Po včerejšku nějak nemám náladu. Robin se neukázal, ani nic nevzkázal, jako bych se mu musela zodpovídat. To teda ne. Vlastně se mi nechce vůbec nic, a tak se zahrabu do postele a zase usnu. Lechan se mi opět vkradl do snů, přehazuju s sebou na posteli, ale dlouho se nemůžu vzbudit, i když chci. Když se konečně proberu, jsem celá rozmrzelá. Za chvíli začne škola, takže mě čekaj zkoušky, Robin se mnou nemluví, budu mít sice narozky, ale cestovat stejně nebudu smět, teda ne veřejně. Když můžu jít kam chci i bez kódů, tak tajně to určitě dělat budu.
No, ale stejně žádný pěkný vyhlídky, všichni mě tu maj za někoho, na koho se musí dávat zvýšenej pozor, mám toho akorát tak dost.
Letka mi klepe na dveře, jestli mi něco není, jako bych si nemohla někdy přispat.
Vemu si teda knížku a jdu na zahradu, tam se mi ale hlavou honí spousta myšlenek. Tak se natáhnu a dívám se na hvězdy, jak krásně jasně září, a pak asi zase usnu, protože když zase o sobě vim, tak jsou hvězdy dost posunutý, asi jsem spala dlouho.
Takže když se začíná schylovat k ránu, nechce se mi jít vůbec spát. Přecházím po pokoji, zkoušim si pustit hudbu, číst, cokoliv, ale u ničeho nevydržim. Jdu si sednout do Salonu, abych byla chvíli někde jinde. Všichni už tou dobou dávno spí. Procházím se po domě a po zahradě. Už dlouho jsem nebyla venku ve dne, je to takový zvláštní teď pro mě.
Jak tak chodim, ocitnu se najedonu před zrcadlem.
Chvíli do něj jen koukám, ale pak se rozhoduju a jdu dovnitř.
Vycházim ven v další sklepní místnosti. Rozhlížím se, naslouchám, ale je ticho. Jdu tedy po schodech nahoru. Vyjdu v hale, ze které vedou troje schodiště do pater. Ty jo, tak tady to musí být obrovský, napadá mě.
Vyberu si schodiště, co je nejblíž ke mně a jdu nahoru. Vpatře je spousta místností, dveře nejsou zavřený, teda pokud tam vůbec nějaký jsou, a tak postupně nahlížím z jedné místnosti do druhý. Jsou plný knih, některé jsou přímo zařízené jako knihovny,
některé vypadají jako by to býval původně salon, ale na stole, na zemi i po křeslech se teď válí knihy, ale i časopisy a noviny.
Do jedné z místností vejdu a prohlížím si tituly knih. Většinu z nich neznám, ale pak spatřim lidský časopisy. Enigma, 2000 záhad,a jiné.
Sednu si a prohlížím si je. Některé odstavce jsou zaškrtnuté, něco je vystřiženo, někde jsou zase zvýrazněné části textu fixou. Vždycky je to ale v článcích o upírech. Zvedám se a jdu dál na průzkum. Úplně zapomenu, proč jsem vlastně tady. V další místnosti je totiž počítač. Nevěřim tomu, že by tu fungoval internet, ale ikona tam je a tak na ní kliknu, a internet se otevře! Ty jo! Tak to si sednu. Podívám se na nejnovější zprávy, o Sandře tam nic není. Napadne mně, že bych mohla napsat Adéle. Ale co jí honem napíšu?
"To je nám ale návštěva?!"Ozve se za mnou zničeho nic ironický hlas.
Úplně mi zaskočí dech, jak strnu hrůzou. Krve by se ve mně nedořezal, ani nedokousal. Ani se nemusim otáčet, protože najednou stojí Lechan přímo předemnou!
"Kdybych to věděl, připravil bych nějaké pohoštění,"ušklíbne se.
Jak tože je vzhůru? proletí mi hlavou.
"To je dobrý, jen jsem si chtěla zkontrolovat maily", řikám. Vim, že to zní uhozeně, ale vážně mně nic nenapadá, a rozhodně nechci aby si myslel, že z něj mám strach, což teda mám.
"Já ale nejsem žádná veřejná kavárna. Takže co-tady-děláš?!"
Honem přemýšlím, co bych mohla odpovědět, a v tom mi dojde, že stojí vlastně na místě, kam dopadá oknem sluneční světlo! Poprvý mě to netrkolo, žila jsem přece jen mezi lidmy dost dlouho. To znamená, že má buď zvláštní chopnost, jestli nějaká takováhle existuje, nebo je - poloupír.
"Máš tu spustu zajímavého čtení. Chybí mi kontakt se světem lidí, tady je společnost dost malá, a žádný nový podněty", řikám, a sama se divim, co jsem to řekla, ale je to pravda, i když mi to došlo až teprve co jsem to vyslovila.
Nevim, co mně napadlo, že by mohl sympatizovat s lidma, když nemá rád upíry, ale už jsem to řekla.
Lechan si mě chvíli prohlíží, spíš zvědavě a pochybovačně než nepřátelsky. Pak se ale ušklíbne. "Tak proč si neskočíš na návštěvu k lidem? Co?"
"Protože kvůli tobě nesmim cestovat", vyhrknu.
" Ha, to je směšný! No, když si to myslíš. Mimochodem v cestě sem to to zřejmě nevadilo. A co čekáš ode mě? "
" Já nevim, chtěla jsem vědět kde bydlíš, děláš nám samý problémy a naschvály".
Zase si mně prohlíží tak zkoumavě. "Nám? Myslíš jako upírum?
Phe, to vy mě taky".
"A jaký?"Ptám se hned.
Ale Lechan se podívá jinam a neodpoví. Pak zase obrátí pohled ke mně . "Tak teď už to víš, tak můžeš běžet domu a nahlásit mě, "říká jízlivě s pozvednutým obočím. "Tak co? "
" To, -ne", řikám, nevim proč, protože předtím jsem to měla v úmyslu, ale teď už najednou ne.
" Hele, tak se vyžvejkni, tenhle rozhovor k ničemu nevede."
"Chci vědět, co děláš a proč"!
Teda dneska sama sebe fakt překvapuju. Jsem vážně zvědavá co dělá, nevypadá to že by celou jeho denní náplní bylo vymejšlet, čim nám uškodit.
"Seš sice trochu drzá, ale líbí se mi že to nevokecáváš." Prohodí, spíš pro sebe.
"Proč jsi chtěl unést Sandru?"

Zeptám se najednou. Jako bych tady nepřemejšlela, ale rovnou dělala co chci.
" Myslíš tu tvojí kořist?"Uchechtne se.
"Ona není upírka," řikám.
" Tak to už vim."Zabručí.
"No tak to by stačilo, měla by ses rychle vráti, než si to rozmyslim, " mne si bradu.
" A můžu si vzít nějakej časák?"Ptám se ještě honem.
"Ty jsi neuvěřitelná! Vpadneš sem, a ještě si troufáš…… tak si něco vem a vypadni."
Chňapnu po nejbližších třech časákách a rychle odcházím. Ve dveřích se otočim, abych viděla, jestli na mě něco nechystá, nějakou zákeřnou přepadovku. Zamračí se, avtak radši fakt běžim pryč.


další kapitola je u mě :)