close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

upíří příběh : Probuzení (část 39)

5. února 2009 v 12:49 | Aranel van de´Corvin |  upíří povídka: Probuzení
Od tý doby co jsem dnes večer vstala, přemýšlím, jak to provést, abych mohla vniknout do sídla rady a všem jim to říct. Sednu si a sršim vztekem. Takhle to ale nemůže dopadnout! Když už jsem se do toho pustila, tak to chci dotáhnout dokonce, jinak by ani nic nemělo smysl, vylézaj mi skrytou zuřivostí špičáky.
"Vypadáš úžasně, když se vztekáš", směje se Lechan který leží vedle na koberci. Má takovej zvláštní pohled, jsem z toho celá nesvá. Vstanu a jdu dělat něco k počítači.
"Kam že to jdeš dneska?" Ptám se, abych změnila téma hovoru.
"Za Alicíí."
"Kdo to je?" Zbystřim pozornost.
"Poloupírka, co žije mezi lidma. Nikdy se v ní upíří část neprojevila, ale samozřejmě má v sobě určitou část skrytou a ta jí nedá pokoj. Chtěla by se setkávat s upírama, aby si mohla něco objasnit".
"Aha," řikám se skřípajícíma zubama, ale snažim se aby to znělo nenuceně. Ale nějak mně to hryže. Jak dlouho jí zná? Schází se s ní? Mám na sebe vztek. Co mě to zajímá?
Později Lechan nadhodí, že už je čas, abych ho k ní hodila.
"Můžu tam jít s tebou?"
"A proč bys měla?" Říká jízlivě, ale pak už rozhodně dodá, "nechci abys ses do toho ještě víc zapletla".
"V kolik teda mám přijít," zadržuju vztek.
"Tak za čtyři hodiny."
"Tak dlouho? Co tam budete dělat?" Vyjede mi.
"Co asi myslíš?" Kousavě odpoví, vypadá že ho těší, že se mi to nelíbí.
Vůbec se mi teď nechce ho tam protáhnout, ale když už jsem to slíbila, tak se nedá nic dělat. Když odejde, vyrazim sama se projít do ulic. Je hluboká tma, ani hvězdy dneska nesvítěj.
Co je to se mnou? Snad toho nelituju? Rozhodla jsem se takhle přece sama! Ale co bude dál? Potřebovala bych si promluvit s Violou. Nevim jak dál. A škola už začala, ta, do který jsem se poprvý těšila. A Lechan je u nějaký Alicie. Dyť jsem věděla že on se na nic neváže. Co jsem vlastně čekala?
Schválně se pro něj dostavim pozdějc, nechám ho asi čtvrt hodiny čekat. Ale sleduju z povzdálí, aby neudělal nějakou blbost. Když se pak objevim, řekne jen "už jsem myslel, žes to vzdala? Ani bych se nedivil".
Vymluvim se, že jsem byla za kámošem, ale nic na to neřiká.
Snažim se s nim promluvit o svý situaci. Ale Lechan má na to stručnou odpověď. "Už jsem ti to řikal, zapomeň na nějakou obhajobu a vrať se domu."
"A tobě je to úplně jedno?" Zase se na mě tak divně dívá.
"Já si poradim," řekne pak jen a pořád na mě tak kouká.
" Já si jdu za svým cílem, ale tvuj život je jinde," dodá po chvíli když vidí, že jsem trochu na měkko. "Stejně to tak nakonec dopadne",chystá se k odchodu.
"Nemůžeš mě věčně někam jenom přenášet. Ale doufám, že se tak rozhodneš sama, protože já nejsem ten, kterej by ti něco chtěl nařizovat." Odejde pryč z místnosti.
Slyšim už jen kroky a je mi těžko.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka: Probuzení?

Ano, je super!
Ujde
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama