První kapča super povídky od Kikiny =o)
Byla téměř půlnoc a já se společně se svými rodiči a starší sestrou Mínou procházela po starých, odlehlých ulicích osvětlenými žlutými plynovými lampami. Společně jsme hledali naše noční nepřátele. Upíry. Je rok 2013 a v roce 2011 se přišlo na existenci tohoto prazvláštního druhu. Už dva roky se neschovávají a žijí společně s lidmi. Chodí s námi do práce, do školy, jezdí s námi v MHD a dokonce se námi i živí. Mají ale daný určitý pravidla. Smí lovit pouze za úplného setmění a to v odlehlých částech Prahy. Nesmí se vkrádat do cizích příbytků, ani ubližovat jejím obyvatelům. Ale lidi samotné můžou lovit na potkání. Asi si teď říkáte, proč nesedím doma se svou rodinou. To je prosté. Moji rodiče patří do loveckého spolku, jenž má za úkol zabít upíry, které na noční obchůzce potkáme. Některým lidem se moc nelíbily pouliční rvačky mezi upíry a lidmi a tak zavedli tento odbojový spolek, který je rozšířen po celé zemi. Učinili tak v domnění, že na Zemi zase budou vládnout jen lidé bez upírů. Ale teď zpátky k mému vyprávění. Asi bych se měla představit. Jmenuji se Megan Freeová, mám"prý"pronikavě zelenozlaté oči, plnoštíhlou postavu, temně hnědé vlasy po lopatky, umím rychle běhat a jsem velmi obratná. Je mi 15 let, pro zajímavost. Mou sestru už znáte. Jmenuje se Mína, je jí 22let, má blond vlasy po ramena s červeným melírem, hubenou postavu, čokoládové oči a andělskou tvář po matce, kterou jsem též zdědila. Je velmi zručná a bojovná. Ne jako já. Kdykoliv se střetneme s upíry, vezmu nohy na ramena. Rodiče mi to naštěstí nezazlívají. Dále je tu má matka Alice, má černé vlasy, čistě modré oči, postavu……….tak akorát a má všechny schopnosti, co má mít pravý lovec. Je jí 42 let. Můj otec Filip, jenž má světle hnědé vlasy, hnědé oči, štíhlou postavu má též všechny správné reflexy a instinkty lovce. Je mu stejně let, jako matce. Teď jsme se ale procházeli Poloviční ulicí a ve světle vysoké lampy jsem zahlédla dvě osoby. Byly čím dál tím blíž a blíž………. Nakonec se ukázalo, že to jsou jen známí kolegové tak jsem si hlasitě oddychla.
"Nemusíš se ničeho bát, když jsme s tebou"uklidňovala mě matka
"A když tak máš své rychlé nohy. Co si pamatuju, tak tě nikdy nezklamaly a i tomu nejrychlejšímu upírovi jsi hravě utekla"zavzpomínala se Mína
"Víš, jakou mám přitom hrůzu??"řekla jsem ublíženě"Za chvíli z toho budu mít psychickou újmu"vyčítala jsem jim
"Neříkáme s maminkou, že to není nebezpečné, ale…….."nedořekl otec větu, protože jsem ho přerušila
"Tohle je sebevražda. Prosím pojďme domů"zaškemrala jsem
"Je nám to líto, ale zavázali jsme se slibem, ve kterém stojí, že se musí účastnit všichni členové rodiny starší 12ti let"připomněla mamka
"To je mi jedno, pojďme prostě domů"strachovala jsem se
"Na to je už trochu pozdě, nemyslíš"ozval se ženský hlas a ze tmy se vynořily 4 postavy zahalené v pláštích. 3 mužské a jedna ženská
"No a je to v prdeli"ujelo mi
Žena a neznámí muži se nahlas zasmáli.
"To máš pravdu, asi tě bude škoda. Vtipálka jsme tady dlouho neměli"řekl nejvyšší muž
"To si jen myslíš. Ještě uvidíš, co ve mně je"začala jsem si na místě protahovat tělo
"Co to vyvádíš"podivil se pro změnu zase druhý muž
"Tenhle večer bude běh na dlouhou trať. Doslova"najednou mě tréma opustila a začala jsem se těšit na boj, vlastně běh. Už jsme pár měsíců neběhala, tak jsem v super kondici
"Synu, koho si vybereš za oběť"zeptal se první muž chlapce vedle sebe. Ten ještě nemluvil, pomyslela jsem si
"Asi tu nejmladší holku. Cítím 15 let starou krev. To bude něco pro mě"udělal první krok vpřed
"Nezapomeň, běž směrem Světelná ulice a nezastavuj se"objali mě všichni členové rodiny
"Uvidíme se ještě??"zeptala jsem se zoufale
"Pokaždé jsme se znovu sešli"políbila mě na čelo má nejmilovanější sestra. Mezi námi bylo jakési silné pouto a měly jsme se nadpřirozeně rády
"Já si vezmu tu drzou upírku"usmívala se mamča
"V tom případě mi patří ten vysoký, ok"mrkl na mě otec
"Tak a na mě zase zbyl chlap. Drž mi palce"objala mě sestra a pak se otočila k protivníkovi
"Budu"usmála jsem se mile
"Tak, boj může začít"oznámil táta
Ve vteřině byli všichni v sobě. Jen já jsem se ke všem otočila zády a brala roha. To mi bylo podobný. Mladý upír se v mžiku pustil za mnou. Nikdy jsem to neudělala až dnes. Otočila jsem se, abych zjistila současnou situaci. Definice - kritická. Dýchal mi na záda tak jsem přidala do běhu.
"Jsi dobrá, maličká"volala na mě udýchaný
To je dobrá zpráva, tak jsem ještě přidala. V mé rychlosti, kdybych se vybourala do sloupu, tak už nežiju. Doopravdy jsem nadpřirozeně svištěla, ale byla to docela sranda. Nemohla jsem si pomoct, ale začala jsem se smát. To jsem ale retard, co?? Mě tady jde o život a já se směju své rychlosti.
"Čemu se směješ??"podivil se upír za mnou
"Sama sobě"zařvala jsem na něj a svištěla osvícenými ulicemi.
Z dálky za mnou se ozval křik. Známý křik. Jekot mé matky. Oči se mi zalily slzami a já téměř neviděla na cestu. Ještě dva blogy a budu ve Světelné ulici. Duchem jsem nebyla přítomna, ale nohy odváděly dobrou práci. Samy mě nesly na místo, kde jsem se měla ukrýt. Naposledy jsem zahnula a byla jsem tam. Světelná ulice. Zastavila jsem se uprostřed ulice a měla jsem se ukrýt v jedno z domů. Měli jsme tam totiž známé a měli jsme tam dovoleno kdykoli vpadnout. Ale já to neudělala. Přistoupila jsem k pouliční lampě, jež slabě zářila, a opřela jsem se o ni. Uprostřed ulice už stál můj pronásledovatel, ale neprojevoval nějakou pohybovou činnost. Byla jsem naštvaná, vždyť musel mít žízeň, tak proč mě nezabije??
"Tak sakra něco udělej. ZAB MĚ K SAKRU!!"řvala jsem hystericky
Moc dobře jsem věděla, že ze mě mluví strach. Strach ze smrti. Chtěla jsem jí mít brzy za sebou, ale asi mě chtěl trochu podusit. No jo, upíři a jejich taktiky a hrátky s oběťmi. Byla jsem rozhodnutá, že k němu přijdu, ale byl rychlejší. Přihnal se ke mně a cítila jsem na sobě jeho chladivý příjemný dech. Stáhla jsem ruce za sebe a chytila se pevně sloupu.
"Ty se mi vzdáš??"podivil se
Jen jsem zaklonila hlavu.
"Nakloň hlavu trochu doleva"poručil mi
"Hele, já být tebou, tak jsem šťastná jako blecha. To máš dneska večeři zadarmo"postěžovala jsem si
"Promiň, ale chci si to užít"usmál se
Měl na sobě kapuci, ale přesto jsem viděla jeho rudé rty zahnuté do okouzlujícího úsměvu, jenž mi bral dech. Upíří jsou tak nádherní a mocní………
"Jo jasně"naklonila jsem hlavu doleva
Přistoupil ke mně. Jednou rukou se opřel o sloup nade mnou a druhou rukou si mě přichytil kolem pasu. Automaticky jsem zavřela oči a zaryla se nehty do chladného železného sloupu za mými zády. Projel mnou mráz a já nahlas vydechla. Konečně jsem cítila jeho rty na mém krku. Dostala jsem z něj husí kůži, ale vzdálený hlas, který mě chtěl asi utěšovat, volal, že mi neublíží. Ale vždyť je to upír. Jeho přirozeností je zabíjet, aby přežil.
"Bojíš se??"zašeptal mi do krku
"Už ne"řekla jsem popravdě
Odtáhl se a otočil mi hlavu proti té své. Hleděla jsem mu přímo do fialových očí. Takový odstín jsem v životě neviděla. Když si sundal kápi, vypadal přenádherně. Měl černé, delší roztřepené vlasy a ta tvář……………… Pomalu mi dal vlasy za ucho a pak přejížděl ukazováčkem po mé tváři. Když sjel na krk, začala jsem se smát.
"Co je"podivil se
"To lechtá"vzala jsem jeho ruku a sundala ji z mého krku
"Lidé"zavrtěl hlavou
"Chtěl bys snad upíra"zeptala jsem se ironicky
"Ach jo"protočil panenky
"Tak co bude??"pozvedla jsem obočí
"Nic nebude"odbyl mě
"Tak jo, odcházím"začala jsem odcházet, ale něco mě pevně chytlo za ruku
"Já věděla, že to nebude jen tak"povzdechla jsem si
"Proč myslíš??"zeptal se nevinně
"No jinak bys mě nechal jít"vysvětlila jsem mu
"Obyčejně mi nedělá problém zabít člověka, ale ty………"zahleděl se na mě
"Nech mě jít, prosím"požádala jsem ho
"A pročpak?? Někam pospícháš??"provokoval mě
"No tak trochu hodně"řekla jsem mu zmatenou větu"Zajímá mě, jestli přežili"sklopila jsem hlavu a vzpomínala na všechny krásný chvilky strávené s mou rodinou
"Promiň"zašeptala jsem a prudce se vytrhla z jeho sevření. Pak následoval zběsilý běh na bitevní pole. Jen jsem za sebou slyšela pouhé "Co to"a určitě se za mnou rozběhl. Už jsem tam skoro byla, stačilo jen zahnout doprava a………zastavila jsem se na začátku Poloviční ulice a zahlédla 4 bezmocná těla ležet na zemi. Mezi nimi jsem poznala matku a otce. Po sestře se slehla zem. Do očí se mi nahrnuly slzy a padla jsem na kolena. Praštila jsem pěstmi do země a začala hystericky brečet.
"NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!!!!"řvala jsem pořád dokola
Ucítila jsem na zádech něčí chladnou ruku. Určitě už mě dohnal ten upír. Přejížděl mi s ní nahoru a dolu. Byla jsem naštvaná. Přišla jsem o jedinou rodinu, co jsem měla.
"Nech mě!!"ohnala jsem se po něm rukou
Pak jsem pomalu vstala a došla k mrtvým tělům. Mezi nimi leželo jedno ženské a druhé bylo mužské. Samozřejmě to byli upíři, co byli vyzvání na souboj. Pomalu a šetrně jsem vytahovala z hromady těla rodičů. Každé tělo jsem si přehodila přes jedno rameno a odcházela jsem pryč. Nevěděla jsem, jak jsem je mohla unést, ale to bylo fuk.
"Mrzí mě to"řekl upír s lítostí v obličeji
Věnovala jsem mu jen mírné kývnutí a odcházela jsem domu. Co budu ale dělat?? Od té doby, co známe upíří rasu, to jde s celým světem od desíti k pěti. Budu se muset naučit přežívat sama. Sama. To je smutné slovo. Asi se nastěhuju k těm lidem ve Světelné ulici. Tohle bude můj nový život.


tohle bude hodně zajímavá povídka