Kontakt na autorku: saraz.simik@seznam.cz
"Néééééééééé."
Probudila jsem se, s řevem a celá zpocená.
Jdu do koupelny, podívám se do zrcadla a zděsím se.
Co s člověkem dokáže jedna noční můra, no jo ale každou noc už čtrnáct dní, ušklíbnu se nad touhle myšlenkou. Vlezu si do sprchy a pustím si teplou vodu.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁ." No jo už zase ječím, ale já si nemůžu pomoct. Zase nám neteče teplá voda.
"Co tam zas ječíš." Řve na mě moje teta.
"Nic jenom zase neteče teplá voda." Zavolám zpátky a urychleně vylézám ze sprchy, tak takovýhle probuzení sem fakt nechtěla. Obléknu si svoje starý vytahaný džínsy a červenej top a jdu se nasnídat. V kuchyni už sedí teta s bratránkem Danielem.
"Ahoj" Pozdraví mě hned, jak vejdu do kuchyně, Dan.
"Nazdar" Odvětím nakvašeně, pořád si myslí, že když se bude chovat hezky tak se do něj zamiluju, ale vono houby.
"Chovej se slušně!" Tetička na mě vyštěkne přes stůl.
"No jo." Co jí zase je, to fakt nechápu. Jediná naštvaná tady mám právo být já.
Jdu k ledničce, ale neslibuju si nic až tak chutného. Otevřu dveře, zadívám se do lednice a povzdechnu si. Obsah je totiž přepychový konzervy (pravděpodobně prošlý), sýr, který skoro běhá po lednici, zkyslý mlíko a pár starých jogurtů.
Zabouchnu dveře lednice trochu hlasitěji, něž jsem zamýšlela a šla k hlavnímu vchodu do domu.
"Někam jdeš?" Ozve se mi za zády naštvaný hlas tetky.
"Myslela jsem, že jsme ve svobodný zemi." Tak to jsem trochu přehnala, tak jsem rychle dodala.
"Jdu si zaběhat, to snad ještě můžu ne." Tu drzost si prostě neodpustím.
Rychle si otevřu dveře a vyběhnu ven, než se teta vzpamatovala tak jsem byla na konci ulice.
Zpomalila jsem do chůze a rozhlídla se kolem. Náš dům se nacházel, na východní straně města asi pět bloků od moře.
Vždy když jsem šla touhle cestou, přemýšlela jsem, jak to tady asi vypadalo.
"Musela to být nádhera, otevřít okna a podívat se na vycházející slunce za mořem." Moje představivost je někdy bláhová ale teď ke skutečnosti. Kolem mě byly domy, jak taky jinak, ale s vyvrácenými dveřmi a vymlácenými okny, někde chyběl kus zdi. Silnice, po které jdu, se už dlouho nepoužívala, je popraskaná a s množstvím děr. Lampy u kraje jsou zohýbané a svítí jich jen pár. Stromy, tak ty jsou moc krásné, jejich bujné větve zakrývají zubožené domy a rostou tu už mnoho let.
"Musejí toho hodně pamatovat." Už si zase povídám sama pro sebe.
Povzdychnu si, kdoví co by bylo, kdyby se to nestalo, ale to se nikdo nedozví.
Už je to skoro osmdesát let co skončila třetí světová válka. Která ale nebila jako ty dvě před ní, byla jiná a to vtom že lidstvo bojovala s někým jiným, s někým kdo nikdy neměl být objeven. Byla to válka lidí proti upírům, lycanům a vlkodlakům. Byla to krvavá válka, která skončila zubožením země ale jinak nijak. Nikdo z těchto tří ras válku nevyhrál a jinak to dopadnou, nemohlo. My, lidé jsme nikdy nebili tak silní, abychom vyhrály a upíři i vlčí lid, jak jim také říkáme, nás potřebují k životu. Živí se námi, pijí naší krev a jedí naše maso.
