Ruší mě nějaké světlo, zamrkám, a vidím, že oknem na mě dopadají paprsky měsíce, který je právě v úplňku. Dnes je obvzlášť jasný.
Protáhnu se a v tom so uvědomím, že jsem se vzbudila z dlouhého, bezesného spánku. Ale něco tu nehraje. Kde to jsem?
V tom se to na mě navalí v plné parádě. Kousnutí, policie, útěk, a ……maminka.
Ta žena je opravdu moje maminka…..stále tomu nemůžu uvěřit.
Včera když mě sem přivezli, byla jsem tak vysílená, že jsem vnímala všechno tak na půl. Jak jsem byla od předešlého večera pořád v napětí, tak to na mě potom, co pominulo nebezpečí, všechno najednou dolehlo.
Ta žena, teda moje maminka - musím si to pořád opakovat, vždycky jsem měla jen tu matku, která ke mně nebyla moc vstřícná,i když je fakt, že mi neubližovala, taky jsem mohla klidně dopadnout hůř - tak mi vysvětlila, co se stalo.
Že jsem se probudila - tak to oni nazývají, dřív než jsem měla, což mělo být na mé šestnácté narozeniny, že mě měli hlídat, aby se to netalo, ale zvorali to.
A že všechny ty divný pocity, který jsem měla, jsou úplně normální, protože nejsem člověk, ale upír! Teda vlastně jen poloupír.
Ani mě to kupodivu moc nešokovalo.
Maminka mě musela prý dát jako malou mezi lidi, kvůli ňákýmu přiblblýmu upířímu zákonu, ale to mi prej vysvětlí až On, vládce upírů v této oblasti. Víc bych toho stejně asi už včera nesnesla-
Takže je vlastně všechno fajn a OK. Tak proč mám sakra teda pěknej vztek? Proč mě na to nikdo neupozornil, se neobtěžovali mě na to připravit?
Já vím, maminka se mi moc omlouvala, i když za to vlastně nemůže,to ti hlídači, a bylo vidět, jak moc je jí líto, čím jsem si prošla.
Ale stejně, měla jsem právo to vědět! Vždyť je to součást mně! Třeba bych na to byla připravená a ovládla bych se a tu pitomou holku, co mi vůbec nebyla sympatická, bych nekousla! Při vzzpomínce na to, si ale nemůžu s mírným potěšením přiznat, jakou mám škodolibou radost. Co si asi myslela potom? Dobře jí tak!
Jenže nestát se to, nemusel a bych se teď celý rok skrývat, což mně pěkne štve, co tu budu jako celou dobu zavřená dělat? Prej nesmim na ulici!Pfrrr
U nohou se mi právě zavrtí Misstear. Přeleze mi do náruče a já jí vrním mezi ouškama. To ona mě zachránila z nejhoršího. Dávala na mě pozor, jenom proto, že se jí po mně stýskalo od té doby, co jsem byla dána pryč od upírů, a nemohla se mě dočkat. Zjistila co se stalo, a běžela pro pomoc.
"Děkuju ti, jsem tak ráda že jsi se mnou", říkám, a ona na mě dlouze mrkne, že mi rozumí. Teď už to vím jistě že rozumí, je velmi inteligentní a pomáhá nám. Patří mojí mamince a mně.
Najednou mě všechen vztek opouští. Jsem ráda že jsem taky a že je to už všechno za mnou.
Všechno už bude v pořádku. Tady jsou všichni jako já a prý si budeme rozumnět. A dokonce, teda to hlavně! Mám svojí pravou rodinu!
Někdo ťuká na dveře. Je to maminka Viola. "Můžu dál?" nakukuje zpoza dveří.
"No jasně," řikám nadšeně a dělám jí místo u sebe na posteli.
"Máme si toho hodně co říct, co?" říká trochu nejistě, přece jen má asi obavy, jak jí přijmu.
"To teda jo," obejmu jí, abych jí dala najevo, jak jsem ráda, že je tady, že si mě našla.
"Já teda toho o tobě vím docela hodně z vyprávění i z návštěv u tebe…" Udiveně se na ní podívám s otázkou v očích.
"Ty jsi o tom samozřejmě nevěděla, to zakazuje upíří zákon".
Zase ten zákon, ach jo. "Kterej debil to vymyslel?" Ujede mi. Chytám se za pusu, ale mamka se jen usměje, i když se smutkem v očích. "Tak to jsem si přesně říkala i já, když mi řekli, že se s tebou musím na 11 let rozloučit."
"Tak proč jsi se mnou neutekla, proč jsi je poslouchala?" Ptám se trochu naštvaně.
"Já jsem utekla, za tvým tátou, byl to obyčejný člověk, proto jsi taky jen poloupírka, ale nemysli si že to je něco méně, naopak, někteří poloupíři mají speciální vlastnosti, kterých normální upíři nikdy nedosáhnou, i když jak už víš, máme i tak dost schopností."
"Jenže jsme museli s tvým tátou utéct někam mimo dosah pravomocí našeho vládce, což nebylo tak jednoduché, jak se nám zprvu bláhově zdálo. A pak jednou - došlo k autonehodě", smutně se odmlčí," tvůj otec , bohužel, nehodu nepřežil".
"Já jsem byla v bezvědomí, takže mi tě ihned vzali, a když jsem se z toho dostala, už se nedalo nic dělat. Tvoje náhradní matka by tě měla ráda, jenže z tebe měla zároveň i strach. Starší jí museli něco naznačit, ohledně tvých předpokladů, protože se tě snažili umístit co nejdříve, abych se zas do toho nepřipletla.a ona pak už nemohla vzít zpět, že tě adoptuje. A tal byl narušen váš vztah, a jak si dospívala, začalo jí to tím víc znepokojovat." Povzdechne si.

"Ale přesto se na tebe ptala, teď po tom co se stalo, přece jen se o tebe celou tu dobu řádně starala. Chtěla tě i vidět, ale pak si to rozmyslela, nenašla k tomu odvahu."
"Od té doby jsem tě mohla jen tajně navštěvovat" Dokončila své vyprávění, se slzama v očích, a objala mě. "Odpust mi to prosím "dívá se na mě prosebně. Taky mi tečou slzy. "Není to tvoje vina, dělala jsi co jsi mohla. A teď už jsem u tebe, a jsem šťastná že jsme se setkaly", říkám.

