31. prosince 2008 v 12:37 | Aranel van de´Corvin
|
Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo. neměla jsem čas. Psala jsem ještě další kapitolu k Robinu Hoodovi, ale dneska jsem si udělala čas, abych semka hodila další kapču =o)
Sakra, sakra, SAKRA!Co jsem si myslela, že dělám, když jsem s ním odešla?! Hned, jak jsem vyšla z domu, tak mě Alasther čapnul a neuvěřitelnou rychlostí uháněl pryč. Jako kdybych mu mohla utéct, nebo kdybych si všechno rozmyslela…Pak mě dovedl sem!Do tohohle hradu, který leží mezi prdelí a prdelovou lhotou!
A když jsem se ho ptala ,co se stalo?' tak jenom něco zamručel a přidal na tempu. Asi doufal, že když zrychlí, tak nebudu moct mluvit, nebo co?! Každopádně musím přiznat, že už jsem potom promluvit nemohla…Ale hned jak se sem vrátí, tak mu ukážu! Týden si nesedne!Aspoň, že mi nevzal moje věci, to už bych vážně nedala…a proč tu vlastně sedím, jak hromádka neštěstí?Nikdo tu není, třeba mě nikdo nehlídá.Za pokus to stojí.
Vstala a vzala si věci. Přede dveřmi se zastavila a poslouchala, jestli někoho neuslyší. Nic. Pomale vzala za kliku a vykoukla. Nikde nikdo.To je divný. To budou určo někde za rohem a čekat. Musím si dát pozor, abych nedopadl, jak tenkrát v tý jeskyni s Alexandrem.
Potichu zavřela dveře. Otočila se. Bylo to jako v bludišti. Spoustu chodeb a dveří…Kdybych si tak pamatovala kudy mě vedl. No co!Budu to muset tipnout. Tak třeba, třeba doprava. Zatočila doprava. Byla zase v kruhové místnosti. Tentokrát byla, ale menší. Šimla si obrazu naproti ní. Šla blíž.No to snad není pravda?!Není to Márius a s dědou?
Práskly dveře. Trhla sebou. Rychle se otočila a doufala, že to bude Márius, aby jí to vysvětlil. Bohužel nebyl. Stál tam nějaký muž. Teď už Aranel poznala, že je to upír. No aspoň už poznám upíra. Kdyby se přede mnou objevil před měsícem, tak bych se nejspíš zeptala jestli mu není špatně, když je tak bledý. Ale teď už upíra poznám. Zajímavý, jak jsou všichni krásní, jako kdyby je někdo vytesal do kamene a ten kamen potom ožil a- počkat! On se na mě dívá. Co teď? A zase jsem v tý pitomý situaci! Stojím před upírem a tvářím se jak debil!Jenom zachovat klidnou hlavu. Nevypadá nebezpečně…
"Obdivuji obraz. Je moc hezký." Aranel překvapilo, jak její hlas zní klidně. Upír nehnul ani brvou. Dál na Aranel zíral. Aranel se otočila zpátky k obrazu. Chtěla už odejít, ale upír ladným pohybem už stál po jejím boku. Nic neříkal. Jen stál, jako socha.
"Umíš mluvit?" Zeptala se Aranel, protože jí mlčení šlo už na nervy. Zaostřil na ni. Dívali se jí do očí, ale Aranel nedokázala z očí nic vyčíst. Najednou ucítila dotek něčí mysli. Ten parchant mi chce číst myšlenky. Ale očividně mu to nejde. Zasmála se.
" Stačilo by kdybys otevřel pusu. Nemusíš mi hned číst myšlenky."
"Kdo tě to naučil?"
"Tak umí mluvit!" Aranel se vítězoslavně usmála.
"Nebuď tak drzá. Ke starším se máš chovat s úctou! Víš ty vůbec kolik mi je!?" Jeho hlas zněl rozhněvaně, ale výraz měl stále nečitelný.
"Ne nevím kolik ti je. Ale můžu ti uříznout ruku a spočítat ti letokruhy!" Sakra! To jsem už asi přepískla. Začíná být rozzuřený. Měla bych vzít nohy na ramena a zdrhnout. Chytil ji za ruku. Jeho sevření bylo pevné. Párkrát sebou škubla, ale čím víc se kroutila, tím víc to bolelo. Tohle nemá cenu. Za chvíli mi utrhne ruku. Zastavila se a dívala se upírovi do očí. Chvíli byl klid. Pak se ladně otočil a trhl s ní.
"Tak pojď!"
"Kam?" Nic neřekl jen ji táhl za sebou, jako psa. Aranel musela běžet, aby jeho tempu stačila. Ani pořádně nevěděla kudy jde. Musela se soustředit, aby nespadla. Já se na to můžu VYSRAT!!! Všichni se ke mně chovají, jako kdybych byla jejich loutka. Pojď sem, pojď tam! To už by stačilo. Hned jak mě pustí, tak odcházím! Začínala být, tak rozzuřená, že jí začaly téct slzy. Rychle je setřela, aby si upír nevšiml, že brečí. Zastavili se. Stáli před "vraty?" Byly celý ze zlata. Aranel otevřela pusu v němém úžasu. Upír vzal klepadlo a zaklepal.
"Dále." Aranel poznala Máriuse. Upír otevřel "vrata" a vstoupil dovnitř a Aranel jako pejsek za ním. Měla v obličeji odhodlaný výraz. Už měla připravené všechny nadávky. Márius pokynul rukou abychom šli za ním. Když se Aranel rozhlédla, tak si všimla, že uprostřed prostorné místnosti je stůl a před ním dvě velká křesla. Vlevo od dveří byla knihovna. Hodně velká knihovna… vpravo byla pohovka a malý stoleček, na kterým byla lampička. Obdivuhodné, kdybych nebyla v upířím doupěti, tak by mi to připadalo nádherné, ale tady to vypadá spíše hrůzostrašně. Nábytek je starobylý, jako z jiného století. Márius si odkašlal, když si všiml, že ho neposlouchá.
"Co potřebuješ?" Nepromluvil však k Aranel, ale k upírovi, který stál dva kroky před ní.
"Potulovala se po hradě. Měl jsem strach." Aranel se na něj podívala. On a strach? Kdyby mohl, tak by mě na místě stáhl z kůže!To je zmetek! Doufám, že mu to Márius nezbaští.
"Vážně?" Márius se usmál. Upír chtěl protestovat, ale Márius zvedl ruku. "To je jedno. Stejně s ní potřebuji mluvit. Nech nás prosím o samotě Abogarde." Abogard jenom přikývl. Odtancoval k dveřím a zmizel.
"Sedni si u mě." Márius pokynul, aby si sedla.
"CO?! Proč mi tady všichni rozkazujete! Jsem jako hadrová panenka!!! Aranel udělej tam to, pojď sem, sbal se a odejdi z domu! A nikdo mi neřekne půl slova, aby mi to vysvětlil!!!! Už toho mám dost!" Přestala
řvát a nadechla se, aby konečně mohla vychrlit všechny nadávky. Ve dveřích se objevil Dakh.
"Děje se něco?" Ptal se zvědavě.
"SKLAPNI!!!! Teď mluvím já." Márius mu naznačil, aby odešel. Moc se to Dakhovi nezdálo, ale nakonec odešel. Aranel chtěla pokračovat, ale Márius jí skočil do řeči. "Uklidni se prosím! Já ti to vysvětlím, když se uklidníš."
"NE! Teď zmlkni! Tohle jsem si připravovala dlouho, tak mě to nech říct. Ty jeden-" Márius jí dal ruku na pusu, aby zmlkla. Aranel se lekla. Nevšimla si, že se pohnul.
"Tohle mi leze na nervy! Jsem tu jediná pomalá, jako želva!" Začala zase vřískat, když Márius vyzkoušel dát ruku pryč. Zase tam tu ruku vrátil. Vzal Aranel do náruče. Snažila se kopat, aby se mu vyprostila, ale bylo to zbytečný. Márius ji posadil do křesla.
"Tak a teď mě budeš poslouchat až ti to vysvětlím, tak pak můžeš řvát dál!" Aranel zvažovala možnosti, pak se uklidnila. Márius ji pustil a šel si sednout za svůj veliký stůl. Aranel seděla v křesle.Ruce zkřížené na prsou. Aranel se dívala na Máriuse a čekala….
:) to víš no, ti pošlu fotku ještě :) až je mamka dá do PC :)