vardenům i mně pomohl dost."
"Mám tedy vydat signál, že jsem padl do léčky?" Murtagh na bratra vrhl tázavý pohled. Eragon pevně zavřel oči a nadechl se, aby dal bratrovi pokyn.
***
Nasuada stála vedle krále. Na sobě měla prvotřídní zbroj. Tedy doufala, že je tak prvotřídní jak vypadá. Dnes ji bude potřebovat. Ale co tam ten Murtagh tak dlouho dělá? Neměl by už volat krále a neměl by jí už dávat signál, že mají vyrazit?
Leon si všimnul královnina rozrušení. Stál vedle Nasuady, tak, že jej král skoro nemohl vidět. Pevně jí stiskl ruku, ale nepodíval se na ni. Jen koutkem oka zachytil její překvapený letmý pohled na něj, ale stisk ruky opětovala.
Tohle vyčkávání ji už přestávalo bavit. Bude to ale muset vydržet. Už jenom chvíli. Za chvíli už bude úplná tma! Chtěla, aby ji král dobře viděl. Za všechno to ponižování, které musela snášet. Podala králi pohár s vínem.
"Proč nemáš svoji korunu?!" obořil se na ni. O, tak on se na ni i podíval.
"Možná by si ji měla dát na hlavu spíš ta děvka co pod srdcem nosí tvého bastarda!" vyjela po něm.
"Ona mi aspoň dá dítě, i když bastarda. Za to ty," prudce do ní strčil, "ty jsi žena k ničemu, když mi ani nemůžeš dát dědice!" vztekle si od ní vzal pohár a usrkl. "Jdi si pro korunu a trochu si uprav vlasy! Ať všichni vidí, že TY jsi moje žena."
Nasuada se beze slova otočila a odešla do svého stanu. Tam na ni čekala děvečka. Další na které se král vybil. Teď se jí pod šaty rýsovalo dost velké břicho. Evidentně slyšela její slova venku, ta slova ovšem neplatila na ni, nýbrž na tu nestydu co spala s Galbatorixem přímo v jeho stanu a dnes ráno se tam tak netydatě ukazovala polovině tábora. Když Nasuada vrazila dovnitř děvečka se rozplakala a padla před svojí královnou na zem.
"Co to děláš Edyth? Vstávej!" Nasuada se k dívce sehnula a pomohla jí vstát. Edyth jí sloužila ještě v Makaréši.
"Já jsem s ním opravdu nespala dobrovolně a …" dívka vzlykala.
"Já vím, že ne. Uklidni se." Nasuada dívku pohadila po tváři a setřela jí tak všechny slzy. "A už neplakej!" dívka si utřela sopel rukávem a horlivě přikyvovala.
Nasuada se posadila na stoličku a Edyth jí začala stahovat nepoddajné vlasy dozadu, aby jí do nich mohla zasunout krásnou korunku Královny Alagaësie. Ta králova byla nevkusná a přezdobená, kdežto ta Nasuadina byla jen stříbrná se zasazenými křišťály. Hotovo. Nasuada se na sebe podívala do zrcadla. Její účes se naprosto hodil ke zbroji jež měla na sobě. Popadla svůj nejtlustší plášť, hodila jej přes dívku a do ruky jí vrazila plný měšec.
"Vím, že tohle tvou hanbu nijak nezmírní," ukázala na měšec, "ale pomůže ti to začít znova." Edyth na ni nechápavě hleděla. "Musíš utéct. Teď už se nemusíš bát, všichni, kteří tu zůstali jsou věrní mně. Když tě někdo zastaví tak jim ukaž tohle, ale neměla by jsi mít problémy." Do ruky jí dala svůj prsten se zeleným kamenem.
"O, děkuji paní. Pán Bůh vám vaši dobrotu oplatí!" Nasuada dívku naposled objala a políbila ji na tvář. Pak se narovnala a vyšla ze stanu. Odpoutala královu pozornost a děvče proklouzlo pryč. Nasuada Edyth už nikdy neviděla.
***
Boj do Lana vlil kupodivu mnoho sil. Ale i tak, když slunce už nebylo vidět a oni nepřestávali bojovat, cítil se čím dál tím víc vyčerpaněji. Po spánku mu ještě pořád tekla krev jak ho srazili z koně.
Najednou všichni vojáci kolem něj uhnuli. Lan tušil, že si před něj právě stoupnul jeho poslední nepřítel. Vysoký muž, zjevně generál, v těžkém brnění s oboustrannou sekyrou, kterou by Lan jen těžko uzvedl.
Elf na něj vyzývavě kývl, jeho protivník hlasitě zařval a vyrazil k němu. Cestou zuřivě máchal sekyrou, zatímco Lan zůstával klidně stát a čekal, až se k němu protivník přiblíží sám.
Jedna z čepelí sekyry ostré jako břitva už letěla k Lanovi. S děsivým svištěním si těžká zbraň razila cestu vzduchem. Lan tuto zbraň sledoval s nově nabytým respektem a tak trochu i s hrůzou.
***
Tuon rychle nasedla na Estela a letěla na další místo, kde bylo potřeba upevnit pozici Vardenských. Cestou ještě rychle popadla Orika za ruku. Trpaslík výjimečně nereptal a klidně za ni nasedl.
Estel vychrlil na nepřítele ohromný plamen. Když zmizela i poslední jiskra, nebylo málem vidět ani ohořelá těla, tak byl oheň spalující. Tuon i trpaslík seskočili a dali se do boje s přeživšími vojáky. Kousek od sebe uviděla Tuon Gawyna. Elf na ni letmo mávl, ale sám měl dost práce. Přes tvář se mu táhl dlouhý šrám a byl podivně bledý.
Najednou Tuon pocítila podivné mrazení, které ji stavělo vlasy v zátylku. Tušila, že se už brzo něco semele. Její pohled neustále přitahovala plošina nad bojištěm.
***
Eragon otevřel oči. Už se rozhodl a teď není cesty zpět. Podíval se na Safiru. Dračice kývla velkou modrou hlavou. Eragonovi bušilo srdce, jakoby chtělo vyskočit ven. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Pevně pohlédl na bratra. "Teď, Murtaghu. Zavolej ho!"
Autorka:Lerietka

