Prohlížím si časáky, které jsem si přinesla od Lechana. Zaškrtává a vyznačujej si vždycky věci, které poukazují na nějaké důkazy o existenci upírů, a jak to vypadá, tak jsou to jen ty, které jsou opravdu pravdivé.
Vzpomenu si na včerejší zážitek. Je to zvláštní, ale nepůsobil na mě tak děsivě, jak by asi měl. Pro to, jaký problémy mi přivodil, bych na něj měla mít i pěkný vztek, a taky jsem na něj měla. Ale včera na mě působil nějak jinak. Je ironickej, a protivnej, ale taky ve mně vzbuzuje obrovskou zvědavost. A nechal mně normálně odejít! Co kdybych ho opravdu nahlásila, myslí si, že včas uteče, nebo ví, že to neudělám?
A proč to neudělám? Byl by klid.
Jenže já mam pocit, že za tim jeho chováním ještě něco je, a jsem zvědavá, vrtá mi to hlavou. Je na něm něco, já nevim co, jak bych to popsala.
A jakože má internet, a na co? Tady je tahle komunikace zakázaná, aby nedošlo k nějakým
nepříjemnostem, či prozrazení. Stejně to upíry moc nezajímá.
Teda ne že by Lechan nějaký zakázání někdy dodržoval., že jo.
A proč si mně tak zkoumavě prohlížel? Taky vypadá mladší, než jsem si myslela. Představovala jsem si ho jako starýho,ošklivého a slizkýho upíra, teda než se mi o něm zdálo, ale ve snu to člověk stejně nevidí tak přesně, i když mi z toho bylo jasný že starej nebude, ale vypadá docela, no, nechce se mi to přiznávat, ale docela přitažlivě a zajímavě.
Jsem celý den do toho zadumaná, že si toho všimne i Viola. Nic ovšem neřeknu. Svedu to na strach ze zkoušek.
Ráno, když všichni usnou, mi to nedá, a jdu zase k zrcadlu.
Chci vědět, jestli Lechan zmizel, nebo ne. A taky mě to tam nějak táhne.
Jako včera, i dneska je všude ticho. Co budu dělat? Když pujdu zase potichu a on mě najde, bude naštvanej.
Stoupnu si ke schodišti. To tady mam vyvolávat jeho jméno?
Naštěstí mi to ulehčí protože zrovna schází z druhého schodiště.
"Co tu zase děláš?" Vypálí hned a schází ke mně dolu." Nemáš asi moc velkej pud sebezáchovy, přijít sem hned druhý den znova"!
"Já ani nevim, nezdá se mi, nedává mi smysl co se tobě říká a co děláš nám, a to jak na mě působíš tady. Něco mi tu nesedí"!.
"Aha, takže jsi si přišla pro srdcervoucí historku o zkaženém dětství", říká sarkasticky, "a chceš, abych ti vyprávěl, jak jsem nepochopenej a ve skutečnosti hodnej, a tobě mě bude hrozně líto a půjdeš se za mně přimlouvat k radě?", ušklíbne se.
Vidim mu ale ve tváři i trochu maskovaného smutku.
"Tak to tě teda zklamu. Žádnej nepochopenej svatoušek nejsem. Nějaký další otázky?"
Úplně mi vyrazí dech. Nevim, co říct, takže mlčim. Asi bych měla jít, řikám si v duchu, ale nějak se nemůžu přimět k tomu, abych to opravdu udělala. Nerozhodně se usměju.
To zase překvapí Lechana, zřejmě čekal, se urazim nebo leknu a uteču. Pozvedne na mě obočí.
"No, když už jsi tady, tak mi konečně vysvětlíš, jak si se sem dostala"! Veme mě za paži a popostrčí na křeslo co je v hale, sám se posadí vedle.
"To - byla náhoda. Zkoušela jsem prostě jen tak nějaký kódy, a náhodou…." rozhodim rukama.
Našpulí mírně pusu a přitom zavrtí hlavou. "Tak to neberu, Pravdu!"
"Zdálo se mi o tobě," řikám přesvědčivě, protože to je pravda, "a zdálo se mi i o tvém kódu, tak jsem ho zkusila".
Nakloní se blíž ke mně a kouká se mi do očí. "Na pohádky ti nejsem zvědavej. Tak jak to bylo, a nezkoušej si zase vymýšlet, nebo mi dojde trpělivost!"
"Neřeknu ti to".Založim si ruce a vzdorovitě se mu dívám do očí.
"A - le- řek-neš," protahuje slova.
"Ne!"
"Takže ti nebude vadit, když zase zablokuju síť, nebo si třeba poharaju s tvojí milou kočičkou?"
Oklepu se jak mi přeběhne mráz po zádech, ale uvědomim si, že Misstear se umí o sebe dobře postarat.
"Já ti to nemůžu říct!" Jsem z toho zoufalá. Proč jsem sem lezla? "Radši už pujdu", zvedám se.
Hned stojí přede mnou a tlačí mi na ramena, takže si zase musim sednout zpátky do křesla.
"To je mi líto, krásko, ale budeš muset, jinak odsud neodejdeš!"
"A co tu se mnou budeš dělat? Zavřeš mě do klece?"
"Hm," zvědavě se na mně podívá," myslim že by se určitě dalo s tebou dobře pobavit…Takže?"
"Když mi řekneš, co děláš ty, tak ti to řeknu."
Blýskne se mu v očích, trochu pobaveně. "No, ale ty nejsi zrovna v situaci, kdyby sis mohla klást podmínky.
"Nic neřikám a tak mě zase veme za paži a vede mě nahoru. Mám trochu strach, ale myslim, že mi nic neudělá.
Dovede mě do knihovny, tam mě posadí do kouta, sám si sedne k počítači. "Žádný spaní, nic! Dokud mi to neřekneš". Chvíli se na mě dívá, a když nedám nic najevo, zakroutí hlavou a začne něco psát.
Klíží se mi oči, ale Lechan mě vytrhne.
"Žádný spaní!"
Tak jen tak koukám. Pak si šahnu po knížce.
Lechan zase mrkne na mě - "řekl -jsem, -že -nic!" zase protahuje slova.
To mě provokuje. Tak to teda uvidíme, kdo to dýl vydrží.
Prohlížím si pokoj a čtu si alespoň názvy knížek. Stranou na stolku má knížky, které mají zvláštní písmo a obal, nějak mně to zaujme, spisovatele neznám, Alanus Kobirnec, asi nějakej upír.
Po pár hodinách už mám dost.
Lechan zase zavrtí hlavou nad mojí tvrdohlavostí a jde ke mně, tváří se opravdu naštvaně a snaží se působit hrozivě. Pokusim se otevřít příjmu jeho emocí, jak jsem to udělala u Robina. Nemůžu se sice tolik soustředit, a jsem unavená, ale zase je těsně u mě. Cítim, že to není tak žhavý. Teda má vztek, ale vím, že mi nic neudělá. Navíc, jak je tak blízko, tak si uvědomuju, že je opravdu přitažlivej , i přes to, jak jinak působí, či se snaží působit nepříjemně.
Povylezou mi špičáky.
" Ale ale, snad se se mnou nechceš prát?" Přeběhne mu stín pobavení v obličeji. "Ty se teda vůbec nezdáš!"
"Hele, nenahlásila jsem tě, a ty ode mě něco chceš. Řekni mi, co chci vědět já, to je dobrej obchod, ne?"
"Já jsem se tě neprosil abys mě zapírala, to bylo tvoje rozhodnutí, a ty tady odsud chceš odejít, a já chci informaci. To!-Je obchod!
"Zavrttim hlavou. "Já tady klidně budu."
Lechan si povzdechne a začne přecházet po místnosti. Pak si sedne do křesla, ruce sepne na klíně, opře si hlavu a zavře oči. Vím ale, že mě sleduje.
Zase uběhne nějaká doba. Lechan se zvedne a jde ke mně.
"Pojď se mnou," vede mně k nějakým dveřím.

"Tak hele, krásko, já musim jít pryč, a nevim kdy se vrátim, tim myslim že nevim ani jestli dneska, nebo zítra, nebo jindy. Takže buď mi to teď řekneš, nebo tě tu zavřu a jdu pryč!".
Nemůžu z něj nic vyčíst. Mám strach. Ne že bych tu nevydržela, a mohla bych dát vědět Missy, že jsem v pořádku, ale samozřejmě se mi nechce bejt nikde zavřená. Jenže když mu to prozradim, nic na něj nemám, a nic se nedozvim. Rozhodnu se to risknout.
Zavrtim hlavou.
"Ty seš neuvěřitelná," skřípe Lechan zubany, zdá se mi, že i trochu obdivně. Stčí mě dovnitř, a zamkne.
Slyšim, jak odchází a jak doznívají jeho kroky, až je naprostý ticho.
Ty jo,co sem to udělala? Jsem normální!?
Místnost je malá a bez oken, jsou tu uschovaný nějaký věci na uklízení.
Svezu se na zem zádama opřená o dveře, a teprve mě začínaj přepadat obavy. Sakra!


o upírech?No já nevím nějak jsem se o ně nezajímala,... uvidím :)