"Ahoj Yasmine, posaď se
prosim," vítá mně Vik ve své pracovně a zkoumavě si mně prohlíží.
Dneska došlo konečně na týdny slibovanou audienci.
"Slyšel jsem, že si vedeš dobře, učíš se a poznáváš, projevili se tvé schopnosti komunikace," dívá se na mě upřeně svýma šedýma očima.
Je z něj cítit autorita, a i když na mě mluví příjemně, mám z něj trochu strach a nahání mi husí kůži.
"Nemusíš se mě bát", pousměje se.
"Víš že jsem dost pracovně dost vytížen a tak jsem neměl na tebe dřív čas, a taky jsem nejdřív chtěl, aby sis tu zvykla, že je tu tvůj domov, poznala naše zvyky a jak to tu chodí a jací jsme". Prohlíží si svoje ruce, které si mne o sebe.
"Zanedlouho budeš mít narozeniny. Předtím bys měla složit nějaké zkoušky, aby mohla nastoupit do školy.
"Víš, je teď čas, abych ti něco vysvětlil, ale není to pro mě jednoduché.
Nejdříve, - Misstear patří teď pouze tobě. Úkol, který sice pro tebe, ale i pro nás plnila, je už vyřízen, takže teď jsi její výhradní paní ty, ale také jsi za ní výhradně zodpovědná. Ale neboj se, Misstear je silně inteligentní, kdybych jí stoprocentně nevěřil, tak bych ti tu zodpovědnost ještě neuložil.
A teď ta druhá věc." Odmlčí se, a kouká někam do kouta.
Cejtim se z toho nepříjemně.
"Víš, existuje upíří zákon, který zakazuje mísení ras, tedy upírů a lidí, ve smyslu nového života. Ten zákon už je starý, a může se zdát nesmyslný, ale kdyby tu nebyl, tak už tu nebudou dnes žádní lidé ani žádní upíři, ale samí poloupíři a pololidé."
Vůbec se mi nelíbí, jak tento hovor pokračuje, a začínám mít obavy, ale snažim se dělat, jako by nic.
"Neber si to osobně," pokračuje Vik, "jako že upíři mají něco proti poloupírům". "Jen je potřeba aby tu existovala určitá ochrana, aby procento vaší populace zůstavalo stejné. Občas se někdo samozřejmě zamiluje a tak se to stává, ale rada upírů to pak vždy řeší, co bude dál. Já jsem v té nejvyšší radě býval také. "
"Pokud je upírem matka, většinou se geny zdědí. Nikdy to ale není na sto procent. Pokud by se neprojevily, byl by tu problém se začleněním do lidské společnosti. A potom, co tvůj otec zemřel při nehodě už jeden problém nastal. Proto rada rozhodla, že budeš dána na adoptivní výchovu k lidem." Opět se odmlčí a kouká, jak na jeho slova reaguju.
"Může se ti to zdát krutý a nespravedlivý, ale prostě je to tak, a nebylo v mých silách prosadit změnu, i když jsem se o to snažil, protože jsem viděl, jak tím Viola trpí." Povzdechne si.
"Věř mi, že ona s tím nemohla udělat už vůbec nic."
"Chci, abys věděla, že přes tyto zákony jsou poloupíři ctění stejně jako upíři, někdy dokonce i víc, protože někteří mívají více schopností. I když někteří zas můžou být noopak slabší.
Pokud ty budeš mít někdy děti, samozřejmě s upírem, tak tvoje dítě bude plnohodný upír, protože v této fázi se již lidské geny neprosazují.
No, to je asi všechno, chceš se na něco zeptat?"
Už už se chci zeptat na působení protivenství, ale na poslední chvíli si to rozmyslím a zakroutim hlavou.
Když Viktor vidí, že už má tu těžší část za sebou, bez nějakých scén z mé strany, je vidět, že se mu uleví.
"Ještě něco..... "říká, když se chystám k odchodu."....... máme tě tu všichni moc rádi. A jsme rádi že k nám patříš".
Nevím co říct, tak říkám jen "děkuju", a odcházím.
Jdu do své buňky a vlezu si do svého velkého, pohodlného křesla, plného polštářů.
Cejtim se nějak otupěle, nevím, co si mám myslet. Rozumněla jsem tomu samozřejmě dobře, ale jsem z toho zmatená.
Chvíli jen tak koukám do blba. Pak si vzpomenu na neděli.
Když jsme dostavovali altán, už bez Miky. Letka připravila zákusky, a tak když už bylo hotovo, všichni jsme se v altánku sešli a povídali si. Ani nevim, jak se to stalo, ale seděla jsem vedle Robina, a tak jsme se hodně bavili spolu. Pořád vidim před sebou jeho oči, úsměv, rty....ach jo.
A vůbec nevypadal, že by ho zajímalo, že jsem poloupírka.
Teda vlasně si nemůžu bejt jistá, jestli jsem ho nějak extra vůbec zajímala, když se zajímá o všechny holky, ale povídali jsme si nádherně a vůbec to bylo úžasný. Co se budu zabejvat nějakým zákonem a upíří radou, která mě vlastně vůbec neznala, ublížili hlavně nejvíc Viole, já jsem o tom tenkrát nevěděla nic. A když jim to odpustila Viola, tak co bych se tim měla zabejvat já?
I když....no, stejně to nikdo nevrátí. A Robin je tak úžasnej!
Nechtěla jsem se ho ale ptát, kdy se příště uvidíme a on nic neřikal.
Pak si vzpomenu na své schopnosti, co když mám ještě další, ale zatim o nich nevim? Ne že bych se chtěla nějak nafukovat, že už mám dvě, ale jsem moc ráda, a co, stát se může všechno, že jo?
Pak se rozhodnu svěřit Danovi. Ten zná všechny možný knížky, a ví kde co najít, dokonce i když ani nikdo neví, že to existuje. Slíbí, že se po něčem podívá.
Za hodinu už mi ťuká na dveře a nese tři knížky, které jsou v dost zbědovaném stavu.
"Doufám, že tam něco najdeš, jsou to už dost starý výtisky, ale v těch se toho dá většinou najít nejvíc. Dnešní upíři spoléhaj dost na moderní dobu, a některý věci jim už přijdou zbytečný. Ale kolikrát jsou přitom dost užitečný."
"Díky moc, určitě tam něco najdu. Ty vždycky dokážeš najít co upír potřebuje, jak to vůbec děláš?", vrtim pobaveně hlavou.
"To víš, existujou různý schopnosti," pozvedne Dan obočí a odchází a já se za ním překvapeně podívám.
Pak si s nima hned vlezu do křesla a dám se do čtení.

Je to docela složitý k pochopení, navíc je to psaný starým jazykem, takže některé výrazy neznám.
Extra moudrá z toho zrovna nejsem, ale alespoň jsem pochopila, že schopnosti se dají trénovat, aby byly silnější. Obě moje schopnosti se trénují soustředěním. Můžu trénovat sama, nebo s něčí pomocí.
Hned mě napadá, že bych mohla požádat o pomoc Robina. Pak to ale zavrhnu. Nechci, aby si myslel, že se snažím předvést, abych si připadala před ním zajímavá (což by ovšem byla ještě ke všemu pravda)
Takže budu trénovat sama. Z několika možností si vyberu pozorování svíčky. Ode dneška, každý večer a každé ráno, budu půl hodiny trénovat!
Pak si ještě listuju těma druhejma knížkama, jestli nenarazim na něco zajímavýho.

