
Jsem totálně hotová. Prásknu s sebou na postel, chvíli zírám do stropu. V denním světle mi připadá včeerejší událost jako sen, tak nějak nereálně. Stalo se to vůbec?Začínají se mi klížit víčka. V tom mi ale jako blesk projede hlavou, vždyť mě hledají, jámusim zmizet!
Vyskočím v náhlé panice z postele ale vlastně nevím, co mám dělat, a kam vůbec půjdu? Rychle vytahuju ze skříně velký bágl a cpu tam pár věcí, co mi přijdou pod ruku. Hlavně nějaký peníze - rozhlížím se, nedá se nic dělat, utíkám do kuchyně a ze skříňky vytahuju plechovou krabičku s pár stovkama, který tu jsou připravený pro nákupy a pro každý případ. Zastrčím si je v rychlosti do kapsy, Tak a teď jse ze mě dokonce už i zloděj, to jsem teda dopadla!
Míjim lednici, tak ji rychle otevřu, co bych si vzala s sebou, mám šílený hlad. Nesmím se zdržovat,chytnu nějaký sýry a kus salámu, za pochodu to cpu do tašky, abych jí mohla zavřít. Sakra, kam jsem hodila klíče když jsem přišla? Pod nohama se mi protáhne Misstear. Tu musím vzít s sebou, je teď jediná živá duše co mám. Beru si jí jen tak pod paži, ani se mi nevzpírá, asi cítí jak na tom jsem. Vůbec mi to nemyslí, zase mi splašeně tluče srdce, musím rychle, rychle musim zmizet, nad ostatním můžu přemýšlet potom cestou.Klíče leží na skříňce u věšáku. Rychle odemykám a jdu na chodbu, zavírám dveře a mrknu v rychlosti oknem ven na ulici.
Sakra, právě přijíždí policejní auto! Sakra sakra, to snad ne, honem honem, zamykám, trvá mi to strašně dlouhoooo, ale to musim, kdyby nás ještě vykradli, to už nemůžu riskovat, už stačí tenhle průser! Konečně, utíkám po schodech, jedno patro, druhý, ne musím zadním východem. Policisti právě vystupují a otáčejí se k domu. Víc už nevidím protože vybíhám zadním vchodem ven , rozhlížím se, kam, kam,….Nasazuju si kapucu a beru to přes park rychlou chůzí, nechci utíkat abych nevypadala moc nápadně.V rychlosti otáčím hlavu, vypadá to čistě, teda zatím.
Kam ale teď , autobus je na druhý straně, ….policista otvírá zadní vchod, a i když jsem od něj alespoň už 300 metrů, padá mu zrak přímo na mně a taky se hned dává do běhu. Panikařím a utíkám po děravém chodníku, pěkně to zdržuje, sestupuju na silnici, troubí na mně nějaký auto, se nezblázni, dyť sem na kraji, utíkám - křižovatka, a samozřejmě plná aut řítících se nahoru i dolu, musím zastavit, přemýšlej přece, otočím se, polda za mnou, zabočim honem podél ulice a vlezu do krámu s drogérkou.
Jdu úplně dozadu až za regály, tam si sedám na bobek a dělám, že si něco prohlížím, přitom mi ale začínaají téct slzy. Hladím Misstear po hřbetě, hlavně ať je potichu, ale ona to ví a vážně mi kouká do očí a ani nepřede. Jsem v hajzlu, už nemám sílu něco vymýšlet, tak tady jen tak sedím, klepu se, a asi to vzdávám, už stejně nevím co dělat, tak co, tak ať si mně tu najde. Čekám, ale nic se neděje, oči mám zamlžený. Mám strach se rozhlédnout. V krámu je ale klid, vlastně až moc, je tu hrozný ticho.
"Tak co, vstaneš už nebo ti mám pomoct?" Ozve se se mi najednou za zády. Leknutím málem spadnu na zem. Misstear se mi v tu chvíli vysmekne a utíká pryč.To neee! Pomalu se zvedám. Za mnou stojí ten polda, chytá mě za paži a odvádí mně ven, kde už stojí policejní auto. Jdu se sklopenou hlavou, ale po straně vidim, jak se lidi otáčej a zíraj na mě jako na nějakou zlodějskou fetku, možná že tak opravdu vypadám, po probdělý noci…….
Pasadí mě do auta a vyjíždíme. Snažím se na nic nemyslet, jsem hrozně unavená, a tak jen tak koukám do blba.Na stanici ale klid není. Posazují mě na židli a hned se vyptávaj."Víš proč jsi tady?" Jen pokrčim ramenama. "Tak budeš se mnou mluvit?"Koukám se do země. Prostě,- nevim co mám říct.
Přichází druhý polda a povídá tomu u stolu:"Už jsme volali její matce, do deseti minut je tady." "Hmm, tak počkáme."
A tak zase jen sedim ačekám, policajt si hraje nervózně s propiskou a občas po mně hodí takovej divnej pohled. Dávám si obličej do dlaní, chci bejt sama, nechte mně už bejt, prosimvás, copak sama vim co se děje nebo co se to stalo? Asi sem nemocná nebo co… "Kde je? Už je to před půl hodiny, říkala do deseti minut, ne?" "Jo, ještě ji zavolám, asi se jí za neposlušnou dceruškou moc nechce, když má na krku ozbrojený napadení,"říká posměšně.
Slyším jak ťuká do mobilu. Takže napadení, ozbrojený…? No jasně, přece mně neobviněj z upírství, uchechtnu se, i když jsem zoufalá. "Má to vyplý, hoď jí taky do prověření. Vy jste asi pěkně vypečená rodinka, co? " Obrací se na mně. Poodtáhnu dlaně a kouknu na něj, tak to vůbec neni, špitnu, ale jak to vlastně je? Ptám se sama sebe. Uteče zase nějaká doba. Jsem v tom úplně sama, i matka mě v tom nechala, ale to se dalo čekat, konečně přece došlo na její slova, že jsem divná.
Slyším kroky, někdo přichází, dívám se. Vchází další polda, asi ňákej náčelník podle toho vyšňoření co má na uniformě, ještě s nějakou ženskou. Je vysoká,hezká a vypadá mile. "Můžete jít, tohle vyřídím sám," říká náčelník, "je to speciální případ." Policajti se po sobě podivně podívaj a pak odcházejí.
Když zaklapnou dveře, náčelník se na mě podívá a říká: "Tvoje matka to za tebe vyřídila, máš štěstí, takže můžete odejít." "Ale pořádně si jí hlídejte."dodává ještě.
"Co?" Divim se," ale…tohle není moje matka",říkám.
"Tak už jděte, ať to máme za sebou," řiká náčelník.
" Ale co, to , ne, teda jo…." Koktám zmateně.
Ta žena mě chytá za paži, usměje se na mně a odvádí mně ven.
"Co to zas…?" Divim se, ale jsem i ráda, že nemusím nic vysvětlovat. Ale co když je to nějaká úchylačka a něco mi udělá? Asi na mě vidí co se mi honí hlavou, tak povídá "Neboj se, už je všechno v pořádku, všechno ti vysvětlím, promiň mi to, je to naše chyba, pojedeme domů." Dívá se na mně laskavýma očima.
Takhle se na mně nedívala nikdy ani moje vlastní - vlastně nevlastní matka. Jsem jí vděčná, mám chuť se jí stulit do náruče jak malý dítě, jak jsem pořád v šoku z těch událostí. Vede mě k docela pěknýmu fáru. Nevím, mam tam fakt vstoupit, dyť jí vůbec neznám?
Kouknu dovnitř, a proti mě se vyřítí - Misstear!" Co ty tady?" Divím se ale radostně jí tisknu k sobě.Je to sice divný, kde se tu vzala, ale když tam může být ona, tak tam jdu taky, věřím jí, vždycky vypadá že mi naprosto rozumí.Nasedám tedy do auta. Ta žena mě přitiskne k sobě na rameno a pohladí mně. "Už to bude dobrý, holčičko moje, šeptá mi do vlasů."


Super jj jdu číst dál