
Strabón (64/63 př. n. l. - cca 21 n. l.), řecký historik a zeměpisec píše o obdivuhodné mnohaposchoďové věži, postavené z bílého kamene, která se jmenuje jako ostrov. Postavil ji Sóstratos z Knidu, Dexifanův syn, pro bezpečnost plavců. O vzhledu a výšce majáku se nezmiňuje, v jeho době již maják na Faru nad jiné stavby příliš nevynikal, byl napůl v troskách, jeho nejvyšší poschodí leželo v beztvárné mase kolem základů a měl jen provizorní dřevěnou střechu. Do tohoto stavu jej přivedl Caesar při boji proti Ptolemaiovi XIII., kdy mimo jiné byla zapálena Alexandrijská knihovna - největší knihovna starověku.
Z výpočtů Flavia Josepha, autora Židovské války, židovského historika z prvního století, vyplývá, že maják měřil 180 metrů, někteří uvádějí číslo nižší. Každopádně z čistě praktického hlediska byl maják zbytečně moc vysoký, a to i s přihlédnutím na to, že světla starých majáků byla poměrně slabá. Ptolemaiovci ovšem postavili tento maják hlavně jako symbol velikosti jejich říše, jejich bohatství, jejich moci. A jako "světlo ve tmách" byl maják i symbolem tehdejší Alexandrie a jejího kulturního poslání v helénistickém světě.

Za Claudia a Nerona byl obnoven, ve 4. století byl poškozen zemětřesením a oheň na jeho plošině navždy vyhasl. Arabům sloužil svou bílou barvou aspoň jako denní maják. Koncem 10. století jej postihlo další zemětřesení, zbyla z něho sotva čtvrtina. V polovině 13. století byl zbytečný i jako denní maják, pevnina se natolik přiblížila k ostrovu, že se ptolemaiovské přístavy změnily v pískoviště. Počátkem 14. století si jej začalo obyvatelstvo rozebírat jako stavební materiál. Zemětřesení z roku 1326 jeho zkázu dovršilo. Do příchodu moderní doby se ostrov Faros spojil s pevninou a změnil severní linii svého pobřeží. Nakonec se archeologové shodli na tom, že stál na skalnatém výběžku dnešního poloostrova, pravděpodobně na místě nebo v bezprostřední blízkosti místa, kde si dal vybudovat koncem 15. století sultán Kaitbaj pevnost, na níž se ostatně použil stavební materiál z trosek majáku.


