Autorka: Kikina
Dlouhé hodiny jsme s Patrikem hledali ztraceného Sama a bezvýsledně. Kam se ksakru poděl?? Takový chlap, jako hora se přece nemůže vypařit jen tak. A ještě si ho nikdo nevšiml. To přece nejde. Buďto nám lidi lžou nebo už nevím. Prostě mi nejde do hlavy, že by si nikdo, ale vůbec nikdo nevšiml chlapa vysokého jako jedle a namakaného jako kulturistu. Má velká domněnka o lidech se bohužel potvrzovala zcela před mýma očima. Lidé jsou prolhaní a zlomyslní. No myslím, že asi ví, že můj společník je upír. Proč se lidi prostě nesmíří s realitou, že máme mezi sebou novou rasu upírů?? Bezmozkové jedni nablblí.
"Takhle ho nenajdeme"řekla jsem Patrikovi beznadějně
"Myslíš, že bychom se měli rozdělit??"zeptal se trochu naštvaně
"Taky si myslím, že ti lidé vědí, co jsi zač"řekla jsem svůj názor
"Tím chceš naznačit, že kdybych nebyl s tebou, tak by ti řekli, jestli ho viděli??"zeptal se dotčeně
Jen jsem ostýchavě kývla.
"Co s tebou??"zavrtěl hlavou"Děláš tak nečekané zvraty, ale budiž. Běž"kývl bezradně
"Hele není to proto, že by mi vadila tvá společnost, ale…"nedomluvila jsem, protože mě přerušil Patrik
"Já ti rozumím, tak běž"pobídl mě
Začala jsem odcházet, než by si to rozmyslel.
"A Meg"zavolala na mě
Ach jo. Nemám moc šťastný den.
"Hm"otočila jsem se na něj
"Dávej na sebe bacha"řekl lhostejně"Už můžeš jít"vydechl, jakoby mu spadl kámen ze srdce
"Jasně"usmála jsem se a odběhla pryč
Znovu od začátku jsem prolézala všechny vagony a ptala se, jestli neviděli muže asi dva metry vysokého, vypracovaného a něco kolem čtyřicítky starého. Všichni se na mě vždycky podívali, jako na debila, ale mě momentálně bylo jedno, co si o mně myslí. Lidi se dnes chovají jako paka. Někteří se s odpovědí zdráhali, jiní mi odpověděli hbitě a někteří mi neřekli vůbec nic. Tohle fakt totálně nesnáším. Lezla jsem už asi do sedmého vagonu s ponurou náladou. Víte, ono stačí i to, když lidi mlčí, abyste začali vraždit. Nakonec jsem narazila na takovou milou stařenku. Už měla nejlepší léta za sebou a vypadala celkem normálně.
"Dobrý den, paní"pozdravila jsem slušně
"Dobrý den, děvče, co bys ráda??"zeptala se hned
"Hledám jednoho muže asi dva metry vysokého, vypracovaného a 40 let starého. Rozhodně se nedá přehlédnout"popisovala jsem jí Sama
"Ano, ten tady byl"odpověděla zamyšleně stařenka
"Jo a kdy??"zajímalo mě
"Může to být pár minut"řekla a koukla se na hodinky"Jsou to přesně dvě minuty"usmála se
"Ježíš moc vám děkuji"poděkovala jsem
"Ještě hledal strojvedoucího, kvůli tomu zastavenému vlaku"sdělila mi
"Takže bude u něj"řekla jsem si pro sebe"Díky moc"poděkovala jsem a běžela do úplně prvního vagonu
Cestou mě napadlo, že by to bylo mnohem rychlejší po střeše, ale hned jsem tu myšlenku zavrhla. Sam je přeci gentleman. Ten se asi nebude chtít potulovat po střechách a tím způsobovat cestujícím děsivé zážitky typu "velká obluda nám lezla po střeše a proto zastavili vlak". Proto jsem si zahrála na hodnou holčičku a zběsile běžela do prvního vagonu. Cestou jsem párkrát zakopla o vysunutou tašku v uličce, případně mi někdo natáhl nohu do cesty, což nebyla milá záležitost. Co ti lidé teda spíš děti dne neudělají, že?? Každopádně jsem neúnavně pokračovala v cestě, která vypadala celkem nadějně.
"Hej Meg"zavolal někdo za mnou
Otočila jsem se a tam stál Patrik. Zase. Co zady vlastně chce?? Slíbil, že to nechá na mě. Vlastně neslíbil, takže se nemám ani na co vymlouvat.
"Co ty tady??"vyhrabala jsem ze sebe vhodná slova
"Co ty tady?? Čekal jsem milejší pozdrav"řekl kysele
"Ty mě jako odedneška sleduješ nebo co??"zajímalo mě
"Tak bych to nenazval. Spíš, že na tebe dávám pozor"ozřejmil mi situaci
"Hm, tak poběž. Sam by měl být u strojvedoucího"sdělila jsem mu informaci
"Výborně, jsi dobrá"řekl znalecky
"Makej"rozběhla jsem znovu
Jeho chvály se mi nechtěly poslouchat, taky by si je mohl nechat na vhodnější dobu. Chvílemi mi připadá, že si za chvíli nebudu moct ani dojít bez něj na záchod. Je to docela nepříjemné mít ho každou chvíli za zády. Teď to bylo doslovné. Já běžela první a on hned za mnou. Už tam skoro budu. Vběhla jsem do posledního vagonu, který byl podezřele prázdný. Zastavila jsem se.
"Co se děje??"zeptal se nervózně Patrik
"Je tu prázdno"řekla jsem podezřívavě
"To je normální. Je to Samův styl. Není zas až tak bojácný, jak se zdá"řekl a pokračoval v cestě jako první
Pomalu došel ke dveřím a zabral za kliku. Kovové dveře se s vrzáním otevřely a v nich stál ustrašený strojvedoucí a za límec ho držel Sam. Nemohla jsem uvěřit vlastním očí. Sam a násilník?? To nejde dohromady.
"Same"řekla jsem jeho jméno nahlas
"Megan, já to vysvětlím"pořád držel chlapa za límec
"Okamžitě ho pusť!!"přikázala jsem mu
"Ale on…"nedomluvil, protože jsem mu skočila do řeči
"Same, pusť ho!!"přitvrdila jsem
Nakonec ho pustil, ale asi by ho zabil, kdybych tam nebyla já.
"Co se stalo?? Proč jsme zastavili"převzala jsem výslech já
"Někdo poškodil kolej a tak tamtudy nesmíme projet, jinak bychom vykolejili"vysvětloval mi
"To jsi to ze sebe nemohl vymáčknout dřív??"rozčílil se a chtěl ho zase vzít pod krkem
Nevěřili byste mi, ale já Samovi vlepila facku. Nechtěla jsem to udělat, ale choval se jako křupan. Vždycky, když byl se mnou, tak se choval jako normální člověk, ale teď to byla úplně jiná osoba, která se nepodobala ani za mák mému věrnému příteli.
"Jsi na světě 245 let a ani po tak dlouhé době nevíš, jak se máš chovat??!!"vyjela jsem na něj zostra
"Promiň, když on mi to nechtěl říct. Fakt nesnáším lidi"řekl s odporem
Co že to řekl?? Nesnáší lidi?? To jako i mě?? Co jsem mu ksakru udělala??
"Tak lidi"měla jsem slzy na krajíčku"To jsi mohl rovnou říct, že nesnášíš i mě"odvrátila jsem zrak
"To není pravda a ty to víš. Jsi jedna z mála, koho mám rád"přesvědčoval mě
"Mlč prosím tě. Lhaní nech nám lidem!!"vyjela jsem na něj
"Kde je ta kolej poškozená??"otočila jsem se na strojvedoucího
"On totiž někdo odtavil asi dva metry kolejí. Bude to trvat možná den nebo pár hodin, než se sem dostanou a přivezou nový díl koleje"oznámil zpocený strojvedoucí
"Hm tak dík za informaci"otočila jsem se a odcházela
"Počkej, jako co budeme dělat??"zeptal se mě Patrik
"Já nic, budu čekat a vy si dělejte, co chcete!! Mě je už všechno jedno!!"rozrazila jsem dveře vagonu a šla se projít
"To nemůžeš!! Jsem za tebe zodpovědný, abys dorazila domu v pořádku"naléhal
"Že nemůžu?! Tak sleduj!!"otočila jsem se k němu zády a odběhla pryč
Už zase jsem byla ta naivní káča, která si myslela, že našla opravdové přátele, ale nebylo to tak. Nebo je to jinak?? Co když mi říkali pravdu a já je hrubě odmítla?? Potřebuju si to trochu urovnat v hlavě, nemám teď nervy něco takového řešit. Pořád je to tak zamotané a neustále si připadám obalená mlhou a nemám v ničem jasno. Kdy zase budu žít normálně?? Jako dřív to rozhodně nebude…

