close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

21. kapitola

5. února 2009 v 12:50 | Aranel van de´Corvin |  Upíří romance

Ležet vedle Olivera bylo divné. Opravdu divné. Měla jsem ho ráda, ale nemilovala. Bylo to něco, jako když se do vás zamiluje nejlepší kamarád, ale vy do něho ne a nemůžete mu o tom povědět. Ležela jsem s ním v posteli a něvěděla, co mám dělat. Spí vůbec upíři? Každou chvilku jsem se na něho musela podívat. Buď spal a nebo to dost dobře hrál. Také jsem zavřela oči. Netrvalo mi to ani vteřinu a padla na mě šílená únava. Rychlostí blesku jsem usnula.

Vzbudila jsem se až když zapadalo slunce. Můj snoubenec vedle mě stále spal. Vstala jsem tedy z postele a neslyšně se vydala ke dveřím do koupelny. Pomaloučku jsem je otevřela, abych Olivera nevzbudila, ale ty zrádné dveře mě zradily a zavrzaly. Otočila jsem se, ale on se jen zavrtěl. Došla jsem k vaně a jala se ji napouštět. Když jsem si vlezla to té krásně teplé lázně, vřítil se do koupelny.

"Miláčku, proč jsi mě nevzbudila? Za chvíli mám jednu důležitou schůzku a ty jsi měla být už před nějakou chvílí u Madame na zkoušku šatů," mluvil ke mně a přitom panicky pobíhal po kouplně

"Oh, já zapoměla. Jen se vykoupu a půjdu za ní."

"Kdo by nezapoměl po noci se mnou." Zasmál se svému vlastnímu vtipu. Přestože jsem byla upír, zrudla jsem až po kořínky vlasů.

"Už musím jít, vyzvednu si tě u Madame." Naklonil se kě mě a políbil mě na čelo.

"Dávej na sebe pozor. Miluji tě," zašeptal.


"Ty taky," odpověděla jsem, když vyběhl z místnosti.

Potřebovala jsem ze sebe smýt události minulého dne. Šlo to velmi těžce, ale zvládla jsem to. Vystoupila jsem ven z vany, okamžitě jsem se zabalila do ručníku a pospíchala do pokoje vzít si něco na sebe. Když jsem tam vešla, úplně jsem zkameněla. Uprostřed pokoje stál nějaký muž. Hbitě se ke mě otočil. Instinktivně jsem si přitáhla ručník blíž k sobě.

"Co tu chcete?" Přitiskla jsem se ke zdi.

"Mon belle, to jsem já. Přišel jsem si pro tebe. Pojď, pospěš si." Přiskočil
ke mě a vzal mě za ruku.

"Promiňte, pane, ale já vás vůbec neznám." Vytrhla jsem se mu a přeběhla na druhou stranu pokoje.

"Viktorie, to jsem já Marcus, čekáš moje dítě." Znovu ke mě přiskočil a pohladil mě po bříšku.

"Nešahejte na mě! Jak vůbec víte, že jsem těhotná a ještě ke všemu s vámi? Čekám ho se svým snoubencem Oliverem, ale o vás vůbec nic nevím!" vykřikla jsem na něj.

"On není tvůj snoubenec a ani otec dítěte, ale já. Všechno to na tebe nastražili, aby jsi ztratila paměť, a potom ti řekli takové lži. Prosím, pojď se mnou." Chvíli jsem přemýšlela, jak by bylo nejlepší se ho zbavit. Nadechla jsem se a z plna hrdla jsem začala křičet na celý hrad. Ten muž mi zakryl svou obří dlaní jak pusu, tak i půlku obličeje. Rychle mě vzal okolo pasu a proletěl se mnou oknem.

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka: Upíří romance?

Ano, je super!
Ujde
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama