22. února 2009 v 13:53 | Aranel van de´Corvin
|
To je fofr co xD xD xD Dneska už druhá kapitola xD xD xD Je psaná opět v Ich formě...ale asi poslední... Teď stojím před těžkým rozhodnutím. Mám dvě verze jak by měla skončit povídka a nevím, jak se mám rozhodnout. Kdybych se rozhodla pro druhou možnost, tak by tohle byla předposlední kapitola...no uvidíme...nechte se překvapit..xD xD xD
" Co to děláš?" Začala mě přepadat panika.
" Co myslíš?" To je hrůza! Dneska po mě všichni chcou, abych myslela!
" Chci tě, už od první chvíle, kdy jsem tě viděl." To je prase! Zajímalo by mě, jestli taky četl Ovidia?!
"Ale, já tebe, NE! Tak mě laskavě pusť." Jednu jsem mu pleskla. Konečně jsem se trefila.
" Já jsem ti říkala, že ti jednou dám přes držku." Vítězně jsem se usmála. Lucius si odfrkl.
" To bylo slabý." Já mu dám slabý! Já ho zmaluju, že se z toho nevzpamatuje! Snažila jsem se vyprostit z jeho sevření, ale marně.
" Máš kuráž. To se u dívek, tak často nevidí."
" Cos tím chtěl říct?! Že holky jsou slabší než muži?"
" A nejsou snad? Podívej se na sebe. Mě se neubráníš."
" Protože ty jsi upír. Máš větší sílu. Kdybych bojovala s normálním mužem, tak bych ho porazila."
" Alexander mi říkal, jak jsi vyřídila toho chlápka v hospodě. Ty se nezdáš a to se mi líbí." Lucius mě povalil na postel a chtěl si na mě lehnout, ale naštěstí někdo zaklepal. Díky Bohu!
" Neboj zachvěli jsem zpět a pak si užijem." Než jsem stačila odpověď, tak byl pryč. Rychle jsem vyskočila z postele a šla se podívat jestli za sebou zamkl….nezamkl. Vykoukla jsem ven. Na chodbě nikdo nebyl. Pomalu jsem šla dolů….
V přízemí se to hemžilo upíry, tak jsem se rozhodla zalízt do nějakýho pokoje. Pokoj vypadal podobně jako ten můj. Největší radost jsem měla z okna. Vykoukla jsem ven. Radostí jsem nadskočila. Okno bylo asi 2 metry nadzemí. To dám! Jako malá jsem lezla z větší výšky a přežila jsem… Pomale jsem se zpustila podél zdi a pak skočila do trávy. HA! Jsem celá! No, ale co teď? Jak, tak čučím okolo, tak tu nikdo není. Pomale se začnu plazit po trávě dál od doupěte. Když se doplazím k lesu, tak vezmu nohy na ramena a začnu zdrhat…
Vedle mě se objevila postava. Málem jsem dostala infarkt! Alasther mě vzal do náručí a utíkal co nejdál od doupěte. Když mě konečně pustil, tak jsem zjistila, že jsme u malého jezírka v lese, kam jsem dříve chodila lovit.
" Huf, jsem rád, že jsi celá. Už jsme se bály, že tě zabili." Márius umí pěkně přivítat… Když jsem ho ujistila, že jsem v pohodě, tak na palouček dorazila snad celá armáda upírů. Mezi nimi jsem poznala jenom Dakha, Abogarda a Orheu.
" Araneeel!" Orhea se za mnou rozběhla a objala mě, jako kdybychom se dva týdny neviděly.
" Jak ses odtamtud dostala?"
" Zdrhla jsem oknem."
Ještě chvíli se mě všichni vyptávali na podrobnosti. Popsala jsem jim děj událostí, ale to s tím Luciusem jsem vynechala. Márius se tvářil vážně. Když jsem skončila s vyprávěním, tak si mě vzal Márius stranou.
" Aranel, určitě ti došlo, proč tě unesli. Chtějí ty knihy a myslí si, že víš kde jsou." A sakra. Co teď? Mám mu říct, že je mám já
a dokonce v jeho hradu?! Ani nápad. To by mě na místě zabil…. Možná, že má pravdu. Ty knihy by měly být zničeny. Může kvůli nim zamřít spoustu lidí, jestli bude válka. Musím ještě něco vymyslet.( To přemýšlení mě snad zabije)
" Ale, já nevím, kde jsou! Tak jim to řekni!"
" To jdeme právě udělat. Chceme uzavřít mír. Je to jenom na nich, jak se rozhodnou, ale tebe teďka Abogard vezme zpátky do hradu a bude tě hlídat."
" Ale já chci jít taky!" Z tohohle mě teda nevynechají!
"Abogarde! Vem ji do hradu!" Zařval Márius přes celou loučku. Abogard rychle přiběhl a vzal mě do náruče. ZASE!!!
" Jdi do pokoje! Zachvíli za tebou přijdu." Tak on mi bude rozkazovat, jo?! No to teda ne. Právě jsme vešli do hradu a jdeme chodbou. Abogard zatáčí do leva a mě naznačuje, abych šla po schodech nahoru. Ale hned, jak zaleze za roh, tak zamířím k oknu, zkontrolovat, jak je vysoko. Začnu se tlemit, protože je ještě níž než v tom doupěti. Už jsem skoro vyskočila, ale Abogard mi to zase zkazil!
" CO tady blbneš?!"
" Já, tady neblbnu!" Začínám být zase v ráži. Všichni mě štvou! Dělají jako kdybych byla malá holka!
Asi si všiml, že začínám zuřit, protože mě zase chytl a šel se mnou nahoru…
Abogard mě zavřel v pokoji a odešel. Vzteky jsem rozmlátila všechno, co mi přišlo pod ruku. Pak jsem se dala dohromady a šla pro ty knihy. Pečlivě jsem je zabalila a dala do tašky, kterou jsem si přehodila přes rameno… Teď právě lezu po laně, který jsem si spletla a lezu dolů. Seskočím na zem a co nejrychleji utíkám k našemu domu. Už vím co s knihami udělám. A bude to vyhovovat oběma
stranám…
***Mezitím o hodinu později v hradu***
"SAKRAAA!" Hradem se ozýval Abogardův řev. Třískl naštvaně dveřmi a šel prohledat hrad… Jak tušil Aranel tam nebyla, ani necítil její pach. Na nic nečekal a běžel to říct Máriusovi…
*** Aranel už u domu***
Myslela jsem, že domů netrefím, ale po dvou hodinách cesty jsem k domu přece jen dorazila. Naposled jsem se prošla domem. Slzy mi tekly po tvářích, ale věděla jsem, že to co se chystám udělat je správné...
Jůů, bude dneska ještě jeden díl
Už se nemůžu dočkat.