Válka sice oficiálně skončila, ale tiše zuří dál. Vznikly takové organizace, které se zabývají lovem nočních chodců nebo vlčího lidu. Nejen nám se ale život znepříjemnil i oni to mají horší, kromě lovců se totiž moc lidí nenajde, kteří by se procházeli nočními ulicemi města, nebo je to tím že už ve městech moc lidí nežije.
Já patřím do jednoho takového spolku lovců, nejsem sice ještě plnohodnotným členem, protože mi ještě není osmnáct. Když je škola tak nikam chodit nemusím ale teď když jsou prázdniny tak je to povinný. Žiju u sví tety Magie, moje matka totiž zemřela při porodu a otce jsem nikdy nepoznala. Kdykoli na něj přivedu řeč, se Magie strašně rozčílí a začne řvát, že o něm mluvit nehodlá a já se nic nedozvím. U nás platí pořekadlo, "Kdo se moc ptá, ten se moc nedozví!" hořce se usměju.
Ještě jetu můj strýc a bratránek. Strýce moc často nevidím, patří totiž mezi vůdčí členy lovců a žije jen svou prací. Nejhorší na tom být lovec je, že jste úplně švorc. Ne že by ostatní lidi byly bůhví jak bohatý, ale plesniví chleba určitě jíst nemusejí.
No a můj bratránek, je o dva roky starší než já, jako lovec není špatný ale ani nepatří mezi elitu. Má docela svalnaté tělo je vysoký metr osmdesát, vlasy hnědé a na ježka, čtvercový obličej s hnědými oči. Většina holek ze spolku je do něj zblázněná, ale on si umanul, že chce mě.
A ještě jsem tu já, jmenuji se Marishka (je to dost divný jméno a ještě k tomu dlouhé tak mi všichni říkají Mari), můj obličej má ostré řezání jako podle pravítka, mám blond vlasy, dlouhé na ramena. Měřím metr šedesát, tak jako každá holka ze spolku, která chodí na hlídky, mám docela vytrénovanou postavu. Jsem dost drzá a náladová, ráda běhám, plavu a maluju. Taky hraju na klavír, ale to už jsem na něm nehrála.
Už jen pět kilometrů a budu u svého nejoblíbenějšího místa. Útes, který nádherně vyčnívá nad mořem a je z něj nádherný rozhled. Dobře se mi tam přemýšlí na rozhraní země, vzduchu a vody. Dala jsem se zase do běhu.
Asi za deset minut jsem dorazila ke konci města, sešla jsem ze silnice na lesní cestu, kterou by obvyklý chodec snadno přehlédl. Šla jsem po ní jen chvilku, když jsem už zaslechla vlny přílivu, které se rozbíjejí o skály. Zrychlila jsem svůj běh a užívala si měkkou půdu pod nohama a příjemnou vůni lesa. Po chvíli, les skončil a já se ocitla na útesu pod, kterým se rozprostíralo moře, napravo od něj byla pláž.
Došla jsem ke kraji a sedla si do tureckého sedu. Zadívala jsem se na slunce, které bylo uprostřed oblohy.
"To mám asi šest hodin." Docela příjemné pomyšlení. Zavřela jsem oči a začala přemýšlet.
"Za dva týdny začne škola. Už mi bude sedmnáct. Kdy už to konečně Dan vzdá? Jak se asi má Erika? "
Myšlenky si v mé hlavě létaly, jak chtěly a jim nijak nebránila.
"Kdy byl asi ta žena v mém snu, byla jsem to opravdu já, ale bylo to tak živé. Mohla to být moje budoucnost, to je dost možný, ale něco mi říká, že to není ono. Takže moje minulost, to je šílený. Třeba to byla nějaká moje předkyně, to by vysvětlovalo ten řetízek. Magie říkala, že byl mojí matky, to zní zajímavě, mého předka zabil upír a, proto jsem já lovec. A, nebo to byl prostě jen sen, výplod mé fantazie. "
Z mého rozjímání mě vytrhl smích a vzdálené hlasy. Otevřela jsem oči a zjistila, že slunce už zapadá.
"No bezva." Postavím se na nohy a rozhlídnu se, zvědavost mi nedá a chci zjistit kdo je na pláži. Jdu o krok blíž ke konci útesu a zadívám se na pláž, vidím dvě siluety, jak se přibližují k útesu. Podle postav typuju muže a ženu.
"Romantická procházka při západu slunce" Pomyslím si, a ušklíbnu se, "Ale počkat je tu háček nedrží se za ruce, tak že by jen přátelé." myšlenky se mi zase honí v hlavě.
Ještě chvíli stojím a pozoruju pár, když se najednou jeden z nich, typovala bych muže, podívá přímo na mě. Rychle se otočím a běžím k lesu, došla mi totiž jedna důležitá věc, co mi měla dojít mnohem dřív. Jsou to upíři, co za člověka by se v téhle době totiž procházel při západu slunce po pláži.
Probudila jsem se, s řevem a celá zpocená.
Jdu do koupelny, podívám se do zrcadla a zděsím se.
Co s člověkem dokáže jedna noční můra, no jo ale každou noc už čtrnáct dní, ušklíbnu se nad touhle myšlenkou. Vlezu si do sprchy a pustím si teplou vodu.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁ." No jo už zase ječím, ale já si nemůžu pomoct. Zase nám neteče teplá voda.
"Co tam zas ječíš." Řve na mě moje teta.
"Nic jenom zase neteče teplá voda." Zavolám zpátky a urychleně vylézám ze sprchy, tak takovýhle probuzení sem fakt nechtěla. Obléknu si svoje starý vytahaný džínsy a červenej top a jdu se nasnídat. V kuchyni už sedí teta s bratránkem Danielem.
"Ahoj" Pozdraví mě hned, jak vejdu do kuchyně, Dan.
"Nazdar" Odvětím nakvašeně, pořád si myslí, že když se bude chovat hezky tak se do něj zamiluju, ale vono houby.
"Chovej se slušně!" Tetička na mě vyštěkne přes stůl.
"No jo." Co jí zase je, to fakt nechápu. Jediná naštvaná tady mám právo být já.
Jdu k ledničce, ale neslibuju si nic až tak chutného. Otevřu dveře, zadívám se do lednice a povzdechnu si. Obsah je totiž přepychový konzervy (pravděpodobně prošlý), sýr, který skoro běhá po lednici, zkyslý mlíko a pár starých jogurtů.
Zabouchnu dveře lednice trochu hlasitěji, něž jsem zamýšlela a šla k hlavnímu vchodu do domu.
"Někam jdeš?" Ozve se mi za zády naštvaný hlas tetky.
"Myslela jsem, že jsme ve svobodný zemi." Tak to jsem trochu přehnala, tak jsem rychle dodala.
"Jdu si zaběhat, to snad ještě můžu ne." Tu drzost si prostě neodpustím.
Rychle si otevřu dveře a vyběhnu ven, než se teta vzpamatovala tak jsem byla na konci ulice.
Zpomalila jsem do chůze a rozhlídla se kolem. Náš dům se nacházel, na východní straně města asi pět bloků od moře.
Vždy když jsem šla touhle cestou, přemýšlela jsem, jak to tady asi vypadalo.
"Musela to být nádhera, otevřít okna a podívat se na vycházející slunce za mořem." Moje představivost je někdy bláhová ale teď ke skutečnosti. Kolem mě byly domy, jak taky jinak, ale s vyvrácenými dveřmi a vymlácenými okny, někde chyběl kus zdi. Silnice, po které jdu, se už dlouho nepoužívala, je popraskaná a s množstvím děr. Lampy u kraje jsou zohýbané a svítí jich jen pár. Stromy, tak ty jsou moc krásné, jejich bujné větve zakrývají zubožené domy a rostou tu už mnoho let.
"Musejí toho hodně pamatovat." Už si zase povídám sama pro sebe.
Povzdychnu si, kdoví co by bylo, kdyby se to nestalo, ale to se nikdo nedozví.
Už je to skoro osmdesát let co skončila třetí světová válka. Která ale nebila jako ty dvě před ní, byla jiná a to vtom že lidstvo bojovala s někým jiným, s někým kdo nikdy neměl být objeven. Byla to válka lidí proti upírům, lycanům a vlkodlakům. Byla to krvavá válka, která skončila zubožením země ale jinak nijak. Nikdo z těchto tří ras válku nevyhrál a jinak to dopadnou, nemohlo. My, lidé jsme nikdy nebili tak silní, abychom vyhrály a upíři i vlčí lid, jak jim také říkáme, nás potřebují k životu. Živí se námi, pijí naší krev a jedí naše maso.
Válka sice oficiálně skončila, ale tiše zuří dál. Vznikly takové organizace, které se zabývají lovem nočních chodců nebo vlčího lidu. Nejen nám se ale život znepříjemnil i oni to mají horší, kromě lovců se totiž moc lidí nenajde, kteří by se procházeli nočními ulicemi města, nebo je to tím že už ve městech moc lidí nežije.
Já patřím do jednoho takového spolku lovců, nejsem sice ještě plnohodnotným členem, protože mi ještě není osmnáct. Když je škola tak nikam chodit nemusím ale teď když jsou prázdniny tak je to povinný. Žiju u sví tety Magie, moje matka totiž zemřela při porodu a otce jsem nikdy nepoznala. Kdykoli na něj přivedu řeč, se Magie strašně rozčílí a začne řvát, že o něm mluvit nehodlá a já se nic nedozvím. U nás platí pořekadlo, "Kdo se moc ptá, ten se moc nedozví!" hořce se usměju.
Ještě jetu můj strýc a bratránek. Strýce moc často nevidím, patří totiž mezi vůdčí členy lovců a žije jen svou prací. Nejhorší na tom být lovec je, že jste úplně švorc. Ne že by ostatní lidi byly bůhví jak bohatý, ale plesniví chleba určitě jíst nemusejí.
No a můj bratránek, je o dva roky starší než já, jako lovec není špatný ale ani nepatří mezi elitu. Má docela svalnaté tělo je vysoký metr osmdesát, vlasy hnědé a na ježka, čtvercový obličej s hnědými oči. Většina holek ze spolku je do něj zblázněná, ale on si umanul, že chce mě.
A ještě jsem tu já, jmenuji se Marishka (je to dost divný jméno a ještě k tomu dlouhé tak mi všichni říkají Mari), můj obličej má ostré řezání jako podle pravítka, mám blond vlasy, dlouhé na ramena. Měřím metr šedesát, tak jako každá holka ze spolku, která chodí na hlídky, mám docela vytrénovanou postavu. Jsem dost drzá a náladová, ráda běhám, plavu a maluju. Taky hraju na klavír, ale to už jsem na něm nehrála.
Už jen pět kilometrů a budu u svého nejoblíbenějšího místa. Útes, který nádherně vyčnívá nad mořem a je z něj nádherný rozhled. Dobře se mi tam přemýšlí na rozhraní země, vzduchu a vody. Dala jsem se zase do běhu.
Asi za deset minut jsem dorazila ke konci města, sešla jsem ze silnice na lesní cestu, kterou by obvyklý chodec snadno přehlédl. Šla jsem po ní jen chvilku, když jsem už zaslechla vlny přílivu, které se rozbíjejí o skály. Zrychlila jsem svůj běh a užívala si měkkou půdu pod nohama a příjemnou vůni lesa. Po chvíli, les skončil a já se ocitla na útesu pod, kterým se rozprostíralo moře, napravo od něj byla pláž.
Došla jsem ke kraji a sedla si do tureckého sedu. Zadívala jsem se na slunce, které bylo uprostřed oblohy.
"To mám asi šest hodin." Docela příjemné pomyšlení. Zavřela jsem oči a začala přemýšlet.
"Za dva týdny začne škola. Už mi bude sedmnáct. Kdy už to konečně Dan vzdá? Jak se asi má Erika? "
Myšlenky si v mé hlavě létaly, jak chtěly a jim nijak nebránila.
"Kdy byl asi ta žena v mém snu, byla jsem to opravdu já, ale bylo to tak živé. Mohla to být moje budoucnost, to je dost možný, ale něco mi říká, že to není ono. Takže moje minulost, to je šílený. Třeba to byla nějaká moje předkyně, to by vysvětlovalo ten řetízek. Magie říkala, že byl mojí matky, to zní zajímavě, mého předka zabil upír a, proto jsem já lovec. A, nebo to byl prostě jen sen, výplod mé fantazie. "
Z mého rozjímání mě vytrhl smích a vzdálené hlasy. Otevřela jsem oči a zjistila, že slunce už zapadá.
"No bezva." Postavím se na nohy a rozhlídnu se, zvědavost mi nedá a chci zjistit kdo je na pláži. Jdu o krok blíž ke konci útesu a zadívám se na pláž, vidím dvě siluety, jak se přibližují k útesu. Podle postav typuju muže a ženu.
"Romantická procházka při západu slunce" Pomyslím si, a ušklíbnu se, "Ale počkat je tu háček nedrží se za ruce, tak že by jen přátelé." myšlenky se mi zase honí v hlavě.
Ještě chvíli stojím a pozoruju pár, když se najednou jeden z nich, typovala bych muže, podívá přímo na mě. Rychle se otočím a běžím k lesu, došla mi totiž jedna důležitá věc, co mi měla dojít mnohem dřív. Jsou to upíři, co za člověka by se v téhle době totiž procházel při západu slunce po pláži.
"Bože prosím, ať nemaj chuť na večeři." Modlím se, jak nejlíp umím a co nejrychleji běžím domů.
Běžím a vůbec nevnímám okolí, znám cestu nazpaměť, takže se jí nemusím zabývat. Když se blížím k odbočce, která vede na pláž, zpomalím a pozorně poslouchám, jelikož nic neslyším tak se zase rozběhnu a co nejrychleji mířím k hlavní ulici, kde je náš dům.
Dneska mám až moc štěstí, za celou cestu jsem nikoho nepotkala a nikdo mě ani nesledoval.
Zpomalím, až když jsem asi deset metrů ode dveří.
"To si zase něco vyslechnu." Pomalu otevřu dveře a potichu se snažím dojít ke schodišti, ale to je bojový úkol. Vedle schodiště je totiž obývák, odkud se ozývají hlasy, jak se někdo tiše hádá.
"Risk je zisk." Řeknu si, a co nejrychleji proběhnu chodbou ke schodišti a nahoru, když jsem půlce schodiště, ozve se za mnou hlas.
"Dlužíš nám nějaké vysvětlení."
Běžím a vůbec nevnímám okolí, znám cestu nazpaměť, takže se jí nemusím zabývat. Když se blížím k odbočce, která vede na pláž, zpomalím a pozorně poslouchám, jelikož nic neslyším tak se zase rozběhnu a co nejrychleji mířím k hlavní ulici, kde je náš dům.
Dneska mám až moc štěstí, za celou cestu jsem nikoho nepotkala a nikdo mě ani nesledoval.
Zpomalím, až když jsem asi deset metrů ode dveří.
"To si zase něco vyslechnu." Pomalu otevřu dveře a potichu se snažím dojít ke schodišti, ale to je bojový úkol. Vedle schodiště je totiž obývák, odkud se ozývají hlasy, jak se někdo tiše hádá.
"Risk je zisk." Řeknu si, a co nejrychleji proběhnu chodbou ke schodišti a nahoru, když jsem půlce schodiště, ozve se za mnou hlas.
"Dlužíš nám nějaké vysvětlení."


Moc pěkně napsané, akorát se to trochu víc podobá mé povídce xDxD Ale jinak fakt pěkný xDxDxDxD