"Tak to jsou vlčí kobky", ukazuje mi Tracy obrovské psí boudy s výběhem. Pobíhají tu vlci i malá vlčátka, radostně vrtí ocasama a skáčou na nás." Chováme je místo psů, ty se nás bojí, ale vlci jsou s náma spříznění".
Mazlí se s jedním vlkem. "To je můj oblíbenec, viď, Chlupáči", říká a dá mu pusu na čumák. To mi připomene Misstear, od včerejška jsem jí vůbecc neviděla?! Asi se někde potuluje.
Kobky jsou umístěny na veliké zahradě, která je obehnána vysokou zdí, a jak vidím, tak ji ještě kryjí zvenčí mohutné košaté stromy. Na zahradě je taky spousta stromů, vlastně je to skoro už napůl les. Překvapuje mě, jak jasně všechno vidím, i když měsíc je zrovna schován za mrakama a nesvítí tu žádná světla.
Sídlo není až tak velké, jak jsem si nejdřív myslela. Tracy mě ukázala buňky, to jsou pokoje jako mám já, návštěvní buňky pro hosty, jídelnu a kuchyň, kde vládne Letka. Taky tři společenský místnosti, vpodstatě takové velké obýváky. Jedno sídlo užívá jeden klan příbuzných upírů. V našem jich žije povětšinou deset, ale také zde občas přespávají cestující příbuzní.
Zatímco vyčesáváme chlupy vlčkům, kteří se k nám lísají, odpovídá mi Tracy na moje všetečné otázky. Výborně si rozumíme, jako by jsme byly kámošky už dlouho, a neznaly se teprve odedneška., i když vlastně, ona mě zná už dýl……
"Tak to je úžasný, takže celý rok strávím zavřená tady v těch pár místnostech? Teď je to pro mě sice nové, ale za pár dní… "
"Neboj, chodíme i na návštěvy do jiných sídel klanů, tam můžeš chodit taky", uklidňuje mě," ale sama ne, no", dodá.
"Jak je to daleko?" Zajímám se.
" No ani moc ne, spíš jde o to, jak se tam dostáváme. Mezi sebou se totiž většinou nenavštěvujeme pěšky, ale používáme podchod a ten nesmí použít upír mladší 16 let sám, ale jenom v doprovodu starších. Což já nejsem," pokrčí provinile rameny.
"A dá se to zjistit? Že to někdo neoprávněně použi?l, "zajímám se hned .
"No, to ani ne, to by nás musel někdo hlídat, ale teď maj všichni dost svý práce, tak proč by se o nás starali, navíc my sice ještě nejsme starší, ale jsme už plnohodný."
"To by bylo skvělý," říkám.
"Na to zapomeň, i když v podstatě nic nehrozí, tak nám jeden průšvih stačil, nebudu nic riskovat."
"Tak počkáme na Dana", zkouším to ještě, zvědavost byla vždycky moje slabší stránka. "Bylo by to víc zabezpečený, ne"?
"Hele, tobě se líbí, co?" Vystartuje po mě.
"Nee, nelíbí, jen že by to bylo víc…. "
Podezřívavě se na mě kouká.
"No, teda, hezkej jako je, ale…. "
"Tak to si nech zajít chuť, chodíme spolu! Seš bezva kámoška, ale kdyby ses o něco pokoušela, tak ti hodím do dávky kapibaří zub!"
"Cože? "Směju se tomu, co to má zas být?
"To se tak říká, zub z Kapibary má pro upíry nebezpečný následky!" Zdvihne významně obočí.
"Ale já jsem jen poloupír!"
"Tím hůř ."
"A co se mu stane?"

"Vypadaj mu všechny vlasy a zuby! A to je pro upíra šílená potupa."
"Brrr, to je hrozný, tobys mi neudělala?" Otřesu se.
"To víš že ne, "chytí mě za ruku," ale nic na něj nezkoušej, jinak za sebe neručim."
"Neboj, zajímá mě čistě jako upíří kamarád. "A stejně, vzpomenu si najednou na Radima a je mi najednou nějak smutno, jestli já ho ještě někdy uvidim?

