close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

1 kapitola – Vyprávění

8. března 2009 v 7:10 | Aranel van de´Corvin |  Zapomenutý příběh
Poděkování: Chtěla bych moc poděkovat mé sestře Terce, která mě ve psaní velmi podporovala a úžasně doplňovala první kapitolu mého příběhu. Za to jí věnuju tento jedinečný příběh.

Byl pátek ráno. Tma byla jako v pytli, protože obvykle vstávám před svítáním. Oblékla jsem si kožené kalhoty s páskem, bílou čistou košili, koženou vestu, chrániče na celé předloktí, které jsem si vyrobila, nakonec zablácené boty a běžela jsem rychlostí blesku do stáje za svým černým hřebcem jménem Black. Milovala jsem ho. Byl jediný, kdo mi alespoň trochu rozuměl. V kohoutku měřil 175 cm a měl temně černou vlnitou hřívu, která se na slunci překrásně leskla. Nikoho jiného kromě mě neposlouchal a tak mi ho dali na starost. Nikdy jsem nepřišla na to, jak se k nám tenkrát dostal na zamčený dvůr, když byl ještě hříbě. Ale raději bych se tady měla představit.
Jmenuji se Samanta Cornwelová. Vesnice Forest vám asi taky nic neřekne, protože už asi neexistuje. Narodila jsem se 7. 7. 1777. našeho letopočtu. Momentálně je mi 16 let a moji rodiče vlastní velký dobytčí statek. Živíme se prodejem masa a mléka. To víte, když máte na farmě 25 krav, 60 prasat, 2 kozy, pár koní a nějaké slepice na dvoře tak se dobře vydělává. Narodila jsem se s melírovanou hlavou v barvách blonďatá, černá, červená. Všichni si mysleli, že mě posedl ďábel, ale časem je to přešlo. Díky bohu. Jinak jsem dosti štíhlá na svůj věk a vysoká asi 171 cm. Ale zpátky k tomu, co jsem začala vyprávět.
Osedlala jsem si Blacka, hodila pouzdro s šípy a lukem na záda a společně jsme vyšli na obrovský dvůr. Už bylo trochu světla, tak jsem rozrazila vysoká vrata a nasedla na koně. Black rychlým tryskem vyrazil vpřed do lesa, jak byl po dlouhá léta se mnou zvyklý a jel se mnou na naše oblíbené místo od našeho domu asi půl hodiny vzdálené. Cvičila jsem tam lukostřelbu. Velká zábava. Chodila jsem dokonce do jednoho klubu, kde mě naučili základům, a byla jsem nejlepší žák za posledních 200 let, zdůrazňuji 200, ne 20. Bylo to fajn až do té doby, kdy trenér odhalil, že nejsem kluk ale holka. Děsně zuřil a tak jsem byla nucena klub opustit. Dívky tenkrát nesměly provozovat tyto velmi dobrodružné akce, protože jsou to přece dívky. Křehké, sladké a mladé. No já byla přesný opak. Tím se radši už zabývat nebudu. Když jsme dorazili na místo, odstrojila jsem Blacka a dala mu volný pohyb. Moc dobře jsem věděla, že se vždycky vrátí, ale většinu času trávil pozorováním mě. Nevím co na to je tak zajímavého. Připevnila jsem si pevně chrániče na ruce a předloktí, vyndala luk s šípem a začala trénovat. Bylo to velmi vzrušující opět napnout tětivu luku po tak dlouhé době. Schválně, jestli jsem nevyšla ze cviku. Pořádně jsem se soustředila a luk s napnutým šípem namířila na terč, pověšený na několik metrů vzdáleném stromě. Změřila a………………..zásah.
"No jo. Stále ve formě a stále nejlepší"řekla jsem si hrdě pro sebe.
"Obkoukneme to tady ne"zeptala jsem se Blacka
Ten jen spokojeně kývnul. Vždycky jsem byla moc zvědavá, co se nachází v tom dalekém lese. Matka mi zakazovala tam chodit, ale nevím proč. Les vypadal trochu temně, ale ne nijak nebezpečně.
"Věděla jsem, že budeš souhlasit"výskla jsem nadšeně, vyhoupla na neosedlaného Blacka a tryskem se mnou pádil neznámo kam. Trochu mě to vyděsilo.
"Blacku!!! Hned zastav!!! Prosím!!!"ječela jsem nepříčetně. Bála jsem se a nejen to. Já byla pos………….až za ušima. Po chvíli marného snažení zastavit tvrdohlavého koně jsem se začala radši uklidňovat. Nakonec jsem s ním jen sladěně pohupovala na jeho hřbetě a položila na krk. Usnula jsem.

V poledne

Příjemné pohupování, které mě uspávalo, z ničeho nic ustalo. Zastavili jsme. Nakonec jsem se odvážila otevřít oči. Byli jsme uprostřed nějaké neznámé mýtiny. Bylo to tam celkem zkulturněné. Několik terčů na lukostřelbu vysely na protější straně a vedle každého stála vysoká pochodeň. Pravděpodobně byly určeny k večerním turnajům. Byl tam také nádherný kamenný, kulatý stůl. Nadšeně jsem slezla z hřbetů a běžela jsem ne po moc rozlehlé mýtině hned k vyznačeným čárám na zemi nedaleko mě. Nejdál od terče ležela černá čára. Přistoupila jsem k ní, vytáhla jeden za svých pracně vyřezávaných šípů, napnula opět tětivu staršího luku a střelila přímo na terč před sebou.
"Zase trefa"řekla jsem nadšeně
"Lepší to snad být už nemůže"vzdychla jsem spokojeně nad svým výkonem. Lekla jsem se, když kolem mě těsně proletěl černý tenký šíp a zajel těsně vedle mého na terči. Bála jsem se otočit, ale nakonec jsem se překonala a stanula tváří v tvář neznámé osobě. Měla na sobě černý plášť a v ruce svírala nádherný, pečlivě vyřezávaný černý luk. Podle vzhledu jsem ho typovala na muže. Kdo to sakra je?? Asi se chce jen vytahovat. Otočila jsem se k lesu a hlasitě zapískala. Black se vyřítil z lesa jako blesk a zastavil se těsně za mnou. Opět jsem si své lukostřelecké potřeby hodila na záda, nasedla na koně a rychlejším krokem jsme se vydali naproti neznámému muži. Byli jsme jen pár metrů od sebe a já mírně uvažovala nad tím, že zastavím a zeptám se ho na jméno. Ale strach mě znovu ovládl a já projela těsně kolem něj. A reflexy mi taky zbystřily. Hned, co jsem s Blackem ujela pár metru, pořádně jsem ho nakopla. Rychle a splašeně se pustil do cvalu a já věděla, že mě doveze domu.
Doma
Uf. Konečně doma. To zase bude cirkus. Měla jsem jít do města na návštěvu k maminčině kamarádce něco vyzvednout. No jo. Ženský si něco zařídí a pak si myslí, že to za ně někdo udělá. Přesně podle očekávání stála ve stáji u koryta a čekala, až tam přivedu Blacka. Já byla však chytřejší. Blacka jsem nechala uvázaného venku v přístřešku a mazala se obléct do svého pokoje do"dívčích"šatů. Po pár minutách jsem slezla ze schodů už oblečená v bílé, dlouhé sukni s hnědým koženým korzetem jen na ramínka, protože bylo děsné vedro. Přihnala jsem se opět na dvůr, kde věrně stál můj kůň. Odvázala jsem ho a vedla poslušně do jeho stání. Kupodivu matka už tam naštěstí nečekala. Vyčistila jsem pořádně Blacka a pak se vrhla do každodenní práce. Popadla jsem tolik dřevěných kýblů, kolik jsem mohla a běžela za kravami je podojit. Domu jsem nosila plný kýbl za kýblem, až mi všechny došly. To se ještě nestalo. Že by se krávy rozhodly dneska činit?? To je fuk, mám nadojených 40 kýblů tak ještě vykydat hnůj a o oběd se snad postará máti. Řeknu vám, že je to celkem fuška vyčistit všechna stání. Ruce mám sedřené do krve a záda pomalu necítím. Ale pořád lepší než se srazit s mamkou na nejhůř s otcem. To bych si už ani neškrtla, spíš nezastřílela. Zanedlouho bylo uklizeno. Když jsem skončila s pro mě věčně dlouhým úklidem, stihnutým v rekordním čase, odvážila jsem se jít domu. Z otevřeného okna se táhnula lahodná vůně brambor a kuřecího masa. Vlítla jsem do kuchyně, objala mamku a poslušně zasedla za stůl. Nebyla schopná slova.
"Podojila si krávy"zeptala se přísně
"Ano, dneska jsem naplnila všechny kýble, co byly po ruce"odpověděla jsem slušně
"Vykydalas hnůj"pokračovala
"Ano"pronesla jsem důležitě
"Zametla si dvůr a stáj"huhlala neodbytně
"Ano vše je hotové"řekla jsem podrážděně
"No dobře. Však já si to ještě zkontroluju, jestli nelžeš"pronesla nadřazeně
"Dobře"odsekla jsem lhostejně
Pak už nic neříkala. Nebylo taky co říct. V téhle rodině to bylo trochu pomatené. Moje matka si nevzala otce z lásky, ale protože musela. Její rodiče chtěli, aby byla dobře zabezpečená a díky své kráse, kterou jsem zdědila, toho dosáhla. Je na statku, bohatá, s jednou dcerou a s mužem, mým otcem moc nemluví. Párkrát se za den pozdraví, promluví si o nějakém problému a pak si zase jdou po svých. Jen když jede táta do města na dlouho, dá mu mamka polibek na rozloučenou, jinak jsem nic nezpozorovala. Smluvené sňatky musí být něco strašného. Tady je to každou chvíli. Mě kluci taky nahánějí, jak je rok dlouhý. Leze mi to upřímně krkem. Nechci žít s nějakým nablblým boháčem, který mě chce jen proto, že jsem krásná. Nestojím o žádného kluka tady z vesnice ani odjinud. Mě stačí můj Black. To je moje láska až za hrob. I když mě někdy vytočí tak ho mám ráda a navíc k lásce patří hádky ne.
→Autorka: Kikina
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bary-SB Bary-SB | Web | 8. dubna 2009 v 21:16 | Reagovat

Moc pěkná povídka. Určitě si jí přečtu až do konce

2 Armen Armen | 20. listopadu 2011 v 5:24 | Reagovat

Skvělá kapča, myslím že budu číst dál..
PS.: Pověsím si na kliku pokoje cedulku s nápisem Nerušit! a jdu na to. :P :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama