Lan stál u svého koně a snažil se ovládnout třes rukou a tmění před očima. V posledních dnech měl tento stav až příliš často. Potřeboval si připnout plášť a přikrývku, ale prostě to nešlo. Podlomila se mu kolena a on se jen rychle zoufale zachytil sedla a doufal, že ho pořádně přitáhl. O několik minut později bylo po všem. Lan se rychle narovnal a rozhlédl se, jestli ho nikdo neviděl. Hlavně jestli ho neviděla Eleanor. Ta naštěstí už dávno seděla na svém bílém hřebci, byla k němu zády a už udílela rozkazy. Včera překročili hranice Alagaësie. To znamená, že při jejich nynějším tempu by zítra nebo pozítří mohli být na Hořících pláních. Lan se rychle vyhoupl do sedla svého černého hřebce. Zvíře zafrkalo a začalo být neklidné. Lan jej rychle začal klidnit.
"Ten kůň něco tuší." Bylo pozdě. Lan se narovnal. Byl jako socha. "Lane?" otočil se na holohlavého elfa. Jeho modré oči byly jako led elf proti němu měl také ledové oči. "Nechceš mi něco říct?"
"Ani ne, můj pane." Lan uhnul pohledem, ač to nikdy nedělal. Sklopil oči ke koni a pohladil ho po krku. Zvíře se trochu uklidnilo, ale pořád obracelo hlavu a dívalo se na svého pána velmi chápavýma očima. Lemalian se na Lana stále díval, Lan na sobě cítil jeho pohled. Pálil ho, mrazil ho, ale Lan nehodlal ustoupit. Ne tentokrát. Ustupoval už dost.
"Lemaliane?" byla to Eleanor. Lan ještě víc sklonil hlavu. Neměl chuť se s ní teď bavit. Ještě po té včerejší hádce. Lemalian otočil koně a odcválal k ní. Pak spolu vrkali jako každý jiný den.
Všichni se seřadili a vyrazili v dlouhém zástupu. Lan se snažil dostat pryč od vedoucí dvojice, ale nějak se pořád přibližoval i když zajížděl z koněm hodně daleko dozadu.
Když jel mohl aspoň přemýšlet a odpočívat. Každým dnem se cítil vyčerpanější. Oblečení na něm viselo jako na věšáku, do opasku si musel udělat další dírky aby mu i s mečem nespadl. Zavřel oči. Tolik ho pálily. Zavzpomínal na to ráno odjezdu. Bylo to hned ten den po svatbě.
Lan se začal probouzet. Slyšel kolem sebe hlasy, ale pak zaklaply dveře a najednou bylo ticho. Ještě chvíli chtěl odpočívat, bylo mu opravdu zle. Po pár minutách otevřel oči a uviděl u své postele někoho sedět. Byla to nějaká žena. Začal si sedat.
"Můj bože, Lane! Zůstaň ležet." Byla to Samirie.
"Proč? Musím se nachystat. Vždyť za pár hodiny odjíždíme!" snažila se jej zatlačit zpátky do postele, ale nepovedlo se. Přeci jen to byla žena, a on ač oslabený mě pořád větší sílu.
Vylezl z postele a zavrávoral. Vyrazil do koupelny, aby si opláchl obličej a zbavil se tmění před očima. Studená voda nepomohla. Narovnal se ale vzápětí se zase sehnul a vyzvracel se.
"Lane?!" vykřikla Samirie zděšeně.
"To je dobrý! Asi jsem se včera přejedl." Postavil se, znovu si umyl obličej a zadíval se na sebe do zrcadla. Vypadal hrozně. Byl hrozně bledý, pod očima měl tmavé kruhy a oči měl úplně skelné. Měl horečku. Osušil si obličej a vyšel ven. Samirie mu uhnula u dveří a sledovala ho jak jde ke skříni na druhé straně postele. Jeho krok byl nejistý a vrávoravý.
"Lane, ty jsi se nepřejedl."
"Vážně?" zasmál se. "Můžeš mi pomoct?"
"S čím?"
"Sbalit se. Já se zatím převléknu." Řekl a vzal ze skříně své obvyklé oblečení. Zelené spodky, šedá košile a hnědý kabátec. Odešel se převléknout do koupelny. Vrátil se a Samirie seděla na jeho rozestlané posteli. Ruce složené v klíně na černých šatech a plakala.
"Co se prosím tě zase děje? Je snad něco s Eleanor?" druhá otázka zněla zděšeně.
"Ne. Ta je v pořádku."
"Tak co se děje?"
"Lane, ty nemůžeš odjet. Ty teď potřebuješ něčí pomoc." To ho rozzuřilo. ON nikdy nepotřebuje pomoct.
"Tak já se teda sbalím sám. Ale NIKDY neříkej, že potřebuju něčí pomoc. A NIKDY neříkej co mám a co nemám dělat. JASNÉ? Takže pojedu." Začal běhat po pokoji a balit si věci. Hádal se dál se Samirií, která se mu snažila vysvětlit c se s ním vlastně děje, ale on neposlouchal a nechtěl poslouchat. Samirie plakala čím dál tím víc. Lan už měl sbaleno. Rozzuřeně stál ve dveřích do koupelny a škubal se zapínáním brašny.
"Lane ty umíráš!" zakřičela na něj najednou a zhroutila se na jeho posteli. Lanovi vypadla brašna z ruky.
"To sis teď vymyslela?"
"Ne. Přísahám, že je to pravda." Zvedla k němu uplakané oči.
"Nevěřím ti. Je mi dobře. To nemůže být pra…" větu nedokončil, přerušilo ho zaklepání na dveře.
"Dále." Řekla Samirie už klidným hlasem. Dveře se otevřely a dovnitř vešel doktor. Rychle je za sebou zavřel.
"Nikdo mě neviděl. Jak je mu?" ptal se ještě než se otočil a rozhlédl se po pokoji. Pak ale strnul u dveří a prohlédl si scénu v pokoji. První uviděl uplakanou Samirii na prázdné rozestlané posteli a pak uviděl Lana, u nohou mu ležela napůl zapnutá brašna, stál u dveří do koupelny a celý se třásl. Oči měl vykulené.
"Řekněte, že to není pravda." Šeptal dokola a kroutil hlavou. Doktor k němu vyrazil. Věděl, co bude následovat a zachytil Lana jen tak tak.
"Zbláznil jste se? Vždyť tohle je hazard se životem."
"Řekněte, že to není pravda." Zašeptal Lan zoufale znovu. "Musím odjet."
"To je vyloučeno. VY nikam nepojedete. Jste na to moc slabý." Dovlekl Lana k posteli a tam ho položil.
"ONA to ještě neví?" zeptal se doktor Samirie.
"Ne, ještě ne."
"Neříkejte jí to. Řeknu jí to sám." Řekl Lan. "Doktore, já se dneska MUSÍM postavit. Musím jet. A ONA se nesmí nic dozvědět." Jeho výraz musel být asi hodně zoufalý. Doktor se na něj ještě chvíli nesmlouvavě díval ale potom vytáhl z brašny jehlu a připojil k ní jakousi nádobku. Jehlu potom napíchl na lahvičku plnou nějaké tekutiny a naplnil nádobku připevněnou k jehle. Pak Lanovi vyhrnul rukáv a píchl mu jehlu přímo do žíly. Pomalu mu do ní vytlačil celý obsah malé nádobky. Lanovi se opakovaně dělalo zle. Myslel, že doktora pozvrací. Zhluboka dýchal, na čele se mu perlil pot. Doktor jehlu jemně vytáhl. Pak ještě chvíli lovil ve své brašně a vytáhl několik jehel a malých nádobek a potom ještě několik plných nádobek. Vše Lanovi podal. Lan na něj zíral a očima mu děkoval.
"Každé ráno a každý večer si musíš píchnout. Pomůže ti to. Ale nesmíš na to zapomenout." S tím sklonil oči. "A vrať se zpátky, příteli."
"Vrátím, přísahám. Děkuju Vám, doktore." Lan mu sevřel předloktí. Doktor kývl a odešel. Lan sbalil ještě jehly a ten zbytek do brašen, opatrně tak, aby se mu skleněné nádobky nerozbily. Samirie jej se slzami v očích objala. On ji taky objal. Mlčky a odevzdaně. On mu jen plakala na rameno. Konečně se odtáhla. Otřela si oči a posmrkla.
"Lane. Slib mi, že se vrátíš a vyléčíš. Slib mi to."
"Přísahám ti to." Pohladila jej, po tvářích jí opět začaly téci slzy.
"Jsi jí tolik oddaný. Obětuješ kvůli ní i vlastní život."
"Tak jsem kdysi přísahal." Odpověděl jí. "Sbohem." Řekl když odcházela.
"Raději nashledanou." Opravila ho. Lan si ještě sedl na postel. O chvíli později se dveře rozrazily znovu. Stála v nich Eleanor. Nesla si brašny a zbroj, byla evidentně rozčílená. Lan s rychle všimnul proč. Měla na sobě jezdecké šaty.
"Vyrážíme?" zeptala se. Lan popadl svoje věci a svoji lehkou zbroj a vyrazil ven z pokoje. Na chvíli se ještě zastavil ve dveřích. Pořádně si pokoj prohlédl a nadechl se, aby si zapamatoval jeho vůni. Už se sem asi nepodívá. Pak rychle zavřel a vyrazil za Eleanor, která bručela něco o tom, že šaty nebude nosit věčně.
Už tehdy Lan věděl, že se nikdy nevrátí. Už tehdy, když to sliboval Samirii. A ona to určitě věděla taky, jen se snažila samu sebe přesvědčit, že to není tak zlé. Možná, že bylo lepší, že se včera s Eleanor pohádal. Možná jí na něm teď bude míň záležet. Možná už se s ním nebude chtít vůbec bavit. Jak by se mu ulevilo. Konečně by se mohl přestat ovládat. Na píchání si léku už si zvykl. Ze začátku musel několikrát vynechat, nebyl schopný si to sám píchnout. Ale teď měl jiný problém. Na tom, že už má úplně rozpíchané ruce mu moc nesešlo. Ale docházel mu lék. Měl poslední nádobku. Jednu vypotřeboval dnes ráno. Už nemá léky na cestu zpět. A bez nich to asi nevydrží.
Znovu zavřel oči. Bylo mu tak zle. A bylo mu ještě hůř, protože to musel uznat. A musel se smířit s tím, že umírá.
***
Eragon se probudil a hrozně ho bolela hlava. Otevřel oči a prudce vydechl. Díval se do rudého stropu svého stanu. Látkou prosvítalo slunce. Takže zase zaspal.
Safiro?
Ano?
Jak ti je?
Mně? Docela dobře. Už dobře. A Glaedr s Oromisem?
Oba jsou v pořádku. Glaerd je rád a je nám obě,a nesmírně zavázán. Oromis zuří.
To se dalo čekat. Už vstávám.
Dobrá. Ale opatrně, maličký.
Eragon si povzdechl a posadil se na posteli. Chvíli si zíral do prázdných dlaní. Potom vstal a došel k umyvadlu. Opět v něm byla čistá voda. Kde se tam asi bere? Nebo spíš, kdo ji tam pořád dolévá? Stačil se jen opláchnout, když do jeho stanu vrazil Oromis a za ním spěchala Arya, aby rozzuřeného elfa zarazila.
"Ty pitomče!" zaburácel elf. Eragon se vyděsil a poskočil. "Copak jsem tě nic nenaučil? Mohl jsi se zabít!"
"Ten kůň něco tuší." Bylo pozdě. Lan se narovnal. Byl jako socha. "Lane?" otočil se na holohlavého elfa. Jeho modré oči byly jako led elf proti němu měl také ledové oči. "Nechceš mi něco říct?"
"Ani ne, můj pane." Lan uhnul pohledem, ač to nikdy nedělal. Sklopil oči ke koni a pohladil ho po krku. Zvíře se trochu uklidnilo, ale pořád obracelo hlavu a dívalo se na svého pána velmi chápavýma očima. Lemalian se na Lana stále díval, Lan na sobě cítil jeho pohled. Pálil ho, mrazil ho, ale Lan nehodlal ustoupit. Ne tentokrát. Ustupoval už dost.
"Lemaliane?" byla to Eleanor. Lan ještě víc sklonil hlavu. Neměl chuť se s ní teď bavit. Ještě po té včerejší hádce. Lemalian otočil koně a odcválal k ní. Pak spolu vrkali jako každý jiný den.
Všichni se seřadili a vyrazili v dlouhém zástupu. Lan se snažil dostat pryč od vedoucí dvojice, ale nějak se pořád přibližoval i když zajížděl z koněm hodně daleko dozadu.
Když jel mohl aspoň přemýšlet a odpočívat. Každým dnem se cítil vyčerpanější. Oblečení na něm viselo jako na věšáku, do opasku si musel udělat další dírky aby mu i s mečem nespadl. Zavřel oči. Tolik ho pálily. Zavzpomínal na to ráno odjezdu. Bylo to hned ten den po svatbě.
Lan se začal probouzet. Slyšel kolem sebe hlasy, ale pak zaklaply dveře a najednou bylo ticho. Ještě chvíli chtěl odpočívat, bylo mu opravdu zle. Po pár minutách otevřel oči a uviděl u své postele někoho sedět. Byla to nějaká žena. Začal si sedat.
