Skoro jsem usnula, než jsme tam dojeli. Lesní vzduch byl krásně čistý a tak jsme ho všichni společně nasávali. Byla to krásná chvíle. Moje melírované vlasy, dlouhé pod lopatky mi v té rychlosti vlály. Popadla mě neznámá euforie. Přestala jsem se zběsile držet rukama Blackových otěží a rozpažila jsem ruce. Už vím, jak se asi cítí ptáci. Bylo to něco neuvěřitelného takhle se odvázat. Ta volnost byla nádherná. Muž za mnou se nahlas smál. Nevěděla jsem proč, ale pak mi došlo, že se taky nahlas směju. Byla jsem šťastná. Poprvé za život. Black zpomalil do klusu. To znamenalo, že jsme skoro na místě…………
Na louce bylo ticho a my se schovávali stále v lese. Připravovali jsme na lov. Na druhé straně louky se pásl hlouček srnek. Mohli být tak tři mezi nimi jelen. Pravděpodobně o nás nevěděli, ani nás nemohly zavětřit, protože neměly dobrý vítr.
"Jsi připravená"zeptal se a stále mě držel kolem pasu
"Snad, musíme se plížit potichu. Tyhle srnky se leknou i zašustění listů ve stromech"sdělila jsem mu
"Hm, takže večeře jen tak nebude, co"zesmutněl
"Když se budeme takhle vykecávat tak ne"odpověděla jsem mu stroze
"No jo futr"řekl mi otráveně
"Pojď za mnou"řekla jsem mu, když jsem sklouzla z koně
"Už jdu"plížil se za mnou
Noc nebyla tak chladná jako obvykle. Naopak byla moc příjemná a hřejivá. Navíc ten den krásně svítil měsíc. Byl v úplňku. Sněhově bílý a jasný. Silně zářil a tak jsem mohla dobře vidět, jak a kam se srnky přemísťují.
"Máš nějakou strategii"zeptal se
"Asi se dostat co nejblíže a pak zaútočit"řekla jsem mu. Pořád mě štvalo, že má na sobě tu debilní kápi
"Proč na sobě nosíš pořád ten plášť"nedalo mi se nezeptat
"Dobře splývám s okolím a navíc patří k jedné lovecké skupině. Kdybych se srazil na lovu s někým, kdo má stejný plášť, tak poznám, že patříme do jednoho klanu"vysvětloval
"Hm to je krásné"řekla jsem s pohledem upřeným před sebe
"Mě teda moc ne"pronesl
"Já nemyslím tohle"řekla jsem absurdně
"A co teda"zeptal se
"Támhle. Dívej"ukázala jsem na mladou srnku, která se mazlila se svým jelenem. Musela jsem se usmát. Byli dokonalí z tohohle pohledu. Chudáci ani nevědí, že je chceme zabít. To přeci nemusíme. Můžeme zabít jinou srnu.
"Jsou krásní"řekl zasněně
"Nezabijeme je, že ne"zaprosila jsem
"Jestli si to přeješ, tak tenhle pár bude spadat pod tvou ochranu"pronesl s klidem
Usmála jsem se na něj a pomalu se zvedala.
"Co blázníš, vždyť tě uvidí"šeptal
Nevšímala jsem si ho. Zaujala jsem střelecký postoj a pozvedla svůj luk s šípem. Opatrně jsem napnula tětivu luku a zaměřila nejbližší srnu. Dlouho jsem váhala a nakonec jsem vystřelila. Srnka se bezmocně složila na zem. Pravdě podobně jsem jí darovala smrtelnou ránu. Mazlící pár se lekl a rozutekl se do hloubi lesa. Přiběhla jsem k srnce a nahmatávala jí tep. Bezvýsledně. Byla mrtvá.
"Je mrtvá"zavolala jsem do křoví na muže
"Super, už jsem umíral hlady"běžel mi naproti
"Nemáš zač, tak se měj"pozdravila jsem a odcházela
"Počkej, kam jdeš"volal za mnou
"Domu přece"otočila jsem se na něj
"Já myslel, že tu se mnou zůstaneš na večeři"vykládal mi
"Vždyť tě vůbec neznám. Vlastně ani nevím, proč tu jsem"řekla jsem mu
"Aha. Svatá pravda, ani jsem se ti nepředstavil. Já jsem William"představil se"A jak ty se jmenuješ"zeptal se (Nějakej zvědavej chlapeček ne)
"Já jsem Samanta, ale zkratkou mi říkají jen Sam"odpověděla jsem mu
"Sam. To je pěkné jméno"zasnil se
"Ani ne"řekla jsem na rovinu. Otočila jsem se a šla na druhou stranu louky
"Kam pořád odcházíš"volal na mě"Snad se mě nebojíš"řekl strašidelně. Otočila jsem se k němu a vracela se. Než jsem se tam dobelhala, zapálil oheň a opékal velký kus masa. Taky jsem zjistila, že mám vlhké vlasy. Vůbec jsem nevěděla, proč.
"Sedni si"pobídl mě
"Dík"odpověděla jsem mu a začala jsem si hrát s mými krásně barevnými pramínky vlasů. Nastavovala jsem je ohni, aby je vysušil.
"Máš krásné vlasy"pronesl
"Ty si nemyslíš, že mě posedl ďábel"zeptala jsem se nevěřícně
"Ne, mě se to líbí"řekl upřímně a vzal do ruky jeden z mých vlhkých pramenů. Otočila jsem se k němu a snažila se zahlédnout jeho tvář nebo alespoň oči ale nic jsem nenašla. Ztrápeně jsem sklopila zrak na své ruce a pak do ohně.
"Děje se něco"zeptal se
"Ne"zalhala jsem
"Poznám, když něco není v pořádku"díval se na mě
"Opravdu to chceš vědět"chtěla jsem se přesvědčit
"Jo chci to vědět"chytil mě za ruku, ale já se stáhla
"Vadí mi, že ti nevidím do tváře"přiznala jsem se statečně
Will si jen povzdychl. Otočila jsem se na něj a vzala ho za ruku. Svou sklopenou hlavu mírně pozvedl, aby na mě asi viděl.
"Tak dobře"řekl nakonec a pustil mojí ruku, aby si sundal kapuci. Čekala jsem všechno. Zohavenou tvář, bez oka, s jizvou, ale tohle ne. Neměl se za co stydět. Byl tak krásný. Měl hnědo zelené oči a krátké hnědé střapaté vlasy. Ale ty jeho oči mi braly doslova dech. Přívětivě jsem se na něj usmála a pak jsem se zvedla.
"Kam odcházíš"zeptal se a chytil mě za ruku
"Musím domu, nebo ráno nevstanu"řekla jsem a smutně jsem se pousmála
"Zůstaň, prosím"hleděl mi do očí. Byly tak magické. Úplně jsem cítila, jak mě očarovaly.
Sedla jsem si k němu zpátky na chladnou zem. Po chvíli mi byla zima a tak jsem natáhla své ruce blíže k ohni, abych se ohřála. Byla půlnoc. Kulatý měsíc mi stále jasně zářil do tváře.
"Je ti zima"zeptal se mě Will
"Trochu"odpověděla jsem mu
Pak se vedle mě pohnul a začal si sundávat svůj plášť.
"Tu máš"přehodil mi ho přes ramena
"Dík"naše oči se opět setkaly
Byla jsem děsně unavená. Jak ráno vstanu?? To zase budou komentáře od mého otce, že jsem byla pryč a že jsem velice nezodpovědná atd. Abych na to nemyslela, hleděla jsem do plamenů ohně naproti mně. Šlehaly vysoko, jakoby se chtěly dotknout měsíce. Pomalu se mi klížily oči. Nakonec se mi zavřely úplně. Mírně jsem ztratila rovnováhu a opřela se o Williama. Cítila jsem se trochu trapně. Nakonec si mě položil do klína a hladil mě po mých, už suchých melírovaných vlasech. S blaženým pocitem jsem usnula.
→Autorka: Kikina


Moc hezký :)