V tu chvíli se zastavil celý svět. Podívala jsem se na mámu jak bude reagovat. Byla bělejší, než obvykle a ani se nepokoušela dýchat, aby vypadala normálně.
Rozdělila jsem se na dvě části. Jedna část šíleně chtěla si miminko nechat, ale ta druhá ho brala jako vetřelce, který mi zničí celou mojí budoucnost. ,, Budoucnost." Pomyslím si hořce.
Máma mě vzala za paži a odtáhla mě z ordinace. Táhla mě hradem. Byla nepříčetná, když jsme vždycky někoho potkaly, tak na něho zavrčela nebo pronesla nějakou urážku.
Dorazily jsme do temné místnosti se sedačkami. Vypadalo to jako čekárna. Máma prudce trhla dveřmi na druhé straně a ocitly jsme se v nějaké pracovně. Po levé straně té místnosti byl pěkný bar s karafami s červenou tekutinou , po pravé straně viděla na zdi mapu Skotska. Uprostřed místnosti se tyčil mahagonový stůl za nímž seděl nějaký muž, naproti němu seděl v
černém koženém křesle nějaký starý pán.
Máma tomu staršímu pánovi taktně řekla, aby vypadl. Ten pán aniž by se nějak pohnul, byl z místnosti pryč. Druhý muž došel ke mě a řekl: ,, Ahoj Viktorie, já jsem tvůj táta, ale můžeš mi řéíkat Alecu. Jak ses......."
,, Je těhotná!" Zařvala máma na tátu. Táta se na mě podíval, tak znechuceně. Cítila jsem se jako ta největší špína v hradu. Proto jsem utekla pryč z té místnosti.
Nikdo se mě nepokoušel zastavit a za to jsem byla ráda. Snažila jsem se najít svůj pokoj, ale po půl hodině běhu jsem si přiznala, že chodím v kruzích. Byla jsem už docela unavená, ale nevzdávala jsem se. Když jsem míjela po sedmé ten samý roh tak jsem s dunivou ránou do někoho narazila....