"Můj bože, Lane! Zůstaň ležet." Byla to Samirie.
"Proč? Musím se nachystat. Vždyť za pár hodiny odjíždíme!" snažila se jej zatlačit zpátky do postele, ale nepovedlo se. Přeci jen to byla žena, a on ač oslabený mě pořád větší sílu.
Vylezl z postele a zavrávoral. Vyrazil do koupelny, aby si opláchl obličej a zbavil se tmění před očima. Studená voda nepomohla. Narovnal se ale vzápětí se zase sehnul a vyzvracel se.
"Lane?!" vykřikla Samirie zděšeně.
"To je dobrý! Asi jsem se včera přejedl." Postavil se, znovu si umyl obličej a zadíval se na sebe do zrcadla. Vypadal hrozně. Byl hrozně bledý, pod očima měl tmavé kruhy a oči měl úplně skelné. Měl horečku. Osušil si obličej a vyšel ven. Samirie mu uhnula u dveří a sledovala ho jak jde ke skříni na druhé straně postele. Jeho krok byl nejistý a vrávoravý.
"Lane, ty jsi se nepřejedl."
"Vážně?" zasmál se. "Můžeš mi pomoct?"
"S čím?"
"Sbalit se. Já se zatím převléknu." Řekl a vzal ze skříně své obvyklé oblečení. Zelené spodky, šedá košile a hnědý kabátec. Odešel se převléknout do koupelny. Vrátil se a Samirie seděla na jeho rozestlané posteli. Ruce složené v klíně na černých šatech a plakala.
"Co se prosím tě zase děje? Je snad něco s Eleanor?" druhá otázka zněla zděšeně.
"Ne. Ta je v pořádku."
"Tak co se děje?"
"Lane, ty nemůžeš odjet. Ty teď potřebuješ něčí pomoc." To ho rozzuřilo. ON nikdy nepotřebuje pomoct.
"Tak já se teda sbalím sám. Ale NIKDY neříkej, že potřebuju něčí pomoc. A NIKDY neříkej co mám a co nemám dělat. JASNÉ? Takže pojedu." Začal běhat po pokoji a balit si věci. Hádal se dál se Samirií, která se mu snažila vysvětlit c se s ním vlastně děje, ale on neposlouchal a nechtěl poslouchat. Samirie plakala čím dál tím víc. Lan už měl sbaleno. Rozzuřeně stál ve dveřích do koupelny a škubal se zapínáním brašny.
"Lane ty umíráš!" zakřičela na něj najednou a zhroutila se na jeho posteli. Lanovi vypadla brašna z ruky.
"To sis teď vymyslela?"
"Ne. Přísahám, že je to pravda." Zvedla k němu uplakané oči.
"Nevěřím ti. Je mi dobře. To nemůže být pra…" větu nedokončil, přerušilo ho zaklepání na dveře.
"Dále." Řekla Samirie už klidným hlasem. Dveře se otevřely a dovnitř vešel doktor. Rychle je za sebou zavřel.
"Nikdo mě neviděl. Jak je mu?" ptal se ještě než se otočil a rozhlédl se po pokoji. Pak ale strnul u dveří a prohlédl si scénu v pokoji. První uviděl uplakanou Samirii na prázdné rozestlané posteli a pak uviděl Lana, u nohou mu ležela napůl zapnutá brašna, stál u dveří do koupelny a celý se třásl. Oči měl vykulené.
"Řekněte, že to není pravda." Šeptal dokola a kroutil hlavou. Doktor k němu vyrazil. Věděl, co bude následovat a zachytil Lana jen tak tak.
"Zbláznil jste se? Vždyť tohle je hazard se životem."
"Řekněte, že to není pravda." Zašeptal Lan zoufale znovu. "Musím odjet."
"To je vyloučeno. VY nikam nepojedete. Jste na to moc slabý." Dovlekl Lana k posteli a tam ho položil.
"ONA to ještě neví?" zeptal se doktor Samirie.
"Ne, ještě ne."
"Neříkejte jí to. Řeknu jí to sám." Řekl Lan. "Doktore, já se dneska MUSÍM postavit. Musím jet. A ONA se nesmí nic dozvědět." Jeho výraz musel být asi hodně zoufalý. Doktor se na něj ještě chvíli nesmlouvavě díval ale potom vytáhl z brašny jehlu a připojil k ní jakousi nádobku. Jehlu potom napíchl na lahvičku plnou nějaké tekutiny a naplnil nádobku připevněnou k jehle. Pak Lanovi vyhrnul rukáv a píchl mu jehlu přímo do žíly. Pomalu mu do ní vytlačil celý obsah malé nádobky. Lanovi se opakovaně dělalo zle. Myslel, že doktora pozvrací. Zhluboka dýchal, na čele se mu perlil pot. Doktor jehlu jemně vytáhl. Pak ještě chvíli lovil ve své brašně a vytáhl několik jehel a malých nádobek a potom ještě několik plných nádobek. Vše Lanovi podal. Lan na něj zíral a očima mu děkoval.
"Každé ráno a každý večer si musíš píchnout. Pomůže ti to. Ale nesmíš na to zapomenout." S tím sklonil oči. "A vrať se zpátky, příteli."
"Vrátím, přísahám. Děkuju Vám, doktore." Lan mu sevřel předloktí. Doktor kývl a odešel. Lan sbalil ještě jehly a ten zbytek do brašen, opatrně tak, aby se mu skleněné nádobky nerozbily. Samirie jej se slzami v očích objala. On ji taky objal. Mlčky a odevzdaně. On mu jen plakala na rameno. Konečně se odtáhla. Otřela si oči a posmrkla.
"Lane. Slib mi, že se vrátíš a vyléčíš. Slib mi to."
"Přísahám ti to." Pohladila jej, po tvářích jí opět začaly téci slzy.
"Jsi jí tolik oddaný. Obětuješ kvůli ní i vlastní život."
"Tak jsem kdysi přísahal." Odpověděl jí. "Sbohem." Řekl když odcházela.
"Raději nashledanou." Opravila ho. Lan si ještě sedl na postel. O chvíli později se dveře rozrazily znovu. Stála v nich Eleanor. Nesla si brašny a zbroj, byla evidentně rozčílená. Lan s rychle všimnul proč. Měla na sobě jezdecké šaty.
"Vyrážíme?" zeptala se. Lan popadl svoje věci a svoji lehkou zbroj a vyrazil ven z pokoje. Na chvíli se ještě zastavil ve dveřích. Pořádně si pokoj prohlédl a nadechl se, aby si zapamatoval jeho vůni. Už se sem asi nepodívá. Pak rychle zavřel a vyrazil za Eleanor, která bručela něco o tom, že šaty nebude nosit věčně.
Už tehdy Lan věděl, že se nikdy nevrátí. Už tehdy, když to sliboval Samirii. A ona to určitě věděla taky, jen se snažila samu sebe přesvědčit, že to není tak zlé. Možná, že bylo lepší, že se včera s Eleanor pohádal. Možná jí na něm teď bude míň záležet. Možná už se s ním nebude chtít vůbec bavit. Jak by se mu ulevilo. Konečně by se mohl přestat ovládat. Na píchání si léku už si zvykl. Ze začátku musel několikrát vynechat, nebyl schopný si to sám píchnout. Ale teď měl jiný problém. Na tom, že už má úplně rozpíchané ruce mu moc nesešlo. Ale docházel mu lék. Měl poslední nádobku. Jednu vypotřeboval dnes ráno. Už nemá léky na cestu zpět. A bez nich to asi nevydrží.
Znovu zavřel oči. Bylo mu tak zle. A bylo mu ještě hůř, protože to musel uznat. A musel se smířit s tím, že umírá.
***
Eragon se probudil a hrozně ho bolela hlava. Otevřel oči a prudce vydechl. Díval se do rudého stropu svého stanu. Látkou prosvítalo slunce. Takže zase zaspal.
Safiro?
Ano?
Jak ti je?
Mně? Docela dobře. Už dobře. A Glaedr s Oromisem?
Oba jsou v pořádku. Glaerd je rád a je nám obě,a nesmírně zavázán. Oromis zuří.
To se dalo čekat. Už vstávám.
Dobrá. Ale opatrně, maličký.
Eragon si povzdechl a posadil se na posteli. Chvíli si zíral do prázdných dlaní. Potom vstal a došel k umyvadlu. Opět v něm byla čistá voda. Kde se tam asi bere? Nebo spíš, kdo ji tam pořád dolévá? Stačil se jen opláchnout, když do jeho stanu vrazil Oromis a za ním spěchala Arya, aby rozzuřeného elfa zarazila.
"Ty pitomče!" zaburácel elf. Eragon se vyděsil a poskočil. "Copak jsem tě nic nenaučil? Mohl jsi se zabít!"
Autorka:Lerietka


ahoj SBéčko!
měnim přezdívku z Keira Hood na Geoll