V jedné deštivé vesničce, už si nepamatuji název, žila jedna zvláštní dívka. Jmenovala se Karina. Měla krásné hnědé vlasy s modrýma pomněnkovýma očima. Pleť měla oproti obyvatelům tohoto zapadákova bledší až křídově bílou, štíhlou atraktivní postavu vysokou asi 168cm a vážila 58kg. Nikdy na tom místě neviděla ani paprsek slunce a tak si o něm mohla nechat jedině zdát.
Avšak i přes její krásu se o ni nikdo nezajímal. Neznala své vlastní rodiče a neměla žádné přátele. Své nevlastí rodiče měla ráda, ale nikdy k nim necítila moc důvěry a tak si nechávala své pubertální problémy pro sebe. Rodiče se jmenovali Vanda a Vilém. Matka pracovala jako místní prodavačka a otec byl momentálně na služební cestě, ani neví kde.
A protože to byla malá vesnice, pyšnila se také svými rozmanitými lesy okolo. Karina tam ráda kdykoliv zavítala. Po 16 letech si našla své místo u malého vodopádu, uprostřed byl malý ostrůvek s velkým košatým stromem, na kterém tolik ráda sedávala. Vždycky, když dorazila, na místo zeptala se sama sebe:
"Jestlipak už někdy na tomhle místě byl někdo přede mnou." vzdychla si."Je to nejkrásnější místo na světě, patří jenom mě. Tady se cítím opravdu v bezpečí."
A je pravda, že nikdo není opravdu sám.
Každé odpoledne co tam přišla, na ní čekalo jedno zvíře. Byla to kočka, černá jako noc se skelnýma očima a uhrančivým pohledem. Proto ji také nikdo nechtěl. Každý chce mít doma roztomilé poslušné zvířátko. Ona byla protiklad ve všem, co by obyčejná kočka dělala. Jmenovala se Brigita.
"Pěkné jméno jsem ti vymyslela" sdělila jí, když kočka přeplavala vodu, dostala se na ostrůvek a vyškrábala na strom.
Ihned se uložila do Karininýho klína aby se zahřála. Byl podzim a tím pádem je voda velmi studená. Taková kočka se asi moc ráda chodila otužovat.
"Jsi moje jediná přítelkyně po celý den i noc" řekla s úsměvem na rudých rtech a s něžným výrazem v obličeji. Kočka jen pozvedla hlavu, jakože rozumí a opět vrněla blahem v teplém klíně své paní.
Karině se opět rozzářil obličej, když se podívala na stmívající se nebe a pokračovala v mluvení,"ale v noci mám taky přátelé."
Sotva to dořekla, za vodopádem se ozvalo silné pištění. Strašidelné. Temné. Ale Karině to přišlo normální a roztomilé. Ihned otevřela batoh, z něhož vytáhla několik sklenic se zvířecí krví, kterou dostala od veterináře jako dárcovství. Otočila se na Brigitu a jen řekla:
"Jsi připravena?"
Kočka jen rozmrzele kňourla a nakonec seskočila z teplého náručí rovnou dolu ze stromu.
Zanedlouho se z vodopádu vyřítil obrovský mrak netopýru, ale ne obyčejných. Byli to vampýři. Ti se zásadně živí zvířecí krví. Karina tam chodila dokrmovat novorozená mláďata, co nebyla schopná se o sebe postarat. Proto když vyletěli dospělí na lov, věděli, na koho se můžou spolehnout, co se týče obživy pro mladé. Karina na nic nečekala, nasadila pláštěnku a vlítla střemhlav do vodopádu, za nímž byla jeskyně.
Ihned zpozorovala, že na lov se vydalo pár vampírů, co dokrmovala ještě nedávno a tak začala nasycovat zbylých 5 netopýrků, které měla tolik ráda.
Když už dokrmovala posledního jedince, z venku se ozvalo kočičí mňoukání. To znamená, že se vracejí dospělí z lovu. Rychle nalila do netopýrka poslední kapičku a rozběhla se s prázdnými lahvemi pryč.
"Akorát včas." Oddychla si, když viděla, že akorát co vylezla, se nahrnul temný mrak do jeskyně.
Byl pátek a tak domu moc nepospíchala. Opět vylezla na strom, tentokrát s kočkou v náručí, pohodlně se usadila, opřela o větev a se zavřenýma očima přemýšlela, co bude dělat celý ten věčný víkend, který trávila učením se nebo tady u vodopádu se svou kočkou přítelkyní. Vzdychla si a za chvíli zázrakem usnula.
Probudilo ji až děsivé praskání větví a kočka, jež prskal, syčela a dělala všechno, co kočka při nebezpečí dělá. Seděla dosti vysoko a tak měla dobrý rozhled po okolí. Neváhala a čapla starou baterku, kterou posléze rozsvítila a ostrým pohledem pečlivě přejížděla každé místo tam, kam až baterka dosvítila.
Najednou hrůzou poskočila, až ji kočka málem vypadla z klína. Pod stromem stál muž odhadem asi jen o pár let starší než ona. Měl ten nejdokonalejší obličej, co kdy Karina viděla. Rudé rty, křídově zbarvenou tvář, tmavohnědé, skoro černé vlasy, tmavé oči, oděný do dlouhého černého kabátu a pobaveně se smál nad jejím počínáním.
"Co tu děláš tak pozdě?" zeptal se neznámý muž
"Vždyť je teprve 9 hodin večer." řekla mu udiveně
"9 bylo tak před třemi hodinami." sdělil jí muž opět s pobavením na tváři.
S hrůzou se podívala na hodinky a měl pravdu. No opravdu byla půlnoc. Neváhala a rychlostí blesku se ani neobtěžovala sešplhat těch tři a půl metru a rovnou to seskočila a dopadla pevně na nohy s kočkou v náručí a batohem na zádech.
Muž stál s udiveným pohledem a díval se jí přímo do těch pomněnkových očí. Karina ten pohled nevydržela a tak uhnula a rozpačitě se koukala na kus trávy pod sebou.
"Jsem to ale nezdvořák"řekl muž rozpačitě a hned se představil "Já jsem Warren" řekl zdvořile a opět se mile usmál.
"Já jsem Karina" podařilo se jí rozpačitě vykoktat a v hlavě se jí honila spousta otázek. " Kde se tu vzal?? Jak o tomhle místě ví?? Jak se dostal neslyšně až ke mně pod strom?? Vetřelec jeden!!! Kvůli němu jsem já i kočka málem obdržely infarkt!!!" zlobí se v duchu, ale nedává to zvenčí najevo a tak jenom nechává překypovat svůj kotlíček otázek a snaží se uvolnit.
"Nejde to" zase si řekla v duchu pro sebe"je až moc pěknej na to abych byla v klidu" pokračovala tentokrát rozzuřeně.
"Nechtěla bys jít raději domu" ozval se opět Warren, když viděl, že nebyla schopna slova"v noci to tu není moc bezpečné" řekl se strašidelností v hlase a tajemně na ní opět hleděl.
OPĚT MI HLEDÍ DO OČÍ, říkala si Karina a odvrátila pohled evidentně rudá po celém těle, hlava jí hořela k nevydržení a tak místo slovní odpovědi raději jen kývla.
Když šli Warren a Karina už nějakou dobu vedle sebe nádhernou lesní cestou, dorazili na pokraj lesa, kde ležela silnice.
"Kde bydlíš?" zeptal se Warren a házel po ní zvědavý kukuč.
"Pár minut odsud. Ujdu to, sama nemusíš se mnou chodit, určitě pospícháš domu ne??"vypadla z ní delší věta, než čekala. TRHLA REKORD V KOMUNIKOVÁNÍ!!!!!!!!!!! Konečně.
Warren na ní hodil vyčítavý a přitom smutný pohled a nakonec Karina řekla:
"Tak jestli chceš tak samozřejmě jít se mnou můžeš hlavně honem nebo mě doma matka uškrtí vztekem!!"prosila naléhavě .
Už jen viděla šibalský úsměv na Warrenově tváři, který ji ve vteřině vzal do náruče a rychlostí blesku běžel ke Karině domu. Mezi tím se ptal, kam má zahnout a za 10 minut byli doma.
Když ji postavil u domovních dveří, nebyla schopná se pohnout ani mluvit, jen na něj koukala a snažila se přijít na co asi myslí. Ano. " Na co asi myslí?? Kdo to vlastně je?? Ty huso, ani ho neznáš a hned mu nabídneš, aby tě doprovodil domu!!!!! Víš, co ti mohl udělat?? Co když je to hyperaktivní maniak?? Nebo hůř!!"nadávala si v duchu.
Warren se jen pousmál. Jako by jí četl myšlenky. Divný co. Ale co následovalo pak, to nečekala ani z daleka. Naklonil se k ní a do ucha jí zašeptal:
"Dobrou noc, brzy se opět uvidíme" řekl tím nejpotěšenějším, ale nejtišším hlasem, co by kdo dovedl říct, lípnul jí pusu na tvář a ve vteřině zmizel.
Karina ještě víc ztuhla a v hlavě jí hučelo jako nikdy před tím. Ze zkamenělé polohy jí probrala její kočka, co se na ni spokojeně dívala. Jakoby o všem věděla a jenom ona zůstala pozadu. Jakoby zaspala. To jí děsilo ale víc, než představa, že je už 1HODINA RÁNO???!!! Rozrazila domovní dveře. Naštěstí mamka spala, ale co jí řekne ráno?? Ten nesmyslný příběh?? V životě už jí nebude věřit. Tak si šla lehnout a snažila se to zaspat. To se jí nepovedlo a tak usnula z vyčerpání těsně nad ránem.
Ráno bylo trochu víc nepříjemné. Karina dostala kázání od matky o tom, kdy má chodit domu a že jí bude vždy informovat o tom, kam jde a kdy se vrátí, ne jak to dělala doposud. Karina si to pokorně vyslechla a šla se do pokoje učit. " Ale co?? Všechno už umí!! Ty nudné víkendy jí nutily, aby se učila napřed a proto má ve škole samé výborné. Je asi o 30 stránek ve všech předmětech vepředu. To je dost síla ne?? Jen ona může být takovej magor do učení" povzdychla si v duchu sarkasticky.
Když ležela na posteli, uslyšela známé mňoukání za oknem. Brigita jak jinak.
Pustila ji dovnitř a hned se jí kočka uvelebila na klíně.
"Můžu se jít mámy zeptat, jestli můžu ven, vážně to potřebuju, ale co když mě nepustí po tom včerejšku (a dnešku, přišla přece ráno)??"svěřila se jí.
Brigita pozvedla hlavu. Dlouho jí hleděla do pomněnkových očí a pak se ozval neznámý ženský hlas, který říká:
"Zkus to, musíš to zkusit. Je toho hodně, co nevíš, má malá Karino. Jsi tak mladá a nezkušená. Jdi k vodopádu. On tam bude a vše ti vysvětlí a hlavně………………Věř mu."
Potom její kočka najednou odvrátila zrak, seskočila jí z klína a zmizela v otevřeném okně.
"Huh"vypadlo z Kariny"není toho za ten týden už tak akorát??"řekla vyděšeně a nevěřícně"ale proč mi na tom najednou tak moc záleží po slovech mé"kočky"??" po tom"slově" se musela oklepat, protože si připadala jako magor.
No zkrátka na nic nečekala a seběhla dolů po schodech do malebné ne moc velké kuchyně. Opatrně nakoukla a zavolala:
"Mami?"
Zanedlouho se ozvalo milé "Co bys ráda Karino??"
"No…………….."nemohla se vymáčknout.
"Copak tě trápí"ptala se starostlivě máma
"Nic jen…………můžu jít ven??" zeptala se Karina opatrně
"Jo jen mi řekni, kam jdeš a kdy se vrátíš"odpověděla máma s úsměvem, který Karinu poprvé uklidnil.
"Jdu k vodopádu, vrátím se těsně po setmění ju?"nahodila sebevědomě
"A nebudeš mít hlad??" podivila se
"Mám svačinu a do večeře to snad stihnu"odpověděla Karina pohotově
"Tak dobře. Běž, ale běda jak přijdeš zase pozdě, jasné??" řekla přísně
"Jo, jo. Slibuju"ale to už za sebou práskla dveřma a rychlostí blesku letěla na své oblíbené místo. K vodopádu.
Sotva tam doběhla, popadla ji nervozita, žaludek měla jako na vodě a dělalo se jí mírně nevolno. Rozhodla se, že teda počká. Popadla lano, co viselo na jedné tlusté větvi, pevně se ho čapla a rychle se zhoupla přes vodu na malý ostrůvek. Vylezla na strom a první co viděla na obzoru, byla její kočka a za ní jako poslušný pejsek kráčel Warren.
Opět si vzpomněla na včerejší noc, zase se cítila jako v peci. URČITĚ JE ZASE RUDÁ!!!!!!!!!!!! No to bude trapas!! pomyslela si.
Když si toho Warren všiml, rozlil se mu na jeho rudých rtech pobavený úsměv, po kterém se Karině podlamovaly kolena. Ještě štěstí, že seděla na tom stromě.
Po té, co se vzpamatovala a dala dohromady, se rozhodla slézt. Cestou dolu jí neobvykle překážely větve. Nebo je to tím, že je dneska tak nervózní?? "To je fuk"pomyslela si. Sotva se postavila na zem a otočila, stál tam. V plné kráse. Jak by vypadal asi na slunci?? pohrávala si s myšlenkou Karina, ale nedala se vyvést z míry jeho přítomností.
"Ahoj"pozdravil ji Warren.
"Ahoj"vracela mu Karina s nejistotou, co bude následovat.
"Asi máš hodně otázek ohledně včerejška" vypadlo z něj z nenadání.
"Hm"odpověděla jen a pohlédla na druhý břeh, kde viděla svou kočku na odchodu.
"Tak si na to radši sedneme ne"v obličeji zase ten šibalský úsměv a ji hned napadlo, co bude následovat. A tak se i stalo. Tentokrát si jí chytil pevně kolem pasu a za vteřinku seděla na svém oblíbeném místě na stromě. Warren si sedl naproti ní a začal s vysvětlováním.
"No začalo to tvým narozením"začal"tví rodiče Sakfir a Kadma se milovali i přes zákaz, který sám tvůj otec napsal do upířího zákoníku, aby se nikdo nedozvěděl o naší upíří rase"udiveně na něj Karina koukala"Tvůj otec je upír, ale matka byla člověk a když otěhotněla, byl kolem toho velký rozruch"pokračoval"nikdy se nezkusilo mísit upíra s člověkem a všichni to považovali za zkázu svého i lidského druhu. Proto se rozhodli tě zlikvidovat"tu větu řekl trochu smutně"Jak vidíš, stále tu jsi jen díky Sigme. To je naše nejstarší věštecká upírka. Na její vize jsou spolehnutí a tak vyřkla věštbu pro tvůj život" sdělil jí s vážným výrazem.
"A co v ní je" nedalo Karině.
"Věštba zněla takto"řekl velmi vážně: " Jak jistě víte, narodí se dítě napůl upír a napůl člověk. To dítě v sobě nosí dar, který je třeba chránit. Nikomu se ani nezdálo o takové moci. Až dospěje, pomůže nám svést konečný boj mezi Sakfirským a Scarovým klanem. Proto je třeba, aby dítě nezůstalo po narození v našem světě. Hrozí nebezpečí od nepřátelského klanu, jenž by dítě mohli unést a zneužili by její síly proti nám a lidem. A tak navrhuji odnést dívku do světa lidí."
"Když věštkyně vyřkla, že narozené dítě bude dívka, všichni byli v šoku. Jak by mohl míšenec zachránit celý svět??"pokračoval
"A co se tedy stalo pak??"zeptala se Karina
"Po narození tě odnesli do světa lidí a tvůj otec musel tvojí matku přeměnit, jinak by zemřela."řekl
"Aha"odpověděla"ale já ani nemůžu být upír, vždyť nepiju krev"nahodila nevěřícně"a jak si jsi jistý, že jsem to já, koho hledáte??"povídala
"Cítím to podle pachu tvé krve"zahleděl se jí do očí"nevoníš ani jako upír, ani jako člověk. Jsi silná ale přesto zranitelná."stále jí vrtal pohledem do pomněnkových očí
"Co když nejsem jediný míšenec??"chtěla ho nachytat"Co když to nejsem já, ta původně vyvolená??"stále mu hleděla do očí s rozzuřeným výrazem
"Protože každá matka pozná své dítě."řekl s jistotou v hlase
"To moje matka mě našla??" nahodila udiveně
"Už dávno"řekl pobaveně"znáš ji už moc dlouho a je ti neustále oporou"tentokrát ji už pevně držel za ruku, protože se Karina chystala zkolabovat. Ale to neudělala.
Místo toho jí po tváři stékaly pramínky slz, které ji studily v podzimním dnu na tváři. Ten chlad a vztek, co jí ovládl vnímala víc, než ledový vítr, co ji zastihl a nepříjemně projel jejím tělem. Na chvíli odvrátila zrak od Warrena a zanedlouho se jejich pohledy opět setkaly.
"Je to moje kočka Brigita??"otázala se nepřítomně
"Ano, pokud vím, znáš ji 9 let"odpověděl, stále svírajíc Karininu ruku"Jestli se necítíš dobře tak můžeš jít ihned domu a zapomenout na to"nahodil z ničeho nic
"Ne!!! To ne!!! To jsem nechtěla"mluvila skoro hystericky"Tak jsem………."opět vzlykala.
Viděla už jen Warrenův starostlivý obličej. Sevření v její ruce náhle povolilo a něco ji pevně objalo. Warren. Jeho objetí jí bylo příjemné a tak se ho pevně chytla za bundu a nepříčetně brečela. Warren mlčel. Nic neříkal, jen ji pevně držel s obličejem zabořeným do jejích vlasů. Měly příjemnou květinovou vůni velmi známou, ale nemohl přijít na to, jakou. Karina měla zase zabořený obličej na jeho svalnaté chladné hrudi.
Když se vybrečela, povolila jeho bundu a pokoušela se vyprostit z jeho pevného, ale přesto něžného objetí, aby se mu mohla podívat do očí. To se jí povedlo a tak na sebe pěknou dobu koukali. Zanedlouho jí Warren utíral slzy z obličeje a posléze i z krku, na kterém jí viselo pár pramínků vlasů, se kterými si pak pohrával v jeho ledových bílých rukou.
"Chceš je vidět??"zeptal se Warren
"Jako rodiče??"otázala se nevěřícně
"Jasně ty můj hlupáčku"usmíval se na ní opět a Karině z toho srdce poskočilo radostí
"Je to daleko??"znovu se zeptala
"Se mnou tam budeme za chviličku"naklonil se k ní blíže
Karina už nic neříkala, protože moc dobře věděla, o co se snaží. Nebránila se. Ba naopak. Warren jí chytil jednou rukou za krkem a druhou kolem pasu. Ona ho podobně chytila a sevřela ho kolem boků. Oba se k sobě pomalu blížili a Warren si ji přitahoval blíž a blíž. Karině se z jeho počínání neuvěřitelně zrychlil tep a tak dýchala zuřivě a přerývaně, čemuž se museli oba zasmát. Nakonec ji něžně políbil a na chvíli se odtáhl. Co Karina nečekala, bylo to, že se mu ta hra líbila a proto si ji k sobě ještě pevněji přitiskl k tělu a zuřivě jí líbal. Po dlouhé době, co byli stále v pevné objetí, je vyrušilo praskání a padání stromů. Z Warrenovy hrudi se ozvalo tiché vrčení. Na nic nečekal, popadl Karinu do náruče a uháněl s ní pryč.
"Co se děje"zeptala se starostlivě
"Přišla si pro tebe jedna ze Scarových loveckých skupin"opět nepříčetně vrčel"Teď běžíme k našemu teritoriu. Jakmile překročíme hranice a budeme na našem území, můžu vyslat signál o pomoc"zlobil se
"A když jsme mimo to určité území, tak nemůžeme vyslat signál??"zeptala se vyděšeně
"Ne, bohužel"řekl"a teď si musíme pohnout. Zachytili náš pach a loví nás, takže jestli nás chytí tak mě zabijí a z tebe vysajou všechnu sílu, co v sobě máš."opět vrčel
Uháněli tedy hustými lesy, co se právě probouzely. Karině v rychlosti vlály vlasy a dýchala čerstvý vzduch do plic, když v tom se Warren náhle zastavil.
"Co je??"otázala se
"Ššššššššššt"okřikl ji
Bylo hrobové ticho, na tak krásný prozářený les nebylo slyšet ani ptáčka.
"Je to past" vysvětlil jí"když poběžíme touhle cestou chytí nás těsně před hranicemi. Musíme to obejít jinudy"řekl chladně.
"Co to je"řekla zděšeně s pohledem na své zářící ruce.
"To nevím"koumal její ruce s obdivem
"POZOR!!!!!"křičela, když se na Alexe ze stromu řítil jeden ze Scarových služebníků. Instinktivně vyskočila z náruče, odstrčila Alexe a natáhla proti protivníkovi ruce. Nevěděla, co se bude dít nyní. Jen se bála o sebe a taky o všechny, které znala a tolik milovala. S hněvem její záře v rukou sílila a vydala ze sebe oslnivé světlo, které zneškodnilo okolní nepřátele.
Nad oblohou se rozjasnilo modré světlo a ona věděla, že vyslala signál na pomoc. Les se jí zdál neobvykle krásný pod tím světle a nakonec upadla do bezvědomí.
Probudila se, ale nechtěly se jí otevírat oči a vracet se do té kruté reality. Slyšela nad sebou pár hlasů, ale žádný, který by poznávala. Když se však pokusila pohnout, rozbolely jí ruce a všechny kosti od hrudníku do pasu. Bolest byla nesnesitelná a tak rázem otevřela oči, rychle se posadila a vydala za sebe bolestný řev. Všichni okolo se lekli a starostlivě pokládali Karinu zpět na postel. Celá se klepala a bolelo ji i dýchat. Pak uslyšela ten známý hlas. Warrenův hlas. Byl tam s ní, držel ji za ruku a konejšil klidným "Ššššššššššššš všechno bude zase dobré". Opět se neudržela a tentokrát vyskočila z postele, oči v slzách a po obličeji jí ztékal ledový pot. Všimla si, že má na sobě jenom černé džíny. Od hrudi do pasu byla obvázaná obvazy. Její dlouhé, lesklé, hnědé vlasy měla přehozené přes rameno a zrychleně dýchala. Zuřila a hlavně, kde to byla?? Vůbec to tam neznala. Jen co si to domyslela, opět jí zářily ruce a byla připravená vzdorovat.
"Neblázni, Karino"řekl jeden neznámý muž a pomalu se k ní blížil. Jakmile se jí zdál moc blízko, natáhla před sebe jednu ruku, jako výhružka, aby se již více nepřibližoval.
"To jsem já, tvůj otec"konejšil jí
Karina na něj přimhouřila oči a chystala se ho odhodit daleko od ní. Necítila se zdaleka v bezpečí a byla vyděšená k smrti. V tu chvíli vběhla do místnosti černá kočka.
"Brigito"vřískla Karina radostí, že opět viděla svou věrnou přítelkyni. Z krásné a černé kočky se však rázem stala nádherná okouzlující žena, což Karinu znepokojilo. Zamračila se na všechny v místnosti a ve vteřině vyskočila z otevřeného okna rovnou ven. Se světelným dopadem přistála úspěšně na nohou a rozběhla se do přenádherné růžové zahrady. I když jí všechno bolelo, snažila se to nevnímat a dál pospíchala co nejdál od těch mnoha pohledů, aby se uklidnila a všechno si vyjasnila.
→Autorka Kikina(tynakr@seznam.cz)


No to se mi moc líbí! Rychle další kapču!!!