close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

upíří povídka : Probuzení (část 21)

12. prosince 2008 v 12:49 | Aranel van de´Corvin |  upíří povídka: Probuzení
Někdo se mnou třese. Otevřu oči, nejdřív trochu zmatená, kde to jsem, až pak mi to dojde. Jsem v salonu, a nademnou se sklání Viola.
"Ještě že jsi v pořádku, sice nám to Missy řekla, ale je lepší se přesvědčit na vlastní oči, objímá mě.
"Už je to spravený? "Ptám se ještě rozespale." A nestalo se někomu něco?"
" Už je to spravený, pár upírů uvízlo a jsou teď trochu zmatení, museli na vyšetření do nemocnice. Ty Lechanový naschvály a nepříjemnostti se poslední dobou pořád stupňují. Nejhorší je, že nikdo neví, kde se zdržuje. Zítra se kvůli tomu svolává speciální rada , abychom projednali nějaký plány, jak zakročit".
Přistoupí Viktor. "Za těchto okolností vám odpadá dneska čištění kobek, Tracy, jak vidno, stejně už odpadlo", hodí po ní pohled a Tracy se provinile přikrčí, "což promíjím, vzhledem k tomu, co se dělo, a Dan má taky dneska volno. A doporučuju všem, aby jste byli na pozoru a cokoli neobvyklého nám hlásili. Za chvíli bude svítat, takže jdeme všichni spát".
Alex už odešel, což jsem zaspala, a tak jdu rovnou do buňky. Má takovej divnej pocit, jako by ty Lechanový útoky byli častější od tý doby, co jsem tu já. Ale co proti mně může mít? Že jsem poloupírka? V tomhle případě asi ne, nemá rád nikoho. Chtěla bych tomu přijít na kloub a nějak s tím pomoct.

Přes den se mi zdají podivný sny, nepamatuji si co přesně, ale vystupuje v
nich upír se sarkastickým úsměvem.
Večer se vzbudim celá zpocená a nevyspalá, ale je mi jasný, že to byl Lechan. Když se trochu seberu, dám si dávku krve, abych se dostala do lepší formy. Na chodbě potkám Dana.
"Ahoj, kdyby se Tracy ptala, tak jsem u Robina".
"Je, a proč ho nepozveš k nám, minule jsme se neviděli"?, prám se hned.
"No, já jdu tak trochu pracovně".
"Jak pracovně?", podezíravě se ptám.
"No, chceme probrat Lechana, nás na schůzi nechtěj, když nemáme ještě ukončenou školu, a tak to chceme probrat sami. A chceme mít na to klid, nezlob se, Alex je dneska taky pryč, atak je u nich větší klid, a tady, Letka je sice hodná, ale asi by se jí nelíbilo, co děláme."
Mezitím co mi to vykládá
sestupujeme do sklepa k zrcadlu.
"Já jsem o tom taky přemýšlela, chtěla bych taky přispět, mám pocit, že to má částečně něco společnýho se mnou".
"To nejde, nesmíš cestovat, a s čím bys nám asi pomohla? Neber si to špatně, ale dyť si ještě ani nechodila do školy, neznáš úplně jak to tu chodí, a tohle není zábava. "
Tak to mě pěkně naštval! "No do školy jsem tu nechodila, ale blbá nejsem!" Nasupeně se otočim, přece se nebudu vnucovat. Udělám tři kroky, ale pak mně něco
popadne. Tak to teda ne, když půjdu hned za nim, tak bych to měla stihnout.
Jenže Dan stojí ještě u zrcadla s nataženou rukou. Asi něco takovýho čekal, protože se zarazí." Řekl jsem, že nejdeš, nebudu si tohle brát na triko. Vidíš, že neberu ani Tracy, tak měj rozum a neurážej se hned". Vidim mu na očích, že s nim nehnu, a tak se rychle rozhoduju. Rychle přiskočim, a skočim do zrcadla před ním
Hned jsem u Robina, skočim mu skoro do náruče. Zachytí mně.
" Ahoj? To je ale milá návštěva," říká překvapeně.
" Ahoj. Dan mě nechtěl vzít s sebou, ale já to chci řešit s váma, co se týče Lechana, tak se mě to dost týká, a nejenom tim, co mi provedl".
"Hm?" Tváří se nerozhodně Robin." Já nevim, ale zase když už jsi tady, tak už jsi stejně překročila zákaz cestování, tak …. " Zase pokrčí rameny. "A kde je ten Dan?"
" No to nevim?"Divim se.
Čekáme nějakou dobu, ale Dan nikde.
"To je divný. Doufám, že to zase není zamrzlý? "Zkusim skočit za nim, a ty tu počkáš."
" Ne! Co kdybys tam uvíznul?"
" Neboj, " zadá kód a je pryč. Do deseti vteřin jsou oba zpátky.
Dan na mně vyjeveně kouká. "Jak jsi se sem dostala?"
" Cože? Dyť jsi mě snad viděl ne? Předběhla jsem tě."
" Ale…." Dan pořád nechápavě zírá," já jsem ještě nezadal kód"!
"Cože?" Nedochází mi. Podívám se na Robina. Taky se tváří udiveně.
"Já jsem prostě nezadal ještě žádnej kód, když jsi do zrcadla skočila."
" A jak bych se sem jinak dostala?" Ptám se.
"No to je právě to, na co se tě ptám já!"
Chvíli po sobě všichni koukáme.
"Já nevim", řeknu nakonec.
"Vrátíme se k vám, já půjdu s tebou".
"A proč?"
" Musíme to vyzkoušet, to by byla moc divná náhoda". Chytne mě za ruku a pobídne mě.
"Mám zadat kód?" Ne, jen jdi zpátky, je to ještě otevřený.
Dan něco namítá, ale já už jsem u nás, takže ho neslyšim.
"Ty vado, to je hustý," dívá se mi Robin do očí.
"Co?"
"Podchod už nebyl otevřenej, řekl jsem to, aby si nezazmatkovala. Víš co to znamená, jestli se nemýlim?"
Pořád mi to nějak nedochází.
"Chtěj někam, kde to znáš a představuj si, že už je zadanej kód, stačí jen vstoupit. A neboj se, jsem s tebou!"
"Huh, tak jo." Vzpomenu si na trosky. "Jdeme." Udělám krok, a jsme tam.
"No ty jo! " Nadšeně mě obejme Robin. Jsme tu zase sami a tak blízko u sebe, stačí jeden pohled, a už cítím jeho rty na svých. Po chvíli se odtáhne - "Dan na nás čeká, musíme jít".
Jasně, tak rovnou za ním. Krok. A jsme u Dana.
"Co to vyvádíte?" Vypálí hned na nás.
"Jenom jsme se byli projít", řikám vesele.
"Yasmine může procházet kam chce a nemusí zadávat kódy!" Vysvětluje nadšeně Robin.
"To přece nejde, to nemůže nikdo!"Pochybuje pořád Dan.
"Nikdo, kromě Yas", přitiskne si mě k Robin k sobě. "Myslim, že by se měla naší porady zúčastnit".
Dan už nic nenamítá, jen si mě koutkem oka podivně prohlíží, jako by mě viděl poprvý.
Ještě vyšlu Missy pokyn, aby dávala pozor, kdyby mě někdo sháněl, a jdeme k Robinovi
do salonu se pokusit něco vymyslet.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama