close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

Západ Slunce- 2. část

28. srpna 2008 v 12:44 | Selene |  Život nebo legenda
"Ale nestalo se, Mistře."
"Nevím, jaké štěstí při tobě stálo. Ale říkám ti, že příště už při tobě stát nemusí…" chtěl dál pokračovat v litanii.
"Jak se cítíš, Mistře?" přerušil jej Eragon.
"Jak se cítím? Cítím se úplně zdravý. A taky, že jsem úplně zdravý." Starému elfovy začaly kanout slzy a překvapeného Eragona objal.
"Děkuji tu, Šrurtugal. Děkuju. Jsem tvým věčným dlužníkem, Mistře." Dokončil a poklonil se.
"Mistře, zbláznil ses? Okamžitě vstaň!" vykřikl vyděšeně Eragon.
"Ne, můj Mistře. Mám se od tebe ještě dost co učit. Ukázal jsi mi, že když něco děláš pro jiné tak tvá energie nemá zábran." S tím Oromis vstal a odešel ze stanu. Arya se k Eragonovi přitočila a on si ji rychle chytil kolem ramen.
"Jak ti je?" zeptala se.
"No teď už je mi dobře. Když tě mám nablízku." Přitáhl ji k sobě blíž a políbil ji na čelo. "Aryo?"
"Ano?"
"Myslím, že bychom se měli vzít." Rozesmála se.
"Co to plácáš, ty můj hlupáčku. Na to bude času dost." Políbila ho na tvář. "Pojď se radši najíst. Vstal jsi akorát na oběd." Rozesmála se znovu. Eragon se také pousmál. Vyšli ze stanu, držel ji kolem ramen a ona se ho držela kolem pasu. Safira na Eragona mrkla modrým okem otočila se a vydala se za Glaedrem a Estelem. Na oběd bylo dušené maso a chleba. Ač tohle jídlo Eragon zrovna v lásce neměl tak snědl všechno a ještě talíř dokonale vytřel zbytkem chleba. Po obědě se sklidilo ze stolu a roztáhli na něm mapy. Ve stanu zůstala Arya, Eragon, Oromis, Orin, Jörmundur, Orik, jako zástupce trpaslíků, a Gawyn, jako zástupce elfů.
Celé odpoledne, které se nesmírně vleklo, se pokoušeli vymyslet tu nejlepší strategii. Seděli a rozmlouvali, naráz někteří stoupnuli a šli se podívat na mapu, aby pak přišli s novým nápadem a novými argumenty. Eragon seděl na židli, pravou nohu přehozenou přes opěrku, levou ruku opřenou loktem o opěrku a hlavu si opíral o prsty levé ruky. Díval se na stůl s mapami a na hádající se přátele. Byli jako obchodníci na trhu. Každý vychvaloval a prosazoval jen ten svůj plán. Jako první to vzdal Gawyn. Na to jak byl mladý a mnohem míň zkušený než jeho sestra, byl velmi rozumný a dobrý vojevůdce. Teď už Eragon věděl, proč si ho Eleanor vybrala jako svého zástupce. Arya se do diskuse radši ani nezapojovala. Když už ve stanu nebylo tolik světla jako když přišli Arya se někam vytratila. O několik minut později se vrátila ještě s dalšími elfy a donesli lampy a večeři.
To tu sedí tak dlouho? Tohleto dohadování je snad nekonečné a nevede k žádnému výsledku. Eragon se rozhodl. Po večeři prostě odejde. Gawyn se v jídle vyloženě porýpal a omluvil se, že má ještě další práci než poslouchat hádající se lidi a trpaslíka. Odešel. Všichni za ním nevěřícně hleděli. Kde se v tomhle hodném klučinovi bere tolik drzosti? Zakroutili hlavami, zakousli se do dalšího sousta a dál se přehadovali.
"Pánové." Pronesl Eragon zvučným hlasem. "Pokud dovolíte, rád bych dnešní schůzi ukončil. Sedíme tu a hádáme se už celé odpoledne a jak sami vidíte tak to nikam nevede. Pokud mě omluvíte tak mám teď i mnohem příjemnější starosti a navíc jsem unavený. Pokud chcete tak si tu dál můžete lámat hlavy, ale myslím, že tu budete jen zbytečně sedět. Raději se pojďme všichni vyspat a zkusíme to znovu zítra ráno. Dobrou noc."
S tím vstal od stolu a vyšel ven ze stanu. Tam už na něj čekala Arya, přijala nabídnuté rámě a společně vyrazili do kopce ke svým stanům. Najednou jim těsně před nohama proběhl malý Vain. Podívali se kam běží a vyrazili za ním. Kus od nich bylo elfské cvičiště. Uprostřed kruhu elfů stála Tuon s dřevěnou tyčí v ruce. Elfové kolem ní měli bud stejnou tyč jako ona něbo měli dvě tyče suplující dva meče. Útočili na ni po jednom, po dvou ale i po třech, ona jejich útoky vždy odvrátila. Vain se posadil na kraj pomyslné arény a sledoval ji, povzbuzoval.
Najednou všichni elfové sklonili zbraně a odešli. Tuon vytáhla dřevěný meč a vysvlékla si košili. Nejdřív to mezi muži vzrušeně zabzučelo, ale pak se ozvalo jen zklamané brumlání. Pod košilí měla ještě jakési tričko. Nemělo rukávy a sahalo jí po prsa. Byla to vlastně taková zavinovací košile, protože bylo jasně vidět jak má pod ňadry košili staženou dvěma jejími cípy a zavázanou na zádech. Tahle košile byla černá, k tomu měla ještě černé volné kalhoty. Byla bosá.
Proti ní si stoupnul Gawyn. Na sobě měl šedý nátělník a černé spodky. Taky byl bosý a taky v ruce držel dřevěný meč. Jeden druhému se uklonili a začal tvrdý souboj. Chvíli kolem sebe jen tak kroužili. Potom se ale Tuon nechala ovládnout a vyrazila jako první. Prudce se rozmáchla a její meč se půlkruhem blížil ke Gawynově boku. Ten je líně pohnul rukou a její úder vykryl. Další záškub zápěstí a Tuon dostala ránu přes záda, jak se kolem něj vytáčela a chystala se k dalšímu útoku. Takhle spolu bojovali ještě chvíli. Gawyn ji provokoval.
"No tak. Copak jsem tě nic nenaučil? Zaútoč už!"
"A co asi dělám?
"Ne ty neútočíš. Oháníš kolem mě mouchy! Zaber! Opři se do toho! Tref mě!" Tuon zaútočila znovu. Tentokrát Gawyn nečekal tak velkou sílu. Praštila ho přes prsty a potom ještě pod koleno. Ale i tento útok ustál a navíc mu ani nevyrazila meč.
"takhle spolu trénují každý večer." zašeptala Arya. "Tuon už je hodně dobrá. Ten první týden vůbec nemohla spát, byla samá modřina. Nedokázala to vykrýt a hodněkrát dostala. I teď ještě občas odchází zpráskaná jako pes. Ale Gawyn občas taky." Usmála se a dál sledovala soupeřící dvojici. Eragon se na ně taky podíval, připomnělo mu to jeho souboje s Murtaghem cestou k Vardenům. Zrovna do sebe byli zakleslí. Stáli naproti sobě, každý z nich tlačil proti meči protivníka, jeden druhému hleděl do očí. U obou bylo vidět to velké vypětí svalů. Gawyn měl krásnou mužnou, svalnatou postavu a pohyboval se ladně, téměř se vznášel. Tuon měla na ženu taky hodně svalnatou postavu. Až teď si Eragon všimnul té sousty modřin na jejím těle. Už to nemohla déle vydržet. Zařvala. Nechala se ovládnout vztekem. Prudce odtrhla svůj meč ze sporu. To vyhodilo Gawyna z rovnováhy, ona se po něm rozčíleně vrhla. Rychle její hněv ukočíroval. Podrazil jí nohy a klekl si nad ni, jak ležela na zemi. Ke krku jí tlačil svůj dřevěný meč.
"Nevztekej se! Když se necháš ovládnout vztekem, vždy to špatně skončí. Teď se mě zbav a odzbroj mě!" Tuon se snažila. Ale nešlo to. Další nával vzteku. Uvolnila ruku s mečem zpod jeho nohy a praštila jej jílcem do hlavy. Gawyn upadl na zem vedle ní. Chvíli se oba vzpamatovávali. Pak ale Tuon rychle vyskočila a vrhla se na něj. Byla úplně rudá vzteky. Zaťala zuby a šla po něm. znovu a znovu útočila. Nakonec dala všechen svůj vztek do jedné jediné rány, kterou Gawynovi vyrazila meč z ruky. Špičku, pokud se tomu tak dalo říkat, svého dřevěného meče mu přiložila na prsa.
"Jsi mrtev!" oznámila mi s vítězoslavným úsměvem. Spustila meč a napřáhla pravici.
"Jsi dobrá. Jen se tak nevztekej." Sevřel jí pravé předloktí svojí pravicí a přitáhli se k sobě.
"Děkuji za souboj, Učiteli."
"Děkuji za souboj, Mně Rovná." Tuon zrudla a poklonila se mu.
"Děkuji." Gawyn se rozesmál a praštil ji po zádech.
"Tak už toho nech." Začali se smát oba.
Eragon s Aryou se obrátili a dál mlčky šli ke stanům. Arya tentokrát svolila, že bude spát s Eragonem v jeho stanu. Až po jeho dlouhém naléhání. V jejím objetí se Eragon cítil bezpečně, i když u Safiry se cítil bezpečněji. Rychle usnul. Usnul celý tábor, až na nějaké hlídky.
***
Murtagh přecházel po táboře sem a tam. Chodil před svým stanem a pořád dokola musel Galbatorixovi opakovat plán bitvy. Zítra zaútočí. Musí se v noci dostat do Vardenského tábora. Musí je varovat, jinak je semelou a strhnou jako dravá řeka. Už to říkal snad po sté. Myšlenkami stále bloudil u Tuon a u toho malého chlapce. Vain byl jako jeho syn. V podstatě už to byl jeho syn. Měl ho rád. Snažil se vybavit co nejpřesněji jejich obličeje. Už dlouho nemohl Tuon poslat zprávu. Určitě si myslí, že je mrtvý. Oplakává ho? Nebo si za něj našla náhradu? Po téhle myšlence se setkal s velkým nesouhlasem z Trnovi strany. Tak dobrá, tak ho tedy oplakává.
Slunce už zapadalo. Proboha!! Zmocnila se ho panika. Jak se dostane do cizího tábora? Jak jim dá vědět? Nějak se mu to podaří. Hlavně Galbatorix nesmí nic poznat. Konečně byl propuštěn a mohl jít na večeři. Nebo spíš večeře mu byla donesena. Král ho nechával velmi přísně hlídat. Každé ráno prohledával jeho stan, jestli v něm není dírka. Od té doby co tam jednu našel tak nechal Murtaghův stan obestavět vojáky, kteří Murtagha hlídali ve dne v noci. Stejně hlídaná byla i Nasuada s Leonem. Ty teď oba vyvedli ven ze stanu na společnou večeři. Na ni musel jistojistě i Murtagh.
Co bylo na jídlo moc nevnímal. Ani co se u jídla řešilo. Myslí byl u svého plánu, plánu jak se dostat v noci z tábora. Občas se k diskusi u stolu připojil nějakým souhlasem s Galbatorixem. Konečně to vymyslel. Pousmál se a začal pozorovat lidi sedící u jídla.
Leon seděl kousek nalevo od něj. Galbatorix seděl hned vedle něj v čele stolu. Murtagh přelétl pohledem několik generálů a velitelů a hledal Nasuadu. K jeho velkému překvapení ji našel hned naproti sobě. Ale vždyť ona po králově pravici snad nikdy nesedává, alespoň ne tady. Byla bledá a smutná. Vypadala jako uvězněné zvíře, které se trápí a trpí svým uvězněním. Vypadala jako zvíře, které ve svým okovech umírá. Zvedla k němu mandlové oči, kdysi měly jiskru, teď byly smutné, plné bolesti, žalu a měly spíše odevzdaný výraz. Ne, odevzdaný ne. Zlomený. Galbatorix ji silou zlomil. Tak jako lidé často silou zlomí nezkrotného koně. Nasuada umírala a on jí nemohl pomoci. Nejspíš nakonec za svůj lid zaplatí životem. Věděl, že Nasuada chce zítra bojovat. Měla dokonce i jednotku svých věrných. Byla to součást plánu. Ona a její oddíl vpadnou útočícím královým vojákům do zad až to budou nejméně čekat.
Konečně všichni dojedli. Rozešli se do svých stanů. Murtagh vysíleně padl na postel. Všechno se mu slívalo dohromady. Jejich plán bitvy i jeho plán, jak se dostane k Tuon a Vardenům.
"Murtaghu?" ten hlas mu zježil všechny chloupky za krkem. Byl to král. Murtagh se rychle posadil. "Ano?"
"Pořádně se na zítřek vyspi. Bude to den našeho velkého vítězství." Král se zasmál. Zněl jakoby už bylo po bitvě a on věděl výsledek dlouho dopředu a teď se tím ještě víc bavil. Celý večer řečnil o tom jak je jejich plán dokonalý a jak mají bitvu předem vyhranou. Tuto Bitvu o novou Alagaësii, jak ji Galbatorix velkolepě nazval. Po ní už prý bude nová Alagaësie, lepší Alagaësie. Murtagh mu nevěřil ani slovo.
"Ano, pane. To jistě bude." Řekl a doufal, že to znělo dost zapáleně.
"Tak dobrou noc."
"Děkuji, pane." Murtagh se vysvlékl, přikryl se, zhasnul a dělal, že spí. Oční víčka měl pevně stisknutá. Čekal. Čekal až král usne. O chvíli později prořízl nastalé ticho ženský výkřik.
"Ty děvko!" zařval král. "Nejsi moje žena! Jsi moje DĚVKA! Tak dělej to co má děvka dělat!"
"Ne! Prosííím!" Nasuada plakala. Murtagh ještě víc sevřel víčka a zaťal zuby. Král se znovu rozkřičel.
"Né! Prosím! Pro smilování! Áááá…" pak umlkla. Do ticha se ozývalo jen královo funění. Murtaghovi se obrátil žaludek.
Murtgahu?
Ano?
Tohle nemůžeme do nekonečna přehlížet.
Já vím. Taky už to přehlížet nebudeme. Zítřkem to všechno skončí.
Trn už neodpověděl. Po hodně se konečně všude rozhostilo naprosté ticho. Murtagh se rychle převlékl do černého oblečení. Světlo loučí mu ukazovalo, kde všude stojí jeho hlídači. Kupodivu nikdo nebyl přímo u plátěných dveří stanu. Asi nikoho nenapadlo, že by utekl zrovna tudy.
Postel upravil tak, aby to vypadalo, že v ní pořád leží. Za chvíli se přece vrátí a nikdo nic nepozná. Rozhlédl se po stanu. Všechno bylo v naprostém pořádku. Tiše se vyplížil, tak aby ani látka jeho oblečení nezašustila. Zjistil, že většina hlídačů stejně spí. Tohle se Nasuadě povedlo. Osobně jim do velkého kotle s pitím dala uspávací látku. Šel kolem jejího stanu. Zevnitř se ozývaly jen tiché vzlyky.
Rychle se vyplížil z vlastního tábora a spěchal pryč, plížil se trávou a skrýval se za keři a stromky. Po téměř hodině se konečně dostal do Vardenského tábora. Tichoučce procházel mezi stany tak, aby ho neobjevila žádná hlídka.
Nevěděl co, ale něco jej neustále táhlo ke kopečku a k těm třem stanům na jeho svazích. V tom nejnižším ze tří postavených stanů se ještě stále svítilo. Šel tiše, měl pocit, že nohama ani nesešlapuje seschlou trávu. Chvíli otálel před plátěným vchodem do stanu, ale nakonec ho přeci jen rozhrnul. "Murtaghu!" vykřikla Tuon a se slzami v očích
mu padla kolem krku. Murtagh ji objal. Tak tohle jej táhlo přímo do tohoto stanu.
"Murtaghu!" vykřikl malý Vain a rozběhl se k němu.
"Tuon?" kousek se od ní odtáhl a podíval se ji zpříma do hnědých očí. "Kde je Eragon?"
"Dovedu tě k němu." Chytila jej za ruku, vyvedla ze stanu a táhla jej nahoru do kopce. Vain nesl petrolejku a svítil na cestu. Před nejvýše postaveným stanem ležela Safira. Otevřela na ně safírově modré oči. O chvíli později vyšel ven rozespalý Eragon. Chvíli na Murtagha mžoural.
"Je tohle sen? Nebo tu opravdu stojíš?"
"Jsem to já…" Murtagh se nadechl aby Eragonovi vše vypověděl, ale nedostal šanci. Mladší bratr se mu vrhl kolem krku.
"Eragone, mám hrozně málo času. Poslouchej mě teď chvíli. Dnes brzy ráno vás napadnou královi muži…" vypověděl mu celý plán bitvy tak, jak se ho musel naučit zpaměti. Když skončil prohlížel si Eragonovu zachmuřenou tvář.
"To nejsou dobré zprávy. Děkuji ti, bratře." Strčil hlavu do stanu. "Aryo!" zavolal. Chvíli něco mumlal a potom oba vyšli ven. "Aryo prosím, musíš rychle vzbudit všechny velitele. Já za tebou hned přijdu. Sejdeme se v Nasuadině stanu." Arya kývla a vyrazila směrem dolů. Eragon ji ještě chvíli sledoval.
Murtaghu! Je pozdě! Pospěš!
Tento Trnův výkřik Murtagha probral ze snění.
"Musím jít." Políbil Tuon. Potom si klekl k Vainovi, chytil jej za ramena, políbil chlapce na čelo a potom ho k sobě jemně přivinul. Nakonec se objal s bratrem. "Uvidíme se v poli." Otočil se a pospíchal cestou kterou se přišel.
"Počkej! Doprovodím tě. Znám tu zkratku!" zavolala za ním Tuon. Proč? Proč mu to dělá ještě horší?
Její cesta byla opravdu rychlejší. Zabrala mu ve výsledku poloviční čas a to se ještě loučili. Murtagh se rychle a potichu proplížil vlastním táborem a vklouzl do svého stanu. Celou tu dobu trnul hrůzou, že tam na něj král bude čekat. Ale nikdo tam nebyl. Svalil se na postel a kupodivu ještě usnul. O to horší pro něj bylo vstávání o pár hodin později.
***
Lan sjel ze svého koně. Rychle ho odsedlal. Byl vděčný za to, že jeho stan už někdo postavil. Uvázal koně u stromu vedle stanu. Rozbili tábor za lesíkem, který se rozkládal přes kopec na dohled Hořícím pláním. Zítra jim budou moci přijet na pomoc. Jen doufal, že bitva nepropukne ještě teď večer. teď na to byl příliš vyčerpaný.
Zanesl si věci dovnitř. Chvíli si to tam přeskládával a potom si na zemi rozložil pohodlné ležení. Už se nutně potřeboval natáhnout. Nutně si potřeboval vzít svůj lék. Ruce se mu třásly už naprosto nekontrolovatelně. Chvílemi viděl rozmazaně a ztrácel rovnováhu. Vyšel ještě na chvíli ven, nadýchat se čerstvého vzduchu a sehnat si něco malého k jídlu a k pití. K jeho velkému údivu zjistil, že Eleanořin a Lemalianův stan stojí hned vedle toho jeho.
Prošel ležením přímo ke kuchtíkovi. Ten se, jak Lana uviděl, jen otočil za sebe a vytáhl nádherně propečenou bagetu, sýr a pár plátků sušeného masa. V druhé ruce držel čutoru s vodou.
"Díky Majene. Máš to u mě." Zasmál se Lan, když si přebíral jídlo. Kuchtík se taky zasmál. Měl dobrosrdečné hnědé oči. Tmavé kratší vlasy. Když se smál měl v očích zvláštní jiskru.
Lan šel zpátky. Pořád přemýšlel nad tou jiskrou v očích. Pak si uvědomil, že jeho oči zdobila ještě před nedávnem taky takováhle jiskra. Tedy v těch vzácných chvílích kdy se smával. Byla to jiskra života. Ta, která u něj už vyhasínala.
Posadil se před svůj stan. Zkřížil nohy a dal se do jídla. Sledoval nádherný západ slunce, jakoby ho měl vidět naposled. Když jedl třes rukou se trochu zmírnil. Pořád měl pocit, že ho někdo pozoruje. Nerozhlédl se. Slyšel zašustění trávy a pocítil závan vzduchu jak si vedle něj někdo přisedl. Byla to Eleanor.
"Proč nejíš s ostatními?" obírala si kalhoty a tvářila se naprosto lhostejně.
"Mám rád svoje soukromí. Nikdy jsem nejedl ve společnosti, to ty dobře víš." Ukousl si kousek bagety. Obrátil se mu žaludek. Měl pocit, že se co nevidět pozvrací. Stěží se ovládl.
"Nemáš pocit, že se teď straníš všem ostatním ještě více než předtím?
"Ani ne."
"Lane? Víš já …"
"Co?" prudce se na ni otočil. Po tváři jí skanula slza.
"Chtěla jsem se omluvit za ten včerejšek."
"Nic se nestalo." Zase se zahleděl do zapadajícího slunce.
"Opravdu?" posmrkla. "Já mám poslední dobou pocit, že tě ztrácím." Jak trefné tohle bylo. Podíval se na ni a pousmál se. Teď ji musí nějak uklidnit. Chytila se ho za paži. "Nikoho neztrácíš. Přeci jsem ti přísahal svoji věrnost na věky ne?" přes slzy se musela zasmát.
"Takže je všechno v pořádku?"
"Ano, v tom nejlepším."
"Děkuju." Zašeptala, když od něj vstávala. Lan se na ni na oplátku usmál.
Počkal až i s Lemalianem zmizí za stanem a vřítil se do toho svého. Posadil se na lůžko, které si předtím přichystal. Připravil si další dávku léku. Vysvlékl si košili. Prohlížel si své rozpíchané ruce plné modřin. Tak kam to půjde tentokrát? Vybral si místo se straší modřinou. Byla už hnědá a pomalu se ztrácela. Píchl si lék. Bylo mu tak dobře. Chtěl ještě a ještě. Položil se, s jehlou stále v ruce. Ležel na zádech a sledoval poslední sluneční paprsky osvětlující střechu a stěny jeho stanu. Usnul. Usnul a doufal, že usíná navěky.
V polospánku se ho však zmocnila panika. Co když se už nikdy neprobudí?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Věříš v nadpřirozené bytosti?( Upíři, vlkodlaci...)

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama