close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

Začátky a konce

28. srpna 2008 v 12:24 | Selene |  Život nebo legenda
Eleanor šla chodbou svého paláce. Vedle ní šla Samiria, žena jejího nevlastního bratra Galada. Obě byly v černé. Obě držely smutek. Nešly však až tak úplně samy. Doprovázel je ještě Lan, Eleanořin věrný strážce. Věděla, že tenhle muž by za ni bez mrknutí oka položil život.
Eleanor pohlédla na svou společnici. Samiria byla krásná mladá elfka. Měla modré oči a dlouhé hnědé vlasy rovné jako dráty. Byla bledá a nyní vypadala velmi smutně. A nebylo divu. Přišla o manžela a tak výchova jejich tří dětí zůstala pouze na ní. Oči měla ještě rudé od ranního pláče. Stala se ale Eleanořinou dobrou rádkyní. Nejdříve nechtěla, ale po Eleanořině korunování se přeci jen nechala přemluvit.
Dnes to Samirii obzvláště slušelo. Měla na sobě šaty z černého hedvábí, živůtek, lem střídmého výstřihu, lemy rukávů a lem sukně stříbrně vyšívaný. Vlasy měla stažené dozadu v jediném dlouhém copu. Přes to všechno měla šál svého úřadu rádkyně královny. Byl to světle modrý šátek s třásněmi po celé jeho délce, pokud tento úřad vykonávali muži dostali šerpu stejné barvy. Byla to jediná nečerná část jejího oblečení.
Eleanor sevřela lístek v kapse jejího kabátu. Byl od jednoho muže. Od jednoho velmi vysoce postaveného elfa. Eleanor netušila co jí dnes ráno chce. Tady doma byla už téměř týden a sbírala armádu, aby mohla táhnout do Alagaësie na pomoc.
Šla palácem směrem k jeho komnatám. Přijel sem totiž na její korunovaci konanou před třemi dny. Nechala jej ubytovat v těch nejlepších pokojích a dala mu veškeré služby, které si žádal. On toho však moc nechtěl. Tohle byla první věc, kterou měla splnit. Znovu se podívala na svoji přítelkyni. Věděla, že už ji dlouho doprovázet nebude. Samiria totiž po ranní schůzce spěchala do jiné části královského paláce, kde si Galad zbudoval svůj dům, za dětmi o které se nyní starala její sestra.
Šli mlčky. Ani jedné nebylo do řeči a Lan se neodvažoval porušit jejich ticho, choval se jakoby tam vůbec nebyl. Zahnuly ještě za jeden roh a Samiria se zastavila.
"Tak. Tady se musíme rozloučit. Doufám, že ta schůzka dopadne dobře." Usmála se. Eleanor jí úsměv oplatila a pevně kamarádku objala. I když Eleanor se musela hodně sehnout, byla o hlavu a půl vyšší a ještě měla podpatky. Lan je jen tiše sledoval z ústí chodby, kterou pak měli s Eleanor pokračovat.
"Děkuju. Pozdravuj děti a já se za vámi večer zastavím. Potřebuju, aby se ke mně konečně někdo nechoval jako ke královně."
"Určitě přijď. Počkáme na tebe s večeří." Usmála se Samiria znovu. Otočila se a vydala se chodbou ústící v zahradě ke svému domu. Její dům patřil k rozlehlému komplexu paláce. Eleanor se za ní ještě chvíli dívala a pak se obrátila doprava a pospíchala co mohla. Lan však neměl problém udržet s ní krok.
Stáli teď před jasanovými bohatě zdobenými dveřmi. Eleanor ještě nechtěla klepat. Kolena měla jako z rosolu a měla podivný pocit v žaludku, jakoby tam měla obří ledovou kouli.
Zkontrolovala jak vypadá. Jestli je to dost reprezentativní. Měla úplé černé kalhoty, bílou košili, černou vestu a sametový černý kabátek, vyšívaný zlatou nití a se zlatými knoflíky. Nezdobil ji jediný šperk. Vlasy měla upravené do jakéhosi drdolu, který si sama česala dost často a na hlavě měla jednoduchou zlatou korunku. Nebyla tak úplně oficiální, ale tu oficiální také nemusela nosit pořád. Za což byla vděčná. Postřehla jak si ji prohlíží i Lan, pohled jeho studených modrých očí jí nikdy neunikl.
Konečně se odhodlala a zaklepala. Otevřela jí mladá elfka, poklonila se a odešla z místnosti. Jen jim ještě pokynula ke dveřím, o kterých Eleanor věděla, že vedou do ložnice. Došli až k nim. Lan se posadil vedle nich na zem a podíval se jí zpříma do očí.
"Počkám tu, má paní. Kdyby něco tak na mě zavolejte."
Eleanor se nadechla a otevřela je. V balkónových dveřích přímo naproti ní stál vysoký elf. Na sobě měl volný černý háv s volnými rukávy. Vyholená hlava se mu na slunci leskla, špičaté uši nešlo přehlédnout. Byl bosý. Jen z pod dlouhého hávu mu ještě čouhaly tmavé úplé spodky.
"Proč jsi mě zavolal? Co ode mě žádáš, Lemaliane?"
"Pojď blíž, Eleanor." Řekl aniž se otočil. Eleanor udělala pár kroků vpřed a dostala se až na úroveň jeho postele. Její boty po barevnách dlaždicích tvořících mozaiku v nastalém tichu hlasitě zaklapaly.
"Ještě blíž. Pojď až ke mně." Řekl, jakoby věděl kde se zastavila. Eleanor spolkla knedlík v krku a pokročila ještě blíž, musel už téměř cítit její dech na svých zádech, teprve tak blízko se zastavila.
"Co ode mě žádáš, můj pane?" zeptala se nejistým hlasem. Otočil se tak rychle, že ani nestačila zareagovat a už ji držel v náručí. Eleanor se nevzpírala, věděla, že to nemá cenu. Tak jen poslušně držela a čekala co bude dál.
"Ty víš proč jsem si tě zavolal." Zašeptal jí téměř u ucha a ona slyšela jak se zhluboka nadechl a vdech její vůni.
"Nevím, nevím co bylo mezi tebou a mým otcem." Pustil ji, obešel ji a vešel do pokoje. Zapálil vonnou svíčku a posadil se do křesla. Vyzval ji aby se posadila také a Eleanor tak učinila.
"Víš, tvůj otec mi tě kdysi, už je to hodně dávno, přislíbil jako ženu." Eleanořin pohled na chvíli ztvrdl. Jak mohl její otec rozhodovat o jejím životě. "Ne, má paní, nerozčiluj se. Zavolal jsem si tě dnes, protože se chci zeptat jestli si přeješ dostát otcovu slibu a stát se mojí ženou." Teď Eleanor pro změnu vyvalila oči. Ale nebyla schopna slova. On ji v podstatě žádal o ruku, jenže její napůl mužský mozek tomu moc nerozuměl. Byla zvyklá poslouchat rozkazy jako voják, ale byla zvyklá rozhodovat se jako generál. A teď se musela rozhodnout.
"Dřív než něco řekneš, chci abys něco věděla." Řekl honem, než se stačila nadechnout k odpovědi. Seskočil z křesla, klekl si před ni na zem a chytil její maličké ruce do svých. "Víš, když mi tě tvůj otec zaslíbil, byl jsem já dospívající elfský mladík a bohatými rodiči, který měl na co si ukázal. Nejdřív jsem souhlasil pouze se slušnosti a z povinnosti, protože to všechno domlouvali naši rodiče. Ty jsi ještě byla malá ubrečená holka mezi dvěma bratry.
Když jsem tě ale pak viděl vyrůstat a později tě učil základům boje, než to po mně převzal Lan, zjistil jsem, že se z tebe stává nádherná a okouzlující mladá žena. S postupem času jsem do tebe byl čím dál víc zamilovaný a velmi jsem strádal, když jsi teď odjela pryč. A já… já nevím co budu dělat jestli mě teď odmítneš." Zakončil svoji řeč.
Eleanor na něj stále ohromeně zírala když jí do ruky spustil svůj přívěšek. Visel na ní pohledem a čekal co Eleanor udělá. Tak se usmála a přetáhla si šňůrku i s přívěškem přes hlavu. Jeho oči se roztáhly úžasem a neskonalým štěstím.
"Chápej to jako ano." Řekla ještě pořád s úsměvem. Lemalian se rozesmál a vzal jí do náručí. Nepolíbil ji však. Neslušelo se to. Po chvíli ji znovu postavil na zem a prohlížel si ji, jakoby až teď vůbec zaregistroval co má na sobě.
"Nehodí se ale, abychom se teď vzali. Držíš smutek." Řekl najednou.
"Můj smutek skončí zítřejším pohřbem mého otce, protože bratra jsem už pohřbila." Odpověděla mu na to.
"Takže se v den kdy vyjde velký měsíc můžeme vzít?" "Vždyť to bude za pět dní."
"Spěchám na naši svatbu snad moc?"
"Vlastně ani ne. Po svatbě musíme vytáhnout zpět do Alagaësie. Dala jsem slib, a pojedu ať mi to dovolíš nebo ne." Řekla rychle. Chvíli si ji prohlížel ale pak jen kývl.
"Budu tě ale doprovázet."
"Dobrá."
"Když se na tebe teď tak dívám, přemýšlím jestli si vůbec beru ženu a nebo jestli si beru královnu či generála. Ale každopádně si beru nezkrotitelnou šelmu. Však já už si tě zkrotím." Tohle už asi nebylo určeno pro její uši, říkal to polohlasně, spíš pro sebe. Tyhle poslední dvě věty. Ty mu nedaruje. Tak on si ji chce zkrotit? To se mu nikdy nepodaří.
Ještě dlouho tam jen tak byli spolu. Ona seděla na křesle a on klečel před ní na zemi a držel ji za ruce. Pak si ale Eleanor uvědomila, že tu s ním strávila až příliš dlouhou dobu. Domluvili se, že o svém zasnoubení zatím nikomu neřeknou. Vzhledem k tomu, že před Eleanor byl pohřeb jejího otce by se opravdu nehodilo, kdyby byla zasnoubená.
Upravila se, přívěšek si dala kolem krku a pod košili. Uhladila si kabátek a šla ke dveřím za nimiž seděl Lan. On ji ještě doprovázel. Otevřel jí dveře a oba nahodili profesionální výraz. Ona se ve dveřích ještě otočila, jeden druhému se uklonili.
"Nezapomeňte co jsem vám říkal, má paní. A přijměte moji upřímnou soustrast." Eleanor se zatvářila nepředstíraně smutně, kývla a ještě jednou se uklonila. Pak mrkla na Lana a odešli chodbou.
Lan celou tu dobu nepromluvil ani slovo. Díval se do země. Snažil se nad ničím nepřemýšlet, ale na jeho paní to prostě BYLO vidět, ať už chtěla nebo ne. Občas k ní otočil oči a úkosem ji sledoval, ale ona to sotva mohla postřehnout.
Eleanor se najednou zastavila a zpříma se na strážce podívala. Nic. V jeho tvrdé kamenné tváři nebylo nic vidět. Pokrčila rameny a vydala se dál. Když bude mít něco na srdci tak jí to určitě řekne. S tím on si nikdy hlavu nedělal. Lan byl v podstatě jediný člověk, který jí v životě říkal pravdu. Jen on. Nikdy jí nezalhal. Měla ho ráda, ale teď se velmi sobecky zajímala pouze o sebe a o své vlastní záležitosti. Byla tak šťastná, že to ani nedokázala popsat. Myslela jen na svého snoubence. Na nic jiného.
Na druhý den stála celá v černém na pohřbu svého otce. Úplé černé sametové kalhoty měla zakasané do dokonale vyleštěných černých pevných bot na vysokém podpatku. Černou košili s nařaseným koncem rukávů měla schovanou pod černou sametovou zlatě vyšívanou vestou a na tom všem měla ještě černý sametový kabátec s vyšitými zlatými růžemi s trny na koncích rukávů. Tentokrát to ale vše bylo šité a střižené na ženu, ne mužský střih oblečení, který byla zvyklá nosit. Vlasy spletené do copánků měla utažené do pevného a složitého uzlu, na kterém měla klobouček, z pod něhož vycházel černý závoj zakrývající jí obličej.
Se slzami v očích sledovala, jak mrtvolu jejího otce v jeho nejlepších šatech odnášejí na márách do hrobky. Tam ho uložili do lůžka připraveného na jeho poslední cestu. Hlavu mu sama Eleanor, rukama v černých rukavičkách se zlatě vyšitými růžemi s trny, jemně uložila na polštář a uhladila mu dlouhé hnědé vlasy podél obličeje. Vypadal tak majestátně jak si ho pamatovala. Král, který má respekt všech. Chtěla být stejná královna jako on byl král. sledovala jeho tvář a snažila se vrýt si do paměti každičký její rys ta, aby ho nikdy nezapomněla.
Kdosi pak začal zvučným hlasem pronášet motlitbu, za to aby se jeho duše po smrti opět vrátila nějakým způsobem sem, aby ti co se trápí pro svou ztrátu se už více trápit nemuseli. Všichni řekli poslední slova v elfském jazyce a pomalu odcházeli pryč až v místnosti byla najednou Eleanor sama. Myslela si, že je sama. Ale byla tam ještě jedna postava, celá v černém s černou kápí pláště na hlavě. Byl to Lan. Stál u dveří a čekal na svoji královnu, aby ji doprovodil na radu, která se teď musela nezbytně a neodkladně sejít.
Eleanor z nějakého náhlého popudu vytáhla z kapsy svého kabátku Galadův přívěšek a připnula jej otci, to aby věděl, že jeho syn na něj už čeká. Naposledy se sehnula k chladné tváři otce a naposledy jej políbila na studené čelo. Tohle naposledy se jí nelíbilo. Už dávno přišla o matku a otec jí přísahal, že jeho pohřbít nebude muset. Ale musela.
S vyrovnaností královny se otočila, narovnala se a jistě vyšla ven z hrobky. Pár kroků za zdobnými dveřmi se otočila a dívala se jak je jiní elfové zavírají a jí mizí její otec navždy z dohledu. Lan stál kousek od ní a čekal na její pokyn. ten přišel hned jak se dveře z hlasitým bouchnutím zavřely. Eleanor na něj kývla a oba mlčky vyrazili na radu. Eleanor tušila, co se bude probírat.
Konečně stali ona přede dveřmi, které jim otevřeli dva elfové, Eleanor a Lan byli poslední na koho se čekalo. Teda na Lana ani tolik ne. Jemu to bylo jasné a bylo mu to jedno. Nestál o přízeň ostatních ani o jejich zájem.
Došel s Eleanor k jejímu křeslu a jakmile se posadila tak ji zasunul až ke stolu a pak si stoupnul za ni a čekal. Ani se neobtěžoval tím, že by si sundal kapuci pláště nebo černou látku, již měl přes obličej. Někteří ze senátorů jak si tihle tlustí páprdové říkali se na něj pohoršeně podívali a on jim pod látkou věnoval ten nejkrásnější úsměv, který dokázal i když ho nikdo z nich nemohl vidět.
Jako obvykle sotva vnímal co se řeší a o čem je vlastně řeč. Tyhle řeči nikdy neměl rád. Připadalo mu to jako prázdné plácání, on byl jeden z těch, kteří raději jednají než aby se o všem pořád je bavili a domlouvali. Ale po dobré hodině ho něco vyrušilo a vyděsilo zároveň. Pro něj byly jejich hlasy většinou jako tupé bzučení much, vnímal jen Eleanořin hlas. Stál tam. Narovnaný a shrbený zároveň. Lhostejný a připraveným tasit meč.
"Myslím, paní, že byste se měla co nejdříve vdát. Já vím, že je vám to proti mysli, ale už kvůli vaší bezpečnosti." Který trouba tohle řekl? Lan mu a jeho velkému břichu věnoval nenávistný pohled a začal se víc zajímat o to, jak bude reagovat Eleanor. Ta se ale jen otočila na toho plešatého pitomce a na něco čekala. On se usmál a kývl.
"Pánové!" řekl řečnickým tónem a postavil se. " Pokud to někomu z vás nebude proti mysli, rád bych pronesl pár slov." Nikdo nic nenamítal, ale v Lanovi rostl vztek. Tušil o čem bude řeč. "Je to už velmi dávno. Byl jsem tehdy ještě mladík a naše královna byla ještě téměř mimino. Ale stalo se, že mi ji náš nebohý zesnulý král přislíbil za ženu. A nyní, je to pár týdnů nazpět, mě žádal abych na ni dal pozor. Chtěl bych tedy dostát slibu, který jsem před pár týdny složil a chtěl bych tě, má královno, požádat o ruku. Byla by to pro mě velká část." v tu chvíli už stál těsně před Eleanor a poslední dvě věty pronesl v kleče před ní. Lanovi se málem obrátil žaludek. Co se to s ním děje? Zatmělo se mu před očima, jako když ho Eleanor kdysi praštila tyčí po hlavě a následně do břicha. Zakymácel se. Hučelo mu v uších takže ani neslyšel co Eleanor odpověděla. Poznal to až podle reakcí ostatních, protože ti začali radostně jásat a blahopřát. To byl Lanův konec. Opřel se o stěnu za sebou a zavřel oči. Nic nevnímal. Nic neslyšel. Přemýšlel jen, proč je mu tak zle. Nechápal to. Jemu NIKDY nebývá zle. On NIKDY nepotřebuje něčí pomoc. Tak CO se to s ním DĚJE?otevřel oči a zjistil, že je v místnosti sám. Kam se všichni poděli? Pomalu a opatrně vyšel z místnosti a rozhlížel se po chodbě. Našel je až podle hluku, který se ozýval z velké jídelny. Vešel dovnitř a automaticky si zase šel stoupnout za Eleanor, vedle které seděl Lemalian, držel ji za ruku a díval se na ni jako na svatý obrázek.
V jídelně strávili zbytek dne oslavami nadcházející svatby. Na mrtvého krále už si nikdo z nich nevzpomněl. I když někdo přeci jen ano. Lan, a ani on nebyl sám. V Eleanořině tváři občas mohl zahlédnou smutný výraz při tom, jak se dívala z okna a asi měřila dobu, kterou tu ještě bude muset strávit. Asi chtěla být sama. Chtěla být sama a v klidu si přemýšlet. Tak jako dřív, když se ona válela po posteli ve svém pokoji a on sděl u dveří na zemi a rozmlouvali spolu. Kolik legrace si užili. A teď to mělo být všechno pryč. Už se to nemělo opakovat.
Konečně se všichni zvedli a odešli spát. Zítra byl velký den a oni se na něj všichni musí dobře vyspat. Eleanor šla s Lemalianem, který ji doprovázel k jejímu pokoji a Lan měl tu smůlu, že s nimi měl stejnou cestu, protože jeho pokoj byl vlastně předpokojem jejího pokoje. Nečekal až se rozloučí. S mírnou úklonou Lemalianovi se kolem nich protáhl a šel do pokoje. Zabouchl za sebou dveře a vyrazil přes pokoj. Ztěžka shodil plášť i látku co ji měl přes obličej, a celé odpoledne už ji měl jen prověšenou pod bradou, a nechal je válet se na podlaze. Dopletl se k posteli a cestou si rozepínal knoflíky kabátce. Najednou jej oblečení škrtilo. Vysvlékl si tedy kabátec a jednou rukou si rozepínal černou stříbrně vyšívanou vestu, rozepnul ji jen do polovičky, to mu stačilo. Zvedl obě ruce a rozvázal tmavý šátek, který měl složitě ovázaný kolem krku, aby se dostal ke knoflíkům košile, která jej škrtila ze všeho nejvíc. Ztěžka se posadil na postel. Sledoval dveře. Ty se po chvíli otevřely a dovnitř vešla Eleanor. Celá zářila, ale když se na něj podívala tak trochu posmutněla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama