close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

Změna plánu

28. srpna 2008 v 12:37 | Selene |  Život nebo legenda
Eragon vstal. Nedokázal ještě pořádně pochopit co se vlastně dozvěděl, ale jedno jeho vědomí bylo jisté. To co se dozvěděl pro něj bylo smrtelně důležité. Teď se musí co nejrychleji vrátit a dát vědět Oromisovi, aby přitáhl s elfskou armádou. Eragon už asi věděl jak vyhrát tuhle válku a jak porazit Galbatorixe nadobro. Došel až k Safiře. Dneska už asi nikam nepoletí. Už se začínalo smrákat.
Ještě letět můžeme. Pokud chceš. Aspoň kousek. Já nemám problém vidět ve tmě. Nezapomínej na to!
To by bylo dobře, kdybychom mohli vyletět i teď. Možná, že by to pro nás bylo i bezpečnější. Letět v noci. Mimochodem ty máš hlad?
Ne nemám. To co cítíš je tvůj vlastní hlad.
Rozzlobila se dračice. Eragon vytáhl kus chleba a zachmuřeně si ho nacpal do úst. Safira byla jediná kdo věděl, co zjistil. A tak to i musí zůstat.
Vytáhl si plášť, zabalil se do něj a vysedl na dračici. Ta se pořádně odrazila, mávla křídly a už byli ve vzduchu a mířili ještě výš. Přemýšlel kolik času jim ještě zbývá. Jak to jen Murtagh psal? Za dva měsíce? Ano, ano za dva měsíce. V tom případě až se vrátí budou mít ještě dva týdny. Dva týdny na to, aby se připravili na bitvu. Na budoucí život bez Galbatorixe a nebo na smrt. Musí se mi to podařit. Prostě MUSÍ! On to dokáže. On a Safira. Položil hlavu na její krk a usnul. Byl příliš vyčerpaný na to aby se soustředil na cestu.
***
Murtagh seděl na slámě v kobce a přemýšlel jak má dostát vlastnímu slibu, když je tady zavřený. Malinkým okénkem mu sem proudilo trochu světla a tak poznal, že už se rozednívá. Byl rád, že tam má alespoň nějakého spojence. Byl tam totiž Leon. Každý den, když Mrutagh směl ven byl Leon s ním. Vykládal mu o tom, jak věznili Eragona v Makaréši a o tom, jak král potrestal Nasuadu za její vzpouru. Murtagha mrzelo, že tolik vytrpěla. Chtěl taky vědět kde teď je. Ale to Leon stále ještě nevěděl. Snažili se ji najít už měsíc. A taky už mu dlouho nepřišla zpráva od Tuon. Leon mu je vždycky nosil. Ale v té poslední bylo, že Eragon vyrazil ke skále Kuthian. A pak už nic. Bylo to už tři týdny a asi dva dny. Měl pocit, že z toho všeho zcvokne. Pokoušel se je všechny nazírat, ale ani to se mu nepodařilo. Eragona neviděl vůbec, ani nikoho kdo byl v táboře. Všichni měli amulet proti nazírání. A když nazíral Nasuadu tak viděl jen tmu ve které se občas něco pohnulo. Ale nedokázal rozeznat co nebo kdo to je. Bylo to divné. Vzal do rukou stéblo slámy a trhal je na proužky. Jediný s kým si mohl povídat byl Trn. Ale ten musel celé dny trávit se Šruikanem. Takže na Murtagha neměl čas. Ale když spolu mluvili před pěti dny naposled tak mu řekl, že ve starém drakovi mají nejspíš spojence.
Přes okénko přelétl stín. To za ním už určitě spěchá Leon. Přede dveřmi se ozval menší rozruch. Že by to nebyl Leon? Toho sem stráže přeci vždycky pustí. Murtagh se stáhl až do kouta, kam nebylo moc dobře vidět. Nakonec venku vše utichlo a Murtagh se zase uklidnil. Aspoň trochu se uklidnil. Nejdřív se lekl, že je to sám král. Murtagh z něj neměl strach, ale nechtěl, aby mu působil bolest, protože tím působil bolest i Trnovi. Ale zase jej rozrušilo, že se venku něco dělo. Ale že dovnitř nikdo nevešel. Co se to jen může dít? Bylo to podivné.
Najednou se rozrazily dveře a stál v nich strážný se snídaní. Murtagh rychle dělal, že spí.
"Hej. Murtaghu." Zašeptal strážný. Byl to Gregor. Dobrej chlap. "Nesu ti něco k jídlu, kámo."
"Ahoj Gregore!" Murtagh se posadil. "Kde je Leon." Starší muž se zachmuřil.
"Dneska za tebou asi nepřijde."
"Proč?"
"Má dneska důležitější práci."
"Ale je v pořádku, že jo?" strážný kývl. Vstal a odešel. Murtagh se vrhl na jídlo. Dneska dostal opravdu slavnostní snídani. Měkoučký chleba, kus sýra a horký čaj. To se mu ještě nestalo. Snědl jídlo a znovu se posadil ke stěně. Opřel se zády o drsnou omítku a zase přemýšlel. Proč za ním Leon dnes nepřijde? Co se mu mohlo stát?
Kolem poledne zaslechl hlasy. Tentokrát ale nešly zpoza dveří. Šly okénkem. Rozběhl se po těch dvou metrech co v cele měl, odrazil se a chytil se oběma rukama mříží, aby viděl ven. V písku před jeho okénkem poskakoval kůň. Musel to být palomino. Před Murtaghem se totiž míhaly krémově žluté nohy s bílými ponožkami. Povlával tam ke všeobecnému zmatku ještě černý plášť. Takže měl pravdu. Přijel král. Jezdec sesedl, aniž by na něj Murtagh pořádně viděl, přešel přes nádvoří posypané pískem a vyběhl po schodech. Tohle asi nebyl král. Musel to být nějaký posel. Asi mladík. V zápětí uviděl Leona. Sesedl ze svého ryzáka a pospíchal za poslem.
Oba rychle vydupali po schodech a tím se Murtaghovi ztratili z očí. Co se to jenom může dít? A co tam k čertu dělá Leon? Proč s ním dneska není?
Tok jeho myšlenek přerušil strážný, který mu nesl jídlo. Tentokrát to nebyl Gregor. Byl to nějaký jiný strážce s kamenným výrazem. Tenhle asi nemá děti a rodinu. Pomyslel si Murtagh. Strážný se na něj ani nepodíval a položil mu jídlo na zem. Beze slova se otočil a odešel.
Murtagh se šel podívat co za blivajz zase dostane na jídlo. Ale obvyklá šlichta se nekonala. Dostal nějakou zeleninovou polévku a k ní měkké pečivo, druhý chod bylo opečené kuře a brambory. K tomu všemu dostal jeden korbel piva. Dneska byl opravdu zvláštní den. V tichosti pojedl, neměl se tu vlastně ani s kým bavit. Trn měl spoustu práce a neměl na něj čas. Alespoň jeden z nich se nenudil. Murtagh seděl na kopce slámy, bral jednotlivá stébla a trhal je na kousíčky. Tímto se dokázal zabavit na dlouhé hodiny. Zabavil se tím až do západu slunce.
Dveře se prudce rozrazily a v nich stál Leon. Na sobě měl velmi drahé šaty a celkově vypadal nějak jinak. Zkrátka byl upravený a to se u Leon moc často nestávalo.
"Nazdar Leone! Už jsem se bál, že se tu dneska neobjevíš." Zasmál se Murtagh a šel se s přítelem přivítat.
"Ahoj Murtaghu." Leon zněl tak nějak smutně.
"Stalo se něco?"
"Všechno se dozvíš. Už brzo. Na, převlékni se." Řekl a podal mu hromádku oblečení. Bylo to Murtaghovo oblečení, které nosíval, když ještě žil v Urü´baenu. Rychle se oblékl a ještě si trochu upravil delší vlasy.
"Můžeme?" zeptal se Leon. Murtagh kývl. Leon zabouchal na dveře a ty se otevřely. Pak vyšel ven a Murtagh jej následoval. Venku si mu ke každému boku stoupl jeden chlap jako hora a společně vyrazili ven.
"Promiň za ta opatření, ale je to královo nařízení." Omlouval se Leon.
"To je v pořádku, Leone." Usmál se Murtagh.
Přešli přes nádvoří. Jejich boty dělaly o písek na nádvoří podivný zvuk. Něco jako vrzání, šoupání a šustění zároveň. Pak vyrazila celá tato skupinka po schodech nahoru. Tam, kam šel dnes ráno ten posel. Murtagh si vzpomínal, jak ten posel před několika dny odjížděl. Ale bylo to už dlouho.
Když už byli skoro nahoře tak se před nimi začaly samy otevírat veliké zdobené dveře. V momentě kdy prošli je opustila Murtaghova stráž a dál už pokračoval jen Murtagh s Leonem. Oba mlčeli. Murtagh se nechtěl vyptávat. Čekal, že Leon začne mluvit sám. Ale Leon byl pořád zticha. Tak dnes se asi nic nedoví, asi mu to Leon nemůže říct.
Zastavili se před velkými vyřezávanými dveřmi. Leon zaklepal a vešel, těsně následován Murtaghem. V místnosti bylo teplo. Ozařovaly ji desítky svícnů. Byl tam velký stůl z tmavého dřeva a na něm byla spousta jídla. Kolem stolu stály jen čtyři židle.
Leon pře Murtaghem se uklonil a Murtagh to po něm zopakoval. Leon mu pokynul směrem k jedné z židlí. Cestou si Murtagh všiml, kdo vlastně sedí u stolu. V čele seděl Galbatorix, po jeho levici se usadil Leon a po jeho pravici seděla Nasuada. Vypadala nádherně. Na Murtagha tedy zbyla židle v druhém čele stolu. Seděl tam, kde sedával dříve.
"Vítej, Murtaghu!" Král mluvil, jakoby se nic nestalo. Murtagh se znovu poklonil, ještě než se posadil.
"Asi víš, proč jsem si tě dneska zavolal." Nebyla to otázka. Prostě konstatování. Murtagh zavrtěl hlavou a podíval se do talíře, který před něj položil jeden ze sloužících. Byla v něm polévka. Asi vývar s nudlemi a kousky masa. Murtagh měl pocit, že brzo začne slintat.
"Nevíš? No, to nevadí. Rád ti to vyložím." Král sledoval každý jeho pohyb a schválně nezačínal jíst. Murtagh se ovládl, aby nechal lžičku ležet na stole. Galbatorix se pobaveně usmíval a pohrával si s vlastní stříbrnou lžící.
"Tak tedy," začal, "uspíšíme náš útok na Vardeny. Odmítli naše podmínky a já už se s nimi nechci obtěžovat. Náš plán bude takovýto: musíme využít momentu…"
"Smím promluvit, můj pane?" vložila se do toho najednou Nasuada. Zvedla ke králi oči, které měla celou dobu, co mluvil, poslušně upřené do desky stolu. Král jí věnoval nevrlý pohled za to, že ho přerušila.
"Co máš na srdci? Mluv rychle, moje ženo!" mluvil s ní tolik hrubě.
"Omlouvám se." Pípla pokorně Nasuada. "Ale myslím, že bys měl našeho hosta nechat nejdříve najíst, když tak dlouho musel strádat. Po večeři bude jistě lépe naslouchat tvému plánu, můj pane."
"Dobrá tedy." Souhlasil Galbatorix, ale bylo vidět jak moc chtěl Murtagha ještě potrápit. Murtagh způsobně uchopil lžíci a pomalu začal jíst polévku. Nasuada se té své ani netkla. Celou tu dobu na sobě cítil její pohled. Sluhové přinesli další chod. Opékané kuře, brambory a spousta zeleniny. Nasuada se začala vidličkou nimrat v mase a přehrnovat brambory po talíři. Ale z Murtagha oči téměř nespouštěla. Tolik se změnila. Co jí to jen provedl. Murtagh se opět choval přesně podle etikety. Jedl hezky pomalu, i když mu to dalo spoustu práce prostě kousky kuřete nevzít do ruky a neojíst je. Každý kus masa pečlivě odřezával od kosti.
"Vím jaký musíš mít hlad. Proto ti dovoluji porušit etiketu." Prohlásila Nasuada. Murtagh na tato slova čekal. Jeho stříbrné příbory jen zařinčely po stole a po talíři. Okamžitě se začal cpát co mohl. Ostatní si ho nevšímali. Jen co dojedli spustil král co měl na srdci. Nasuada ještě stále poháněla brambory po talíři, jednu ruku opřenou loktem o stůl a tvář položenou na talíři.
Král ho začal zasvěcovat do nové taktiky. Co si jen počne? Budou útočit o dva týdny dříve. Jak jen dá ostatním vědět? Taktika byla taky úplně jiná než původně. Nějak to už vymyslí. Galbatorix neustále zesměšňoval Vardeny, posmíval se jejich taktice a neschopnosti ubránit některá svá stanoviště. Nakonec se Nasuada rozčílila. Práskla s příborem do talíře a nasupeně se podívala na Galbatorixe.
"Ty dnes nebudeš? Moje drahá." Věnoval jí sladký úsměv.
"Ne. Nemám hlad." Ostrčila židli a postavila se. "Myslím, že náš host je již unaven. Smím mu ukázat jeho pokoj?" Galbatorix ji mávnutím ruky propustil. Opřel si oba lokty o stůl a propletl prsty. Leon také vstal.
"Ty nepůjdeš?" zeptal se král Murtagha. Ten jen zmateně zavrtěl hlavou a vstal také. Král si nechal dolít víno.
Nasuada zdvihla sukni černých, sametových šatů a prošla kolem Murtagha. Když byla na jeho úrovni pokynula mu rukou, aby ji následoval ven ze sálu.
Její boty jemně klapaly na koberci a sametové sukně jen šustily. Její šaty byly opět úžasné. Živůtek měla pevně stažený. Krátké rukávy měla spuštěné pod ramena a přes ruce měla ještě černý šál. Kolem krku měla náhrdelník z černých perel. Vlasy měla odtažené z obličeje a stažené do poloviny hlavy, aby byla viděl korunka z černých kamenů.
Když si ji teď po dlouhé době prohlížel, byla nějak moc bledá a především velmi hubená. Pokud pokaždé pojedla tak jako dnes tak se tomu moc nedivil. Leon se po ní starostlivě díval. Za celou cestu k pokoji se Murtagh opět nic nedozvěděl. Všichni mlčeli. Nasuada zastavila před tmavými dveřmi, Leon je otevřel a Nasuada Murtaghovi pokynula, aby vešel. Vešla hned za ním a Leon se zastavil ve dveřích.
"Tam v té skříni máš nějaké oblečení. Hezky se vyspi."
"Nasuado? Počkej."
"Co je?"
"Co se tu děje? Musíme nějak dát vědět ostatním."
"O to jsem se postarala já sama. Vyslal mě k nim jako posla."
"Nevrátila jsi se náhodou dneska ráno?"
"Ano. Dobrou noc." Otočila se a odcházela.
"Nasuado! Co ti to udělal?" podívala se na něj, oči plné slz. Něco mu chtěla říct, ale zdálo se, že nemůže. "Proč nejíš? Jsi hrozně vyzáblá!"
"On mě chce zabít. Chce mě otrávit!" zakvílela. "Umírám, Murtaghu!" Leon opřený o futra se ještě víc zakabonil. Murtaghovi vhrkly slzy do očí.
"Ne." Zašeptal. Nasuada se najednou celá zatřásla. Leon k ní přiskočil, aby ji podepřel. "Je ti dobře?" zeptal se rychle starostlivě. Nasuadě se na čele zaperlil pot.
"Nasuado!" Murtagh nevěděl co dělat. Přešel k ní a chytil ji za ruku. "Vyléčím tě!"
"Ne!" bylo jediné na co se zmohla. Byla vyčerpaná. Mávla rukou a znovu se narovnala tak, aby stála bez Leonova podepření. "Ty se musíš soustředit na svůj úkol. MUSÍTE ho svrhnout!"
"Nasuado…" visel pohledem na její tváři a nepouštěl její ruku. Stále něco šeptal, ale měl pocit, že jeho slova nedávají žádný smysl. Nasuada stále jen kroutila hlavou. Nakonec si Murtagh uvědomil, že se mu po tvářích koulí slzy jako hráchy a že Nasuada sedí na jeho posteli a on klečí ne zemi vedle ní a stále ji drží za ruku.
"Vstávej!" řekla mu.
"Nasuado?!" byl to král.
"Ano, můj pane?" Nasuada se postavila právě včas. Murtagh seděl na posteli a Nasuada s Leonem stáli uprostřed pokoje, když král vešel.
"Co se to tady děje? Myslím, že jsi mi včera něco slibovala."
"Ano, pane. Dnes vám to vynahradím." Zatřásl se jí hlas a málem se zlomil uprostřed věty. Vyšla z pokoje za Galbatorixem, ve dveřích se na Murtagha ještě otočila a věnovala mu smutný úsměv. Pak už jen přijala královo rámě a odcházela s ním pryč dlouhou chodbou. Leon došel ke dveřím a zavřel je.
"Co mu slíbila?" zeptal se Murtagh, který tušil co se bude dít. Leon se na něj otočil se zdviženým obočím.
"No. Král se na ni sice zlobí, za to že ho podrazila, jak on tvrdí, ale stále plní svoje manželské "povinnosti". Nasuadě už se hnusí, kdykoliv může tak se omluví." Jakoby si prostě mohla napsat omluvenku. Pomyslel si Murtagh, ale pochyboval o tom.
"Pokud se mnou budeš chtít mluvit o NAŠEM plánu, tak mi dej vědět a sejdeme se v zahradě. Ale nikdy o tom nebudeme mluvit tady. Jasné?" Murtagh přikývl. "Král tě opět přijal mezi nás. Velkou zásluhu na tom má také Nasuada."
"Nechci si ani představit, co všechno mu za to musela dát. Jsem jejím velkým dlužníkem." Murtagh si opět uvědomil, co tu Nasuada zažívá. Při té myšlence mu přeběhl mráz po zádech.
"To jsi." Řekl Leon naprosto vážně. "Pořádně se vyspi." Dodal ještě a už šel z pokoje.
"Leone?" Leon se otočil. "Když mě bude chtít otrávit, řekneš mi to?"
"Jistě." Zašeptal v odpověď, zavřel za sebou dveře a odešel. Murtagh osaměl. Seděl na posteli, hleděl na dveře a přemýšlel. Přemýšlel o dnešním dni a o tom co všechno se dozvěděl a co se změnilo.
Ozvala se rána, Murtagh se vyděsil, ale uvědomil si, že ve vedlejší jistě obrovské místnosti je právě teď Trn. A bylo tomu tak. Chvíli si povídali, když se Murtagh koupal, ale Trn byl moc unavený, takže se brzy ve své místnosti stočil do klubka a usnul.
Murtagh jej brzy napodobil ve své posteli. Ale cítil se tam nějak divně. Všude už byla tma a on tam jen tak ležel a rozhlížel se po pokoji. Cítil se osamělý a měl taky pocit, jakoby na něj měl jeho vlastní pokoj co chvíli zaútočit a zabít ho. Nakonec vstal, vzal si deku a polštář a odešel do vedlejší místnosti. Tam si lehl mezi Trnovi velké přední nohy a usínal s pocitem, že je konečně v bezpečí. Jako malé dítě v matčině náručí. Trn na něj otevřel jedno rudé oko, když se Murtagh pokoušel uvelebit, pak přes něj ještě jemně položil svoji velkou hlavu a taky znova usnul.
Autorka: Lerietka
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Věříš v nadpřirozené bytosti?( Upíři, vlkodlaci...)

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama