Večer se vzbudim těsně před setmněnim. Slyšim totiž Lechana, jak chodí po chodbě. Vždycky přijde až k mým dveřim, zastaví se, pak zase jde pryč, a pak se zase vrací. Mám na sobě jenom tenkou černou noční košilku, ale přesto to po chvíli nevydržim a vylítnu navztekaně na chodbu. Lechan zrovna stojí přímo přededveřma, a tak do něj málem vrazim. "Sakra už s tim přestaň, buď něco udělej nebo už vypadni!!!"
Lechan se na vteřinu nadechne, ale pak, místo odpovědi, kterou už měl na jazyku, se na mně vrhne. Ve chvilce ležíme oba na posteli a on ze mě stahuje košilku, pod kterou už nemám nic. Sám si rychle přetáhne košili přes hlavu. Na hrudi nemá ani chloupek. Cítim žár, kterej z něj sálá, i pro poloupíra dost neobvyklý, a nechám se jím unášet. Proplétáme se navzájem. Rozepne si pásek u těsných kožených kalhot. Chvíli zaváhá, ale pak pokračuje a sundá si i kalhoty. Vášnivě se líbáme.
"Ještě můžeš říct ne," říká nezvykle hrdelním hlasem.
Místo odpovědi ho kousnu do ucha. Zasténá a přitiskne se ještě víc ke mně. Milujeme se se rty přitisknutými k sobě, pak se na chvilku odtrhne a dívá se mi do očí, a pohledem sjede na krk. Prohnu se v zádech a hlavu zvrátim dozadu, takže můj krk se ještě protáhne a tepající žíla na něm se ještě více zvýrazní. Přiblíží se a nejdřív mně na ní políbí. Celá se zachvěju, a tak pokračuje, až do mě zanoří své dlouhé bílé špičáky a já cítím, jak moje krev proudí skrz jeho rty, jak mi jazykem poté olízne ránu a ta se hned zacelí.
V tu chvíli se napne, a já vím, že prožívá ten nejkrásnější okamžik, a tak se k němu přitisknu a zanořim své špičáky zase do něj. Jeho krev je k zbláznění sladká a já ten doušek dychtivě polykám a on se ihned přelévá do mých útrob a pak mě to úplně pohltí.

Zůstaneme jen tak ležet, a Lechan se po chvíli zeptá. "Víš, co jsi udělala?"
"Vim," řeknu sebejistě.
"Tys to udělala schválně!" Podepře se na lokti. Dělá, že se diví, ale myslim, že to moc dobře věděl.
"Ty seš neuvěřitelná." Lehne si zpátky vedle mě.
Vím, že teď to znamená, že teď už opravdu odchází, a tak si vychutnávám poslední chvilky. "Musím jít," zvedne se po chvíli, "počkám na zahradě."
Chvíli ještě ležím, než se přinutím vstát. Slyším, jak se dole tříští zrcadlo. Snažím se na to nemyslet, jinak bych to asi nezvládla. Když jdu dolů, celá vila je strašně tichá. Teda ne že by jindy nebyla, ale teď je to ticho nějak víc slyšet.
Venku mě vezme Lechan naposled do náruče a bez jediného ohlédnutí vyrazíme. A já opět vidim jen šedé šmouhy, které se okolo mě míhají.
Když mě zase postaví na zem, vůbec nevim, kde jsme. Lechan má zastřené oči ale mluví pevným hlasem. "Vrať se domů, a na všechno zapomeň. Jsi ještě mladá."
Dá mi pusu na rozloučenou. Nemám odvahu něco říct, vim, že by mi selhal hlas, a tak se jen usměju. Vim, že jsme teď ve spojení. Budu vědět, až se vrátí…...
KONEC


mohla by bbyt aj dalsia seria heh