"Už jsem si řikal, kde seš tak dlouhoL, přivítá mně Lechan, sotva vstoupim do knihovny. Zase sedí u počítače, ale nohy má na stole a jen se houpe v křesle, přitom popíjí krev ze skleněného poháru..
"Co? Jak jsi mně moh´čekat,"? divim se, že mě může ještě něčim překvapit.
" Protože se mi zdá, že poslední dobou neuplyne den, abych na tebe nenarazil, lépe řečeno, abys ses u mě neobjevila. To mě pronásleduješ nebo co?"
"Chá, "trochu se usměju a posadim se naproti němu. Podivně na mě kouká.
" Musim říct, že máš teda kuráž, to máš asi po Viole, co?"
"Já nevim, jak to myslíš?"
"Violu jsem vždycky trochu obdivoval, protože byla jediná kdo se alespoň pokusil postavit proti radě a udělala věc podle sebe. I když to bylo jen kvůli pouhý láááásce," protáhne ironicky.
"Jak pouhý, to snad je nejvíc, co může bejt, ne?"
" Ty si ale romantička, ha ha ha! Kvůli takzvaný lásce má každej pocit, je v právu, a tak se nebojí jít si za svým. Ale kdo má odvahu jít si za svým proti radě kvůli svýmu přesvědčení? Kvůli tomu, co chce?"
" Jenže to je taky trochu sobecký, když nekouká okolo sebe, a jde jen za svým."!řikám..
" Vono s tou láskou je to taky sobecký", nakloní se ke mně. "Chceš někoho, tak za ním jdeš, uspokojit svý touhy a přání."
"Vždycky ale není láska sobecká", odporuju.
"Možná…"zahledí se někam za mně. "Tak pro co jsi přišla dneska? Líbilo se ti vězení, nebo máš jiný choutky?" Usměje se jedním koutkem a našpulí rty. Proč radši nejsi u Robina, když nemůžeš spát? Ještě víc se ke mně nakloní.
" Jak víš o Robinovi?" vstanu ze židle a začnu se procházet po místnosti, nechci aby viděl že mě to nějak znervoznilo.
"Haa, já vim všechno, všechno co mě zajímá, "opře se o židli a dívá se sebejistě na mě.
"Takže tě zajímám já, a to jako proč?" Stoupnu si před něj, ruce v bok, a snažim se vypadat naštvaně, což nejsem, spíš mě to potěšilo, a to nevim proč, a to mě štve, takže v závěru to má asi svůj účinek.
Lechan vstane ledabyle ze židle, takže teď stojí jen kousek proti mně. "Protože seš moc zvědavá". Říká hlubokym hlasem, přitom mi kouká temně do očí.
Najednou nevim, co se děje, cítim Lechanův jazyk až v krku a svým jazykem se omotávám okolo toho jeho. Zjišťuju, že mám ruce položený okolo jeho krku, a že jeho ruce mě k sobě tisknou v pase.
Když mi dojde, co se děje, rychle se odtrhnu , odstrčim ho, dám mu facku a rozlíceně na něj vyjedu "Co, co si to dovoluješ?" Musim bejt rudá až za ušima, cejtim jak mi hoří tváře i krk. S Lechanem to vůbec nehne, začne se smát. "Ty si ale divoká," pobaveně se na mě dívá, a ještě s takovym smyslnym výrazem ve tváři.
"A ty si……ty si…" nevim co říct, a tak vycenim špičáky, otočim se a utíkám pryč.
Lechan za mnou volá. "Kam zase utíkáš, pokaždý přijdeš suveréně a pak naštvaně zdrháš, co to s tebou je?" směje se.
Zastavim se až doma když vystoupim ze zrcadla. Jsem z toho celá rozklepaná. Co to mělo sakra znamenat? A proč sem si to nechala líbit? A navíc jsem se zase vůbec nedostala k tématu, kvůli kteýmu jsem tam přišla. Co víc, já na to vůbec ani nevzpomněla! Co to se mnou vyvádí?
Přitom ale ještě cítim ten pocit, jak mě líbá, a nemůžu na to zapomenout, je to takový jiný než s Robinem. Sakra, co to tu řešim, už na něj nechci myslet, musim jít spát!
~**~**~**~**~**~**~**~**~**
Večer jsem zase nevyspalá, protože se mi to všechno motalo v hlavě. Jak to, že Lechana všichni znaj, a přitom o něm nikdo nic neví? Kde má třeba rodiče? Zeptám se na to Violy. Vejdu do salonu, tam se něco děje, Viola něco řeší s Letkou, Vik chodí po místnosti, jak je jeho zvykem, když je s něčim nespokojenej.
"Ahoj Yas," otočí se ke mně Viola, "není ti nic? Vypadáš unaveně?"
" Ne nic, můžu se tě na něco zeptat?"
" Pozdějc, jo? Teď tu něco řešíme. Běž se převléct do těch nových černých šatů, co sis vybrala. Máš přece dneska narozeniny,a ne jen tak nějaký, mělo to být tvoje probuzení,
tak ať vypadáš trochu slavnostně, přijde pár upírů se oficiálně na tebe podívat".
tak ať vypadáš trochu slavnostně, přijde pár upírů se oficiálně na tebe podívat".
Ježiš, já na to úplně zapomněla, nikdy jsem to moc neslavila, taky nebylo kde. Jdu se teda převlíct, namaluju se, a zkontroluju výsledek, zdá se, že vypadám dost dobře, jsem spokojená. Když jdu zase do salonu, potkám Alexe. "Všechno nejlepší", popřeje mi a dá mi pusu."Díky"…"Neni zač, a, nemluvila si už s Oliverem?"
" Ne, ještě ne, ale budu, vydrž".
Pak se objeví Robin. "Teda, vypadáš úžasně," celej září. "Všechno nejlepší," taky mi popřeje, a dá mi rudou růži.
"Ta je krásná, díky", únava mě úplně přejde.
Pak mi postupně všichni popřejou, je tu docela rušno, přicházej nějací upíři z rady, a oficiálně mě vítaj . Některý zůstanou, a bavěj se s Vikem, jiný zase odejdou, a tak je to celý den. Něco ale není v pořádku, protože se nebavěj úplně uvolněně, chvílema si začnou šeptat a vážně přikyvujou, a pak zas dělaj jako by nic. Když to tak chvíli pozoruju, tak začínám být Lechanovi vděčná, že mě probudil dřív, protože kdybych se probudila dneska, zjistila že jsem upírka, že mám jinej domov, a začalo sem chodit tolik upírů za mnou, tak teda nevim, jak bych to všechno naráz zvládla.
Robin mě vezme za ruku, "pojď se projít do zahrady. Je tu nějak moc zvědavejch očí."
Taky se ráda projdu na čerstvej vzduch. Sedneme si do altánku a Robin se na mě tak krásně dívá. Začne mě hladit a líbat, je to krásný, ale nevim proč, si v tu chvíli vzpomenu na Lechana a zarazim se.
"Co se děje?" Vycítí to Robin.
"Nic, jen je to dneska rušnej den", usměju se. Začneme se znovu líbat. Robin mně hladí přes šaty, pak zajede rukou i pod šaty až na zadek, a zdá se, že se nechce spokojit jen při tom. "Počkej, to ne……"
"Promiň, ty nechceš?"
" Já nevim," jsem nějaká zmatená.
"Ty se na mě ještě zlobíš?"
" Ne, to ne, jen se známe teprve měsíc. Je to hezký tu jen tak sedět, ne?"
" Hmmm," říká trochu zklamaně Robin. "A nemáš třeba nějaký přání, teda takový co bych ti mohl splnit, na tvý probuzení?"

" Víš, že ani ne? Teď se cítim úplně šťastná." Robin mi dá pusu. "Mám tě moc rád".
"Já tebe taky," řikám, a přitulim se jen tak k němu. Uvědomuju si, že Dana jsem za celou noc skoro nezahlídla, popřál mi taky ve spěchu. Je mi z toho nanic, ale co se dá dělat.
Najednou slyšíme volání, svolávaj všechny do Salonu. Všichni starší se tváří vážně, Vika tu nevidim.
A je to tady, pomyslim si. Taky nás nemuseli napínat celý den, všichni cítili, že se něco děje, ale kvůli mně o tom nechtěli mluvit, aby mi nekazili oslavu. Viola zatleská a všechny oči se obrátí na ní.
"Věnujte mi chvíli pozornost, prosím. Dnes došlo opět k vážné situaci".


Musíš si zkopírovat HTML kód a pak ho vložit do HTML editoru.
A jinak latinu? pane bože! Tak tu bych asi nedala - to musí být těžké ne? Mít tolik jazyků...